Soukromé vysoké školy poskytují vzdělání za úplatu. Vzdělávání na soukromé vysoké škole se realizuje na základě inominátní smlouvy, která je zpravidla označována jako smlouva o studiu (blíže viz část III). Tyto smlouvy bývají v praxi výrazně nevyvážené v neprospěch studentů.² Bývalá předsedkyně Akreditační komise ČR V. Dvořáková s J. Smrčkou z Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství uvádí, že míra nápaditosti soukromých vysokých škol,

„jak dostávat ze studentů další a další peníze, se zdá být na některých vysokých školách téměř neohraničená“.³ Pročež jejich praktiky přirovnávají k „půjčovatelům peněz, kdy se dlužník nestačí divit, za co všechno musí ve výsledku svým dobrodincům zaplatit“.⁴

Nabízí se tak jednoduchá otázka: Jsou studenti soukromých vysokých škol chráněni jako spotřebitelé?

K tomu se v doktríně již krátce vyjádřil O. Drachovský, který na rozdíl od aplikační praxe dospěl k závěru, že smlouvy o studiu jsou spotřebitelské smlouvy. Rozhodovací činnost civilních soudů označil za rozpornou se závaznou judikaturou Soudního dvora EU.⁵ Na Drachovského obecné závěry navazuji tímto uceleným pojednáním.⁶

Nejvyšší soud se zabýval povahou předmětných smluv dosud pouze jednou, a to v usnesení z 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, kde vyslovil názor, že tyto smlouvy nejsou spotřebitelské. Konstatoval, že poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách

„nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium, a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání (viz důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 111/1998 Sb.)“.

Civilní soudní praxe na úrovni soudů nižších stupňů vzala názor NS za svůj, soudy nižších stupňů tak ustáleně judikují, že studenti soukromých vysokých škol nejsou chráněni jako spotřebitelé.⁷ Ohledně tohoto závěru se nezřídka paušálně odkazují na výše zmíněné rozhodnutí NS.⁸ S názorem, že smlouvy o studiu uzavírané mezi studenty a soukromými vysokými školami jsou smlouvy spotřebitelské, se lze v soudní praxi setkat zcela ojediněle.⁹ To by mohlo navozovat zdání, že daná otázka nevzbuzuje sebemenší pochybnosti.

Předloženým příspěvkem vyjadřuji zásadní nesouhlas s výše zmíněnou panující rozhodovací praxí. Jsem přesvědčen, že posuzované smlouvy jsou jednoznačně smlouvy spotřebitelské. NS v důvodové zprávě k zákonu č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů („VŠkol“), zaměnil poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách za poplatky spojené se studiem na veřejných vysokých školách. V důsledku toho civilní soudy nahlíží na studenty soukromých vysokých škol jako na studenty veřejných vysokých škol a na činnost soukromých vysokých škol jako na činnost veřejných vysokých škol. Předložený příspěvek je tak podnětem k překonání této chybné rozhodovací praxe. Na základě kritické reflexe judikatury vyvrátím její argumentaci a v návaznosti na to poté představím, že smlouvy o studiu jsou dle mého názoru smlouvy spotřebitelské.⛘

1. Obecně k soukromým vysokým školám

Soukromé vysoké školy jsou relativně novou součástí nejvyššího článku tuzemské vzdělávací soustavy. Jejich vznik byl umožněn až současným VŠkol, který nabyl účinnosti v převážné míře k 1. 1. 1999.¹⁰ V současné době v ČR působí 28 soukromých vysokých škol, což je více než veřejných vysokých škol.¹¹ Nicméně, navštěvuje je pouze zlomek studentů.¹²

Soukromou vysokou školu definuje § 39 odst. 1 VŠkol:

„Právnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu Evropské unie, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí ministerstvo udělilo státní souhlas.“

Z celkového počtu soukromých vysokých škol působících v ČR podle VŠkol má 10 z nich právní formu společnosti s ručením omezeným, 5 formu akciové společnosti, 8 formu obecně prospěšné společnosti, 4 formu zapsaného ústavu a jedna formu nadačního fondu.¹³

Soukromé vysoké školy vykazují zásadní rozdíly oproti veřejným a státním vysokým školám, které slouží zejména k uspokojování veřejných, potažmo státních potřeb.¹⁴ Reflektuje to i způsob jejich financování, kdy veřejné a státní vysoké školy jsou financovány z rozhodující části přímo státem (nejvýznamnějšími příjmy jsou dotace a příspěvky ze státního rozpočtu).¹⁵ Naproti tomu soukromé vysoké školy vznikají zpravidla za účelem tvorby vlastního zisku¹⁶ a stát jejich vzdělávací činnost až na naprosté výjimky nefinancuje.¹⁷ Poskytování vzdělávání soukromými vysokými školami by tak mělo být chápáno primárně jako předmět podnikání, nikoliv jako poskytování veřejné služby.¹⁸

2. Financování soukromých vysokých škol

Financování soukromých vysokých škol je upraveno v § 40 VŠkol. Jeho odst. 1 nemá normativní význam, neboť pouze proklamuje, že soukromé vysoké školy si musí zajistit finanční prostředky na svou vzdělávací a zpravidla i tvůrčí činnost vlastními silami. Podle VŠkol mohou být soukromým vysokým školám poskytnuty toliko dotace na sociální a ubytovací stipendia (§ 40 odst. 2 VŠkol) a dotace na výzkumnou a vývojovou činnost (§ 40 odst. 4 VŠkol). Vzdělávací a tvůrčí činnost soukromých vysokých škol je tak financována výhradně ze soukromých prostředků ve smyslu § 40 odst. 1 VŠkol. V důsledku toho, že vzdělávací činnost soukromých vysokých škol není financována z veřejných rozpočtů,¹⁹ jsou soukromé vysoké školy téměř zcela závislé na vybraných poplatcích spojených se studiem od studentů.²⁰

Z výše uvedeného pravidla existuje jediná výjimka:

„Jediný případ podpory uskutečňování akreditovaných studijních programů na soukromé vysoké škole, kdy je dotace poskytována jako vyrovnávací platba z důvodu poskytování služeb obecného hospodářského zájmu a plnění závazku veřejné služby (ve studijních programech ‚ošetřovatelství‘ a ‚porodní asistence‘ v souvislosti s nedostatečným zajištěním počtu absolventů veřejným vysokoškolským sektorem) je proto realizován na základě zákona o rozpočtových pravidlech.“²¹

Cit. výjimka se může týkat toliko Vysoké školy zdravotnické, o. p. s., neboť jiná soukromá vysoká škola nemá akreditovaný studijní program ošetřovatelství či porodní asistence.²²

Do 31. 12. 2017 mohlo MŠMT poskytnout dotaci na vzdělávací činnost také soukromým vysokým školám majícím formu obecně prospěšné společnosti.²³ Po novelizaci VŠkol provedené zákonem č. 303/2017 Sb. však platí, že stát na vzdělávací činnost obecně prospěšných společností již také nepřispívá. Je třeba upozornit, že uvedené dotace téměř žádná obecně prospěšná společnost nezískala,²⁴ protože jejich poskytnutí bylo podmíněno splněním velmi přísných kritérií.²⁵ Většina obecně prospěšných společností tedy byla i v minulosti financována stejně jako soukromé vysoké školy ostatních právních forem výhradně ze soukromých prostředků․

3. Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách

Většinu příjmů soukromých vysokých škol tvoří vybrané poplatky spojené se studiem,²⁶ které jsou upraveny v § 59 VŠkol. Soukromé vysoké školy mohou z pohledu VŠkol vybírat poplatky spojené se studiem v rozsahu předem neurčitém a ničím nelimitovaném.²⁷ VŠkol obsahuje v § 59 jediný požadavek, kterým je, aby soukromá vysoká škola zakotvila poplatky spojené se studiem ve vnitřním⛘předpisu.²⁸ Typickým poplatkem spojeným se studiem na soukromých vysokých školách je školné na příslušný akademický rok.²⁹

