Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

[Trestněprávní revue 2/2024, s. 63]
Zajištění věcí v judikatuře Ústavního soudu

1

Prof. JUDr. PAVEL ŠÁMAL, Ph.D., Brno, Praha2

I. Úvod

Zajištění věcí v trestním řízení se nyní po novele trestního řádu provedené zákonem č. 55/2017 Sb. (s účinností od 18. 3. 2017), která především vložila do zákona nový pododdíl 1 (nazvaný „Společné ustanovení“), jehož obsahem je nové ustanovení § 77b TrŘ, jež vymezuje společně pro všechny typy zajištění věcí pojem věc důležitá pro trestní řízení, jíž se rozumí věc, která a) může sloužit pro důkazní účely, b) je nástrojem trestné činnosti, c) je výnosem z trestné činnosti, nebo d) je náhradní hodnotou za věc uvedenou v písmenech b) a c). Podle § 77b odst. 2 TrŘ podléhá-li zajištění věc, která je součástí majetku ve svěřenském fondu nebo v podílovém fondu, zajistí se svěřenskému správci nebo obhospodařovateli podílového fondu. Není-li známo, komu věc důležitá pro trestní řízení patří, zajistí se bez uvedení osoby, jíž byla zajištěna; v opatření se uvede, kdy a kde a z jakého důvodu k zajištění věci došlo.

Vzhledem k tomu, že zákon zná i další důvody zajištění věcí v trestním řízení, zejména zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného podle § 47 a násl. TrŘ, kde cílem je i reparace vztahů, které byly trestným činem narušeny,3 a také zajištění majetku obviněného k výkonu peněžitého trestu podle § 344a TrŘ či zajištění majetku obviněného nebo jeho části k výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 a násl. TrŘ nebo zajištění majetku obviněného či jiné osoby k výkonu ochranného opatření zabrání části majetku podle § 358b TrŘ, je dále v § 77b odst. 3 TrŘ stanoveno, že zajištění věci pro důkazní účely má přednost před jinými důvody zajištění věci. Důvod zajištění podle § 47, 78, 79, 79a, 79g, 344a, 347 nebo 358b TrŘ lze v průběhu trestního řízení změnit usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. O změně důvodu zajištění není třeba rozhodovat v případě, kdy jsou splněny podmínky pro vyslovení propadnutí nebo zabrání věci, která je zajištěna k důkazním účelům, čímž se čelí „nadbytečnému rozhodování o přezajištění“ v případech, kdy věc byla původně zajištěna pro důkazní účely a po provedení dokazování přichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání4 [například byla zajištěna k důkazním účelům vražedná střelná zbraň, u které přichází v úvahu propadnutí podle § 70 odst. 2 písm. a) TrZ; srov. k tomu § 77b odst. 3 věty druhou a třetí TrŘ].

Zajištění věci pro důkazní účely je realizováno především na základě povinnosti k předložení nebo vydání věci podle § 78 TrŘ a odnětím věci podle § 79 TrŘ. Zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z trestné činnosti (srov. § 135a135b TrZ) je upraveno v § 79a81b TrŘ, kde jsou mimo jiné upraveny i instituty důležité z hlediska dále pojednávané judikatury Ústavního soudu, a to účinky zajištění (§ 79e TrŘ), zrušení nebo omezení zajištění (§ 79f TrŘ) či zajištění náhradní hodnoty (§ 79g TrŘ).5 V této souvislosti je nutné konstatovat, že při posuzování zákonnosti zajištění není třeba naprosté jistoty, že zajištěné peněžní prostředky jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, ale postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, opírající se o konkrétní zjištěné skutečnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu z 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz). K zajištění věcí mohou sloužit i další ustanovení, jako jsou § 82 a násl. TrŘ o domovní a osobní prohlídce, prohlídce jiných prostor a pozemků, vstupu do obydlí, jiných prostor a pozemků (byť tento vstup jen výjimečně, neboť jím nelze obcházet podmínky domovní prohlídky apod.6), jakož i § 86 a násl. TrŘ o zadržení a otevření zásilek, jejich záměně a sledování.

II. Judikatura Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení trestním

Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“ či „Úst“) soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Úst rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Úst), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení „běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem“, ale až tehdy, představuje-litakové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. například nález Ústavního soudu z 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)7]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka „nesprávnosti“ napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Na toto obecné vymezení postavení Ústavního soudu navazuje judikatura zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, přičemž praxe Ústavního soudu vychází z toho, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky ochrany uplatnitelnými před obecnými soudy․ Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutné proto vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Je tomu tak proto, že přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství, respektive dozorujícího státního zástupce (§ 174 TrŘ), a následně při vlastním rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva (v dřívější judikatuře nepřesně označovaného jako „jednoduché právo“) v přípravném řízení trestním, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, respektive zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit [srov. například nález Ústavního soudu z 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95 (78/95 USn.), dále usnesení Ústavního soudu z 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05, z 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2597/16, či nález z 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 927/23 aj.]. Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového), a na první pohled zřejmého, odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí, jehož rozhodovací důvody jsou konstruovány obecným a povšechným způsobem [srov. usnesení z 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03 (4/2004 USu.)].

III. Judikatura Ústavního soudu k zajištění věcí

Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. TrŘ Ústavní soud obecně považuje [srov. nález z 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (147/2014 USn.)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, neboť zajišťované majetkové hodnoty představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a proto se na ně se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Současně však tyto zajišťovací instituty také představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality (usnesení z 13. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3006/23). Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, v důsledku něhož nedochází ke změně vlastnických vztahů k zajištěné věci, svou povahou jde o zatímní a zajišťovací institut, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o „zbavení majetku“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tento zajišťovací prostředek tedy svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení „užívání majetku“, respektive můžeme hovořit pouze o „úpravě užívání majetku“ [srov. nálezy z 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (206/2013 USn.), ze 14. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 24/17 (210/2017 USn.), z 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 927/23, body 13 a 14, a z 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1675/23, body 10 až 15].

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. například nález z 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (206/2013 USn.), usnesení z 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04]. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské trestné činnosti, jehož podstatou je nikoli odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Při splnění požadavků kladených na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva [k tomu srov. kupříkladu nález Ústavního soudu z 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 (187/2015 USn.)] proto není věcí Ústavního soudu posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění a Ústavní soud není příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu z 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 105/07).

Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo je výnosem z trestné činnosti8 (srov. § 135a135b TrZ9). Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi,tedy podle stávající zákonné úpravy pro takové opatření postačí. V této souvislosti je totiž třeba uvést, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině určité míry pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen. Na druhé straně soud jakožto orgán veřejné moci nemůže, byť veden dobrým úmyslem, překračovat svou pravomoc a meze stanovené mu zákonem, neboť musí postupovat a rozhodovat v souladu se zásadou zdrženlivosti (přiměřenosti) ve smyslu § 2 odst. 4 věty třetí TrŘ. Vydá-li tedy příkaz k odnětí věci důležité pro trestní řízení podle § 79 odst. 1 TrŘ na prostředky, které nebyly určeny ke spáchání trestného činu nebo nebyly k němu užity nebo nebyly výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zákonem č. 55/2017 Sb. na věc, která nemůže sloužit pro důkazní účely), porušuje princip uplatnění státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny. Tím zároveň porušuje právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu z 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (206/2013 USn.), z 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 3511/14 (173/2015 USn.) a další].

Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit „spravedlivou rovnováhu“ mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba ponese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 23. 9. 1982, Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, č. 7151/75; 7152/75 Série A č. 52 § 26–28). Jinými slovy, musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov. usnesení z 30. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 333/04, a z 2. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 703/06). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi – zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení z 24. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 723/02).

