Právní úprava délky funkčního období člena voleného orgánu obchodní korporace se u jednotlivých forem obchodních korporací výrazně liší. U společnosti s ručením omezeným je úprava tradičně plně dispozitivní a zákon nestanovuje žádné mantinely (tedy pokud není ve společenské smlouvě či zakladatelské listině stanovena délka funkčního období, platí na dobu neurčitou).² Naopak u družstva zákon výslovně stanovuje, že délka funkčního období nesmí přesáhnout 5 let [§ 632 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOK“)].

U akciové společnosti je znění zákona nejméně jasné. V minulosti byla délka funkčního období zákonem výslovně omezena. Dnešní znění zákona však obsahuje pouze podpůrnou úpravu pro případ, kdy délka funkčního období není obsažena ve stanovách. Toto zákonné pravidlo lze vyložit vícero způsoby, a umožňuje tak vést diskusi, zda je, nebo není možné stanovit funkční období jako časově neomezené. V doktríně ohledně této otázky panovala neshoda a bylo možné se setkat s oběma výklady.³ Přitom zde až do roku 2023 neexistovalo žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by problematiku řešilo.⛘

V roce 2023 vydal Nejvyšší soud rozhodnutí, v němž se poměrně jednoznačně přiklonil k liberálnímu pojetí a s odkazem na dispozitivnost norem soukromého práva konstatoval, že nevidí důvod, proč funkční období na dobu neurčitou zakazovat. Zde si dovolím tvrdit, že několik důvodů by se přece jen našlo. Problematika délky funkčního období člena představenstva je hlubší a při jejím posuzování je třeba zvážit více rovin. V mnohých evropských úpravách je navíc (ne)možnost funkčního období na dobu neurčitou jedním z charakteristických rozdílů mezi akciovou společností a společností s ručením omezeným.

Tento článek má za cíl předestřít širší argumentaci, a to jak pro podporu možnosti stanovit časově neomezené funkční období členů představenstva, tak proti ní, porovnat českou úpravu s úpravou jiných evropských zemí a zhodnotit její současný stav.

1. Vývoj právní úpravy a její současný stav

Právní úprava délky funkčního období člena představenstva se v minulosti několikrát změnila. Za účinnosti zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ObchZ“), byla obsažena v jeho § 194 odst. 1, který stanovil:

„Funkční období jednotlivých členů představenstva určují stanovy a nesmí přesáhnout pět let. Neurčí-li stanovy funkční období člena představenstva, je jeho funkční období pět let.“

Za této právní úpravy byla tedy možnost funkčního období na dobu neurčitou vyloučena výslovným zákonným zákazem a nebyl zde prostor pro diskusi.⁴

Změna právní úpravy přišla s účinností zákona o obchodních korporacích, který výslovné omezení maximální možné délky neobsahoval․ V § 439 odst. 3 ZOK pouze stanovil:

„Neobsahují-li stanovy nebo smlouva o výkonu funkce délku funkčního období, platí, že byla pro každého jednotlivého člena představenstva sjednána na 1 rok; v případě rozporu mezi stanovami a smlouvou o výkonu funkce platí délka funkčního období sjednaná ve smlouvě o výkonu funkce.“

Ani to však nebyl konečný stav, od roku 2021 doznalo dotčené ustanovení změny a aktuálně účinná verze obsažená v § 439 odst. 2 ZOK zní:

„Neobsahují-li stanovy nebo smlouva o výkonu funkce délku funkčního období, platí, že činí 3 roky.“

Takovéto znění zákona (jak před rokem 2021, tak po něm) tedy umožnilo vést diskusi, zda zákon o obchodních korporacích umožňuje upravit délku funkčního období člena představenstva jakožto časově neomezenou, a to vzhledem k absenci výslovného omezení maximální možné délky funkčního období.