Dle mého názoru nejsou poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách poplatky ve veřejnoprávním smyslu, nýbrž jde o soukromoprávní peněžité plnění, tedy cenu. Ostatně právní řád nezřídka označuje soukromoprávní peněžitá plnění (či jiná plnění nedaňového charakteru) chybně jako poplatky, na což opakovaně upozorňuje doktrína i právní praxe.³⁰ Nelze se tedy spokojit pouze s označením dané úplaty, ale je nutné posuzovat její skutečnou povahu. Poplatky se rozumí pouze peněžitá plnění, která jsou nenávratná, nedobrovolná, ekvivalentní, nesankční, spravovaná státem nebo jinými veřejnosprávními osobami, a která jsou zároveň veřejnými příjmy veřejných rozpočtů.³¹

Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách neplynou do veřejného rozpočtu, nýbrž jde o příjem soukromé vysoké školy, tedy příjem soukromého subjektu. Soukromá vysoká škola tak zároveň nemůže vystupovat v rámci správy této úplaty jako „veřejnosprávní osoba“, resp. danou úplatu vybírá jako soukromý subjekt v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Nejsou zde dány hned dva obligatorní znaky poplatku, zřetelně tudíž nejde o poplatky ve smyslu veřejnoprávním.³² Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách proto nepodléhají ústavní zásadě nullum tributum sine lege, podle které lze poplatky a daně ukládat jen na základě zákona.³³

Vidíme, že poplatky musí být stanovovány výhradně zákonem, což platí i pro jejich výši (výši poplatku nelze stanovit dohodou, je dána zákonem), naopak pro cenu je charakteristické, že její výši lze dohodou stanovit. Na soukromé vysoké škole se vzdělávání realizuje na základě smlouvy (viz níže), úplata za poskytnuté vzdělání se tak sjednává smluvně. Samotná důvodová zpráva k VŠkol uvádí, že předmětem smlouvy uzavřené mezi studentem a soukromou vysokou školou bude

„zejména výše školného, termíny a způsob jeho placení, podmínky jeho vrácení atd“.³⁴

Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách tak v žádném případě nejsou poplatky v teoretickém (veřejnoprávním) smyslu, nýbrž mají povahu ceny. Terminologie VŠkol je tudíž nepřesná a měla by být zákonodárcem korigována.

Vzhledem k tomu, že poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách jsou ve skutečnosti cenou, lze si důvodně klást několik otázek. Jaký má vůbec následek porušení § 59 VŠkol? Případně jaký je smysl a účel tohoto pravidla?³⁵ Hledání odpovědí na ně však není předmětem tohoto příspěvku.

4. Právní vztah mezi soukromou vysokou školou a studentem

Soukromé vysoké školy poskytují vzdělání za úplatu.³⁶ Vztah mezi studentem a soukromou vysokou školou je soukromoprávním vztahem, který se řídí smlouvou o studiu ve smyslu § 1746 odst. 2 ObčZ.³⁷ Obsah práv a povinností v tomto smluvním vztahu je však široce regulován rovněž ustanoveními VŠkol, jakožto předpisu veřejnoprávního. VŠkol tak podstatně omezuje autonomii vůle smluvních stran.³⁸

Pojetí vztahu mezi studentem a soukromou vysokou školou jako vztahu soukromoprávního má svou oporu i v důvodové zprávě k VŠkol,³⁹ protože se v ní poznamenává:

„Předpokládá se, že soukromá vysoká škola uzavře se svými studenty smlouvu, která upraví oboustranné závazky a bude řešit důsledky jejich případného neplnění. Předmětem smlouvy bude zejména výše školného, termíny a způsob jeho placení, podmínky jeho vrácení atd. Tuto oblast není vhodné upravovat výslovně zákonem, je třeba uplatnit princip smluvní volnosti.“

Nutno dodat, že pokud by smlouva o studiu nebyla mezi stranami uzavřena v písemné nebo ústní formě, byla by vždy uzavřena konkludentně nejpozději v momentě zápisu uchazeče do studia. Zápisem do studia by uchazeč (ode dne zápisu se však uchazeč stává studentem, viz § 61 VŠkol) akceptoval ofertu soukromé vysoké školy (soukromá vysoká škola činí uchazeči nabídku, že mu jako studentovi poskytne vzdělání za úplatu za podmínek stanovených VŠkol a vnitřními předpisy). Ve většině případů si strany svá práva a povinnosti zpravidla upraví smlouvou o studiu v písemné formě, jakkoliv předmětná smlouva bude zpravidla smlouvou adhezní ve smyslu § 1798 ObčZ.⁴⁰

Lze tedy shrnout, že vztah studenta a soukromé vysoké školy je soukromoprávním vztahem. Názory, že je⛘vztahem veřejnoprávní povahy, je potřeba důrazně odmítnout.⁴¹ Soukromá vysoká škola poskytuje studentovi službu za úplatu (cenu). Vztah studenta a soukromé vysoké školy je tak ze své podstaty typickým smluvním, tedy soukromoprávním vztahem. Skutečnost, že poskytování vzdělání soukromou vysokou školou je omezeno veřejnoprávními normami, je bez významu.

To nerozporuje ani soudní praxe, nesdílí pouze názor, že by smlouvy o studiu měly mezi soukromými vysokými školami a studenty zakládat spotřebitelský vztah.

Ve věci povahy smluv o studiu na soukromých vysokých školách existuje zatím pouze jeden již výše cit. judikát NS – usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014.⁴² Zde NS vyjádřil názor, že smlouva o studiu uzavřená mezi soukromou vysokou školou ve formě obecně prospěšné společnosti a studentem není smlouvou spotřebitelskou. Jeho závěr je téměř bez výjimky následován soudy nižších stupňů,⁴³ samotný NS se k uvedenému rozhodnutí opakovaně přihlásil.⁴⁴ Tento názor nesdílím, podle mne představuje dané rozhodnutí zcela zjevný nonsens. NS se rovněž v jednom případě zabýval povahou smlouvy o studiu na soukromé základní škole. U tohoto rozhodnutí se také krátce zastavím, neboť se domnívám, že jeho závěry jsou soudy nesprávně aplikovány na soukromé vysoké školy, jakkoliv tedy s jeho závěry také nesouzním.

1. K původci všech problémů – usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014

NS v předmětné věci úvodem konstatoval:

„Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že žalobkyní požadované plnění představuje nárok ze spotřebitelského vztahu.“

Poté vymezil pojem podnikatele podle obchodního zákoníku a spotřebitelské smlouvy podle občanského zákoníku z r. 1964. V návaznosti na to však toliko uvedl tři skutečnosti (navíc mnohdy pouze domnělé), o které opřel výše cit. závěr. Dané rozhodnutí tak fakticky neobsahuje jediný argument. Lze však dovodit, že NS rozhodl výše uvedeným způsobem, neboť měl za to, že činnost žalobkyně nebylo možné považovat za podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ. S ohledem na krátký rozsah tohoto rozhodnutí a jeho argumentační střídmost lze jeho závěry konfrontovat v celém rozsahu.

Pro podpoření svého závěru soud nejdříve uvedl, že žalobkyně

„je obecně prospěšnou společností… poskytuje obecně prospěšné služby zejména tím, že zabezpečuje přístup k vysokoškolskému vzdělávání… a hospodářský výsledek (zisk) nesmí použít ve prospěch zakladatelů, členů jejich orgánů nebo zaměstnanců, nýbrž jej musí použít na poskytování obecně prospěšných služeb“. Poté dodal: „Nelze pominout, že studiem na vysoké [ať již veřejné (§ 5 VŠkol), státní (§ 94 VŠkol) nebo soukromé (§ 39 VŠkol)] škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání…“

S těmito argumenty se vypořádám níže. S ohledem na dále prezentované vady však mám za to, že by bylo možné je i zcela pominout.

NS svůj závěr založil zejména na následujícím tvrzení, což je zdrojem téměř všech problémů, jež v dané věci dnes v soudní praxi panují:

„… Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu (§ 59 VŠkol), což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium, a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání (viz důvodovou zprávu k návrhu VŠkol). Způsob financování soukromých vysokých škol vystupujících ve formě obecně prospěšné společnosti dokresluje znění § 40 odst. 2 věty druhé VŠkol, podle něhož Ministerstvo může poskytnout soukromé vysoké škole působící jako obecně prospěšná společnost dotaci na uskutečňování akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, s nimi spojenou vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost…“

Na první pohled by se mohlo zdát, že podle NS nejsou poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách majících formu obecně prospěšné společnosti protiplněním za zprostředkovanou výuku, ale pouhým podílem studenta na nákladech. Neb obecně prospěšným společnostem mohly být poskytnuty dotace na vzdělávací činnost.

