V roce 2013 jsme společně obhajovali tezi,² že pokračování mechanické a často nesmyslné anonymizace všech publikovaných soudních rozhodnutí, tak jak se ustálilo v českém právním prostředí od 90. let, kdy se germánská anonymizační tradice skloubila s dožívající komunistickou editací judikatury, nemá do budoucna smysl. S odkazem na evropskou (unijní a štrasburskou) praxi, stejně jako některé jiné právní systémy, především angloamerické provenience, jsme tvrdili, že otevřenost justice a znalost identity účastníků řízení by měly být pravidlem, rozhodně pro právnické osoby a většinu osob fyzických. Naopak anonymizace by měla zůstat odůvodněnou výjimkou, a to buď na žádost v jednotlivém případě, anebo ve vybraných typech agendy, kde jsou citlivé informace osobní povahy pravidlem a odůvodňují plošně jiný přístup k rovnováze mezi otevřeností justice a soukromím účastníků řízení (jako třeba řízení s účastí nezletilých dětí, věci mezinárodní ochrany, problematika sexuální kriminality apod.).

Čas oponou trhnul a změněn svět. Tentokráte nikoli v básni Jana Nerudy, ale v judikatuře Soudního dvora EU, která se v poslední dekádě v rámci volby mezi ochranou soukromí a otevřeným přístupem k informacím, včetně informací o činnosti soudů, postavila v kontextu ochrany osobních údajů výrazně a často dosti jednostranně na stranu ochrany osobních údajů.³ Celý proces byl nastartován přijetím nového legislativního rámce Unie, nejprve na ústavní úrovni (čl. 16 SFEU a čl. 8 Listiny základních práv EU – „Listina EU“), a následně akcelerován na úrovni sekundární legislativy přijetím obecného nařízení o ochraně osobních údajů⁴ (GDPR). Tento proces stvořil jakési „super-právo“ ochrany osobních údajů, které pojímá samo sebe spíše absolutně. Těžko proto snáší poměřování se zájmy a právy jinými. Stejné vlivy se následně rovněž přelévají do činnosti soudní, a to nejenom při uveřejňování rozhodnutí, ale vlastně v jakémkoli zpracování osobních údajů soudy při jejich soudní činnosti. Rovnováha, která se v 90. letech minulého století, stejně jako první dekádě tohoto století, ustalovala spíše na straně přístupu než ochrany osobních údajů, se tak výrazně vychýlila, tentokráte opět směrem k anonymizaci, resp. pseudonymizaci, veškerých soudních rozhodnutí a osobních údajů fyzických osob v nich. S ohledem na míru a sílu nástupu této praxe se může dokonce zdát, že „právo být zapomenut“ ex post se dále posouvá až k právu na ex ante „anonymní řízení soudní“.

Tak tomu ale ve skutečnosti není. GDPR je bohužel nepříliš povedeným legislativním počinem, u kterého zarazí nejenom jeho místy nesrozumitelné a vnitřně rozporné znění, ale především všeobjímající legislativní design, který vlastně nikdo není v jeho plné šíři schopen respektovat.⁵ Co je však podstatné, je skutečnost, že GDPR paušální anonymizaci osobních údajů v soudních rozhodnutích orgánům členských států rozhodně neukládá. Byť se tento nástroj věcně vztahuje i na činnost soudní, povinnosti z něj plynoucí pro ochranu osobních údajů při výkonu soudnictví, do kterého spadá rovněž uveřejňování výstupů z tohoto procesu v podobě soudních rozhodnutí, jsou minimální. Rozhodně nepožadují paušální anonymizaci osobních údajů fyzických osob⛘v uveřejněných soudních rozhodnutích. Navíc české legislativní provedení GDPR prostřednictvím zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů („ZZOÚ“), ve spojení se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích („SSZ“), zavedlo výrazné derogace z již tak mírného rámce samotného GDPR pro soudní činnost, a to jak věcné, tak institucionální. Navzdory právním pověrám tak GDPR žádné právo na anonymitu před soudem nezakládá.

V tomto článku⁶ se proto detailně věnujeme tématu anonymizace publikovaných soudních rozhodnutí a vůbec ochrany osobních údajů při výkonu soudní činnosti. Téma se otevírá historickým a ústavním exkurzem. Představí princip otevřené spravedlnosti a nastíní další práva a zájmy, se kterými je požadavek na ochranu osobních údajů v soudním řízení a publikaci jeho výstupů nezbytné poměřovat. Navazující část probere samotné požadavky GDPR, a to v dimenzi věcné, institucionální a dozorové. Zároveň se zaměří na vnitrostátní adaptaci těchto pravidel českými zákony a dalšími předpisy. Další část pak spojí oba světy – jak GDPR, tak dalších práv a zájmů – aby došla k závěru, že GDPR rozhodně nepožaduje plošnou anonymizaci všech subjektů údajů při uveřejňování soudních rozhodnutí. Závěr je kritikou v současnosti prováděné nesmyslně široké anonymizace rozhodnutí nižších soudů.

Klíčovým principem soudnictví je jeho otevřenost. Otevřenost, přístupnost a srozumitelnost výkonu spravedlnosti je nezbytnou podmínkou legitimního použití veřejného násilí v podobě vynucení určitého práva, nároku, či trestu vůči jednotlivci. Daná komunita (ať již je to kmen, vesnice, městský stát, cech, stát, či jiná společenská entita) je v zájmu zabránění soukromého násilí ochotna kolektivně vymoci nárok některého svého jedince proti jinému jedinci podléhajícímu její jurisdikci. Nicméně aby se tak stalo, oba tito jedinci musí předstoupit před soud a veřejně, před zraky celé komunity či jejích vybraných členů, přednést svůj spor.

Již od dob Římské říše, ale pravděpodobně ještě dříve, musel proto žalobce, pokud se s žádostí o přiznání nároku a jeho výkon obrátil na společenství nebo později na stát, vystoupit na veřejném místě a věc nechat projednat tam․ V klasickém období starého Říma mohl žalobce proti žalovanému dokonce použít násilí, pokud se žalovaný nechtěl dostavit na veřejné místo (severovýchodní část Fora Romana nazývaná comitium) před soudce (který seděl na pojízdném křesle na tribuně, která se nacházela nad veřejností – tedy opravdu „tribunál“), když byl předvolán k soudu (in ius vocatio).⁷

Počátek evropského novověku přišel s jinou vizí spravedlnosti: justicí kabinetní až skutečně tajnou, kdy veřejnost nemusela a někdy ani neměla vědět, jaký soud a proč se odehrává. Tomu také odpovídala změněná autorita, v jejímž jméně byla rozhodnutí vydávána: již jí nebyla obec, stát, cech, senát, ale panovník odvozující svou moc od Boha. Jak názorně popsal J. Pražák, v systému kabinetní justice vykonával „vladař spravedlnost osobně neb orgány na něm přímo závislými“.⁸ Legitimitu panovníkův soud čerpal nikoli ze společenství, např. reprezentace stavů, ale ze zdrojů jiných, transcendentních. Proto veřejná kontrola justičních postupů a výstupů nebyla na pořadu dne: nikomu nepřísluší „kontrolovat“ soud, který je odrazem neomezené moci panovníka rozdávajícího dle své úvahy dobro ve prospěch poddaných. Tyto rysy se krystalizují v době absolutní monarchie, kdy soudnictví stojí na principech tajnosti, neveřejnosti a písemnosti.⁹

Tato vize má své dopady i do publikace a anonymizace judikatury. Anonymizace publikované judikatury ve středoevropském právním okruhu má své počátky právě v dozvucích kabinetní justice, která měla zůstat tajná. V rakouském právu totiž dochází k první publikaci „polooficiálních“ sbírek moderní judikatury teprve na sklonku 50. let 19. stol., po pádu neoabsolutismu,¹⁰ v období postupné emancipace justice od správy, v té době ale ještě emancipace neúplné. Některé z prvních sbírek judikatury publikované v Rakousku tak od počátku přebírají konvenci anonymizace, či tedy spíše pseudonymizace publikované judikatury. Nečiní tak nicméně z důvodů ochrany osobních údajů, která v 50. či 60. letech 19. stol. skutečně nebyla na pořadu dne. Činí tak, zdá se, ze dvou důvodů.

