Oblast procesního práva je v zásadě ponechána úpravě členských států. Zdá se, že k harmonizaci v této oblasti dochází pouze ve vztazích s mezinárodním prvkem, a to k usnadnění přeshraničního obchodu a přeshraniční spolupráce justičních orgánů.¹ Skutečnost je však trochu odlišná.

Soudní dvůr EU („SDEU“) ve své judikatuře ke směrnici o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách („Směrnice“) rozvinul požadavek rovnocenné a efektivní ochrany spotřebitele v procesních předpisech.² Prostředky ochrany nesmějí být méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), a nesmí znemožňovat výkon práv přiznaných právním řádem EU (zásada efektivity).³

Řada rozhodnutí SDEU z poslední doby se proto týká nikoliv otázek hmotného práva, ale naplnění těchto principů v jednotlivých stupních a druzích soudního řízení. Zvláštní pozornost je věnována i rozkaznímu řízení.

Současná právní úprava procesního práva upravuje platební rozkaz jako jednu z alternativ soudního rozhodnutí ve věci samé.⁴ Právní úprava rozeznává platební rozkaz (§ 172 OSŘ), elektronický platební rozkaz (§ 174a OSŘ), směnečný a šekový platební rozkaz (§ 175 OSŘ) a evropský platební rozkaz (§ 174b OSŘ). V případě směnečného platebního rozkazu a evropského platebního rozkazu se dokonce hovoří o zvláštním typu řízení odděleného od civilního sporu.⁵ Jindy i v případě dalších druhů platebních rozkazů.⁶

Obecně by mělo jít o řízení, kde se rozhoduje pouze na základě žaloby, bez jednání, bez dokazování, bez slyšení žalovaného. Obrana žalovaného se posouvá až do dalšího stadia v závislosti na tom, zda platebnímu rozkazu odporuje.⁷ Ve vztahu k jednotlivým typům platebního rozkazu se to nepochybně projevuje v různé intenzitě.⁸

Lze přitom zkoumat, zda tato právní úprava obstojí, pokud jde o požadavky na rozkazní řízení vyplývající z judikatury SDEU. Stejnou otázku si lze klást i ve vztahu k úpravě v připravovaném civilním řádu soudním nebo více obecně např. při zvažování možnosti automatického vydávání platebních rozkazů.⁹

V textu článku se postupně pokusím analýzou judikatury SDEU formulovat jednotlivé požadavky na rozkazní řízení, které jsou dovozovány z principu rovnocenné a efektivní ochrany práv spotřebitele. Následně posoudím, zda jim odpovídá česká úprava, případně navrhnu řešení. Nejde přitom o úvahu nijak ojedinělou, podobná diskuse probíhá i v jiných členských státech.¹⁰

1. Přezkum přiměřenosti z moci úřední

Spotřebitelské smlouvy nesmí obsahovat nepřiměřená (zneužívající) ujednání (§ 1813, 1814, 1815 ObčZ).¹¹ Soud má přitom povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné․¹²

Skutečnost, že přiměřenost ujednání ve spotřebitelských smlouvách musí být přezkoumána z moci úřední, aniž by se spotřebitel musel nepřiměřenosti dovolávat, neznamená proto absolutní přezkum veškerých skutkových a právních možností, které by hypoteticky mohly přicházet v úvahu. Je nutné vyjít ze zjištěného skutkového stavu. Uplatní se zde tradiční projednací zásada (§ 120 OSŘ).

