V poslední době se předmětem diskusí stalo několik otázek spojených s řízením o přezkoumání výše vypořádání či protiplnění, které bylo poskytnuto menšinovým akcionářům v rámci tzv. převodu jmění podle § 220p nebo vytěsnění podle § 183 a násl. ObchZ, resp. § 390 ZOK. Většinou se tato diskuse vztahuje k řízením, která trvají řadu let.² Jedná se zejména o otázku splatnosti doplatku protiplnění a nároku na úrok z prodlení za situace, kdy soud stanoví správnou výši protiplnění na jednu akcii až řadu let po samotném vytěsnění. Tomuto problému se věnuji nejprve, následně uvádím argumenty a judikaturu zabývající se možností převést právo na doplatek protiplnění.

Předmětnými otázkami se zabývalo již několik článků, v poslední době jde především o článek advokátů J. Kvačka a M. Lukáše³ a článek P. Čecha z Právnické fakulty UK.⁴

Autoři prvního článku argumentují proti některým závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2245/2022, v němž NS připustil dovolání hlavního akcionáře pro řešení dosud nevyřešené a v dosavadním řízení sporné otázky splatnosti doplatku protiplnění ve výši stanovené v (následném) soudním rozhodnutí, k němuž došlo až řadu let po vytěsnění menšinových akcionářů. NS uvedl, že splatnost tohoto doplatku nastává zpravidla

„bez zbytečného odkladu poté, kdy dosavadní vlastník předá účastnické cenné papíry společnosti“.

Toto předání akcií považoval NS za určitý způsob výzvy k plnění ve smyslu § 340 odst. 2 ObchZ s tím, že v takové výzvě ani není nutné formulovat výši požadovaného protiplnění. Rovněž akceptoval nárok menšinových akcionářů na úrok z prodlení, a to od splatnosti doplatku pro všechny akcionáře, tj. i pro menšinové akcionáře, kteří se dosud na soud neobrátili. Z těchto důvodů též dovolání hlavního akcionáře (společnosti T. Ž.) odmítl.

Autoři článku uvádějí, že

„některé otázky vyřešil Nejvyšší soud poměrně kreativně, ba až kontroverzně“.

V článku se mj․ objevuje názor, že hlavní akcionář, který splnil požadavek zákona na doložení výše protiplnění znaleckým posudkem, nemohl porušit žádnou právní povinnost, protože hlavním akcionářem stanovené protiplnění vychází ze znaleckého posudku. Obecný problém dále podle autorů článku představuje skutečnost, že neexistovala ani neexistuje jednotná znalecká metodika pro oceňování účastnických cenných papírů pro účely vytěsnění, s výjimkou metodiky OCE vydané Českou národní bankou v r. 2014. Znalci tak mají aktuálně značný prostor pro své vlastní úvahy. To také znamená, že vzhledem k neexistenci jednotné metodiky mohou různí znalci dospět ke zcela různým hodnotám.

S tímto posledním tvrzením lze souhlasit, avšak současně je jasné, že volba znalce pro vytěsnění je v rukou statutárního orgánu hlavního akcionáře. V procesu vytěsnění totiž nevystupuje jen hlavní akcionář a menšinoví akcionáři, ale též statutární orgán a akcionáři hlavního akcionáře. Pro statutární orgán hlavního akcionáře zpravidla není problém zjistit, zda se odhady či postupy konkrétního znalce blíží požadavkům akcionářů hlavního akcionáře, přičemž jejich požadavky jsou téměř vždy ve zjevném konfliktu s představami minoritních akcionářů společnosti, kde vytěsnění probíhá. Pokud je hlavní akcionář výjimečně fyzickou osobou, bude tím spíše sledovat vlastní zájem a uvažovat a postupovat podobně jako představenstvo hlavního akcionáře – právnické osoby. Jak případně uvádí B. Havel:

„Rozhoduje-li znalec o tom, jakou užije metodu pro ocenění toho kterého majetku, není v zásadě vázán ničím jiným než vlastní odborností a svědomím. Zvolí-li tedy určitý postup a vypracuje znalecký posudek, není předpokladatelné, že jiný znalec dojde ke stejným závěrům. Povaha činnosti znalce pro potřeby obchodního zákoníku se tak leckdy ani tak nepřibližuje znalectví, jako spíše (relativní) ekonomické úvaze.“⁵

Proto nelze vycházet z toho, že znalecký posudek by měl pro hlavního akcionáře představovat nějaké alibi.

