Vytvořením svěřenského fondu zakladatel projevuje záměr vyčlenit ze svého vlastnictví určitý majetek tak, aby se tento majetek použil k určitému soukromému nebo veřejně prospěšnému účelu. Nečiní tak formou založení právnické osoby, ale volí neobyčejnou právní techniku „přivlastnění“ majetku k účelu, která způsobuje neobyčejné právní následky spojené se vznikem odděleného a nezávislého vlastnictví vyčleněného majetku. Vyčlenění majetku prostřednictvím zřízení svěřenského fondu se proto řídí vlastními pravidly a principy, které odrážejí povahu svěřenského fondu jako unikátního právního uspořádání.² Cílem předloženého článku je upozornit a blíže vysvětlit, že jedním z těchto důležitých principů je princip deaktivizace role zakladatele svěřenského fondu po jeho vzniku.

Řádné a úplné vytvoření svěřenského fondu musí být v souladu s principem, podle kterého je prostor pro uplatňování vlastnické moci zakladatele ohraničen okamžikem, ve kterém svěřenský fond vznikne a ve kterém zakladatel přestane být vlastníkem vyčleněného majetku.

Hned na úvod je nutné poznamenat, že majetkové uspořádání, ve kterém si zakladatel od samého počátku podržel veškerou kontrolu nad vyčleněným majetkem, není a nikdy nebylo skutečným svěřenským fondem. Od takového uspořádání nelze očekávat, že bude plnit funkci nástroje pro efektivní ochranu majetku, zejména před případnými nároky věřitelů zakladatele. Nic na tom nemůže změnit ani pozdější, byť ve statutu předpřipravený, manévr zakladatele, jímž se zakladatel podle potřeby (v případě již reálně hrozícího ataku třetí osoby) zbaví ovládání majetku ve svěřenském fondu a veškerou kontrolu přenese na jinou osobu, tedy např. na jakéhosi „dohlížitele“ či „protektora“.

Nelze pochybovat o tom, že zakladatel sehrává hlavní a nepostradatelnou úlohu při zřízení svěřenského fondu. Vznikem odděleného a nezávislého vlastnictví vyčleněného majetku (§ 1448 odst. 2 ObčZ) se však role zakladatele zeslabuje a koncentruje se už jen na výkon určitých zvláštních práv, která mu zákon přiznává právě jako zakladateli, nikoli jako vlastníkovi, resp. práv, která si zakladatel podle výslovného dovolení zákona pro sebe vyhradil ve statutu svěřenského fondu. Vlastnická vůle zakladatele se po vzniku odděleného a nezávislého vlastnictví může prosadit už pouze pasivně, a to skrze statut, do kterého je vtělena.

Myšlenka, že právní úprava operuje s „aktivním“ zakladatelem, jemuž není zapovězeno rezervovat si další práva nad rámec stanovený zákonem, předně popírá smysl a účel institutu svěřenského fondu. Z podstaty nezávislého vlastnictví, tj. vlastnictví nezávislého na jakémkoli subjektu práva, tedy zejména i na zakladateli (srov. § 1448 odst. 3 ObčZ), plyne, že zakladatel může do správy a fungování svěřenského fondu za jeho trvání zasahovat spíše pouze výjimečně, resp. pouze v té míře, kterou výslovně připouští zákon. Zakladatel přece nezřizuje svěřenský fond proto, aby si udržel vládu nad vyčleněným majetkem a nad jeho správou. Svěřenský fond volí jako nástroj pro správu majetku naopak proto, aby z určitého důvodu všem třetím osobám demonstroval svůj záměr vlastnictví vyčleněného majetku pozbýt.

Osoba, které svědčí postavení zakladatele svěřenského fondu, se ovšem většinou ocitá v poněkud schizofrenní situaci. Na jedné straně už nechce, nemůže nebo se jí nehodí být nadále označována za vlastníka majetku, který vyčlenila ze svého vlastnictví, na druhé straně má⛘zájem zachovat si jistý vliv na rozhodování o tom, co se stane s vyčleněným majetkem, tak aby s ním kdykoli za trvání správy svěřenského fondu bylo naloženo způsobem, jakým si přeje. Bývá tedy přirozenou a obvyklou snahou zakladatele zůstat s majetkem ve svěřenském fondu v určitém spojení a uplatňovat určitý dohled nad tím, jak je s ním nakládáno a jak je prosazována jeho vůle.

V praxi se často ukazuje, že představa zakladatele o tom, co znamená tento zbytkový dohled a co tvoří jeho obsah, se rozchází s koncepcí dohledu nad svěřenským fondem, který zakladateli a dalším osobám svěřuje zákon (srov. § 1463 a násl. ObčZ). Nikoli formulací účelu svěřenského fondu, ale teprve vyjádřením míry a způsobu své účasti na svěřenském fondu zakladatel mnohdy prozradí, jakého cíle chce ve skutečnosti dosáhnout. V řadě případů lze celkem snadno vypozorovat, že zakladatel vůbec neměl a při zřízení svěřenského fondu tedy ani neprojevil úmysl pozbýt plně vlastnictví vyčleněného majetku, neboť podmínky správy nastavil takovým způsobem, že svěřenský fond zjevně vytvořil jen jako iluzorní konstrukci, za kterou se schoval․

A nemusí jít zrovna o ilustrativní případ patrně nejznámějšího svěřenského fondu v ČR, který byl prokazatelně zřízen jen za účelem obejití ustanovení zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů.³ Požadavek na vytvoření podmínek pro vznik odděleného a nezávislého vlastnictví majetku, který není ovládán ani zakladatelem, ani svěřenským správcem, ani obmyšleným, je klíčovým konstitutivním atributem každého svěřenského fondu (srov. § 1448 odst. 2 a 3 ObčZ).

Zdůrazňování aspektu odděleného a nezávislého vlastnictví zde rozhodně nemůže být výrazem přepjatého doktrinálního formalismu. Je vyjádřením stěžejního významu základního pozitivněprávního elementu, který tvoří jádro pojmu svěřenský fond a činí ze svěřenského fondu fundamentální právní institut. Jeho respektování má z hlediska platného a efektivního vytvoření svěřenského fondu naprosto zásadní konsekvence.

Zakladatel si tedy musí na prvním místě vyhodnotit, zda jím nastavené schéma správy svěřenského fondu projde základním testem, který předpokládá bezvýhradné a neodvolatelné pozbytí vlastnictví vyčleněného majetku zakladatelem. Každý svěřenský fond je však jedinečný. Vzhledem k širokému spektru cílů, ke kterým lze svěřenský fond použít, a vzhledem k široké variabilitě možností, jakými lze správu svěřenského fondu uspořádat, může být zakladatel v určité nejistotě, zda třeba jednou soud neprohlásí, že zakladatel majetek reálně nepozbyl a že tedy určený majetek ze svého vlastnictví nevyčlenil.

Ačkoli svěřenský fond vznikl a jeho struktura se na první pohled jeví jako bezproblémová, nemusí to ještě automaticky znamenat, že se zakladateli podařilo vytvořit neprůstřelný štít, který učiní majetek ve svěřenském fondu nedotknutelným, tak jak si zakladatel přeje a očekává. Otázku, zda zakladatel projevil skutečný vyčleňovací záměr, je třeba posuzovat komplexně ve vztahu k podmínkám vzniklého právního uspořádání jako celku a zejména se zohledněním významu postavení, jaké v něm má zakladatel zaujímat.

Obecně se lze přidržet následujícího kritéria: čím větší rozsah práv zakladateli náleží, a tedy čím aktivnější úlohu zakladatel ve svěřenském fondu vykonává, tím je i pravděpodobnější, že majetek nevyšel z vlastnictví zakladatele a navzdory zápisu svěřenského fondu do příslušné evidence tento majetek zůstal tím, co zakladateli patří (srov. § 1011 ObčZ). I když je každý svěřenský fond originální právní strukturou a také cíl zakladatele je pokaždé jiný, „ušitý na míru“ jeho individuálním potřebám, vyskytují se určité indicie, které mohou vždy výrazně napovědět, zda byl úmysl zakladatele při vytváření svěřenského fondu upřímný, anebo vyčlenění majetku bylo ze strany zakladatele jen simulované.

Prvním varovným signálem je samotný fakt, že zakladatel sám sebe jmenuje obmyšleným svěřenského fondu. Tím spíše, pokud se jmenuje jediným obmyšleným nebo obmyšleným, kterému má jako prvnímu v pořadí vzniknout právo na plnění ze svěřenského fondu. Česká právní úprava, na rozdíl od québecké předlohy, totiž neobsahuje ustanovení, které by zakladateli explicitně dávalo možnost vyhradit si právo na plody a užitky ze svěřenského fondu či dokonce právo na vydání majetku ze svěřenského fondu nebo právo podílet se na výhodách, které z něho plynou.⁴

Přidáme-li k tomu další práva, která si zakladatel pro sebe vyhradil a která zákon u zakladatele nepředvídá, nebo výhradu takovýchto zákonem nepojmenovaných práv ve prospěch osob zakladateli blízkých či s ním jinak úzce spojených, a vágně formulovaný účel správy svěřenského fondu, který je třeba navíc nekonzistentní s dalšími ustanoveními statutu, pak představa, že vzniklo oddělené a nezávislé vlastnictví, bude nejspíše klamavá.