Zaprvé, bylo to právě z důvodu přetrvávající kabinetní justice, která byla v 60. letech 19. stol. ještě neveřejná.¹¹ Pokud řízení i proces byly neveřejné, nebylo možné veřejně zpřístupnit jejich výstupy včetně jmen a plných údajů o konkrétních zúčastněných osobách (ale samozřejmě ani jmen soudců, kteří věc rozhodovali). Plná anonymizace všech účastníků, v prvních sbírkách naprostá (ve stylu „žalobce A“ či „žalovaný B“, případně „prodejce A“ a „kupující B“), a neuvádění jmen soudců, pak bylo jedinou možností, jak veřejnost vůbec seznámit s nějakými justičními výstupy a přitom zachovat tehdy ještě panující tajnost kabinetní justice a jejích výstupů.¹² Např. na stránkách českého časopisu Právník, který začal vycházet v r. 1861 a záhy začal publikovat editovanou (a anonymizovanou) judikaturu, vidíme v 60. letech 19. stol. pravidelně výzvy volající po ústnosti a veřejnosti soudního jednání.¹³ Třeba dodat, že konec kabinetní justice ve starém Rakousku nastal až v důsledku Prosincové ústavy z r. 1867, zakotvením ústavního principu⛘veřejnosti a ústnosti soudního jednání a přijetím nových procesních řádů v následujících dekádách.¹⁴ Nicméně v ten okamžik se již ustálila určitá konvence co do formátu publikace judikatury, která následně přetrvala.

Zadruhé, deklarovaným účelem prvních sbírek rakouské judikatury nebylo informování veřejnosti v moderním slova smyslu, ale sjednocování judikatury dovnitř justičního systému. Jednalo se vlastně o evidenci právních vět dosažených judikaturou, od které se další rozhodovací praxe soudů nesměla odchýlit.¹⁵ Právní věty byly v první fázi publikovány bez skutkového pozadí, které začalo být uveřejňováno později. Dosah „judikaturního práva“¹⁶ se nicméně výrazným způsobem rozšíří, pokud je odosobněno, tedy odtrženo od příběhu a skutkových okolností, které daly vzniknout právní větě. Ostatně stejné platí pro dnešní práci s právními větami odtrženými od jejich skutkového kontextu. Rovněž z tohoto důvodu docházelo k úmyslnému potlačování skutkových okolností jednotlivých kauz, včetně identity a bližších údajů o stranách a jiných osobách v odůvodnění vystupujících, které byly nejenom podružné, ale v systému abstraktních a zobecněných právních vět vlastně nežádoucí.

Je proto fascinující pozorovat, jak se dnes ve jménu „ochrany osobních údajů“ systém uveřejňování soudních rozhodnutí vlastně vrací tam, kde začal: k jakési obdobě kabinetní justice, kde adresátům přeci není nic do toho, proč soud rozhodl tak, jak rozhodl, tentokráte však ve jménu (ve skutečnosti neexistujícího) „super-práva“ na anonymitu před soudem, které automaticky přebíjí všechny ostatní zájmy. Jedná se rovněž o zajímavou případovou studii setrvačnosti a trvanlivosti společenských institucí, a konzervativní justice obzvláště: koleje jednou vyjeté zůstávají stejné, pouze se naprosto změní zdůvodnění, proč tam vlastně ten vlak jezdí.

S pádem absolutní monarchie a s nástupem moderní představy o racionálním právu, o němž je rozhodováno nikoli z vůle Boží či osvíceného panovníka, ale jménem lidu či republiky, případně panovníka limitovaného ústavou, se do popředí opět dostal požadavek na otevřenost a přístupnost justice.¹⁷ Ve 20. stol. se navíc k postupné emancipaci soudnictví od kabinetní justice a správy, zahájené v druhé polovině 19. stol., přidávají rovněž opakované negativní zkušenosti různých diktatur či válek, ve kterých se tajné právo a tajné procesy staly opět na nějaký čas realitou. V reakci na tyto zkušenosti pak i v systémech kontinentálních, které jinak měly tradičně ke kabinetní justici blíže, jsou viditelné snahy o vepsání robustních principů veřejnosti soudních jednání a publicity jejich výstupů do post-totalitních ústav. Jinak řečeno, volba co do míry veřejnosti justičních procesů bývá v systémech s podobnou zkušeností jasně vychýlena ve prospěch otevřeného přístupu právě s cílem zajistit veřejnou kontrolu nad výkonem spravedlnosti a zabránit opakování minulých chyb.¹⁸

Čl. 96 odst. 2 české Ústavy tak kupř. s elegantní jednoduchostí stanoví:

„Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“

Zatímco tedy od ústního jednání a jeho veřejnosti lze někdy upustit, od veřejného vyhlášení rozsudku nikdy. Byla by však podmínka veřejnosti vyhlášení rozsudku splněna publikací začerněných kusů textu, případně jakési (pseudo)nymizační¹⁹ „písmenkové polévky“, ze které nemá být záměrně seznatelné, koho se rozhodnutí týká, a skrze odstranění nepřímých identifikátorů fyzických osob může rovněž dojít k situaci, kdy není vůbec uchopitelné, z jakých (skutkových) důvodů soud rozhodl tak, jak rozhodl?

Těžko. Souzení je primárně o posuzování individuálního příběhu, individuálních detailů každé jednotlivé kauzy. Není to činnost legislativní stanovící ex ante obecná pravidla. Jedná se o ex post aplikaci stanovených pravidel na konkrétní kauzy, kdy subsumpce jednotlivostí pod obecný právní rámec je jedním z hlavních, ne-li hlavním kritériem posuzování případné správnosti a legitimity rozhodnuté kauzy. Nicméně bez znalosti těchto detailů není nikdo schopen ověřit korektnost závěrů soudu. Ostatně i česká postkomunistická justice si uvědomovala potřebu transparentního vymezení skutkových okolností věci v odůvodnění v zájmu zajištění společenské kontroly a posilování důvěry veřejnosti v justici.²⁰

S příchodem doby internetové nicméně vzrůstá uvědomění si významu ochrany osobních údajů, která se postupně osamostatňuje z práva na soukromí. Čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („Listina“), a pak především čl. 8 Listiny EU, již ochranu osobních údajů nepojímají jako součást ochrany soukromí, ale konstruují ji jako předmět zcela samostatného práva. V rámci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spadá ochrana osobních údajů nadále pod její čl. 8, tedy ochranu soukromí, nicméně judikatura ESLP v mezidobí rovněž odvodila právo na ochranu osobních údajů z tohoto ustanovení.²¹

V rovině vnitrostátních práv ústavních je ochrana osobních údajů patrně nejrobustnější v okruhu germánské právní tradice. Ochrana osobních údajů a související právo na informační sebeurčení²² jsou vnímány jako podmínka „pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, [a tedy] pro ustavení svobodného⛘a demokratického komunikačního řádu“.²³ Ochrana osobních údajů je pojímána jako nástroj svobodného rozvoje jednotlivce. Bez ní „nutně dochází k omezení až potlačování jeho práv a svobod“.²⁴

Takto robustně pojatá ochrana osobních údajů se stává absolutním právem. Pokud se váže ke svobodě a důstojnosti jednotlivce, pak bývá nepřívětivá ke svému omezování či vyvažování. Tato ochrana je pojmově extenzivní a předběžně opatrná. Neomezuje se na ochranu proti zneužití, ale má ambici dopadat na jakékoliv nakládání s osobními údaji mimo kontrolu subjektu údajů. Přísné regulaci jsou podrobeny veškeré aktivity nakládání s osobními údaji bez ohledu na míru rizika z toho plynoucí. Současná ochrana osobních údajů je založena právě na principu velmi vysokého standardu ochrany proti riziku. Tomu sekunduje široká definice osobních údajů, která zahrnuje jakýkoliv typ „informace“ ohledně určit(eln)é osoby, nikoli pouze informaci, kterou by sám subjekt údajů považoval za součást vlastního soukromého prostoru, přístup k němuž chce mít pod kontrolou.²⁵ Toto široké, germánské pojetí se následně přenáší na unijní úroveň. Ekonomické,²⁶ transakční, či transitivní²⁷ pojetí ochrany osobních údajů tak zůstává v dnešním kontinentálním pojetí ochrany osobních údajů stranou.

Takto široce pojatá ochrana osobních údajů nicméně naráží na jiná, rovněž ústavní práva a zájmy, se kterými by měla být vyvažována: od požadavku na kontrolu a transparentnost justice, přes právo na svobodný přístup k informacím, až po systémový zájem především vyšších soudních orgánů na schopnosti sjednocovat výklad právních předpisů, pro který je zapotřebí srozumitelně popsat individuální skutkový děj, stejně jako zapamatovatelný a srozumitelný systém odkazů na prejudikaturu. Konečně není vhodné zapomínat ani na účastníky řízení samotné, jejichž zájem na anonymitě se spíše paternalisticky presumuje, než aby se skutečně zohledňoval.

