PR 23-24/2025 s. 784
Štěpán KořínekNázev
Obstrukce jako zneužití práva ve správním řízení a možnost správního orgánu k jejich vypořádáníTitul
Právní rozhledyČíslo
23-24/2025Rozsah
784-789Citace
PR 23-24/2025 s. 784Datum vydání
29. 12. 2025Vydavatel
C. H. BeckModul
Správní a ústavní právo
Správní právo - obce a kraje
Trestní právo
Štěpán KořínekZdroj
Právní rozhledy 23-24/2025, s. 784Věcná hesla
Lhůty ve správním řízení
Průtahy v řízení správním
Řízení přestupkové
Zneužití práva
JUDr. Mgr. Bc. Štěpán Kořínek1
I. Úvod
Přestupkové řízení jako zvláštní forma správního řízení je řízením bez návrhu, tj. z moci úřední (ex offo) v rámci správního trestání. Účel přestupkového řízení je možné vyvodit ze zákonné úpravy, když se jím rozumí postup vyvozování odpovědnosti za přestupek, tj. společensky méně škodlivý protiprávní čin.2 Vyvození odpovědnosti za přestupek se projevuje uložením (správního) trestu. Takový odpovědnostní následek vzešlý z řízení, které je zahajováno bez vůle dotčeného subjektu, či spíše proti jeho vůli, se ve většině případů setkává s nelibostí. Ryze intuitivně by měl být každý přestupce přesvědčen o tom, že za jeho protiprávní jednání bude následovat spravedlivý a zákonný následek, který je neodvratný, nebo alespoň vysoce pravděpodobný, zejména v oblasti dopravy a silničního provozu.3 Zmíněná nelibost projevující se v časté neochotě akceptovat hrozící trest za přestupek sama předznamenává úskalí přestupkového řízení, které se jeví náchylnější ke zneužívání práva, a to převážně obstrukčním jednáním. Tato „náchylnost“ má rozličné příčiny objektivního i subjektivního charakteru (podrobněji níže). V drtivé většině případů bývají obstrukcemi zatížena řízení v prvním stupni, avšak obstrukční tendence mnohdy nezmírňuje ani „přehnaný až upjatý“ formalismus odvolacích orgánů jako orgánů druhého stupně.
Obstrukce si můžeme představit jako uplatňování procesních práv účastníky řízení, kteří se snaží o ztížení či zmaření účelu vedeného řízení. Jinými slovy jde o snahu jakéhosi „paralyzování“ činnosti vykonavatele veřejné správy. Okrajově byl vysloven i názor, že obstrukce mohou být vnímány jako forma procesní obrany sui generis.4 Obstrukce často vede ke zneužití práva, a to v podobě nedovoleného výkonu práv nebo výkonu přímo zakázaného,5 resp. jde o výkon subjektivních práv k nedůvodné újmě někoho jiného nebo společnosti.6 Co se týče zneužití práva, velmi často splňuje formální náležitosti pro určité právní jednání, ale materiálně (obsahově) se příčí smyslu a účelu dotčené právní normy.7 Případně lze říci, že zdánlivý výkon práva, který nesleduje cíl právní normy, je výkonem protiprávním.8 Zákaz zneužití práva stojí vedle jiných hodnot, a to ochrany dobré víry, zákazu obcházení zákona, ale i zákazu jednání v rozporu s dobrými mravy.9 Někdy se rozlišuje tzv. nepravá obstrukce, kterou je výkon procesních práv, jenž sleduje ztížení či zmaření účelu řízení, ale negativní důsledky posléze zapříčiní svojí aktivitou správní orgán. Dále je třeba rozlišit pojem obcházení práva (zákona), kterým se usiluje o neaplikování právní normy, což je odlišuje od zneužití práva, které využívá normy, ale toliko v rozporu s jejím účelem.10
Úskalí přestupkových řízení spočívá v tom, že veskrze bývají vedena (oprávněnými) úředními osobami bez právnického vzdělání․ Tento stav může mít za důsledek, že obstrukce nebude odhalena, nebo sice odhalena bude, ale nebude zákonně vypořádána, což v konečném důsledku založí nesprávnost postupu správního orgánu nebo nezákonnost rozhodnutí, či kombinaci obou. Trestní obvinění tradičně zahrnuje trestné činy a přestupky, přičemž mezi oběma kategoriemi panuje disparita, která se však dotýká i svěřené působnosti k jejich projednání a rozhodnutí o nich. Zatímco o trestných činech rozhoduje státní zastupitelství a soudy, tj. osoby s dostatečnou kvalifikací (nabyté právnické vzdělání a další kvalifikační předpoklady), přestupky jsou svěřeny do gesce správních orgánů (vykonavatelů veřejné správy), u nichž působí úřední osoby, které jen zřídka mají právnické či právní vzdělání.11 Samozřejmě to bez dalšího neznamená, že i jiné osoby než vystudovaní právníci nemohou rozumět problematice správního práva a mít bravurní schopnosti v rámci vedení správních (přestupkových) řízení. Nicméně takové osoby platí stále za výjimku než ustálené pravidlo. Nasnadě je praktický dopad, kdy se soudy a orgány veřejné žaloby těší větší míře autority, než je tomu u správních orgánů.12 Nelze však říci, že by se i tyto instituce nesetkávaly se zneužitím práva v podobě obstrukcí.13 Pragmaticky lze mít za to, že náležitá kvalifikace nese potenciál snazšího rozpoznání obstrukční praktiky⛘či jinak atypické procesní situace a umožní adekvátnější reakci na ni.14
II. Střet základních zásad správního řízení s projevy zneužití práva
V přestupkovém řízení je obviněný veden obavou z potrestání, neboť tresty za některé přestupky mohou představovat výrazný zásah do jeho práv. Vůbec na první konflikt můžeme narazit u požadavku vyřízení věci bez zbytečných průtahů, neboť obviněný v přestupkovém řízení nemá většinou zájem na rychlém vyřízení věci.15 Jednou z fundamentálních zásad správního řízení je vyřízení věci bez zbytečných průtahů, a to v souladu se zákonem vymezenou dobou pro jednotlivé procesní fáze či úkony. Přestupkové řízení je modifikováno zvláštní úpravou, týkající se zejména maximální délky doby k projednání přestupku (de iure promlčení, de facto prekluze). Jde o nepřekročitelný časový limit, ve kterém je stát oprávněn projednat přestupek a vyvodit z něho patřičnou odpovědnost. Tento časový úsek se nevztahuje výlučně jen ke státu, když pro stranu obviněného platí, že jím nejsou kryty takové překážky řádného projednání věci, které stát nemůže ovlivnit, když by je zavinil sám obviněný. Za předpokladu, že takové překážky budou v extrémním rozporu s účelem vedeného řízení a budou bránit realizované snaze o řádné a zákonné vyřešení věci, představují samy o sobě porušení zákona a podmínky spravedlivého procesu.16
Nezřídka se každá odchylka nebo výjimka z obecně nastavených procesních pravidel může jevit nežádoucí, protože svým způsobem vybočuje z ustálených a někdy i naučených postupů.17 Na druhou stranu se určitá procesní aktivita účastníka řízení (obviněného) může jevit jako obstrukční, i když se může jednat o ojedinělé pochybení, přehlédnutí či jen prostou nedůslednost lidského faktoru. Sumárně platí, že ne každé „problematické“ podání či jiný úkon učiněný ve správním řízení představuje obstrukci, přičemž shodně i to, že ne každá obstrukce je zneužitím práva. Za obstrukci není možné považovat ani uplatňování práv účastníka řízení, které pro správní orgán znamená nezbytnost vynaložení vyššího úsilí k řádnému vedení řízení, jakož i intenzivnější pracovní vytížení oprávněných úředních osob.18 Jaké znaky tedy mohou zavdat důvodné domnění, že se jedná o obstrukci? Jednak se může jednat o posouzení sériovosti a serióznosti učiněného jednání (úkonu), dále stereotypnosti či notoriety.19 Na zneužití práva mohou poukazovat i vulgarismy či jinak urážlivá vyjádření a podání.20 V tomto kontextu narážíme na zásadu objektivity a legitimního očekávání (předvídatelnosti), které jsou sice kladeny na správní orgán, ale přímo se dotýkají i účastníků řízení a jejich vlastní aktivity, která činnost správního orgánu spoluutváří (§ 2 odst. 3 a 4 SpŘ). Zastávám tezi – s odkazem na § 6 ObčZ, který upravuje zásadu poctivosti – že se nelze dovolávat porušení legitimního očekávání v návaznosti na vlastní nepoctivé a klamavé počínání.