Je ve vlastním zájmu zakladatele, aby ve statutu blíže a srozumitelně vysvětlil, proč svěřenský fond zřizuje. Přesvědčivé vyjádření účelu svěřenského fondu a původního úmyslu zakladatele je důležité nejen z hlediska odůvodněnosti a proveditelnosti případných budoucích změn statutu (srov. § 1469 odst. 2 ObčZ), ale předně vůbec z hlediska posouzení, zda se povaha cíle, pro který zakladatel svěřenský fond vytvořil, slučuje s existencí odděleného a nezávislého vlastnictví. Jestliže je ve statutu např. uvedeno, že účelem svěřenského fondu je „správa vyčleněných akcií a následné vydání majetku zakladateli“, pak není úplně jasné, proč si zakladatel pro realizaci svého vlastnického záměru v konkrétním případě vybral zrovna svěřenský fond.

Rovněž ani ze strohého prohlášení, že účel svěřenského fondu je soukromý a spočívá v „ochraně zájmů zakladatele, případně dalších obmyšlených jmenovaných svěřenským správcem“, nelze dovodit, jaký byl původní úmysl zakladatele. A nelze proto později spoléhat na to, že soud vyhoví návrhu na úpravu statutu, když nebude mít požadavek na změnu s čím porovnat. Mimochodem, není-li účel svěřenského fondu ve statutu dostatečně přesně vysvětlen, nebude následně možné ani určit, zda již bylo, resp. kdy je účelu svěřenského fondu dosaženo (srov. důvody zániku správy svěřenského fondu v § 1471 ObčZ).⛘

Nedbalé a neurčité vyjádření účelu svěřenského fondu akorát přiživuje podezření, že zakladatel použil svěřenský fond jako nástroj k dočasnému zakrytí majetku bez skutečné vůle přestat být jeho vlastníkem. Pokud si zakladatel, který je jediným obmyšleným, nadto vyhradí např. právo rozhodnout, resp. dát souhlas s rozhodnutím správce o skončení správy svěřenského fondu, je přiznání zakladatele o jeho nevůli pozbýt majetek a záměru podržet si nad ním kontrolu a vzít si ho libovolně zpět při nejbližší vhodné příležitosti dokonáno.

Příčinou špatně zkonstruovaného svěřenského fondu ovšem nemusí být nutně podvodný či nepoctivý manévr zakladatele. Selhání zakladatele při vytváření odděleného a nezávislého vlastnictví může pramenit i z toho, že zakladatel se v právní úpravě jednoduše neorientuje, zvláště když je chybně upevňován v přesvědčení, že právní úprava svěřenského fondu je otevřená, prolíná se analogicky s úpravou fundací a dovoluje zakladateli činit ve statutu téměř cokoli.

Za nebezpečný v této souvislosti pokládám velmi liberální výklad, podle kterého je legitimita pozdějších zásahů zakladatele či dalších osob do fungování svěřenského fondu a do podmínek jeho správy jednoduše podepřena zásadou autonomie vůle zakladatele a podle kterého záleží pak jenom na tom, zda si zakladatel určité právo, pokud mu je zákon výslovně nepřiznává (typicky právo měnit statut), před vznikem svěřenského fondu vyhradil, či nevyhradil.

Argument, že před vznikem svěřenského fondu je zakladatel stále ještě vlastník a že mu tedy jako vlastníkovi žádná překážka nebrání výhradu dalších práv platně učinit,⁵ je nepřijatelný. Pomíjí zásadní fakt, že podmínky fungování svěřenského fondu zakladatel určuje na dobu, kdy už právě ani on sám ani nikdo jiný vlastníkem vyčleněného majetku nebude.

Vlastnická svoboda, kterou je zakladatel nadán v době, kdy zřizuje svěřenský fond, mu umožňuje se rozhodnout, zda vůbec zřídí svěřenský fond a k jakému účelu. Nemůže ovšem ospravedlnit nastavení takových podmínek správy svěřenského fondu, v jejichž důsledku by vzniklé právní uspořádání zůstalo podřízené aktivní vlastnické vůli zakladatele nebo kterékoli jiné osoby. Zkrátka proto, že po vzniku svěřenského fondu nikdo autonomií vůle ve vztahu k rozhodování o majetku ve svěřenském fondu a nakládání s ním nedisponuje.

Nesměřuje-li projev vůle zakladatele zcela jednoznačně ke vzniku odděleného a nezávislého vlastnictví a nasvědčují-li i další okolnosti tomu, že zakladatel se fakticky nezřekl vlády nad majetkem ve svěřenském fondu, stane se svěřenský fond pouhou skořápkou, která se rozpadne hned při prvním ataku věřitele zakladatele nebo jakékoli jiné třetí osoby, jejíž zájmy konkurují zájmům zakladatele a kteréžto zájmy se v důsledku uskutečněné majetkové dispozice zakladatele staly ohroženy nebo přímo dotčeny. A to je právní důsledek, o který zakladatel svěřenského fondu patrně nestojí.

Co se týče podmínek, za jakých lze fungování svěřenského fondu naplánovat, je svěřenský fond institutem velice tvárným. Typizované skutkové podstaty, ve kterých zakladatel při zřizování svěřenského fondu nevyhověl předpokladům vzniku odděleného a nezávislého vlastnictví, v kontextu jednotlivých případů autoritativně dotvoří především judikatura. Nicméně už nyní se české soudy staví odmítavě především ke svěřenským fondům, jejichž prostřednictvím zakladatel hodlá ukrýt svůj majetek před nejrůznějšími vnějšími vlivy a skutečnostmi, které mají původ buď ve vlastní (protiprávní) činnosti zakladatele, anebo se objeví na vůli zakladatele relativně nezávisle jako důsledek určité právní události.

Zajištění ochrany majetku jeho umístěním do svěřenského fondu ještě samo o sobě není závadným a nezákonným cílem. Záleží ovšem na okolnostech, které přímo formují nebo alespoň ovlivňují záměr zakladatele, a také na konkrétních podmínkách, za jakých se má ochrana majetku prostřednictvím svěřenského fondu v daném případě uskutečnit. Znovu je třeba upozornit, že autonomie vůle zakladatele při zřizování svěřenského fondu je usměrněna určitými zásadními limity, které nedovolují, aby kdokoli mohl pro sebe těžit výhody z toho, že oficiálně není vlastníkem určitého majetku, aniž by však ztratil reálnou možnost se ohledně tohoto majetku jako vlastník chovat.

Specifikem svěřenského fondu je existence věcněprávního stavu, který má absolutní účinky bez výjimky vůči úplně každému, a působí tudíž nevyhnutelně i vůči osobám, které jsou na tomto právním uspořádání zúčastněny. Tento právní následek je ovšem třeba vnímat i obráceně. Takže, je-li převod majetku zakladatelem do svěřenského fondu pouze předstíraný, nepůsobí vůči zakladateli, ale nepůsobí pak ani vůči dalším osobám, před jejichž eventuálními nároky a zájmy měl zakladatel v úmyslu svůj majetek chránit.

Jinak také řečeno, zakladatel se nemůže ve svůj prospěch dovolávat absolutních účinků, které zákon spojuje se vznikem odděleného a nezávislého vlastnictví, pokud zamýšlené schéma správy majetku ve svěřenském fondu indikuje, že sám zakladatel se těmto právním účinkům nechce podvolit a nechystá se je respektovat. Potenciálním prospěchem zakladatele plynoucím z vytvoření svěřenského fondu přitom může být jakákoli výhoda, která má pro něj ekonomický význam a na kterou by nedosáhl, kdyby si podržel vlastnictví majetku, k němuž se sledovaná výhoda vztahuje.

Impulsem, který zakladatele přiměje k rozhodnutí zřídit svěřenský fond, tak může být např. i narození dítěte zakladatele. Zakladatel nebude se svým vyčleňovacím záměrem úspěšný, jestliže jeho pravým úmyslem je vyhnout se prostřednictvím svěřenského fondu plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilému dítěti. Není v silách zakladatele fingovat vložení majetku do svěřenského fondu, a tím uměle docílit změny svých majetkových poměrů za účelem snížení soudem stanoveného rozsahu výživného (srov. § 913 odst. 1 ObčZ).⛘

Stížnost zakladatele, který před Ústavním soudem namítal zásah do svého ústavního práva vlastnit majetek s odůvodněním, že je nucen nadále platit výživné z výlučně vlastních prostředků a v nezměněné výši, přestože zřídil svěřenský fond k zajištění synových potřeb, byla zcela správně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.⁶ Zřízení svěřenského fondu za účelem zkonstruování vlastního mechanismu určeného pro placení výživného představuje obecně problém, na který je třeba se dívat ze dvou různých rovin.

Jsou-li podmínky správy (jakéhokoliv) svěřenského fondu nastaveny způsobem, že dávají zakladateli možnost „vyčleněný“ majetek stále ovládat, znamená to, že zakladatel nepozbyl efektivně vlastnictví vyčleňovaného majetku. Z tohoto hlediska nezáleží ve výsledku na tom, zda byl úmysl zakladatele při zřízení svěřenského fondu zlý, nebo poctivý (zda se tedy zakladatel např. snažil zprostit vyživovací povinnosti k nezletilému dítěti, nebo zda vytvořením svěřenského fondu opravdu sledoval zabezpečení co nejlepších podmínek pro uspokojování materiálních potřeb oprávněného). Nezáleží ani na tom, zda se zakladatel ke zřízení svěřenského fondu uchýlil v době, kdy ještě konflikt zájmů zakladatele s cizími zájmy nehrozil, nebo zda zakladatel majetek vyčlenil právě až v přímé časové souvislosti se vznikem nároku třetí osoby.