Zaprvé, o historických kořenech požadavku na kontrolu výkonu spravedlnosti komunitou, v jejímž jméně je tato spravedlnost vykonávána, již řeč byla. V rovině vztahu justice – vnější prostředí jde o pěstování legitimity justice a společenskou kontrolu. Řádné fungování justice je nutným předpokladem demokratického právního státu. Soudní rozhodování proto není pouze předmětem soukromého zájmu stran konkrétního sporu, ale i zájmu veřejného, a jako takové musí podléhat veřejné kontrole. Pouze transparentní justice může být důvěryhodná. O vlivu důvěryhodnosti a legitimity justice v očích veřejnosti na fungování právního státu snad není třeba dlouze diskutovat.

Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud vyzdvihl význam výše cit. ústavního imperativu čl. 96 odst. 2 věty druhé Ústavy. Zdůraznil rozdíl mezi zveřejněním a vyhlášením rozsudku. Upozornil, že byť nejvyšší soudy zveřejňují na svých webových stránkách vlastní judikáty, jde o anonymizované verze.

„Anonymizovaná verze neodpovídá skutečně přijatému rozsudku a není z ní seznatelné, kdo byl účastníkem řízení, tedy konkrétně o kterých právech a povinnostech se ve věci rozhodovalo. Tyto zcela zásadní skutečnosti jsou před veřejností utajeny. Nejde tak o zveřejnění v pravém slova smyslu.“²⁸

Čl. 96 odst. 2 Ústavy vyžaduje veřejné vyhlášení rozsudku, nikoli pouze jeho výroku. ÚS rovněž správně odmítl, že by snad ochrana osobních údajů byla nějakým super-právem, které by trumfovalo nad ústavní garancí veřejného vyhlášení rozsudku:

„Čl. 96 odst. 2 Ústavy neumožňuje žádnou výjimku ani např. s ohledem na potřebu ochrany osobních údajů. Na druhou stranu však ani nebrání tomu, aby soud (bude-li k tomu mít patřičný zákonný podklad) např. právě s ohledem na zvlášť citlivou povahu některých údajů zvolil takovou formu veřejného vyhlášení rozsudku, která bude tuto povahu zveřejňovaných údajů, pokud možno, co nejvíce respektovat (tedy že např. upřednostní ústní vyhlášení v jednací síni oproti vyhlášení prostřednictvím elektronických desek).“²⁹

Zadruhé, čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy garantují každému právo na informace. Právem na informace ve specifickém poskytování soudních rozhodnutí se zabýval ÚS v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10.³⁰ Věc se týkala ústavnosti tehdejšího znění § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, který v podstatě vylučoval poskytování nepravomocných rozsudků. ÚS dovodil, že ačkoli tato úprava sledovala legitimní cíle, nejednalo se o opatření nezbytné k jejich dosažení. V prvé řadě totiž úprava neumožňovala žádné poměřování v kolizi stojících zájmů a práv, tedy především práva na informace proti právu na ochranu soukromí.

Konkrétně k otázce poskytování rozsudků veřejnosti pak ÚS konstatoval, že smyslem a účelem práva na informace je veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci. Ta je z logiky věci realizována – a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole – nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování ve sporech soukromoprávních, neboť i v tomto případě jde o autoritativní rozhodování o právech a povinnostech osob, které může být zneužito. Z hlediska účelu čl. 17 Listiny může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních sporů a veřejnoprávních věcí spočívat nikoli v principu, ale pouze v míře zájmu veřejnosti. Veřejnost má zájem nejen⛘na kontrole samotného počínání soudu, ale též na tom znát a hodnotit skutkové informace. Jedním ze smyslů základního práva na informace je zajistit veřejnou diskusi o řešené věci, která může přispět k nezávislému a nestrannému rozhodování. Nedostatečně transparentní soudnictví negativně působí na autoritu soudní moci, bez důvěry ovšem není řádný výkon veřejné moci v demokratickém státě možný. Důvěra v soudní rozhodování patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.³¹

Široce nastavené jednotlivé poskytování informací pak má logicky dopad i do hromadného poskytování stejných informací. V rovině systémové by totiž postrádalo smyslu, pokud by byl nějakou informaci oprávněn získat jednotlivec na základě individuální žádosti, aby pak stejná informace nemohla být hromadně a systematicky uveřejňována samotným orgánem, navíc v okamžiku, kdy vnitrostátní úprava orgány zavazuje tak jako tak publikovat poskytnuté informace systémem vzdáleného přístupu. Konečně poskytnutá data, včetně judikatury, nenaplňují pouze ideál kontroly a transparentnosti, ale pro tvůrce databází a publikací mají rovněž dimenzi komerční, coby zdrojový materiál pro jejich vlastní komerční využití.³²

Zatřetí, zdůraznit je potřeba dohledatelnost judikatury a zachování její informační hodnoty. Pouze judikatura, na kterou lze smysluplně a stručně odkázat, může umožnit racionální právní diskurs o sobě samé, a tím pádem rovněž naplnit svůj hlavní cíl: sjednocování výkladové praxe. Precedenční systémy práva, stejně jako donedávna oba systémy evropské, pak ukazují, že nejjednodušší a nejzapamatovatelnější systém odkazů je právě skrze jméno účastníka řízení, typicky žalobce/stěžovatele, případně jiné, dobře zapamatovatelné označení. Seznam čísel a spisových značek, stejně jako nahodilá „písmenková polévka“, smysluplnou debatu neumožňují. Stejně tak aby mohl judikát cokoli sjednocovat, jeho komprese, případně (pseudo)nymizace nesmí přesáhnout mez, ve které je jeho informační hodnota zničena.

Co se týče bezmyšlenkovité anonymizace skutkových okolností, která zničí jakoukoli informační hodnotu judikátu, příkladem může být usnesení Nejvyššího soudu týkající se rozlišitelnosti jednotlivých výrobků při nekalosoutěžním jednání. NS zde uvedl:

„… dovolatelky napadají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který nepřiznal žalobkyním požadovanou ochranu vlastníka slovní ochranné známky C. před tvrzeným neoprávněným zásahem žalovaných do jejich práv podle zákona o ochranných známkách, ani požadovanou ochranu proti tvrzenému nekalosoutěžnímu jednání žalovaných podle obchodního zákoníku. Pokud jde o uživání slovního prvku ‚c.‘ žalovanými na výrobcích distribuovaných do České republiky – instantní kávy ‚L. F. C. C.‘ a instantní smetany ‚C. c.‘, ztotožnil se dovolací soud se závěry soudů obou stupňů, že slovní výraz ‚c.‘ je často používaným označením pro ochranné známky v kombinované podobě nebo slovní ve spojení s dalším slovním prvkem, a to i u výrobků shodného sortimentu. Označení ‚c.‘ je označením druhu, vlastnosti či jakosti výrobků, v daném sortimentu výrobků se užívá k rozlišení jejich vlastností. Obsahuje-li slovní ochranná známka žalobkyně a) slovo druhové, obecné – ‚c.‘, jeho užití žalovanými ve spojení s dalším výrazem či výrazy na obalech výrobků, i vzhledem k jeho rozšířenému užívání i dalšími soutěžiteli, nelze považovat za rozporné s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy či pravidly hospodářské soutěže.“³³

Pro čtenáře nesrozumitelný rozdíl mezi „C.“ a „c.“ ukazuje, že bez individualizovaných skutkových údajů se v podstatě eliminuje informace v judikátu obsažená a tím pádem rovněž právní závěr v něm vyjádřený. Veškerá judikaturní snaha soudců NS tak přišla vniveč.

