Argumentace judikatury ve věci povahy smluv o studiu na soukromých vysokých školách je produktem chyby na straně NS, která následně „žije vlastním životem“ na úrovni nižších soudů. Soudy nerozhodují na základě práva a zjištěného skutkového stavu, nýbrž toliko na základě vadné judikatury NS. V této části teoreticky představím svou tezi, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole je spotřebitelskou smlouvou, resp. že mezi studentem a soukromou vysokou školou je spotřebitelský vztah.
Nejprve je potřeba krátce vymezit některé pojmy. Podle § 419 ObčZ je spotřebitelem
„každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“.
Legislativní zkratkou spotřebitelská smlouva označuje ObčZ v § 1810 smlouvu, kterou uzavřel spotřebitel s podnikatelem. Úprava smluv uzavíraných se spotřebitelem je obecná, neomezuje se tedy na určité smluvní typy. Spotřebitelskou smlouvou tak může být i smlouva inominátní, tedy např. právě smlouva o studiu. Spotřebitelskou smlouvou se zároveň rozumí pouze smlouva, kterou poskytuje podnikatel spotřebiteli zboží či služby.
V následujících kapitolách se tak pokusím zodpovědět dvě stěžejní otázky, jejichž kladné zodpovězení je klíčové⛘pro učinění závěru, že smlouvy o studiu uzavírané se soukromými vysokými školami jsou smlouvy spotřebitelské:
1. | Je poskytování vysokoškolského vzdělání soukromými vysokými školami poskytováním služeb? |
2. | Má soukromá vysoká škola ve vztahu ke své vzdělávací činnosti status podnikatele? |
Pro lepší přehlednost se budu zabývat tím, zda lze soukromou vysokou školu považovat za podnikatele, separátně u obchodních korporací a neziskových právnických osob.
1. Je poskytování vysokoškolského vzdělání soukromými vysokými školami poskytováním služeb?
Soukromé vysoké školy před soudy často tvrdí, že jsou poskytovateli veřejných služeb, resp. že nejsou poskytovateli služeb za úplatu. Soudy na uvedené zpravidla přistupují nicméně jejich tvořivost nezná hranic. Např. podle OS pro Prahu 4 poskytování vzdělání soukromými vysokými školami není poskytováním služeb za úplatu, nýbrž jde o „vyšší poslání“. Případně podle MS v Brně jde o „bohulibý účel“.
Veřejné služby jsou tradičně chápány jako služby, které jsou financovány z veřejných rozpočtů a jejichž účelem je uspokojení veřejných potřeb. Např. Matoušek a Koldinská blíže uvádějí, že
„veřejné služby jsou služby poskytované v zájmu veřejnosti. Na rozdíl od služeb komerčních jsou financovány z veřejných rozpočtů, jsou podrobněji definovány legislativou než jiné služby a díky tomu jsou více závislé na politickém rozhodování státu, krajů a obcí.“
Shodně i Halásková, která dodává, že pro veřejné služby je charakteristické jejich poskytování v obecném zájmu, pomocí netržních mechanismů. Uživatelé těchto služeb nic neplatí, popř. platí pouze ceny dotované z veřejných rozpočtů.
Soukromé vysoké školy jsou financovány zcela ze soukromých prostředků, a proto tak nemohou být považovány za poskytovatele veřejných služeb. Studentům poskytují služby komerční, tedy standardní soukromé služby. Opět zdůrazňuji, že § 2 odst. 3 ŠkolZ uvádějící, že poskytování vzdělávání podle tohoto zákona je veřejnou službou, je zcela irelevantní, protože soukromé vysoké školy upravuje VŠkol, nikoliv ŠkolZ. Lze však dodat, že i na poskytovatele veřejných služeb pamatuje § 420 odst. 2 ObčZ, kdy pro účely ochrany spotřebitele je třeba za podnikatele označit i některé poskytovatele veřejných služeb.