Statutární orgán hlavního akcionáře má vůči své společnosti především povinnost loajality, tj.

„povinnost při výkonu funkce vždy upřednostňovat zájmy právnické osoby [tj. hlavního akcionáře] před zájmy jiných osob [zde menšinových akcionářů společnosti, kde vytěsnění probíhá]“.⁶

Pokud tedy představenstvo hlavního akcionáře bude mít možnost stanovit hodnotu protiplnění v rámci nějakého hypoteticky možného intervalu, v němž se různí znalci mohou pohybovat, musí tuto možnost, vzhledem k povinnosti loajality, využít a stanovit výši protiplnění co nejníže. Jestliže neexistuje jednotná znalecká metodika a přitom existuje široké rozpětí potenciálně možných ocenění, nemá statutární orgán hlavního akcionáře na vybranou a přikloní se k co možná nejnižší hypoteticky obhajitelné výši protiplnění. Neporuší tím povinnost loajality vůči hlavnímu akcionáři, ale poruší povinnost poskytnout plné přiměřené protiplnění menšinovým akcionářům. Právě to dává hlavním akcionářům významný prostor⁷ (rozpětí) při stanovení přiměřeného⛘protiplnění a vede to k častému následnému zvyšování protiplnění v přezkumném soudním řízení.

Dále autoři prvního článku konstatují, že konstrukce uvedená v cit. rozhodnutí NS, kde je splatnost vázána na konkludentní výzvu menšinového akcionáře (předání akcií), je nesprávná, protože přímo ze zákona vyplývá splatnost práva na protiplnění, která nastává po uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ po předání listinných akcií hlavnímu akcionáři. Další výhradou proti cit. rozhodnutí je, že menšinovým akcionářům nepřísluší úrok z prodlení, ale pouze úrok obvyklý (zřejmě podle § 1802 ObčZ), který nemá sankční povahu, protože podle názoru autorů hlavní akcionář nic neporušil.

S autory článku lze souhlasit pouze v tom, že splatnost protiplnění byla i je dnes stanovena obchodním zákoníkem, resp. zákonem o korporacích speciálně, a že tato speciální úprava má přednost před obecnou úpravou pro plnění dluhu (ostatně ke stejnému závěru dospěl ve druhém článku i P. Čech). S ostatními tvrzeními v jejich článku ovšem souhlasit nelze (viz níže).

Ve druhém článku na téma úroků z prodlení z přiměřeného protiplnění komentuje stejné rozhodnutí P. Čech. Autor rovněž poukazuje na poměrně dlouhou dobu trvání řízení, což nastoluje v případě úspěchu žalobců – menšinových akcionářů též otázku úroků, resp. úroků z prodlení. Tyto úroky z prodlení přísluší podle cit. rozhodnutí NS i akcionářům, kteří dosud soudní cestou do pravomocného rozhodnutí soudu o výši doplatku sami nárok na doplatek neuplatnili. I když je tedy o výši protiplnění rozhodnuto až po desítkách let, s plněním v řádné výši je hlavní akcionář v prodlení již od splatnosti původního protiplnění, přičemž od této splatnosti také vytěsněným akcionářům náleží úrok z prodlení. Splatnost celého protiplnění (včetně doplatku) nastává v jediný okamžik. Autor druhého článku však rovněž považuje za problematickou otázku výzvy k plnění, na kterou NS navázal splatnost protiplnění v plné výši, když uvedl, že splatnost nastává okamžikem předání listinných cenných papírů. Autor k tomu uvádí, že otázku splatnosti protiplnění NS vyřešil, jako by ji zákon speciálně neupravil, tj. nastávala by bez zbytečného odkladu po výzvě. Tu bylo možné učinit i nepřímo. Podle P. Čecha je ale případnější závěr, že splatnost protiplnění (v řádné výši) je nutné vyvodit přímo ze zákona, a to § 183m odst. 3 ObchZ.⁸ V cit. věci však rozdíl mezi splatností uvedenou NS a splatností dle zákona nehrál žádnou roli, když obě řešení vedla k témuž výsledku. S tímto názorem lze souhlasit, a to i vzhledem k autorem cit. rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 1763/2011.

