České trestní právo zná dva druhy promlčení: promlčení trestní odpovědnosti a promlčení (výkonu) trestu. První institut náleží do problematiky viny, druhý je součástí problematiky trestání. Předkládaný článek se zabývá promlčením náležejícím do oblasti samotné viny, ačkoli některé úvahy – zejména ty obecnější – jsou platné i pro zánik trestu. Promlčení trestní odpovědnosti je obecným důvodem zániku trestní odpovědnosti pachatele neboli zániku trestnosti. Trestností zde přitom můžeme rozumět jak trestnost jeho jednání, tak trestnost ve smyslu práva a povinnosti státu vyslovit vinu pachatele a potrestat jej.

Důvody zániku trestní odpovědnosti pachatele je nutné odlišovat od okolností vylučujících protiprávnost, které znamenají, že jednání není trestné od počátku, kdežto v případě zániku trestní odpovědnosti musí trestní odpovědnost nejdříve vzniknout, aby mohla následně (například v důsledku účinné lítosti nebo promlčení) zaniknout.

Ze systematického zařazení institutu promlčení, který je tradičně upraven v obecné části českého trestního kodexu, a z jeho smyslu vyplývá, že jde o institut hmotného práva, nikoli práva procesního. Smysl promlčení, jehož samotná existence byla v minulosti mnohými kritizována, se odvozuje od důvodů jeho existence (zavedení). Toto odmítání pramení primárně z toho, že promlčení nabourává přísnou logiku trestního práva, že trestný čin zasluhuje potrestání. V tomto směru není možné promlčení odůvodňovat prostředky formální logiky. Jedná se vlastně o výjimku ze základního konceptu tzv. klasické školy trestního práva, projevující se v oblasti trestání teorií odplaty. Vrcholem tohoto klasického konceptu byla Kantova filozofie, podle níž trest je kategorickým imperativem spravedlnosti. Na druhou stranu právo a spravedlnost nejsou účelem samy o sobě, právo jako nástroj spravedlnosti by mělo působit pozitivně na společenské vztahy, jež upravuje, což se projevuje například v tom, že má i některé účely preventivní. To všechno činí tvrzení, že spravedlnost není vázána plynutím času, neudržitelným. Dá se říci, že promlčení obecně (tj. jak promlčení trestní odpovědnosti, tak promlčení trestu) se zrodilo ve druhé polovině 18. století společně s moderním trestním právem, které stojí na humanistických myšlenkách osvícenství. Největší vývoj prodělalo zpočátku pod vlivem francouzského práva. Moderní trestní kodexy promlčení uznávají právě z důvodu účelnosti práva.³

V současné nauce se shodně uvádí, že s časem zaniká potřeba státu trestat. Vyjádřil bych to tak, že potřeba státu trestat se snižuje s ohledem na preventivní účel trestního práva, a to jak z hlediska generální prevence, neboť povědomí společnosti (veřejnosti) o činu, jeho důsledcích a celkové závažnosti se snižuje, tak z hlediska individuální prevence, jelikož na pachatele nemá trest takový účinek, jaký by měl, kdyby přišel v krátké době po spáchání trestného činu.⁴ Jako vedlejší (podpůrné) jsou pak označovány důvody procesního charakteru, které akcentují s plynutím času spojený stále obtížnější proces dokazování (slábne síla důkazů, nebo důkazy dokonce mizí), přičemž se jedná o proces dokazování jako celku. Trefný je postřeh Sládečka, že plynutím času ztěžuje se nejen důkaz obžalovací (usvědčující), ale i důkaz obhajovací (zprošťující).⁵ Tento autor, který se jako první komplexním způsobem zaobíral na konci 19. století institutem promlčení, mnohé z dnes uváděných důvodů existence institutu promlčení zpochybňuje (místy se zdá, že za každou cenu),⁶ a jako jediný oprávněný a logický důvod promlčení pravděpodobně spatřuje v účelnosti trestu, který by měl následovat v určitém čase po spáchání trestného činu, jinak se stává bezúčelným․

Dílo Sládečka⁷ zůstává podle mého názoru nedoceněno, neboť přes svou složitost nejenže poskytuje skutečně obšírný výklad komparativní a historický,⁸ ale zevrubně rozebírá prakticky všechny problematické otázky institutu promlčení, například otázky týkající se podstaty a smyslu promlčení (zejména důvodů existence promlčení v trestním právu), běhu promlčecí lhůty (jejího počátku i konce, a to ve vztahu k různým formám trestné činnosti – kupříkladu přípravě, pokusu, pomoci, návodu, trestným činům trvajícím delší dobu), problematiky konkurujících si právních úprav a mnohé další. Přestože dnešní doktrína užívá odlišnou terminologii (dříve se například hovořilo o promlčení žaloby nebo dokonáním trestného činu se nemělo na mysli naplnění všech znaků trestného činu, ale rozuměla se tím situace, v níž pachatel udělal vše pro to, aby objektivně – třebas za nějaký čas – došlo k následku trestného činu) a existují mnohé rozdíly v právní úpravě, jsou podle mě úvahy v tomto díle využitelné i dnes, a to nejen při úvahách de lege ferenda, ale rovněž při výkladu de lege lata.