Příkladem likvidujícím racionální právní diskurs je anonymizace odkazů v rozhodnutí uvedených, např. anonymizace názvů judikatury ESLP, kdy jak všeobecně známé jméno stěžovatele, tak dokonce jméno žalovaného státu jsou anonymizovány.³⁴ Absurdních rozměrů nabývá anonymizace odkazů na doktrinální literaturu kupř. v následující podobě:

„Interpretační přístup, požadující, aby žalobce tvrdil zkrácení toliko na hmotných právech, a zkoumající, zda úkon, jímž se tak mělo stát, nějaké (a jaké) subjektivní hmotné právo nebo povinnost založil, změnil, zrušil či závazně určil, není jediný myslitelný i z dalších důvodů. Lze totiž poukázat jednak na německou literaturu z oblasti správního soudnictví, která předmět sporu nechápe materiálně, ale procesně (např. E., E.: V. K. 10. vyd., C. H. B., M., 1998, zejm. s. 155 a 1002 a násl.)… (srov. M., J.: Předmět sporu v civilním soudním řízení. MU, Brno, 2002)… J. H. (H., J.: Soudní kontroly veřejné správy. 2. vyd., V., Praha, 1926, s. 22) k tomu dodával, že…“³⁵

Anonymizace také může učinit judikát nedohledatelným, což jsou příklady ze třetí výše zmiňované kategorie. Pokud nás bude např. zajímat, jak se staví NS k možnosti publikovat Hitlerovu knihu Mein Kampf, a budeme současně alespoň nejasně tušit, že v minulosti měl s publikací této knihy trestní problémy vydavatel M. Zítko, ke svému překvapení zjistíme, že ani podle jména knihy, ani podle jejího autora (a samozřejmě tím méně podle jména samotného obžalovaného) samotné rozhodnutí nedohledáme. Jméno Adolfa Hitlera a jeho knihy Mein Kampf v kauze trestního stíhání proti M. Zítkovi bylo totiž anonymizováno.³⁶

O příklady, kde je anonymizace ve svém důsledku pro pochopení rozhodnutí sice neškodná, svým stylem a kontextem ale vtipná až směšná, také není nouze. Pavel Molek uvádí řadu úsměvných příkladů, z nichž lze ocitovat:

„… fakt, že ten poslanec, který nemohl v roce 1998 nevolit prezidenta Havla, protože byl zrovna ve vazbě, byl nějaký ‚PhDr. M. S.‘ (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 36/98); že ‚Prof. Dr. JUDr. Karel E., vedoucí katedry obchodního práva Západočeské univerzity v P.‘ nemůže přijmout zastupování žadatele o azyl ex offo, protože právě připravuje rekodifikaci civilního kodexu (rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 7 Azs 174/2004, publ. pod č. 411/2004 Sb. NSS); či se dočteme o účasti ukrajinského žadatele o azyl ‚na demonstraci proti prezidentu K., jíž se stěžovatel zúčastnil a při níž držel podle⛘svých tvrzení plakát protikučmovského obsahu‘ (rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004, publ. na www.nssoud.cz)“.³⁷

Začtvrté, ve většině debat na téma nezbytné ochrany osobních údajů v případě uveřejnění soudního rozhodnutí je rovněž fascinující míra paternalismu, se kterou zastánci práva na soudní anonymitu předpokládají, že přeci důstojnost každé osoby by byla narušena, kdyby se svět dozvěděl, že vedla nějaké soudní řízení. Opak může být často pravdou. Ostatně stejně jako může mít veřejnost zájem na tom, aby spravedlnost vykonávaná jejím jménem jí byla přístupná, může mít poškozený jednotlivec bytostný, niterný zájem na veřejné satisfakci. Chce, aby bylo před zraky celé komunity potvrzeno, že on měl pravdu a že jemu bylo ublíženo. Plošná anonymizace rozhodnutí soudů vlastně bere jednotlivci možnost veřejné satisfakce, stejně jako roli a tvář ve veřejném prostoru.

Je pochopitelně možné předpokládat, že ne každý o takovou satisfakci skutečně stojí. Rozdíl bude patrně nejenom v typu kauzy (věc citlivá a osobní, do které se jednotlivec dostal spíše nechtěně, vs. věc principiální a strategická, kde mu jde „o princip“), ale rovněž úrovně soudu v rámci soudní soustavy (soud prvního stupně vs. soud nejvyšší, ústavní, neřkuli evropský). Lze však předpokládat, že čím výše v soudní soustavě se jedná o otázku principu, tím větší může mít jednotlivec zájem na tom, aby bylo jeho jméno spojeno s principiálním rozhodnutím, které mu dalo za pravdu. Ostatně dosavadní evropská judikatura je plná údajů, a to dokonce osobních údajů citlivé povahy,³⁸ proti jejichž uveřejnění dané osoby nejenomže nikdy neprotestovaly, ale možná by spíše protestovaly, kdyby zásadní kauzy, které vybojovaly jejich vizi spravedlnosti, nenesly jejich jméno.

Absurdita „ochrany“ proti vůli daného subjektu je pak ještě markantnější v situacích klíčových rozhodnutí vrcholných soudů, kdy úspěšní stěžovatelé musí sami sebe urychleně „odtajňovat“ na sociálních sítích či novinářům, aby se mohli zpětně asociovat se „svým“ rozhodnutím, ve kterém je soud anonymizoval, a mohli se tak k němu veřejně vyjádřit. Konečně předpoklad „přání anonymity“ v případě všech účastníků řízení je rovněž denně nabouráván samotnou existencí sociálních sítí a nejrůznějších aplikací, do kterých subjekty údajů radostně sdělují cokoli, i citlivé osobní údaje, aby pak ve „veřejném prostoru“ musely být maximálně chráněny. Pochopitelně, sdílení informací na sociálních sítích je z pohledu GDPR možné odbýt tím, že subjekt údajů sdílí dané informace „dobrovolně“ a správce údajů má (přinejmenším formální) souhlas s jejich zpracováním. Nakolik je však toto pojetí skutečné a nakolik pouhou fikcí, která má zakrýt skutečnost, že anonymita ve veřejném prostoru je dnes spíše boj s větrnými mlýny, je možné nechat otevřené. V rovině vývoje společenského chování a morálky je nicméně patrné, že pro většinu subjektů údajů je citlivost na uveřejňování běžných údajů nastavena jinde, než presumuje paušální právo na anonymitu před soudem.

Výše uvedená (ústavní) práva a zájmy vyžadují maximální otevřenost výkonu soudnictví a jeho výstupů. Na straně druhé může stát zájem subjektů buď v kauzách určitého typu obecně, anebo v konkrétní či specifické věci jednotlivé, na ochraně jejich soukromí, který může převážit nad zájmem na plné znalosti všech skutkových okolností rozhodnuté věci. Pravidlem pro výkon spravedlnosti a seznamování veřejnosti s ní, včetně hromadné publikace rozhodnutí soudů, je však otevřenost, ze které může být anonymita zdůvodněnou výjimkou v jednotlivém případě.

Co do výše načrtnuté, již tak dosti komplexní rovnice a vyvažování, vnáší GDPR a judikatura Soudního dvora, která stvořila jednotný unijní rámec ochrany osobních údajů? Přiblížení požadavků GDPR na výkon soudnictví je možné rozdělit do tří okruhů: rozsah působnosti GDPR; samotná ustanovení týkající se nakládání s osobními údaji ze strany soudů; a otázky dozoru a případného vynucování těchto závazků vůči soudům.

1. Nač se aplikuje? Působnost GDPR

Rovněž ve světle explicitního potvrzení v úvodním bodu 20 preambule GDPR bude nesporné, že se toto nařízení vztahuje na veškerou činnost všech orgánů moci ve státě, včetně soudů. Soudní dvůr již výslovně potvrdil, že se GDPR vztahuje i na činnost soudů,³⁹ stejně ostatně jako zákonodárných sborů.⁴⁰ Oproti jiným právním předpisům, především těch týkajících se poskytování informací,⁴¹ GDPR neobsahuje žádnou institucionální výluku pro soudy ze své působnosti ratione personae.⁴² Nejinak tomu bylo za doby účinnosti směrnice 95/46,⁴³ která také žádnou výluku ze své působnosti s ohledem na typ orgánu, který s osobními údaji nakládá, neobsahovala. Nicméně v tehdejší aplikační praxi se otázkou soudního⛘zpracování osobních údajů nikdo příliš nezabýval. Mohlo to být rovněž proto, že vnitrostátní aplikace směrnice 95/46 byla primárně dána jejím provedením do právních řádů členských států.⁴⁴

Co však GDPR oproti směrnici 95/46 nově zakotvilo, byla otázka dozoru: úvodní bod č. 20 preambule GDPR a pak především čl. 55 GDPR, který stanoví obecnou příslušnost dozorových úřadů, v České republice Úřadu pro ochranu osobních údajů („Úřad“). Čl. 55 odst. 3 GDPR nicméně zároveň specifikuje, že

„[d]ozorové úřady nejsou příslušné k dozoru nad operacemi zpracování, které provádějí soudy jednající v rámci svých soudních pravomocí“.