I když byl svěřenský fond zapsán do příslušné evidence a formálně vznikl (srov. § 1451 odst. 2 ObčZ), není vyloučeno, že soud později dojde ke zjištění, že zakladatel se vlastnických práv k majetku ve svěřenském fondu nezřekl, a že tedy nenastaly účinky spojené s existencí odděleného a nezávislého vlastnictví. Aby tyto účinky nastaly, musí být vyčlenění majetku z vlastnictví zakladatele bezpodmínečné.

Občanský zákoník výslovný požadavek na pozbytí vlastnictví majetku zakladatelem nestanoví. Jestliže však zakladateli nepatří majetek ve svěřenském fondu, tj. netvoří jeho vlastnictví (srov. § 1448 odst. 3 ve spojení s § 1011 ObčZ), není legitimní, aby z celkového souboru podmínek vytvořené majetkové struktury vyplývala pro zakladatele možnost uplatňovat nad ní kontrolu s typickými aspekty vlastnických oprávnění. Při nastavení příliš rozsáhlého akčního prostoru zakladatele hrozí z jeho pohledu riziko, že v rozhodném okamžiku nebude k vyčlenění majetku a jeho právním následkům přihlíženo (resp. soud bude vycházet i z hodnoty majetku, který právním jednáním zakladatele přešel do svěřenského fondu, bude-li např. rozhodovat o výši výživného placeného zakladatelem).

Rozhodným je ve výše uvedeném smyslu právě okamžik, ve kterém se zájem třetí osoby (tedy např. zájem oprávněného, vůči němuž má zakladatel vyživovací povinnost, na nezúžení rozsahu/hodnoty jmění zakladatele) střetne se zájmem zakladatele na čerpání výhody, kterou by zakladatel nemohl získat, kdyby mu svědčilo vlastnictví majetku ve svěřenském fondu (minimalizovat výši plnění výživného, které je zakladatel povinen pravidelně vyplácet oprávněnému). Je zřejmé, že k tomu, aby se zakladatel mohl v takové situaci dovolat ve svůj prospěch věcněprávních účinků, které zákon spojuje s vyčleněním majetku do svěřenského fondu (§ 976 ve spojení s § 1448 odst. 2 a 3 ObčZ), nestačí, že okamžikem vzniku svěřenského fondu přestal být formálně jeho vlastníkem.

Přisluší-li zakladateli ve svěřenském fondu po jeho vzniku natolik silné postavení, že jako jediný může rozhodovat o existenci a fungování fondu, může měnit jeho cíle a podle svého uvážení určovat, komu a kdy budou z fondu vypláceny finanční prostředky, resp. určovat, zda z prostředků fondu budou matce zpětně propláceny náklady na výživu oprávněného nezletilého dítěte,⁷ pak zakladatel majetek nepozbyl, ale skutečně nanejvýš přeskupil. Tedy nenaložil s ním způsobem, který by měl prokazovat změnu majetkových poměrů na straně zakladatele.

Nutno ovšem podotknout, že úvahy soudů, které v konkrétním případě neshledaly „transformaci“ majetku povinného do svěřenského fondu jako relevantní důvod pro snížení stanovené měsíční výše výživného (zakladatel požadoval snížení jím placeného výživného z původní výše 7 000 Kč na 1 Kč), se nezaměřovaly specificky na otázku, zda zakladatel – s ohledem na dominantní roli, kterou si ve svěřenském fondu vyhradil – reálně pozbyl vlastnictví vyčleněného majetku, a zda tedy naplnil všechny zákonné předpoklady platného vytvoření svěřenského fondu.

Závěr, podle kterého se zakladatel vyvedením majetku do svěřenského fondu za daných okolností nezbavil povinnosti hradit výživné, soudy opřely výhradně o kritérium ochrany nejlepšího zájmu vyživovaného nezletilého a s tím související potřebu respektování kogentních norem rodinného práva týkajících se postupu při určování výše a formy placení výživného.⁸ Skutečnost, že předmětný majetek v důsledku právní dispozice povinného – zakladatele svěřenského fondu vyšel z jeho vlastnictví a stal se napříště odděleným a nezávislým vlastnictvím, výslovně zpochybněna nebyla.

Lze si nicméně vskutku položit otázku, zda v situaci, kdy je zjištěno, že z faktického hlediska nenastala žádná změna v majetkových poměrech zakladatele, zakladatel vytvořil svěřenský fond. Zda lze vůbec o určitém majetkovém uspořádání hovořit jako o svěřenském fondu, může-li o fungování takové majetkové struktury osoba zakladatele bez omezení stále rozhodovat a může-li ji svou mocí ovládat. Splnění formálních znaků předepsaných zákonem pro „vznik“ svěřenského fondu (zejména jeho zápis v evidenci svěřenských fondů) ještě nemusí znamenat, že zakladateli se podařilo opravdu „vytvořit“ svěřenský fond se všemi jeho podstatnými vlastnostmi a konstitutivními předpoklady, které jsou na něj kladeny jako na právní institut.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že „rejstříkový soud“ provádějící zápisy svěřenských fondů do příslušné evidence by měl zkoumat jen to, zda jsou dány podmínky pro příslušný zápis svěřenského fondu po stránce evidenční. Úlohou rejstříkového orgánu je primárně zajistit, že svěřenský fond bude formálně zapsán v příslušné evidenci, čímž bude v ideálním případě zprůhledněna struktura vlastnických poměrů existujících kolem subjektů spojených se svěřenským fondem. Jeho povinností ovšem není závazně a finálně rozhodovat o tom, zda určité právní uspořádání zamýšlené zakladatelem je, či není řádně vytvořeným svěřenským fondem.⛘

Vzhledem k tomu, že není úkolem a není ani v možnostech rejstříkového orgánu zjišťovat v rámci rejstříkového řízení, jestli zakladatel splnil všechny předpoklady platného zřízení svěřenského fondu (zejména, zda skutečně pozbyl vlastnictví majetku), měla by být i po vzniku svěřenského fondu zachována možnost, aby soud rozhodl, že vytvořená právní struktura není a nikdy nebyla svěřenským fondem. Soud by měl mít možnost prohlásit, že zakladatel nevytvořil svěřenský fond, ukáže-li se, že záměr zakladatele nekorespondoval s esenciální povahou svěřenského fondu.

Tvrzení, že někdo ovládá či kontroluje majetek prostřednictvím svěřenského fondu, samo o sobě nedává smysl s ohledem na unikátní povahu bezsubjektového vlastnictví, kterou se svěřenský fond jako právní institut navenek prezentuje. A nedává především smysl, aby se na určité právní uspořádání pohlíželo jako na oddělené a nezávislé vlastnictví, když reálně je k majetku ve svěřenském fondu přistupováno tak, jako kdyby tento majetek vlastnictví zakladatele nikdy neopustil (když tedy např. soud v řízení o určení výše výživného dovodí, že zakladatel coby domnělý otec nezletilého ve skutečnosti není nemajetný, neboť svůj majetek v řádu sta miliónů korun vyvedl do jím ovládaného svěřenského fondu, a je-li proto rozhodnuto, že je namístě vyměřit zakladateli výživné v maximální výši⁹).

Problém s příliš silným zakladatelem, který chce pro sebe získat určitou výhodu ze zřízení svěřenského fondu, ale nemá v úmyslu vzdát se plné kontroly nad vyčleněným majetkem ani práva z něj benefitovat, se samozřejmě netýká pouze vztahu zřízení svěřenského fondu a plnění vyživovací povinnosti zakladatele. Jak bylo výše uvedeno, potenciální výhodou sledovanou zakladatelem může být cokoli, tj. jakýkoli ekonomický užitek, který se váže k majetku ve svěřenském fondu a který by se nemohl odrazit v majetkové sféře zakladatele, pokud by si zakladatel vlastnictví vyčleněného majetku ponechal a pokud by se tímto majetkem jako vlastník nadále navenek identifikoval.

Vždy by mělo platit, že získání jakékoli výhody na straně zakladatele, odvozené z věcněprávních následků vzniku odděleného a nezávislého vlastnictví, tedy z toho, že vyčleněný majetek není nadále vlastnictvím zakladatele, nesmí být pod sankcí neplatnosti vyčlenění majetku v rozporu se zákonem, s dobrými mravy ani s veřejným pořádkem (§ 580 a násl. ObčZ). Už okolnosti zřízení svěřenského fondu mohou výrazně napovědět, že zakladatel k němu přistoupil z jediného prostého důvodu – existence vlastnictví určitého majetku mu byla na překážku při realizaci jeho vlastnického záměru, ačkoli o vlastnictví vyčleněného majetku přijít nechtěl a ačkoli jej ke zřízení svěřenského fondu jinak nic nemotivovalo.

Zjištění, že zakladatel byl ke zřízení svěřenského fondu v podstatě „donucen“ pod vlivem pro něj nepříznivých vnějších faktorů, které nastaly nezávisle na jeho vůli (anebo se vyjevily jako důsledek jeho protiprávního jednání), je první důležitou indicií, že vyčlenění majetku jen uměle zinscenoval, aby dal formálně najevo, že odstranil překážku spočívající v existenci vlastnictví na jeho straně, která mu bránila v kontinuálním uskutečňování jeho vlastnických cílů.