Pro přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi stanovil tři požadavky, jež jsou na taková rozhodnutí kladeny z pohledu ústavněprávního. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Úst a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení Ústavního soudu z 23. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy, a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za neústavní zásah do vlastnických práv dotčeného subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu z 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 554/03, z 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 700/19, z 18. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 903/21, ze 7. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 3427/23, a další).

Často jde o prověřování podezření vztahujícího se k tzv. přeshraniční trestné činnosti, jako například ve věci sp. zn. I. ÚS 3427/23, v níž bylo jejím předmětem spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2, odst. 5 písm. b), c) TrZ, kterého se mohli dopustit podezřelí a další dosud neustanovené osoby tím, že se prostřednictvím vzájemně participujících či jimi fakticky ovládaných společností D., A. (stěžovatelka), T. a TVT. mají podílet na legalizaci výnosů z trestné činnosti na území České republiky za účelem vyvést a následně zlegalizovat ukrajinské veřejné finanční prostředky za užití předstíraného nákupu nezjištěného počtu kusů noktovizorů dodaných společností D., která však není schopna realizovat provozně ekonomickou činnost, kterou předstírá, přičemž deklaruje, že zboží z pořízených komponentů sestaví a ke kompletnímu zpracování dodá společnosti T. se sídlem na Ukrajině, která za něj zaplatila celkovou částku ve výši 38 007 307,84 USD a která zastírá dosud neustanovenému vlastníkovi finančních prostředků, kterým je zřejmě ukrajinské ministerstvo obrany, skutečnost, že byly uvedené finanční prostředky dosud nezjištěným způsobem vyvedeny.

V již shora uvedeném zamítavém nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 šlo o ústavní stížnost ve věci rozhodnutí příslušného státního zastupitelství podle § 79a odst. 1 TrŘ o zajištění peněžních prostředků na čtyřech účtech stěžovatele vedených u Československé obchodní banky, a. s., v celkové hodnotě 490 226 678,69 Kč, s tvrzením, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že peněžní prostředky na účtech u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu, přičemž bylo konstatováno, že policejní orgán na základě trestního oznámení Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR (dále jen „FAÚ“) ze dne 25. 4. 2013 zahájil prověřování podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 2, odst. 6 písm. a) TrZ, jehož se měl dopustit jednatel společnosti V., s. r. o., v částce 186 mil. Kč, respektive 134 mil. Kč, a jednatel společnosti V. T., s. r. o., v částce 199 mil. Kč. Došlo tedy k prověřování dvou úvěrových obchodů s faktickým čerpáním finančních prostředků v celkovém objemu 333 mil. Kč. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu uvedl, že „… je nutno poměřovat přiměřenost přijatých opatření ve formě zajištění peněžních prostředků ve vztahu ke stěžovateli s veřejným zájmem, kterým byl v době jejich přijetí zejména zájem na zabránění protizákonnému vyvedení peněžních prostředků z dispozice stěžovatele a poté zájem na vyšetření závažné hospodářské trestné činnosti a spravedlivé potrestání případných pachatelů. Jedná sevšak rovněž o práva a oprávněné zájmy samotných členů spořitelního družstva (vkladatelů), přičemž účelem přijatých opatření není je jakkoli poškodit v jejich majetkových právech, ale naopak ochránit jejich vklady na účtech stěžovatele. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že jediným účinným opatřením bylo v dané chvíli zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele, tedy použití trestněprávních institutů, neboť zásah dohledového orgánu, kterým je Česká národní banka, ve formě zahájení správního řízení a rozhodnutí o předběžném opatření přišel až posléze. Ústavní soud tedy konstatuje, že negativní důsledky zajištění peněžních prostředků dosud nepřevážily nad pozitivem, kterým je ochrana veřejného zájmu, a že účel zajištění je realizován prostředky, které lze v současné chvíli považovat za adekvátní. Z řečeného plyne, že v relaci k testu proporcionality je aktuálně naplněno nejen kritérium vhodnosti a potřebnosti mocenského zásahu, ale i kritérium přiměřenosti použití trestněprávních prostředků vedoucích k žádoucímu cíli, jenž propojuje veřejný zájem i ochranu vkladatelů.“

Ústavní soud však rozhoduje ze shora uvedených obecných hledisek i v podstatně složitějších případech, jako například v nálezu z 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18, kterým především řešil, zda ústavní stížnost může současně směřovat proti pravomocnému rozhodnutí na straně jedné a současně i proti tzv. jinému zásahu orgánu moci veřejné na straně druhé [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a dospěl k závěru, že tomu tak může být, přičemž je třeba ji posuzovat vždy podle jejího obsahu. Současně Ústavní soud konstatoval, že platí, že na průtahy v řízení je konstantní judikaturou Ústavního soudu nahlíženo jako na tzv. jiný zásah orgánu moci veřejné do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Úst a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [přiměřeně srov. například nálezy ze 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07 (122/2007 USn.), bod 9; z 22. 1. 2004, sp. zn. IV. ÚS 475/03 (7/2004 USn.)]. V této věci šlo o ústavní stížnost poškozeného v trestním řízení, který dobrovolně v roce 2010 vydal policejnímu orgánu větší počet obrazů signovaných jmény světoznámých autorů, které mu však po dobu mnoha let nebyly vráceny, ač od roku 2011 opakovaně žádal o jejich bezodkladné vrácení, přičemž přípisy orgánů činných v trestním řízení mu bylo sdělováno, že vrácení s ohledem na důkazní situaci není možné, čímž bylo sice materiálně, ale nikoli formálně rozhodnuto. Jediné formální rozhodnutí bylo usnesení krajského soudu z roku 2018, které bylo napadeno předmětnou ústavní stížností. Po podání ústavní stížnosti bylo krajským soudem rozhodnuto o vrácení obrazů, ke kterému však došlo v důsledku podání stížnosti jednoho z obviněných (vrchním soudem zamítnuté) až v roce 2020.

Ústavní soud v tomto vyhovujícím nálezu shledal, že jiným zásahem krajského soudu v této věci, jenž spočíval v průtazích a nečinnosti soudu při rozhodování o blíže neurčené části stěžovatelových žádostí o vrácení věcí zajištěných dne 23. 9. 2010 podle § 78 odst. 1 TrŘ bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uvedeným usnesením krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto toto usnesení zrušil. V odůvodnění a v právních větách na něj navazujících pak uvedl, že ze základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě plyne pozitivní závazek státu přijmout právní úpravu, která každé osobě, do jejíhož základního práva bylo zasaženo, poskytne efektivní procesní prostředek nápravy. Nemá-li dotčená osoba k dispozici efektivní procesní prostředek k ochraně svého základního práva, jedná se o mezeru v zákoně, jež musí být vyplněna soudy v rámci plnění jejich ochranné funkce podle čl. 4 Úst. Pakliže před nabytím účinnosti novelizujícího zákona č. 55/2017 Sb. neměla osoba, jejíž věc byla zajištěna podle § 78 odst. 1 TrŘ, žadný efektivní procesní prostředek nápravy, který by jí umožňoval žádat o vrácení zajištěné věci a současně by příslušnému orgánu činnému v trestním řízení ukládal povinnost o této žádosti bezodkladně rozhodnout, jednalo se o protiústavní mezeru v zákoně. Ze základního práva na pokojné užívání majetku tudíž plynula příslušnému orgánu činnému v trestním řízení povinnost zaplnit tuto protiústavní mezeru v zákoně analogickou aplikací § 79d odst. 8 TrŘ (ve znění účinném do 17. 3. 2017).