2. Doktrinální názory

Názory na předestřenou problematiku se v rámci právní doktríny liší. Někteří autoři zastávají spíše liberální pozice (těch je většina) a kloní se k možnosti stanovit funkční období jakožto časově neomezené. Jiní zastávají striktnější názor, podle kterého časově neomezené funkční období možné není.

K liberálním autorům patří například V. Filip a J. Lasák, kteří jsou názoru, že z dikce návětí ustanovení upravujícího důsledky absence určení délky funkčního období nelze dovozovat závěr, že smlouva o výkonu funkce, respektive stanovy nemohou obsahovat určení doby trvání funkce na dobu neurčitou. Zákonodárce podle nich nemínil § 439 odst. 2 ZOK omezit délku trvání funkčního období pro členy představenstva akciové společnosti tím, že by mohli vykonávat funkci pouze po přesně stanovenou dobu. Proto bude přípustné i stanovení funkčního období na dobu neurčitou. Takový závěr odůvodňuje i zákonem daná možnost členy představenstva kdykoliv odvolat. Nicméně pokud stanovy nebo smlouvy o výkonu funkce stanoví dobu trvání funkce na dobu delší než 10 let, nelze vyloučit aplikaci § 2000 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „ObčZ“), o tzv. vázaných smlouvách s důsledky tam uvedenými.⁵

Možnost stanovit funkční období jako neomezené uznává i P. Šuk, avšak pouze pokud stanovy neomezují důvody pro odvolání člena představenstva. Pokud je člen představenstva kdykoliv (z jakéhokoliv důvodu) odvolatelný, a to i bez udání důvodu, není nutné trvat na zachování funkčního období. To nabývá na významu tehdy, není-li žádný orgán oprávněn člena představenstva odvolat bez naplnění zákonem či stanovami určených důvodů (například v úpravě německého akciového zákona).⁶

Naopak P. Čech před takovým výkladem varoval a nedoporučoval akcionářům, aby funkční období ve volených orgánech vymezili na dobu neurčitou. V minulosti odkazoval také na názor soudců Nejvyššího soudu ze senátu 29, kteří opakovaně na různých školeních upozorňovali, že funkční období na dobu neurčitou nepřipouštějí.⁷ Ve své publikaci společně s P. Šukem o problematice napsali, že podle nich nelze sjednat funkční období jako neomezené, tj. na dobu neurčitou (pak totiž není funkční období určeno a prosadí se zákonná dispozitivní úprava – 1 rok), ba ani tohoto výsledku dosáhnout fakticky tím, že by funkční období činilo (téměř) celý produktivní věk člověka, například 30 až 40 let.⁸ Nicméně tato⛘publikace byla vydána v roce 2016, tedy zhruba 7 let před vydáním klíčového usnesení Nejvyššího soudu.⁹ P. Šuk navíc, jak zmiňuji v předchozím odstavci, možnost stanovení funkčního období na dobu neurčitou později připustil.¹⁰

Argumentace je na obou stranách poměrně přímá a nepříliš složitá. Autoři pracují především s jazykovým výkladem, se zásadou dispozitivnosti soukromého práva a s argumentem, že v situaci, kdy je možné člena představenstva odvolat kdykoliv, není potřeba jeho funkční období časově ohraničovat.

3. Aktuální judikatura

Po delší době úvah ohledně výkladu § 439 odst. 2 ZOK vydal nedávno Nejvyšší soud rozhodnutí, které možnost stanovit funkční období členů představenstva na dobu neurčitou připustilo. Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1915/2022. O něco starší je pak usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 14 Cmo 129/2021, které co do možnosti funkčního období na dobu neurčitou dospívá ke stejným závěrům jako Nejvyšší soud.