Základním pojmem promlčení je promlčecí lhůta. Současný trestní zákoník sice hovoří o promlčecí době, avšak vzhledem k rozdílu mezi dobou (časový úsek, jehož uplynutím bez dalšího zaniká nebo vzniká určité právo nebo určitá povinnost) a lhůtou (časový úsek, pro nějž je důležité, zda v něm dojde k určité skutečnosti), považuji za vhodnější termín „promlčecí lhůta“. V doktríně jsou oba termíny používány ve stejném významu, obdobně jako je tomu u legisvakanční doby, která je často označována za lhůtu. Stejné terminologické nedůslednosti ve vztahu k promlčení jsem se ostatně dopustil i já při psaní komentáře k trestnímu zákoníku.⁹

Lze tedy na úvod uzavřít, že uplynutím promlčecí lhůty zaniká pravomoc státu vyslovit vinu pachatele a uložit mu trest. Promlčením zaniká samotná trestnost činu, nikoli pouze jeho stíhatelnost. K promlčení trestní odpovědnosti pachatele přihlíží orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti.

Po obecném úvodu, vysvětlujícím smysl a podstatu promlčení v trestním právu, představím v části druhé stručně současnou právní úpravu promlčení trestní odpovědnosti. V části třetí podrobně rozeberu základní rozdíly v právních úpravách trestního kodexu z roku 1961 (zákon č. 140/1961 Sb.) a trestního kodexu z roku 2009 (zákon č. 40/2009 Sb.). Předposlední (čtvrtá) část se věnuje aktuálním interpretačním problémům současné právní úpravy, a to především z pohledu de lege lata.

Promlčení trestní odpovědnosti (trestnosti) je v platném právu upraveno v § 34 a 35 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též jen „TrZ“), procesní důsledky promlčení se pak odvíjejí především od § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád – dále též jen „TrŘ“), který uvádí promlčení trestného činu mezi důvody nepřípustnosti trestního stíhání, které způsobují, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, je nutné jej zastavit.

Institut promlčení trestní odpovědnosti se vztahuje v zásadě na všechny trestné činy. Výjimky představují trestné činy uvedené v § 35 TrZ. U mladistvých pachatelů, jejichž odpovědnost je upravena v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže – dále též jen „ZSM“), jsou kratší promlčecí lhůty (viz § 8 odst. 1 ZSM). Ustanovení trestního zákoníku o počátku, stavení a přerušení promlčecí lhůty pro ně platí obdobně (viz § 8 odst. 2 ZSM). Ustanovení § 34 TrZ platí obdobně i pro právnické osoby (viz § 12 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim). Další normy o promlčení trestní odpovědnosti obsahují zákon č. 184/1964 Sb., zákon č. 119/1990 Sb. (§ 29) a zákon č. 198/1993 Sb. (§ 5).

Ustanovení § 34 odst. 1 TrZ upravuje důsledky uplynutí promlčecí lhůty a jednotlivé délky promlčecí lhůty. Počátek běhu promlčecí lhůty upravuje nově § 34 odst. 2 TrZ (k tomu podrobněji níže v části III.2.). Následující odstavce pak upravují otázky stavení (§ 34 odst. 3 TrZ) a přerušení promlčení (§ 34 odst. 4 a 5 TrZ).

Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí lhůty, která podle závažnosti trestného činu činí dvacet let, patnáct let, deset let, pět let nebo tři léta. Výjimečně není pro délku promlčecí lhůty rozhodující jeho závažnost, ale povaha, a sice v případě trestných činů spjatých s tzv. velkou privatizací [jiným právním předpisem ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) TrZ se rozumí zákon č. 92/1991 Sb. – o tom podrobněji níže v části III.2.].

Stavení promlčení znamená, že po dobu existence překážky promlčecí lhůta neběží a její běh pokračuje po odpadnutí takové překážky. Doba před vznikem takové překážky se do promlčecí lhůty započítává. Překážkami běhu promlčecí lhůty jsou nemožnost trestního stíhání [pachatele není možné postavit před soud pro zákonnou překážku podle § 34 odst. 3 písm. a) TrZ, nebo nemožnost trestního stíhání podle § 34 odst. 3 písm. e) TrZ], přerušení trestního stíhání [§ 34 odst. 3 písm. b) TrZ], nedostatek věku (18 let) oběti určitého trestného činu [§ 34 odst. 3 písm. c) TrZ], podmíněné zastavení trestního stíhání a podmíněné odložení podání návrhu na potrestání [§ 34 odst. 3 písm. d) TrZ], příkaz k zadržení [§ 34 odst. 3 písm. f) TrZ], dočasné upuštění od některých úkonů trestního řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci [§ 34 odst. 3 písm. g) TrZ] a dočasné odložení trestního stíhání [§ 34 odst. 3 písm. h) TrZ].