Za úmyslem zakladatele, který pouze předstírá zřízení svěřenského fondu, aby zamaskoval své vlastnictví, by se tak mohl např. skrývat i zájem zakladatele jako společníka společnosti s ručením omezeným vyhnout se vyloučení z této společnosti, které mu hrozí z důvodu, že zneužívá svého většinového postavení, čímž zvlášť závažným způsobem porušuje své povinnosti společníka.¹⁰ Výhodou, o kterou zakladatel svěřenského fondu v daném případě zjevně usiloval, bylo demonstrovat pozbytí vlastnictví podílu, resp. účasti ve společnosti, a tím vytvořit podmínky, za kterých již nebude možné jej jako společníka ze společnosti vyloučit. Souvislost mezi usnesením, kterým valná hromada uvedené společnosti rozhodla o podání návrhu na vyloučení zakladatele jako společníka ze společnosti soudem, a právním jednáním, kterým zakladatel vyčlenil svůj podíl do svěřenského fondu, jasně naznačovala, že skutečným motivem zřízení svěřenského fondu bylo předejít negativním následkům porušování povinností společníkem (zakladatelem).

Podobně jako ve výše zmiňovaných případech, ve kterých byl svěřenský fond zřízen za účelem obcházení zákonných pravidel o plnění výživného, i zde z okolností vzniku svěřenského fondu jednoznačně vyplývalo, že výhoda získaná zakladatelem měla povahu zákonem reprobovaného cíle. Také zde svěřenský fond sice formálně vznikl, avšak uznat, že došlo k reálnému vyčlenění obchodního podílu z vlastnictví zakladatele, by za daných podmínek znamenalo popřít použitelnost norem stanovených na ochranu zájmů společnosti proti problematickému společníkovi a legitimizovat tak jeho protiprávní chování (srov. § 204 ZOK).

Pro úplnost je třeba dodat, že většinový společník, o jehož vyloučení ze společnosti měl soud rozhodovat, byl současně jediným jednatelem této společnosti. Z důvodu, že tento společník nemohl společnost v řízení o jeho vyloučení zastupovat, bylo nejprve nutné jmenovat společnosti hmotněprávního opatrovníka podle § 486 ObčZ. Komplikace se objevily v okamžiku, ve kterém nižší soudy nevyhověly návrhu na jmenování opatrovníka s vysvětlením, že zde není důvod pro jeho jmenování, neboť návrh na vyloučení společníka podaný opatrovníkem za společnost by stejně nemohl být úspěšný, když nelze vyloučit ze společnosti někoho, komu účast ve společnosti již zanikla.¹¹

Jinými slovy, nižší soudy při posuzování návrhu na jmenování opatrovníka automaticky předpokládaly, že vyčlenění podílu většinového společníka ve prospěch svěřenského fondu bylo platné a efektivní, a že zakladatel tudíž přestal být tímto společníkem. Postup nižších soudů, které předjímaly, že je zbytečné uvažovat o vyloučení společníka, a tedy že společnost opatrovníka nepotřebuje, byl posouzen jako nesprávný. Hlavním sdělením Nejvyššího soudu byl závěr, že soudy při rozhodování o jmenování hmotněprávního opatrovníka, kterého právnická osoba potřebuje k ochraně svých práv, nemohou dopředu hodnotit, zda společnost bude při uplatňování těchto práv úspěšná, ledaže by bylo na první pohled zcela zjevné,⛘že jmenování (kolizního) opatrovníka nemůže sloužit svému účelu.¹²

Je zajímavé, že situaci, ve které navrhovatelka zpochybnila platnost vyčlenění majetku (obchodního podílu většinového společníka) do svěřenského fondu, NS neposoudil jako případ, ve kterém by opatrovník měl být jmenován ke zřejmě bezúspěšnému bránění práva.¹³ Tedy vlastně nevyloučil, že společnost může být v řízení o návrhu na vyloučení společníka úspěšná, navzdory tomu, že tento společník svou účast ve společnosti v důsledku vzniku svěřenského fondu formálně pozbyl, a navzdory tomu, že vlastnická práva k obchodnímu podílu nyní vykonává svěřenský správce. Tím se potvrzuje, že skutečnost zápisu svěřenského fondu v evidenci by neměla být přeceňována, neboť není pro svěřenský fond nejzásadnějším konstitutivním elementem.

Cesta k vyloučení většinového společníka ze společnosti nakonec zůstala otevřená, přestože na místě tohoto společníka stál formálně už jiný subjekt, tj. svěřenský správce jednající na účet svěřenského fondu, a přestože obchodní podíl ve společnosti přešel (i podle stavu zápisu v obchodním rejstříku) z vlastnictví zakladatele do majetku ve svěřenském fondu. Pakliže by však mělo být opravdu rozhodnuto o vyloučení osoby zakladatele jakožto společníka (s ohledem na zjištění, že zakladatel má nad svěřenským fondem kontrolu a fakticky tak nepřestal být tímto společníkem), musely by být negovány věcněprávní následky spojované se vzniklým svěřenským fondem, resp. muselo by být prohlášeno, že takové následky reálně nenastaly.

Majetkové uspořádání, ve kterém o výkonu vlastnických práv nadále podle své autonomní vůle rozhoduje ten, kdo zároveň vůči všem třetím osobám demonstruje, že již není jejich subjektem, nezbývá než označit za iluzorní svěřenský fond, a tudíž neplatně zřízený pro nesplnění esenciálních předpokladů, které jsou imanentní svěřenskému fondu jako právnímu institutu. Především by pak bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. § 588 ObčZ) připustit, aby kdokoli mohl těžit prospěch z toho, že mu reálně svědčí vlastnická práva k určitému majetku, ale přitom by ve své majetkové sféře nenesl negativní právní důsledky vyplývající ze zneužívání jejich výkonu nebo z toho, že by v souvislosti s jejich výkonem neplnil určitou právní povinnost anebo porušoval určitý zákonný zákaz.

Posouzení měřítek efektivního vyčlenění majetku z vlastnictví zakladatele a spolu s ním platného zřízení svěřenského fondu velmi úzce souvisí zejména také s otázkou ochrany osobních věřitelů zakladatele svěřenského fondu, která se neomezuje pouze na problém krácení již existujících pohledávek věřitelů, proti kterému se lze standardně bránit odpůrčí žalobou, tj. domáhat se vyslovení relativní neúčinnosti fradulózního právního jednání, jímž dlužník vyvedl svůj majetek do svěřenského fondu (srov. § 589 a násl. ObčZ).

Ochrana věřitelů zakladatele má širší rozměr, neboť se týká i budoucích věřitelů, s nimiž zakladatel jako dlužník teprve vstoupí do závazků po vzniku svěřenského fondu, ať už půjde o závazky založené smlouvou, nebo jinou právní skutečností.

Příkladem by mohla být povinnost zakladatele k náhradě škody způsobené za trvání správy svěřenského fondu deliktním jednáním zakladatele nebo třeba i škody, která by vznikla bez zavinění zakladatele a za kterou by poškozenému odpovídal na principu objektivní odpovědnosti (tedy typicky např. škoda, která vznikla nezávisle na vůli zakladatele v důsledku určité zákonem kvalifikované škodní události). Záměr zakladatele svěřenského fondu zřídit svěřenský fond s cílem chránit účinně svůj vlastní majetek před exekučními nároky třetích osob by se mohl velice snadno dostat do rozporu s odůvodněnými zájmy poškozeného, který (stejně jako každý další věřitel zakladatele) bude naopak zcela legitimně požadovat, aby úkojná masa tvořená majetkem, který je vlastnictvím zakladatele, byla co nejširší zárukou uspokojení jeho práv a nebyla zakladatelem (dlužníkem) uměle zužována.

Limitem autonomie vůle zakladatele svěřenského fondu při určování podmínek vyčlenění majetku je požadavek na šetření určitých axiomatických principů soukromého práva, které se v případě potřeby musí prosadit na úkor platnosti zřízení svěřenského fondu. Také naším soukromým právem se bezpochyby prolíná základní systémové pravidlo, podle kterého je každý za splnění svého závazku zavázán celým svým majetkem, movitým a nemovitým, současným a budoucím, s výjimkou majetku, který je nepostižitelný, a majetku, který je předmětem oddělení jmění tam, kde to připouští zákon.¹⁴ Přestože uvedená zásada není v českém občanském zákoníku explicitně vyjádřena, je i v našem právu jako stěžejní princip bezesporu akceptována a uplatňována a nesmí být překračována, vyjma případů a za podmínek určených zákonem.

Ve stručnosti připomeňme, že zmíněná zásada je jedním z hlavních postulátů tzv. klasické teorie jmění,¹⁵ která v moderních soukromých právních řádech sice již nepůsobí absolutně (nedokáže bezezbytku pokrýt realitu praktického právního života), avšak stále si v nich udržuje dominující charakter. Princip, podle kterého je každá osoba způsobilá mít majetek, ale současně je způsobilá skrze všechen svůj majetek odpovídat za své závazky,¹⁶ odráží ústřední úlohu, kterou osoba jako základní právně-ekonomická jednotka zaujímá v majetkových právních vztazích. Popření, resp. obcházení tohoto základního paradigmatu by mohlo rozbít integritu právních vztahů a narušit řádné fungování celého socio-ekonomického řádu.¹⁷

Výjimkou ze zásady jednoty jmění, ale současně i potvrzením její přítomnosti v českém právu, jsou v prvé řadě zákonem přesně vymezené režimy oddělených jmění, které při nařízeném výkonu rozhodnutí bývají vyňaty⛘z dosahu věřitelů vlastníka, ledaže by vlastník měl právo s odděleným majetkem volně nakládat.¹⁸ Zatímco však v případech oddělených jmění určitý majetek zůstává vlastnictvím nějaké osoby nebo více osob¹⁹ (někdo k věcem v odděleném jmění pro sebe drží vlastnická práva), v případě svěřenského fondu majetek není vlastnictvím osoby (srov. § 1011 ObčZ), ale je „doslova“ přivlastněn k účelu (vlastnická práva lpí na věcech ve svěřenském fondu, jsou vykonávána svěřenským správcem, avšak nejsou subjektivními vlastnickými právy správce ani jiné osoby).