IV. Judikatura Ústavního soudu k trvání zajištění věcí

Ústavnost zajištění věci podle § 78 odst. 1 TrŘ má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se dočasnost zajištění věci pro důkazní účely relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. Podle judikatury Ústavního soudu je nutno uvážit tři kritéria: a) celkovou délku zajištění a její příčiny, b) vliv průběhu řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, c) intenzitu zásahu do základních práv stěžovatele. Je-li rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydáno v souvislosti s déletrvajícím zajištěním majetku jednotlivce pro účely trestního řízení, je z ústavněprávního hlediska nezbytné, aby obsahovalo řádné odůvodnění, v němž se příslušný orgán vypořádá zejména s otázkou, zda a z jakých konkrétních důvodů lze i nadále považovat zajištění majetku jednotlivce a s tím spojený zásah do jeho práva na pokojné užívání majetku za legitimní a přiměřené. Nesplnění této povinnosti vede k porušení práva jednotlivce na řádné odůvodnění rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zcela nedostatečné nebo absentující odůvodnění rozhodnutí lze považovat také za porušení zákazu libovůle (srov. čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Úst), jakož i za porušení základního práva jednotlivce na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

V nálezu z 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 818/20 (152/2020 USn.) Ústavní soud konstatoval, že v situaci, kdy zajištění nemovitých věcí trvá nepřiměřeně dlouhou dobu (konkrétně trvá-li více než tři roky u jedné z nemovitostí, respektive více než šest let u druhé z nich) a není podrobně zdůvodněno a podloženo, že zajištění majetku je stále potřebné a nezbytné, ať z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění, dochází k porušení práva osoby, jejíž nemovité věci byly zajištěny, na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. S poukazem na nález z 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14 (187/2015 USn.), Ústavní soud shrnul, že „zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší ‚přísností‘. U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (…) se Ústavní soud zaměřuje tolikona posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění. … To neznamená, že mnohaleté zajištění … je ‚automaticky‘ bez dalšího nepřípustné. Další možnost jeho trvání je však podmíněna tím, že zajištění vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé, délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je namístě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje.“ Navíc v této věci Ústavní soud s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem zdůraznil, že důležitým aspektem pro posouzení důvodnosti trvání zajištění majetku je i existence kvalifikovaného odhadu ceny zajištěného majetku, bez něhož nelze posoudit, zda rozsah zajištěného majetku odpovídá účelu, pro který je majetek zajištěn (například výše náhrady škody). Z toho vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny posuzovat nezbytnost trvání zajištění tím více, čím déle takové zajištění trvá, přičemž musí brát do úvahy a vyhodnocovat i všechny nově vzniklé skutečnosti, ke kterým v průběhu trvání zajištění došlo (například zánik zástavního práva k zajištěné nemovitosti),10 a vypořádat se i s nově uplatňovanými námitkami osoby, jejíž majetek byl zajištěn (blíže srov. v následujícím bodě uvedený nález z 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 927/23).

V. Judikatura k vrácení zajištěné věci

Ústavní soud se jak ve starší judikatuře, ale i v nedávné době rovněž zabýval rozhodováním obecných soudů o vrácení zajištěné věci.

Podle § 80 odst. 1 TrŘ není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí (tato věta byla vložena do § 80 odst. 1 TrŘ ve znění účinném od 1. 1. 2023 – viz zákon č. 422/2022 Sb.). Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí.

Vrácení nebo vydání zajištěné věci podle § 80 odst. 1 TrŘ osobě, která není jejím vlastníkem ani k ní nemá jiné právo, znamená na straně jejího vlastníka či jiné oprávněné osoby, že stát svým postupem založil přinejmenším dočasnou překážku výkonu jejich práv. Tím, že věc nebyla uložena do úschovy, se navíc neuplatní související zákonná úprava omezující nakládání s ní. Místo toho bude mít věc v dispozici jiná osoba. Nelze přitom vyloučit, že v mezidobí dojde ze strany této osoby ke zcizení věci nebo jinému jednání, které její vrácení nenávratně znemožní [srov. nález z 22. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 325/98 (130/1998 USn.)].

Za účelem zamezení zmíněnému neodčinitelnému následku stanoví citovaný § 80 odst. 1 TrŘ povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat, zda v případě, kdy právo k věci uplatňuje i jiná osoba než ta, která věc vydala nebo které byla odňata, lze zjistit vlastníka věci či osobu mající k ní právo bez rozumných pochybností. Pokud by tyto pochybnosti existovaly, věc musí být předána do úschovy a osoby uplatňující k ní své právo by měly toto právo uplatnit v občanském soudním řízení. Relevantní pochybnosti jsou dány vždy, jestliže k věci uplatňuje právo i jiná osoba, případně osoby, než ta, která ji vydala nebo které byla odňata, a skutečnosti, od nichž jednotlivé osoby odvíjejí své právo, nejsou zjevně nezpůsobilé takovéto právo založit. Vrácení nebo vydání věci navzdory takovéto pochybnosti má za následek nejen nezákonnost takovéhoto rozhodnutí, ale v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny také odepření právní ochrany vlastnického práva dotčené osoby, kterou předpokládá čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. již shora zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/02, dále i nález z 29. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2813/18 (72/2019 USn.)]. V novém nálezu z 3. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 237/24, Ústavní soud potvrdil tuto citovanou ustálenou judikaturu a s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu konstatoval, že v této věci z napadených rozhodnutí vyplývá, že policejní orgán ani obvodní soud nijak nehodnotily skutečnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala své vlastnické právo k předmětným peněžním prostředkům. Za relevantní považovaly pouze to, že dané finanční prostředky pocházely z bankovního účtu poškozené. Nijak se však nezabývaly tvrzením stěžovatelky, že jde o zajištěné peněžní prostředky, které patří do jejího výlučného vlastnictví, neboť bezprostředně po přijetí původních peněžních prostředků na její účet tyto (před doručením usnesení podle § 79a odst. 1 TrŘ bance) směnila za bitcoiny, respektive za ně byl nakoupen příslušný objem kryptoměny, což stěžovatelka doložila výpisem transakcí. Takovým postupem, v rámci něhož se příslušné orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly tvrzeními stěžovatelky, neprovedly k nim žádné dokazování, respektive nedaly stěžovatelce ani možnost, aby takové důkazy navrhla, rezignovaly na svou povinnost se věcí náležitě zabývat a vypořádat se s námitkami vznesenými stěžovatelkou, z nichž stěžovatelka dovozuje své vlastnické právo, a své rozhodnutí náležitě odůvodnit (v podrobnostech k nedostatkům odůvodnění viz následující bod VI).

Již samotná skutečnost, že na zajištěné peněžní prostředky si činí nárok více osob, sama o sobě zpravidla zavdává důvodné pochybnosti o právu poškozených osob na vydání věci, respektive vydání zajištěných peněžních prostředků na bankovním účtu. Úlohou orgánů činných v trestním řízení nebylo postavit najisto, kdo ze subjektů má právo k věci, tj. k peněžním prostředkům ve výši 49 000 Kč. Závěr policejního orgánu a obvodního soudu, že o právu poškozené není pochyb, nicméně neobstojí, neboť rozhodly o vydání věci poškozené navzdory tomu, že k ní uplatňovala vlastnické právo také stěžovatelka. Takovým postupem se dopustily nejen porušení § 80 odst. 1 TrŘ, ale současně tím odepřely stěžovatelce právo, aby se podle čl. 36 odst. 1 Listinyzákonným způsobem domáhala soudní či jiné právní ochrany jí tvrzeného vlastnického práva, a rozhodly v rozporu s jejím právem vlastnit majetek zaručeným v čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. již zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/02 a sp. zn. II. ÚS 2813/18).