Přerušením promlčení začíná běžet promlčecí lhůta nová a dosavadní uběhnuvší promlčecí lhůta ztrácí z hlediska promlčení význam.

Promlčecí lhůta se přerušuje, nastane-li některý z taxativně uvedených důvodů, kterými jsou zahájení trestního stíhání, vzetí do vazby, vydání příkazu k zatčení, podání žádosti o zajištění osoby z cizího státu, vydání evropského zatýkacího rozkazu, podání obžaloby, podání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, podání návrhu na potrestání, vyhlášení odsuzujícího rozsudku, doručení trestního příkazu obviněnému [§ 34 odst. 4 písm. a) TrZ].

Přerušení nastává také tehdy, když pachatel spáchá jakýkoli další trestný čin, za který trestní zákoník stanoví stejný nebo přísnější trest [§ 34 odst. 4 písm. h) TrZ]. Přísnost trestu se v tomto případě posuzuje pouze podle sazeb stanovených trestním zákoníkem, nezáleží na tom, jaký konkrétní trest by měl být v daném případě uložen (jde o trest in thesi, nikoli in concreto).

Výjimky z obecné působnosti promlčení, které byly u nás poprvé stanoveny zákonem č. 184/1964 Sb., a sice pro případy nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů, jsou v zákoně (srov. § 35 TrZ) stanoveny taxativně (pomocí negativního a pozitivního výčtu).

Promlčení je podle mého názoru jednou z mála oblastí, v nichž trestní zákoník z roku 2009 zlepšil právní úpravu oproti předešlé (obsažené v trestním kodexu z roku 1961) z hlediska její určitosti, která i v případě promlčení úzce souvisí s principem nullum crimen sine lege. Promlčení totiž náleží k tzv. negativním podmínkám trestní odpovědnosti (trestnosti). Změny oproti předešlé právní úpravě se dají rozdělit do dvou základních skupin.

Předně jde o terminologickou změnu samotného institutu (promlčení trestního stíhání – promlčení trestní odpovědnosti), jež v případě promlčení hraje nezanedbatelnou roli. Druhou skupinu změn tvoří ty, které mají podle mého názoru bezprostřední souvislost s principem nullum crimen sine lege certa; u nich jde tedy o určitost právní úpravy. Tyto změny se týkají vymezení délky promlčecí lhůty, určení okamžiku zahájení běhu promlčecí lhůty, stavení běhu promlčecí lhůty (vymezení důvodů stavení) a přerušení promlčecí lhůty (vymezení důvodů přerušení).

U všech těchto jednotlivých skupin změn budu hovořit i o změnách, které zákonodárce neprovedl a které podle mého názoru provést měl (návrhy de lege ferenda).

1. Terminologická změna

Terminologickou změnou je, že zákonodárce již neoznačuje promlčení jako důvod zániku trestního stíhání, ale jako důvod zániku trestní odpovědnosti (argument a rubrica – viz § 34 TrZ). Nutno říci, že jde o změnu zcela pozitivní a správnou, mající širší souvislosti, než by se mohlo zdát.

Ačkoli procesním důsledkem by podle současné české právní úpravy mělo být vždy právě zastavení trestního stíhání, je v doktríně všeobecná shoda na tom, že tento druh promlčení má hmotněprávní povahu. Domnívám se, že i v evropském kontextu převažuje legislativní pojetí¹⁰ promlčení jako hmotněprávního institutu, a to i přesto, že promlčení bývá předmětem výkladu pravidelně i v právu procesním (formálním), zřídka je dokonce upraveno i v procesních předpisech,¹¹ někdy se (poměrně nejasně) hovoří o smíšené povaze promlčení.

Hmotněprávní (materiální) povaha promlčení bývá odvozována od podstaty a smyslu tohoto institutu, respektive od důvodů jeho zavedení do právního řádu, které jsou převážně hmotněprávní (viz výše). Nad rámec notoricky známých argumentů bych rád představil ještě další argumentaci ve prospěch hmotněprávní povahy promlčení, která se odvíjí od interpretace promlčení v trestním právu obecně, po níž následuje systematický a logický výklad, pomocí kterého docházím k tomu, že promlčení trestní odpovědnosti má povahu jednoznačně hmotněprávní.