NS ve svém rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2245/2022 výslovně poukázal na účel úroku z prodlení, kterým je odrazovat hlavní akcionáře od stanovení nepřiměřeně nízkého protiplnění a následně těžit z dlouhého trvání přezkumného řízení:

„Úrok z prodlení z doplatku protiplnění přiznaného soudem podle § 183k odst. 3 ObchZ má totiž sloužit mimo jiné i k tomu, aby hlavního akcionáře odrazoval od možnosti stanovit (v mezích § 183j odst. 4 ObchZ) nepřiměřeně nízké protiplnění a těžit z délky případného soudního řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění či toto řízení dokonce záměrně prodlužovat.“ (odst. 49)

Jak uvedeno výše, některá řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, resp. vypořádání, trvají i více než 20 let. Z hlediska vyváženosti by nebylo slučitelné s principem spravedlnosti, aby dlužník (hlavní akcionář) mohl po dlouhou dobu zadržovat plnění, které náleží věřitelům (menšinovým akcionářům). S problematikou dlouhého časového odstupu mezi vytěsněním a výsledkem soudního přezkumu vedle úroků z prodlení úzce souvisí i další problematika uvedená níže.

Do diskuse k úrokům z prodleni vstoupil též Ústavní soud, který odmítl stížnost stěžovatelky (společnosti T. Ž. – hlavního akcionáře) proti výše cit. rozhodnutí NS. Dospěl k závěru, že důvody k jeho zrušení dány nejsou – a to ať už kvůli jeho odůvodnění vypořádání námitek stěžovatelky, tak i ve vztahu k jeho právním závěrům.⁹

Otázku, zda vytěsněným menšinovým akcionářům přísluší úrok z prodlení, případně od kdy, řešil v nedávné době i rakouský Nejvyšší soudní dvůr (OGH), který výslovně uvedl, že

„odkaz v § 6 odst. 2 větě 3 GesAusG¹⁰ spočívá v tom, že se na peněžní doplatky zjištěné v přezkumném řízení vztahuje povinnost úročení ode dne následujícího po rozhodnutí valné hromady. Ustanovení § 2 odst. 2 GesAusG však také stanoví konečný bod, do kterého tato úroková sazba platí, a to okamžik splatnosti protiplnění. Není pochyb o tom, že za období po tomto datu musí být protiplnění v případě pozdní platby úročena zákonnými úroky z prodlení.“¹¹

Totéž OGH zopakoval v dalším rozhodnutí, v němž vyslovil, že vyloučení akcionáři mají nárok na zákonný úrok z prodlení, a to za období následující po zveřejnění rozhodnutí o usnesení valné hromady do rejstříku (Ediktsdatei).¹²

I rakouská judikatura tedy potvrzuje právo vytěsněných akcionářů na úrok z prodlení a odkazuje na obecné předpisy. Zde je namístě připomenout, že rakouský zákon o vytěsnění společníků ve spojení s akciovým zákonem má základní rysy podobné, jako mají české vytěsňovací předpisy (vytěsnění se děje prostřednictvím rozhodnutí valné hromady, které nelze napadnout žalobou na neplatnost, splatnost protiplnění je stanovena obdobně a podobně tyto předpisy neřeší specificky právo na úrok z prodlení).⛘