V prvně zmíněném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je možné ve stanovách akciové společnosti stanovit funkční období člena představenstva na dobu neurčitou. Vyšel ze soukromoprávní zásady „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ [čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále pouze „LPS“)]. Dále citoval svou všeobecně známou judikaturu o dispozitivnosti norem soukromého práva (obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní, jestliže to zákon výslovně, a to buď přímo, nebo nepřímo, nezakazuje).¹¹ Přisvědčil i argumentaci dovolatelky nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, podle kterého platí, že pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musejí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. Dalším argumentem byla pro Nejvyšší soud skutečnost, že valná hromada může členy volených orgánů (které volí) odvolat z funkce kdykoliv, i bez udání důvodů. Také citoval usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 14 Cmo 129/2021, které funkční období na dobu neurčitou připustilo. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že úprava délky funkčního období představenstva akciové společnosti obsažená v § 439 odst. 3 ZOK¹² je dispozitivní, a je tedy možné stanovit funkční období člena představenstva na dobu neurčitou.

Tento závěr však zjevně nebude platit vždy. Právní věta rozhodnutí totiž zní:

„Lze tedy uzavřít, že zásadně je možné ve stanovách akciové společnosti upravit funkční období členů volených orgánů jako časově neomezené.“

Zde je třeba si povšimnout výrazu „zásadně“, který implikuje možnost výjimky. Situací, ve které by funkční období nemohlo být stanoveno jako časově neomezené, by například mohlo být, pokud by stanovy omezovaly důvody pro odvolání člena představenstva. O možnosti omezit důvody pro odvolání člena představenstva se v doktríně debatuje a někteří autoři ji připouštějí.¹³

Vzhledem k rozporným doktrinálním názorům a nepříliš rozvinuté judikatuře Nejvyššího soudu se jako nejvhodnější metoda poznání významu normy obsažené v § 439 odst. 2 ZOK jeví její důkladný výklad.

1. Jazykový výklad

Jak je známo, jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě.¹⁴ Jeho předmětem je v našem případě tato věta:

„Neobsahují-li stanovy nebo smlouva o výkonu funkce délku funkčního období, platí, že činí 3 roky.“

Sporná je otázka, jestli ve stanovách uvedená délka funkčního období na dobu neurčitou znamená, že stanovy neobsahují délku funkčního období. Čistě jazykově se dá argumentovat na obě strany. Pokud máme funkční období na dobu neurčitou, konkrétní délku funkčního období stanovy skutečně neobsahují – doba neurčitá může znamenat 1 rok a může znamenat 20 let. Na druhou stranu i stanovení neurčité délky je stanovení (alespoň nějaké) délky a mělo by dostačovat. Jak vyplývá z předchozích kapitol, ani doktrína se na jazykovém výkladu této normy neshoduje (například podle P. Čecha funkční období na dobu neurčitou znamená, že funkční období není určeno a prosadí se zákonná dispozitivní úprava;¹⁵ s tímto pak nesouhlasí například V. Filip a J. Lasák¹⁶). Jazykový výklad tedy vzhledem k možnosti různé interpretace § 439 odst. 2 ZOK nedává jasnou odpověď, a proto je třeba se uchýlit k dalším interpretačním metodám.

2. Historický výklad

Při srovnání úpravy obchodního zákoníku a dnešního zákona o obchodních korporacích si nemůžeme nevšimnout změny textace předmětného ustanovení. Zatímco obchodní⛘zákoník výslovně určoval maximální možnou délku funkčního období („funkční období jednotlivých členů představenstva určují stanovy a nesmí přesáhnout pět let“), v zákoně o obchodních korporacích se hovoří pouze o následcích chybějícího údaje o délce funkčního období ve stanovách nebo smlouvě o výkonu funkce („neobsahují-li stanovy nebo smlouva o výkonu funkce délku funkčního období, platí, že činí 3 roky“). Dá se argumentovat tím, že pokud zákonodárce takto změnil znění zákona, učinil tak vědomě a s cílem změnit právní normu. Proč by jinak zákonodárce vypustil výslovné omezení délky funkčního období, kdyby si nepřál toto omezení změnit? Bohužel důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích o důvodech této změny mlčí.¹⁷ Nepomůže nám ani důvodová zpráva k novele předmětného ustanovení z roku 2020,¹⁸ která prodloužila zákonnou délku funkčního období z 1 na 3 roky, ani důvodová zpráva k § 194 ObchZ.¹⁹ Proto se podle mého názoru sice dá argumentovat změnou zněni zákona, ale bez jakéhokoliv podkladu v podobě zmínky v důvodových zprávách je tento argument oslabený. Pokud by zákonodárce chtěl právní úpravu opravdu takto razantně změnit, je možné, že by v důvodové zprávě nic nezmínil?