Toto ustanovení pak dále osvětluje úvodní bod preambule č. 20 GDPR:

„Toto nařízení se mimo jiné vztahuje na činnost soudů a dalších justičních orgánů, a proto by právo Unie nebo členského státu mohlo stanovit operace a postupy zpracování v souvislosti se zpracováním osobních údajů soudy a dalšími justičními orgány. Pravomoc dozorových úřadů by neměla zahrnovat zpracování osobních údajů, pokud soudy jednají v rámci svých soudních pravomocí, aby byla zajištěna nezávislost soudnictví při plnění soudních funkcí, včetně rozhodování. Dozor nad takovými operacemi zpracování by mělo být možné svěřit zvláštním subjektům v rámci justičního systému členského státu, které by zejména měly zajistit soulad s pravidly tohoto nařízení, posilovat povědomí členů justičních orgánů o jejich povinnostech podle tohoto nařízení a zabývat se stížnostmi souvisejícími s takovými operacemi zpracování.“

Český překlad čl. 55 odst. 3 GDPR, který poněkud mechanicky použil obrat „soudy jednající v rámci svých soudních pravomocí“, je nešťastný. Anglické znění používá obrat „courts acting in their judicial capacity“, německé „Gerichte im Rahmen ihrer justiziellen Tätigkeit“, francouzské pak „les juridictions dans l‘exercice de leur fonction juridictionnelle“. Z jiných jazykových verzí, které se zaměřují na „činnost“ či „funkci“, nikoli „pravomoc“, stejně jako smyslu a systematiky daného ustanovení, je zřejmé, že není ambicí GDPR jakkoli kontrolovat výkon pravomocí soudů, ale pouze ohraničit výkon soudnictví coby typ činnosti soudů oproti činnostem jiného typu, typicky činnosti správní, potenciálně rovněž třeba obchodní.⁴⁵ Český překlad by totiž mohl budit zdání, že pouze pokud soudy jednají v rámci svých soudních pravomocí a nepřekročí je, pak je kontrola této činnosti ze strany vnitrostátního dozorčího orgánu nemožná. Je však pochopitelně absurdní, aby správní orgán ochrany osobních údajů měl nepřímo kontrolovat, zda konkrétní činnost soudu zůstala či nezůstala v rámci soudu svěřených pravomocí.

Dále se proto úmyslně odchylujeme od nevhodné české terminologie GDPR. Budeme rozlišovat mezi soudními činnostmi soudů (či výkonem soudnictví), na straně jedné, a jiné či další činnosti soudů, na straně druhé.

Právě popsaná ustanovení, byť explicitně zmiňují soudy, se nicméně týkají výlučně otázek správního dozoru nad dodržováním GDPR mocí soudní. Úvodní ustanovení o věcné působnosti GDPR (čl. 2 odst. 1), stejně jako absence výluk (čl. 2 odst. 2), resp. jejich razantní výkladové zúžení Soudním dvorem,⁴⁶ společně s velice širokými definicemi v čl. 4 GDPR, pak znamenají, že se nařízení vztahuje na veškerou činnost soudů, a to jak správní, tak výkon soudnictví.

Z výše uvedeného plynou dva klíčové závěry pro působnost, resp. aplikovatelnost GDPR na činnost soudní. Zaprvé, GDPR se věcně vztahuje v plné šíři na soudy. Výluka čl. 55 odst. 3 GDPR se týká pouze dozoru nad zpracováním osobních údajů při výkonu soudnictví, nikoli působnosti GDPR. Zadruhé, byť diskuse se týká uveřejňování soudních rozhodnutí, tedy výstupů z činnosti soudní, GDPR se opět formálně vztahuje na veškerou činnost soudů, a to i v rámci výkonu soudnictví: od úvodního podání účastníka řízení, kterým je zahájeno řízení, přes ústní či písemné jednání, až po vynesení rozhodnutí a jeho doručení, případně uveřejnění. Byť tedy ustanovení GDPR bývá zmiňováno především v kontextu hromadného zveřejňování soudních rozhodnutí na internetu, jeho působnost se neomezuje pouze na ně.⁴⁷

2. Co se aplikuje? Rozsah povinností soudu coby správce osobních údajů

Při široké definici jak „osobních údajů“ (čl. 4 bod 1 GDPR),⁴⁸ tak „zpracování“ (čl. 4 bod 2 GDPR)⁴⁹ bývá v praxi těžké najít situaci, kdy by nějaká informace získaná a reprodukovaná soudem coby správcem (čl. 4 bod 7 GDPR)⁵⁰ nebyla tímto nařízením podchycena. Pro zpracování osobních údajů soudem by tak měly platit základní zásady čl. 5 GDPR.

Rovněž by každé zpracování mělo mít zákonný titul dle čl. 6 GDPR. Doposud není úplně vyjasněno, zda se na činnost soudů, stejně jako jiných veřejných orgánů při zpracování osobních údajů, má vztahovat čl. 6 odst. 1 písm. c) GDPR („zpracování je nezbytné pro splnění⛘právní povinnosti, která se na správce vztahuje“), anebo čl. 6 odst. 1 písm. e) GDPR („zpracování je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce“). Veřejnoprávní správci osobních údajů, jako jsou soudy, budou však spíše spadat pod scénář písm. e),⁵¹ neboť titul a důvod jejich zpracování budou definovány zákonem či podzákonným předpisem, nikoli obecnou „právní povinností“, která může být stanovena i jinak než právním předpisem.⁵² Čl. 9 odst. 2 písm. f) GDPR pak uděluje soudům při výkonu soudnictví zákonnou výjimku z jinak obecného zákazu zpracování zvláštních kategorií (citlivých) osobních údajů.⁵³

Plná aplikovatelnost GDPR na soudy při výkonu soudnictví by však mimo jiné znamenala, že soud by měl subjektům údajů (účastníkům řízení) poskytovat práva zakotvená v kapitole III GDPR, přinejmenším tedy poskytnutí „transparentní informace, sdělení a postupy pro výkon práv subjektů údajů“ (čl. 12); „informace poskytované v případě, že osobní údaje jsou získány od subjektu údajů“ (čl. 13); případně informace, pokud „osobní údaje nebyly získány od subjektu údajů“ (čl. 14); „právo subjektu údajů na přístup k osobním údajům“ (čl. 15); „právo na opravu“ (čl. 16); „právo na výmaz (právo být zapomenut)“ (čl. 17); „právo na omezení zpracování“ (čl. 18); a rovněž „právo na přenositelnost údajů“ (čl. 20). Členský stát může tato práva subjektů údajů omezit „legislativním opatřením“ dle čl. 23 odst. 1 písm. f) GDPR v zájmu „ochrany nezávislosti soudnictví a soudních řízení“.

Konečně především pro uveřejňování soudních rozhodnutí, ať již jednotlivé, či hromadné, je relevantní čl. 86 GDPR, který stanoví:

„Osobní údaje v úředních dokumentech, které jsou v držení orgánu veřejné moci či veřejného nebo soukromého subjektu za účelem plnění úkolu ve veřejném zájmu, může tento orgán či subjekt zpřístupnit v souladu s právem Unie nebo členského státu, kterému podléhá, aby tak zajistil soulad mezi přístupem veřejnosti k úředním dokumentům a právem na ochranu osobních údajů podle tohoto nařízení.“

Dopad právě cit. čl. 86 GDPR je nicméně nejasný. Kapitola IX GDPR, které je součástí, má nadpis „Ustanovení týkající se zvláštních situací, při nichž dochází ke zpracování“. Znamená to snad, že čl. 86 GDPR má představovat s ohledem na zpřístupňování úředních dokumentů, mezi které soudní rozhodnutí jistě patří, specifický režim? Pokud má tedy stanovit režim odchylný od právě cit. režimu obecného (čl. 5, 6, resp. práva subjektů údajů v kapitole III GDPR), v čem konkrétně se odchyluje? Anebo se jedná pouze o potvrzení skutečnosti, která tak jako tak plyne z čl. 5 a 6 GDPR, tedy že v každém jednotlivém případě má dojít k vyvažování zájmu mezi ochranou soukromí na straně jedné a zájmem na transparentnosti a přístupu na straně druhé?

Český zákonodárce využil možnost danou čl. 23 odst. 1 GDPR členským státům a v § 122e SSZ vyloučil aplikaci čl. 12 až 22 GDPR, stejně jako čl. 5 GDPR, pokud jsou osobní údaje zpracovány soudy v souvislosti s jejich rozhodovací činností. V § 122b SSZ dále rozvolnil vázanost účelem shromáždění údajů (soudy smějí využívat i údaje získané za jiným účelem), stejně jako umožnil předávání osobních údajů mezi soudy navzájem a soudy a orgány veřejné správy. Došlo tak k výrazné adaptaci věcných ustanovení GDPR aplikovatelných na soudy: co zbylo, je vlastně požadavek čl. 6 GDPR, tedy existence titulu, zákonného podkladu a povšechná přiměřenost.