Zákaz zneužití práva jako materiálně-aplikační korektiv k prosazování poctivosti a spravedlnosti se často dostává do konfliktu se zárukami veřejných subjektivních práv.21 Základem tohoto konfliktu je přitom jednání v souladu se zákonem, tj. po právu, které však vede k následku neočekávanému právní normou, jenž se nekryje s dotčeným normativem. V zájmu náležité ochrany práv osob podléhajících trestnímu obvinění, tedy i z hlediska odpovědnosti za přestupky, jsou na správní orgány kladeny zvýšené nároky ohledně rozsahu a způsobu vyhodnocování podkladů pro rozhodnutí, než je tomu u obecného rozhodování ve správním řízení.22 Obdobné požadavky se váží i k prokázání zneužití práva, které musí být dostatečné a založeno na konkrétních okolnostech případu.23 Zásada zákonnosti vyžaduje postup správního orgánu, který musí být v souladu se zákonem (§ 2 odst. 1 SpŘ). Zákonnost postupu správního orgánu je však vázána na dodržení mezinárodních standardů, mezi které se řadí právo na spravedlivý proces a jeho dílčí aspekty. Vztaženo k procesnímu postupu správního orgánu a jeho výstupu v podobě meritorního rozhodnutí tak musí být takové rozhodnutí řádně odůvodněno, aby v něm vyslovené závěry a úvahy byly přezkoumatelné.24 In concreto není dostačující prosté odkazování se na dotčená ustanovení právních předpisů bez náležitého objasnění myšlenkových pochodů, úvah a soudů.25
V širších souvislostech se střetávají obstrukce a zneužití práva s otázkou dobré víry (bona fides). Nad rámec běžných charakteristik principu dobré víry je třeba si přiznat, že se vztahuje mj. k zajištění spravedlnosti, když se dotýká i správních řízení.26 Dobrá víra je odrazem poctivosti a solidarity, a to jako poctivé jednání, u kterého absentuje škodlivý úmysl (prosto zavinění). Dobrá víra klade objektivní požadavek na průměrně informovanou, vzdělanou, pečlivou a obezřetnou osobu k tomu, aby mohla být přesvědčena, že jedná po právu, tj. v souladu se zákonem, nebo se zaviněně nedopouští jeho porušování. Dobrá víra se tak vztahuje k objektivní nemožnosti rozpoznání skutečného stavu, ale nesleduje účel dané normy. Dobrá víra může prosakovat i do přestupkových řízení, kde bývá pojímána jako polehčující okolnost promítající se do výše uloženého trestu.27 Nezřídka se nabízí možnost výjimečného porušení zákona v zájmu ochrany dobré víry.28 Ad absurdum může chybný přístup správního orgánu za určitých okolností představovat okolnost vylučující protiprávnost. K tomu se však váže důsledek, že dobrá víra založená pochybením správního orgánu,⛘resp. konkrétní úřední osoby, jde na jeho vrub, což platí i pro oblast správního trestání.29
III. Zákonné možnosti vypořádání se s projevy zneužití práva ve správním řízení
Obstrukce mohou nabývat různé intenzity, přičemž platí, že ne všechny projevy obstrukčního jednání lze automaticky označit za akty zneužití práva, které jsou právně zakázané. Nicméně pro jejich povahu nemohou být právně aprobovatelné.30 Některé obstrukce nejsou aktem zneužití práva, přesto je možné je vnímat jako nežádoucí a procesně nekorektní. Zneužití práva se nemůže dopustit správní orgán jako orgán veřejné moci, neboť ten není nadán veřejnými subjektivními právy.31 Orgány veřejné moci mají zákonem přiznané pravomoci, které mohou vykonávat buď zákonně, nebo nezákonně.32 V této logické konstrukci není možné stavět na roveň nezákonnost a zneužití práva, neboť nezákonnost je většinou implikací zneužití práva. Institut zákazu zneužití práva se uplatňuje ve správním právu už delší dobu, když se započal projevovat v daňovém právu, poté se překlenul do přestupkového práva a následně do práva na informace.33 Správní orgány mají k dispozici řadu právních instrumentů, které mohou posloužit k řešení daných obstrukcí. Takové nástroje můžeme identifikovat v řadě sektorových předpisů správního práva.34 Je však třeba zůstat obezřetný, neboť nesprávné řešení obstrukcí může vést ke krácení práv účastníků řízení, proto i k založení nezákonnosti. Řečeno jinak, k obstrukcím je při hodnocení třeba přistupovat restriktivně, neboť aplikace zákazu zneužití práva v případě obstrukce představuje prostředek ultima ratio.35 V přestupkovém řízení by obstrukce neměly být plošně pojímány jako přitěžující okolnost v rámci hodnocení skutkových okolností spáchaného přestupku, když však výjimka potvrzuje pravidlo.36
Obstrukce v přestupkovém řízení jsou projevem snahy o jeho ztížení či zmaření tak, aby byl správní orgán nucen rozhodnout ve prospěch obviněného. Z hlediska správního orgánu je k účinnému zachycení a vypořádání obstrukce zásadní náležitá znalost hmotného a procesního práva, a to v komplexnosti právního řádu.37 Dále je nezbytné zachovat nutnou dávku procesní opatrnosti (obezřetnosti), zejména vůči řádnému prokázání obstrukčního jednání. Neméně významnou zůstává i potřeba náležité znalosti nebo orientace v odborné literatuře a samozřejmě přiléhavé judikatuře. Tento přístup odpovídá skutečnosti, že zákaz zneužití práva má sice jednu povahu, ale různé chápání, a to včetně jeho rozsahu.38 Pro některá odvětví, např. daňové právo, byl vytvořen mechanismus odhalování zneužití práva, který se označuje jako tzv. test zneužití práva.39 Obecně je však možné k vyhodnocení obstrukčního jednání použít tzv. test objektivity a subjektivity. Test objektivity vychází z řádně zjištěného skutkového stavu, ke kterému je možné metodami logiky vyvodit dílčí skutkové okolnosti a tím vykonstruovat komparativní modelovou situaci. Naopak test subjektivity směřuje ke zjištění úmyslu aktéra vůči sledované výhodě, kdy se však posuzují (mimo)právní standardy a rozpor s nimi.40 Správní orgány však mohou vycházet i ze zkušeností a poznatků nabytých z jejich úřední činnosti, z čehož vyvodí následný postup k vypořádání obstrukce.41
