Jakkoli v minulosti sehrál Ústavní soud v rámci civilního procesu někdy značně pozitivní roli,² řada jeho rozhodnutí z poslední doby vyvolává – mírně řečeno – spíše rozpaky, či přímo odpor domácí procesněprávní nauky.³ Rovněž zde se ukazuje, že doopravdy platí, co v trochu jiném kontextu popsal Petr Lavický, tj. že

„diskontinuita ve vývoji našeho civilního procesu po komunistickém puči roku 1948 napáchala řadu škod nejen v legislativě samotné, ale především na právním myšlení mnohých právních praktiků, zejména soudců…“.⁴

Tento text se nicméně bude zabývat nálezem ÚS, jejž lze označit přinejmenším za docela zajímavý, neboť polemizuje s dlouhodobým názorem Nejvyššího soudu (a též většiny naší procesualistiky), podle něhož se v případě žaloby na plnění ze smlouvy a žaloby na plnění z důvodu povinnosti k náhradě škody jedná o různé předměty sporu, tj. o procesní nároky s odlišným skutkovým základem, zkrátka o dvě různé (ne-identické) žaloby.

Následující výklad se bude konkrétně věnovat zejména otázce, zda materiální (hmotněprávní) důvod žalobou požadovaného plnění ovlivňuje vymezení procesního nároku (předmětu sporu). Tedy tomu, zda se skutkový základ žalob na plnění může různit v závislosti na jejich odlišném právním důvodu i přesto, že se jinak zakládají na tomtéž fakticky souvislém skutkovém ději, nebo tomu, zda vůbec můžeme u hmotněprávních nároků s odlišnými skutkovými podstatami uvažovat nad tím, že vycházejí ze stejného skutkového komplexu, resp. z téhož vnitřně souvislého skutkového základu. Ptejme se, jestli jsou skutečnosti, které korespondují znakům skutkové podstaty povinnosti k náhradě škody, součástí totožného skutkového komplexu jako skutečnosti, které korespondují znakům skutkových podstat práva na plnění ze smlouvy nebo povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení. Jednoduše řečeno, článek se opět pokusí odpovědět na důležitou, ale nesmírně spornou otázku, jak a čím je vymezen skutkový základ žaloby (předmětu sporu).

V podstatě nejde o nic jiného než o problém, jejž procesualistika řeší v celé své historii, tj. o složité rozhodnutí, jaký vliv má soukromé právo na civilní proces. Řešení přitom sestává z otázek, které byly (zejména v minulosti) probírány též v rakouské či německé procesněprávní nauce a praxi. Článek bude z tohoto důvodu vycházet mimo jiné z relevantní německojazyčné literatury a judikatury. Současně není možné přehlédnout, že i u nás se otázkou vymezení skutkového základu procesního nároku a problematikou konkurence žalob v minulosti zabývaly některé práce např. Josefa Macura,⁵ Jiřího Spáčila,⁶ Bohumila⛘Dvořáka,⁷ Miroslava Nypla⁸ nebo Petra Lavického.⁹ Naštěstí lze však – jen pro účely předkládaného textu – konstatovat, že snad žádná z nich nepředstavovala (ostatně ani nemohla představovat) definitivní vyčerpání, či dokonce vyřešení nastíněného problému. Nakonec je třeba zmínit také články Zdeňka Koudelky¹⁰ a Jana Pšeničky,¹¹ které se v nedávné době věnovaly stejnému tématu a nálezu, avšak nevnesly do věci žádné nové nebo originální poznatky, neboť jde o texty toliko přehledové.

Žalobce se žalobou domáhal zaplacení 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím jako dlužné ceny za dílo. Žaloba byla relativně stručná. Žalobce v ní toliko tvrdil, že žalovaný neuhradil část ceny díla, které pro něj žalobce řádně provedl, přičemž cena díla byla mezi stranami položkově sjednána několika dodatky ke smlouvě o dílo a žalovanému následně vyfakturována šesti splatnými fakturami. Žalovaný se bránil tím, že smluvní dodatky, kterými byla cena díla dohodnuta, jsou neplatné pro rozpor se zákonem o veřejných zakázkách, protože žalovaný před jejich uzavřením neprovedl zadávací řízení.

Poté, co byl soudem prvního stupně, jenž rovněž považoval smluvní dodatky za neplatné, poučen o tom, že lze jeho nárok kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení, upravil žalobce svá žalobní tvrzení v tom smyslu, že žalovaný uzavřením dodatků bez zadávacího řízení porušil zákon, a tím žalobci způsobil škodu ve výši 35 631 783 Kč s příslušenstvím, skládající se jednak z neuhrazené části ceny díla na základě šesti ve věci vystavených faktur ve výši 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím, jednak z náhrady za ušlý zisk․

Na základě žalobcem provedené úpravy skutkových tvrzení a rozšíření nároku rozhodl soud prvního stupně o připuštění změny žaloby, načež žalovaný obratem vznesl námitku promlčení, protože u soudu byl v promlčecí lhůtě uplatněn jen nárok na plnění ze smlouvy, a nikoli nárok na náhradu škody, který žalobce řádně uplatnil až po uplynutí promlčecí lhůty úpravou svých žalobních tvrzení v průběhu řízení.¹² Soud prvního stupně nezaváhal, námitku promlčení posoudil jako důvodnou a žalobu v celém rozsahu, tedy i v části, v níž se žalobce proti žalovanému již od začátku řízení domáhal zaplacení 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku šesti vystavených faktur, zamítl.