V návaznosti na to by bylo možné se domnívat, že soudy nižších stupňů výše uvedené pouze chybně vykládají ve vztahu ke všem soukromým vysokým školám jako: Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách

„nejsou protiplnění za zprostředkovanou výuku, vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium, a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání“. (viz část III)

Přestože NS výše uvedené nevyjádřil, je třeba zdůraznit, že i takové tvrzení by bylo chybné, protože – jak jsem již konstatoval – zmíněné dotace téměř žádná obecně prospěšná společnost nezískala.

Úmyslem NS bylo vyjádřit, že poplatky spojené se studiem univerzálně (na všech soukromých vysokých školách)

„nejsou protiplnění za zprostředkovanou výuku, vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium, a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání“.

Tento závěr zcela jednoznačně plyne z odkazu NS ohledně tohoto tvrzení na důvodovou zprávu k VŠkol.⛘

Nicméně důvodová zpráva k § 59 VŠkol, upravujícímu poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách, nic neuvádí. K části třetí VŠkol (§ 39 až 43), upravující soukromé vysoké školy, se k povaze poplatků spojených se studiem na soukromých vysokých školách, resp. školnému toliko poznamenává, že se předpokládá uzavření smlouvy, jejímž předmětem

„bude zejména výše školného, termíny a způsob jeho placení, podmínky jeho vrácení atd. Tuto oblast není vhodné upravovat výslovně zákonem, je třeba uplatnit princip smluvní volnosti.“

V důvodové zprávě tedy není ani slovo o tom, že by poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách byly jen podílem studenta na nákladech soukromé vysoké školy, jehož smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. To je logické, když soukromá vysoká škola a student si mohou smluvně sjednat libovolnou výši této úplaty.

Kde má tedy výše uvedené „zaklínadlo“ svůj původ? Odpověď není komplikovaná. V důvodové zprávě se k § 58 VŠkol, tj. k poplatkům spojeným se studiem na veřejných vysokých školách, poznamenává:

„Z důvodů, které jsou uvedeny v obecné části, se zavádějí úhrady spojené se studiem. Úhradou školného se student podílí na nákladech na vysokoškolské studium; posiluje se tím odpovědnost studentů za vlastní studium a jejich zájem o kvalitu vybraného studijního programu. Pro veřejné vysoké školy se určuje rozpětí, v jehož mezích mohou rozhodovat o výši školného, diferencovaně podle zájmu o určitý studijní program, podle očekávaného uplatnění absolventů, případně podle vynaložených nákladů. Mohou se projevit též prvky konkurence mezi jednotlivými školami. Stanovená horní hranice školného zaručuje, že rozhodující část nákladů na vzdělávání ve veřejných vysokých školách ponese i nadále stát a školné se nestane sociální překážkou v přístupu ke vzdělání.“

Ano, NS zaměnil poplatky spojené se studiem na veřejných vysokých školách za poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách. Námitku dovolatelky, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole je spotřebitelská smlouva, NS fakticky odmítl s tím, že dovolatelka studuje na veřejné vysoké škole a platí pouze podíl na nákladech veřejné vysoké školy, přičemž z toho důvodu nelze danou soukromou vysokou školu považovat za podnikatele. Přitom v odůvodnění k poplatkům spojeným se studiem na veřejných vysokých školách se hned na 4 místech uvádí nějaká varianta pojmu veřejná vysoká škola, přičemž soukromá vysoká škola v něm není zmíněna ani jednou.

Pro kontext lze dodat, že důvodová zpráva se vztahuje k původnímu návrhu VŠkol, který počítal na veřejných vysokých školách se zavedením tzv. limitovaného školného; to však nakonec zavedeno nebylo.⁴⁵ Proto důvodová zpráva na více místech mluví o školném na veřejných vysokých školách, i když se školné v českých studijních programech na veřejných vysokých školách neplatí.⁴⁶

Pokud však v odůvodnění k poplatkům spojeným se studiem na veřejných vysokých školách zaměníme pojem školné za pojem poplatek, s určitými výhradami by to odpovídalo i současné úpravě. Jinými slovy, skutečně platí, že

„úhradou poplatků se student pouze podílí na nákladech na vysokoškolské studium... rozhodující část nákladů na vzdělávání ve veřejných vysokých školách ponese i nadále stát a poplatky se nestanou sociální překážkou v přístupu ke vzdělání“.

Důvodem je, že vzdělávací činnost veřejných vysokých škol je z rozhodující části financována přímo státem, studium je v českých studijních programech během standardní doby navýšené o jeden rok poskytováno bezplatně.⁴⁷

Paradoxně si je svého „závažného pochybení“ vědom i NS, resp. totožný senát, ačkoliv to nechce výslovně přiznat. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 se odvolává na závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, avšak jinak:

„Za účinnosti ObčZ 1964 se NS při posuzování přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2013 zabýval povahou úplaty za vzdělání poskytované obecně prospěšnou společností (§ 2 odst. 1 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů) v usnesení z 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Zdůraznil, že ‚studiem na vysoké… škole občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 věty první Listiny. Čl. 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání‘.“

NS si tedy uvědomil, že v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 naprosto pochybil, a své předchozí závěry zkorigoval do správné podoby: poplatky spojené se studiem na veřejných vysokých školách (nikoliv soukromých) jsou pouze podílem studenta na nákladech poskytovaného vzdělání a nemají za cíl vytvořit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Vnímejme také, že NS se v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 zabýval povahou smlouvy o studiu na soukromé základní škole. NS nejdříve říká, že se již zabýval povahou „úplaty za vzdělání poskytované obecně prospěšnou společností“. K povaze této úplaty však neuvádí nic, toliko se vyjadřuje k povaze úplaty na veřejných vysokých školách. Její povaha je však bez jakéhokoliv významu pro řešenou věc. Jinými slovy, NS zcela zřetelně korigoval svůj předchozí omyl. Nechtěl však výslovně přiznat, že se v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 zásadně mýlil, čímž na úrovni soudů nižších stupňů (jak bude níže náležitě ilustrováno) spustil ve věci povahy smluv o studiu na soukromých vysokých školách doslova lavinu nesmyslných rozhodnutí, nezřídka odporujících i elementární logice.⛘

Je třeba také zdůraznit, že žalobkyní byla obecně prospěšná společnost. NS pro podpoření svého závěru o neexistenci spotřebitelského vztahu uvedl:

„Způsob financování soukromých vysokých škol vystupujících ve formě obecně prospěšné společnosti dokresluje znění § 40 odst. 2 věty druhé VŠkol, podle něhož MŠMT může poskytnout soukromé vysoké škole působící jako obecně prospěšná společnost dotaci na uskutečňování akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, s nimi spojenou vědeckou, výzkumnou, vývojovou a inovační, uměleckou nebo další tvůrčí činnost…“

Cit. tvrzení nebylo správné ani v dobovém kontextu. Možnost ucházet se o dotace neimplikuje, že jsou dotace taktéž čerpány. Jak jsem již uvedl, tyto dotace téměř žádná obecně prospěšná společnost nezískala. Většina obecně prospěšných společností byla financována shodně jako soukromé vysoké školy ostatních právních forem, tedy výhradně ze soukromých prostředků, zejm. prostřednictvím vybrané úplaty od studentů. Jinými slovy, znění § 40 odst. 2 věty druhé nic nedokreslovalo a po novelizaci VŠkol provedené zákonem č. 303/2017 Sb. již ani teoreticky dokreslovat nemůže.