Signifikantni oblastí, kde dochází k hojnému využívání různých obstrukčních praktik, jsou přestupková řízení v oblasti dopravy. Ve většině případů však obstrukce dopadají do obecných pravidel ovládajících správní řízení, když se jedná o dílčí oblast doručování, zastoupení, procesních úkonů (podání), námitek podjatosti, ale i průběhu ústních jednání či fáze dokazování. K obstrukcím, které prosakují do přestupkové oblasti, se řadí i šikana správních orgánů, která je prováděna zneužitím práva na informace.42 Právo na informace vůči orgánům veřejné moci je možné uplatňovat jen při respektování ústavního a zákonného rámce. Pokud žádost o informace byla motivována nepoctivým úmyslem, který objektivně vychází z časové i obsahové návazné souvislosti, tak je povinností odpovědných orgánů takové skutečnosti zohlednit a případně rozhodnout o odmítnutí žádosti, která bude vyhodnocena jako akt zneužití práva, resp. procesní obstrukce.43 Většinou jsou obstrukce v přestupkových řízeních o dopravních deliktech také vedeny výhledem způsobení průtahů řízení, tj. časové prodlevy tak, aby došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Nicméně u průtahů v řízení je třeba zohlednit okolnosti daného případu, jeho náročnost a postoj účastníků (aktivita či pasivita), neboť ne všechny průtahy musejí být negativní povahy.44
V oblasti doručování např. docházelo ke zneužití slovesného vidu mezi doručením a doručováním, když byly správnímu orgánu předloženy záměrně dvě odlišné adresy pro doručování a doručení.45 V jiném případě byl zase vznášen požadavek na doručování do e-mailové schránky, resp. prostřednictvím e-mailu.46 U této formy⛘doručování narážíme na obecné požadavky elektronického doručování, modifikované zvláštním zákonem, což obdobně platí i pro elektronické procesní úkony.47 Je nasnadě si přiznat, že e-komunikace mezi správními orgány a občany může přispět k vytvoření dostupnější a lépe fungující veřejné správy, ale zároveň nese mnoho rizik.48 Další problém spojený s doručováním se váže ke zdánlivému upozadění preferované formy doručování, kdy si účastník řízení teprve v průběhu řízení zřídí datovou schránku (např. v době před vydáním rozhodnutí), načež to správnímu orgánu nesdělí a ten poté doručuje nikoliv do datové schránky, ale prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb.49 Některé obstrukční praktiky se dokonce kombinují, a to např. při ustanovení zástupce v zahraničí, kterému se nedaří doručovat. Některé zákony však nabízejí jasné východisko, které umožňuje se s danou praktikou vypořádat.50 Problémem zůstává, že mnoho z takových ochranných ustanovení bylo přijato ex post v návaznosti na neblahou administrativní praxi.
Další notorickou obstrukcí je zneužívání námitek podjatosti, které bývají často založeny na účelových a subjektivních spekulacích. Stranou však nezůstává ani účelové načasování jejich podání, což v důsledku znamená prodloužení trvání řízení.51 Neustále přetrvávající obstrukci můžeme identifikovat u zastupování, když jsou ustanovováni za zástupce obecní zmocněnci, a to buď zahraniční osoby, kterým je nesnadné doručovat (častokrát se údajně nacházející v exotických zemích), nesvéprávné osoby, pokoutníci, nebo dochází k účelovým změnám v zastupování, nevyjímaje substituční doložky.52 Problematika obecných zmocněnců byla usměrněna inkorporací institutu nepřípustného zastoupení do přestupkového zákona.53 V případě, kdy činnost takových obecných zmocněnců probíhá soustavně, opakovaně a zpravidla za úplatu, což by mohlo značit větší rozsah, může správní orgán rozhodnout, že takové zastoupení nepřipustí, přičemž svoje rozhodnutí musí náležitě (řádně) odůvodnit.54 Rozhodne-li se však správní orgán přistoupit k takovému procesnímu usměrnění projevu vůle účastníka řízení, musí kalkulovat s důsledkem, kterým bude prodloužení délky trvání řízení či případně až jeho zastavení.55
Mnoho obstrukcí se projevuje ve formě podání, která jsou závadná po formální i materiální stránce. Typicky se jedná o blanketní, neúplná či jinak záměrně závadná podání (absence podpisu). In concreto bylo judikováno, že opakované podávání blanketních odvolání je aktem zneužití práva.56 Předložený příklad na odvoláních je signifikantním projevem obstrukcí, neboť rozhodne-li se účastník řízení podat odvolání, musí vědět, co konkrétně napadenému rozhodnutí vytýká a proč s ním nesouhlasí, pakliže proti němu nebrojí z notorických důvodů.57 V mnoha výše uvedených situacích je správní orgán povinen postupovat tak, aby podatele závadných podání vyzval k odstranění jejich nedostatku či vady. Judikaturní praxe však dospěla k racionálnímu závěru, že správní orgány nejsou povinné činit zjevně zbytečné úkony vůči účastníkům řízení, kteří byli v minulosti poučeni (někdy i opakovaně) o svých právech a povinnostech.58 Typicky se jedná o příklady sériově závadných podání, se kterými se lze setkat právě u projednávání dopravních přestupků.59