Přísnější požadavky platí však pro zjištění, zda uvedené ujednání vůbec spadá do působnosti úpravy k ochraně spotřebitele. Soud musí přijmout z úřední povinnosti důkazní opatření (investigate, súd musí ex offo nariadiť vykonávanie dôkazov) za účelem zjištění, zda klauzule uvedená ve smlouvě, která byla uzavřena mezi prodávajícím nebo poskytovatelem na jedné straně a spotřebitelem na straně druhé, spadá do působnosti Směrnice (jí provádějící úpravy), a pokud ano, posoudit z úřední povinnosti možný zneužívající charakter takové klauzule.¹³

Je přitom zřejmé, že je nezbytné rozlišit jednotlivá stadia řízení, obecné nalézací řízení a řízení rozkazní. Vnitrostátní soud není povinen vyvážit procesní opomenutí spotřebitele, který si není vědom svých práv, nebo zcela zastoupit úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele. Není samo o sobě v rozporu s principem efektivity, pokud se spotřebitel může dovolávat ochrany ze strany právních předpisů o zneužívajících klauzulích, pouze pokud zahájí soudní řízení.¹⁴ Právo EU nezakazuje použít vnitrostátní procesní pravidla spojující s určitým rozhodnutím překážku věci rozsouzené, i kdyby to umožňovalo napravit porušení ustanovení práva Společenství jakéhokoli druhu, vyplývající z dotčeného rozhodnutí.¹⁵ Dokonce nebrání ani úpravě zakazující přezkoumat z úřední povinnosti zneužívající povahu ujednání spotřebitelské smlouvy, pokud již bylo rozhodnuto o legalitě všech ujednání smlouvy s ohledem na tuto Směrnici rozhodnutím zakládajícím překážku věci pravomocně rozsouzené.¹⁶

SDEU dříve formuloval, byť ve vztahu ke konkrétní úpravě, svůj závěr relativně kategoricky. Vnitrostátní soud musí ex offo před vydáním platebního rozkazu kontrolu provést. Soud, jemuž je předložen návrh na vydání platebního rozkazu, musí posoudit nepřiměřenost smluvního ujednání i bez námitky podané spotřebitelem z úřední povinnosti a limine (nebo v jakémkoli jiném stadiu), např. zneužívající charakter ujednání o úrocích z prodlení obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, pokud k tomu má potřebné informace o právním a skutkovém stavu. Hrozí totiž nezanedbatelné riziko, že dotčení spotřebitelé nepodají požadovanou námitku.¹⁷

Zdá se však, že SDEU v poslední době v rámci přezkumu slovenské a polské úpravy ze svých požadavků na přezkum ex offo slevil. Nevylučuje, aby nebyl před vydáním platebního rozkazu prováděn z moci úřední přezkum, pokud právní úprava v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje ochranu práv, která tato Směrnice přiznává spotřebitelům. Nejde tedy již pouze o zkoumání, zda je v řízení před vydáním platebního rozkazu přezkum z moci úřední prováděn, ale i zda existuje nezanedbatelné riziko, že dotčený spotřebitel požadovaný odpor nepodá, např. z důvodu obzvláště krátké lhůty stanovené za tímto účelem nebo kvůli nákladům na soudní žalobu v poměru k částce sporného dluhu nebo proto, že vnitrostátní právní předpisy nestanoví povinnost, aby mu byly sděleny všechny informace nezbytné k tomu, aby mohl určit rozsah svých práv.¹⁸

Nehledě na to, pokud soud, který rozhoduje o návrhu na nucený výkon pravomocného rozhodnutí bez účasti spotřebitele, má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, musí i bez návrhu posoudit nepřiměřenost ujednání ve spotřebitelské smlouvě, jestliže je podle vnitrostátních procesních pravidel možné z moci úřední posoudit soulad takového ujednání s kogentními pravidly vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti).¹⁹ Aktuálně řeší SDEU otázku, zda tato povinnost vzniká při vydání osvědčení podle čl. 53 nařízení č. 1215/2012.²⁰

2. Kdo provádí přezkum

Zásada efektivity vyžaduje, aby posouzení nepřiměřenosti ujednání ve spotřebitelské smlouvě z moci úřední prováděl soudce. Nestačí kontrola notářem nebo pouhým soudním úředníkem.²¹

