Již výše jsem napsal, že ÚS zavádí vedle zákonných předpokladů vykonatelnosti (tzv. materiální a formální vykonatelnosti) novou podmínku pro vykonatelnost exekučního titulu, kterou je, že exekučním titulem přisouzené plnění je nemravné. To vede k následku, že návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ proto, že předmětem exekuce je údajně nemravné plnění, se vůči exekvovanému rozhodnutí stává de facto mimořádným opravným prostředkem, který je daleko efektivnější než dovolání, protože exekuční soud musí případnou nemravnost exekučního titulu posoudit ve všech aspektech, nejen v těch, na které povinný výslovně poukazuje v návrhu na zastavení exekuce. Něco takového v dovolacím řízení není myslitelné, protože v dovolacím řízení nelze doplňovat argumenty po uplynutí doby stanovené k podání dovolání (srov. § 242 odst. 4 OSŘ).
ÚS svůj koncept, podle něhož návrh na zastavení exekuce odůvodněný údajnou nemravností plnění přisouzeného exekučním titulem ve formě rozhodnutí dovádí do naprostého důsledku. Vyplývá z něho totiž, že exekuční soud má exekuci pro nemravnost zastavit jen v rozsahu, v němž je plnění přisouzené exekučním titulem podle jeho názoru nemravné. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 se totiž mimo jiné píše, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.
ÚS zjevně vychází z myšlenky, že spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dlužníka a věřitele (povinného a oprávněného) exekuční soud nenastolí tak, že by exekuci jako celek zastavil s odůvodněním, že nemravnost spočívá jen v přiznaném úroku, úroku z prodlení nebo v nepřiměřené smluvní pokutě. Ve vztahu k věřiteli (oprávněnému) by totiž nebylo spravedlivé, aby exekuce nepokračovala ohledně jistiny, například ohledně částky, kterou povinnému zapůjčil, aniž by mu ji povinný vrátil.
Na tomto náhledu určitě něco je, ale nelze pominout, že věřitel by zřejmě úvěr vůbec neposkytl, jestliže by se dlužník (povinný) zároveň nezavázal k zaplacení údajně nemravných smluvených úroků, smluvních pokut a případně i úroků z prodlení. Je-li tomu tak, nabízí se, že úvěrová smlouva jako celek, a nikoliv jen její výseky jsou v rozporu s dobrými mravy, takže vymáhané plnění není namístě „rozkouskovat“ na „mravnou“ a „nemravnou“ část. Proto není vyloučeno, že exekuční soudy postaví svoji další judikaturu na tom, že exekuci je za takových okolností třeba zastavovat jako celek, tedy včetně jistiny vymáhaného plnění.
Novost nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 3194/18 spočívá i v tom, že nově koncipovaná vada exekučního titulu tkvící v nemravnosti jím přiznaného plnění se prosadí nejen u exekučních titulů ve formě rozhodčích nálezů, ale i v případě, že exekučním titulem je rozhodnutí řádného soudu. V nálezu se totiž píše, že pro nosné důvody tohoto nálezu není relevantní, zda má exekuční titul formu platebního rozkazu, rozsudku pro zmeškání či uznání nebo standardního rozsudku; jde pouze o posouzení ústavní konformity vymáhané částky (poměru jistiny a výše vymáhaného úroku z prodlení) v exekučním řízení v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce.
Hned vzápětí však ÚS tento svůj kategorický závěr zmírňuje, uvádí-li, že se v tomto nálezu nevyjadřuje k případům, kdy se k placení úroků z prodlení v obdobné výši zavázal podnikatel nebo kdy je výkon rozhodnutí na zaplacení takových úroků z prodlení uložen podnikateli. Tím naznačuje, že při úvaze, zda nemravnost exekučním titulem přisouzeného plnění má být důvodem pro zastavení exekuce, exekuční soud přihlíží také k tomu, kdo je oprávněným a povinným a jestli na straně povinného existuje zvláštní zájem na jeho ochraně. Taková formulace dává prostor k tomu, aby obecné soudy (včetně NS) aplikovaly závěry uvedené v nálezu spíše zužujícím způsobem, s tím, že k úplnému nebo částečnému zastavení exekuce pro nemravnost plnění přiřknutého exekučním titulem má dojít jen v případě, že procesní nebo hmotné právo přiznává povinnému zvýšenou právní ochranu (tak je tomu například při sporu spotřebitele vůči podnikateli nebo v soudním řízení mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem), a zároveň jen tehdy, když jde o takovou nemravnost, která je zjevná již ze samotného obsahu exekučního titulu, tedy aniž by bylo nutné provádět dokazování ohledně toho, zda by přisouzené plnění související s jistinou (například úrok, úrok z prodlení, smluvní pokuta) mohlo být shledáno nemravným vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.