Není přitom potřeba, aby byl v tomto článku podrobně popsán celý dosavadní průběh docela nepřehledného řízení, v němž mimo jiné dvakrát ÚS zrušil rozhodnutí NS.¹³ Následující text se tak zaměří pouze na část řízení, jejímž předmětem bylo posouzení otázky, jestli žalobce změnou právního posouzení a tomu odpovídající úpravou skutkových tvrzení změnil žalobu rovněž v rozsahu nároku na zaplacení částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím, nebo jestli v této části nedošlo ke změně skutkového základu žaloby, a nemělo být tedy soudem ani rozhodováno o připuštění změny žaloby (a následně též o jejím zamítnutí pro promlčení nároku žalobce). Zásadní bude určit, kdy už nová skutková tvrzení představují změnu žaloby, a kdy jsou toliko jejím doplněním, resp. úpravou. Další výklad bude přitom vycházet z usnesení NS sp. zn. 23 Cdo 1383/2018 a z nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 543/22, ve kterých oba soudy předložily své argumenty ohledně identity skutkového základu předmětu sporu patrně v nejkomplexnější podobě.

Přestože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, neboť nárok na zaplacení částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku vystavených faktur podle něj žalobce uplatnil již v původní nezměněné žalobě (jakkoli tak učinil na základě odlišného hmotněprávního důvodu). K dovolání žalovaného NS změnil zrušující část usnesení odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrzuje.

NS vyšel ze svého rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, podle něhož se o změnu žaloby jedná nejen tehdy, domáhá-li se žalobce na základě stejného skutkového základu něčeho jiného než v původní žalobě, ale rovněž v případě, že se sice nadále domáhá stejného plnění, ale na základě odlišného skutkového základu, než jaký vylíčil v žalobě.¹⁴ Jinými slovy, změnou žaloby je též situace, kdy žalobce změní své vymezení skutkového základu věci.

Současně přitom platí, že právní posouzení uplatněného nároku žalobcem není pro soud závazné. Kvalifikace věci podle hmotného práva je výlučně záležitostí soudu. Rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, jenž vychází ze skutkových tvrzení umožňujících kvalifikovat uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných hmotněprávních norem, popř. umožňují-li výsledky provedeného dokazování podřadit nárok pod jinou normu, než se žalobce dovolával, je soud povinen nárok tímto způsobem posoudit.¹⁵ Prostá změna právního posouzení věci žalobcem proto není – při nezměněných žalobních tvrzeních – změnou žaloby. O tu půjde jen v případě, že ke změně právní kvalifikace uplatněného nároku dojde⛘v důsledku (podstatné) změny či doplnění skutkových tvrzení.¹⁶

Podle NS je ovšem v kontextu projednávané věci zásadní, že nárok na náhradu škody má jiný skutkový základ než nárok na plnění ze smlouvy, a nemůže tak jít jen o jiné právní posouzení téhož skutku (skutkových tvrzení). Oba hmotněprávní nároky se v procesním smyslu odlišují tím, že nárok na náhradu škody je založen na skutkovém stavu

„odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti“.¹⁷

Pokud tedy žalobce v žalobě skutkově uváděl, že s žalovaným uzavřel smlouvu o dílo včetně sporných smluvních dodatků o jeho ceně, podle smlouvy plnil, ale žalovaný přesto sjednanou (a vyfakturovanou) cenu díla nezaplatil, je změnou žaloby, jestliže následně v „úpravě a doplnění skutkových tvrzení včetně právního důvodu nároku“ tvrdil, že žalovaný porušil povinnost plynoucí ze zákona o veřejných zakázkách, přivodil tím neplatnost smluvních dodatků o ceně díla, a způsobil tak žalobci škodu ve výši neuhrazené ceny za dílo.

Žalobce tím totiž ve věci uplatnil totožný žalobní návrh (petit) na podkladě odlišných skutkových tvrzení než v původní žalobě, a to

„nejen co do identity tvrzeného jednání (uzavření smlouvy x porušení zákonné povinnosti), nýbrž i co do identity uplatněného následku (plnění na základě smlouvy x majetková újma)“.¹⁸

Totožnost uplatněného procesního nároku (skutkového základu žaloby) proto nebyla zachována.¹⁹ A nárok žalobce na náhradu škody se promlčel.

Toto pojetí totožnosti základu předmětu sporu podpořil NS dále argumentací, podle níž k základním znakům právního státu náleží princip právní jistoty. Již od okamžiku zahájení řízení tedy musí být zřejmé, o čem soud jedná a rozhoduje – tj. jakému subjektivnímu právu poskytuje ochranu. Tomu ovšem v poměrech civilního procesu odpovídá jen vymezení základu předmětu sporu (primárně) žalobcem v žalobě, tj. pomocí žalobních tvrzení, nikoli prostřednictvím skutečností (skutkového děje), jež nebyly v žalobě vylíčeny.²⁰