VI. Judikatura Ústavního soudu k odůvodnění rozhodnutí o zajištění věcí a o jeho zrušení či omezení

Ústavní soud klade ve své judikatuře obecně zvláštní důraz na odůvodnění rozhodnutí, kterými se zasahuje do základních lidských práv a svobod. Byť tato judikatura byla původně vyvinuta na základě principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 1 Úst pro rozhodování rozsudkem v civilním [viz například nález z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (34/1995 USn.); srov. i nález z 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (15/2004 USn., č. 153/2004 Sb.)] i v trestním řízení, kde byla záhy rozšířena i na odůvodňování usnesení, například při rozhodování o vazbě [srov. nález z 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (24/1997 USn.)], vztahuje se nyní i na rozhodnutí o zajištění věcí a zejména o jeho zrušení nebo omezení (srov. § 79f odst. 1, 3 TrŘ). Ústavní soud často v té souvislosti připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [viz nálezy z 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 2183/12 (91/2013 USn.), z 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 (129/2009 USn.), ze 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 (109/2002 USn.), z 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (70/2006 USn.), z 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (132/2006 USn.), z 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 (179/2007 USn.), ze 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (71/2008 USn.), z 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 (207/2009 USn.)]. Obdobnou náročnost je přitom třeba klást i na odůvodnění rozhodnutí státního zástupce, pokud zákonodárce tomuto orgánu svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zásahů (srov. i § 47 odst. 2 větu druhou, odst. 4, § 344a odst. 1, § 344b odst. 1, 2, § 347 odst. 1, § 349 odst. 1, 2 a § 358b odst. 1, 4 TrŘ). Čl. 36 odst. 1 Listiny totiž dopadá nejen na řízení před obecnými soudy, ale též na řízení před „jinými orgány“ ve stanovených případech, kdy se jednotlivec domáhá svého práva. Zajištění peněžních prostředků přitom bez jakýchkoli pochybností představuje zásah do substantivního základního práva, konkrétně práva vlastnického chráněného čl. 11 Listiny. Pro rozhodování o tomto zásahu ve fázi přípravného řízení trestního zákonodárce v § 79a odst. 1 a § 79f odst. 1, 3 TrŘ určil státního zástupce a také policejní orgán, který k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. I tyto orgány tak musí být vázány čl. 36 Listiny a z něj vyplývajícími základními požadavky na kvalitu odůvodnění jeho rozhodnutí.

Nedostatečné či vůbec absentující odůvodnění rozhodnutí o zajištění, respektive zrušení či omezení zajištění, peněžních prostředků by mohlo představovat až svévoli, zprostředkovaně zasahující do samotného substantivního práva dotčeného jednotlivce. Proto takové rozhodnutí orgánu veřejné moci musí být řádně odůvodněno, a to s ohledem na rozsah a délku zajištění, specifika stíhané trestní věci a s ohledem na případné majetkové škody, které by mohlo způsobit. Opačným postupem dojde k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a nepřímo i k zasažení do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ústavní soud v té souvislosti v nálezu ze 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13 (63/2014 USn.), také zdůraznil, že ze subsidiární a fakultativní povahy zajišťovacího institutu vyplývá, že v případě déletrvajícího zajištění peněžních prostředků, u kterých existuje důvodné podezření, že byly určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zákonem č. 55/2017 Sb. jde o důvodné podezření, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti), orgán rozhodující o zajištění musí vedle sledování veřejného zájmu na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele zajistit i minimalizaci jeho negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob (s čímž souvisí též zájem na případné reparaci pro poškozené trestnou činností), a s plynutím času musí také stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví a na podnikání. Při hledání proporce mezi veřejnými a soukromými zájmy musí orgán rozhodující o zrušení nebo omezení zajištění pečlivě zvažovat i všechny rozhodné skutečnosti týkající se konkrétních tvrzených nutných plateb a jejich konkrétní výše, ohledně nichž žádá osoba, na jejíž majetek se takové zajištění vztahuje, o jeho souhlas s jejich použitím k uspokojení jejích závazků. Přitom své rozhodnutí o udělení či odepření souhlasu ohledně nich a v tomto rozsahu, a tedy o omezení zajištění takových peněžních prostředků (věcí), musí řádně odůvodnit, a to i s ohledem na délku trvání zajištění a rozsah zajištěného majetku a s přihlédnutím k závazkům zasažené osoby11 (blíže srov. odůvodnění nálezu ze 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13).

Ústavně souladným odůvodněním napadených rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky na zrušení zajištění nemovitých věcí se nedávno zabýval Ústavní soud rovněž v nálezu z 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 927/23. V této věci Ústavní soud opětovně konstatoval, že zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti (po novele provedené zákonem č. 55/2017 Sb. jde o důvodné podezření, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti), přičemž postačí dostatečně odůvodněný vyšší stupeň pravděpodobnosti (srov. již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 2485/13 a sp. zn. I. ÚS 3511/14).

Specifická situace v této věci vyplývala však z toho, že stěžovatelka důvodně upozornila na skutečnost, že v žádosti o zrušení zajištění přednesla zcela nové skutkové okolnosti, které měly vyvrátit potřebu trvání zajištění. Tyto nové skutkové okolnosti přitom značně zpochybnily důvodnost trvání zajištění, a to právě v kontextu vydaného rozhodnutí o zajištění a jeho odůvodnění. Lapidárně řečeno, důvody pro trvání zajištění, kterými zprvu orgány činné v trestním řízení argumentovaly, podle stěžovatelky odpadly. Není proto možné se spokojit s pouhým zjištěním, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a že není projevem svévole. To, zda existují i další důvody pro trvání zajištění, které relativizují stěžovatelkou nově předložené skutečnosti obsažené v návrhu na zrušení zajištění, totiž nebylo v napadených rozhodnutích objasněno, neboť se k nim rozhodující státní orgány nevyjádřily. Pokud však stěžovatelka v reakci na odůvodnění zajišťovacího příkazu předložila v žádosti o zrušení zajištění argumenty opírající se o nově nastolený skutkový stav, které zpochybňovaly důvodnost dalšího trvání zajištění, je nutné, aby státní zástupce i okresní soud na tuto novou argumentaci stěžovatelky odpovídajícím způsobem reagovali. Státní zástupce i okresní soud však v napadených rozhodnutích pouze opakovali důvody, které vedly k samotnému vydání rozhodnutí o zajištění, nicméně které – podle tvrzení stěžovatelky – již pominuly.

Smyslem rozhodování o žádosti o zrušení zajištění nemovitých věcí je přitom zvážit, zda v daný okamžik, kdy zajištění majetku trvá a je posuzováno, je stále nezbytné. Státní zástupce a následně i okresní soud posoudili nezbytnost zajištění pouze k okamžiku vydání rozhodnutí o zajištění a paušálně ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení, nijak se však nezabývali novými skutkovými okolnostmi předloženými stěžovatelkou v žádosti o zrušení zajištění. V takovém případě jsou však napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Napadená rozhodnutí státního zástupce a okresního soudu totiž nereagují na klíčovou argumentaci stěžovatelky obsaženou v žádosti o zrušení zajištění, respektive reagují způsobem, který namísto přezkumu nezbytnosti trvání zajištění pouze rekapituluje důvody pro vydání rozhodnutí o zajištění a odkazuje na to, že samotné trestní řízení je na samém počátku. Z napadených rozhodnutí tak není vůbec patrné, že se státní zástupce a následně i okresní soud s argumenty, které jsou pro posouzení nezbytnosti trvání dalšího zajištění relevantní, vypořádali a zvažovali je, neboť na ně nijak nereagovali, a v podstatě lze říci, že se úvahám o nutnosti trvání zajištění vyhnuli, na konkrétní argumenty stěžovatelky ohledně (1) zániku zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech a ohledně toho, že (2) dotčené nemovitosti přestaly být ex lege předmětem vkladové povinnosti do nově vznikající dceřiné společnosti, nereagovali. Státní zástupce a případně i okresní soud se proto budou muset po kasačním nálezu Ústavního soudu touto argumentací stěžovatelky a nově předestřenými skutkovými okolnostmi znovu zabývat a náležitě je vypořádat.