V nedávné době správní soudy dospěly k názoru, že reakce správních orgánů může odpovídat obsahu a kvalitě učiněných podání, jakož i osobě jejich podatele. Je-li z takových podání zřejmé, že mají jiný než právem sledovaný účel, tj. jedná se o obstrukční jednání projevující se jako zneužití práva, je přípustné jejich vypořádání i velmi obecně či souhrnně. V praktické rovině např. sdělením správního orgánu, že se jedná o akt zneužití práva, se kterým se správní orgán z konkrétních důvodů nebude více zaobírat. Dřívější judikatura se vyjadřovala k vypořádání opakovaných obstrukčních podání tvrději, když nevyžadovala vyzývání k odstranění nedostatku a vady podání, resp. připouštěla možnost, aby správní orgány na taková podání procesně nereagovaly.60 Novější judikatura tuto tvrdost změkčila, když při respektování principu legitimního očekávání stanovila, že je žádoucí reagovat, byť jen obecně či souhrnně. Následný postup je ponechán v rukou účastníka řízení, který může závadný stav napravit, k čemuž musí mít i faktickou příležitost (např. dostatek času). Takový postup nesmí být zevšeobecněn, když i jinak odůvodněné pochybnosti o skutečném (pravém) smyslu učiněného podání si ve většině případů žádají snahu správního orgánu, aby se výzvou k jejich odstranění pokusil dovést podatele k jejich odstranění či vyjasnění.61 Pouze ve zcela krajních případech by mělo docházet k tomu, že správní orgán nebude na nějaké podání vůbec reagovat.62
Obstrukční jednání spočívající ve zneužití práva musí nutně probíhat úmyslně,63 kdy subjekt disponuje představou o správném výkonu práva, ale i tak upřednostní⛘svůj zájem nad jiným.64 Sledovaným zájmem, ke kterému se vztahuje účel (přestupkového) řízení, většinou bývá veřejný zájem na potrestání pachatele nebo veřejný zájem na řádném, efektivním a hospodárném fungování veřejné správy.65 Obstrukce se nevyhýbají ani konání a průběhu ústního jednání, a to pro účelové podání omluv nebo trvání na prezenci obviněného či zástupce při ústním jednání.66 Výjimkou není ani výpověď obviněného, na kterou nejsou kladeny žádné zvýšené nároky, neboť obviněný může jednak podání výpovědi zcela odmítnout, posléze může uvádět neúplné, smyšlené či jinak „neurčité“ skutečnosti, a to při respektování zásady nemo tenetur se ipsum accusare.67 Poslední oblastí, kde se obstrukce projevují, je fáze dokazování, kde dochází k navrhování nepotřebných či nadbytečných návrhů k jeho doplnění. Dříve docházelo u určité množiny dopravních přestupků při podávání výslechu ke zneužívání odkazu na „osobu blízkou“.68 Především se jednalo o obstrukční praktiku u přestupků překročení maximální dovolené rychlosti jízdy, u kterých nebyla zjištěna identita skutečného řidiče. V dnešní době už tato procesní taktika není účinná, neboť se zavedením institutu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla a k tomu se vážícího subsidiárního přestupku už postrádá smysl.
Výše bylo uvedeno, že obstrukční praktiky se nevyhýbají ani správním soudům. Nemělo by být zapomínáno na to, že účelem správních žalob v rámci správního soudnictví je hledání právní ochrany před nezákonným rozhodováním a postupem orgánů veřejné správy, proto původce obstrukcí nemůže rozumně očekávat, že se mu dostane zastání v návaznosti na jeho protiprávní jednání.69 Soudní řád správní obsahuje několik promítnutí institutu zákazu zneužití práva, kdy je např. soud oprávněn k uložení pořádkové pokuty u podání, které sleduje zjevné zneužití práva.70 Nicméně novelou provedenou zákonem č. 284/2021 Sb., s účinností od 1. 7. 2023, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti správní žaloby, když by taková žaloba sledovala zjevné zneužití práva.71 Nicméně i správním soudům se nevyhýbají účelové námitky podjatosti vůči zákonným soudcům, které mohou být rovněž vyhodnoceny jako zneužití práva.72 Rozsah soudního přezkumu je závislý na aktivitě (nebo pasivitě) účastníka řízení, zejména řízení přestupkového.73 V takovém případě se následek soudní intervence nabízí sám – správní soud by žalobu odmítnul pro nepřípustnost, nebo zamítnul pro nedůvodnost. Výjimečně se může extrémní povaha jednání žalobce odrazit i tak, že bude tato jeho aktivita vyhodnocena jako zneužití práva (slovy soudu „snahou vést spor pro spor“) a nikoliv snahou o ochranu svých dotčených práv.74 Judikaturní praxe se musela zabývat i tím, že k obstrukcím docházelo při změnách žalobních návrhů.75 Procesní rovinu zákazu zneužití práva tak nalezneme i v dalších procesněprávních předpisech, které přímo reagují na snahu procesní strany dosáhnout nepředpokládané výhody ve svůj prospěch.76
IV. Závěr
Právní doktrína, ale i administrativní a judikaturní praxe se shodují v tom, že trestní povaha přestupku a na něj navazujícího řízení inklinuje k různým obstrukčním tendencím a praktikám. Obstrukce nejsou právně aprobovatelné, proto nemohou být pod ochranou práva, čímž se jich nemohou jejich aktéři dovolávat, byť přestupková řízení a judikaturní praxe jsou nám důkazem, že je tomu právě naopak. Vedle externí diferenciace, kdy bylo prokázáno, že přestupková řízení (ex offo) jsou náchylnější na obstrukce oproti jiným správním řízením, je možné provést i určité interní rozčlenění, a to podle hrozby trestního postihu. V případě, kdy bude v rámci přestupkového řízení hrozit trest ve formě pokuty, bude se takové řízení nejspíše méně potýkat s obstrukcemi a zneužitím práva, než tomu bude u řízení, kde figuruje možnost uložení trestu zákazu činnosti, který představuje intenzivnější zásah do práv účastníků řízení (obviněných). Takové úvahy je možné opřít o zákonný postih hrozící za spáchání přestupku neoprávněného předjíždění, za který donedávna hrozil vedle pokuty i obligatorní zákaz řízení. Po novelizaci zákona o silničním provozu se však za tento přestupek uloží pouze pokuta, u které došlo k navýšení spodní i horní hranice sazby. Nebylo by složité statisticky ověřit, kolik přestupkových řízení o daném přestupku bylo stiženo obstrukcemi před novelou a po novele, a poté výsledky vzájemně porovnat.