Širší vymezení skutkového základu předmětu sporu, jež by typicky odpovídalo kupř. teorii fakticky jednotného skutkového děje a jež by zahrnovalo též „takové skutečnosti či následky, o kterých žalobce jako dominus litis – jistě z dobrých důvodů – nechtěl, aby bylo rozhodováno“,²¹ kromě toho odporuje principu autonomie vůle, resp. dispoziční a projednací zásadě. Žalobci by v případě žaloby na plnění bránilo v tom, aby proti žalovanému uplatnil jiný hmotněprávní nárok, který by alespoň částečně, příp. v základu, vycházel ze stejného skutkového děje. Pravomocné zamítnutí žaloby na plnění ze smlouvy by tak „zároveň představovalo překážku věci rozhodnuté pro žalobu o náhradu škody vycházející z (alespoň částečně) stejné události“,²² což je z hlediska výše uvedených zásad nevhodné. Z tohoto důvodu – minimálně podle argumentace NS – představuje širší vymezení základu procesního nároku zásah do spravedlivé rovnováhy (rovnosti) stran a právní jistoty nejenom žalobce, ale i žalovaného.

Výše uvedené závěry nicméně zcela odmítl ÚS. Odkázal se přitom na svá předchozí rozhodnutí, podle kterých rozhoduje-li soud o nároku na plnění, který se zakládá na skutkových okolnostech umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jaké se dovolával žalobce, je povinností soudu věc podle této normy posoudit.²³ Žalobce tak musí v řízení přednést

„určitý ‚příběh‘ (vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání) a navrhnout, jak má soud rozhodnout (formulovat petit)“, ale je jen na soudu, „jak žalobcem vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje“.²⁴

Platí tedy, že žalobce není povinen právně kvalifikovat skutkový základ žaloby. Nemusí ostatně ani vědět, která (zákonná) skutková podstata je ve sporné věci relevantní, resp. které skutečnosti jsou relevantní z hlediska příslušné skutkové podstaty; právní kvalifikaci autoritativně stanoví soud až na konci řízení. Z toho plyne, že žalobce nemůže být „trestán“ za to, „že jeho původní skutková tvrzení nebyla (z hlediska příslušné skutkové podstaty) zcela úplná“, a proto ne každé doplnění či změna žalobních skutkových tvrzení zakládá změnu skutkového základu žaloby (předmětu sporu), „byť by se to tak, přísně vzato, jevilo“.²⁵

Hodnotí-li tedy soud, zda byla z důvodu změn ve skutkových tvrzeních žalobce zachována totožnost základu žaloby, je povinen podle názoru ÚS zohlednit individuální okolnosti dané věci a konkrétní právní úpravu, přičemž aby šlo o tentýž skutkový děj, musí nově přednášená tvrzení

„vycházet ze stejné ‚životní události‘ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku“.²⁶

Jinými slovy, nejde o změnu žaloby, pokud nově tvrzené skutečnosti náleží k témuž „příběhu“ jako původní⛘žalobní skutková tvrzení – tj. tvoří-li stále jednu a tu samou „životní událost“.²⁷

V poměrech projednávané věci to podle ÚS znamená, že pokud žalobce v žalobě tvrdil, že s žalovaným uzavřel smlouvu o dílo, podle níž plnil, a proto požaduje za dílo sjednané protiplnění, a následně v jiném svém podání uváděl, že s žalovaným uzavřel smlouvu o dílo, žalovaný ovšem porušil svou zákonnou povinnost, zapříčinil tím neplatnost dodatků ke smlouvě, a způsobil tak žalobci škodu ve výši neuhrazené ceny díla, je zřejmé, že jeho žalobní požadavek plyne v obou případech z téže události vnějšího světa – v obou případech jde o nárok žalobce na zaplacení částky v rozsahu odpovídajícím šesti ve věci vystaveným fakturám, resp. o nárok na zaplacení protiplnění za dílo, které žalobce provedl, avšak žalovaný mu za ně nezaplatil.

Dle ÚS je nadto zřejmé, že žalobce v „úpravě a doplnění skutkových tvrzení včetně právního důvodu nároku“ změnil vlastní právní kvalifikaci uplatněného nároku z práva na plnění ze smlouvy na právo na náhradu škody. Logicky tedy předpokládal, že bude v souladu s příslušnou hmotněprávní normou povinen tvrdit a prokázat porušení zákonné povinnosti žalovaným, vznik škody (a její výši) a příčinnou souvislost mezi nimi. Nelze jej tudíž trestat za to, že se nechtěl vystavovat

„riziku zamítnutí žaloby“ a že „přirozeně a racionálně“ měl za „právně relevantní příslušnou skutkovou podstatu“.²⁸

Tvrdil-li nově další skutkové okolnosti věci, činil tak pouze „navíc“ a toliko z důvodu změny vlastní právní kvalifikace uplatněného nároku (a nadto až po poučení soudem prvního stupně, že jeho nárok je možné posoudit jako bezdůvodné obohacení); žalobce ovšem není za právní kvalifikaci věci odpovědný.

Proto podle ÚS platí, že v rozsahu, v němž ve věci šlo

„o zaplacení protiplnění za provedené dílo podle šesti faktur uvedených v žalobě, je tzv. totožnost skutku zachována, lze-li nárok objektivně kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení“.²⁹

(Argumentace ÚS objektivní možností kvalifikovat skutkový základ žaloby jako bezdůvodné obohacení je dosti nejasná za situace, kdy ve sporné věci šlo o změnu subjektivní právní kvalifikace nároku žalobcem z žaloby na smluvní plnění na žalobu na náhradu škody, avšak hlavní myšlenky nálezu lze snad pochopit i bez ní; podrobněji k tomu viz níže.)