Pokud jde o druhý institut v rámci problematiky promlčení v trestním právu – institut promlčení výkonu trestu podle § 94 TrZ (dříve podle § 67 trestního kodexu z roku 1961) – docházím k závěru, že jde o hmotněprávní institut, neboť ve skutečnosti jde o zánik trestu, nikoli o zánik výkonu trestu, jak nepřesně uvádí rubrika nad oddílem 9 dílu 2 hlavy V obecné (první) části trestního zákoníku. Není totiž možné, aby existoval trest a „neexistoval (nebyl možný) jeho výkon“, jak to má na mysli § 94 TrZ Důsledkem zaniku trestu je, že trest nelze vykonat, protože neexistuje. Jiné důvody nemožnosti vykonání trestu jsou odlišného (někdy dočasného) charakteru (srovnej například odklad výkonu trestu podle § 322 a 323 TrŘ nebo přerušení výkonu trestu podle § 325 TrŘ). Když je zánik (výkonu) trestu institutem hmotněprávním, je tomu tak (per argumentum a simili) i u zániku trestní odpovědnosti (viny), což vyplývá i z toho, že podmínkou existence trestu je existence viny. Vzhledem k tomu, že předpokladem trestu (potrestání) je existence viny, musí tedy platit, že když zánik trestu má hmotněprávní povahu, tím spíše (per argumentum a fortiori) musí mít tuto povahu zánik trestní odpovědnosti.

Podle mého názoru tedy nejen kvůli důvodům, pro něž existuje institut promlčení, ale již ze samotné podstaty promlčení plyne, že jde o institut hmotněprávní,¹² který má samozřejmě své odpovídající procesní důsledky. V případech podle § 34 TrZ je tedy správné hovořit o zániku trestní odpovědnosti, nebo ve vztahu k jednání (které může či nemusí být trestné) nebo ve vztahu k právu a povinnosti státu vyvozovat trestní odpovědnost též o zániku trestnosti. Ve shodě se Solnařem se domnívám, že promlčením zaniká samotný trestněprávní vztah a (původně) pachatel trestného činu „má právo na beztrestnost“,¹³ přestává býti pachatelem trestného činu, neboť jeho trestní odpovědnost zanikla.

Debata o povaze promlčení není jen debatou akademickou. Skutečnost, že promlčení ve smyslu § 34 TrZ je důvodem zániku trestnosti (trestní odpovědnosti), znamená, že ve vztahu k takovému promlčenému činu nelze uvažovat nejen o jeho souběhu, ale tato okolnost ani nemůže být hodnocena jako přitěžující. Materiální (hmotněprávní) povaha promlčení znamená, že u promlčení platí všechny obecné zásady trestního práva hmotného,¹⁴ například zásada retroaktivity pro pachatele nejpříznivějšího zákona.¹⁵ Sdílím proto kritiku nálezu Ústavního soudu,¹⁶ který se v souvislosti s posuzováním § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, vyslovil de facto tak, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod se netýká problematiky promlčení trestní odpovědnosti.¹⁷ Určitou trestní věc je podle mého názoru nutné vždy hodnotit podle jedné právní úpravy. Zvažovat podmínky trestnosti – pozitivní i negativní (včetně možného promlčení trestnosti) – určitého jednání musí orgán činný v trestním řízení podle nejpříznivější právní úpravy (jako celku) účinné v určitém okamžiku, přičemž je nezbytné zvážit všechny právní úpravy od okamžiku spáchání činu do chvíle, kdy se v dané trestní věci rozhoduje. Nestačí pouhé posouzení právní úpravy účinné v době spáchání trestného činu a právní úpravy účinné v době rozhodování, neboť je nutné najít právní úpravu ze všech nejpříznivější. Jestliže alespoň podle jedné z právních úprav by došlo k promlčení trestní odpovědnosti, musí být aplikována právě tato, neboť je bezpochyby pro pachatele nejpříznivější. Toto pravidlo lze s ohledem na zásadu nezměnitelnosti rozhodnutí uplatnit jen do té doby, než je soudem pravomocně rozhodnuto o vině a trestu.¹⁸

Že určení povahy právního institutu může mít svůj zásadní význam, se v praxi ukázalo poměrně nedávno v souvislosti s přijetím poslední (Klausovy) prezidentské amnestie, kdy jedním z argumentů pro její restriktivní výklad u tzv. pokračujících trestných činů (typicky v případech zkrácení daně) se stalo konstatování, že amnestie (hromadná milost) má procesněprávní (formální) povahu s hmotněprávními důsledky.¹⁹ Toto (podle mého názoru nesprávné) pojetí, které je v současné právní vědě v menšině, zastával, pokud jde o abolici (zastavení či nezahájení trestního stíhání), také Solnař.²⁰