3. Teleologický výklad

Při použití teleologického výkladu § 439 odst. 2 ZOK můžeme (opět) argumentovat na obě strany. Lze tvrdit, že účelem dnešního znění § 439 odst. 2 ZOK je umožnit akcionářům, aby si v rámci vnitřních poměrů mohli stanovit funkční období člena představenstva tak, aby jim vyhovovalo, tedy klidně na 10 let či na dobu neurčitou (v souladu se zásadou autonomie vůle a dispozitivnosti soukromého práva). Stejně tak lze však poznamenat, že zákon by měl nastavit mantinely pro délku funkčního období, a to s ohledem na zásadu akcionářské demokracie, přičemž výklad, který by umožnil stanovení funkčního období na dobu neurčitou, oslabuje postavení (některých) akcionářů.²⁰ Pokud chceme, aby akciové společnosti vedli schopní členové představenstva, měli bychom akcionářům umožnit pravidelně evaluovat výkony členů představenstva a podrobovat je opětovným volbám.

Výše řečeným bych ráda ilustrovala, že v tomto případě se dá teleologickým výkladem dospět k různým závěrům a je pak v konečném důsledku čistě na osobě provádějící výklad, ke kterému ze dvou možných (protichůdných) závěrů se přikloní.²¹ Z těchto důvodů ani teleologický výklad nenabízí jednoznačné řešení dané problematiky.

4. Komparativní výklad

Jedním z nejsilnějších argumentů proti možnosti nastavit funkční období člena představenstva na dobu neurčitou je srovnání s právními úpravami jiných evropských zemí.

Problematiku délky funkčního období řeší i evropský modelový předpis známý pod názvem European Model Companies Act (dále pouze „EMCA“) z roku 2017.²² Ten má za cíl vytvořit na vědeckém základě systém pro výzkum a vývoj v oblasti evropského práva obchodních společností inspirovaný americkým modelovým zákonem o obchodních korporacích (Model Business Corporation Act – dále pouze „MBCA“). EMCA je koncipován jako samostatný předpis, který mohou členské státy přijmout buď v podstatě jako celek, nebo přijetím vybraných ustanovení. Ve své části 3., článku 8.14, řeší EMCA problematiku následovně:

Je třeba dodat, že EMCA definuje pojem private company jako společnost, jejíž podíly nelze nabízet veřejnosti, na rozdíl od druhého typu společnosti, tedy public company. Z komentáře k danému ustanovení vyplývá, že public company je obdobou české akciové společnosti a private company je obdobou společnosti s ručením omezeným.²⁴

Pravidlo uvedené ve článku 8.14 je tedy jasné. Zatímco v private company je možné mít funkční období jednatele na dobu neurčitou, u public company může být člen představenstva jmenován maximálně na 4 roky. Toto ustanovení má zajistit průběžnou obnovu vedení společnosti a usiluje⛘o rovnováhu mezi kontinuitou a udržitelností vlivu akcionářů na složení představenstva rady. Délka funkčního období by na jedné straně měla umožnit členům představenstva získat dostatečné zkušenosti, na druhé straně by toto období nemělo být tak dlouhé, aby akcionáři ztratili kontrolu nad řízením společnosti. Zdůrazňuje se zde princip akcionářské demokracie (článek 1.12 EMCA).²⁵ Argument akcionářskou demokracií je podle mého názoru nezanedbatelný. Příliš dlouhé funkční období totiž omezuje vliv akcionářů na složení představenstva a postavení představenstva vůči akcionářům posiluje. Akcionářská demokracie je jednou ze zásad, které musíme při posuzování možnosti funkčního období na dobu neurčitou poměřovat se zásadou autonomie vůle.