Porovnáme-li výše reprodukovaná vymezení skutkového základu procesního nároku v podání NS a ÚS, musíme si klást otázku, zda je skutkový základ předmětu sporu tvořen toliko skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě, nebo určitým skutkovým dějem, který žalobce prostřednictvím svých skutkových tvrzení toliko označí. Dále je potřeba se ptát, zda je skutkový základ procesního nároku vymezen úzce pomocí znaků skutkové podstaty nárokové normy, nebo mnohem šířeji prostřednictvím faktické (přirozené) souvislosti skutkových okolností dané věci, a – platí-li posledně uvedené – čím je tento fakticky souvislý skutkový děj vlastně definován (a co do něj naopak už nepatří).

³⁰

Při hledání odpovědí na výše uvedené otázky je nejprve nutné konstatovat, že ve středoevropském právním prostoru snad nikdo v současnosti nepochybuje o tom, že předmětem civilního sporného řízení není materiální, nýbrž výlučně procesní nárok (prozessualer Anspruch).³¹

Na otázku, jak a čim je tento nárok vymezen, se v minulosti pokusilo odpovědět množství významných autorů, jejichž odpovědi se často dost podstatně lišily.³² Dnes má ovšem dominantní část nauky za to, že se procesní nárok – tj. předmět sporu – skládá jednak z předmětu, jenž je představován závěrečným žalobním návrhem (Klageantrag nebo Klagebegehren), jednak ze základu, jenž je tvořen skutkovými okolnostmi dané věci (Sachverhalt nebo Klagegrund).³³ Převažuje tak tzv. dvoučlenné procesní pojetí předmětu sporu (prozessual zweigliedriger Streitgegenstandsbegriff),³⁴ ze kterého vychází i judikatura NS³⁵ a kterému rovněž odpovídá platné znění našeho procesněprávního předpisu – žalobce je podle § 79 odst. 1 OSŘ povinen v žalobě vylíčit rozhodující skutečnosti a uvést, čeho se žalobou domáhá, tj. vylíčit základ a uvést předmět uplatněného procesního nároku.³⁶

Jinými slovy, procesní nárok je podle dvoučlenného procesního pojetí předmětu sporu definován kumulativně pomocí žalobního návrhu, kterým žalobce požaduje vyslovení určitého právního následku, a skutkového základu, kterým žalobce svůj požadavek na vyslovení určitého následku odůvodňuje.³⁷

Spočívá-li ale kupř. NS ve svých rozhodnutích často na závěru, že základ procesního nároku vymezuje žalobce v žalobě „vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj“,³⁸ příp. že tentýž předmět sporu je dán, pokud stejný žalobní návrh „vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku“,³⁹ je nutné tento závěr poněkud upřesnit, resp. poopravit.⛘

Není totiž pochyb o tom, že skutkový základ procesního nároku je vždy tvořen výrazně širším okruhem skutečností než jen těmi, jež žalobce učiní předmětem svých skutkových tvrzení. Argumentace dispoziční a projednací zásadou a postavením žalobce jako pána sporu zde přehlíží, že civilní proces je ovládán také zásadami procesní ekonomie, koncentrace řízení a právní jistoty (žalovaného), a platí tak, že základ předmětu sporu tvoří množina skutkových okolností věci, jež přesahuje žalobní skutková tvrzení.⁴⁰ K posouzení, jak široká tato množina je, vytvořila středoevropská procesněprávní nauka dvě teorie, jež se vzájemně liší podle toho, jaké diferenciační kritérium volí ke stanovení těch skutečností, které ještě tvoří předmět sporu, a těch, které už nikoli.⁴¹

Podle teorie skutkového stavu, který zakládá právo (Theorie vom „rechtserzeugenden“ Sachverhalt), jsou základem procesního nároku pouze skutečnosti, které odpovídají znakům skutkové podstaty právní normy aplikované soudem na skutkový stav tvrzený žalobcem. Množina skutečností tvořících základ věci je proto určena znaky skutkové podstaty rozhodné – hmotněprávní – normy.⁴²

Nejautoritativnějším zastáncem této teorie byl patrně rakouský procesualista Hans Walter Fasching, jenž skutečnosti tvořící skutkový základ věci považoval za právo-zakládající („rechtserzeugenden“ Tatsachen).⁴³ Ve svém souhrnu totiž naplňují skutkovou podstatu určité nárokové právní normy, a tím působí vznik (založení) uplatněného soukromého subjektivního práva.⁴⁴ Jak přitom přesně píše Friedrich Jan Kieweler, podle teorie skutkového stavu zakládajícího právo je změnou žaloby pouze taková změna či doplnění skutkových tvrzení žalobce, jejímž následkem je změna právní kvalifikace věci soudem.⁴⁵ Pokud nová skutková tvrzení žalobce nevedou ke změně právní kvalifikace skutkového základu žaloby, tj. ke změně tzv. subsumpčního závěru, předmět sporu zůstává totožný.

