Jednou z hojně diskutovaných otázek spojených s přijetím současného občanského zákoníku se stala otázka následků porušení sjednaného zákazu postoupení pohledávky. Vedle názoru, který se uplatňoval již za platnosti předchozího občanského zákoníku a který spočíval v absolutní neplatnosti takové cese, se v literatuře objevily rovněž názory spojující s porušením dohodnutého zákazu neplatnost relativní, či dokonce platnost cese spojenou se založením odpovědnostních následků a naposledy i neúčinnost postoupení pohledávky. Nejvyšší soud se ve svém prvotním rozhodnutí k dané problematice na podkladě současného občanského zákoníku vyjádřil ve prospěch posledně uvedeného názoru.² Ten však vyvolává důvodné pochybnosti.

NS se v cit. rozsudku zabýval mimo jiné otázkou následků porušení sjednaného zákazu postoupení pohledávky podle § 1881 odst. 1 ObčZ. Dospěl k závěru, že – není-li třeba chránit dobrou víru postupníka – pak

„porušení ujednání dlužníka a věřitele o omezení převoditelnosti pohledávky vyvolává účinky i vůči postupníkovi s tím, že postoupení pohledávky je (dočasně) neúčinné při zachování platnosti postupní smlouvy (shodně Balliu, A., op. cit., s. 391)“, přičemž „v obligační rovině vyvolává závazkový právní vztah, který vznikl uzavřením (věcněprávně neúčinné) smlouvy o postoupení pohledávky mezi postupitelem a postupníkem, plné právní účinky (včetně sekundárních nároků, které z tohoto právního vztahu vyplývají)“.

Rozhodnutí řeší pouze otázku, jaké následky má porušení sjednaného zákazu postoupení, žádným způsobem se ale nevyjadřuje k základní otázce, kterou je hodnocení, jakou vadu postupní smlouvy má porušení sjednaného zákazu postoupení působit (popř․ zda vůbec nějakou vadu působí). Bez vymezení vady postupní smlouvy však lze jenom stěží uvažovat o tom, jaké následky taková vada působí. Naopak se zdá být zřejmé, že právě od rozboru a (případného) pojmenování vady postupní smlouvy se nutně musí odvíjet další úvahy o tom, jaké jsou následky takové vady.

V rámci diskuse na dané téma byla pojmenována a podrobně odůvodněna řada pojmově odlišných vad postupní smlouvy, které působí porušení sjednaného zákazu postoupení, zejm. faktická nemožnost plnění, právní nemožnost plnění či nezákonnost předmětu postupní smlouvy, a teprve na jejich základě byly formulovány jejich následky na postupní smlouvu či její účinky. K uvedenému lze dodat, že v české právní vědě v minulosti převažoval názor, že uzavření postupní smlouvy v rozporu se sjednaným zákazem postoupení zakládá nezákonnost postupní smlouvy.³ To je ostatně i stanovisko, na kterém stála jednotně rozhodovací praxe NS v dobách předchozího občanského zákoníku z r. 1964.⁴

Pokud se rozhodnutí NS nezabývá základní (a současně velmi spornou) otázkou, jakou vadu postupní smlouvy působí porušení sjednaného zákazu postoupení, a přitom se (patrně) odchyluje od dosavadních převažujících teoretických přístupů a předchozí ustálené rozhodovací praxe, aniž by blíže vysvětlilo, proč ke změně dochází, popř. v čem se liší právní úprava předchozího a současného občanského zákoníku, nelze je rozhodně považovat za přesvědčivé.

NS v předmětném rozhodnutí formuluje závěr, že postupní smlouva je i přes sjednaný zákaz postoupení platná a „v obligační rovině“ vyvolává závazkový právní vztah mezi postupitelem a postupníkem, není však „věcněprávně účinná“, dokud s ní dlužník neprojeví souhlas.

K tomu je třeba upozornit, že u postoupení pohledávky je nutno rozlišovat mezi závazkem k postoupení pohledávky, tj. závazkem původního věřitele převést pohledávku novému věřiteli, a vlastním postoupením pohledávky, tj. převodem pohledávky na nového věřitele.

