Pokud bude akciová společnost rozhodovat o nuceném přechodu účastnických cenných papírů na hlavního kvalifikovaného akcionáře (tzv. squeeze-out) postupem podle § 375 a násl. ZOK, mohlo by být sporné, v jaké lhůtě je svolavatel valné hromady povinen uveřejnit pozvánku na valnou hromadu a současně zaslat pozvánku na valnou hromadu všem akcionářům.
Hypoteticky je možné postupovat buď podle obecné úpravy v § 406 ZOK, předepisující obecnou třicetidenní lhůtu, nebo podle § 367 ZOK, který stanoví, že k žádosti kvalifikovaného akcionáře se lhůta pro svolání valné hromady zkracuje na 15 dnů, resp. na 21 dnů, jde-li o společnost, jejíž akcie byly přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu.
Podle judikatury NS a nálezu ÚS je možné zveřejnit a zaslat pozvánky akcionářům na valnou hromadu svolanou na žádost hlavního akcionáře (která má schválit usnesení o nuceném přechodu účastnických cenných papírů podle § 375 ZOK) v patnáctidenní lhůtě podle § 367 odst. 1 ZOK. Otázka kogentního či dispozitivního charakteru normy obsažené v § 367 ZOK se však v těchto rozhodnutích neřešila.
Pro posouzení kogentnosti úpravy svolávání valné hromady je důležité, že se jedná o tzv. statusovou otázku, a lze se od ní proto odchýlit pouze v případě, že to zákon připouští, (přičemž odhlížíme od skutečnosti, že argument ve prospěch kogentnosti tzv. statusových ustanovení se odvíjí od § 1 odst. 2 ObčZ, jenž upravuje zákaz odchylných ujednání). Taková odchylka je v rámci běžného svolávání valné hromady podle § 406 ZOK výslovně připuštěna, stanovy nicméně mohou lhůtu pouze prodloužit; tzn., že ustanovení je jen relativně (jednosměrně) dispozitivní.
Samotný § 367 odst. 1 věta první ZOK stanoví, že představenstvo je povinno svolat valnou hromadu na žádost kvalifikovaného akcionáře takovým způsobem, aby se konala nejpozději do 40 dnů od doručení žádosti kvalifikovaného akcionáře. Zákonodárce tím dal jasně najevo příkaz, aby se valná hromada konala nejpozději do 40 dnů od doručení žádosti; delší lhůta je tedy nepřípustná. V návaznosti na to je pak nutno vyložit i část normy obsažené v § 367 odst. 1 větě první za středníkem ZOK, podle které lhůta pro uveřejnění a zaslání pozvánky na valnou hromadu se v tomto případě zkracuje na 15 dnů. Výslovné zkrácení svolávací lhůty stanovené zákonodárcem na případy svolání valné hromady na žádost kvalifikovaného akcionáře by bylo redundantní, pokud by se nemuselo respektovat, resp. by je stanovy mohly jednoduše změnit.
Proto je nutné rovněž část normy obsažené v § 367 odst. 1 větě první za středníkem ZOK považovat za kogentní, jelikož její prodloužení je v rozporu s legitimními zájmy a očekáváními kvalifikovaného (hlavního) akcionáře, a její zkrácení by se naopak mohlo výrazně dotknout práv ostatních akcionářů společnosti.
Tento závěr o kogentnosti zkoumané normy z důvodu možného porušení práv kvalifikovaného akcionáře lze rovněž opřít o § 365 odst. 4 ZOK, který stanoví:
„K ujednáním stanov zužujícím zákonnou úpravu práv kvalifikovaných akcionářů se nepřihlíží.“
Ujednají-li si tedy smluvní strany ve stanovách úpravu, která ve svém důsledku zúží práva kvalifikovaných akcionářů, bude se tato úprava považovat (podle § 554 ObčZ) za zdánlivou a nebude se k ní přihlížet. Za zúžení lze považovat zejména stanovení dalších podmínek, které by kvalifikovaný akcionář pro uplatnění svých práv musel splnit, ať již by to byl požadavek na držení akcií po určitou dobu, nebo jakékoliv jiné podmínky ztěžující přístup k těmto právům.