Lze tak uzavřít, že orgány veřejné moci nejsou povinny se ztotožnit s argumentací účastníka řízení. Právo na soudní a jinou právní ochranu totiž nelze zaměňovat s právem na úspěch v řízení: jde „pouze“ o to, aby toto řízení bylo vedeno korektně a respektovalo všechna práva jeho účastníků. To ovšem také znamená, že se státní orgány musí řádně vypořádat s relevantní argumentací, uplatněnou účastníkem řízení, a nevyhoví-li jí, jsou povinny své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnit. V nyní posuzovaném případě se tak ale nestalo, jak se podává ze shora uvedeného. Tímto způsobem proto bylo porušeno právo na soudní (v případě okresního soudu) a jinou právní (u státního zástupce) ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku napadených rozhodnutí, která se týkají zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, pak byl porušen rovněž čl. 11 odst. 1 Listiny.

Nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí vůbec neodpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, která klade na odůvodnění rozhodnutí, která zasahují do základních lidských práv, konkrétní požadavky, tak aby každé takové rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí o zajištění věci důležité pro trestní řízení, ale i případně rozhodnutí o zamítnutí žádosti o zrušení takového zajištění, bylo ve všech směrech ústavně konformní (srov. k tomu mimo již shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu i další nálezy ze 17. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1664/23, nebo z 29. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2498/23, byť se tyto nálezy týkají odůvodnění rozhodnutí o vazbě).

VII. K ústavností nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU v souvislosti se zajištěním věci

V zamítavém nálezu z 19. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1675/23, se Ústavní soud v případu zajištění nemovitostí vyslovil také k ústavnosti nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž uvedl, že v případě, že účastník řízení sám bezúspěšně navrhne soudu poslední instance položení (i znění) předběžné otázky, soud by mohl jeho ústavně zaručená práva porušit dvěma způsoby. Za prvé by soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že by se s takovým návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec. Za druhé, porušením práv účastníka by také bylo, pokud by se soud poslední instance s jeho návrhem sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo neudržitelné či svévolné.

Stěžovatelka byla českou obchodní společností. Jejím jediným jednatelem a společníkem je zahraniční občan, proti němuž je v České republice vedeno trestní řízení, protože je podezřelý ze spáchání rozsáhlé přeshraniční daňové trestné činnosti. Stěžovatelce byly usnesením policie zajištěny nemovitosti. Proti usnesenípolicejního orgánu podala stěžovatelka stížnost k vrchnímu soudu, v níž namítala, že policejní orgán zajistil náhradní hodnotu v rozporu s čl. 30 nařízení Úřadu evropského veřejného žalobce (EPPO). Pokud měl vrchní soud o výkladu čl. 30 nařízení EPPO pochybnosti, stěžovatelka navrhla, aby přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, kterou ve stížnosti sama formulovala. Vrchní soud stížnost zamítl. K návrhu na položení předběžné otázky se vyslovil, že o výkladu relevantních ustanovení unijního práva nemá pochybnosti. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení vrchního soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, na zákonného soudce a práva vlastnit majetek.

V projednávané věci stěžovatelka nenapadala zajišťovací usnesení policejního orgánu a nenamítala protiústavní zásah do svých ústavně zaručených majetkových práv v důsledku samotného zajištění jejího majetku. Napadala pouze usnesení vrchního soudu, v jehož postupu – konkrétně v nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru – shledávala porušení svých procesních práv, a v důsledku toho rovněž svých majetkových práv. Ústavní soud se proto ve svém přezkumu zaměřil na postup vrchního soudu ve světle standardů, jež plynou z ustálené judikatury týkající se nepoložení předběžné otázky soudem poslední instance, přičemž především připomněl, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky je otázkou unijního práva. Vysoký standard kladený na vnitrostátní soudy poslední instance v čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) zásadně není předmětem dohledu ústavních soudů, a to přesto, že jak uvedl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku z 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, „princip aplikační přednosti unijního práva, jakož i princip jeho přímého účinku spolu s principem přímé použitelnosti, představují základní východiska, která je každý soud členského státu povinen při řešení případů s evropským prvkem respektovat“.

Na druhou stranu však Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); i v takovém případě však referenčním kritériem zůstává primárně ústavní pořádek České republiky. Ústavní soud již ve své judikatuře poukázal i na to, že nepoložením předběžné otázky může dojít k porušení práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie [srov. nález z 20. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 2782/14 (213/2014 USn.), bod 39; či nález z 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3808/14 (46/2015 USn.), bod 31].

Nepoložení předběžné otázky může být rovněž porušením čl. 6 Úmluvy, jak ve své judikatuře opakovaně uvedl i Evropský soud pro lidská práva [srov. nález z 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1434/17 (108/2018 USn.), body 69 a 70]. V rozsudku ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii (rozsudek z 20. 9. 2011, č. 3989/07 a 38353/07) ESLP vyvodil, že čl. 6 Úmluvy ukládá vnitrostátním soudům povinnost odůvodnit z pohledu aplikovaného práva svá rozhodnutí, kterými odmítá předložit předběžnou otázku (srov. též navazující judikaturu: rozhodnutí ESLP z 10. 4. 2012, Vergauwen a další proti Belgii, č. 4832/04; z 8. 4. 2014, Dhahbi proti Itálii, č. 17120/09; či z 21. 7. 2015, Schipani proti Itálii, č. 38369/09, atd.). Úmluva však od vnitrostátních soudů nevyžaduje žádný substantivní standard aplikace unijního práva; funkce ESLP se omezuje pouze na zajištění toho, aby před ním zpochybňované rozhodnutí o odmítnutí bylo náležitě odůvodněné s ohledem na výjimky stanovené judikaturou Soudního dvora.12

Předběžná otázka představuje nástroj spolupráce (dialogu) mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, který jediný je oprávněn konečně a autoritativně vykládat obsah unijního práva [srov. nález z 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 (153/2018 USn.), bod 19 a násl.]. Vnitrostátní soudy se podle čl. 267 odst. 2 SFEU mohou na Soudní dvůr obrátit s otázkou na výklad či platnost ustanovení unijního práva, je-li pro řešení věci relevantní. Vyvstane-li taková otázka při jednání před vnitrostátním soudem poslední instance, je tento soud podle čl. 267 odst. 3 SFEU povinen obrátit se na Soudní dvůr.

V ustálené judikatuře Soudního dvora jsou přitom uvedeny tři výjimky z této povinnosti soudů poslední instance (srov. rozsudek Soudního dvora z 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT, ECLI:EU:C:1982:335; srov. též potvrzení této doktríny v rozsudku z 6. 10. 2021 ve věci C-561/19, Consorzio Italian Management, body 40–46, ECLI:EU:C:2021:799). Vnitrostátní soudy poslední instance se nemusí obrátit na Soudní dvůr, jestliže: 1. předmětná otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu; 2. již existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce (tzv. acte éclairé; srov. například usnesení z 25. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1646/13, z 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1173/15, či z 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2389/15); a 3. výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (tzv. acte clair; srov. nález z 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, bod 55; dále například usnesení z 15. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2553/07, či ze 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1324/08).