SDEU se nezabýval postavením soudního úředníka samostatně, ale ve spojení se zkoumáním dalších podmínek. Rozhodnutí ve věci Finanmadrid proto ještě mohlo vyvolávat pochybnosti, když v uvedeném případě soudní úředník ani přezkum přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách provádět nemohl.²² Z rozhodnutí EOS KSI Slovensko je však již zřejmé, že plný přezkum přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách soudním úředníkem (osobou, která nemá postavení soudce) požadavky práva EU nesplňuje.²³ Pouhá skutečnost, že právní úprava svěřuje pravomoc v oblasti vydávání platebních rozkazů úředníkovi, který nemá postavení soudce, však není v rozporu s právem EU, pokud soudce musí provést přezkum neexistence zneužívajících ujednání v předmětné smlouvě ve fázi výkonu platebního rozkazu nebo v případě odporu proti němu.²⁴

Skutečnost, že ex offo kontrola přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách musí být prováděna soudcem, vyplývá i z dalších dokumentů EU, např. z hodnotící studie národních procesních předpisů a postupů, pokud jde o jejich vliv na volný oběh rozhodnutí a rovnocennost a efektivitu procesní ochrany spotřebitelů v rámci práva EU na ochranu spotřebitele.²⁵

3. Absence překážek ochrany práv spotřebitele

SDEU nepřímo připustil, že přezkum přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách z moci úřední může být proveden i ve stadiu po podání odporu (námitky) ze strany spotřebitele, jestliže nehrozí nezanedbatelné riziko, že dotčení spotřebitelé požadovanou námitku nepodají buď z důvodu obzvláště krátké lhůty stanovené pro tento účel, nebo proto, že je od obrany mohou odradit náklady na soudní žalobu, které vzniknou v poměru k částce sporného dluhu, nebo proto, že neznají či si neuvědomují rozsah svých práv, či konečně z důvodu, že návrh na vydání platebního rozkazu podaný prodávajícím nebo poskytovatelem má omezený obsah a spotřebitelé tak mají neúplné informace.²⁶

Při zkoumání souladnosti takové úpravy proto mohou být rozhodná tato kritéria – náležitosti návrhu na vydání platebního rozkazu, míra doložení nároku, náležitosti platebního rozkazu, rozsah poučení, lhůty k podání odporu, požadavky na odůvodnění odporu, poplatky za podání odporu. Jde o kritéria objevující se v judikatuře SDEU, ale právní úprava může obsahovat i jiné překážky (např. sankce za bezdůvodné podání odporu při rozhodování o nákladech řízení). Vždy je též nutné respektovat i další obecné požadavky spravedlivého procesu (práva na účinnou právní ochranu ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv EU), např. při doručování platebního rozkazu.

SDEU neposuzoval nikdy význam jednotlivých kritérií, ale zkoumá je ve svém souhrnu. Z jeho rozhodnutí je však zřejmé, že zde existuje nezanedbatelné riziko, že spotřebitelé odpor nepodají, jestliže je zde lhůta 15 dní k podání odporu, který musí být odůvodněn.²⁷ Stejné riziko je dáno, jestliže spotřebitel musí zaplatit tři čtvrtiny soudního poplatku v případě podání odporu, zatímco žalobce při podání návrhu pouze jednu čtvrtinu.²⁸

1. Prostý platební rozkaz

Platební rozkaz lze vydat v případě uplatnění práva na zaplacení peněžité částky. Prostý platební rozkaz nemusí vydávat soudce. Může jej vydat i asistent soudce, vyšší soudní úředník, justiční čekatel, dokonce i soudní tajemník.²⁹ Vydání prostého platebního rozkazu nepředpokládá dokazování. Rozhoduje se bez jednání. Soud však nemůže vydat platební rozkaz, jestliže z obsahu návrhu vyplývá, že není v souladu s právem.³⁰