Praktický rozměr otázky o povaze promlčení je patrný i při hodnocení judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která – zdá se – rozlišuje státy, které mají promlčení upraveno jako hmotněprávní institut (zde nepřipouští jakoukoli retroaktivitu s výjimkou zločinů spáchaných za druhé světové války a v dobách komunismu) a které jej pojímají jako institut procesní (zde alespoň tzv. nepravou retroaktivitu připouští). Podle mého názoru současné pojetí promlčení je hmotněprávní bez ohledu na to, zda je upraveno v materiálních či formálních předpisech.²¹ To by mělo platit o institutu promlčení trestní odpovědnosti jako celku, tj. včetně všech jeho „součástí“, například problematiky stavení nebo přerušení promlčecí lhůty.²²

I přes pozitivní změnu právní úpravy považuji řešení zákonodárce za polovičaté, neúplné, neboť změna hmotněprávní úpravy v trestním zákoníku nebyla doprovázena odpovídající změnou právní úpravy procesní. Na tento jev – poloviční rekodifikace trestního práva – v širších souvislostech dlouhodobě upozorňuje Jelínek.²³ Tento stav se bohužel neblaze projevil i v případě promlčení, které, ač jde o důvod zániku trestní odpovědnosti, představuje důvod nepřípustnosti trestního stíhání vedle mnoha důvodů s promlčením trestní odpovědnosti zcela nesrovnatelných, například vynětí osoby z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, duševní choroby osoby trvale vylučující postavit dotyčného před soud nebo znemožňující dotyčnému chápat smysl trestního řízení, absence souhlasu poškozeného atd. (srov. § 11 odst. 1 TrŘ). Uvedené důvody lze, oproti existenci promlčení, zjistit snadno. Zcela sdílím Solnařův návrh, který formuloval již v roce 1972, podle nějž by mělo zjištění promlčení trestní odpovědnosti znamenat zastavení trestního stíhání, avšak v případě, že se trestní věc dostala do stadia řízení před soudem, měl by důsledkem zjištění promlčení trestního odpovědnosti být zprošťující rozsudek. Důvodem je, že ke zjištění, zda byl trestný čin promlčen či nikoli, je často nutné zabývat se meritem věci. Tím spíše to platí dnes, kdy se kromě tzv. rozšířeného přípravného řízení dokazování soustřeďuje do hlavního líčení, což ovšem nezbavuje státního zástupce povinnosti zastavit trestní stíhání, pokud ze zjištěných skutečností již v přípravném řízení vyplývá, že trestní odpovědnost byla promlčena. Důkazní břemeno ve smyslu odpovědnosti za zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností²⁴ tíží u zjištění, zda je či není trestný čin již promlčen, orgány činné v trestním řízení (v přípravném řízení zejména státního zástupce a v hlavním líčení soud). Ačkoli v praxi se touto otázkou často zabývají právě na popud osoby, proti níž se trestní řízení vede (tj. k námitce promlčení), mají povinnost posoudit i negativní podmínky trestnosti ex officio.²⁵ I za první republiky platilo, že „otázku promlčení dlužno zkoumati z moci úřední v každém období trestního řízení“.²⁶ Zásada in dubio pro reo platí i pro otázky promlčení, avšak pouze pokud jde o skutkové otázky, nikoli o otázky právní (například otázka, kdy u určitého trestného činu nastává účinek).²⁷

Další nedokonalostí současné právní úpravy, která je však s předešlou zjevně menšího významu, je, že trestní řád stále hovoří o promlčení trestního stíhání [viz § 11 odst. 1 písm. b) TrŘ], ačkoli trestní zákoník takový pojem nezná.

2. Změny důležité z hlediska určitosti právní úpravy

Většina změn, přijatých zákonodárcem trestním kodexem z roku 2009, je z pohledu určitosti právní úpravy jednoznačně pozitivních.