Rozhodnutí OGH jsou přínosná i z jiných důvodů, konkrétně pokud jde o posouzení otázky převoditelnosti pohledávek na doplatek. Rakouské soudy řešily v cit. rozhodnutích mj. otázku práv spojených s tzv. Nachbesserungzertifikate, což jsou osvědčení (certifikáty) práva na doplatek, bude-li soudem v přezkumném řízení rozhodnuto o zvýšení přiměřeného protiplnění; tato osvědčení jsou dokonce vydávána ve formě obchodovatelných cenných papírů. Vydávají je namísto původních akcií společnosti, které provedly vytěsnění a které jsou obchodovány na burze. Výnos z takového cenného papíru je zpravidla velmi nejistý a závisí na výsledku přezkumného řízení.

OGH ve výše cit. věci¹³ posuzoval nárok držitelů těchto certifikátů (tedy pohledávek na zaplacení doplatku protiplnění), kteří požadovali vydání výroku na plnění již v přezkumném řízení. Soud zde nijak nepopírá právo držitelů těchto certifikátů, případně jejich právních nástupců na doplatek protiplnění, nicméně je odkazuje až na samostatné řízení, které bude následovat po pravomocném skončení přezkumného řízení (tedy po stanovení výše protiplnění na jednu akcii). I když dovolání v cit. věci OGH odmítl, nebylo to z toho důvodu, že by považoval možnost převodu, resp. postoupení pohledávky na doplatek, za vyloučené. Naopak, považuje obchodování s právem na doplatek za něco zcela obvyklého (viz zmínku o certifikátech).

Podobně jsou tyto převoditelné certifikáty obsahující právo na doplatek zmiňovány i v jiném rozhodnutí OGH, v němž se uvádí:

„Zákon nevyžaduje, aby byly nároky na případné dodatečné vyrovnání vtěleny do cenných papírů. Vydání příslušného cenného papíru s mezinárodním číslem cenného papíru (ISIN) je však u veřejně obchodovaných společností běžné, protože nároky na dodatečné vyrovnání by jinak byly obtížně spravovatelné, obzvlášť když držitelé těchto nároků jsou, stejně jako původní akcionáři, většinou neznámí kvůli anonymnímu obchodování s cennými papíry. (Také) právo na doplatek vtělený do cenného papíru je čistě pohledávkový papír. Na rozdíl od názoru uvedeného v dovolání toto právo nepředstavuje všechny nároky vyloučeného akcionáře vyplývající z vyloučení, obzvláště vůči hlavnímu společníkovi, ale pouze nárok na případný doplatek na základě výsledku přezkumného řízení nebo soudem schválené dohody v tomto řízení. Právo ve formě cenného papíru na dodatečné vyrovnání tedy zahrnuje nárok na potenciální doplatek, jehož existence a výše budou stanoveny v řízení o přezkoumání výše vypořádání.“¹⁴

V této věci bylo sice dovolání odmítnuto, avšak nikoliv proto, že by nebylo možné nároky na doplatek převádět. OGH zde rovněž vysvětluje věcné důvody pro platnost postoupení:

„Bývalí společníci, kteří již obdrželi peněžní vyrovnání, ale nechtějí čekat na výsledek přezkumného řízení (a tedy na soudní rozhodnutí o možném doplatku), mohou svůj nárok na možný doplatek zpeněžit. Prodej a převod těchto práv na doplatek vždy zahrnuje určité spekulativní riziko: pokud je kupující ochoten zaplatit určitou částku za právo na doplatek, dává tím najevo své očekávání, že soud na konci řízení přizná vyšší částku; zároveň však podstupuje riziko, že soud shledá vypořádání přiměřeným, a tedy nedojde k žádné dodatečné platbě, nebo že soud stanoví nižší doplatek. Naopak prodávající přijímá tuto částku s vědomím, že soud může na konci řízení přiznat vyšší, nižší, nebo dokonce žádný doplatek; prodávajícímu obvykle záleží na tom, aby svůj potenciální nárok včas zpeněžil a s jistotou obdržel požadovanou částku, tedy současně s převodem práv na dodatečné vyrovnání. Obchodování s právy na dodatečné vyrovnání je proto sázkou na výsledek probíhajícího řízení o přezkumu ceny [Zottl/Kohlmaier, Zpeněžená práva na dodatečné vyrovnání v řízení o vypořádání, GesRZ 2022, 201 (202 f)].“¹⁵

OGH tedy považuje postupování pohledávek na doplatek protiplnění za zcela běžnou záležitost, ovšem s tím, že nabyvatel (postupník) na sebe bere riziko neúspěchu.

