Článek vyjadřuje osobní názory autora, které nikterak nezavazují Českou republiku.

Nyní zahrnuje Rada Evropy 45 členských států. Z evropských zemí doposud chybí Monako a Bělorusko.

Subsidiární charakter Úmluvy se opírá o to, že se Úmluva stala součástí právních řádů smluvních států a že je především na smluvních státech, aby Úmluvu dodržovaly a prosazovaly v praxi. Kontrolní mechanismus Úmluvy stojí na zásadě vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (článek 35 odst. 1 Úmluvy), samozřejmě za předpokladu, že takové prostředky nápravy existují. Právo na prostředek nápravy při alespoň hajitelném tvrzení o porušení Úmluvy se navíc zaručuje jako samostatné právo (článek 13 Úmluvy).

Tento požadavek vyplývá z povinnosti přijmout tzv. obecná opatření k výkonu rozsudku Soudu, která mají svou preventivní povahou zamezit dalšímu porušování Úmluvy z téhož důvodu. Konkrétně po rozsudku ze dne 10. července 2003 ve věci Hartman proti České republice by měla Česká republika přijmout právní úpravu prostředku nápravy nepřiměřené délky řízení. Určitý krok již byl v tomto směru učiněn v novele zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, která byla publikována pod č. 192/2003 Sb. S účinností od 1. července 2004 se zavádí pro všechna soudní řízení institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který má představovat typ prostředku nápravy směřujícího k urychlení jednotlivého soudního řízení. Může být předmětem diskuse, zda je tento krok dostatečný.

Bylo reflektováno v novele zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zákonem č. 83/2004 Sb., a to v podobě zakotvení možnosti obnovy řízení před Ústavním soudem.

Protokol č. 14 k Úmluvě nese č. 194 v Evropském smluvním systému (ETS), byl otevřen k podpisu dne 13. května 2004 a jeho text lze, podobně jako texty ostatních smluv uvedeného smluvního systému, hledat na internetových stránkách příslušného úřadu Rady Evropy (http://conventions.coe.int/).

Doposud platí, že mandát soudce je šestiletý, že lze téhož soudce opětovně zvolit a že k obměně ve složení Soudu dochází pravidelně po třech letech. Podle Protokolu č. 14 má mít soudce devítiletý, avšak neobnovitelný mandát, a k obměně Soudu má docházet postupně, čemuž má napomoci i přechodné ustanovení o úpravě délky mandátu u soudců, kteří budou ve funkci v okamžiku vstupu protokolu v platnost (článek 21).

Dosavadní úprava v Úmluvě počítala s nominací soudců ad hoc žalovanými státy rovněž ad hoc. Tato úprava se mění na popud Parlamentního shromáždění Rady Evropy (i když to původně chtělo kandidáty na soudce ad hoc podrobit své kontrole, podobně jako při volbě stálých soudců). Státy mají nově Soudu dodat seznamy v úvahu připadajících soudců ad hoc, mezi kterými pro řešení konkrétního případu vybere předseda Soudu. Přestože se za platnosti stávajícího systému v žádné kauze nestalo, že by státem jmenovaný soudce ad hoc ve své funkci selhal a zavdal příčinu ke konkrétní kritice své zaujatosti, bylo rozhodnuto tento systém nahradit jiným, který více respektuje zdání nezávislosti a nestrannosti.

Článek 46 Úmluvy, který doposud hovořil o závaznosti rozsudků Soudu inter partes a o dohlížitelské roli Výboru ministrů nad výkonem rozsudků Soudu, se rozhojňuje o dvě další možná řízení před Soudem z iniciativy Výboru ministrů, a to řízení k odstranění interpretační nejasnosti v rozsudku a řízení o (ne)splnění povinnosti státu vykonat rozsudek. U tohoto druhého řízení se původně předpokládal jeho sankční charakter, podobně jako je tomu v řízení podle článku 228 odst. 2 Smlouvy o Evropském společenství; od tohoto záměru se však upustilo.

V podstatě tu dochází k zakotvení instituce komisaře pro lidská práva Rady Evropy v Úmluvě; status na takové úrovni komisař doposud postrádal, byv zřízen pouhou rezolucí Výboru ministrů 99(50) z května 1999. Podle Protokolu č. 14 bude mít komisař právo (nikoli povinnost) intervenovat v jakékoli věci, kterou projednává senát nebo velký senát Soudu. Původní ambice v tomto směru byla vyšší: umožnit komisaři iniciovat stížnost v obecném zájmu vzhledem k tomu, že praxe mezistátních stížností není příliš používána (asi 20 stížností v historii Úmluvy vůbec).