Jedinou výjimkou je druhá část § 34 odst. 1 písm. a) TrZ, která upravuje promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin spáchaný v souvislosti s privatizací, respektive přesněji jde o trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu. Trestní kodex z roku 1961 ve znění účinném od 1. ledna 1994 do 31. prosince 2009 hovořil konkrétněji o zákonu č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Legislativní změna je podle mého názoru jen odrazem chybné (avšak předepsané) legislativní techniky. Úmyslem zákonodárce bylo zcela jasně zachovat shodnou právní úpravu, čemuž svědčí i důvodová zpráva zpracovatele zákona, která vyjmenovává odlišnosti od předchozí právní úpravy a o tzv. privatizačních trestných činech se nezmiňuje. Rovněž nauka se zcela shoduje s názorem, podle nějž se má na mysli pouze privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. (neboli tzv. zákona o velké privatizaci) a privatizační projekt ve smyslu § 5 a násl. tohoto zákona.²⁸ Zcela nesprávné by proto byly jakékoli závěry rozšiřující dosah § 34 odst. 1 písm. a) TrZ i na jiné formy privatizace než podle tzv. zákona o velké privatizaci. Důležitá je totiž existence souvislosti s privatizačním projektem, který má podle zákona o velké privatizaci předepsané náležitosti (viz § 6 odst. 1), neboť rozhodnutí o privatizaci se vydává právě na základě privatizačního projektu (viz § 5 odst. 2 in fine). V případech, v nichž vypracováván nebyl, nelze o žádné souvislosti s privatizačním projektem hovořit. Taková interpretace by již nebyla extenzivním výkladem ustanovení, ale čistou analogií v neprospěch, která je v trestním právu hmotném nepřípustná (nullum crimen sine lege stricta). Šla by totiž nejen proti úmyslu zákonodárce, ale byla by nesmyslná z podstaty věci. Zákonů, podle kterých probíhal či probíhá proces privatizace je mnoho,²⁹ přičemž v žádném z nich se nezpracovával privatizační projekt ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) TrZ.

Ostatní změny jsou z pohledu právní jistoty adresátů norem správné.

Tak především trestní zákoník konečně zcela jasně stanovuje počátek běhu promlčecí lhůty (okamžik ukončení jednání a u trestných činů, u nichž je znakem skutkové podstaty účinek, okamžik vzniku takového účinku). Výkladovými problémem jsou tak už „jenom“ určení okamžiku spáchání a vzniků účinků u jednotlivých trestných činů a samozřejmě výklad samotných těchto pojmů, především účinku trestného činu, jehož definice se musí do budoucna podle mě změnit (podrobněji srovnej níže v části IV.).

Jednou z interpretačně nejsložitějších a zároveň nejdůležitějších oblastí, skrývajících řadu problematických otázek, je přesné časové ohraničení promlčecí lhůty, tj. určení jejího počátku a zejména konce. S tím souvisí otázky stavení a přerušení promlčení.

1. Počátek běhu promlčecí lhůty

Z trestního zákoníku dnes poměrně jasně vyplývá, že promlčecí lhůta začíná běžet od okamžiku ukončení jednání, u trestných činů, jejichž znakem je účinek, běží od okamžiku, kdy účinek nastane. To platí samozřejmě i pro případy, v nichž je naplněna kvalifikovaná skutková podstata a účinek je zde okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby (zvlášť přitěžující okolností).

U trestných činů, jejichž znakem není účinek, je situace poměrně jasná. Moment ukončení (dokončení) jednání představuje okamžik, kdy je ve smyslu trestního zákoníku trestný čin spáchán (srovnej § 2 odst. 4 ve spojení s § 2 odst. 2 a 3 TrZ). Při omisivních trestných činech (trestných činech spáchaných opominutím) je rozhodným okamžikem den, kdy povinnost mohla být ještě splněna. U deliktů komisivních (deliktů spáchaných konáním) pak v okamžiku ukončení trestného konání.

U přípravy a pokusu (kde nedochází ke vzniku účinku) je rozhodným okamžikem moment ukončení jednání takového pachatele přípravy nebo pokusu trestného činu. U účastenství (pomoci, návodu, organizátorství) je počátek promlčecí lhůty zcela závislý na hlavním trestném činu. Vyplývá to z akcesority (závislosti) účastenství na hlavním trestném činu. Opačný závěr by byl absurdní, neboť trestnost pachatele by mohla zanikat daleko později než trestnost účastníka, jehož trestnost je (právě díky přísné akcesoritě, která platí v českém trestním právu) na trestnosti hlavního pachatele závislá. Promlčecí lhůta účastníka tedy počíná běžet ve stejnou chvíli jako promlčecí lhůta hlavního pachatele. Nepřesné je proto konstatování v důvodové zprávě k trestnímu kodexu z roku 2009, že: „U účastenství počíná promlčecí doba od jednání hlavního pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím.“ Toto konstatování bylo převzato z legendárních Základů trestní odpovědnosti profesora Solnaře, který však, cituje Mauracha, upřesňuje konstatování slovy, že „účastenství se promlčuje spolu s trestným činem hlavním“.³⁰

Složitější než v případě trestných činů, u nichž účinek není znakem skutkové podstaty, je situace u tzv. výsledečných (či někdy materiálních) trestných činů,³¹ u kterých je naopak obligatorním znakem účinek. Promlčecí lhůta zde počíná běžet okamžikem dokonání trestného činu (naplněním všech znaků skutkové podstaty). Opakem těchto trestných činů jsou trestné činy činnostní (formální). Výsledečné trestné činy dělíme na poruchové a ohrožovací, podle toho, zda jejich výsledkem je porucha či ohrožení. Účinek tedy může mít jak podobu poruchy, tak podobu ohrožení (možnost poruchy). Činnostními trestnými činy jsou trestné činy čistě omisivní. Solnař ve své učebnici z roku 1947 ještě rozlišoval tzv. útočné delikty jako druh trestných činů činnostních.³²