Tato soukromá vysoká škola byla tedy s vysokou pravděpodobností financována výlučně ze soukromých prostředků. Proto se domnívám, že se jednalo o podnikatele a smlouva o studiu měla být posouzena jako spotřebitelská. Ačkoli ObchZ neznal pravidlo dnes obsažené v § 420 odst. 2 ObčZ, tak předmětná soukromá vysoká škola byla dle mého názoru podnikatelem (obchodníkem) ve smyslu § 2 odst. 1 ObchZ.⁴⁸

Závěrem bych zdůraznil, že je naprosto příznačné, že soudy, které dospěly k závěru, že mezi studentem a soukromou vysokou školou existuje spotřebitelský vztah, vyloučily aplikaci usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, jakkoliv tedy jen z důvodu odlišné právní formy.⁴⁹ Nikoliv proto, že jde o naprostý nonsens.

2. K rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 3805/2018

Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud shodně uzavřely, že smlouva o studiu mezi studentem a soukromou základní školou ve formě společnosti s ručením omezeným je spotřebitelskou smlouvou, protože

„žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku“.

NS však zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně s následujícím odůvodněním:

„Při posouzení smlouvy o studiu z 8. 1. 2016 z hlediska § 1810 ObčZ (jako smlouvy spotřebitelské) nestačí – jak uzavřel odvolací soud – jen zjištění, že žalobkyně je soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku. K rozhodujícím skutečnostem, které nelze při právním hodnocení smlouvy pominout, patří to, že vzdělávání poskytované právnickými osobami, předmětem jejichž činnosti je – také – poskytování vzdělávání nebo školských služeb, je veřejnou službou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb. Dalším kritériem je způsob financování právnické osoby (žalobkyně), která je součástí veřejného vzdělávacího systému, tj. zcela nebo hlavně z veřejných prostředků, popř. s nařízeným způsobem nakládání se ziskem na vzdělávání a školské služby. Zdůraznit je třeba i naléhavost státního zájmu na úrovni základního vzdělání, které je povinné pro každého; zde platí zásada, že ‚čím níže v rámci vzdělávacího systému jdeme, tím více má vzdělání neziskovou a skutečně sociální povahu‘.“

Je důležité upozornit, že žalobkyní byla soukromá základní škola, nikoliv soukromá vysoká škola. Základní školy se na rozdíl od vysokých škol (tedy i soukromých) řídí ŠkolZ, který vykazuje zásadní odlišnosti oproti VŠkol, zejména právě v rozsahu soukromých škol.⁵⁰ Z toho důvodu nelze závěry vyjádřené v rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 bez dalšího aplikovat na soukromé vysoké školy.⁵¹ Tyto rozdíly prakticky ilustruji aplikací jmenovaných „rozhodných skutečností“.

Ačkoliv se závěry NS nesouhlasím, je mi naprostou záhadou, jak se může jakýkoliv soud odkázat na tento judikát ohledně konstatování, že mezi studentem a soukromou vysokou školou není spotřebitelský vztah.⁵⁴ Prokazatelně z něj totiž plyne přesný opak.⁵⁵

Odpovědí se zdá být nepřiléhavá právní věta tohoto rozhodnutí, která zní:

„Smlouva o studiu, na jejímž základě poskytuje soukromá škola žákovi vzdělání za úplatu, nemá povahu smlouvy spotřebitelské.“⁵⁶

Závěr NS není ani zdaleka tak kategorický. NS připouští, že při zohlednění jím jmenovaných rozhodných skutečností lze dospět k závěru, že smlouva o studiu má povahu smlouvy spotřebitelské. Pokud vezmeme daná kritéria v úvahu (ač lze polemizovat o jejich validitě, viz část IV), nelze dospět k jinému závěru, než že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole je smlouvou spotřebitelskou.

S tímto rozhodnutím mám však jeden zásadní problém. Mám za to, že právní názor soudu prvního stupně, jakož i odvolacího soudu byl správný a žádné „rozhodné skutečnosti“ se neměly zohledňovat, protože daná základní škola byla zřízena ve formě společnosti s ručením omezeným. Byla tedy tzv. podnikatelem podle formy ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ. Student zde uzavřel předmětnou smlouvu s podnikatelem a tato tudíž byla smlouvou spotřebitelskou (blíže viz část V).

NS v usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 zaměnil poplatky spojené se studiem na veřejných vysokých školách za poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách. Soudy nižších stupňů však jeho chybné závěry zpravidla následují.⁵⁷ Nerozhodují tak podle práva a zjištěného skutkového stavu, ale podle judikatury NS, která říká, že student platí soukromé vysoké škole pouze podíl na nákladech, jehož smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání, přestože studenti soukromé vysoké školy ve skutečnosti platí spíš než podíl násobek nákladů na jim poskytovaném vzdělání. Judikaturu v dané věci tak nelze označit jinak než „bizarní“.

Zvláště výmluvný je rozsudek MS v Brně. Soud zde nejprve vzal na základě shodných skutkových tvrzení za své, že

„žalobce je podnikatel tzv. dle formy, jak podporuje i výpis z obchodního rejstříku žalobce, a jeho hospodářský výsledek v roce 2020 byl 37 900 000 Kč, jak plyne i z výroční zprávy. Spornou nebyla dále skutečnost, že žalobce na svoji vzdělávací činnost nedostává žádné dotace z veřejných rozpočtů (krom výběrových dotací na ubytování a sociální stipendia některých studentů, jak se podává i z výzvy k podání žádosti o dotace …) a že ze školného financuje veškeré činnosti, jež realizuje, jakož i zajišťuje svůj další rozvoj.“⁵⁸

V odůvodnění se však lze od MS v Brně dozvědět, že

„soud má za to, že smlouva o studiu uzavřená mezi žalobcem a žalovaným není smlouvou spotřebitelskou, byť je žalobce podnikatelem dle formy, akciovou společností. Předmětem smlouvy není klasické zboží či služba, nýbrž ‚bohulibý účel‘, totiž (vysokoškolské) vzdělání… Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu (§ 59 VŠkol), což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium, a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Dle názoru soudu – pro určení povahy vztahu mezi účastníky – není kritérium zdroj financování vysoké školy určující…“⁵⁹

MS v Brně tak nejdříve vzal za své, že žalobkyně (akciová společnost) na svou vzdělávací činnost nedostává žádné dotace z veřejného rozpočtu. Přičemž vygenerovala zisk ve výši 37 900 000 Kč výhradně z vybrané úplaty (školného) od studentů. Zjistil tedy skutkový stav dokonale odpovídající mnou nastíněnému způsobu financování soukromých vysokých škol (viz část II).

Avšak v odůvodnění uvedl, že smlouva o studiu není spotřebitelskou, jelikož školné je pouze podíl studenta na nákladech a jeho smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Následně dokonce uvedl, že kritérium financování není pro posouzení povahy dané smlouvy určující. Pokud tvrdím, že smlouva o studiu není spotřebitelská, protože školné „je jen podíl studenta na nákladech“, tak logicky říkám, že někdo jiný financuje zbytek. Jinými slovy argumentuji financováním. MS v Brně tak nejdříve popřel to, co bylo mezi stranami nesporné, a následně označil své odůvodnění jako neurčující, chceme-li irelevantní. Podle MS je školné jakýsi zázračný příjem, který umožnuje akciové společnosti generovat zisk i v případě, kdy pokrývá pouze část nákladů. Jako naprosto „bizarní“ se nutně musí jevit též myšlenka, že akciová společnost, která z vybrané úplaty od studentů generuje zisk v řádu desítek mil. Kč, poskytuje těmto studentům jakýsi „bohulibý účel“, nikoliv službu za úplatu. Naprosto ponechávám stranou, že MS v Brně dokonce ani nerozporuje, že daná soukromá vysoká škola je podnikatel, ale smlouva o studiu přesto není spotřebitelskou.

Výše uvedené lze vysvětlit jednoduše. MS v Brně nejprve nekriticky (jako většina civilních soudů) následoval nesmyslné závěry usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. Potřeboval se však vyrovnat s argumentací žalovaného⛘studenta, který se dovolával závěrů vyjádřených v rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 (svědčících ve prospěch spotřebitelské smlouvy). MS v Brně se však s touto argumentací vypořádal pouze tak, že ji označil za nedůvodnou. Tím však popřel sám sebe, protože kritérium financování aplikují obě rozhodnutí NS. Usnesení sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 je však aplikuje v kontextu soukromých vysokých škol hrubě chybně.