Některé kodexy správy a řízení veřejně obchodovaných společností doporučují, aby členové představenstva zvolení valnou hromadou kandidovali na funkci každý rok na výroční valné hromadě, jako tak činí například dánský nebo britský kodex.²⁶ K tomu uvádí EMCA, že vnitrostátní kodex správy a řízení společností může mít přísnější omezení pro velké obchodované společnosti, ale i v ostatních akciových společnostech by akcionáři měli mít možnost pravidelně volit členy představenstva.²⁷

Většina evropských zemí má zakotvenou maximální možnou délku funkčního období člena statutárního orgánu akciové společnosti. V Německu je to 5 let (§ 84 odst. 1 Aktiengesetz), v Rakousku taktéž (§ 75 odst. 1 Aktiengesetz), ve Francii je to 6 let (čl. L225-18 Code de commerce), v Polsku je to 5 let (čl. 369 odst. 1 Kodeks spółek handlowych), v Dánsku jsou to 4 roky (čl. 120 odst. 4 Selskabsloven), na Slovensku 5 let (§ 194 odst. 1 obchodného zákoníku), ve Španělsku 6 let (čl. 221 odst. 2 Ley de Sociedades de Capital), ve Švédsku 4 roky (kapitola 8, § 13 Aktiebolagslag). Ve Velké Británii sice Companies Act z roku 2006 neobsahuje časové omezení, ale o nutnosti podrobovat členy správní rady²⁸ pravidelné evaluaci hovoří UK Corporate Governance Code.²⁹ V něm stojí, že by všichni členové správní rady měli být každoročně znovu voleni. Správní rada by měla v dokumentech přiložených k usnesením o volbě každého člena uvést konkrétní důvody, proč jeho přínos je a nadále bude důležitý pro dlouhodobý udržitelný úspěch společnosti. Správní rada a její výbory by měly mít kombinaci dovedností, zkušeností a znalostí. Měla by být zvážena délka funkčního období správní rady jako celku a členové by měli být pravidelně obnovováni. Každoroční hodnocení správní rady by mělo zohlednit její složení, rozmanitost a efektivitu spolupráce členů při dosahování cílů. Individuální hodnocení by mělo ukázat, zda každý člen představenstva nadále efektivně přispívá k chodu společnosti.³⁰ Jak je zřejmé, klade se zde silný důraz na pravidelné „skládání účtů“ členů statutárního orgánu.

Často se upozorňuje na právní úpravu v Německu (§ 84 odst. 4 Aktiengesetz), kde podobně jako v Rakousku (§ 75 odst. 4 Aktiengesetz) lze člena představenstva odvolat pouze ze zákonem vyjmenovaných závažných důvodů. Naproti tomu například v Polsku (čl. 370 odst. 1 a 2 Kodeks spółek handlowych) je možné odvolat člena představenstva kdykoliv (přičemž zákon výslovně umožňuje ve stanovách omezit důvody pro odvolání), stejně jako v Dánsku (§ 121 odst. 1 Selskabsloven), ve Španělsku (čl. 223 odst. 1 Ley de Sociedades de Capital) nebo ve Francii (čl. L225-18 Code de commerce).