Ustanovení občanského zákoníku týkající se svěřenského fondu jdou ještě dále nad rámec výše uvedené zásady, neboť nabourávají její výchozí předpoklad, že jmění (vlastnictví) je spojeno s určitou osobou jako právním subjektem. Všimněme si, že zákon specificky zdůrazňuje, aby zakladatel při zřízení svěřenského fondu „vyčlenil majetek ze svého vlastnictví“ (§ 1448 odst. 1 ObčZ), a to tak, aby tento vyčleněný majetek napříště nebyl vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím svěřenského správce, ani vlastnictvím obmyšleného (§ 1448 odst. 3 ObčZ). Dává tím po vzoru québecké úpravy²⁰ jasně najevo, že majetek ve svěřenském fondu je nejen oddělený, ale je zároveň autonomní neboli nezávislý na subjektu práva (§ 1448 odst. 2 ObčZ). To především implikuje striktní požadavek, aby sám zakladatel k vyčleněnému majetku ztratil vlastnické právo.

Vyjdeme-li tedy ze základního pojmového předpokladu svěřenského fondu, že majetek v něm není vlastnictvím zakladatele, bylo by v rozporu s § 1448 odst. 1 až 3 ObčZ, pokud by se zakladatel nezřekl v plném rozsahu vlastnického práva k vyčleněnému majetku, tedy pokud by se ho nezřekl kompletně se všemi jeho obsahovými komponenty. K platnému zřízení svěřenského fondu z pohledu osoby zakladatele nepostačuje „vyčlenit majetek pro účel“ a podržet si přitom např. právo měnit statut, udílet správci pokyny k nakládání s majetkem nebo rozhodnout o ukončení správy svěřenského fondu a vydání majetku obmyšleným. Pojem „vyčlenění“ totiž sám o sobě nevypovídá nic o povaze a právních následcích majetkové dispozice, kterou zakladatel činí, když vytváří svěřenský fond.

Nelze proto mimo jiné ani dovozovat, že „majetek vyčleněný k určitému účelu“ představuje společný znak, který odůvodňuje, aby se na svěřenský fond mechanicky cestou analogie aplikovala ustanovení občanského zákoníku o fundacích zařazená do úpravy právnických osob (srov. § 303 a násl. ObčZ). Právní následky spojené s vyčleněním majetku ve smyslu dispozice formující oddělené a nezávislé vlastnictví jako zvláštní věcněprávní stav jsou jiné než právní následky, které vznikají v případě vytvoření fundace jako subjektu práva s právní osobností a vnitřní organizační strukturou. Svěřenský fond a fundace jsou z hlediska právních následků vyčlenění majetku dva různé nástroje, které zákon nabízí zakladateli pro realizaci jeho „vyčleňovacího“ záměru. Každý z nich se řídí samostatným a v řadě aspektů naprosto odlišným právním režimem.²¹

Platí to především o často diskutované otázce, jakým způsobem a v jakém rozsahu je možné změnit statut svěřenského fondu. Je nutné odmítnout myšlenku, že dovoluje-li právní úprava zakladateli nadace vyhradit si pro sebe nebo některému z orgánů nadace právo změnit nadační listinu (srov. § 317 ObčZ), může si analogicky stejné právo vyhradit i zakladatel svěřenského fondu ve vztahu ke změně statutu svěřenského fondu. Zaprvé, postavení zakladatele svěřenského fondu je specifické, jiné než postavení zakladatele nadace, kterému je zákonem výslovně garantována primární úloha při změnách nadační listiny. Zadruhé, zákonodárce neopomněl otázku změny statutu svěřenského fondu upravit (a nevytvořil tím mezeru v zákoně). Občanský zákoník tuto otázku řeší a ve srovnání s úpravou modifikací zakladatelských dokumentů fundací ji řeší úplně jiným způsobem a ve světle odlišných východisek.

Úprava změn statutu svěřenského fondu vychází z kategorického zákazu změny účelu svěřenského fondu, s výjimkou případu svěřenského fondu zřízeného za veřejně prospěšným účelem, u něhož je změna účelu navíc zamýšlena jako opatření k odvrácení zrušení svěřenského fondu (srov. § 1469 odst. 1 ObčZ). Na rozdíl od poměrně benevolentního režimu nadace, který připouští, aby účel nadace byl změněn, a to i zakladatelem, pokud si toto právo vyhradil (srov. § 321 a násl. ObčZ), účel svěřenského fondu je nezměnitelný, tj. s výše uvedenou výhradou nemůže být za žádných okolností nahrazen jiným, třebas i podobným účelem, a to nejen právním jednáním zakladatele, ale ani rozhodnutím soudu.

Naopak, zájem na zachování integrity účelu svěřenského fondu je jediným zákonem předvídaným a ospravedlnitelným důvodem, pro který může soud sáhnout na statut svěřenského fondu a upravit ho tak, aby se vhodnou reformulací podmínek jeho fungování podpořilo dosažení jeho účelu (§ 1469 odst. 2 ObčZ). Nezměnitelnost účelu svěřenského fondu (zřízeného za soukromým účelem) je logicky odvozena z konceptu vlastnictví odděleného a nezávislého na subjektu práva, zvláště pak nezávislého na vůli zakladatele, svěřenského správce a obmyšleného. Je esenciální vlastností, která svěřenský fond charakterizuje a odlišuje právě zejména od fundací.

Někdy se lze setkat s názorem, že statut svěřenského fondu je možné změnit i bez ingerence soudu, týká-li se změna „nepodstatných“ či „technických“ aspektů správy svěřenského fondu a nezasahuje-li do jeho účelu. Není však už řečeno a ani není dost dobře možné obecně určit, co by mělo být těmito méně významnými změnami, které by mohly být provedeny z vůle subjektů zúčastněných na svěřenském fondu, nebo snad dokonce i z vůle jiných osob. Ve skutečnosti je pro svěřenský fond relevantní právě a jen taková změna statutu, která nějakým způsobem dopadá na účel svěřenského fondu, tj. dopadá na účel pozitivně, tedy tak, že změna prospívá účelu ve shodě s původním úmyslem zakladatele, resp. pomáhá účelu vůbec dosáhnout. V tomto smyslu každá změna statutu svěřenského fondu, kterou zákon připouští, musí být podstatná.⛘

Změna statutu svěřenského fondu je koncipována jako opatření výjimečné, které je nutnou reakcí na výskyt teprve nových, neočekávaných objektivních příčin, které znesnadňují či komplikují dosažení účelu svěřenského fondu. Zakladateli nic nebrání, aby ve statutu specifikoval konkrétní budoucí okolnosti nebo situace, za kterých se např. sníží určený počet svěřenských správců nebo se např. změní podmínky pro vydání a rozdělení majetku obmyšleným, včetně určení způsobu, jak tyto podmínky budou in eventum upraveny.

Zakladatel by také mohl (a ideálně měl) ve statutu formulovat určitá vodítka zachycující jeho zvláštní přání, aby byl ujištěn, že pro případ rozhodování soudu o změně statutu bude jeho původnímu úmyslu co nejlépe vyhověno. Zakladatel si však nemůže pro sebe vyhradit právo měnit statut, byť by šlo o jakási jím tvrzená „nepodstatná“ či „vnitřní“ pravidla fungování svěřenského fondu s tím, že o vymezení toho, co v závislosti na nových okolnostech je, nebo není podstatné, by rozhodovala pozdější vůle zakladatele opřená o jeho nové úmysly a preference.

Občanský zákoník ostatně s žádnou klasifikací druhů změn statutu, resp. aspektů správy svěřenského fondu z hlediska jejich důležitosti či nedůležitosti nepracuje. Právě proto, že uskutečněna může být jen změna statutu, která je pro svěřenský fond podstatná, a dále proto, že nikdy nelze dopředu odhadnout, co ve světle příštích neočekávaných a neznámých poměrů a událostí bude nebo nebude pro účel svěřenského fondu prospěšné. Každý svěřenský fond je jiný, neboť účel svěřenského fondu a obsah statutu jsou s ohledem na specifické cíle a přání zakladatele také pokaždé jiné.

Nelze generálně pro všechny případy stanovit (a proto tak nečiní ani zákon), jaká pravidla vyjádřená ve statutu jsou z hlediska naplňování účelu svěřenského fondu významnější a jaká méně významná. Bylo by především chybou se domnívat, že soudní rozhodnutí je vyžadováno pouze při změně některé z obligatorních náležitostí statutu uvedených v § 1452 odst. 2 písm. a) až g) ObčZ, zatímco další fakultativní pravidla, která zakladatel do statutu vloží, jsou nepodstatná, tudíž mohou být libovolně měněna i bez přivolení soudu. To není smyslem sdělení v tomto ustanovení.