Ještě závažnější je dle mého názoru např. rozsudek OS ve Frýdku-Místku. Soud si byl sice vědom, že žalobkyně (akciová společnost) nedostává na svou činnost žádné prostředky z veřejných rozpočtů,⁶⁰ v odůvodnění však uvedl, že smlouva o studiu není spotřebitelskou, protože

„žalobkyně byla sice zřízena formou obchodní společnosti… avšak nikoli, aby provozovala podnikání za účelem zisku, ale aby poskytovala vzdělání a byla centrem vzdělanosti, proto má jak předmětem činnosti spočívající v poskytování vzdělání… Školné, které je na takové soukromé škole hrazeno, není chápáno jako zisk, ale slouží k zajištění provozu vysoké školy, která dle zákona i Statutu musí své financování zajistit sama…⁶¹ Poplatky, jak soud znovu připomíná, dle závěru soudu nepředstavují příjmy a negenerují zisky vysoké školy, vyjadřují podíl studenta na nákladech jeho vysokoškolského studia a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání.“⁶²

OS ve Frýdku-Místku tak vlastně konstatoval, že zisk akciové společnosti, jejíž činnost není v žádném rozsahu financována z veřejného rozpočtu, není jednak ziskem, ale dokonce ani příjmem, jde asi o náklad či ztrátu.⁶³

Obecně je však asi pohoršen ideou, že by student mohl být spotřebitel, neboť dodal:

„Sotva lze na studenta pohlížet jako na spotřebitele vzdělání, a to ani pro případ, že si studium hradí z vlastních finančních prostředků. Není jediný rozumný důvod pohlížet na studenta soukromé vysoké školy, kde je studium hrazeno jinak než z veřejných prostředků, jako na spotřebitele, a na studenta státní vysoké školy nikoli.“

Jinými slovy, OS ve Frýdku-Místku nevidí „rozumný důvod“ pohlížet na studenta soukromé vysoké školy (kterému je poskytováno vzdělání smluvně za úplatu, resp. student hradí vyšší desítky, někdy však i stovky tisíc Kč ročně) jako na spotřebitele, tedy osobu, jíž náleží zvýšená ochrana vůči entitě jí službu (vzdělání) poskytující. Zatímco na studenta veřejné (potažmo i státní) vysoké školy (jehož vzdělání je bezplatné, neboť je hrazeno státem) nikoliv.

Výše uvedené je až „komické“ (jistě to tak nevnímala žalovaná) v kontextu toho, že žalobkyně (akciová společnost) se po žalované domáhala zaplacení školného i za druhý a třetí ročník studia (a zaplacení administrativního poplatku ve výši 10 000 Kč za každý ročník) z titulu ujednání ve smlouvě o studiu. Žalovaná však odstoupila od smlouvy o studiu již po necelých 9 měsících. Prakticky řečeno, žalobkyně se po bývalé studentce fakticky domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 170 000 Kč za předčasné odstoupení od smlouvy o studiu.⁶⁴ Lze dodat, že OS ve Frýdku-Místku nakonec shledal alespoň zjevný rozpor s dobrými mravy a s § 59 VŠkol a žalobu zamítl. Naopak odvolací soud shledal, že dané ujednání je přípustné.⁶⁵ Z argumentace KS v Ostravě stačí zhruba jen tolik, aby čtenáři bylo zřejmé, jak k takovému závěru mohl odvolací soud dospět:

„Smysl a účel zákonného zakotvení poskytnutí vzdělávání na soukromých vysokých školách i za úplatu (§ 59 VŠkol) vyjadřující podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium již ipso facto neomezuje smluvní svobodu.“⁶⁶

Zmínil bych se též o rozsudku OS v Chebu, zde však v dobrém slova smyslu.⁶⁷ Kritiku zasluhuje odvolací soud, který tento rozsudek přezkoumával. OS v Chebu správně uzavřel, že posuzovaná smlouva o studiu na soukromé vysoké škole byla spotřebitelskou smlouvou, přestože se žalobkyně také snažila soud uvést v omyl pomocí usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014.⁶⁸

OS v Chebu však byl důsledný, provedl rozsáhlé dokazování a uzavřel:

„Z provedených důkazů soud zjistil, že žalobkyně je obchodní korporací, akciovou společností, zapsanou v obchodním rejstříku. Tato korporace je financována výhradně ze školného od studentů a dle úspěchu hospodaření generuje žalobkyně roční zisk nebo ztrátu (v řádech desítek milionů), minimálně v posledních 3 letech generuje značný zisk, i když v předešlých letech mohla generovat i ztrátu. V žádném případě však na její provoz nejsou užity žádné veřejné finanční prostředky, minimálně to nebylo žalobkyní tvrzeno ani dokazováno, a to ani přes poučení ohledně těchto podstatných tvrzení ze strany soudu při jednání… Soud tak dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že je žalobkyně financována výhradně z prostředků od studentů (tj. ze školného), je z její strany jako podnikatele poskytována služba studentu jako spotřebiteli za úplatu.“

Jinými slovy, OS v Chebu zjistil skutečný způsob financování soukromých vysokých škol a správně uzavřel, že smlouva o studiu je smlouvou spotřebitelskou.⛘

Žalobkyně však podala proti tomuto rozsudku odvolání ke KS v Plzni, dovolávajíc se účinnosti „zaklínadla“ (poplatky jsou podíl studenta na nákladech…) z usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 a ustálené judikatury nižších soudů.⁶⁹

KS v Plzni následně ve svém rozsudku konstatoval:

„Poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu, což znamená, že nepodléhají žádné regulaci. Tyto poplatky nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Úvaha soudu prvního stupně o tom, že smlouva o studiu uzavřená mezi účastníky… naplňuje znaky spotřebitelské smlouvy, tak není správná.“⁷⁰

KS v Plzni zde přisvědčil žalobkyni a rozhodnutí OS v Chebu změnil s odkazem na hrubě chybné usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 a navazující judikaturu nižších soudů. Vzbuzuje to ve mně dojem, že KS v Plzni snad ani nečetl rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ten dokonale zjistil skutkový stav, tedy že daná akciová společnost generuje téměř výlučně z vybrané úplaty od studentů dlouhodobě „značný zisk“.

Nutno zdůraznit, že jakékoli jiné soudní rozhodnutí, ve kterém soud dospívá k závěru, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole není smlouvou spotřebitelskou, je zhruba stejně pozoruhodné, protože soudy nekriticky následují závěry usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014. K dotvoření představy o „rozměru absurdity“ panující v této věci proto doporučuji čtenáři nad rámec výše uvedeného seznámení se s kterýmkoliv rozhodnutím cit. v poznámce pod čarou č. 7.

Bez viny však není ani rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3805/2018. V důsledku tohoto chybného rozhodnutí se totiž lze např. od KS v Brně⁷¹ dozvědět, že závěr,

„že při uzavření smlouvy jednala žalobkyně jako podnikatel, neboť byla zapsána v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1 ObčZ)… neobstojí. Jak dovodila judikatura, samotná skutečnost, že soukromá vysoká škola, jejíž hlavní činností je poskytování vysokoškolského vzdělání, má právní formu obchodní společnosti, není dostačující k závěru ohledně spotřebitelského charakteru smlouvy o studiu. Jedná se tudíž o judikaturou dovozenou výjimku z § 421 odst. 1 ObčZ. Dále odvolací soud upozorňuje na skutečnost, že opačný výklad, jak jej učinil soud prvního stupně, by nutně vedl ke vzniku nedůvodné nerovnosti mezi soukromými vysokými školami v závislosti na tom, jakou právní formu mají: uvedené ustanovení občanského zákoníku považuje za podnikatele osobu zapsanou v obchodním rejstříku… tedy v případě soukromých vysokých škol se bude dominantně jednat o společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, které by bylo tudíž třeba považovat automaticky za podnikatele, a smlouvy o studiu uzavřené s takovými soukromými vysokými školami by musely být smlouvami spotřebitelského charakteru se všemi omezeními, která z toho podle § 1810 až 1867 ObčZ plynou. Na druhou stranu by však v případě soukromých vysokých škol, jež mají právní formu např. veřejně prospěšné společnosti nebo zapsaného ústavu ve smyslu § 402 a násl. ObčZ a které se tudíž do obchodního rejstříku nezapisují (resp. zapisují se do jiných rejstříků, nikoliv však do obchodního rejstříku), bylo možno dojít k závěru, že obdobná smlouva o studiu uzavřená s takovou vysokou školou nemá charakter spotřebitelské smlouvy. Tím by však vznikla výše uvedená nedůvodná nerovnost mezi soukromými vysokými školami, založená pouze jako důsledek zvolené právní formy, přestože v ostatním (hlavní předmět činnosti a zdroje financování) by žádné podstatné rozdíly neexistovaly… Z uvedených důvodů nemohl odvolací soud souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně při uzavření předmětné smlouvy o studiu jednala jako podnikatel, neboť byla zapsána v obchodním rejstříku, a že se tudíž v projednávané věci musí bez dalšího jednat o smlouvu spotřebitelskou.“