Je také běžnou praxí, že nároky na doplatek jsou zcela legálním předmětem obchodu i v rámci veřejných nabídek odkupu.¹⁶ Vzhledem k podobné úpravě práva výkupu mohou být tato rakouská rozhodnutí určitou inspirací pro rozhodování o platnosti postoupení nároku na doplatek v podobných věcech u nás.

Někdy je zastáván názor, že přezkumné řízení má poskytnout ochranu (pouze) těm, kteří menšinovými akcionáři konkrétní obchodní společnosti v určité době skutečně byli; jen takoví akcionáři jsou legitimováni pro použití uvedeného nástroje na svoji ochranu.¹⁷ Z toho bývá dovozováno, že práva menšinových akcionářů nelze postoupit na jinou osobu, a že tedy existuje jakýsi nevýslovný zákaz pro postoupení doplatku. Zde je ale nutné rozlišovat, o jaké právo a o jaké řízení, resp. o jakou fázi řízení, se jedná.

U menšinových akcionářů, kteří podle § 183k odst. 1 ObchZ podali v zákonné lhůtě žalobu na přezkoumání výše protiplnění, a za situace, kdy soud rozhoduje nejprve o základu nároku částečným rozhodnutím, sestává řízení ze dvou fází. V první fázi soud rozhodne o výši protiplnění připadajícího na jednu akcii a po právní moci tohoto rozhodnutí pak ve druhé fázi rozhodne o konkrétním doplatku pro toho kterého akcionáře tak, že vynásobí protiplnění za jednu akcii počtem kusů akcií, které tento akcionář před vytěsněním měl. U menšinových akcionářů, kteří podávají žalobu až po právní moci uvedeného soudního rozhodnutí, připadá v úvahu jednofázové řízení o žalobě na plnění.

Zásadní otázkou je, zda osoba, která postupuje pohledávku na doplatek, byla či nebyla akcionářem v době uzavření smlouvy o postoupení práva na doplatek. Ustanovení § 183k odst. 1 ObchZ, zejména část věty před středníkem, má nepochybně význam pro řízení o přezkoumání výše protiplnění, jehož předmětem je zjištění, zda protiplnění bylo poskytnuto ve správné výši, případně jaká je správná výše protiplnění na jednu akcii. K žalobě podle § 183k odst. 1 ObchZ je oprávněn každý menšinový akcionář a jeho právo domáhat se soudního přezkoumání přiměřenosti protiplnění lze převést pouze společně s jeho akciemi, dokud tyto akcie nepřejdou na hlavního akcionáře. Pokud menšinový akcionář své právo na přezkoumání výše protiplnění ve lhůtě⛘stanovené v § 183k odst. 1 ObchZ nevyužije (tj. nepožádá o soudní přezkum), redukuje se jeho právo na právo na doplatek.¹⁸

Za situace, kdy původní akcionář uplatnil právo na přezkoumání přiměřenosti protiplnění u soudu podle § 183k odst. 1 ObchZ, ale vlastnické právo k jeho akciím poté (tj. po podání žaloby) přešlo na hlavního akcionáře, není již právo domáhat se soudního přezkumu přiměřenosti protiplnění nadále svázáno s akcií a po podání návrhu na soudní přezkum přechází účastenství v probíhajícím řízení dle procesních předpisů.