Z uvedeného je patrné, že právě z teorie skutkového stavu zakládajícího právo vycházel NS při posuzování zde probírané věci (jakkoli tato teorie není v cit. rozhodnutích výslovně zmíněna), pokud jako argument pro závěr o změně žaloby a ne-identitě předmětu sporu uvedl, že nárok na náhradu škody je založen na skutkovém stavu „odvíjejícím se“ od jiné skutkové podstaty než nárok na plnění ze smlouvy, tj. založil-li své posouzení na tom, že skutkový základ procesního nároku vymezují znaky skutkové podstaty právní normy, již soud na projednávanou věc aplikuje (a jež na věc i objektivně dopadá).

Problémy takového pojetí jsou nicméně zřejmé. Vede-li každá změna právního posouzení věci nevyhnutelně též ke změně jejího skutkového základu, nemůže soud posoudit uplatněný nárok podle jiné než žalobcem předpokládané právní normy, aniž by žalobce žalobu změnil (změnil její skutkový základ, tedy opravil či doplnil svá skutková tvrzení tak, aby odpovídala znakům skutkové podstaty relevantní nárokové normy). Teorie skutkového stavu zakládajícího právo tím umožnuje, aby žalobce vnutil soudu vlastní právní kvalifikaci věci, a popírá tak zásadu iura novit curia, podle níž je kvalifikace věci z hlediska hmotného práva výhradně záležitostí soudu.⁴⁶

Problémů spojených s uplatňováním této teorie si je vědom také NS. Ostatně sám již v rámci své rozhodovací praxe několikrát uzavřel, že je-li podle názoru soudu kupř. nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového základu žaloby, pokud soud nárok žalobce na zaplacení posoudí podle norem hmotného práva upravujících právo na vydání bezdůvodného obohacení.⁴⁷ (Není třeba dodávat, že skutková podstata nároku na vydání bezdůvodného obohacení se od skutkové podstaty nároku na plnění ze smlouvy značně odlišuje.) I část judikatury NS tedy přiznává, že teorie skutkového stavu zakládajícího právo selhává v případech tzv. ideální konkurence nároků (typicky u nároků na plnění ze smlouvy a z bezdůvodného obohacení), ve kterých žalobce zpravidla nemusí při změně právní kvalifikace vnášet do řízení nová skutková tvrzení, ale soud jen jinak právně kvalifikuje již zjištěný skutkový stav věci, a ve kterých proto NS používá jiné, širší vymezení skutkového základu předmětu sporu, jež překračuje znaky skutkové podstaty rozhodné právní normy.

Jakkoli se NS pokoušel v probírané věci rozpor mezi touto judikaturou a svým odůvodněním posouzení totožnosti předmětu sporu všemožně zastřít,⁴⁸ nelze přehlédnout, že teorie skutkového stavu zakládajícího právo je dnes obecně – i v Rakousku⁴⁹ – na ústupu. Nakonec i Thomas Klicka v posledním vydání Faschingova komentáře, na který NS ve svém rozsudku odkázal, uvádí, že je otázkou, zda ji lze i nadále užívat při současném trvání na všestranném právním posouzení věci ze strany soudu.⁵⁰

Uvedené zásadní nedostatky teorie skutkového stavu zakládajícího právo řeší teorie životních skutkových okolností (Theorie vom „Lebenssachverhalt“), nebo srozumitelněji: teorie fakticky jednotného skutkového děje, podle níž je základ procesního nároku tvořen všemi skutečnostmi, jež k sobě přirozeně z podstaty věci náležejí⛘a vytvářejí společně (podle všeobecného mínění) jeden konkrétní celek⁵¹ – jeden skutkový komplex (Tatsachenkomplex).⁵²

Jinak vyjádřeno, skutkový základ žaloby je podle této teorie vymezen faktickou (přirozenou) jednotou skutkového děje,⁵³ tj. výlučně skutkově a bez jakéhokoli odkazu na hmotné právo (např. prostřednictvím znaků skutkové podstaty rozhodné normy), a tedy nezávisle na právním posouzení věci samé soudem.⁵⁴ Totožnost základu procesního nároku není hodnocena podle toho, zda tvrzené skutečnosti naplňují skutkovou podstatu téže nárokové normy, ale podle toho, zda přísluší k témuž fakticky jednotnému skutkovému ději (resp. komplexu).⁵⁵ Změnou žaloby je pak logicky jen změna nebo doplnění skutkových tvrzení žalobce, která zcela mění původní skutkový komplex, tj. zakládá nárok na docela jiném přirozeně souvislém skutkovém ději, než činila žaloba.

Počátky teorie životních skutkových okolností lze vysledovat především v díle Walthera Jakoba Habscheida,⁵⁶ přičemž v současnosti jde zejména v Německu o dominantní pojetí,⁵⁷ které se postupně prosazuje také v Rakousku (viz výše).

Jakkoli se ÚS ve zde probíraných nálezech odkazuje na blíže nespecifikovanou „právní teorii“, je evidentní, že ve sporné věci nepřiznaně vycházel právě z teorie fakticky jednotného skutkového děje, pokud uzavřel, že žalobní požadavek žalobce na zaplacení vycházel

„z téže události vnějšího světa, z téhož ‚příběhu‘“, a proto není určující „rozlišení obecné ‚skutkové podstaty‘ nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení“.⁵⁸

To nelze vyložit jinak, než jako zřejmé odmítnutí teorie skutkového stavu zakládajícího právo (zastávané NS) a přiklonění se k teorii životních skutkových okolností.