Úmluva ve znění Protokolu č. 14 bude přistoupení Evropské unie pouze umožňovat; ostatně ani Evropská unie doposud nemá vlastní zmocnění k Úmluvě přistoupit, to předpokládá teprve dojednaná Ústavní smlouva (část I, článek 7 odst. 2). Samotné přistoupení bude třeba realizovat cestou nového protokolu k Úmluvě, kde budou dořešeny nejrůznější praktické otázky, jako je např. „zastoupení“ Evropské unie v Soudu a ve Výboru ministrů. – Jinak platí, že absence Evropské unie mezi smluvními stranami generuje stížnosti proti členským státům na postup unijních orgánů. Navzdory rozsudku velkého senátu Soudu ze dne 18. února 1999 ve věci Matthews proti Spojenému království zůstává otevřena otázka, do jaké míry členské státy odpovídají za akty supranacionální organizace, kterou vytvořily. Jak už to ale bývá, řada takových stížností končí prohlášením za nepřijatelné z nějakého jiného důvodu, což byl i případ stížnosti Senator Lines GmbH proti 15 členským státům Evropské unie, která de facto napadala rozhodnutí Evropské komise (prohlášena za nepřijatelnou Soudem dne 10. března 2004).

Pakliže zazní ve výboru pochybnost, tzn. není dosaženo jednomyslnosti, předloží se věc sedmičlennému senátu, který může stížnost rovněž prohlásit za nepřijatelnou bez vyjádření vlády, anebo rozhodne ji vládě žalovaného státu komunikovat. Senát též může přijímat částečná rozhodnutí o (ne)přijatelnosti a ještě před jejím oznámením vládě danou stížnost „vyčistit“ od těch námitek, které by soudcovský výbor prohlásil za zjevně nepřijatelné. Na rozdíl od výboru senát Soudu rozhoduje většinou hlasů a nemusí rozhodnout ihned o celé stížnosti.

Výlučně soudcovské rozhodování o stížnostech se považuje za jeden z podstatných aspektů kontrolního mechanismu Úmluvy. Ať už mohou mít stěžovatelé o málo zřetelném fungování výborů jakékoli pochybnosti, jen těžko lze akceptovat tvrzení, že o stížnostech nerozhodují vůbec soudci Soudu, ale pracovníci kanceláře.

Samosoudcům mají ještě asistovat zpravodajové (rapporteurs), kteří působí v rámci kanceláře Soudu. Počítá se právě s tím, že tito zpravodajové budou znát právo a jazyk žalovaného státu. Bude zcela záležet na Soudu, jak přistoupí k rekrutování těchto – možná specifických – pracovníků kanceláře.

Je ovšem zřejmé, že zavedení systému samosoudců nejde ve směru vyšší transparentnosti rozhodování Soudu o přijatelnosti stížnosti, ba naopak, nyní bude o zjevně nepřijatelných stížnostech skutečně rozhodovat jen jeden soudce, zatímco doposud to byli de facto soudci čtyři.

Domníváme se nicméně, že nové kritérium přijatelnosti, právě pro jeho komplexnost, nebude znamenat žádnou revoluci v právu podat individuální stížnost k Soudu. Jakkoli s tím někteří odmítnutí stěžovatelé nemusí souhlasit, zkušenost Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva spíše napovídá závěru, že Soud bude nové kritérium posuzovat maximálně pečlivě, když leckdy pomáhá stěžovatelům doformulovat jejich nejasně vyjádřenou stížnost.

Tento fragment nově koncipovaného ustanovení článku 28 odst. 3 Úmluvy se stal již terčem kritiky. Nelze ale pouštět ze zřetele, že se státy skutečně vzdaly práva na posouzení případu v meritu širším kolegiem soudců; na národní úrovni přitom někdy rozhodují pléna nebo alespoň vícečlenné senáty nejvyšších a ústavních soudů. Samozřejmě bude předmětem budoucího výkladu, co se rozumí pod pojmem zavedená judikatura Soudu.

Tímto druhým příkladem budiž rozsudek ze dne 29. dubna 2002 ve věci Pretty proti Spojenému království.

Pokud jde o smírná urovnání, počítá se ovšem s tím, že Výbor ministrů bude nad plněním sjednaných podmínek smíru nově dohlížet i tehdy, pokud nebude smír formálně potvrzen rozsudkem, ale jen rozhodnutím Soudu. V současné době se uplatňuje rozdílný režim podle toho, zda byla stížnost předtím prohlášena za přijatelnou či zda k tomuto kroku Soud ještě nedospěl.