Z tohoto důvodu lze, resp. je třeba rozlišovat i mezi ujednáním, kterým se smluvní strany dohodnou na tom, že pohledávka bude na nového věřitele převedena, a ujednáním, které převod pohledávky působí. Smlouva o postoupení pohledávky – která je instrumentem určeným k převodu pohledávky, tj. oním ujednáním, které převod pohledávky působí – je ze své podstaty smlouvou převodní, má tedy vždy translační (převodní, „věcněprávní“) účinky. Není pochyb, že smlouva o postoupení pohledávky může mít (a standardně i má) také účinky obligační, stejně tak ale není důvodu pochybovat, že tyto účinky mít nemusí a že se strany mohou zavázat k převodu pohledávky v jiné (samostatné) smlouvě, která založí pouze obligační povinnost pohledávku převést, přičemž tuto povinnost postupitel splní právě až uzavřením vlastní postupní (převodní) smlouvy (není nám znám žádný teoretický názor či rozhodnutí NS, které by tuto možnost vylučovalo).

Je-li postupní smlouva ze své podstaty smlouvou převodní, pak není zřejmé, jakým způsobem může být platná (a nutně i účinná, protože jinak by nemohla vyvolat jakékoli právní následky, včetně obligačních), a přitom⛘nemít převodní účinky. Použití závěrů NS je pak zřejmě vyloučeno, pokud nastane výše zmíněná situace, kdy postupní smlouva bude mít pouze převodní účinky.

NS k výše představeným závěrům, jež nepovažujeme za přesvědčivé, dospěl na základě hodnotových úvah⁵ bez toho, že by kriticky zkoumal ojedinělý nazor, ke kterému se ve výsledku připojil a který v literatuře vyjádřil A. Balliu.⁶ Nezbývá tedy než argumentaci uvedeného autora alespoň stručně představit.

Jeho stanovisko je vystavěno na úvaze, že „zcela stejný účel“ jako § 1881 odst. 1 ObčZ „má přitom také § 1897 odst. 1 ObčZ“, neboť podle autora

„[t]aké v tomto případě je účelem dané normy ochrana osoby A (postoupené strany) před postoupením smlouvy, jež zásadně není součástí právního obchodu (stejně jako pohledávka vyjmutá z právního obchodu z vůle stran), z osoby B (původní smluvní strany – postupitele) na osobu C (postupníka) proti vůli osoby A (postoupené strany)“.

Na základě této úvahy – metodologicky vycházející z analogie legis (§ 10 odst. 1 ObčZ) – pak cit. autor pokračuje, že

„[n]eexistuje přitom žádný rozumný důvod, proč by postoupení pohledávky, která byla z vůle stran vyňata z právního obchodu a jež se tak v podstatě dostává do pozice srovnatelné se smlouvou, která zásadně není předmětem právního obchodu, měla být posuzována odlišně od postoupení smlouvy“, a dospívá k závěru, že „[p]orušení § 1881 odst. 1 ObčZ by tak nemělo vést k neplatnosti postupní smlouvy, ale k pouhé neúčinnosti postoupení pohledávky, která je předmětem plnění takové smlouvy“.⁷

Prvotním nedostatkem předestřeného názoru je myšlenka, že předmětem smlouvy o postoupení smlouvy (§ 1895 a násl. ObčZ) je sama „smlouva“. Smlouva jako právní skutečnost však předmětem převodu být nemůže (tím mohou být jen práva či povinnosti). Odborná literatura je vcelku zajedno v tom, že předmětem smlouvy o postoupení smlouvy je

„smluvní pozice, tedy souhrn práv a povinností, které patří postupiteli jako straně závazkového vztahu“.⁸

Nesprávná je rovněž úvaha A. Balliu, vycházející z toho, že smlouva „zásadně není předmětem právního obchodu“ podobně jako pohledávka, jejíž postoupení je vyloučeno ujednáním stran. Dosadíme-li namísto výrazu „smlouva“, jejíž převod jako právní skutečnosti je vyloučen již pojmově, vhodnější termín „smluvní pozice“, je patrné, že dispozice s ní vyloučeny nejsou. Potvrzuje to ostatně i soudní praxe na základě předchozí právní úpravy, která – ačkoliv ObčZ 1964 institut postoupení smlouvy neupravoval – postoupení smlouvy nevylučovala.⁹ Nelze tedy klást rovnítko mezi postoupení smluvní pozice a postoupení pohledávky, jejíž cese byla ujednáním stran zakázána. Postoupení smluvní pozice zásadně zakázáno není a nebylo. Už z tohoto důvodu nelze na porušení smluvního zákazu postoupení pohledávky analogicky aplikovat následky vyplývající z § 1897 odst. 1 věty první ObčZ.