V projednávané věci rozhodoval vrchní soud o stížnosti stěžovatelky jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, tedy jako soud poslední instance ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU. Zároveň stěžovatelka soudu položení předběžné otázky navrhovala, dokonce ji ve své stížnosti i sama formulovala. Za této situace měl vrchní soud pouze dvě možnosti: buď předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, nebo v napadeném rozhodnutí pečlivě vysvětlit, která z výše uvedených tří výjimek formulovaných v judikatuře Soudního dvora byla v dané věci naplněna. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva přitom plyne, že rozsah a kvalita odůvodnění nepoložení předběžné otázky mají odrážet relevanci předběžné otázky pro správné rozhodnutí ve věci [srov. nálezy ze 4. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2607/17 (149/2018 USn.), či z 22. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2839/21, body 36 a 37, a tam citovanou judikaturu ESLP]. Ústavní soud dále opakovaně judikoval, že za řádné odůvodnění nelze považovat pouhé konstatování soudu poslední instance, že výklad unijního práva považuje za zřejmý; zejména takové konstatování nestačí v situaci, jako tomu bylo i v této projednávané věci, pokud některý z účastníků řízení názoru soudu oponuje [srov. například nálezy z 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08 (6/2009 USn.), bod 22, či z 24. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 865/20 (217/2020 USn.), bod 16]. Zároveň však platí, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, pokud soud současně nedospěje k tomu,že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vznikla (srov. již uvedené nálezy sp. zn. I. ÚS 1434/17, bod 72, či II. ÚS 1854/20, bod 57).

Pokud stěžovatelka sama bezúspěšně navrhla soudu poslední instance položení (i znění) předběžné otázky, soud by mohl její ústavně zaručená práva porušit dvěma způsoby. Za prvé, soud by porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že by se s jejím návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec. Protiústavnost by v takové situaci založila již sama skutečnost, že se obecný soud nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2607/17, body 21 až 25, a tam citovanou judikaturu). K tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť vrchní soud v závěru napadeného usnesení konstatoval, že „nemá pochybnosti o výkladu relevantních ustanovení vnitrostátního práva ani použitých ustanovení Nařízení a dalších předpisů Unie, proto nespatřuje důvod k přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, ani ve znění navrhovaném stěžovatelkou, ani ve znění jiném“. Ačkoli jde o konstatování značně minimalistické, nelze říct, že by se vrchní soud s návrhem stěžovatelky nevypořádal vůbec. Za druhé, porušením stěžovatelčiných práv by také bylo, pokud by se soud poslední instance s jejím návrhem sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo neudržitelné či svévolné. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně odkazoval na pojetí německého Spolkového ústavního soudu, podle něhož lze za svévoli považovat takový postup soudu posledního stupně, jestliže: 1. soud měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, ale přesto se na Soudní dvůr neobrátil, 2. soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce, nebo 3. v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývala celou problematiku, soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (srov. již výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 1009/08, bod 23; I. ÚS 1434/17, bod 73; II. ÚS 3432/17, bod 28; či II. ÚS 1854/20, bod 58).

První z uvedených situací v projednávané věci nenastala, neboť vrchní soud ohledně výkladu čl. 30 nařízení EPPO sám pochybnosti neměl, což je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ani druhou z uvedených situací nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť Soudní dvůr se doposud výkladem čl. 30 nařízení EPPO nezabýval, a proto výklad provedený vrchním soudem nemůže představovat úmyslné odchýlení se od ustálené judikatury Soudního dvora. Zbývá tedy posoudit, zda vrchní soud překročil míru svého uvážení a vyložil čl. 30 nařízení EPPO bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný výklad tohoto ustanovení.

Ústavní soud nepovažuje unijní právo za součást ústavního pořádku a necítí se příslušný k tomu, aby toto právo vykládal [srov. nález z 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11 (202/2011 USn.), bod 17]. Někdy však může být ustanovení unijního práva „tak zřejmé, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky“, kterou pak lze označit za acte clair, jak uvedl Soudní dvůr ve výše citovaném rozsudku CILFIT. Z dalších bodů rozsudku CILFIT plyne, že tento závěr musí vnitrostátní soud posuzovat v závislosti na 1. specifických rysech unijního práva a zvláštních metodách jeho výkladu; 2. porovnání různých jazykových verzí unijního práva s přihlédnutím k jeho autonomní terminologii; a 3. výkladu předmětného ustanovení v jeho celkové souvislosti. Uvedené podmínky vymezení acte clair považuje velká část doktríny za takřka nesplnitelné.13

V projednávané věci však podle Ústavního soudu výklad použitého ustanovení práva EU skutečně neponechával prostor pro žádnou rozumnou pochybnost. Pokud totiž čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO stanoví, že evropští pověření žalobci „mají pravomoc vyžádat si nebo nařídit ve svých členských státech vedle úkonů uvedených v odstavci 1 jakákoli další opatření, která jsou podle vnitrostátního práva v podobných případech státním zástupcům dostupná“, pak nelze výklad provedený vrchním soudem označit za neudržitelný. Naopak interpretace nabízená stěžovatelkou, podle níž je nutné výčet vyšetřovacích úkonů v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO považovat za taxativní, je zjevně chybná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že „pokud by měl být výklad opačný, postačilo by v čl. 30 nařízení explicitně zmínit, že lze požadovat dále jakékoli vyšetřovací úkony dle vnitrostátního práva členského státu“. Přesně tuto výslovnou zmínku však lze nalézt ve výše citovaném čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO, jenž umožňuje nařídit i jakákoli další opatření. Zatímco tedy čl. 30 odst. 1 konkrétně zmiňuje možnost zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní, což jsou instituty zakotvené v § 79a TrŘ, institut zajištění náhradní hodnoty podle § 79g TrŘ je příkladem dalšího opatření předvídaného v čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO. Soudní dvůr navíc svou CILFIT doktrínu upřesnil v pozdější judikatuře, kde uvedl, že pouhá možnost vyložit určité ustanovení unijního práva jiným způsobem, než jak ho vyložil vnitrostátní soud, sama o sobě nedovoluje se domnívat, že o správném výkladu tohoto ustanovení panuje rozumná pochybnost, pokud se takový jiný výklad nejeví dotyčnému vnitrostátnímu soudu jako dostatečně hodnověrný, zejména s ohledem na kontext a účel uvedeného ustanovení (viz výše citovaný rozsudek ve věci Consorzio Italian Management, bod 48).

Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. TrŘ mají všechny stejný smysl a účel: napomáhat objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality prostřednictvím omezení dispozičního práva s majetkovými prostředky tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití a aby v případě odsouzení pachatele mohl být naplněn účel trestního řízení formulovaný v § 1 odst. 1 větě první TrŘ, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. V případě majetkové trestné činnosti mohou soudy uložit pachateli mimo jiné trest propadnutí věci či náhradní hodnoty podle § 70§ 72 TrZ a použití majetkových zajišťovacích institutů již v průběhu trestního řízení má napomoct k tomu, aby uložení těchto trestů bylo možné. Bezprostředním účelem trestu propadnutí věci či náhradní hodnoty totiž je odejmout pachateli věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestných činů, ztížit tomutopachateli podmínky k další trestné činnosti a případně mu i odejmout prospěch ze spáchaného trestného činu.14

V souladu s výše uvedenými požadavky zohlednil v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 1675/23 Ústavní soud rovněž další jazykové verze nařízení EPPO a došel k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by se česká verze nařízení od ostatních jazykových verzí jakkoli lišila. I z verze anglické, francouzské, německé, slovenské či polské totiž plyne stejný závěr: že unijní normotvůrce nezamýšlel, aby byl výčet v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO taxativní, neboť v čl. 30 odst. 4 explicitně umožňuje využít i jakákoli další opatření (any other measures; toute autre mesure; andere Maßnahmen; akékoľvek iné opatrenia; wszelkich innych czynności), která jsou podle vnitrostátního práva v podobných případech státním zástupcům dostupná. Od příslovečného setkání s jednorožcem tak sice Ústavní soud dělí srovnání dalších 18 jazykových verzí nařízení EPPO, avšak podle novější judikatury Soudního dvora nemůže být vnitrostátní soud povinen zkoumat každou z jazykových verzí daného ustanovení unijního práva; musí však vzít v úvahu rozdíly mezi jazykovými zněními, s nimiž je obeznámen (viz výše citovaný rozsudek ve věci Consorzio Italian Management, bod 44).