K tomu je nutné dodat, že neexistuje ani žádná vnitřní a vnější správa svěřenského fondu. Co by se mělo rozumět „vnitřní správou“ a kdo by určoval „vnitřní“ charakter jejích pravidel? Vznikem svěřenského fondu se nevytváří struktura vnitřních orgánů a nevytváří se žádné vnitřní poměry mezi subjekty zúčastněnými na svěřenském fondu, které by se řídily pravidly s účinky inter partes. Přinejmenším do té míry, že svěřenský správce není a nesmí být vázán příkazy zakladatele nebo obmyšleného, pokud jde o výkon svěřených vlastnických práv. Svěřenský správce je při výkonu své funkce vázán pouze účelem svěřenského fondu, zákonem a pokyny týkajícími se správy, jak byly nastaveny zakladatelem ve statutu při zřízení svěřenského fondu.

Posouzení, zda je potřebné a odůvodněné upravit podmínky správy svěřenského fondu, a určení, jakým způsobem má být změna statutu provedena, nemůže být ponecháno na vůli zakladatele (a ani na vůli správce, ani na vůli obmyšleného). Jakmile svěřenský fond vznikne, zakladateli již nepřísluší o majetku ve svěřenském fondu rozhodovat, resp. přísluší mu o něm rozhodovat pouze v rozsahu a způsobem vymezeným zákonem (srov. např. § 1454 ObčZ). Výhrada práva zakladatele vlastním jednáním modifikovat statut svěřenského fondu by se rovnala nepřípustnému rozšíření prostoru, ve kterém zákon zakladateli jako „nevlastníkovi“ výjimečně dovoluje se pohybovat.

Prohlášení, jímž by zakladatel sám sobě přiznal právo upravovat statut svěřenského fondu, třebaže by se modifikační oprávnění podle slov zakladatele vztahovalo pouze na „nepodstatné otázky, které nesouvisejí s účelem svěřenského fondu“ nebo „vnitřní záležitosti správy“ apod., by bylo způsobilé vyvolat pochybnost, zda zakladatel naplnil všechny předpoklady k úplnému pozbytí vlastnictví vyčleněného majetku. Bylo by možné tvrdit, že zakladatel splnil podmínky požadované zákonem k vytvoření odděleného a nezávislého vlastnictví, když by použitím modifikační doložky proti vůli zákonodárce derogoval aplikační význam § 1469 odst. 2 ObčZ, který provádění změn statutu svěřenského fondu podřizuje výlučnému dohledu soudu a zároveň i stanoví zvláštní kritéria, kterými musí být navrhovaná změna soudem vždy poměřena?

Změnu statutu svěřenského fondu může iniciovat každý, kdo na tom má právní zájem (srov. § 1469 odst. 1 a 2 ObčZ), a to s garancí, že o změně rozhodne vždy soud na základě zákonem stanovených kritérií. Tedy nikoli pouze zakladatel, správce a obmyšlený, ale i každá další osoba s právním zájmem má zákonem zaručené právo požadovat, aby se v situaci, ve které vyvstane potřeba odblokovat nebo vylepšit určitý aspekt správy svěřenského fondu, prosadilo řešení, které usnadní, resp. podpoří dosažení účelu svěřenského fondu, a které nebude vzápětí zvráceno modifikačním opatřením prosazujícím nové „vlastnické“ úmysly zakladatele.

Doložka, která by proces změny statutu svěřenského fondu vyjímala ze zákonem založené pravomoci soudu a vyhrazovala by jej do volné diskreční působnosti zakladatele, by byla dalším znamením, že zakladatel si ponechal účinnou kontrolu nad majetkem ve svěřenském fondu, a že se tedy v rozporu se zákonem nevzdal vlastnictví vyčleněného majetku.

Zakladatel očividně nemá být zcela pasivním prvkem v právním uspořádání, které se utváří vznikem svěřenského fondu. Nelze ovšem přehlédnout, že zákonná úprava jasně stanoví, ve kterých specifických případech si zakladatel může pro sebe vyhradit aktivní prostor, pokud jde o změny svěřenského fondu, resp. obecně, pokud jde o pravomoci zakladatele vykonávané ve vztahu ke svěřenskému fondu. Je-li tedy zakladateli výjimečně přiznáno určité právo zasáhnout do úpravy podmínek správy svěřenského fondu nebo se přímo podílet na jejím výkonu, zákon to výslovně stanoví a upravuje rovnou i způsob a meze pro výkon tohoto práva.

Především, zakladatel není připraven o možnost dosáhnout vlastním přičiněním změny statutu svěřenského fondu, neboť jako osoba, která na tom má právní zájem, je zakladatel aktivně legitimován k podání návrhu na úpravu statutu soudem a je zároveň oprávněn požadovat i zrušení svěřenského fondu za podmínek stanovených v § 1469 ObčZ.⛘

Je nutné vyvrátit případnou představu o tom, že zákonný režim provádění změn statutu svěřenského fondu dopadá pouze na případy, ve kterých zde už není zakladatel. Takovou úvahu vylučuje výslovné znění § 1470 ObčZ, podle kterého je soud povinen si před rozhodnutím o zrušení, resp. změně statutu svěřenského fondu vyžádat stanovisko zakladatele, popř. jeho právního nástupce, pakliže sám zakladatel není navrhovatelem. Zmíněné ustanovení je mimo jiné dalším důkazem, že na změnu statutu svěřenského fondu nelze analogicky aplikovat právní režim změn zakladatelských dokumentů nadace, zde konkrétně § 319 ObčZ, který se použije specificky jen na případ změny nadační listiny při absenci zakladatele.

Zakladatel svěřenského fondu je dále oprávněn jmenovat obmyšleného a určit mu plnění ze svěřenského fondu nebo způsob, jak bude obmyšlený určen [srov. § 1452 odst. 2 písm. f) ObčZ]. V důsledku přílišné lapidárnosti české úpravy však může vzniknout pochybnost, co všechno se rozumí jiným způsobem určení obmyšleného. Český občanský zákoník výslovně neupravuje právo zakladatele vyhradit si pro sebe právo jmenovat obmyšleného na pozdější dobu po vzniku svěřenského fondu a na rozdíl od québecké předlohy²² není zřejmé ani to, zda lze výběrem obmyšleného pověřit někoho jiného než svěřenského správce. Zatímco u svěřenského správce se s výkonem tohoto práva pro případ, že je nevyužije, resp. nechce využít zakladatel, počítá (srov. § 1457 odst. 2 ObčZ), ve vztahu k možnosti pověřit výběrem obmyšleného třetí osobu zákon mlčí.

Na druhou stranu, zmocnění určit ve statutu „způsob určení obmyšleného“ je poměrně široce formulované, takže zakladatele patrně opravňuje i k tomu, aby výkon svého práva jmenovat obmyšleného odsunul na pozdější rozhodný okamžik nebo aby se tohoto práva zřekl (srov. také § 1457 odst. 1 ObčZ) ve prospěch svěřenského správce nebo jiné osoby, pokud statut vymezí alespoň blíže specifikovanou skupinu potenciálních obmyšlených (např. vnoučata zakladatele), ze které bude obmyšlený vybrán (v případě svěřenského fondu zřízeného k soukromému účelu). Lze si tedy představit, že třetí osobou povolanou zakladatelem k určení obmyšleného by mohl být např. obmyšlený s právem na plody a užitky, který by podle stanovených podmínek určoval, komu bude majetek ze svěřenského fondu vydán.

Zakladateli přímo ze zákona náleží rovněž oprávnění jmenovat a odvolávat svěřenského správce (§ 1455 odst. 1 ObčZ), které je bezesporu (pokud tak bylo zamýšleno) velice užitečným prostředkem k tomu, aby zakladatel mohl pružně reagovat na určitý stagnující vývoj správy, který má původ v přístupu svěřenského správce neodpovídajícím představám zakladatele o výkonu efektivní a řádné správy. Netřeba ovšem zdůrazňovat, že zákonem udělená pravomoc odvolávat správce je velice mocným a jednoduše zneužitelným privilegiem v rukou zakladatele sledujícího nepoctivý záměr dosadit do funkce správce poslušnou a „loajální“ (např. blízkou) osobu, která bude pouze plnit přání zakladatele a jednat podle jeho pokynů.

Právo kdykoli, a to bez uvedení kvalifikovaného důvodu, odvolat svěřenského správce je velmi silným nástrojem v rukou zakladatele, který mu dává výraznou možnost fakticky ovládat správce, a tím prosazovat svůj vliv na správu svěřenského fondu. Toto řešení zvolené českým zákonodárcem není ideální, neboť se neslučuje s konceptem odděleného a nezávislého vlastnictví a požadavkem, aby se zakladatel zřekl vlastnictví, resp. vlády nad vyčleněným majetkem. Jde o zákonem nešťastně formulovaný aspekt správy svěřenského fondu, který navíc u některých autorů vyvolává nesprávný pocit, že zakladateli je dovoleno rezervovat si ve statutu i další obdobná silná práva, jako je právo měnit statut, udílet příkazy správci apod.

Není vhodné, aby zákon tímto způsobem posiloval postavení zakladatele vůči svěřenskému správci. Právo zakladatele odvolávat svěřenského správce staví správce nevyhnutelně do podřízeného a závislého postavení, což přináší logické riziko, že správce bude jednat podle přání a momentálních zájmů zakladatele, zvláště v případě úplatného výkonu funkce svěřenským správcem. Namísto dalšího rozšiřování katalogu práv zakladatele svěřenského fondu je nutné naopak doporučit, aby se zakladatel ve statutu při zřízení svěřenského fondu vzdal práva odvolávat správce, eventuálně aby si pouze vymínil právo nahradit (jmenovat nového) správce pro případ, že z jakéhokoli důvodu skončí činnost původního správce.