K cit. rozsudku KS v Brně lze snad jen doplnit, že podnikatel není upraven pouze v § 421 odst. 1 ObčZ. Jinými slovy, i ostatní soukromé vysoké školy jsou podnikateli podle jiných ustanovení ObčZ (viz v podrobnostech část V). Navíc žalobkyni nikdo nenutí mít formu akciové společnosti.

Argumentace judikatury ve věci povahy smluv o studiu na soukromých vysokých školách je produktem chyby na straně NS, která následně „žije vlastním životem“ na úrovni nižších soudů. Soudy nerozhodují na základě práva a zjištěného skutkového stavu, nýbrž toliko na základě vadné judikatury NS. V této části teoreticky představím svou tezi, že smlouva o studiu na soukromé vysoké škole je spotřebitelskou smlouvou, resp. že mezi studentem a soukromou vysokou školou je spotřebitelský vztah.

Nejprve je potřeba krátce vymezit některé pojmy. Podle § 419 ObčZ je spotřebitelem

„každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“.

Legislativní zkratkou spotřebitelská smlouva označuje ObčZ v § 1810 smlouvu, kterou uzavřel spotřebitel s podnikatelem. Úprava smluv uzavíraných se spotřebitelem je obecná, neomezuje se tedy na určité smluvní typy.⁷² Spotřebitelskou smlouvou tak může být i smlouva inominátní,⁷³ tedy např. právě smlouva o studiu. Spotřebitelskou smlouvou se zároveň rozumí pouze smlouva, kterou poskytuje podnikatel spotřebiteli zboží či služby.⁷⁴

V následujících kapitolách se tak pokusím zodpovědět dvě stěžejní otázky, jejichž kladné zodpovězení je klíčové⛘pro učinění závěru, že smlouvy o studiu uzavírané se soukromými vysokými školami jsou smlouvy spotřebitelské:

Pro lepší přehlednost se budu zabývat tím, zda lze soukromou vysokou školu považovat za podnikatele, separátně u obchodních korporací a neziskových právnických osob.

1. Je poskytování vysokoškolského vzdělání soukromými vysokými školami poskytováním služeb?

Soukromé vysoké školy před soudy často tvrdí, že jsou poskytovateli veřejných služeb, resp. že nejsou poskytovateli služeb za úplatu.⁷⁵ Soudy na uvedené zpravidla přistupují nicméně jejich tvořivost nezná hranic. Např. podle OS pro Prahu 4 poskytování vzdělání soukromými vysokými školami není poskytováním služeb za úplatu, nýbrž jde o „vyšší poslání“.⁷⁶ Případně podle MS v Brně jde o „bohulibý účel“.⁷⁷

Veřejné služby jsou tradičně chápány jako služby, které jsou financovány z veřejných rozpočtů a jejichž účelem je uspokojení veřejných potřeb.⁷⁸ Např. Matoušek a Koldinská blíže uvádějí, že

„veřejné služby jsou služby poskytované v zájmu veřejnosti. Na rozdíl od služeb komerčních jsou financovány z veřejných rozpočtů, jsou podrobněji definovány legislativou než jiné služby a díky tomu jsou více závislé na politickém rozhodování státu, krajů a obcí.“⁷⁹

Shodně i Halásková, která dodává, že pro veřejné služby je charakteristické jejich poskytování v obecném zájmu, pomocí netržních mechanismů. Uživatelé těchto služeb nic neplatí, popř. platí pouze ceny dotované z veřejných rozpočtů.⁸⁰

Soukromé vysoké školy jsou financovány zcela ze soukromých prostředků, a proto tak nemohou být považovány za poskytovatele veřejných služeb. Studentům poskytují služby komerční, tedy standardní soukromé služby. Opět zdůrazňuji, že § 2 odst. 3 ŠkolZ uvádějící, že poskytování vzdělávání podle tohoto zákona je veřejnou službou, je zcela irelevantní, protože soukromé vysoké školy upravuje VŠkol, nikoliv ŠkolZ. Lze však dodat, že i na poskytovatele veřejných služeb pamatuje § 420 odst. 2 ObčZ, kdy pro účely ochrany spotřebitele je třeba za podnikatele označit i některé poskytovatele veřejných služeb.

Konečně lze odkázat i na judikaturu NS a rozsáhlou judikaturu Soudního dvora EU. Otázka, zda lze poskytování vzdělávání považovat za „službu“, byla již několikrát Soudním dvorem vyložena a nevzbuzuje pochybnosti. Jak ostatně správně upozorňuje i NS v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018.⁸¹ Soudní dvůr opakovaně judikoval, že charakteristický znak úplaty spočívá v tom, že představuje hospodářské protiplnění za poskytnutou službu, přičemž obvykle se na ní poskytovatel a příjemce dané služby dohodnou.⁸² Tento znak však chybí v případě státního vzdělávacího systému, proto takové vzdělávací instituce nejsou považovány za poskytovatele služeb ve smyslu unijního práva. Stát zřízením takového systému neusiluje o výdělečnou činnost, odpovídá tomu i skutečnost, že takový systém je zpravidla financován z veřejných prostředků.⁸³ Soudní dvůr naopak opakovaně zdůraznil, že vzdělávání poskytované institucemi, které jsou financovány zcela nebo převážně ze soukromých prostředků, zejména žáky nebo jejich rodiči, představuje službu ve smyslu unijního práva, protože tyto instituce svou činností sledují cíl, jímž je nabízení služeb za úplatu.⁸⁴ Podle ustálené judikatury Soudního dvora není dokonce nutné, aby financování bylo zajištěno přímo žáky nebo rodiči, nýbrž stačí per se financování ze soukromých prostředků.⁸⁵

V doktríně na tuto judikaturu Soudního dvora ojediněle upozorňuje M. Bobek, který nad rámec výše uvedeného dodává, že

„pokud není soukromým subjektům svěřeno poskytování jasně vymezené služby obecného zájmu nehospodářské povahy v oblasti vzdělávání, pak budou nestátní školy vždy poskytovatelé služeb. Poskytovateli služeb jsou však i osoby veřejného práva (veřejné vysoké školy) v rozsahu, v jakém poskytují jakékoliv vzdělání za úplatu, a pobírají za to jakoukoliv platbu a tím pádem ekonomické protiplnění.“⁸⁶⛘

Jinými slovy, tuzemské soukromé vysoké školy jsou poskytovateli služeb ve smyslu unijního práva.⁸⁷ V souladu s výše uvedeným tak lze jednoznačně uzavřít, že soukromé vysoké školy jsou poskytovateli služeb.

2. Soukromá vysoká škola – obchodní korporace jako podnikatel

Věnovat pozornost tomu, zda lze soukromou vysokou školu ve formě obchodní korporace považovat za podnikatele ve smyslu § 420 ObčZ, nedává valný smysl, protože taková škola bude vždy podnikatel podle § 421 odst. 1 ObčZ, tzv. podnikatel podle formy.⁸⁸ Podle zákonné definice⁸⁹ v § 421 odst. 1 ObčZ se za podnikatele „považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku“. Status podnikatele tak má vždy již na základě samotného zápisu, bez ohledu na to, jakou činnost vykonává. Jak doplňuje B. Havel,

„není možné, aby se takováto entita dovolávala toho, že svou dílčí činnost konala mimo svou podnikatelskou činnost“.⁹⁰

Na tom panuje v doktríně naprostá shoda,⁹¹ judikují tak i vyšší soudy.⁹² Dikcí § 421 odst. 1 ObčZ však není dotčen § 419 ObčZ. Fyzická osoba, byť formálně podnikatel, může být spotřebitelem, pokud jedná mimo svou podnikatelskou činnost.⁹³

Obchodní korporace (obchodní společnosti a družstva) se podle § 42 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob („VeřRej“), povinně zapisují do obchodního rejstříku.⁹⁴ Obchodní korporace tak mají vždy status podnikatele.