Administrativní aparáty moderních demokratických států se vyznačují větší mírou vstřícného přístupu vůči svým občanům i cizincům, kdežto v mnohých státech stále převládá větší či menší míra formalismu a upjaté byrokracie.77 Zároveň je nepochybné, že veřejná správa a její administrativní aparát je ovládán moderními prvky a principy, což v přeneseném významu znamená, že je⛘otevřená široké veřejnosti. Bezesporu pak platí, že účastníci řízení jsou oprávněni se na správní orgány obracet „v zásadě“ kdykoliv a s čímkoliv, co by však mělo být právně či skutkově relevantní. Samotná praxe je nám však ukázkou, že tomu tak není, když jsou správní orgány zahlcovány množstvím irelevantních podání, která jdou na úkor smyslu a účelu právní regulace. Nejspíše by se mohlo vyjít z premisy, že ačkoliv přísný, tak především spravedlivý přístup orgánů veřejné správy vůči účastníkům řízení by mohl přinést i změnu přístupu jich samých vůči veřejné správě.78 U některých obstrukčníků se dokonce soudy nezdráhají vznést jakési „upozornění“ formou apelu, aby se do budoucna podobného jednání zdrželi.79
V současné době se správním orgánům nabízí celá řada právních instrumentů k efektivnímu vypořádání obstrukcí, které častokrát představují zneužití práva. Nehledě na (ne)dokonalost právního řádu a jeho norem pak narážíme na systémové nedostatky vážící se k samotnému fungování veřejné správy a jejího administrativního aparátu, který nebývá dostatečně kvalifikován. Samostatnou kapitolu představuje odměňování úřednického aparátu, které představuje jednu z příčin toho, že „úřednické“ pozice nejsou lukrativní pro dostatečně kvalifikované a vzdělané osoby. Tento systémový nedostatek se může jevit řešitelný, ale toliko v dlouhém časovém horizontu, a především při dostatečné vůli, především politické, tak učinit. Dalším předpokladem je ochota provádět svoji práci svědomitě a správně, tj. nejen podle pokynů a ke spokojenosti nadřízených, ale především ve smyslu práva a spravedlnosti. Napomoci mohou i specifické zásady ovládající přestupkové řízení, např. zásada vyšetřovací (inkviziční), u které může sehrát svoji roli i určitá intuice, která často napovídá o tom, že je něco v nepořádku. Samozřejmě se jedná o pouhé indicie k tomu, že dochází k něčemu neoprávněnému, načež teprve v řádném procesním postupu je možné dojít k jejich prokázání či vyvrácení.
Autor je externím doktorandem Právnické fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici a asistentem soudce Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích.
§ 1 a 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů.
Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 486.
Potěšil, L., Hejč, D. Oblasti obstrukcí (nejen) v řízení o dopravních přestupcích. Právní rozhledy, 2020, č. 1, s. 17–19.
Tichý, L. a kol. Zneužití práva. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty UK, 2016, s. 22.
Usnesení ÚS z 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, ale i rozsudky NSS z 24. 9. 2021, č. j. 10 As 367/2021-13, nebo z 29. 9. 2021, č. j. 10 As 380/2021-13.
Rozsudek NSS z 18. 4. 2014, č. j. 8 Afs 41/2013-47.
Knapp, V. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2024, s. 268–270.
Nález ÚS ze 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13, bod 25, kde je mj. uvedeno: „… jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit…“.
Podle nálezu ÚS z 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, je obcházení zákona třeba vnímat jako vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, jenž sám není zakázaný, ale v jehož důsledku je právně neakceptovatelný stav.
Na mnohé „úřednické“ pozice jsou stanoveny kvalifikační požadavky vysokoškolského vzdělání, ale nikoliv nezbytně právního či právnického zaměření. Úředníci s právnickým vzděláním jsou spíše výjimkou.
Skulová, S., Hejč, D., Potěšil, L., Scheuer, J., Ibrmajerová, K. Obstrukce v řízení o dopravních přestupcích. Právní rozhledy, 2019, č. 11, s. 393–394.
S určitými praktikami zneužití práva v podobě obstrukcí se hojně setkávají i správní soudy, což bylo mnohokrát podpořeno judikaturou; viz usnesení rozšířeného senátu NSS z 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008-74, nebo rozsudek NSS z 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66.
Skulová, S., Hejč, D., Potěšil, L., Scheuer, J., Ibrmajerová, K., op. cit. sub 12, s. 396–397.
§ 6 odst. 1 SpŘ: „Správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).“
Rozsudek NSS z 29. 7. 2015, č. j. 9 As 34/2015-25.
Sova, A. Podněty k zefektivnění správního procesu. Právní rozhledy, 2020, č. 4, s. 17 [pozn. red.: správně s. 135].
Skulová, S., Hejč, D., Potěšil, L., Scheuer, J., Ibrmajerová, K., op. cit. sub 12, s. 394–396.
Usnesení NSS ze 14. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014-16.
Rozsudek NSS z 24. 9. 2021, č. j. 10 As 367/2021-13.
Kühn, Z. K zákazu zneužití práva. Bulletin Komory daňových poradců, 2024, č. 2, s. 7–11.
Rozsudek NSS z 22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009-101.
Rozsudek NSS z 30. 11. 2019, č. j. 3 As 338/2019-61.
Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 743.
Rozsudek ESLP z 9. 9. 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91.
§ 2 odst. 3 SpŘ: „Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen ‚dotčené osoby‘), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.“
Mates, P. Dobrá víra ve správním právu. Právní rozhledy, 2020, č. 7, s. 240–245.
Rozsudek NSS z 19. 4. 2017, č. j. 6 As 98/2016-54.
Codl, D. Zásada legitimního očekávání ve správním právu. Právní rozhledy, 2019, č. 23–24, s. 828–836.
Nezbytné je předejít situaci, kdy výkon práva formálně odpovídající zákonu se materiálně příčí normovanému obsahu, proto jej nelze jako nepřijatelný právně aprobovat; viz rozsudek NS z 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, body 59 a 60.
K tomu je třeba rovněž dodat, že je možné zneužít jen práva subjektivní a nikoliv objektivní, když platí úměra, že objektivní právo musí obsahovat účel práva subjektivního; více Fuksová, L. Zneužití práva v soukromém právu. Soukromé právo, 2021, č. 3, s. 2 a násl.
Jeroušek, D. Zneužití procesních práv v řízeních při správě daní. Bulletin Komory daňových poradců, 2024, č. 2, s. 16.
Černý, P. Zneužití veřejných subjektivních práv jako fenomén doby. Jurisprudence, 2023, č. 5, s. 11–17.
§ 8 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů: „Při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“
Skulová, S., Potěšil, L. Prostředky ochrany subjektivních práv ve veřejné správě – jejich systém a efektivnost. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 29.
Potěšil, L., Hejč, D. Oblasti obstrukcí (nejen) v řízení o dopravních přestupcích. Právní rozhledy, 2020, č. 1, s. 17–19. K tomu srov. rozsudek NSS z 28. 8. 2019, č. j. 1 As 52/2019-43.