Jiným významným privilegiem, které zákon přiznává zakladateli svěřenského fondu, je právo být svěřenským správcem za podmínek určených v § 1454 ObčZ, tedy za předpokladu, že svěřenský fond bude mít dalšího správce, kterým bude třetí osoba odlišná od zakladatele i obmyšleného. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nestanoví jiné zvláštní požadavky na osobu toho, kdo má být vedle zakladatele/obmyšleného dalším spolusprávcem, existuje nemalé riziko, že na místo spolusprávce bude dosazena osoba, která z důvodu blízkého nebo závislého vztahu k zakladateli bude sice jednat společně se zakladatelem, ale přitom úslužně podle přání a pokynů zakladatele.

Důmyslnou fintou, jak obejít pravidlo o kumulaci postavení zakladatele a funkce svěřenského správce vyjádřeného v § 1454 ObčZ, by mohl být i trik s tzv. „nastrčeným“ zakladatelem („dummy settlor“).²³ Toho lze dosáhnout relativně jednoduše, vyčlení-li určitá osoba jako „zakladatel“ ze svého vlastnictví určitý minimální či symbolický majetek, zatímco někdo další – opět zpravidla nějaká blízká osoba následně přispěje do svěřenského fondu hlavní částí majetku, aniž by tím však tento přispěvatel získal postavení zakladatele (srov. § 1468 ObčZ). Bylo by zjevně v rozporu se smyslem a účelem normy (srov. § 547 ObčZ), jejímž cílem je zajistit minimální standard objektivního výkonu správy,²⁴ jestliže by tento přispěvatel (tj. reálný zakladatel) byl zároveň jmenován jediným správcem svěřenského fondu.

Přispěvatelem, který smlouvou uzavřenou se svěřenským správcem nebo pořízením pro případ smrti doplňuje či obnovuje majetkovou podstatu svěřenského⛘fondu, nemusí být osoba odlišná od zakladatele, ale může jím být i zakladatel. Ovšem ani v případě, kdy tímto přispěvatelem je sám zakladatel, nedochází ke znovuvytvoření svěřenského fondu, tj. zakladatel, který zvýšil majetek svěřenského fondu, nenabývá právo změnit, resp. vydat znovu statut, natož změnit účel svěřenského fondu (nestává se znovu zakladatelem). Nový majetek nabytý svěřenským správcem do svěřenského fondu se řídí podmínkami správy podle již vydaného statutu a zákona (§ 1468 ObčZ), což potvrzuje obecné východisko, že statut svěřenského fondu je zásadně neměnný, tj. nemůže být modifikován (jinak než soudem) dokonce ani při zvýšení majetku svěřenského fondu.

Zakladateli je rovněž přiznáno právo výkonu dohledu nad správou svěřenského fondu, včetně práva pověřit dohledem i další osoby, resp. určit tyto osoby ve statutu svěřenského fondu (§ 1463 odst. 1 ObčZ). Z ustanovení upravujících tento dohled však nelze dovozovat, že správce vystupuje v podřízeném postavení vůči zakladateli nebo obmyšlenému, tj. nelze extenzivním výkladem těchto ustanovení stavět svěřenského správce do postavení, které by bylo srovnatelné s postavením příkazníka jednajícího na účet toho, komu je odpovědný za plnění svých povinností. Postavení svěřenského správce je specifické v tom, že ve skutečnosti není nikomu osobně zavázán za to, že bude řádně plnit své povinnosti.

Zvláštní prostředky dohledu, které má zakladatel, obmyšlený, případně i někdo jiný k dispozici, jsou výrazem potřeby zavedení zvláštní formy kontroly nad činností svěřenského správce, který by jinak při výkonu správy majetku ve svěřenském fondu zůstal zcela nezávislý. Svěřenský správce nejedná jako přímý zástupce a není ani nepřímým zástupcem obmyšleného nebo zakladatele. Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu svěřenský správce vykonává vlastním jménem, avšak nevykonává je na svůj vlastní účet ani na účet jiného subjektu práva. Vykonává je na účet bezsubjektového svěřenského fondu (§ 1448 odst. 3 ObčZ).

Nikdo, zejména ne zakladatel ani obmyšlený, není oprávněn dávat svěřenskému správci jakékoli pokyny týkající se správy a v tomto směru nelze rozsah práv zakladatele či obmyšleného ve statutu rozšiřovat. Soubor práv plynoucích oprávněným osobám z dohledu nad správou svěřenského fondu je zákonem specificky daný a uzavřený. Odpovídá míře, kterou zákonodárce považoval za nutnou a adekvátní k dosažení cílů dohledu, tj. k zajištění řádného plnění povinností svěřenského správce, a tím správného fungování svěřenského fondu. Právo usměrňovat vlastními příkazy nebo souhlasy jednání svěřenského správce v tomto zákonem upraveném výčtu dohledových prostředků zahrnuto není.

Vznikne-li s ohledem na cíle dohledu potřeba vmísit se svěřenskému správci určitým pokynem do výkonu správy, je požadovaným řešením postup spočívající v ingerenci soudu. Zákonem přiznaným dohledovým prostředkem je pro tento případ právo oprávněné osoby navrhnout, aby soud svěřenskému správci určité jednání uložil nebo zakázal, přičemž okruh osob, které mohou příslušný návrh podat, je otevřený. Každý, kdo má na zajištění řádného průběhu správy právní zájem, může požadovat, že určitý nedostatek v činnosti svěřenského správce bude napraven soudem a nebude bez záruky objektivního posouzení odstraňován rozhodnutím obmyšleného nebo zakladatele (§ 1466 odst. 1 ObčZ). Mimoto, podmínky a limity aktivní účasti zakladatele a obmyšleného na správě svěřenského fondu jsou jasně vyřešeny v § 1454 ObčZ.

Konečně, zakladatel vystupuje jako „zákonný obmyšlený“ s právem na vydání rezidua majetkové podstaty ze svěřenského fondu v případě, že při zániku správy nebude žádný obmyšlený určený podle statutu, kterému by majetek mohl být vydán (§ 1472 ObčZ). Jestliže tedy zákon předpokládá, že při splnění stanovených podmínek se majetek může ze svěřenského fondu ex lege vrátit zpět do vlastnictví zakladatele, nic zřejmě nebrání tomu, aby se zakladatel jmenoval obmyšleným majetkové podstaty pro případ, že zanikne správa svěřenského fondu (a to třeba i na úkor obmyšleného s právem na plody nebo užitky ze svěřenského fondu, u kterého nelze předpokládat, že mu automaticky vzniká právo na majetek, není-li zde v okamžiku skončení správy jiný obmyšlený²⁵).

Jak již ale bylo uvedeno, český občanský zákoník nepřevzal ze vzorové québecké úpravy čl. 1281 CCQ, který výslovně zakladateli umožňuje vyhradit si právo dostávat plody a užitky nebo dokonce i právo na majetek z fiducie/trustu nebo se podílet na výhodách, které z fiducie plynou. Absence identického nebo podobného ustanovení v české úpravě není z hlediska právní jistoty optimální. Přesto je pravděpodobné, že pokud by záměrem našeho zákonodárce bylo vyjmout zakladatele z okruhu osob, které mohou být určeny obmyšlenými svěřenského fondu, býval by takové omezení zdůraznil jasně formulovaným zákazem, že zakladatel nemůže být obmyšleným nebo že zakladateli nemůže být přiznáno právo na plnění ze svěřenského fondu apod.

Takovým zákazem není ani norma vyjádřená v § 1458 odst. 2 ObčZ,²⁶ jejímž účelem je nedovolit nikomu, kdo je podle statutu a za podmínek určených statutem oprávněn dle vlastního – diskrečního – uvážení vybrat obmyšleného nebo určit obmyšlenému plnění ze svěřenského fondu, vykonat toto právo ve svůj vlastní prospěch. Předmětné ustanovení systematicky navazuje na odst. 1, jenž vymezuje případ tzv. diskrečního svěřenského fondu, tj. svěřenského fondu, ve kterém zakladatel sám nevyužil práva jmenovat obmyšleného, ale stanovil jiný způsob určení osoby obmyšleného, tj. přiznal někomu jinému, typicky svěřenskému správci, event. třetí osobě, právo jmenovat, resp. vybrat konkrétního obmyšleného z určité předem definované skupiny osob nebo rozhodnout, jaký bude podíl (již jmenovaného) obmyšleného na plnění.²⁷

Uvedená norma ale neříká, že zakladatel nemůže být jmenován obmyšleným. Není ostatně vyloučeno, aby ten, kdo je oprávněn vybrat obmyšleného, jmenoval obmyšleným třeba právě zakladatele svěřenského fondu, bude-li při výběru postupovat v souladu s kritérii zakotvenými ve statutu a upřesňujícími výkon tohoto práva vzhledem k povaze účelu svěřenského fondu.⛘Argumentem podporujícím závěr, že i zakladateli může náležet prospěch z jím zřízeného svěřenského fondu, je § 1449 odst. 2 ObčZ, který potvrzuje, že ani podle českého práva není použití svěřenského fondu omezeno na případy bezúplatného předání, resp. přenechání majetku dalším osobám odlišným od zakladatele. Svěřenský fond lze zřídit mj. i za účelem investování pro dosažení zisku k rozdělení mezi zakladatele, zaměstnance, společníky či jiné osoby.