Stejně tak je možné postoupení práva na doplatek nežalujícími akcionáři. Pokud se bývalý menšinový akcionář rozhodne převést (postoupit) toto právo na doplatek na jinou osobu, pak je jakožto postupitel osobou, která v době postoupení samostatného práva již není v pozici menšinového akcionáře, ale v pozici běžného právního subjektu a nic mu nebrání právo na doplatek dle § 183k odst. 3 ObchZ postoupit jiné osobě.

Původní akcionáři tedy přestali být akcionáři okamžikem přechodu vlastnického práva k jejich akciím na hlavního akcionáře a stali se „jen“ subjekty s právem na doplatek, toto právo však již není svázáno s akcií (která je ve vlastnictví hlavního akcionáře).

Výše uvedená judikatura OGH tedy nejen podporuje závěr o právu na zákonné úroky z prodlení, ke kterému dospěl NS v rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 2245/2022 (a ÚS tento závěr aproboval rozhodnutím č. j. III. ÚS 39/24-2), ale řeší i související problémy spojené s dlouhým trváním přezkumného řízení, tedy průběžnou likviditu práva vytěsněných akcionářů na zaplacení přiměřeného protiplnění v průběhu mnohaletých sporů o výši takového protiplnění.

Otázka úroků z prodlení je již, jak výše uvedeno, v judikatuře vyřešena. Pokud jde o možnost postoupení pohledávky na doplatek přiměřeného protiplnění, je nutné vycházet z následujících úvah. V rámci vytěsnění přecházejí akcie menšinových akcionářů na hlavního akcionáře, avšak hlavnímu akcionáři nesvědčí samostatné právo žalovat na přisouzení doplatku. Jiný výklad by byl absurdní, protože hlavní akcionář nemůže o doplatek žalovat sám sebe. Toto samostatné (nikoliv však „samostatně převoditelné“) právo je právem menšinových akcionářů.

Z toho vyplývají dva závěry. Zaprvé, po přechodu vlastnického práva ke všem akciím na hlavního akcionáře není již právo na soudní přezkum spojeno s akcií. Zadruhé, uplatněné právo na soudní přezkum se po vydání částečného vyhovujícího soudního rozhodnutí o základu věci redukuje na právo na doplatek protiplnění. U nežalujících akcionářů k této redukci dochází marným uplynutím lhůty k podání návrhu podle § 183k odst. 1 ObchZ. Toto právo je zcela samostatné majetkové právo, které je samozřejmě volně převoditelné.

Ustanovení zákona sice slouží k ochraně menšinových akcionářů, avšak nijak je neomezuje v dispozicích se svým právem na doplatek. Podobně k ochraně prodávajícího slouží ustanovení o kupní smlouvě (§ 2079 ObčZ), podle něhož má prodávající právo na zaplacení kupní ceny:

„Kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.“

Toto ustanovení je tedy ustanovením na ochranu prodávajících, stejně jako § 183k odst. 1 a 3 ObchZ je ustanovením na ochranu menšinových akcionářů. Nikdo snad nepochybuje o tom, že prodávající může svůj nárok na zaplacení kupní ceny postoupit na jiného.¹⁹ Oprávněnými osobami jsou pak postupníci (nabyvatelé práva na zaplacení kupní ceny), a to přesto, že o nich zákon výslovně v § 2079 ObčZ nehovoří. Podobné znění mají i další ustanovení zákona sloužící k ochraně určitých osob, např. § 2201 ObčZ, podle něhož se nájemce zavazuje platit pronajímateli nájemné, nebo § 2555 odst. 1 ObčZ, podle něhož se odesílatel zavazuje zaplatit dopravci přepravné, apod. Jestliže prodávající, pronajímatel či dopravce mohou svůj nárok na zaplacení kupní ceny, nájemného či přepravného postoupit třetí osobě,²⁰ stejný závěr proto (při obdobném znění příslušných ustanovení) musí platit i pro možnost původních akcionářů převést právo na zaplacení přiměřeného protiplnění.

Neexistuje totiž žádný ekonomický ani právní důvod pro zákaz převodu práva na doplatek.⛘