Konečně lze odkázat i na judikaturu NS a rozsáhlou judikaturu Soudního dvora EU. Otázka, zda lze poskytování vzdělávání považovat za „službu“, byla již několikrát Soudním dvorem vyložena a nevzbuzuje pochybnosti. Jak ostatně správně upozorňuje i NS v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že charakteristický znak úplaty spočívá v tom, že představuje hospodářské protiplnění za poskytnutou službu, přičemž obvykle se na ní poskytovatel a příjemce dané služby dohodnou. Tento znak však chybí v případě státního vzdělávacího systému, proto takové vzdělávací instituce nejsou považovány za poskytovatele služeb ve smyslu unijního práva. Stát zřízením takového systému neusiluje o výdělečnou činnost, odpovídá tomu i skutečnost, že takový systém je zpravidla financován z veřejných prostředků. Soudní dvůr naopak opakovaně zdůraznil, že vzdělávání poskytované institucemi, které jsou financovány zcela nebo převážně ze soukromých prostředků, zejména žáky nebo jejich rodiči, představuje službu ve smyslu unijního práva, protože tyto instituce svou činností sledují cíl, jímž je nabízení služeb za úplatu. Podle ustálené judikatury Soudního dvora není dokonce nutné, aby financování bylo zajištěno přímo žáky nebo rodiči, nýbrž stačí per se financování ze soukromých prostředků.
V doktríně na tuto judikaturu Soudního dvora ojediněle upozorňuje M. Bobek, který nad rámec výše uvedeného dodává, že
„pokud není soukromým subjektům svěřeno poskytování jasně vymezené služby obecného zájmu nehospodářské povahy v oblasti vzdělávání, pak budou nestátní školy vždy poskytovatelé služeb. Poskytovateli služeb jsou však i osoby veřejného práva (veřejné vysoké školy) v rozsahu, v jakém poskytují jakékoliv vzdělání za úplatu, a pobírají za to jakoukoliv platbu a tím pádem ekonomické protiplnění.“⛘
Jinými slovy, tuzemské soukromé vysoké školy jsou poskytovateli služeb ve smyslu unijního práva. V souladu s výše uvedeným tak lze jednoznačně uzavřít, že soukromé vysoké školy jsou poskytovateli služeb.
2. Soukromá vysoká škola – obchodní korporace jako podnikatel
Věnovat pozornost tomu, zda lze soukromou vysokou školu ve formě obchodní korporace považovat za podnikatele ve smyslu § 420 ObčZ, nedává valný smysl, protože taková škola bude vždy podnikatel podle § 421 odst. 1 ObčZ, tzv. podnikatel podle formy. Podle zákonné definice v § 421 odst. 1 ObčZ se za podnikatele „považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku“. Status podnikatele tak má vždy již na základě samotného zápisu, bez ohledu na to, jakou činnost vykonává. Jak doplňuje B. Havel,
„není možné, aby se takováto entita dovolávala toho, že svou dílčí činnost konala mimo svou podnikatelskou činnost“.
Na tom panuje v doktríně naprostá shoda, judikují tak i vyšší soudy. Dikcí § 421 odst. 1 ObčZ však není dotčen § 419 ObčZ. Fyzická osoba, byť formálně podnikatel, může být spotřebitelem, pokud jedná mimo svou podnikatelskou činnost.
Obchodní korporace (obchodní společnosti a družstva) se podle § 42 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob („VeřRej“), povinně zapisují do obchodního rejstříku. Obchodní korporace tak mají vždy status podnikatele.
Bezvýjimečný podnikatelský status osob zapsaných v obchodním rejstříku plyne ze samotného účelu této úpravy, kterým je posílení právní jistoty veřejnosti. Tedy aby se každý, kdo jedná s osobou zapsanou v obchodním rejstříku, mohl spolehnout na to, že jedná s podnikatelem. Jak správně doplňuje K. Eichlerová,
„[z]ápis osoby v obchodním rejstříku vykazuje nejvyšší míru jistoty pro třetí osoby, protože bez ohledu na charakter vykonávané činnosti či jakékoli jiné skutečnosti má zapsaná osoba status podnikatele.“
Úprava podnikatelů podle formy se použije i pro účely spotřebitelského práva. ObčZ vymezuje v § 1810 spotřebitelské smlouvy pouze skrze subjekty, tedy jako smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem. Podle mého názoru je proto správné trvat na tom, že⛘podnikatelem ve smyslu § 1810 ObčZ je třeba rozumět i podnikatele podle formy ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ.