Na první pohled se může zdát, že omezení maximální délky funkčního období má smysl především v zemích, kde není možné odvolat člena představenstva kdykoliv (Německo, Rakousko). Srovnání s německou právní úpravou bylo mimo jiné i jedním z argumentů Nejvyššího soudu v klíčovém rozhodnutí.³¹ V situaci, kdy je možnost odvolat členy představenstva omezena, je bezpochyby nezbytné, aby funkční období bylo časově omezeno. Neznamená to ale přece, že v opačném případě (tedy když odvolací důvody omezeny nejsou) zde nejsou důvody pro zákonnou maximální délku funkčního období nebo že by sama možnost odvolat člena představenstva kdykoliv byla dostatečnou zárukou při funkčním období na dobu neurčitou. Při srovnání totiž zjistíme, že i země, ve kterých je možné člena představenstva kdykoliv odvolat, upravují maximální délku funkčního období (Polsko, Dánsko, Španělsko, Francie). Konečně i podle článku 8.13 EMCA je možné člena představenstva odvolat kdykoliv bez udání důvodu.³² Ze samotné možnosti odvolat člena představenstva kdykoliv nelze tudíž dovozovat možnost (vhodnost) stanovit funkční období na dobu neurčitou.

Možnost odvolat člena představenstva navíc není vždy ekvivalentní pravidelným volbám. V situaci, kdy má například akcionář A, nespokojený s určitým členem představenstva, rovných 50 % hlasů a ostatní akcionáři mající zbylých 50 % hlasů jsou s daným členem představenstva spokojeni, nemá akcionář A jak prosadit jeho odvolání, protože nikdy nezíská nadpoloviční většinu hlasů. Rozdílná pro něj však bude situace, kdy funkční období daného člena představenstva uběhne a bude třeba hlasovat o jeho znovuzvolení, respektive o zvolení jiného kandidáta. Zde má akcionář A mnohem silnější vyjednávací pozici, neboť bez jeho hlasů nový člen představenstva zvolen nikdy nebude. Ve většině případů možnost odvolat člena představenstva kdykoliv sice supluje pravidelné volby poměrně úspěšně (především ve společnostech, kde jsou hlasy akcionářů rozděleny nerovnoměrně), ale jak již bylo výše⛘nastíněno, neplatí to vždy. Cílem by vždy mělo být naplnění zásady akcionářské demokracie.

5. Dispozitivnost norem

Hlavním argumentem, který při posuzování řešené otázky použil Nejvyšší soud,³³ je zásada legální licence a související dispozitivnost norem soukromého práva. Zásada legální licence je vyjádřena v čl. 2 odst. 3 LPS („Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“) a v čl. 2 odst. 4 Ústavy („Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“).

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plynou následující závěry: Obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje. Ustanovení § 1 odst. 2 ObčZ vychází z toho, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz určitého ujednání stran může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje. Tak například § 1 odst. 2 ObčZ zakazuje ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob. V případě nepřímého zákazu zákon odchylné ujednání stran reprobuje tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží. Zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu.³⁴

Při zvažování dispozitivnosti § 439 odst. 2 ZOK je třeba zvážit, zda se nejedná o úpravu postavení osob. O otázce, co ještě lze zařadit do práva postavení osob (statusové otázky), se vedou diskuse.³⁵ Tak například K. Eliáš (naproti jiným autorům)³⁶ do práva týkajícího se postavení osob nezahrnuje úpravu vnitřních poměrů právnické osoby.³⁷ Podle P. Šuka zní správná odpověď v tomto případě „jak kdy“; záleží totiž na tom, co přesně máme na mysli „vnitřními poměry právnické osoby“.³⁸ Těžko přijmout jiný závěr, než že vymezení orgánů, které musí ta která právnická osoba zřizovat, spadá do práva týkajícího se postavení osob. Vymezením orgánů rozumí nejen určení jejich názvu, ale také úpravu toho, jak (zejména který orgán povolává členy do funkce, kolik členů orgán má, kdy funkce vzniká a zaniká, i zde však zřejmě bude třeba hranice statusu vykreslovat jemněji a zvažovat, zda, a pokud ano, do jaké míry lze do práva týkajícího se postavení osob řadit například úpravu odstoupení z funkce) a kým se tyto orgány obsazují, jak tyto orgány rozhodují a jaká je jejich působnost.³⁹

Samotná délka funkčního období je podle mého názoru statusu právnické osoby poměrně vzdálená. Souhlasím s vymezením P. Šuka, jenž do statusových otázek zařazuje vymezení orgánů právnické osoby, ale ani to by nemělo znamenat, že každá norma související s orgány právnické osoby je statusovou otázkou, a je proto kogentní. Dokážu si však představit i argumentaci, že délka funkčního období úzce souvisí s „existencí“ daného orgánu, a proto se jedná o statusovou otázku.