Bezvýjimečný podnikatelský status osob zapsaných v obchodním rejstříku plyne ze samotného účelu této úpravy, kterým je posílení právní jistoty veřejnosti. Tedy aby se každý, kdo jedná s osobou zapsanou v obchodním rejstříku, mohl spolehnout na to, že jedná s podnikatelem.⁹⁵ Jak správně doplňuje K. Eichlerová,

„[z]ápis osoby v obchodním rejstříku vykazuje nejvyšší míru jistoty pro třetí osoby, protože bez ohledu na charakter vykonávané činnosti či jakékoli jiné skutečnosti má zapsaná osoba status podnikatele.“⁹⁶

Úprava podnikatelů podle formy se použije i pro účely spotřebitelského práva.⁹⁷ ObčZ vymezuje v § 1810 spotřebitelské smlouvy pouze skrze subjekty, tedy jako smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem. Podle mého názoru je proto správné trvat na tom, že⛘podnikatelem ve smyslu § 1810 ObčZ je třeba rozumět i podnikatele podle formy ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ.

Konečně lze dodat, že pokud soukromá vysoká škola – ve formě obchodní korporace (nebo jakákoliv jiná obchodní korporace) – má za to, že činnost, kterou vykonává, není podnikáním, tak nemá mít právní formu určenou primárně pro podnikání (resp. v takovém případě si musí být vědoma, že volí též bezvýjimečný podnikatelský status). Právní řád nabízí jiné formy k uskutečnění nepodnikatelského záměru (např. ústavy a nadace), čímž se lze vyhnout důsledkům podle § 421 odst. 1 ObčZ. U obchodních korporací tak není jediný rozumný důvod činit jakékoliv výjimky.⁹⁸

Uzavírám tedy, že soukromá vysoká škola ve formě obchodní korporace je vždy podnikatel podle formy ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ. U osob, které jsou podnikateli již na základě zápisu v obchodním rejstříku ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ, není vůbec potřeba se zabývat tím, zda jde o podnikatele ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ.⁹⁹ Lze však dodat, že soukromé vysoké školy ve formě obchodní korporace zásadně podnikateli podle § 420 odst. 1 ObčZ budou.¹⁰⁰ Civilní soudy tak nejen, že chybně přehlíží úpravu v § 421 odst. 1 ObčZ, ale dokonce se mýlí v tom, že soukromé vysoké školy ve formě obchodní korporace nejsou podnikateli ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ. Názory vyjádřené v judikatuře, že soukromé vysoké školy ve formě obchodní korporace nejsou podnikateli, je třeba označit za mylné.¹⁰¹

K relevantní judikatuře NS lze dodat, že v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018 byla žalobcem soukromá základní škola ve formě společnosti s ručením omezeným. Jednalo se o podnikatele podle formy,¹⁰² posuzovaná smlouva o studiu tak byla spotřebitelskou smlouvou. Na rozdíl od NS mám za to, že k posouzení smlouvy o studiu jako smlouvy spotřebitelské stačila pouhá skutečnost, že žalobkyně byla

„soukromou základní školou zřízenou ve formě společnosti s ručením omezeným, tedy obchodní korporací založenou za účelem podnikání a vytváření zisku“.

Závěry NS je potřeba odmítnout a označit za rozporné s právní úpravou. U obchodních korporací netřeba nic (mimo zápis v obchodním rejstříku) zohledňovat. Některé závěry NS v předmětném rozsudku však mohou nalézt své opodstatnění u posuzování smluv o studiu uzavřených s neziskovými organizacemi.

3. Soukromá vysoká škola – nezisková organizace jako podnikatel

Soukromé vysoké školy – neziskové organizace (v praxi zejm. obecně prospěšné společnosti a ústavy) nebudou podnikateli ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ, neboť nejsou zapisovány do obchodního rejstříku.¹⁰³ Je tak potřeba se zabývat tím, zda vyhoví vymezení podnikatele v § 420 ObčZ.

Předně bych však doplnil, že naprostou většinu soudních sporů se studenty mají „na svědomí“ tytéž dvě soukromé vysoké školy. Obě jsou přitom shodně akciové společnosti, jde tak o podnikatele podle formy ve smyslu § 421 odst. 1 ObčZ. Soudy nižších stupňů tuto úpravu přehlížejí, případně mají za to, že § 421 odst. 1 je (asi) vyvratitelnou domněnkou,¹⁰⁴ jakkoliv jde o definiční ustanovení, které pojí podnikatelský status se zápisem v obchodním rejstříku. Posuzování, zda je soukromá vysoká škola podnikatel podle § 420 ObčZ, je tak opodstatněno pouze u škol majících formu některé z neziskových právnických osob. Právních sporů mezi studenty a soukromými vysokými školami – neziskovými organizacemi je však naprosté minimum, jsem si vědom pouze usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014.

Podle § 420 odst. 1 ObčZ se za podnikatele (tzv. podnikatele na základě činnosti) považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, a to se zřetelem k této činnosti. Jmenované znaky podnikatele musí být splněny kumulativně.¹⁰⁵

Znaky samostatnosti, vlastního účtu a odpovědnosti, živnostenského nebo obdobného způsobu a soustavnosti nejsou problematické, resp. jejich splnění nezpochybňuje ani soudní praxe (u obchodních korporací). Problematické jsou pouze znaky výdělečnosti a účelu, jímž je dosahování zisku.

Znak výdělečnosti, který se částečně kryje se znakem ziskovosti,¹⁰⁶ znamená, že činnost je pro danou osobu zdrojem příjmu, je tedy vykonávána za úplatu.¹⁰⁷ Stát nepřispívá ani na činnost neziskových organizací, pročež jsou shodně jako obchodní korporace financovány zcela ze soukromých prostředků, zejm. prostřednictvím vybrané úplaty od studentů. Jinými slovy, jejich činnost je zcela zřetelně výdělečná. Lze se též opřít o již uvedenou rozsáhlou judikaturu Soudního dvora, podle které je poskytování vzdělání financovaného převážně (či zcela) ze soukromých prostředků poskytováním služeb za úplatu (viz kapitolu 1).

Účelem, jímž je dosahování zisku, se rozumí pouhý záměr dosažení zisku, nikoliv skutečný výsledek.¹⁰⁸ Neziskové organizace musejí poskytováním vzdělávání jednoznačně sledovat „účel, jímž je dosahování zisku“,⛘protože s ohledem na způsob financování soukromých vysokých škol v ČR (zcela ze soukromých prostředků) nejsou schopny bez zisku zabezpečit svůj další rozvoj, jakož i svou samotnou existenci. Je třeba zdůraznit, že pro vymezení podnikatele podle § 420 odst. 1 není relevantní to, jak je s hospodářským výsledkem naloženo.¹⁰⁹ Zákon pouze zkoumá, „zda je činnost výdělečná per se a směřuje k ekonomickému užitku“.¹¹⁰ Havel uvádí jednoduchý příklad:

„Pokud bude výdělečnou činnost provozovat třeba nadace, činí tak zpravidla rovněž za účelem dosažení zisku, byť ho následně konzumuje v rámci plnění nadačního účelu.“¹¹¹

Též podle Pelikánové s Pelikánem není rozhodující

„to, jak má daná osoba v úmyslu se ziskem naložit; také neziskové organizace, které tuto svou hlavní činnost zcela nebo zčásti financují ze zisku dosahovaného při činnosti doplňkové, tedy s ohledem na tuto činnost budou považovány za podnikatele“.¹¹²

V souladu s tím lze uzavřít, že soukromé vysoké školy ve formě neziskových právnických osob naplní znaky podnikatele podle § 420 odst. 1 ObčZ. Např. soukromá vysoká škola ve formě obecně prospěšné společnosti či ústavu svou výdělečnou činností (poskytováním vzdělání za úplatu) taktéž sleduje účel, jímž je dosažení zisku, jakkoliv tento zisk konzumuje v rámci plnění své činnosti (poskytování vzdělání).¹¹³ Konečně lze dodat, že i Eichlerová uvádí, že

„provoz soukromé mateřské školy tak zásadně doplní znaky podnikání na rozdíl od obecní mateřské školy, jejíž provoz je plně dotován z veřejných rozpočtů“.¹¹⁴

Jinými slovy, dle Eichlerové osoba poskytující vzdělání financované převážně (či zcela) ze soukromých prostředků zásadně naplní znaky podnikání ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ.