Účinek je přitom potřeba odlišovat od následku, neboť následek je obligatorním znakem všech trestných činů. Následek se váže k objektu trestného činu, účinek se tradičně váže k tzv. předmětu útoku. Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku z roku 2009 sice uvádí, že nová právní úprava promítla požadavky teorie i praxe, které prý zásadně vycházely z toho, že pro činnostní trestné činy je rozhodující ukončení jednání a pro výsledečné účinek, avšak tak jednoznačné a jednotné postoje nauky nebyly. Tak především Solnař ve svých legendárních Základech trestní odpovědnosti z roku 1972 uvádí, že pokud lze u trestného činu pomluvy časově zachytit následek (narušení rodinných vztahů), pak plyne promlčecí lhůta až od tohoto okamžiku. Takový závěr však za současné právní úpravy přijmout u žádného trestného činu nelze,³³ neboť následek odlišujeme od účinku a jednalo by se o analogické rozšiřování § 34 odst. 2 TrZ in malam partem pachatele.

Předmět útoku by měl být podle mého názoru nahrazen jiným pojmem, neboť u některých výsledečných trestných činů hovořit o útočníkovi není příliš výstižné a předmět útoku navozuje dojem, že každý pachatel materiálního trestného činu, tj. trestného činu vyžadujícího účinek, je útočníkem. Proto je podle mě správnější držet se neutrálního vyjádření, které slovo „útok“ neobsahuje. Výstižný je podle mého názoru výraz „materiální objekt/předmět“ trestného činu, který vyjadřuje skutečnost, že se účinek dá obvykle vyčíslit (v penězích, kilogramech, litrech, metrech apod.) nebo jinak charakterizovat (například újma na zdraví; ačkoli u ní bývá právě ohodnocení v penězích často velmi obtížné, stále se v penězích ohodnocuje snáze než například újma na cti). Účinkem může být například smrt, těžká újma na zdraví, újma na zdraví, majetková újma (škoda), ušlá daň.³⁴ Slovo „materiální“ však zde nutno chápat spíše jako protiklad k „formálnímu“ než k „imateriálnímu“ ve smyslu současného občanského zákoníku.

Problémem u výsledečných trestných činů je, že účinek někdy splývá s dokončením jednání, někdy po něm následuje v krátkém čase, výjimečně následuje po době delší, přičemž můžeme rozlišit v zásadě dvě skupiny výsledečných trestných činů: trestné činy, u nichž je okamžik vzniku účinku určitelný obecně, tj. v zásadě pro všechny případy, a trestné činy, u nichž záleží na okolnostech případu. K první skupině náleží například trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 TrZ, ke druhé například trestný čin vraždy podle § 140 TrZ, neboť smrt může nastat až s časovým odstupem po útoku pachatele.

Vzhledem k uvedeným výkladovým těžkostem a dále skutečnosti, že trestní právo působí primárně nikoli proti následku (účinku), ale proti trestnému jednání (má od něj pachatele odrazovat), by bylo podle mého názoru namístě zamyslet se de lege ferenda nad tím, zda by nebylo vhodnější stanovit rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí lhůty moment ukončení jednání pachatele, jak ostatně dovozovala judikatura před rokem 1948.³⁵ Doba jednání je přitom ze stejných důvodů v současné době jediným rozhodným kritériem pro určení okamžiku spáchání trestného činu (viz § 2 odst. 4 TrZ).

2. Stavení nebo přerušení promlčecí lhůty

Jak jsem již uvedl, úprava stavení a přerušení promlčecí lhůty v současném trestním zákoníku je poměrně jasná. Důvody jsou jak v § 34 odst. 3, tak v § 34 odst. 4 TrZ uvedeny taxativně, přičemž zpravidla se jedná o konkrétní úkony podle trestního řádu (například zahájení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání, podmíněné zastavení trestního stíhání). Výkladové obtíže může působit snad jen důvod stavení spočívající v tom, že pachatele nelze postavit před soud pro zákonnou překážku ve smyslu § 34 odst. 3 písm. a) TrZ.

Zákonnou překážkou je například diplomatická imunita (srov. § 10 odst. 1 TrŘ), překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae – viz zásada ne bis in idem, srov. též § 306a TrŘ) nebo prohlášení pachatele za mrtvého.