3. Kdo aplikuje? Dozor a vymáhání GDPR vůči soudům

V rovině správního dozoru zavádí GDPR dělený režim. Kapitola VI GDPR vyžaduje ustavení „nezávislých dozorových úřadů“ ze strany členských států. Tím je v ČR dle § 50 a násl. ZZOÚ Úřad pro ochranu osobních údajů. Již výše cit. čl. 55 odst. 3 ve spojení s úvodním bodem 20 preambule GDPR však omezuje dozorovou činnost Úřadu pouze na oblasti mimo výkon soudnictví. Jak však vymezit, co je výkonem soudnictví oproti možným jiným činnostem soudů?

Soudní dvůr se k této otázce poprvé vyjádřil ve věci Autoriteit persoonsgegevens.⁵⁴ Věc sama se týkala stížnosti dvou fyzických osob (stěžovatele a jeho advokáta), které si v řízení před nizozemským Raad van State (Státní rada, tj. nejvyšší správní soud pro určité oblasti veřejné správy) všimly, že novinář, který se účastnil jednání soudu, měl dokumenty ze spisu Státní rady týkající se jejich věci, která byla ten den projednávána. Na dokumentech bylo jméno a adresa, stejně jako národní identifikační číslo (tj. osobní údaje) obou osob. Na dotaz obou fyzických osob předseda Státní rady potvrdil, že poskytuje médiím určité informace o probíhajících věcech. V den konání ústního jednání poskytuje tiskový odbor Státní rady, který je pod jeho vedením, na místě přítomným novinářům dokumenty určené k tomu, aby mohli sledovat jednání, a sice kopii návrhu na zahájení řízení, kopii vyjádření žalovaného a případně kopii napadeného soudního rozhodnutí. Všechny tyto dokumenty však musí novináři na konci dne zanechat u soudu a jsou soudem zničeny.

Obě fyzické osoby si na tento postup stěžovaly u nizozemského dozorčího orgánu ochrany osobních údajů, tedy Autoriteit persoonsgegevens, který však s odkazem na čl. 55 odst. 3 GDPR odmítl svoji příslušnost. Nizozemský správní soud prvního stupně, na který se poté obě fyzické osoby obrátily, se Soudního dvora dotazoval, zda podobný typ zpracování osobních údajů je pokryt čl. 55 odst. 3 GDPR, tedy zda lze informaci novinářům o probíhajících kauzách a poskytování osobních údajů (pochopitelně bez souhlasu daných subjektů údajů) podřadit pod výkon soudnictví.

Odpověď Soudního dvora byla „ano“. Důvod „zajištění nezávislosti soudnictví“, pro který byla výluka čl. 55 odst. 3 GDPR dle úvodního bodu č. 20 preambule GDPR zavedena, vyložil Soudní dvůr široce:

„Odkaz na operace zpracování, které provádějí soudy jednající ‚v rámci svých soudních pravomocí‘, uvedený v čl. 55 odst. 3 nařízení 2016/679 musí být tudíž v kontextu tohoto nařízení chápán tak, že se neomezuje na zpracování⛘osobních údajů prováděná soudy v rámci konkrétních věcí, ale tak, že se vztahuje obecně na všechny operace zpracování prováděné soudy v rámci jejich soudní činnosti, takže z pravomoci dozorového úřadu jsou vyloučeny operace zpracování, u nichž by dohled nad nimi ze strany tohoto orgánu mohl přímo či nepřímo ovlivnit nezávislost jejich členů nebo ovlivnit jejich rozhodnutí.“⁵⁵

„Určení informací vyplývajících ze soudního spisu, které mohou být poskytnuty novinářům, s ohledem na předmět a kontext dané věci s cílem umožnit jim informovat o průběhu soudního řízení nebo objasnit ten či onen aspekt vydaného rozhodnutí, se totiž jasně váže k výkonu ‚soudních pravomocí‘ těmito soudy, u nichž by dohled nad nimi vnějším orgánem mohl obecně narušit nezávislost soudní moci.“⁵⁶

Takto široký výklad pojmu výkon soudnictví znamená, že do výluky dle čl. 55 odst. 3 GDPR spadne jakákoli činnost soudů, která není vyloženě a jasně činností správní či ekonomickou, typu správy výplat soudního personálu či údržby budov soudu.⁵⁷ Pro účely tohoto pojednání je klíčové, že při podobném výkladu bude zpřístupňování soudních rozhodnutí, ať již na základě jednotlivého dotazu, anebo hromadným uveřejňováním umožňujícím dálkový přístup (tj. internetem) soudem samotným, rovněž soudní činností ve smyslu čl. 55 odst. 3 GDPR. Nepodléhá proto správnímu dozoru vnitrostátních orgánů ochrany osobních údajů. Byť se Soudní dvůr k této otázce ještě explicitně nevyjádřil,⁵⁸ s ohledem na výše popsané první rozhodnutí k šíři pojmu „soudní činnosti“ v rámci GDPR je odpověď jasná. Ostatně stejný výklad je již zastáván soudy některých členských států.⁵⁹

Český zákon o zpracování osobních údajů se otázce, co je ještě „činnost soudní“ a co již je činnost jiná, úplně vyhnul. V § 54 odst. 2 vyloučil dozorovou činnost Úřadu vůči soudům naprosto. Zdá se tedy, že na rozdíl od funkční definice čl. 55 odst. 3 GDPR zvolil český zákonodárce definici čistě institucionální: jakékoli zpracování osobních údajů soudy, a to bez ohledu na typ aktivity, je z dozorové pravomoci Úřadu vyloučeno.⁶⁰

Kdo tedy má vlastně dozorovat soudy při jejich nakládání s osobními údaji? Po vyloučení příslušnosti vnitrostátních dozorčích úřadů ve jménu ochrany nezávislosti soudů zbývají jenom soudy samotné. Výše cit. úvodní bod č. 20 preambule GDPR v tomto ohledu poněkud tajemně odkazuje na „zvláštní subjekty v rámci justičního systému členského státu“, kterým by tuto činnost bylo možné svěřit. Podobné subjekty nicméně pochopitelně neexistují. Bylo by nezbytné je vytvořit, aniž by však došlo k narušení soudcovské nezávislosti, což začíná trochu připomínat kvadraturu kruhu. Požadavky na účinnou ochranu stanovené samotným GDPR (čl. 77 až 79), a především primárním právem Unie (čl. 8 odst. 3 Listiny EU, který předvídá dohled nezávislého orgánu nad veškerou ochranou osobních údajů), přitom nejsou právě minimalistické.⁶¹

Provedení způsobu dozoru stran ochrany osobních údajů soudy v členských státech se liší. Některé členské státy zvolily model sebe-dozoru, kdy daný soud dozoruje sám sebe, jiné pak dozoru soudem vyššího stupně. Jiné státy určily celostátního pověřence či komisi, která obecně usměrňuje praxi soudů v oblasti ochrany osobních údajů, další váhají a nečiní nic.⁶²

Český zákonodárce procesní režim dozoru nad soudy upravil v § 122d SSZ. Zvolil běžný instanční postup spojený s vnitřní delegací na vrcholu. Podle odst. 2 cit. ustanovení sleduje postup okresního soudu co do ochrany osobních údajů krajský soud, krajského soudu vrchní soud, a vrchního soudu NS. Podle odst. 3 pak v případě NS a NSS je orgánem dozoru zaměstnanec určený jeho předsedou.

Lze tedy uzavřít, že již tak minimální věcné požadavky co do zpracování osobních údajů soudy mají být v rovině správní monitorovány samotnými soudy v rámci instančního postupu. Tato skutečnost pochopitelně nebrání případné žalobě vůči stejnému soudu podle čl. 79 GDPR (právo na účinnou soudní ochranu vůči správci) v případě, že by se subjekt údajů domníval, že soud zacházel při výkonu soudnictví s jeho osobními údaji v rozporu s GDPR. O ní budou rozhodovat opět soudy, v českém kontextu patrně buď správní soudy (žaloba zásahová anebo proti rozhodnutí, padne-li nějaké), eventuálně civilní soudy postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Právě učiněný podrobný přehled jak věcných ustanovení, tak procesního a institucionálního rámce GDPR byl zapotřebí z prostého důvodu: o tomto nařízení sice každý mluví coby důvodu, proč něco není možné poskytnout, hodně lidí se jej podvědomě obává, ale ne mnoho lidí jeho text skutečně četlo, a ještě méně právníků jeho dosti komplikované struktuře a jazyku porozumí. Z předpisu se pak stává heslo, či přesněji řečeno zaklínadlo: nic není možné poskytnout, protože GDPR.