I pokud bychom dovodili, že se jedná o statusovou otázku, neznamená to absolutní nemožnost se od této úpravy odchýlit. P. Šuk sice považuje vymezení obligatorně zřizovaných orgánů právnických osob za součást statusové úpravy, neznamená to podle něj však, že se od této úpravy nelze vůbec odchýlit.⁴⁰ V tomto případě by se dle mého názoru jednalo o statusovou otázku, v níž se však lze odchýlit od zákona. Na druhou stranu zákon (§ 439 odst. 2 ZOK) nestanovuje žádnou maximální délku funkčního období. Od čeho se tedy máme odchylovat? Jediné, co zákon stanoví, je pravidlo, podle něhož činí délka funkčního období 3 roky, pokud ji neobsahují stanovy nebo smlouva o výkonu funkce. Toto pravidlo nemůžeme vykládat jako maximální možnou délku funkčního období, protože tu zákon výslovně nestanovuje, navíc by byla příliš krátká (vzhledem k tomu, že v minulosti byla maximální délka omezena na 5 let⁴¹). Z těchto důvodů podle mého názoru nemůžeme z hlediska právní úpravy postavení osob dovodit zákaz funkčního období na dobu neurčitou.

Zároveň zde nevidím žádný (dostatečně silný) důvod, proč by stanovení funkčního období na dobu neurčitou odporovalo dobrým mravům či veřejnému pořádku. Problém by mohl nastat v situaci, kdy by důvody pro odvolání člena představenstva byly omezené (jako je tomu například v Německu),⁴² protože pak by se člen představenstva stal takřka nevyměnitelným (pokud by neporušoval své povinnosti). I kdyby jej bylo možno odvolat pro porušování povinností, postavení akcionářů by se tak vůči členům představenstva oslabilo.⛘

Silným argumentem pro dispozitivnost je pak i nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/15, podle kterého platí, že pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musejí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. V případě maximální možné délky funkčního období člena představenstva by se o takové dotváření práva jednalo, je otázka, zda jsou argumenty, proč by bylo vhodné vykládat § 439 odst. 2 ZOK jako kogentní (a tudíž zakazující funkční období na dobu neurčitou), dostatečně silné. Ani jeden z argumentů pro omezení délky funkčního období (srovnání se zahraničím, akcionářská demokracie) se nevypořádává se skutečností, že zákon maximální hranici nestanovuje a soud by si ji při výkladu musel vytvořit.

Otázku, jak je možné stanovit délku funkčního období člena představenstva akciové společnosti, vyložil Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1915/2022 jednoznačně ve prospěch liberalizace. Funkční období člena představenstva je možné stanovit na dobu neurčitou. Řešení však vždy takto jednoznačné nebylo, od přijetí zákona o obchodních korporacích vedla doktrína diskusi a jednotliví autoři spornou otázku řešili různě.

Pro možnost stanovit funkční období na dobu neurčitou hovoří zejména argumenty týkající se dispozitivností norem soukromého práva a zákazu soudcovského dotváření práva proti zájmům soukromých osob a skutečnost, že i člena představenstva s funkčním obdobím na dobu neurčitou můžou akcionáři kdykoliv odvolat.

Naopak závěr, že by bylo vhodnější § 439 odst. 2 ZOK vyložit jako kogentní, s nemožností stanovit funkční období jako časově neomezené, podporuje argument srovnáním se zahraniční úpravou, právo akcionářů pravidelně volit členy volených orgánů a s tím související pravidelná evaluace výkonů členů těchto orgánů a skutečnost, že ačkoliv je možné člena představenstva odvolat kdykoliv, nemusí to vždy být ekvivalentní pravidelné volbě. Pravidelné volby členů představenstva zdůrazňují jako důležitý princip i některé kodexy corporate governance.