Podle § 172 odst. 1 OSŘ musí uplatněné právo vyplývat ze skutečností uvedených žalobcem. Dovozuje se však, že tyto skutečnosti nemusí být ani osvědčeny, když zákon v tomto případě, na rozdíl od jiných, osvědčení výslovně nevyžaduje. Jde o bezdůkazní rozkazní řízení.³¹ Znamená to tedy, že teoreticky nemusí být předložena ani smlouva, z níž má právo vyplývat. Soud však není povinen ani při splnění podmínek platební rozkaz vydat, předložení listinných důkazů bude argumentem pro jeho vydání.³²

Platebním rozkazem je uložena povinnost zaplatit stanovenou částku a náklady řízení, anebo podat odpor. Platební rozkaz neobsahuje odůvodnění, pravidelně však žalovaný dostane s platebním rozkazem i podanou žalobu (§ 79 odst. 3 OSŘ). Platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno (§ 173 odst. 2 OSŘ).

Proti platebnimu rozkazu se lze bránit podáním odporu (odvoláním proti výroku o nákladech řízení; § 174 OSŘ). Odpor nemusí být odůvodněn. Lhůta k podání odporu je 15 dní od doručení. Podání odporu není zpoplatněno.

S platebním rozkazem může být spojena výzva podle § 114b OSŘ, aby se žalovaný ve stanovené lhůtě vyjádřil, případně vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a připojil listiny, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení.³³ Pokud se žalovaný bez vážného důvodu kvalifikovaně nevyjádří (nestačí pouhé popření nároku³⁴), má se za to, že uplatněný nárok uznává (§ 114b odst. 5 OSŘ).

2. Elektronický platební rozkaz

V případě elektronického platebního rozkazu platí obdobně pravidla pro prosté platební rozkazy (§ 174 odst. 2 OSŘ). Zvláštnost je dána pouze formou podání návrhu a některými dalšími požadavky na obsah návrhu (§ 174a odst. 1 a 2 OSŘ). Peněžité plnění požadované žalobcem nesmí převyšovat 1 mil. Kč (§ 174a odst. 1 OSŘ).

3. Směnečný a šekový platební rozkaz

Směnečný nebo šekový platební rozkaz soud vydá, jestliže žalobce předloží v prvopisu směnku nebo šek, přičemž o jejich pravosti nemá pochyb, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 OSŘ).³⁵ Na rozdíl od prostého platebního rozkazu je soud v tomto řízení v případě splnění předpokladů povinen platební rozkaz vydat. I směnečný platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno.

Obranou proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu jsou námitky (jen proti nákladům řízení je to odvolání). Lhůta k jejich podání je 15 dní od doručení. V námitkách je nutné uvést vše, co se proti platebnímu rozkazu namítá.³⁶ K později uplatněným námitkám se nepřihlíží, dokonce ani k námitce absolutní neplatnosti kauzální smlouvy.³⁷ Důkazní břemeno ohledně kauzálních námitek má přitom žalovaný.³⁸ Podané námitky bez dalšího platební rozkaz neruší, soud k jejich projednání nařídí jednání a následně rozhodne, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechá v platnosti, či jej zruší.

Není vyloučeno, aby vedle rozkazního řízení probíhalo řízení o kauzálním nároku, plnění tedy může být přiznáno dvakrát.³⁹ Nejvyšší soud však připustil zpochybnění kauzy směnečného nároku (existence povinnosti k peněžitému plnění) i v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce), a to v důsledku návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.⁴⁰

4. Evropský platební rozkaz

Evropský platební rozkaz vychází z úpravy v nařízení, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu („Nařízení“),⁴¹ a pouze doplňujícím způsobem z § 174b OSŘ.

Vydání evropského platebního rozkazu vyžaduje splatný soukromoprávní peněžitý nárok v přeshraničních věcech. Je zde sice řada výjimek, užití však obecně přichází v úvahu i u pohledávek ze spotřebitelských smluv (čl. 2 Nařízení). Návrh na jeho vydání musí být podán na stanoveném formuláři, ať už v listinné nebo elektronické podobě.