Po detailnějším prostudování tohoto nařízení, a především po zamyšlení se nad jednotlivými jeho ustanoveními a jejich dopadem je však obrázek trochu jiný. Věcná ustanovení co do zákonnosti zpracování jsou dosti⛘flexibilní, především pro soudy: co se požaduje, je zákonný základ (titul) zpracování a jeho přiměřenost. GDPR nestanoví žádný zákaz zpracování a ani uveřejňování osobních údajů soudy. Navíc věcná ustanovení, která by pro výkon soudnictví vlastně platila, jsou pak vyloučena či kvalifikována adaptačním ustanovením českého zákona o zpracování osobních údajů, resp. § 122b až 122e SSZ. Dozor Úřadu nad soudy je vyloučen, a to bez ohledu na typ jejich činnosti.

Konečně vůči jakýmkoli věcným ustanovením GDPR, s ohledem na soudy tak vlastně pouze čl. 6 GDPR, pak stojí další, protichůdné a naprosto legitimní zájmy zákonné a ústavní na transparentnosti, publicitě a přístupu k rozhodnutím soudů, v českém kontextu ústavního charakteru: zájem na veřejném vyhlašování rozsudků, a to všech a bez výjimky. Z důvodů již podrobně rozebraných výše nelze ústavní požadavek na veřejné vyhlašování rozsudků, tedy plnou publicitu výstupu moci soudní, naplnit zpřístupněním začerněného dokumentu, či nověji tedy textu, kde jsou klíčové údaje nahrazeny sérií X a Y a některé údaje selektivně vypuštěny úplně.

Tato analýza nás ve svém součtu vede k jednoduchému závěru: GDPR nepožaduje plošnou anonymizaci údajů o všech účastnících řízení pro účely uveřejnění soudních rozhodnutí.

Co se týká veřejných orgánů či právnických osob, na ně se GDPR vůbec neaplikuje.⁶³ Jeho působnost se vztahuje pouze na ochranu fyzických osob.

Pokud se týká ochrany osobních údajů fyzických osob, tak minimalizace zpracování či (pseudo)nymizace údajů těchto osob, pokud jsou účastníky řízení či se jich jinak řízení týká, uvnitř samotného řízení soudního, je absurdní. Představa, že soud na jednu stranu poučuje účastníka řízení, že jej tíží břemeno tvrzení a důkazní, tudíž že musí soudu sdělit všechny relevantní skutečnosti, a pokud toto své břemeno neunese, tak svůj spor prohraje, a přitom jej rovněž poučuje, ať mu raději nesděluje žádné osobní údaje, je situace jak z prózy Franze Kafky. Rovněž tak by bylo rozhodně neústavní, pokud by v jednací místnosti soud před účastníky řízení či přítomnou veřejností ve jménu ochrany osobních údajů v případě, kdy nebyl dán důvod pro vyloučení veřejnosti,⁶⁴ části informací tajil s odkazem na minimalizaci zpracování osobních údajů v podobě zpřístupnění třetím osobám.

Výkon soudnictví je o veřejném posuzování individuálních kauz a konkrétních detailů. Tato činnost musí být otevřená a transparentní, veškeré zpracování osobních údajů souvisejících s projednávanou věcí dotčených fyzických osob je proto zákonné a přiměřené. Jinak řečeno, při požadavku na otevřený a přístupný výkon spravedlnosti není ochrana osobních údajů v řízení samotném před soudem vůbec uskutečnitelná. GDPR nezakládá žádné právo na anonymní justici pro fyzické osoby.⁶⁵

Mírně odlišná situace nastává s ohledem na zpřístupnění nebo uveřejňování soudních rozhodnutí. Nicméně je odlišná pouze co do zdůvodnění, nikoli výsledku. Silný zájem na veřejné kontrole výkonu soudnictví ospravedlňuje přístup k jednotlivému soudnímu rozhodnutí, ať již v okamžiku jeho veřejného vyhlášení při jednání, nebo pokud soud jednání nekoná (typicky nejvyšší soudy), vyhlášením na (elektronické) úřední desce,⁶⁶ anebo pokud je následně podána žádost o písemné znění konečného rozhodnutí. Možná poněkud paradoxně, ale tento veřejný zájem je v případě zájmu o informaci silnější u prvostupňového či odvolacího soudu, které svoje rozhodnutí běžně neuveřejňují: jejich rozhodnutí totiž jinak veřejné kontrole vystavena vůbec nejsou.

Nakolik existuje zájem na kontrole jednotlivých skutkových zjištění, identity účastníků řízení a jejich tvrzení a hodnocení, je pak otázkou typu kauzy i konkrétních okolností. Důvod k odepření přístupu k osobním údajům bude dán pouze u určitých citlivých typů kauz, anebo u specifických, zranitelných osob. Rozhodně však není důvod pro plošnou a bezmyšlenkovitou anonymizaci veškerých osobních údajů fyzických osob. Součástí veřejné kontroly justice totiž může být začasto právě kontrola správného podřazení korektních údajů pod odpovídající ustanovení zákona, stejně jako ověření rovného zacházení se skutečně srovnatelnými případy, což bez znalosti konkrétních a osobních údajů nebude možné.

Podejme si jednoduchý příklad dotačního podvodu. Mirek Dušín je zemědělec. Při žádosti o dotaci deklaruje třikrát větší plochu, než kterou reálně obhospodařuje, proto, aby získal vyšší dotaci. V soudním řízení (ať již trestním pro podvod, anebo správním, pokud bude napadat sankci uloženou mu ve správním řízení) bude trvat na ochraně svých osobních údajů, neboť jeho jméno a příjmení jsou pochopitelně osobními údaji, stejně jako jsou třeba parcelní čísla pozemků, které vlastní (a skrze které jej lze nepřímo identifikovat). Jarka Metelka je soused Mirka Dušína. Některé z pozemků, které Mirek Dušín označil na své žádosti o dotaci, obhospodařuje ve skutečnosti Jarka Metelka. Rád by tedy věděl, zda soud při svém posuzování věci vyšel tentokráte ze správných údajů, a nikoli z údajů neúplných či jednostranně prezentovaných panem Dušínem. Jindra Hojer je pak jiný zemědělec, který rovněž deklaroval nesprávnou výměru jím obhospodařovaných pozemků, ale pouze dvakrát větší. Přitom však (údajně) dostal dvakrát vyšší sankci než Mirek Dušín. Rád by si proto tuto skutečnost ověřil porovnáním svého rozsudku a rozsudku Mirka Dušína. Konečně Alžbětina Prknářová je novinářka, která by ráda zjistila, jak se judikatura českých trestních soudů staví k dotačním podvodům, a rovněž zda skutečně všem měří stejně. Za tím účelem by si také ráda přečetla rozhodnutí soudu ve věci Mirka Dušína.

Co však všichni výše zmínění (možná) nakonec obdrží, je anonymizované rozhodnutí, ve kterém není začerněn jenom Mirek Dušín řadou XXXXX, ale veškeré jeho osobní údaje, vykládány v souladu s čl. 4 bodem 1 GDPR velice široce: od místa jeho hospodaření, přes čísla parcel, veškeré další subjekty, které měly v příběhu nějakou roli (včetně právnických osob), až po typy plodin, které Mirek Dušín pěstuje, neboť ty v ČR pěstují jenom další dva subjekty, a to jsou právnické osoby, tudíž již údaj o pěstovaných plodinách může být nepřímým identifikátorem ukazujícím na Mirka Dušína.⁶⁷⛘

Pokud však kdokoli podobný rozsudek obdrží, je pro něj vlastně informačně bezcenný. „Někdo“ dostal „za něco“ sankci. Není možné ověřit, zda se v jeho případě jednalo o trest přiměřený, a zda vůbec soud vycházel ze správných údajů. Není rovněž možné ověřit rovnost subjektů před zákonem: při absenci všech klíčových údajů není možné zjistit, zda soudy postupují v obdobných případech stejně. Konečně o důvěře či transparentnosti soudního rozhodování nemůže být ani řeč. To vše se děje ve jménu „ochrany osobních údajů“, která však v běžném soudním řízení, pokud je v jeho rámci pracováno pro danou věc relevantními a potřebnými údaji,⁶⁸ neexistuje. Neexistuje proto ani pro jeho výstup v podobě veřejně přístupného rozsudku.

Právě uvedené není nějaká naše smyšlenka. V české praxi je to bohužel realita. Zatímco anonymizace rozhodnutí vrcholných soudů (NS, NSS a ÚS) není v poslední době obvykle nijak excesivní (ostatně pravidla anonymizace si určují tyto soudy samy), jiná situace je u publikovaných rozhodnutí nižších soudů. Pravidla pseudonymizace zveřejňovaných rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů jsou v současné době upravena obecně závazným předpisem – vyhláškou č. 403/2022 Sb., o zveřejňování soudních rozhodnutí, vydanou ministerstvem spravedlnosti na základě § 118a odst. 2 SSZ.