Konečně lze dodat, že pokud soukromá vysoká škola – ve formě obchodní korporace (nebo jakákoliv jiná obchodní korporace) – má za to, že činnost, kterou vykonává, není podnikáním, tak nemá mít právní formu určenou primárně pro podnikání (resp. v takovém případě si musí být vědoma, že volí též bezvýjimečný podnikatelský status). Právní řád nabízí jiné formy k uskutečnění nepodnikatelského záměru (např. ústavy a nadace), čímž se lze vyhnout důsledkům podle § 421 odst. 1 ObčZ. U obchodních korporací tak není jediný rozumný důvod činit jakékoliv výjimky.
Uzavírám tedy, že soukromá vysoká škola ve formě obchodní korporace je vždy podnikatel podle formy ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ. U osob, které jsou podnikateli již na základě zápisu v obchodním rejstříku ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ, není vůbec potřeba se zabývat tím, zda jde o podnikatele ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ. Lze však dodat, že soukromé vysoké školy ve formě obchodní korporace zásadně podnikateli podle § 420 odst. 1 ObčZ budou. Civilní soudy tak nejen, že chybně přehlíží úpravu v § 421 odst. 1 ObčZ, ale dokonce se mýlí v tom, že soukromé vysoké školy ve formě obchodní korporace nejsou podnikateli ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ. Názory vyjádřené v judikatuře, že soukromé vysoké školy ve formě obchodní korporace nejsou podnikateli, je třeba označit za mylné.
K relevantní judikatuře NS lze dodat, že v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 byla žalobcem soukromá základní škola ve formě společnosti s ručením omezeným. Jednalo se o podnikatele podle formy, posuzovaná smlouva o studiu tak byla spotřebitelskou smlouvou. Na rozdíl od NS mám za to, že k posouzení smlouvy o studiu jako smlouvy spotřebitelské stačila pouhá skutečnost, že žalobkyně byla
„soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku“.
Závěry NS je potřeba odmítnout a označit za rozporné s právní úpravou. U obchodních korporací netřeba nic (mimo zápis v obchodním rejstříku) zohledňovat. Některé závěry NS v předmětném rozsudku však mohou nalézt své opodstatnění u posuzování smluv o studiu uzavřených s neziskovými organizacemi.
3. Soukromá vysoká škola – nezisková organizace jako podnikatel
Soukromé vysoké školy – neziskové organizace (v praxi zejm. obecně prospěšné společnosti a ústavy) nebudou podnikateli ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ, neboť nejsou zapisovány do obchodního rejstříku. Je tak potřeba se zabývat tím, zda vyhoví vymezení podnikatele v § 420 ObčZ.
Předně bych však doplnil, že naprostou většinu soudních sporů se studenty mají „na svědomí“ tytéž dvě soukromé vysoké školy. Obě jsou přitom shodně akciové společnosti, jde tak o podnikatele podle formy ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ. Soudy nižších stupňů tuto úpravu přehlížejí, případně mají za to, že § 421 odst. 1 je (asi) vyvratitelnou domněnkou, jakkoliv jde o definiční ustanovení, které pojí podnikatelský status se zápisem v obchodním rejstříku. Posuzování, zda je soukromá vysoká škola podnikatel podle § 420 ObčZ, je tak opodstatněno pouze u škol majících formu některé z neziskových právnických osob. Právních sporů mezi studenty a soukromými vysokými školami – neziskovými organizacemi je však naprosté minimum, jsem si vědom pouze usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014.
Podle § 420 odst. 1 ObčZ se za podnikatele (tzv. podnikatele na základě činnosti) považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, a to se zřetelem k této činnosti. Jmenované znaky podnikatele musí být splněny kumulativně.
Znaky samostatnosti, vlastního účtu a odpovědnosti, živnostenského nebo obdobného způsobu a soustavnosti nejsou problematické, resp. jejich splnění nezpochybňuje ani soudní praxe (u obchodních korporací). Problematické jsou pouze znaky výdělečnosti a účelu, jímž je dosahování zisku.