Pro některé úřední osoby může představovat problém, že v určitých ohledech není možné aplikovat ustanovení přestupkového zákona, ale ani správního řádu, proto je per analogiam třeba hledat úpravu jinde, konkrétně v občanském soudním řádu nebo trestním řádu.
Rozsudek NSS z 1. 4. 2022, č. j. 1 As 96/2021-43, body 32–34.
Rozhodnutí velkého senátu SDEU z 21. 2. 2006, Halifax v. CCE, C-255/02.
Rozsudek KS v Ostravě z 28. 4. 2015, č. j. 72 A 2/2014-27.
Rozsudek NSS z 27. 7. 2016, č. j. 6 As 106/2016-31, bod 8.
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 6 As 188/2021-57, nebo spíše pozdější rozsudek NSS z 13. 6. 2024, č. j. 9 As 26/2024-44.
Petráková, A. Následky zjevného zneužití práva ve veřejné správě. Rigorózní práce. Olomouc: Právnická fakulta UP, 2023, s. 46–48.
Rozsudek NSS z 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013-28.
Rozsudek NSS z 29. 8. 2018, č. j. 10 As 324/2017-37.
Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace, ve znění pozdějších předpisů.
Rozsudek ESLP z 16. 2. 2021, Stichting Landgoed Steenbergen a ostatní proti Nizozemsku.
Rozsudek NSS z 22. 3. 2017, č. j. 6 As 5/2017-22.
§ 67 PřesZ: „Jestliže se nedaří doručovat zmocněnci účastníka řízení, doručuje správní orgán pouze účastníkovi řízení.“
Rozsudek NSS z 3. 4. 2019, č. j. 2 As 151/2018-63.
Rozsudek NSS z 21. 3. 2011, č. j. 7 As 110/2018-23.
§ 72b PřesZ: „Správní orgán usnesením rozhodne o tom, že nepřipustí zastoupení na základě plné moci, pokud zmocněnec vystupuje v řízení o přestupcích v různých věcech opětovně, nejde-li o advokáta nebo jinou osobu poskytující právní služby soustavně a za úplatu podle jiného zákona.“
Kořínek, Š. Možnosti a limity zásady vyšetřovací v přestupkovém řízení. Právní rozhledy, 2024, č. 22, s. 725.
S největší možnou mírou pravděpodobnosti bude proti usnesení o nepřípustném zastoupení podáno odvolání, které bude posuzovat odvolací orgán, což se může fakticky nést v řádu několika měsíců. Zásadní problém může nastat ve chvíli, kdy odvolací orgán bude konstatovat nezákonnost takového procesního postupu, přičemž řízení už bude např. ve fázi před vydáním rozhodnutí.
Rozsudek NSS z 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019-33, ze kterého plyne závěr, že procesní strategie orientující se na opakovaná podání blanketních odvolání v kombinaci s následným podáním komplexní žaloby je aktem zneužití práva, čemuž má odpovídat i soudní přezkum.
Sova, A., op. cit. sub 17, s. 17–18.
Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 1 As 181/2021-68, bod 28.
U přestupku provozovatele vozidla se jedná např. o typizovanou formulářovou podobu podání, kterým provozovatel vozidla sděluje správnímu orgánu domnělou osobu řidiče, kde stojí očividně fiktivně smyšlené jméno, které bývá častokrát složeno v kombinaci českého a cizího jazyka, místo pobytu (bydliště) takové osoby se nachází v exotických zemích, je zde zmínka o tom, že by měla být jmenovaná osoba po smrti, a to vše zakončeno s dovětkem, že tím provozovatel vozidla splnil svoji zákonnou povinnost. Taková podání už i judikaturní praxe dobře zná, přičemž by neměla představovat pro správní orgán sebemenší překážku v průběhu řízení.
Rozsudek NSS z 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39.
Rozsudek NSS z 9. 9. 2022, č. j. 5 Afs 281/2021-34.
Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 1 As 181/2021-68, bod 29.
Lze odkázat na rozsudek NSS z 27. 9. 2017, č. j. 6 As 37/2017-31: „Účastník řízení, resp. jeho ‚profesionální zástupce‘, přitom velmi dobře věděl, že má podání podepsat. Přesto zcela zjevně v průběhu celého správního řízení přes opakovaná poučení ze strany správního orgánu takto nepostupoval.“
Kolizí spočívající v upřednostnění zájmu soukromého před zájmem veřejným se zabýval NSS ve svém rozsudku z 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, kde mj. konstatoval: „Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití.“
Usnesení NSS z 30. 3. 2017, č. j. 1 As 126/2017-9.
Omluva z ústního jednání musí být řádná (důvodná) a včasná. V rámci obstrukčních praktik se může např. odehrát situace, kdy účastník řízení učiní sice včasnou omluvu, byť den před konáním ústního jednání, ale nikoliv řádnou. K řádnosti prokázání omluvy z ústního jednání kupř. nepostačuje lékařem vydané potvrzení o pracovní neschopnosti, které takový účastník řízení fakticky nerespektuje. Za situace, kdy je pracovní neschopnost vystavena v pátek, tedy v době před víkendem, přičemž ústní jednání se má uskutečnit v pondělí či úterý, a účastník řízení omlouvá svoji nemožnost účasti právě s ohledem na pracovní neschopnost spočívající v horečnatém onemocnění, není možné, aby byl v této době pracovní neschopnosti a namítaného horečnatého onemocnění spatřen na kulturní akci. Takovou skutečnost si přitom může správní orgán ověřit prostřednictvím veřejně přístupných sociálních sítí a jejích profilů. K tomu srov. rozsudek KS v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 2. 12. 2024, č. j. 52 A 32/2024-50, bod 21.
Provazník, J. Trestněprávní meze lži při obhajobě v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2019, č. 3, s. 28–32.
§ 55 odst. 4 SpŘ: „Výpověď může odepřít ten, kdo by jí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt.“
Černý, P., op. cit. sub 33, s. 11–17.
§ 44 odst. 1 SpŘ [pozn. red.: správně § 44 SŘS]: „Tomu, kdo neuposlechne výzvy soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes, nebo učiní podání, které sleduje zjevné zneužití práva, může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pořádková pokuta do výše 50 000 Kč, která je příjmem státního rozpočtu. Pokuta může být uložena i opakovaně a může být na odůvodněnou žádost podanou do právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, usnesením zčásti nebo zcela prominuta.“
§ 68 písm. f) SpŘ [pozn. red.: správně § 68 SŘS]: „Žaloba je nepřípustná také tehdy, sleduje-li zjevné zneužití práva.“
Rozsudek NSS z 28. 3. 2017, č. j. Nao 122/2017-136.
Viz rozsudek NSS z 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019-33.