Uzavírám, že soukromé vysoké školy ve formě neziskových právnických osob mají se zřetelem k poskytování vzdělání status podnikatele podle § 420 odst. 1 ObčZ. Nutno tak trvat na tom, že pokud soukromá vysoká škola ve formě neziskové právnické osoby neposkytuje studentům vysokoškolské vzdělání zdarma (nebo za minimální úplatu), vystupuje jako podnikatel podle § 420 odst. 1 ObčZ.¹¹⁵

Výjimkou z výše uvedeného může být toliko Vysoká škola zdravotnická, o. p. s., a to pouze ve vztahu k poskytování vzdělání ve studijních programech všeobecné ošetřovatelství a porodní asistence. Na jejich realizaci jí jsou poskytovány dotace z veřejného rozpočtu.¹¹⁶ Mám však za to, že i tato škola má ve vztahu k této činnosti status podnikatele, a to podle § 420 odst. 2 ObčZ.¹¹⁷

Úprava v § 420 odst. 2 ObčZ rozšiřuje vymezení podnikatele plynoucí z odst. 1, a to především pro účely ochrany spotřebitele. Důvodem této úpravy je povinnost ČR zabezpečit implementaci unijních směrnic týkajících se ochrany spotřebitele. Za podnikatele se pro účely ochrany spotřebitele podle § 420 odst. 2 ObčZ považuje

„každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností“.

Pelikánová s Pelikánem trefně poznamenávají, že

„z důvodu širšího pojetí profesionála ve smyslu unijních směrnic byl doplněn druhý odstavec, jehož redakce je však bez objasnění plynoucího z důvodové zprávy prakticky nesrozumitelná“.¹¹⁸

Důvodová zpráva uvádí, že smyslem a účelem § 420 odst. 2 ObčZ je,

„aby pojem byl při ochraně spotřebitele vykládán konformně s evropským právem; spotřebitel musí být chráněn i v případech, kdy se ocitne v právním styku s osobou, pro kterou není kritérion zisku významné: např. při poskytování veřejné služby nebo při obecně prospěšné činnosti (např. při provozu nemocnic, veřejné dopravy, při provozování veřejně prospěšných ústavů) osobami, které ve vztahu k této činnosti status podnikatele nemají, např. proto, že náleží do veřejného sektoru… Návrh se spokojuje s výrazem ‚každá osoba‘, kterým se dává najevo, že její soukromoprávní nebo veřejnoprávní základ není v dané souvislosti významný; významné je, že uzavírá smlouvy s určitým obsahem.“

Mám tak za to, že i kdybychom připustili, že pro Vysokou školu zdravotnickou, o. p. s., není kritérium zisku významné ve vztahu k poskytování vzdělání ve studijních programech porodní asistence a ošetřovatelství, tak stejně by měla podnikatelský status podle § 420 odst. 2 ObčZ. V rámci realizace ostatní vzdělávací činnosti však vystupuje jako podnikatel podle § 420 odst. 1 ObčZ. Lze však dodat, že podnikatelský status pro účely ochrany spotřebitele podle § 420 odst. 2 ObčZ se může týkat i jiných soukromých vysokých škol ve formě neziskových právnických osob.

Závěrem bych učinil několik poznámek k judikatuře NS v předmětné věci. Zohlednění kritérií, jež jmenuje NS v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3805/2018, bude mimo kritérium způsobu financování nepřípustné i u soukromých vysokých škol – neziskových organizací, protože zohlednění povahy poskytované činnosti je nerozhodné pro vymezení podnikatele v § 420 odst. 1 ObčZ. Přitom zohlednění tohoto kritéria se poté dokonce příčí vymezení podnikatele pro účely ochrany spotřebitele v § 420 odst. 2 ObčZ (smyslem a účelem je označit za podnikatele i poskytovatele obecně prospěšných služeb a veřejných služeb). Pro zohlednění naléhavosti státního zájmu na poskytovaném vzdělání platí analogicky to samé. Naopak jediné relevantní kritérium, tedy způsob financování, zcela podporuje závěr o spotřebitelské smlouvě. Pro závěry vyjádřené v usnesení NS sp. zn. 33 Cdo 4532/2014 platí analogicky to stejné.⛘

4. Závěrečné shrnutí

Na obě otázky, na které jsem hledal odpověď v této části, lze odpovědět kladně. Smlouvy o studiu uzavírané se soukromými vysokými školami jsou smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 ObčZ. Soukromé vysoké školy poskytováním vzdělání sledují účel, jímž je poskytování služeb za úplatu. Soukromé vysoké školy ve formě obchodních korporací jsou vždy podnikateli podle § 421 odst. 1 ObčZ. Naopak soukromé vysoké školy ve formě neziskových právnických osob budou zpravidla mít podnikatelský status podle § 420 odst. 1 ObčZ. Ve vybraných případech, kdybychom připustili, že pro některé soukromé vysoké školy ve formě neziskové právnické osoby není kritérium zisku významné, stejně by tyto školy měly podnikatelský status pro účely ochrany spotřebitele podle § 420 odst. 2 ObčZ.

Soukromé vysoké školy tedy mají při realizaci vzdělání status podnikatele. Uchazeč (příp. student) tak uzavírá v postavení spotřebitele smlouvu o studiu s podnikatelem, smlouvy o studiu tudíž jsou jednoznačně spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1810 ObčZ. Ustálená judikatura civilních soudů, podle které tyto smlouvy nemají povahu smluv spotřebitelských, je chybná, a měla by být překonána.

V příspěvku poukazuji na skutečnost, že judikatura NS (jakož i soudů nižších stupňů ji následující) ve věci povahy smluv o studiu na soukromých školách je vadná a její závěry je potřeba odmítnout. Vzdělávací činnost soukromých vysokých škol není financována z veřejného rozpočtu. Studenti soukromých vysokých škol si své vzdělání hradí zcela z vlastních prostředků. NS však v dosud jediném judikátu ve věci zaměnil poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách za poplatky spojené se studiem na veřejných vysokých školách, čímž nastolil v civilní soudní praxi naprosto absurdní stav. Na jedné straně si studenti soukromých vysokých škol hradí své vzdělání sami (zpravidla vyšší desítky, někdy však i stovky, tisíc Kč ročně), od civilních soudů se však dozvídají, že úplata, kterou platí,

„nepředstavuje přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), vyjadřuje podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání“.

Jinými slovy, civilní soudy nahlížejí na studenty soukromých vysokých škol jako na studenty veřejných vysokých škol a na činnost soukromých vysokých škol jako na činnost veřejných vysokých škol. Na základě toho poté zdůvodňují svůj závěr, že smlouvy o studiu uzavírané mezi studenty a soukromými vysokými školami nejsou smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 ObčZ.

Soukromé vysoké školy mají ve vztahu ke vzdělávací činnosti status podnikatele. To dovozuji separátně u soukromých vysokých škol – obchodních korporací (jako tzv. podnikatelů podle formy ve smyslu § 421 ObčZ), tak i u soukromých vysokých škol ve formě neziskových právnických osob, které mají status podnikatele podle § 420 odst. 1, příp. 2 ObčZ. Uchazeči, příp. studenti tak uzavírají smlouvy o studiu s podnikateli, jde tudíž o smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 ObčZ. Ustálená judikatura, podle které uvedené smlouvy nemají povahu smluv spotřebitelských, by měla být překonána, neboť je hrubě chybná.