Znak výdělečnosti, který se částečně kryje se znakem ziskovosti, znamená, že činnost je pro danou osobu zdrojem příjmu, je tedy vykonávána za úplatu. Stát nepřispívá ani na činnost neziskových organizací, pročež jsou shodně jako obchodní korporace financovány zcela ze soukromých prostředků, zejm. prostřednictvím vybrané úplaty od studentů. Jinými slovy, jejich činnost je zcela zřetelně výdělečná. Lze se též opřít o již uvedenou rozsáhlou judikaturu Soudního dvora, podle které je poskytování vzdělání financovaného převážně (či zcela) ze soukromých prostředků poskytováním služeb za úplatu (viz kapitolu 1).
Účelem, jímž je dosahování zisku, se rozumí pouhý záměr dosažení zisku, nikoliv skutečný výsledek. Neziskové organizace musejí poskytováním vzdělávání jednoznačně sledovat „účel, jímž je dosahování zisku“,⛘protože s ohledem na způsob financování soukromých vysokých škol v ČR (zcela ze soukromých prostředků) nejsou schopny bez zisku zabezpečit svůj další rozvoj, jakož i svou samotnou existenci. Je třeba zdůraznit, že pro vymezení podnikatele podle § 420 odst. 1 není relevantní to, jak je s hospodářským výsledkem naloženo. Zákon pouze zkoumá, „zda je činnost výdělečná per se a směřuje k ekonomickému užitku“. Havel uvádí jednoduchý příklad:
„Pokud bude výdělečnou činnost provozovat třeba nadace, činí tak zpravidla rovněž za účelem dosažení zisku, byť ho následně konzumuje v rámci plnění nadačního účelu.“
Též podle Pelikánové s Pelikánem není rozhodující
„to, jak má daná osoba v úmyslu se ziskem naložit; také neziskové organizace, které tuto svou hlavní činnost zcela nebo zčásti financují ze zisku dosahovaného při činnosti doplňkové, tedy s ohledem na tuto činnost budou považovány za podnikatele“.
V souladu s tím lze uzavřít, že soukromé vysoké školy ve formě neziskových právnických osob naplní znaky podnikatele podle § 420 odst. 1 ObčZ. Např. soukromá vysoká škola ve formě obecně prospěšné společnosti či ústavu svou výdělečnou činností (poskytováním vzdělání za úplatu) taktéž sleduje účel, jímž je dosažení zisku, jakkoliv tento zisk konzumuje v rámci plnění své činnosti (poskytování vzdělání). Konečně lze dodat, že i Eichlerová uvádí, že
„provoz soukromé mateřské školy tak zásadně doplní znaky podnikání na rozdíl od obecní mateřské školy, jejíž provoz je plně dotován z veřejných rozpočtů“.
Jinými slovy, dle Eichlerové osoba poskytující vzdělání financované převážně (či zcela) ze soukromých prostředků zásadně naplní znaky podnikání ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ.
Uzavírám, že soukromé vysoké školy ve formě neziskových právnických osob mají se zřetelem k poskytování vzdělání status podnikatele podle § 420 odst. 1 ObčZ. Nutno tak trvat na tom, že pokud soukromá vysoká škola ve formě neziskové právnické osoby neposkytuje studentům vysokoškolské vzdělání zdarma (nebo za minimální úplatu), vystupuje jako podnikatel podle § 420 odst. 1 ObčZ.
Výjimkou z výše uvedeného může být toliko Vysoká škola zdravotnická, o. p. s., a to pouze ve vztahu k poskytování vzdělání ve studijních programech všeobecné ošetřovatelství a porodní asistence. Na jejich realizaci jí jsou poskytovány dotace z veřejného rozpočtu. Mám však za to, že i tato škola má ve vztahu k této činnosti status podnikatele, a to podle § 420 odst. 2 ObčZ.