Srov. rozsudek NSS z 27. 6. 2023, č. j. 8 As 96/2023-13, s rozsudkem NSS ze 4. 7. 2023, č. j. 10 As 140/2023-9.
Rozsudek NSS ze 17. 2. 2021, č. j. 8 As 239/2020-37, bod 26.
Viz nález ÚS z 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12.
Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 531.
Sova, A., op. cit. sub 17, s. 18–19.
Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 1 As 181/2021-68, bod 25.
Poznámky pod čarou: | |
|---|---|
| 1 | Autor je externím doktorandem Právnické fakulty Univerzity Mateja Bela v Banskej Bystrici a asistentem soudce Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích. |
| 2 | |
| 3 | Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 486. |
| 4 | Potěšil, L., Hejč, D. Oblasti obstrukcí (nejen) v řízení o dopravních přestupcích. Právní rozhledy, 2020, č. 1, s. 17–19. |
| 5 | Tichý, L. a kol. Zneužití práva. Praha: Centrum právní komparatistiky Právnické fakulty UK, 2016, s. 22. |
| 6 | Usnesení ÚS z 31. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 374/06, ale i rozsudky NSS z 24. 9. 2021, č. j. 10 As 367/2021-13, nebo z 29. 9. 2021, č. j. 10 As 380/2021-13. |
| 7 | Rozsudek NSS z 18. 4. 2014, č. j. 8 Afs 41/2013-47. |
| 8 | Knapp, V. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2024, s. 268–270. |
| 9 | Nález ÚS ze 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13, bod 25, kde je mj. uvedeno: „… jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit…“. |
| 10 | Podle nálezu ÚS z 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, je obcházení zákona třeba vnímat jako vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, jenž sám není zakázaný, ale v jehož důsledku je právně neakceptovatelný stav. |
| 11 | Na mnohé „úřednické“ pozice jsou stanoveny kvalifikační požadavky vysokoškolského vzdělání, ale nikoliv nezbytně právního či právnického zaměření. Úředníci s právnickým vzděláním jsou spíše výjimkou. |
| 12 | Skulová, S., Hejč, D., Potěšil, L., Scheuer, J., Ibrmajerová, K. Obstrukce v řízení o dopravních přestupcích. Právní rozhledy, 2019, č. 11, s. 393–394. |
| 13 | S určitými praktikami zneužití práva v podobě obstrukcí se hojně setkávají i správní soudy, což bylo mnohokrát podpořeno judikaturou; viz usnesení rozšířeného senátu NSS z 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008-74, nebo rozsudek NSS z 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011-66. |
| 14 | Skulová, S., Hejč, D., Potěšil, L., Scheuer, J., Ibrmajerová, K., op. cit. sub 12, s. 396–397. |
| 15 | § 6 odst. 1 SpŘ: „Správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).“ |
| 16 | Rozsudek NSS z 29. 7. 2015, č. j. 9 As 34/2015-25. |
| 17 | Sova, A. Podněty k zefektivnění správního procesu. Právní rozhledy, 2020, č. 4, s. 17 [pozn. red.: správně s. 135]. |
| 18 | Skulová, S., Hejč, D., Potěšil, L., Scheuer, J., Ibrmajerová, K., op. cit. sub 12, s. 394–396. |
| 19 | Usnesení NSS ze 14. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014-16. |
| 20 | Rozsudek NSS z 24. 9. 2021, č. j. 10 As 367/2021-13. |
| 21 | Kühn, Z. K zákazu zneužití práva. Bulletin Komory daňových poradců, 2024, č. 2, s. 7–11. |
| 22 | Rozsudek NSS z 22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009-101. |
| 23 | Rozsudek NSS z 30. 11. 2019, č. j. 3 As 338/2019-61. |
| 24 | Wagnerová, E. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 743. |
| 25 | Rozsudek ESLP z 9. 9. 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. 18390/91. |
| 26 | § 2 odst. 3 SpŘ: „Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen ‚dotčené osoby‘), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.“ |
| 27 | Mates, P. Dobrá víra ve správním právu. Právní rozhledy, 2020, č. 7, s. 240–245. |
| 28 | Rozsudek NSS z 19. 4. 2017, č. j. 6 As 98/2016-54. |
| 29 | Codl, D. Zásada legitimního očekávání ve správním právu. Právní rozhledy, 2019, č. 23–24, s. 828–836. |
| 30 | Nezbytné je předejít situaci, kdy výkon práva formálně odpovídající zákonu se materiálně příčí normovanému obsahu, proto jej nelze jako nepřijatelný právně aprobovat; viz rozsudek NS z 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, body 59 a 60. |
| 31 | K tomu je třeba rovněž dodat, že je možné zneužít jen práva subjektivní a nikoliv objektivní, když platí úměra, že objektivní právo musí obsahovat účel práva subjektivního; více Fuksová, L. Zneužití práva v soukromém právu. Soukromé právo, 2021, č. 3, s. 2 a násl. |
| 32 | Jeroušek, D. Zneužití procesních práv v řízeních při správě daní. Bulletin Komory daňových poradců, 2024, č. 2, s. 16. |
| 33 | Černý, P. Zneužití veřejných subjektivních práv jako fenomén doby. Jurisprudence, 2023, č. 5, s. 11–17. |
| 34 | § 8 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů: „Při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“ |
| 35 | Skulová, S., Potěšil, L. Prostředky ochrany subjektivních práv ve veřejné správě – jejich systém a efektivnost. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 29. |
| 36 | Potěšil, L., Hejč, D. Oblasti obstrukcí (nejen) v řízení o dopravních přestupcích. Právní rozhledy, 2020, č. 1, s. 17–19. K tomu srov. rozsudek NSS z 28. 8. 2019, č. j. 1 As 52/2019-43. |
| 37 | Pro některé úřední osoby může představovat problém, že v určitých ohledech není možné aplikovat ustanovení přestupkového zákona, ale ani správního řádu, proto je per analogiam třeba hledat úpravu jinde, konkrétně v občanském soudním řádu nebo trestním řádu. |
| 38 | Rozsudek NSS z 1. 4. 2022, č. j. 1 As 96/2021-43, body 32–34. |
| 39 | Rozhodnutí velkého senátu SDEU z 21. 2. 2006, Halifax v. CCE, C-255/02. |
| 40 | Rozsudek KS v Ostravě z 28. 4. 2015, č. j. 72 A 2/2014-27. |
| 41 | Rozsudek NSS z 27. 7. 2016, č. j. 6 As 106/2016-31, bod 8. |
| 42 | Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. |
| 43 | Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 6 As 188/2021-57, nebo spíše pozdější rozsudek NSS z 13. 6. 2024, č. j. 9 As 26/2024-44. |