Soud před vydáním platebního rozkazu zkoumá pouze naplnění formálních požadavků na návrh a opodstatněnost nároku. Výslovně se připouští možnost toto učinit automatizovaným postupem. Žádné dokazování se neprovádí. Jestliže se však nárok jeví zjevně neopodstatněný, je návrh odmítnut (pak může být podána běžná žaloba).

Platební rozkaz by měl být vydán ve lhůtě 30 dní od doručení návrhu, opět s využitím stanoveného formuláře. S platebním rozkazem je doručován i návrh na jeho vydání (čl. 12 Nařízení) a formulář pro podání odporu (čl. 16 Nařízení). Žalovaný musí být navíc explicitně poučen i o tom, že je platební rozkaz vydáván bez přezkumu věci. Žalovaný se může bránit podáním odporu ve lhůtě 30 dní od doručení. V odporu musí nárok popřít, odůvodněn být nemusí. I zde se využívá stanovený formulář. Je-li podán odpor, pokračuje řízení podle běžných pravidel občanského řízení, není-li návrh vzat žalobcem zpět.

Přestože marně uplyne lhůta k podání odporu, může se žalovaný domáhat přezkumu evropského platebního rozkazu u příslušného soudu v členském státě původu, pokud byl platební rozkaz s ohledem na požadavky stanovené nařízením zjevně vydán chybně nebo z důvodu jiných výjimečných okolností (čl. 20 odst. 2 Nařízení).⁴² Jinak též v případě chybného doručení, překážky vyšší moci či mimořádných okolností, které nezavinil, pokud bránily v popření nároku (čl. 20 odst. 1 Nařízení). Úspěšný přezkum vede k neplatnosti platebního rozkazu od počátku (čl. 20 odst. 3 Nařízení a § 174b odst. 2 OSŘ). V žádném případě nesmí být evropský platební rozkaz v členském státě výkonu přezkoumáván ve věci samé (čl. 22 odst. 3 Nařízení).

V souvislosti s úpravou v České republice je možné formulovat závěry jednak ve vztahu ke stávající úpravě, jednak do budoucna k úpravě připravované. Pokud jde o stávající úpravu, jde o posouzení její souladnosti. Ve vztahu k budoucí úpravě je možné hledat koncepční řešení.

Ohledně stávající národní úpravy se lze dívat jednak na požadavky stanovené judikaturou SDEU, nelze však přehlížet standardy stanovené EU v úpravě evropského platebního rozkazu. Nepředpokládám, že by EU upravila platební rozkazy v rozporu se svým právem, např. pouhé automatizované a formální posouzení nároku před vydáním platebního rozkazu, absenci přezkumu ve věci samé v rámci výkonu rozhodnutí.⁴³

1. De lege lata

Je zřejmé, že ve fázi před vydáním platebního rozkazu nejsou požadavky na přezkum přiměřenosti ujednání ve spotřebitelské smlouvě splněny. Odhlédneme-li od směnečného nebo šekového platebního rozkazu, soudci, ale často i další osoby, zkoumají pouze, zda uplatněný nárok vyplývá z tvrzených skutečností, resp. není zjevně neopodstatněný. Neprobíhá dokazování, a to ani pokud jde vůbec o zjištění, zda jde o spotřebitelskou smlouvu. Nic na tom nemění, že přezkum provádět mohou a platební rozkaz vydat nemusí.

Je proto třeba zkoumat, zda zde není nezanedbatelné riziko, že spotřebitel nepodá odpor z důvodu procesních překážek. Z textu článku by mělo vyplynout, že stávající úprava není v pořádku v případě směnečných platebních rozkazů. Krátké lhůty pro podání námitek, nezbytné odůvodnění námitek, s nimi spojená koncentrace, tedy nezkoumání kauzy z moci úřední, představují významné omezení možnosti přezkumu přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách z moci úřední. Zásada efektivity není naplněna. Za zvážení ale stojí, zda nabourání těchto principů není vlastně do značné míry popřením zvláštního charakteru směnek jako abstraktních cenných papírů.⁴⁴