Vyhláška stanoví obecný účel pseudonymizace v § 3 odst. 2: znemožnění identifikace konkrétní fyzické, ale i právnické osoby a orgánu veřejné moci z textu zveřejňovaného rozhodnutí. Tato formulace je, řečeno diplomaticky, poněkud ambiciózní. Jednak identifikovatelnost vnímá v objektivním smyslu, neoperuje s kritériem praktické možnosti identifikace. Dále pak jde svým dopadem výrazně nad samotné GDPR, neboť to se pochopitelně nevztahuje ani na ochranu osobních údajů právnických osob, a už vůbec ne orgánů veřejné moci.⁶⁹ Obdobně ambiciózní je také výčet údajů týkajících se fyzické osoby, které podléhají pseudonymizaci, stanovený v § 4 odst. 1 vyhlášky. Vedle standardních identifikátorů fyzických osob jsou zde uvedena např. též zeměpisná označení (s výjimkou názvů států) nebo spisové značky insolvenčních řízení. Současně § 4 odst. 1 písm. v) a w) stanoví zbytkovou kategorii „údajů, podle nichž by bylo možno fyzickou osobu identifikovat“, což anonymizační praxe chápe vskutku velmi, velmi široce.

Publikace rozhodnutí nižších soudů tak dnes probíhá poněkud švejkovským způsobem. Čtenář sám může posoudit, co se dozví kupř. z takto anonymizovaného textu:

„Podle § 4 odst. 7 zákona výzva k zaplacení příspěvku musí obsahovat popis důvodů vzniku nároku na příspěvek, vyčíslení výše příspěvku a nákladů [Anonymizováno], lhůtu ke splnění povinnosti zaplatit příspěvek v trvání nejméně 30 dní ode dne doručení výzvy, poučení adresáta o jeho právech a povinnostech včetně možnosti doložit [Anonymizováno] okolnosti vylučující vznik nároku na příspěvek a poučení o možnosti [Anonymizováno] uplatnit nárok na zaplacení příspěvku a nákladů [Anonymizováno] u soudu. Podle § 24 odst. 1 zákona garanční fond se tvoří z pojistného za hraniční pojištění podle [Anonymizováno] § 14, z příspěvků pojistitelů podle [Anonymizováno] § 18 odst. 5, z přijatých náhrad podle [Anonymizováno][Anonymizováno] § 24 odst. 7 a 9 a z přijatých příspěvků podle [Anonymizováno] § 4. Podle § 2 odst. 1 písm. h) vyhl. č. 205/1999 Sb. denní sazba příspěvku pro osobní automobil se zdvihovým objemem válců motoru nad 1 850 cm³ do 2 500 cm³ včetně se stanoví ve výši [částka].“⁷⁰

Pseudonymizace podle vyhlášky staví celý záměr publikovat judikaturu nižších soudů na hlavu. Není asi velký rozdíl, pokud by se rozhodnutí těchto soudů nepublikovala vůbec, a pokud se publikují tímto absurdním způsobem. V každém případě ale platí, že takto zveřejňovanou judikaturou se určitě nedaří plnit účel Databáze soudních rozhodnutí, kterým má být údajně „zvýšení transparentnosti a předvídatelnosti soudního rozhodování, podpora přístupu ke spravedlnosti, zvýšení jednotnosti soudní judikatury“.

Pojímána tímto způsobem představuje anonymizace soudních rozhodnutí účinné znemožnění veřejné kontroly výkonu soudnictví, a to ve jménu neexistujícího práva na anonymitu soudního řízení a jeho výstupu. Podobné tendence, kromě otázek pragmatických a technických (míra anonymizace, účelnosti vynaložení nákladů s ní spojených), pak rovněž vyvolávají otázky systémové a filozofické: Má fyzická osoba vlastně právo dožadovat se institucionalizovaného násilí v podobě zásahu státu, v případě civilního řízení vůči jiné osobě, kdy veřejná moc donutí jiného něco konat či strpět, aniž by veřejnosti odkryla svoji identitu? Jak již bylo zmíněno výše v historickém úvodu, ve svobodnějších a demokratičtějších obdobích lidských dějin nikoli.

Na druhou stranu je však rovněž pravdou, že společenský a technologický kontext výkonu soudnictví je dnes jiný, a to ve dvou dimenzích: množství informací a možnost jejich agregace, stejně jako jejich trvalost. Ochrana soukromí a osobních údajů se v moderním právu dostává na pořad dne s nástupem nových technologií, které jsou schopny zpracovávat a uchovávat výrazné množství dat. Kombinací těchto jednotlivých dat vzniká rychlostí jednoho kliknutí obraz, který by dříve musela zainteresovaná osoba namáhavě a dlouze sbírat po různých knihovnách či jiných informačních pramenech, pokud by se k nim vůbec dostala, a následně by jej vlastně mohla šířit pouze v omezeném okruhu osob. Kromě toho, na rozdíl od lidí, stroje nezapomínají. Důležitou dimenzí je rovněž trvalost a dlouhodobost uchovávaných informací. Byť tedy judikatura Soudního dvora se pravidelně domnívá, že i strojům by mělo být nařízeno zapomenout,⁷¹ je pravděpodobné, že strojově uchovávaná informace pravidelně přežije svůj subjekt údajů. Při podrobnějším zamyšlení se však ani tyto hypotetické a spíše katastrofické scénáře nevyznívají příliš věrohodně.⛘

Zaprvé, i pokud necháme stranou všechny převažující veřejné zájmy na transparentnosti soudnictví a jeho výkonu, jak by se reálně informace o skutečnosti, že Mirek Dušín byl dotační podvodník, dala zneužít? Navíc soukromá tužba po anonymitě mívá efekt spíše opačný: ten, kdo se snaží, aby byl zapomenut, právě zapomenut nebude.⁷² Konečně ani anonymizací vzniklé informační vakuum často nebude v zájmu samotného subjektu údajů. Přestavme si, že se Mirek Dušín domůže výmazu či plné anonymizace svého rozsudku z databáze daného soudu. V té fázi však nastoupí už jenom šeptanda: ano, byl zde rozsudek, ale protože si vlastně nikdo nemůže ověřit, proč a zač, do několika měsíců bude z Mirka Dušína nejenom podvodník, ale patrně i násilník a vrah.

Zadruhé, byť existence údajů bude patrně trvalá, zajímá tato skutečnost Mirka Dušína i po jeho smrti? Oba výše zmiňované elementy nabízejí vlastně zajímavé srovnání s dobou před ochranou osobních údajů coby moderního práva, kdy s výjimkou období tajné kabinetní justice musela daná osoba předstoupit před veřejnost a svůj spor tam přednést. Výstup tohoto sporu, stejně jako všechny detaily z něj, pak pochopitelně znala celá daná komunita, jejímž jménem byla spravedlnost vykonána, a která v dané době byla vlastně celým referenčním a společenským obzorem daného jedince: vesnice, kmen, region či později stát se dozvěděly osobní údaje a detaily daného sporu a jeho výstup. Lze rovněž předpokládat, že je obratem nezapomněly.

Informační zahlcení spojené s nástupem nových technologií a z něj se rodící požadavek po ochraně osobních údajů pak vlastně znamená, že si přejeme pouze výhody digitálního věku, nikoli však i jiné jeho logické dopady. Chceme okamžitou informaci o celém okolním světě, ale rádi bychom, tedy přinejmenším někteří z nás, kdybychom v tomto světě my sami neexistovali. Dochází tak vlastně k zajímavé asymetrii mezi rozsahem příjmu a rozsahem poskytování informací.

Odhlédneme-li od filozofických meditací, závěr tohoto článku je prostý: GDPR a ochrana osobních údajů, včetně zastřešujícího práva na ochranu soukromí, nevyžadují plošnou anonymizaci osobních údajů soudy ani v případě hromadného uveřejňování soudních rozhodnutí, ani v případě umožnění jednotlivého přístupu k textu konečného rozhodnutí. Jistě, GDPR se vztahuje na výkon soudnictví. Jak však bylo detailně osvětleno výše, tento dosti flexibilní předpis, který zpracování osobních údajů soudům tak jako tak v míře potřebné pro jejich činnost, včetně publikace jejich rozhodnutí, umožňuje, byl dále dosti „adaptován“, a to jak věcně, tak dozorem, českým vnitrostátním provedením adaptačními předpisy. Výsledkem je, že GDPR rozhodně nebrání publikaci plných, integrálních verzí soudních rozhodnutí.