Žalovaná (spotřebitelka) uzavřela prostřednictvím žalobkyně – společnosti Invia․cz (která vystupovala jako obchodní zástupce) – tři smlouvy o zájezdu s CK Pantour. Součástí smluv mezi žalovanou a CK Pantour bylo ujednání, že žalovaná, mimo jiné, vyjadřuje souhlas s podmínkami produktu „chytrá záloha“, jenž je upraven v „VOP Invia.cz, a. s.“, tedy v obchodních podmínkách společnosti Invia.cz.

Služba „chytré zálohy“ byla nabízena společností Invia.cz pro zájezdy zakoupené s dostatečným předstihem, konkrétně pro tzv. first minute zájezdy. Princip „chytré zálohy“ spočíval v tom, že zákazník při koupi zájezdu uhradil pouze část ceny zájezdu přímo cestovní kanceláři, zatímco zbytek částky za zákazníka doplatila cestovní kanceláři Invia.cz. Před odjezdem na zájezd pak zákazník doplatil společnosti Invia.cz rozdíl mezi celkovou cenou za zájezd a částkou, kterou zákazník již uhradil (jednalo se tedy o tu částku, kterou za zákazníka původně doplatila cestovní kanceláři Invia.cz).

V souvislosti s pandemií covid-19 žalobkyně odstoupila od smluv o zájezdech uzavřených s CK Pantour a požadovala vrácení části cen zájezdů, které zaplatila. Invia.cz ji odkázala na cestovní kancelář a požadovala od žalované vrácení částky, kterou za žalovanou Invia.cz doplatila cestovní kanceláři. Invia.cz se ve věci vymáhání této částky obrátila na soud.

Jádro tvrzení žalobkyně – společnosti Invia.cz – spočívalo v tom, že mezi ní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, což měl být smluvní vztah zcela nezávislý na smlouvě o zájezdu, kterou žalovaná uzavřela s CK Pantour. Soud prvního stupně žalobu zamítl, ale odvolací soud rozsudek změnil a žalované stanovil povinnost zaplatit společnosti Invia.cz částku, kterou za ni Invia.cz zaplatila cestovní kanceláři, včetně příslušenství a nákladů řízení.

Žalovaná podala dovolání k Nejvyššímu soudu.⛘

Žalovana opírala dovolání především o argument, že tvrzení žalobkyně o tom, že byla uzavřena smlouva o zápůjčce, je zcela chybné, protože žalovaná se společností Invia.cz žádnou smlouvu neuzavřela – uzavřela pouze smlouvu s CK Pantour.

Nejvyšší soud se tak zabýval tím, zda může smlouva o zápůjčce vzniknout toliko na základě jednostranného odkazu na obchodní podmínky třetí osoby ve smlouvě o zájezdu, uzavřené mezi jinými osobami, než mezi kterými měla vzniknout smlouva o zápůjčce, když v těchto obchodních podmínkách je poprvé vyjádřena vůle třetí osoby stát se věřitelem ze smlouvy o zápůjčce.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí připomněl základní teze občanského práva – že smlouva je výsledkem konsensu, tedy dvou (či více) navzájem adresovaných, obsahově shodných projevů vůle, a že uzavření smlouvy vždy předchází podání nabídky jednou stranou (či více stranami) a následné přijetí podané nabídky jinou stranou (či jinými stranami). Obchodní podmínky nejsou adresovaným právním jednáním a nemohou být samy o sobě chápány jako nabídka ve smyslu § 1731 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „ObčZ“). Pouhý odkaz na obchodní podmínky tak nemůže suplovat absenci dvoustranné (či vícestranné) interakce mezi smluvními stranami.

V tomto konkrétním případě se ještě navíc jednalo o spotřebitelský vztah, kdy smlouva byla uzavřena tzv. formulářem (adhezním způsobem), který s sebou nese zvýšené požadavky na transparentnost, srozumitelnost a určitelnost podmínek (§ 1798 a 1799 ObčZ).

Nejvyšší soud se tak v zásadě ztotožnil s argumenty žalované a konstatoval, že pokud není ze smlouvy patrno, kdo je smluvní stranou daného závazku, o jaký závazek jde, a že v rámci jednoho typu závazku je uzavřen nový typ závazku, nelze hovořit o platně uzavřené smlouvě. Invia.cz tak nebyla smluvní stranou smlouvy o zájezdu uzavřené mezi žalovanou a CK Pantour, a odkaz na její obchodní podmínky uvedený v předmětné smlouvě je tak neplatný.

Dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc k soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

Aby bylo možné určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí nejprve existovat smlouva, jejíž stranou musí být i ta osoba, na jejíž obchodní podmínky se odkazuje a v jejímž rámci bude odkaz na obchodní podmínky učiněn. Obchodní podmínky nemohou samy o sobě vytvořit smluvní závazek, pokud není z jiných úkonů stran patrné, že chtěly takovou smlouvu uzavřít.