Námitky proti vymezení základu žaloby podpořenému ÚS jsou nepřekvapivé, neboť výtky, že je měřítko faktické (nebo přirozené) souvislosti životních skutkových okolností vágní a neurčité a odporuje právní jistotě, jsou zcela tradiční.⁵⁹ Nemůžeme tedy pominout, že – na rozdíl od teorie skutkového stavu zakládajícího právo – není u teorie fakticky jednotného skutkového děje vždy úplně jasné, co je předmětem sporu, resp. které všechny skutečnosti tvoří široký skutkový základ žaloby. Vágnost vymezení ale nemusí být nutně jenom negativní, může mít i pozitivní aspekty.

Neurčitost „životní události“ („životního procesu“ – Lebensvorgang) umožňuje, aby soud do určité míry přizpůsobil posouzení skutkového základu procesního nároku individuálním (např. také ekonomickým) okolnostem sporné věci. Zároveň platí, že flexibilita ve vymezení okruhu skutečností utvářejících základ nároku nalézá svůj korektiv v judikatuře zejména NS, jenž může a musí systematizovat hraniční případy – typicky právě ve zde probírané věci – a tím vlastně judicializovat (mimoprávně vymezené) „životní skutečnosti“.⁶⁰ S ohrožením právní jistoty to tedy není tak žhavé.

Případná není ani kritika, podle níž teorie fakticky souvislého skutkového děje oslabuje postavení žalobce jako pána sporu a porušuje dispoziční a projednací zásadu, příp. rovnost stran a právo žalobce na spravedlivý proces, vyžaduje-li, aby do řízení vnášel skutková tvrzení, o kterých snad ani nemůže vědět, že jsou pro věc relevantní. Je jistě nepochybné, že širší pojetí předmětu sporu klade na žalobce zvýšené požadavky. Nepřednese-li v řízení všechny skutečnosti tvořící fakticky jednotný skutkový základ věci, jde to při změně její právní kvalifikace jednoznačně k jeho tíži. Záporné meritorní rozhodnutí o jeho žalobě pak založí překážku věci pravomocně rozhodnuté pro všechny nároky vyplývající z téhož fakticky souvislého skutkového děje.⁶¹ Takovému nefér znevýhodnění žalobce však pravidla civilního procesu čelí prostřednictvím upozornění a výzvy soudu k doplnění skutkových tvrzení, již soud může (a musí) žalobci adresovat podle § 118a odst. 2 OSŘ – nejsou-li skutková tvrzení žalobce z pohledu fakticky souvislého skutkového základu věci úplná, je soud povinen vyzvat jej k jejich doplnění či úpravě ve smyslu výše cit. ustanovení.⁶²

Můžeme proto snad uzavřít, že pozitivní aspekty teorie životního skutkového základu převažují nad její neexaktností.

Jak bylo uvedeno výše, žalobce v žalobě tvrdil, že s žalovaným uzavřel smlouvu o dílo, které řádně a včas provedl, ale žalovaný mu za ně přesto nezaplatil část dohodnuté a šesti fakturami vyfakturované ceny. Tato skutková tvrzení ovšem v průběhu řízení doplnil tak, že žalovaný neprovedl zadávací řízení, porušil tím svou povinnost podle zákona o veřejných zakázkách, a způsobil tak neplatnost dodatků ke smlouvě o ceně díla, na základě čehož žalobci vznikla škoda ve výši mimo jiné neuhrazené části ceny díla, odpovídající šesti vystaveným fakturám.

Aplikujeme-li na tento stav teorii fakticky jednotného skutkového děje, mohlo by se alespoň na první pohled zdát, že jde o případ ideální konkurence nároků, kdy jeden skutkový základ naplňuje skutkovou podstatu několika právních norem,⁶³ a popsané doplnění skutkových tvrzení žalobce tak není změnou žaloby. Opak je však pravdou.

O ideální konkurenci nároků jde typicky tehdy, požaduje-li žalobce na základě smlouvy vrácení nějakého plnění, soud má však smlouvu za neplatnou, a může tak žalobci požadované plnění přiznat jen z důvodu bezdůvodného obohacení. Z hlediska procesní teorie životního skutkového stavu mají oba hmotněprávní nároky – na smluvní plnění a vydání bezdůvodného obohacení – totožný skutkový základ, protože zákonné skutkové podstaty obou naplňuje tentýž fakticky jednotný skutkový děj.⁶⁴ (Naopak podle teorie skutkového stavu zakládajícího právo o ideální konkurenci nároků nejde, protože se od sebe znaky skutkových podstat obou nároků⛘podstatně liší.⁶⁵) Lépe řečeno, základ nároku na plnění, jejž žalobce uplatňuje v řízení a jenž je předmětem sporu, se nemění jen proto, že soud shledá smlouvu neplatnou a posoudí žalobcův nárok jako bezdůvodné obohacení, neboť skutkový základ věci je vymezen toliko procesně, tj. fakticky, a rozdíl mezi povinností zaplatit část ceny díla a povinností vydat bezdůvodné obohacení je čistě hmotněprávní, nikoli skutkový.⁶⁶ Soud tedy může – na rozdíl od vymezení základu žaloby pomocí znaků skutkové podstaty nárokové normy – posoudit uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, aniž by žalobce musel svou žalobu a její skutkové odůvodnění měnit.