Úprava v § 420 odst. 2 ObčZ rozšiřuje vymezení podnikatele plynoucí z odst. 1, a to především pro účely ochrany spotřebitele. Důvodem této úpravy je povinnost ČR zabezpečit implementaci unijních směrnic týkajících se ochrany spotřebitele. Za podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele podle § 420 odst. 2 ObčZ považuje
„každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností“.
Pelikánová s Pelikánem trefně poznamenávají, že
„z důvodu širšího pojetí profesionála ve smyslu unijních směrnic byl doplněn druhý odstavec, jehož redakce je však bez objasnění plynoucího z důvodové zprávy prakticky nesrozumitelná“.
Důvodová zpráva uvádí, že smyslem a účelem § 420 odst. 2 ObčZ je,
„aby pojem byl při ochraně spotřebitele vykládán konformně s evropským právem; spotřebitel musí být chráněn i v případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné: např. při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti (např. při provozu nemocnic, veřejné dopravy, při provozování veřejně prospěšných ústavů) osobami, které ve vztahu k této činnosti status podnikatele nemají, např. proto, že náleží do veřejného sektoru… Návrh se spokojuje s výrazem ‚každá osoba‘, kterým se dává najevo, že její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný; významné je, že uzavírá smlouvy s určitým obsahem.“
Mám tak za to, že i kdybychom připustili, že pro Vysokou školu zdravotnickou, o. p. s., není kritérium zisku významné ve vztahu k poskytování vzdělání ve studijních programech porodní asistence a ošetřovatelství, tak stejně by měla podnikatelský status podle § 420 odst. 2 ObčZ. V rámci realizace ostatní vzdělávací činnosti však vystupuje jako podnikatel podle § 420 odst. 1 ObčZ. Lze však dodat, že podnikatelský status pro účely ochrany spotřebitele podle § 420 odst. 2 ObčZ se může týkat i jiných soukromých vysokých škol ve formě neziskových právnických osob.
Závěrem bych učinil několik poznámek k judikatuře NS v předmětné věci. Zohlednění kritérií, jež jmenuje NS v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, bude mimo kritérium způsobu financování nepřípustné i u soukromých vysokých škol – neziskových organizací, protože zohlednění povahy poskytované činnosti je nerozhodné pro vymezení podnikatele v § 420 odst. 1 ObčZ. Přitom zohlednění tohoto kritéria se poté dokonce příčí vymezení podnikatele pro účely ochrany spotřebitele v § 420 odst. 2 ObčZ (smyslem a účelem je označit za podnikatele i poskytovatele obecně prospěšných služeb a veřejných služeb). Pro zohlednění naléhavosti státního zájmu na poskytovaném vzdělání platí analogicky to samé. Naopak jediné relevantní kritérium, tedy způsob financování, zcela podporuje závěr o spotřebitelské smlouvě. Pro závěry vyjádřené v usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 platí analogicky to stejné.⛘
4. Závěrečné shrnutí
Na obě otázky, na které jsem hledal odpověď v této části, lze odpovědět kladně. Smlouvy o studiu uzavírané se soukromými vysokými školami jsou smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 ObčZ. Soukromé vysoké školy poskytováním vzdělání sledují účel, jímž je poskytování služeb za úplatu. Soukromé vysoké školy ve formě obchodních korporací jsou vždy podnikateli podle § 421 odst. 1 ObčZ. Naopak soukromé vysoké školy ve formě neziskových právnických osob budou zpravidla mít podnikatelský status podle § 420 odst. 1 ObčZ. Ve vybraných případech, kdybychom připustili, že pro některé soukromé vysoké školy ve formě neziskové právnické osoby není kritérium zisku významné, stejně by tyto školy měly podnikatelský status pro účely ochrany spotřebitele podle § 420 odst. 2 ObčZ.
Soukromé vysoké školy tedy mají při realizaci vzdělání status podnikatele. Uchazeč (příp. student) tak uzavírá v postavení spotřebitele smlouvu o studiu s podnikatelem, smlouvy o studiu tudíž jsou jednoznačně spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1810 ObčZ. Ustálená judikatura civilních soudů, podle které tyto smlouvy nemají povahu smluv spotřebitelských, je chybná, a měla by být překonána.