Považoval-li tedy vrchní soud předmětnou otázku výkladu čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO za acte clair, nelze jeho právní názor považovat za ústavně neakceptovatelné překročení míry jeho uvážení, a proto jím nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelky, neboť vrchní soud jakožto soud poslední instance se jednak se stěžovatelčiným návrhem na položení předběžné otázky vypořádal, a nadto svůj výklad unijního práva odůvodnil způsobem, který nelze považovat za neudržitelný či svévolný. Proto Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů po projednání věci mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.

Nad rámec všeho výše uvedeného Ústavní soud konstatoval, že se ztotožňuje s tvrzením vrchního soudu, podle něhož musí být při výkladu a aplikaci předmětného ustanovení zohledněn celý obsah nařízení EPPO. Ve vztahu ke kvalitě odůvodnění napadeného usnesení však Ústavní soud shledává, že by bylo vhodnější, pokud by vrchní soud opíral svou argumentaci o ustanovení nařízení EPPO, spíše než o jeho preambuli. Z judikatury Soudního dvora plyne, že preambule nemá právní závaznost a nelze ji použít jako základ pro derogaci právních aktů (srov. rozsudek Soudního dvora z 19. 11. 1998, C-162/97, Nilsson, bod 54, citovaný i stěžovatelkou), ani nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění (srov. rozsudek Soudního dvora z 24. 11. 2005, C-136/04, Deutsches Milch-Kontor, bod 32). Z toho sice nelze dovodit, že by byl obsah preambule zcela irelevantní; pokud je ale relevantní právní norma obsažena přímo v čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO, není dán důvod pro hledání stejného pravidla v bodech 33 a 71 jeho preambule. Tento postup vrchního soudu však sám o sobě nemůže založit protiústavnost napadeného rozhodnutí.

VIII. Závěr

Z uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zásahy do rozhodovací činnosti orgánů činných v přípravném řízení trestním, a tím více do rozhodování o zajištění věcí, jako prostředku svou povahou zatímního a zajišťovacího, tedy nepředstavujícího konečné rozhodnutí ve věci, byť i to může zasahovat do základního práva na pokojné užívání majetku, jsou jen zcela výjimečné, což vyplývá za prvé z postavení Ústavního soudu jako specifického soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy soudů, za druhé ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je možné podat až proti konečnému pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, a za třetí z uplatňování zásady zdrženlivosti v zasahování Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

Z těchto hledisek je třeba ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení, včetně rozhodování o zajištění věci, jeho zrušení či omezení, jakož i vydání zajištěné věci, považovat v zásadně za nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva v přípravném řízení trestním, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, respektive zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit, což nastává především při zjevném odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícím výrazu v nedodržení některého ze tří požadavků kladených na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce, podle nichž rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Úst a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); dále v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí o zajištění věci nebo v průtazích a nečinnosti při rozhodování o žádostech o vrácení zajištěných věcí a případně i v ústavnosti nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

Přesto je však třeba nálezům (ale i zásadním usnesením) Ústavního soudu věnovat při rozhodování o zajištění věcí orgány činnými v trestním řízení náležitou pozornost, neboť jen tak se lze vyvarovat pochybení, která zasahují do základních lidských práv a svobod, zde zejména do práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy) a do práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, což je pak důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu. K tomu by měl sloužit i v tomto příspěvku podaný přehled judikatury Ústavního soudu včetně její případné návaznosti na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie.



Poznámky pod čarou:

Tento článek je výstupem programu Cooperatio – vědní oblast Law (LAWS), který je řešen na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Autor je soudcem Ústavního soudu v Brně a působí na Právnické fakultě UK v Praze.

Srov. Coufalová, B. Meze rozhodování o zajištění majetkových hodnot v trestním řízení prizmatem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR. Trestněprávní revue, 2023, č. 4, s. 223.

Shodně viz Trešlová, L. in: Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. 1. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 645.

Uvedená ustanovení implementovala i směrnici 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, která mimo jiné v čl. 2 vymezuje pojem „výnosy z trestné činnosti“. Podle čl. 8 této směrnice jsou členské státy povinny přijmout opatření k zajištění toho, aby byl obsah příkazu k zajištění sdělen dotčené osobě co nejdříve po jeho výkonu, a v tomto sdělení by měl být uveden důvod vydání takového příkazu, přičemž dotčené osobě musí být dána možnost účinně napadnout příkaz k zajištění u soudu, což podle předchozí úpravy v § 78§ 79 ve znění před novelou nebylo možné (srov. Trešlová, L. in: Draštík, A., Fenyk, J. a kol., op. cit. sub 3, s. 642–643).

Srov. Šámal, P., Růžička, M. in: Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1141.

Podle tohoto nálezu: Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Úst. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, respektive porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Úst, a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem.

Jde o znění § 79a a násl. TrŘ ve znění po novele provedené zákonem č. 55/2017 Sb. (s účinností od 18. 3. 2017), předtím šlo o majetkové hodnoty (peněžní prostředky) určené ke spáchání trestného činu nebo užité k jeho spáchání, anebo byly výnosem z trestné činnosti.

Podle těchto ustanovení:

Nástrojem trestné činnosti se rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků.

Výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu.

Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, včetně plodů a užitků,

a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti,

b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo

c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.

Srov. k tomu Škvain, P. in: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část (§ 1–139). Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1814–1823; dále viz Fryšták, M. in: Ščerba, F. a kol.Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1215–1221.

Srov. Coufalová, B., op. cit. sub 3, s. 226.

V posuzovaném případě byly stěžovatelce podle jejího tvrzení od vydání napadeného rozhodnutí zajištěny veškeré peněžní prostředky, včetně všech došlých plateb po datu zajištění, čímž v době podání ústavní stížnosti mělo dojít k situaci, že po dobu 23 měsíců stěžovatelka neměla vlastní zdroje k plnění smluvních povinností a hrazení zákonných plateb a provozních nákladů. Ze spisového materiálu přitom vyplynulo, že během předmětného trestního stíhání od roku 2012 do roku 2013 na základě žádostí stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platby záloh na daň z příjmu právnické osoby státní zástupkyně zajistila součinnost s Finančním úřadem pro Prahu 2 a po ověření správnosti údajů uvedených v žádosti udělovala v souladu s § 79a odst. 2 TrŘ souhlas k úhradě pohledávek Finančního úřadu pro Prahu 2 ze zajištěného bankovního účtu stěžovatelky. Naopak v nyní posuzovaném případě nečekaně, bez jakéhokoli odůvodnění změny rozhodovací praxe státní zástupce vrchního státního zastupitelství žádosti stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platbu daně nevyhověl. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu erodovala výklad státního zástupce učiněný v ústavní stížností napadeném usnesení a dovozující nedůvodnost omezení zajištění stěžovatelčiných peněžních prostředků. Rozhodnutí státního zástupce tak neobstojí při ústavněprávním přezkumu již právě z důvodu absence zdůvodnění odklonu od předchozího postupu ve stejné trestní věci, který byl nadto plně v souladu s povinností vzít v potaz i ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví a na podnikání. Mimoto ovšem odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce (jakož i vrchního soudu) postrádá též další nezbytné úvahy o rozsahu zajištění, a to i s ohledem na délku jeho trvání. Státní zástupce toliko konstatoval nedůvodnost podaných žádostí o omezení zajištění s tím, že z dosavadního průběhu vyšetřování nevyplynulo, že by již bylo dosaženo předpokládaného účelu zajištění a že sama skutečnost, že stěžovatelka má hradit závazky různého druhu, nemůže být důvodem pro omezení zajištění peněžních prostředků. Vrchní soud pak k tomu jen doplnil, že zájem na dosažení účelu zajištění je v dané fázi řízení silnější než možný zájem stěžovatelky na úhradě jejích závazků označených v předmětných žádostech. Za této situace nelze než uzavřít, že státní zástupce ani vrchní soud nedostáli požadavkům kladeným na odůvodnění jejich rozhodnutí zasahujících do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatelky, zejména se nevypořádali se specifiky stíhané trestní věci a zajištění stěžovatelčiných prostředků, a to i s ohledem na jeho délku a na skutečnost, že v předešlých případech, nikoli neobdobných, již omezení zajištění pro konkrétní platby bylo státní zástupkyní odsouhlaseno.