V každém případě, připustíme-li, že také v českém svěřenském fondu je přípustné, aby zakladatel vystupoval současně v roli obmyšleného, je pak skutečně nezbytné trvat na tom, že i v podmínkách naší úpravy svěřenskému správci náleží výlučná a nikým jiným neřízená správa majetku ve svěřenském fondu a že jediným omezením, kterému se správce musí podvolit, je zákonem vymezený dohled nad správou svěřenského fondu.²⁸ Je nutné vyvrátit představu, že výkon vlastnických práv k majetku ve svěřenském fondu lze rozprostřít mezi zakladatele, správce a obmyšleného či dokonce rozšířit i na někoho dalšího, kdo stojí mimo svěřenský fond.

Vyčlenění majetku z vlastnictví zakladatele při zřízení svěřenského fondu tedy nemusí být z pohledu zakladatele nenávratné. Musí však být bezpodmínečné, tj. mít plný účinek, a neodvolatelné v tom smyslu, že zakladatel si nemůže vyhradit právo vzít si majetek ze svěřenského fondu kdykoli zpět podle svého vlastního volního uvážení, resp. podmínky správy svěřenského fondu nemohou být nastaveny způsobem, který by zakladateli umožňoval správu předčasně ukončit a vynutit si na svěřenském správci vydání majetku ze svěřenského fondu.

Jakmile je určitý majetek přivlastněn k účelu a opustí vlastnictví zakladatele, tj. přestane být jeho vlastnictvím (srov. § 1448 odst. 3 ObčZ), nemůže již zakladatel, ale ani nikdo jiný, z vlastní vůle rozhodnout, že toto přivlastnění majetku k účelu najednou skončí a že majetek, od kterého se zakladatel „odvlastnil“, mu bude znovu patřit. Podobně jako v případě změn statutu, o zrušení svěřenského fondu může rozhodnout pouze soud, a to teprve tehdy, není-li možné dosáhnout jeho účelu pro určitou nepřekonatelnou překážku, kterou nelze odstranit úpravou podmínek jeho správy (srov. § 1469 ObčZ).

Svěřenský fond je právní uspořádání věcněprávního charakteru, ve kterém je majetek přivlastněn k účelu a podléhá výlučnému výkonu vlastnických práv svěřenským správcem. Z hlediska zkoumání, zda zakladatel svěřenského fondu efektivně vyčlenil majetek ze svého vlastnictví, se jako fatální může ukázat nejenom skutečnost, že zakladatel si ve vztahu ke svěřenskému fondu vyhradil práva, u kterých to zákon nepředpokládá. S konceptem odděleného a nezávislého vlastnictví majetku přivlastněného k účelu se v kontextu dalších okolností může ukázat být neslučitelná i nepřiměřená kumulace oprávnění, která si zakladatel podle zákona může ve statutu vyhradit.

Zakladatel, jehož záměrem je vůči všem třetím osobám demonstrovat, že zřízením svěřenského fondu pozbyl vlastnictví určitého majetku, by se měl snažit být ve svěřenském fondu spíše tichým a nepřítomným aktérem, který má možnost uplatňovat zvláštní, zákonem taxativně vymezené prostředky dohledu nad řádným průběhem správy (srov. § 1463 ObčZ), a do správy intervenovat pouze v nezbytné míře, která je zdůvodnitelná jasně formulovaným a právně nezávadným účelem svěřenského fondu. V tomto smyslu lze hovořit o umírněném zakladateli, kterému v rámci svěřenského fondu náleží jen potřebné minimum práv a který se některých problematických oprávnění (práva odvolávat svěřenského správce) ve statutu výslovně vzdal.

S určitými rozpaky je třeba pohlížet zejména na svěřenské fondy, které zakladatel vytvořil ve prospěch sebe sama za účelem ochrany svého majetku před budoucími věřiteli (nejen smluvními, ale i věřiteli z mimosmluvních závazků) nebo pro získání jiné výhody, která se v důsledku vzniku, resp. existence odděleného a nezávislého vlastnictví projeví nebo může projevit v jeho majetkové sféře. Z hlediska požadavků na platné vytvoření svěřenského fondu se v těchto případech jeví být kritickým problémem jednak cíl, pro který byl svěřenský fond zřízen a který často spočívá v obcházení určité zákonné povinnosti či určitého zákonného zákazu, jednak dominující pozice, kterou si zakladatel v takto sestrojeném svěřenském fondu zároveň zachovává.

Jisté a správné je, že soudy nejsou nakloněny k uznávání těchto fingovaných vyčlenění majetku, přinejmenším co do jejich účinků vůči osobám, které stojí vně svěřenského fondu a které by působením následků spojených se vznikem autonomního vlastnictví byly jinak na svých právech nespravedlivě zkráceny.

Nad míru činný a všudypřítomný zakladatel je ve struktuře svěřenského fondu evidentně vnímán jako nepatřičný prvek, který může způsobit, že existence svěřenského fondu nebude fakticky uznána. Svěřenský fond, ve kterém figuruje aktivistický zakladatel, se tedy ukazuje být iluzorním minimálně potud, že nepůsobí-li absolutní účinky spojené se vznikem odděleného a nezávislého vlastnictví vůči zakladateli, jsou také vůči všem dalším osobám eliminovány a jsou v zájmu ochrany oprávněných zájmů těchto třetích osob přehlíženy.

Zdá se, že praxe si problém, který do struktury svěřenského fondu přináší silný zakladatel, dobře uvědomuje. Někdy ovšem hledá pochybné alternativní cesty, jak se tomuto problému vyhnout. Tedy snaží se najít způsob, kterým by se zakladatel mohl s úspěchem ubránit nařčení ze strany třetích osob (zejména jeho věřitelů), že s ohledem na velký rozsah pravomocí, které mu v rámci vytvořené majetkové struktury náleží, reálně nepozbyl vlastnictví majetku ve svěřenském fondu. Náměty, které počítají s vytvořením zvláštní pozice jakéhosi dohlížitele či protektora za účelem toho, aby na něho zakladatel kdykoli v průběhu správy, pokud by to bylo „užitečné“ pro zakladatele, delegoval své kontrolní pravomoci, nemají oporu v zákoně.

Především je vyloučeno, aby kdokoli, ať už je to zakladatel nebo někdo jiný, mimo zákonem vymezený režim dohledu nad správou svěřenského fondu (§ 1463 a násl. ObčZ) kontroloval činnost svěřenského správce, a to mj.⛘i dohledem nad tím, zda správce dodržuje pokyny zakladatele, nebo schvalováním důležitých rozhodnutí správců. Je naopak potřebné ve statutu zdůraznit, že svěřenskému správci náleží výlučná a nikým neřízená správa majetku, která nepodléhá žádným pokynům ani souhlasům cizí osoby.

De lege lata není zřejmé, odkud by takový „protektor“ odvozoval pouvoir usměrňovat vlastními pokyny a souhlasy jednání svěřenského správce, když ani jemu by nesvědčilo vlastnictví majetku ve svěřenském fondu. A za další, nemá-li majetek ve svěřenském fondu vlastníka, není jasné, kdo by kontroloval protektora. Odkaz na obvyklé využívání těchto dohlížitelů v zahraničí je v kontextu platné a originální české úpravy svěřenského fondu bezpředmětný a zavádějící. Zvláště když ani podle vzorové québecké úpravy není praxe dosazování těchto „dohlížitelů“ přípustná a není v québeckých trustech praktikována.

Není legitimní dopustit, aby vytvořením nové funkce protektora ve struktuře svěřenského fondu, s níž zákon nepočítá, bylo možné zakrýt nebo napravovat skutečnost, že pánem majetku ve svěřenském fondu zůstal i po jeho vzniku zakladatel, který by teprve v závislosti na určitých, pro něj nepříznivých okolnostech prohlásil, že se vzdává svých oprávnění, ale ve skutečnosti by se za osobu protektora jen schoval. Tyto a podobné úhybné manévry zakladatele jsou nepřípustné. Opět se ukazuje, jak důležité je trvat na stabilitě podmínek svěřenského fondu a dbát na dodržování principu neměnnosti statutu. Zejména na tom, aby statut nebyl upravován podle momentálních potřeb zakladatele (právě např. v důsledku potřeby ukrýt se narychlo před vlastními věřiteli).

Dohled nad správou svěřenského fondu je v občanském zákoníku navržen tak, aby poskytoval zakladateli, ale v určitých aspektech i každé další osobě s právním zájmem na bezproblémovém fungování svěřenského fondu, dostatečnou záruku, že svěřenský správce, který vzhledem ke svému postavení není nikomu odpovědný za výkon svěřených vlastnických práv, bude řádně plnit své povinnosti a že účelu svěřenského fondu bude dosaženo. Zcela logicky a v duchu myšlenky, že majetek ve svěřenském fondu nikomu nepatří, tj. není vlastnictvím osoby, je činnost svěřenského správce oprávněn usměrnit jedině soud (srov. § 1466 ObčZ).

Bylo by v rozporu se zákonem tento kogentně stanovený režim dohledu nahrazovat vlastním kontrolním mechanismem. Možnost existence zvláštního „dohlížitele“ ve svěřenském fondu nelze ospravedlňovat ani odvoláváním se na funkci revizora jako požadovanou součást struktury objevující se v českých nadačních fondech. Právní úprava svěřenského fondu není přívěskem úpravy fundací v části první občanského zákoníku. Je svébytnou a komplexní úpravou s vlastními autonomními pravidly, která v maximální možné míře zohledňují specifika svěřenského fondu jako unikátního právního institutu.