Situace ve zde probírané věci je však zcela odlišná. Nejde o ideální konkurenci nároků a nejde jen o jiné právní posouzení téhož skutkového základu soudem.

Přestože např. již citovaný Walther J. Habscheid v některých částech svého díla naznačoval, že se životní skutkové okolnosti, na kterých je žaloba založena (Lebenssachverhalt), nemění při změně žaloby ze smlouvy na žalobu na náhradu škody,⁶⁷ současná německá či rakouská procesualistika a judikatura se spíše přiklánějí k závěru, že procesním nárokem na plnění odůvodněným tvrzeními o uzavření smlouvy uplatňuje žalobce „pouze“ hmotněprávní nároky na plnění ze smlouvy (příp. z odporovatelného právního jednání) a na vydání bezdůvodného obohacení,⁶⁸ a nikoli též nárok na náhradu škody. Judikatura Spolkového soudního dvora doslova uzavírá, že se v případě žaloby na plnění ze smlouvy a žaloby založené na zaviněném porušení této smlouvy jedná o různé skutkové komplexy (Tatsachenkomplexe), a tedy o různé předměty sporu.⁶⁹

Je tomu tak proto, že skutkový základ předmětu sporu sice přesahuje samotná skutková tvrzení žalobce, avšak přesto z nich vychází. Dispoziční volnost stran se v řízení promítá do oprávnění žalobce určit předmět sporu, tj. uvést žalobní návrh a skutkově jej odůvodnit. Soud je přitom tímto jeho vymezením vázán.⁷⁰ Německá judikatura má tedy logicky za to, že projednací zásadu respektuje jen takové pojetí předmětu sporu, jež do skutkového základu nezahrnuje všechny skutečnosti, jež jsou objektivně způsobilé odůvodnit konkrétní žalobní návrh, ale pouze ty, jež žalobce ve svých podáních alespoň naznačí.⁷¹ Jinak vyjádřeno, skutkový základ věci zahrnuje pouze skutečnosti, které z hlediska sporných stran přirozeně patří do skutkového komplexu předloženého žalobcem soudu k rozhodnutí (tj. nezahrnuje všechny skutečnosti, jež by eventuálně mohly být důvodem žaloby).⁷² [Jak bylo koneckonců popsáno výše, platí, že přicházejí-li v úvahu nároky ze smlouvy a z jejího porušení, je jen na žalobci, aby se rozhodl, který z nich bude uplatňovat, příp. zda bude uplatňovat oba současně. Smluvní nárok a nárok ze zaviněného porušení smlouvy vycházejí z odlišných životních dějů (Lebenssachverhalte),⁷³ byť se v návrhu a základu skutkového děje neliší.] Můžeme shrnout, že skutkový základ procesního nároku zahrnuje veškeré materiální nároky, jež lze odvodit z životních skutkových okolností předložených soudu k rozhodnutí v rozsahu žalobcem učiněných tvrzení.⁷⁴

Tvrdil-li tedy žalobce na počátku řízení, že uzavřel s žalovaným smlouvu o dílo, a proto po něm požaduje zaplacení ujednaného a neposkytnutého protiplnění (části ceny díla), musí být změnou skutkového základu předmětu sporu, pokud následně začal tvrdit, že žalovaný před podpisem smlouvy neprovedl zadávací řízení, porušil tak svou zákonnou povinnost a zavinil tím vznik škody na straně žalobce (odpovídající mimo jiné neuhrazené části ceny díla), neboť žalobce tím začal svůj návrh nově stavět na jiném skutkovém ději, než který uvedl v žalobě, resp. který bylo možné odvodit ze skutkových tvrzení vylíčených v žalobě.⁷⁵

Tvrzení, že žalovaný způsobil žalobci škodu, se výrazně odlišuje od tvrzení, že žalovaný na základě smlouvy dluží žalobci část sjednaného protiplnění, jakkoli v základu půjde nepochybně o podpis stejné smlouvy a nezaplacení stejné části ceny díla. Skutkové děje odvíjející se od těchto tvrzení jsou rozdílné, vzájemně neslučitelné a nemohou tudíž tvořit jeden fakticky souvislý skutkový komplex.

Rozdíl oproti typickému případu ideální konkurence nároků je ostatně patrný. Tvrdí-li např. žalobce, že žalovaný na základě nájemní smlouvy užíval jeho nemovitost a za určité měsíce mu nezaplatil ujednané a splatné nájemné, může soud – má-li smlouvu za neplatnou – posoudit skutková tvrzení (resp. zjištěný skutkový stav věci) bez dalšího jako bezdůvodné obohacení, neboť rozdíl mezi oběma nároky nespočívá v rozhodných skutkových okolnostech, ale v právním závěru o (ne)platnosti smlouvy; přirozeně souvislý skutkový komplex je stejný a žalobce zásadně nemusí tvrdit žádné další skutečnosti k tomu, aby soud jeho nároku vyhověl.⁷⁶ Těžko však může být ideální konkurencí nároků situace, kdy žalobce začne dodatečně skutkově tvrdit nijak z žaloby neodvoditelné chování žalovaného – neprovedení zadávacího řízení, způsobení škody – jež s původně předloženým dějem koresponduje pouze v úplném základu – podpisu smlouvy o dílo a vyfakturování ceny díla. (Toho si je ÚS patrně vědom, a proto v řešené věci podivně odůvodnil, že je „totožnost skutku zachována, lze-li nárok objektivně kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení“.)⁷⁷