Blíže srov. Kmec, J. in: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 781–784.

Generální advokát Nils Wahl dokonce v jednom ze svých stanovisek uvedl, že pravá situace acte clair je asi tak pravděpodobná „jako setkání s jednorožcem“ (srov. stanovisko generálního advokáta z 13. 5. 2015 ve spojených věcech C-72/14 a C-197/14 X a van Dijk, bod 62; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 3432/17, body 26 a 27). Toto vyjádření je však podle mého názoru třeba chápat v souvislosti s uvedenou věcí a také jako nadsázku směřující k posílení pravomoci Soudního dvora rozhodovat o rozhodných otázkách výkladu unijního práva na základě podaných předběžných otázek.

Srov. Púry, F. § 70 (Propadnutí věci). In: Šámal, P. a kol., op. cit. sub 9, s. 1211.

Poznámky pod čarou:
1

Tento článek je výstupem programu Cooperatio – vědní oblast Law (LAWS), který je řešen na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

2

Autor je soudcem Ústavního soudu v Brně a působí na Právnické fakultě UK v Praze.

3

Srov. Coufalová, B. Meze rozhodování o zajištění majetkových hodnot v trestním řízení prizmatem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR. Trestněprávní revue, 2023, č. 4, s. 223.

4

Shodně viz Trešlová, L. in: Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád. Komentář. 1. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 645.

5

Uvedená ustanovení implementovala i směrnici 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, která mimo jiné v čl. 2 vymezuje pojem „výnosy z trestné činnosti“. Podle čl. 8 této směrnice jsou členské státy povinny přijmout opatření k zajištění toho, aby byl obsah příkazu k zajištění sdělen dotčené osobě co nejdříve po jeho výkonu, a v tomto sdělení by měl být uveden důvod vydání takového příkazu, přičemž dotčené osobě musí být dána možnost účinně napadnout příkaz k zajištění u soudu, což podle předchozí úpravy v § 78§ 79 ve znění před novelou nebylo možné (srov. Trešlová, L. in: Draštík, A., Fenyk, J. a kol., op. cit. sub 3, s. 642–643).

6

Srov. Šámal, P., Růžička, M. in: Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1141.

7

Podle tohoto nálezu: Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Úst. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, respektive porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Úst, a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem.

8

Jde o znění § 79a a násl. TrŘ ve znění po novele provedené zákonem č. 55/2017 Sb. (s účinností od 18. 3. 2017), předtím šlo o majetkové hodnoty (peněžní prostředky) určené ke spáchání trestného činu nebo užité k jeho spáchání, anebo byly výnosem z trestné činnosti.

9

Podle těchto ustanovení:

Nástrojem trestné činnosti se rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků.

Výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu.

Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, včetně plodů a užitků,

a) která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti,

b) ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo

c) k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.

Srov. k tomu Škvain, P. in: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část (§ 1–139). Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1814–1823; dále viz Fryšták, M. in: Ščerba, F. a kol.Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1215–1221.

10

Srov. Coufalová, B., op. cit. sub 3, s. 226.

11

V posuzovaném případě byly stěžovatelce podle jejího tvrzení od vydání napadeného rozhodnutí zajištěny veškeré peněžní prostředky, včetně všech došlých plateb po datu zajištění, čímž v době podání ústavní stížnosti mělo dojít k situaci, že po dobu 23 měsíců stěžovatelka neměla vlastní zdroje k plnění smluvních povinností a hrazení zákonných plateb a provozních nákladů. Ze spisového materiálu přitom vyplynulo, že během předmětného trestního stíhání od roku 2012 do roku 2013 na základě žádostí stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platby záloh na daň z příjmu právnické osoby státní zástupkyně zajistila součinnost s Finančním úřadem pro Prahu 2 a po ověření správnosti údajů uvedených v žádosti udělovala v souladu s § 79a odst. 2 TrŘ souhlas k úhradě pohledávek Finančního úřadu pro Prahu 2 ze zajištěného bankovního účtu stěžovatelky. Naopak v nyní posuzovaném případě nečekaně, bez jakéhokoli odůvodnění změny rozhodovací praxe státní zástupce vrchního státního zastupitelství žádosti stěžovatelky o uvolnění zajištěných prostředků na platbu daně nevyhověl. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu erodovala výklad státního zástupce učiněný v ústavní stížností napadeném usnesení a dovozující nedůvodnost omezení zajištění stěžovatelčiných peněžních prostředků. Rozhodnutí státního zástupce tak neobstojí při ústavněprávním přezkumu již právě z důvodu absence zdůvodnění odklonu od předchozího postupu ve stejné trestní věci, který byl nadto plně v souladu s povinností vzít v potaz i ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívání vlastnictví a na podnikání. Mimoto ovšem odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce (jakož i vrchního soudu) postrádá též další nezbytné úvahy o rozsahu zajištění, a to i s ohledem na délku jeho trvání. Státní zástupce toliko konstatoval nedůvodnost podaných žádostí o omezení zajištění s tím, že z dosavadního průběhu vyšetřování nevyplynulo, že by již bylo dosaženo předpokládaného účelu zajištění a že sama skutečnost, že stěžovatelka má hradit závazky různého druhu, nemůže být důvodem pro omezení zajištění peněžních prostředků. Vrchní soud pak k tomu jen doplnil, že zájem na dosažení účelu zajištění je v dané fázi řízení silnější než možný zájem stěžovatelky na úhradě jejích závazků označených v předmětných žádostech. Za této situace nelze než uzavřít, že státní zástupce ani vrchní soud nedostáli požadavkům kladeným na odůvodnění jejich rozhodnutí zasahujících do ústavně chráněného vlastnického práva stěžovatelky, zejména se nevypořádali se specifiky stíhané trestní věci a zajištění stěžovatelčiných prostředků, a to i s ohledem na jeho délku a na skutečnost, že v předešlých případech, nikoli neobdobných, již omezení zajištění pro konkrétní platby bylo státní zástupkyní odsouhlaseno.

12

Blíže srov. Kmec, J. in: Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 781–784.

13

Generální advokát Nils Wahl dokonce v jednom ze svých stanovisek uvedl, že pravá situace acte clair je asi tak pravděpodobná „jako setkání s jednorožcem“ (srov. stanovisko generálního advokáta z 13. 5. 2015 ve spojených věcech C-72/14 a C-197/14 X a van Dijk, bod 62; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 3432/17, body 26 a 27). Toto vyjádření je však podle mého názoru třeba chápat v souvislosti s uvedenou věcí a také jako nadsázku směřující k posílení pravomoci Soudního dvora rozhodovat o rozhodných otázkách výkladu unijního práva na základě podaných předběžných otázek.

14

Srov. Púry, F. § 70 (Propadnutí věci). In: Šámal, P. a kol., op. cit. sub 9, s. 1211.