Z širšího hlediska však lze za zúžení práva kvalifikovaného akcionáře považovat i upření práva na svolání valné hromady ve lhůtě stanovené v § 367 odst. 1 ZOK. Pokud by musel kvalifikovaný akcionář pro výkon svého práva na konání valné hromady na svou žádost čekat ve lhůtě delší, než stanoví zákon (kvůli uplatnění delší lhůty pro uveřejnění a zaslání pozvánky na valnou hromadu), jistě by to ztížilo přístup k výkonu jeho práva. Takové ujednání ve stanovách je nutno považovat za zdánlivé a nepřihlížet k němu.
Uvedený závěr o kogentním charakteru § 367 odst. 1 ZOK potvrzuje i odborná literatura:
„Zákon zkracuje i svolávací lhůtu, a to bez ohledu na to, zda by se v konkrétním případě použila zákonná třicetidenní lhůta, anebo delší lhůta určená ve stanovách (viz § 406 odst. 1). Zákon stanoví, že lhůta pro uveřejnění a zaslání pozvánky na valnou hromadu činí 15 dnů a pro společnost s akciemi přijatými k obchodování na evropském regulovaném trhu platí lhůta 21 dnů. Svolávací lhůta je tudíž stanovena kogentně bez možnosti jiné úpravy ve stanovách společnosti.“
V této souvislosti vzniká otázka, zda bylo svolání valné hromady – a to v patnáctidenní lhůtě podle § 367 odst. 1 ZOK, přestože stanovy společnosti určily lhůtu delší – v rozporu se stanovami a zda by bylo proto možné zpochybnit platnost usnesení přijatých touto valnou hromadou pro rozpor se stanovami.
Důvodem neplatnosti usnesení valné hromady může být rozpor s právními předpisy nebo s obsahem stanov podle § 428 odst. 1 ZOK. Jiným důvodem může být podle § 428 odst. 2 ZOK rozpor s dobrými mravy. Další hmotněprávní podmínky napadení usnesení valné hromady akciové společnosti upravuje § 258 ObčZ. V rozporu s právními předpisy, stanovami či dobrými mravy může být zejména svolání valné hromady, proces přijímání usnesení nebo obsah usnesení. Z ustálené soudní judikatury je zřejmé, že pochybení při svolání valné hromady mohou vést k vyslovení neplatnosti usnesení přijatých vadně svolanou valnou hromadou. Mezi tyto důvody patří rovněž nedodržení lhůty pro svolání valné hromady. Není to však automaticky dovoditelný důsledek. Soud totiž za určitých okolností (§ 260 ObčZ) neplatnost usnesení valné hromady nevysloví ani tehdy, zjistí-li porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů, pokud porušení zákona nebo stanov nemělo závažné právní následky a je-li v zájmu společnosti hodném právní ochrany neplatnost rozhodnutí nevyslovit. Soud neplatnost rozhodnutí nevysloví ani tehdy, bylo-li by tím podstatně zasaženo do práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
Zákon tak vyjadřuje zájem na stabilitě vnitřních poměrů korporace a princip proporcionality. V řadě případů totiž porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů nemá natolik závažné právní následky, aby odůvodňovalo tak výrazný zásah do poměrů společnosti, jakým je vyslovení neplatnosti usnesení její valné hromady.
Sankce v podobě vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady musí být přiměřená závažnosti následků, jež porušení právních předpisů, stanov či dobrých mravů vyvolalo, jakož i účelu právní úpravy neplatnosti usnesení valné hromady. Proto převáží-li zájem na stabilitě vnitřních poměrů společnosti nad zájmy chráněnými § 428 ObčZ, soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví.
V § 260 odst. 2 ObčZ se pak projevuje zásada ochrany práv třetích osob nabytých v dobré víře. Nabudou-li po přijetí usnesení valné hromady třetí osoby v dobré víře práv, do nichž by vyslovení neplatnosti usnesení podstatným způsobem negativně zasáhlo, nesmí soud neplatnost usnesení vyslovit. Zákon tak ve sporu mezi dvěma právem chráněnými zájmy (zájmem třetích osob na ochraně jimi nabytých práv a zájmem na ochraně individuálních práv osob oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady a na ochraně zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti) dává přednost zájmům třetích osob, jejichž právním postavením nelze otřásat jen proto, že uvnitř korporace vznikl spor o platnost určitého usnesení.