| 44 | Petráková, A. Následky zjevného zneužití práva ve veřejné správě. Rigorózní práce. Olomouc: Právnická fakulta UP, 2023, s. 46–48. |
| 45 | Rozsudek NSS z 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013-28. |
| 46 | Rozsudek NSS z 29. 8. 2018, č. j. 10 As 324/2017-37. |
| 47 | Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace, ve znění pozdějších předpisů. |
| 48 | Rozsudek ESLP z 16. 2. 2021, Stichting Landgoed Steenbergen a ostatní proti Nizozemsku. |
| 49 | Rozsudek NSS z 22. 3. 2017, č. j. 6 As 5/2017-22. |
| 50 | § 67 PřesZ: „Jestliže se nedaří doručovat zmocněnci účastníka řízení, doručuje správní orgán pouze účastníkovi řízení.“ |
| 51 | Rozsudek NSS z 3. 4. 2019, č. j. 2 As 151/2018-63. |
| 52 | Rozsudek NSS z 21. 3. 2011, č. j. 7 As 110/2018-23. |
| 53 | § 72b PřesZ: „Správní orgán usnesením rozhodne o tom, že nepřipustí zastoupení na základě plné moci, pokud zmocněnec vystupuje v řízení o přestupcích v různých věcech opětovně, nejde-li o advokáta nebo jinou osobu poskytující právní služby soustavně a za úplatu podle jiného zákona.“ |
| 54 | Kořínek, Š. Možnosti a limity zásady vyšetřovací v přestupkovém řízení. Právní rozhledy, 2024, č. 22, s. 725. |
| 55 | S největší možnou mírou pravděpodobnosti bude proti usnesení o nepřípustném zastoupení podáno odvolání, které bude posuzovat odvolací orgán, což se může fakticky nést v řádu několika měsíců. Zásadní problém může nastat ve chvíli, kdy odvolací orgán bude konstatovat nezákonnost takového procesního postupu, přičemž řízení už bude např. ve fázi před vydáním rozhodnutí. |
| 56 | Rozsudek NSS z 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019-33, ze kterého plyne závěr, že procesní strategie orientující se na opakovaná podání blanketních odvolání v kombinaci s následným podáním komplexní žaloby je aktem zneužití práva, čemuž má odpovídat i soudní přezkum. |
| 57 | Sova, A., op. cit. sub 17, s. 17–18. |
| 58 | Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 1 As 181/2021-68, bod 28. |
| 59 | U přestupku provozovatele vozidla se jedná např. o typizovanou formulářovou podobu podání, kterým provozovatel vozidla sděluje správnímu orgánu domnělou osobu řidiče, kde stojí očividně fiktivně smyšlené jméno, které bývá častokrát složeno v kombinaci českého a cizího jazyka, místo pobytu (bydliště) takové osoby se nachází v exotických zemích, je zde zmínka o tom, že by měla být jmenovaná osoba po smrti, a to vše zakončeno s dovětkem, že tím provozovatel vozidla splnil svoji zákonnou povinnost. Taková podání už i judikaturní praxe dobře zná, přičemž by neměla představovat pro správní orgán sebemenší překážku v průběhu řízení. |
| 60 | Rozsudek NSS z 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39. |
| 61 | Rozsudek NSS z 9. 9. 2022, č. j. 5 Afs 281/2021-34. |
| 62 | Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 1 As 181/2021-68, bod 29. |
| 63 | Lze odkázat na rozsudek NSS z 27. 9. 2017, č. j. 6 As 37/2017-31: „Účastník řízení, resp. jeho ‚profesionální zástupce‘, přitom velmi dobře věděl, že má podání podepsat. Přesto zcela zjevně v průběhu celého správního řízení přes opakovaná poučení ze strany správního orgánu takto nepostupoval.“ |
| 64 | Kolizí spočívající v upřednostnění zájmu soukromého před zájmem veřejným se zabýval NSS ve svém rozsudku z 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, kde mj. konstatoval: „Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití.“ |
| 65 | Usnesení NSS z 30. 3. 2017, č. j. 1 As 126/2017-9. |
| 66 | Omluva z ústního jednání musí být řádná (důvodná) a včasná. V rámci obstrukčních praktik se může např. odehrát situace, kdy účastník řízení učiní sice včasnou omluvu, byť den před konáním ústního jednání, ale nikoliv řádnou. K řádnosti prokázání omluvy z ústního jednání kupř. nepostačuje lékařem vydané potvrzení o pracovní neschopnosti, které takový účastník řízení fakticky nerespektuje. Za situace, kdy je pracovní neschopnost vystavena v pátek, tedy v době před víkendem, přičemž ústní jednání se má uskutečnit v pondělí či úterý, a účastník řízení omlouvá svoji nemožnost účasti právě s ohledem na pracovní neschopnost spočívající v horečnatém onemocnění, není možné, aby byl v této době pracovní neschopnosti a namítaného horečnatého onemocnění spatřen na kulturní akci. Takovou skutečnost si přitom může správní orgán ověřit prostřednictvím veřejně přístupných sociálních sítí a jejích profilů. K tomu srov. rozsudek KS v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z 2. 12. 2024, č. j. 52 A 32/2024-50, bod 21. |
| 67 | Provazník, J. Trestněprávní meze lži při obhajobě v trestním řízení. Bulletin advokacie, 2019, č. 3, s. 28–32. |
| 68 | § 55 odst. 4 SpŘ: „Výpověď může odepřít ten, kdo by jí způsobil sobě nebo osobě blízké nebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt.“ |
| 69 | Černý, P., op. cit. sub 33, s. 11–17. |
| 70 | § 44 odst. 1 SpŘ [pozn. red.: správně § 44 SŘS]: „Tomu, kdo neuposlechne výzvy soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes, nebo učiní podání, které sleduje zjevné zneužití práva, může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pořádková pokuta do výše 50 000 Kč, která je příjmem státního rozpočtu. Pokuta může být uložena i opakovaně a může být na odůvodněnou žádost podanou do právní moci rozhodnutí, jímž se řízení končí, usnesením zčásti nebo zcela prominuta.“ |
| 71 | |
| 72 | Rozsudek NSS z 28. 3. 2017, č. j. Nao 122/2017-136. |
| 73 | Viz rozsudek NSS z 15. 8. 2019, č. j. 10 As 36/2019-33. |
| 74 | Srov. rozsudek NSS z 27. 6. 2023, č. j. 8 As 96/2023-13, s rozsudkem NSS ze 4. 7. 2023, č. j. 10 As 140/2023-9. |
| 75 | Rozsudek NSS ze 17. 2. 2021, č. j. 8 As 239/2020-37, bod 26. |
| 76 | Viz nález ÚS z 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12. |
| 77 | Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vyd. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 531. |
| 78 | Sova, A., op. cit. sub 17, s. 18–19. |
| 79 | Rozsudek NSS z 27. 10. 2022, č. j. 1 As 181/2021-68, bod 25. |