Za sporný považuji především gramatický a historický výklad. Ačkoliv se přikláním k (jazykovému) výkladu, podle nějž pokud stanovíme funkční období na dobu neurčitou, funkční období stanoveno je a neuplatní se zákonná nevyvratitelná domněnka, že činí 3 roky, je možné se setkat i s výkladem, podle kterého stanovení funkčního období na dobu neurčitou znamená, že funkční období nebylo stanoveno a uplatní se zákonná domněnka. Co se historického výkladu týče, vypuštění výslovného omezení maximální délky funkčního období ze znění zákona může vypovídat o úmyslu zákonodárce význam normy změnit. Tento úmysl však není možné ověřit, a to v důsledku chybějící zmínky v důvodové zprávě.

S argumentací Nejvyššího soudu v klíčovém rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1915/2022 souhlasím a (de lege lata) § 439 odst. 2 ZOK bych vyložila stejně, ačkoliv problematiku rozhodně nevnímám černobíle. Pokud chceme omezit soukromá práva jednotlivců, a to vytvořením zákazu, který zákon výslovně neobsahuje, muselo by to být podloženo velmi silnými argumenty. Samotná existence určitých důvodů pro výklad dané normy jako kogentní zde nestačí, a to jakkoliv se kogentní výklad může zdát vhodnější. V tomto případě považuji za důležité odlišit rovinu de lege lata a de lege ferenda.

De lege ferenda totiž považuji zahraniční úpravu (s časovým omezením délky funkčního období) za vhodnější. Proti trendu liberalizace a důrazu na autonomii vůle zde totiž stojí i jiné důležité zájmy, a to především zájmy (menšinových) akcionářů a důraz na dobrou správu. Členové volených orgánů akciových společností by měli fungovat na profesionální úrovni a z výkonu své funkce by měli pravidelně skládat účty a dostávat evaluaci. Pokud se člen voleného orgánu nemusí znovu ucházet o svou funkci, ale do odvolání ji má jistou, jeho motivace se může snížit. Pravidelné volby navíc posilují pozici menšinových akcionářů, pro něž může být jednodušší ovlivnit obsazení (nového) představenstva při volbách, než by pro ně bylo prosadit odvolání stávajícího člena. Srovnání české úpravy se zahraničními právními řády vyvolává ohledně neomezení délky funkčního období pochybnosti, česká úprava je v Evropě ojedinělá.

Ani jedno z řešení by však nemuselo být absolutní. I Nejvyšší soud vsunul ve výše zmíněném rozhodnutí do právní věty slovo „zásadně“, čímž naznačil možné výjimky. Takovou výjimkou by (v případě umožnění funkčního období na dobu určitou) mohla být například situace, kdy by stanovy omezovaly důvody pro odvolání člena představenstva. Stejně tak by dle mého názoru (de lege ferenda) nebylo vhodné zakotvit absolutní zákaz funkčního období na dobu neurčitou. Za zvážení by stálo, zda neodlišit akciové společnosti podle různých kritérií, jako je například velikost, počet akcionářů, uzavřenost (zda a jak je převoditelnost akcií omezena), či zda se jedná o veřejně obchodovanou společnost. V akciové společnosti s velmi malým počtem akcionářů a omezenou převoditelností akcií, která se uzavřeným charakterem blíží společnosti s ručením omezeným, nevidím důvod pro zákaz funkčního období na dobu neurčitou. Naopak u veřejně obchodovaných společností zdůrazňují kodexy corporate governance potřebu pravidelných voleb. Řešením by tedy mohlo být zavedení maximální délky funkčního období členů představenstva pouze pro kotované akciové společnosti.⛘