Názor, k němuž se v rozhodnutí přiklonil NS, navíc nezohledňuje, že úprava postoupení pohledávky na jedné straně a úprava postoupení smlouvy na straně druhé se od sebe liší svou právní konstrukcí. V prvém případě působí převod pohledávky sama smlouva, ve druhém případě je nezbytné nastoupení složené právní skutečnosti – nejen smlouvy o postoupení smlouvy, ale též souhlasu postoupené strany. Bez splnění obou předpokladů nemůže k postoupení smlouvy (lépe smluvní pozice) vůbec dojít, čili převod smluvní pozice nemůže v důsledku toho být vůči postoupené straně ani účinný.

Úprava § 1897 odst. 1 ObčZ stanovením podmínky souhlasu postoupené strany s postoupením zcela koresponduje s úpravou převzetí dluhu, která k účinnému převzetí dluhu vyžaduje taktéž nejen smlouvu, nýbrž současně souhlas věřitele (srov. § 1888 odst. 1 ObčZ). Důvod zákonné úpravy je zřejmý: zájmy věřitele při převzetí dluhu – stejně jako zájmy postoupené strany při postoupení smlouvy – by bez jejich souhlasu mohly být významně narušeny. Naproti tomu u postoupení pohledávky zákon souhlas postoupeného dlužníka nevyžaduje (srov. § 1879 ObčZ), neboť jeho postavení se postoupením pohledávky nezmění (srov. § 1881 odst. 2 ObčZ). Proto k převodu pohledávky zásadně dochází již samotným uzavřením cesní smlouvy, ledaže si její strany ujednají něco jiného (např. budou vázat postoupení na odkládací podmínku). Postoupený dlužník ovšem není stranou smlouvy o postoupení pohledávky, a nemůže proto stanovovat podmínky, za kterých k postoupení pohledávky dojde.

Na postavení postoupeného dlužníka pak nelze ani analogicky aplikovat ustanovení o postoupení smlouvy, neboť jeho pozice je nesrovnatelná s pozicí postoupené strany smlouvy: změna věřitele nepředstavuje pro dlužníka takové riziko jako pro postoupenou stranu změna smluvního partnera. Jinak řečeno, při postoupení pohledávky jde pouze o to, komu má dlužník plnit svůj dluh, kdežto při postoupení smlouvy (stejně jeho u převzetí dluhu) nese postoupená strana (věřitel) nebezpečí, že jí nový smluvní partner (dlužník) nebude pro nedostatek bonity vůbec plnit. Uvedené riziko je důvodem, pro který zákon vyžaduje k účinnosti převodu smluvní pozice souhlas postoupené strany. Postoupený dlužník obdobnému riziku vystaven není, proto se jeho souhlas s postoupením pohledávky nevyžaduje. Jde jistě o zásadní rozdíl, který vylučuje analogickou aplikaci § 1897 odst. 1 ObčZ na poměry postoupení pohledávky (stejně jako není dovozováno analogické použití právní úpravy převzetí dluhu, k němuž dochází také na základě složené právní skutečnosti jako u postoupení smlouvy).

Máme za to, že závěr o následcích porušení sjednaného zákazu postoupení pohledávky formulovaný v předmětném rozhodnutí NS není správný. Pokud je nám známo, neobjevil se již v žádném následném meritorním rozhodnutí dovolacího soudu,¹⁰ a nepředstavuje tedy ani ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Předkládající senát navíc stáhl předmětný rozsudek⛘z projednání občanskoprávního a obchodního kolegia NS, čímž nejenže zamezil ověření správnosti v něm zastávaného názoru v poměrech civilního kolegia, ale také znemožnil jeho případnou publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze tak očekávat, že judikatura k předložené otázce se bude dále vyvíjet. Těžko však předvídat, jakým směrem. I když jsme zajedno v tom, že kritizovaný názor NS neobstojí, sami se na správném řešení (zatím) neshodneme.