Výhrady lze mít i ve vztahu k obecnému rozkaznímu řízení. V kontextu citované judikatury i úpravy evropského platebního rozkazu se může patnáctidenní lhůta jevit jako krátká.⁴⁵ Soudy by se rovněž měly zdržet použití výzvy podle § 114b OSŘ, protože aniž by byl prováděn přezkum ujednání ve spotřebitelské smlouvě z moci úřední, je dosaženo fikce uznání a vyloučení přezkumu jenom z důvodu, že se spotřebitel ve lhůtě kvalifikovaně nevyjádřil.⁴⁶

Zde však určitou korekci provádějí alespoň Ústavní soud a Nejvyšší soud.⁴⁷ Z jejich judikatury vyplývá, že fikce uznání nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou správné právní argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání budou naplněny jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou. Při vydání rozsudku pro uznání je totiž třeba mít na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci, podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. V každém případě je nezbytné zajistit, aby spotřebitel byl seznámen s podstatou uplatněného nároku, např. doručením návrhu.

Skutečnost, že není naplněn požadavek efektivní ochrany v rámci rozkazního řízení, není sám o sobě fatální. V takovém případě však obdobně jako např. v případě notářských zápisů se svolením vykonatelnosti nebo výkonu zástavního práva⁴⁸ musí být přezkum přiměřenosti ujednání ve spotřebitelských smlouvách proveden v počáteční fázi vykonávacího řízení.⁴⁹ Nelze přitom zapomínat ani na zásadu rovnocennosti. Otevírání přezkumu pravomocných rozhodnutí v rámci výkonu rozhodnutí, kdy je sice výjimečně přezkoumávána opodstatněnost hmotněprávního nároku, zda mohl vzniknout, či zda je v souladu s dobrými mravy, otevírá prostor pro povinné posuzování přiměřenosti smluvního ujednání, na němž je vymáhaný nárok postaven, ve vykonávacím řízení.⁵⁰

2. De lege ferenda

Z hlediska budoucí úpravy je nutné zvážit, v jaké fázi má kontrola nepřiměřenosti ujednání z moci úřední probíhat – v řízení před vydáním platebního rozkazu, po vydání platebního rozkazu, nebo ve vykonávacím řízení. Účinná kontrola by měla být přitom zajištěna na začátku řízení, nikoliv v rámci výkonu rozhodnutí. Věcná kontrola až ve vykonávacím řízení popírá potřebu předchozích fází soudního řízení.⁵¹

Požadavek zkoumání přiměřenosti ujednání ve spotřebitelské smlouvě z moci úřední nebrání kontrole až po vydání platebního rozkazu. To odpovídá stávající úpravě a také úpravě evropského platebního rozkazu.⁵² Ostatně naplnění standardů již před vydáním platebního rozkazu by popřelo jeho smysl, mohlo by probíhat již běžné nalézací řízení.

Přezkum až po vydání platebního rozkazu umožňuje zjednodušit první fázi řízení o nárocích, které protistrana nijak nezpochybňuje, a plnou kontrolu provádět až v případě nároků skutečně sporných. V takovém případě je však nezbytné omezit překážky podání odporu. Ochrana spotřebitele tímto nemá být ztížena, ani omezena. Součástí návrhu musí být vylíčení rozhodných skutečností, návrh musí být doručen nejpozději společně s platebním rozkazem, s formulářem odporu a poučením, měla by zde být dostatečně dlouhá doba (30 dní), absence odůvodnění odporu a soudních poplatků. Stejné principy by měly platit i pro směnečné a šekové rozkazní řízení, pokud jde o zajištění nebo placení dluhů ze spotřebitelských smluv.

Zajištění plného přezkumu nepřiměřenosti ujednání spotřebitelských smluv v rámci rozkazního řízení by pak mělo vyloučit tento přezkum v rámci řízení vykonávacího. Právní moc rozhodnutí by měla být prolomena pouze výjimečně cestou mimořádných opravných prostředků.