Přitom nelze opominout, že z principu právní jistoty plyne požadavek ochrany žalovaného, který musí vždy vědět, jaký procesní nárok je proti němu žalobou uplatňován, aby mu mohl odpovídajícím způsobem přizpůsobit svou obranu.⁷⁸ Je tedy nepředstavitelné, že by měl žalobce právo vnášet do řízení nové a nové skutečnosti, které by spolu sice v jádru (např. podpisu smlouvy) souvisely, ale jinak by ústily ve vzájemně naprosto nekompatibilní skutkové děje.⛘

Nejde o to, bránit žalobci, aby měnil skutkový základ žaloby a předmětu sporu, ale podrobit podstatnou změnu nebo doplnění skutkových tvrzení kontrole ze strany soudu, na jejímž základě bude vždy zřejmé, o co v řízení jde.

Nakonec smyslem výzvy podle § 118a odst. 2 OSŘ není, aby soud na základě jádra skutkových tvrzení žalobce projednal věc z hlediska všech v úvahu připadajících hmotněprávních norem, tj. aby postupně podřadil věc pod všechny skutkové podstaty, u kterých jádro žalobních tvrzení naplňuje alespoň některý z jejich znaků, nýbrž aby v případě, že lze skutkový základ věci (skutkový děj odvozený od žaloby) posoudit podle jiné než žalobcem předpokládané normy, vyzval žalobce k doplnění rozhodných skutečností a žaloba tak nebyla zamítnuta jen proto, že se žalobce mýlil v právním posouzení nároku.⁷⁹ Stejně tak není možné přehlédnout, že by vymezení totožnosti skutkového základu věci podpořené ÚS prakticky vyprázdnilo institut změny žaloby, jež by se týkal jen změn žalobního petitu a změn úplného základu skutkového děje. Ani to jistě není smyslem a účelem platné procesněprávní úpravy.

Na základě všeho výše uvedeného shrňme, že příklon ÚS k teorii fakticky jednotného skutkového děje v probíraném nálezu představuje posun správným směrem. Zachází však až příliš daleko.

Teorie skutkového stavu zakládajícího právo je pro koncepční vady (působení hmotného práva na vymezení procesního nároku) a čistě praktické nedostatky (nevhodnost při ideální konkurenci nároků a příliš úzké vymezení skutkového základu předmětu sporu) jednoduše neudržitelná a NS na ní zřejmě trvá již jen ze setrvačnosti a (intelektuální) lenosti.⁸⁰ To ovšem neznamená, že bychom se měli přiklonit k opačnému extrému. Vymezení skutkového základu procesního nároku je při uplatnění teorie fakticky souvislého skutkového děje sice širší, není ale až tak bezbřehé, jak je chápe ÚS.

Tvrdí-li žalobce v žalobě, že žádá poskytnutí protiplnění na základě smlouvy o dílo, a následně svá tvrzení změní a doplní, že požaduje nahradit škodu ve výši neposkytnutého protiplnění, jde o změnu žaloby, neboť tím tvrdí jiný skutkový děj, než jaký se odvíjel od jeho původních žalobních tvrzení, tj. změní skutkový základ uplatněného procesního nároku.

Skutkový děj, jako základ žaloby, nelze vnímat toliko objektivně, jak se odehrál v realitě (skutečném světě), ale je potřeba jej vnímat procesně a odvozovat jej ze skutkových tvrzení žalobce.

ÚS přijal ve sporné věci řešení, které je – jak je pro české právní prostředí typické – výhodné z hlediska právní jistoty pro žalobce a nevýhodné pro žalovaného. Umožňuje žalobci, aby proti žalovanému (bez ohledu na konkrétní skutková tvrzení) uplatnil jedním úkonem veškeré materiální nároky plynoucí ze stejného skutkového jádra (např. podpisu smlouvy), a tedy ignoruje, že žalovaný má právo na to, aby vůči němu byl v řízení uplatněn z hlediska skutku dostatečně určitý procesní nárok, jemuž se bude moci účinně bránit.

Konečně naznačuje-li ÚS, že jen jím přijaté řešení projednávané věci je v souladu s právem žalobce na spravedlivý proces, nelze než konstatovat, že v Rakousku a Německu by byli patrně dost překvapení, že jejich pojetí – jejichž zjišťováním se ovšem ÚS nijak nezdržoval – tomuto právu odporují. Také zde se projevuje zoufalá neznalost teoretických základů civilního procesu mezi některými českými soudci a právníky obecně.⁸¹

Hmotněprávní otázka na závěr: Uplatnil-li žalobce žalobou v řešené věci podle ÚS najednou nárok na smluvní plnění, na bezdůvodné obohacení a na náhradu škody, znamená to, že tím pro každý z nich způsobil stavění běhu promlčecí lhůty podle § 648 ObčZ? Skutečně stačí tvrdit jednu či dvě zcela základní skutečnosti (podpis smlouvy a neposkytnutí protiplnění), a tím vyvolat hmotněprávní následky ve vztahu ke všem subjektivním právům, která by z těchto skutečností teoreticky mohla vyplývat?⁸²