Druhým problematickým bodem je podle mého názoru hodnocení situace, když orgán činný v trestním řízení učiní úkon, jenž předpokládá § 34 odst. 3 a 4 TrZ, avšak takový úkon je nezákonný, nebo dokonce zdánlivý/nicotný, tj. nemá určité nutné náležitosti takového rozhodnutí. Možnosti řešení jsou v zásadě dvě. První (striktní) řešení, které je však nejvýhodnější pro pachatele, spočívá v tom, že účinky přerušení se přiznají pouze těm aktům (úkonům), které jsou bezvadné. Druhé řešení, které je přijímáno v praxi, zaleží v tom, že účinky přerušení mohou mít i úkony nikoli bezvadné, dokonce i úkony, které byly z nějakého důvodu zrušeny. Problémem je, že ani nauka, ani judikatura nerozpracovává v trestním právu procesním žádnou ucelenou teorii, která by se zabývala vadnými, neplatnými či nicotnými úkony v těchto souvislostech. Tato otázka by tedy jistě zasloužila samostatné komplexní zpracování, které svým rozsahem a složitostí přesahuje rámec možností tohoto článku. Sluší se alespoň říci, že přerušení promlčecí lhůty nezpůsobují úkony, které trpí závažnou procesní vadou, jež sama o sobě je důvodem jejich zrušení (například rozhodnutí není vydáno v požadované formě). V praxi však nastávají případy složitější. Zajímavým případem, který vzbudil pozornost, je kauza řešená u Nejvyššího soudu v roce 2011³⁶ a následně v roce 2013 u Ústavního soudu,³⁷ který ve svém nálezu vyslovil ve věci odlišné závěry.³⁸ Především se neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že přerušení promlčení v projednávané věci způsobilo až poslední usnesení o zahájení trestního stíhání, i když předchozí dvě byla (zjednodušeně řečeno) pro předčasnost zrušena ze strany státní zástupkyně. Já mám naopak pochybnost o správnosti právního posouzení ze strany Ústavního soudu v této věci, neboť právě případy, v nichž je trestní stíhání zahájeno zjevně předčasně, vzbuzují pochybnosti, zda takový postup není výrazem libovůle policejního orgánu, bez ohledu na to, zda se později spáchání trestného činu skutečně prokáže.

3. Konec promlčecí lhůty – promlčení trestného činu

Konec promlčecí lhůty nastává jejím uplynutím. Předpokladem určení přesného okamžiku (konkrétního dne), kdy je trestný čin promlčen, je určení počátku běhu lhůty. Otázkou, která někdy vyvolává pochybnosti, je, zda promlčecí lhůta začíná běžet již okamžikem (dnem) vzniku události rozhodné pro počátek běhu lhůty nebo až den poté.

Pro promlčení trestní odpovědnosti platí § 139 TrZ,³⁹ podle nějž se do počítání běhu lhůty nezapočítává den, kdy nastala událost určující její začátek, jinými slovy, promlčecí lhůta počíná běžet dnem následujícím po dni, v němž bylo ukončeno jednání pachatele nebo nastal účinek trestného činu, podle toho, o jaký trestný čin se jedná (trestný čin výsledečný nebo trestný čin činnostní), případně když jde o trestný čin výsledečný, tak zda byl či nebyl dokonán (příprava a pokus trestného činu). Pokud došlo k přerušení promlčecí lhůty ve smyslu § 34 odst. 4 TrZ, je následující den počátkem promlčecí lhůty nové (§ 34 odst. 5 ve spojení s § 139 TrZ). Do běhu promlčecí lhůty se nezapočítává doba, po kterou došlo k jejímu pozastavení ve smyslu § 34 odst. 3 TrZ.

Trestný čin pak je promlčen začátkem dne, jenž svým označením odpovídá dni, kterým začala promlčecí lhůta běžet. Není-li v posledním měsíci lhůty takového dne, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce (§ 60 odst. 1 TrŘ per analogiam).⁴⁰

Promlčení trestní odpovědnosti je tradičním institutem trestního práva, který ukazuje, jak nejen pro nauku, ale i pro praxi mohou být důležité obecné teoretické poznatky týkající se povahy a podstaty právního institutu. Předložený článek přináší komplexní výklad platné právní úpravy tradičního institutu trestního práva a nevyhýbá se ani otázkám složitým nebo sporným. Kritický přístup se může do budoucna stát podnětem i pro některé úvahy de lege ferenda. I když trestní kodex z roku 2009 znamenal oproti trestnímu kodexu z roku 1961 zásadní zlepšení, a to nejenom z pohledu terminologického, nýbrž i z hlediska určitosti právní úpravy, stále se při aplikaci mohou objevovat četné interpretační problémy, které je nutné s ohledem na důležitost problematiky řešit. Tradičně nejzávažnější interpretační problémy promlčení se přitom váží k časovému ohraničení a běhu promlčecí lhůty.