Podíl soukromých škol v regionálním školství v posledních letech setrvale narůstal,² soukromé školy jsou tak v rámci regionálního školství stále významnějším aktérem. Právní úpravě soukromého školství však přesto není v tuzemské právní doktríně věnována dostatečná pozornost.

Důvodem tohoto stavu může být pojetí současné právní úpravy, která mezi veřejnými a soukromými školami příliš nerozlišuje. Většina právní úpravy je tak společná pro všechny školy bez ohledu na charakter zřizovatele, zákon mezi nimi rozlišuje pouze výjimečně v případě nutnosti.³ Na základě takovéto legislativní koncepce bychom mohli dojít k závěru, že soukromé školy nemají oproti školám veřejným výrazně větší prostor uspořádat si své vnitřní záležitosti podle svého.

Cílem tohoto článku je zmapovat postavení ředitelek a ředitelů škol v kontextu soukromého školství. Právní úpravu jejich postavení, která se z velké části vztahuje na všechny školy bez ohledu na zřizovatele, se pokusím vhodně „napasovat“ na právní formy, ve kterých mohou svou činnost vykonávat soukromé školy. Z těchto forem se s ohledem na rozsah textu zaměřím na právní formy obchodních korporacích. Tyto formy totiž nejsou „ušity na míru“ školství, a proto pro ně není úprava ve školských předpisech stoprocentně přiléhavá. V doktríně korporátního práva jsou navíc relevantní otázky rozpracovány nejpodrobněji.

Pro předložený text jsem zvolil multidisciplinární přístup. Postavení ředitele školy proto zkoumám z několika aspektů: zohledňuji aspekty korporátní, pracovněprávní a lidskoprávní. Lidskoprávní aspekty přitom považuji za klíčové, jelikož z nich podle mého názoru vyplývá značně liberální hodnotové zakotvení ve vztahu k soukromému školství. Tím jsou do značné míry ovlivněna i mnou navrhovaná řešení. Multidisciplinární přístup k soukromému školství pak obecně považuji za žádoucí. Problematika školství se totiž nevyčerpává veřejnou správou na úseku školství a pracovním poměrem pedagogických pracovníků.

Nejdříve tedy představím lidskoprávní východiska pro činnost soukromých škol (část II). Následně vyjdu z koncepce trojjediného postavení ředitele školy a rozeberu, nakolik se „kompetence“ jemu svěřené školským zákonem kryjí s působností statutárního orgánu (část III.1) a zda musí ředitel soukromé školy nutně vykonávat pedagogickou činnost (část III.2). Závěry poté využiji k diskusi nad otázkou, v jakém druhu právního vztahu můře ředitel soukromé školy svou činnost vykonávat (část III.3).

Nejpodrobnější úpravu soukromého školství na poli mezinárodních smluv o ochraně lidských práv představují čl. 13 odst. 4 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech („Pakt“)⁴ a čl. 29 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte („ÚPD“),⁵ které obsahují téměř identickou úpravu.⁶ Cit. články navazují na bližší úpravu práva na vzdělání zakotvenou v uvedených instrumentech a normují, že tato úprava neznamená omezení svobody jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce.⁷ Uznávají tedy svobodu zřizovat soukromé školy, která je ostatně uznávána v řadě lidskoprávních katalogů.⁸ Svoboda zřizovat soukromé školy však není neomezená, vždyť cit. instrumenty kladou na soukromé školy určité požadavky. Prvním z nich je soulad se zásadami a cíli vzdělávání, které vyjmenovává čl. 13 odst. 1 Paktu, resp. čl. 29 odst. 1 ÚPD. Druhým požadavkem je soulad poskytovaného vzdělání s minimálními standardy stanovenými státem.

Požadavek na soulad se zásadami a cíli vzdělání nepovažuji pro tento článek za příliš zajímavý, jelikož zásady a cíle jsou jednak vyjmenovány přímo v cit. smlouvách, jednak jde o značně obecné požadavky, které příliš do organizačních poměrů soukromých škol nezasahují. Naopak minimální standardy stanovené státem jsou pro naše účely zajímavé velmi, protože jejich optikou budu v textu poměřovat určité požadavky kladené vnitrostátní úpravou.

Minimální standardy stanovené státem jsou přitom pojmem, který není v žádném lidskoprávním katalogu definován. Příklady, čeho by se mohly minimální standardy týkat, nabízí právní doktrína a soft law z oblasti lidských práv. Může se jednat o požadavky ohledně přijímání⛘studujících, vzdělávacích programů, uznávaní diplomů,⁹ kvalifikačních požadavků na vyučující nebo na určité materiální zabezpečení (školní budovy a vybavení).¹⁰

Pro posouzení, zda určitá regulace spadá pod pojem minimálních požadavků, navrhují Lundy a Tobin tříkrokový test․ Zkoumá se v něm, zda

K požadavku legitimního cíle cit. autoři uvádějí, že bude naplněn v případě, že dané opatření sleduje účinnou ochranu práv zaručených ÚPD, resp. lidských práv obecně.¹² Státy však nesmí požadovat, aby soukromé školy dodržovaly veškeré standardy, které se vyžadují po školách státních. Soukromé školství má být toliko obecně srovnatelné se školstvím státním, musí splňovat pouze základní cíle vzdělávání. Obsah a forma vzdělávání (výukové metody) však musí být ponechány na rozhodnutí škol.¹³ Řečeno jinými slovy, minimální standardy nesmí sloužit k eliminaci alternativních přístupů, jelikož by pak nebyl žádný důvod soukromé školy zakládat.¹⁴

Při posuzování, zda je právní úprava proporcionální, budu zkoumat, zda je zde

„(a) objektivní základ nebo rozumný vztah mezi zvoleným opatřením a sledovaným cílem, a (b) rozumně dostupné alternativní opatření, které by vyloučilo nebo minimalizovalo zásah do daného práva“.¹⁵

Jedná se tedy o test proporcionality odlišný od toho, který používá český Ústavní soud,¹⁶ nicméně vzhledem k tomu, že tento článek vychází v lidskoprávních aspektech z Paktu a ÚPD a nikoliv z Listiny základních práv a svobod („Listina“), považuji za vhodnější používat test navržený právě pro účely těchto instrumentů.

Přesuneme-li se z úrovně univerzálních lidskoprávních instrumentů na úroveň regionální ochrany lidských práv, nemůžeme se alespoň krátce nezastavit u Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“). Problematiku vzdělávání upravuje čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Svobodou zřizovat soukromé školy se však explicitně nezabývá, ukládá totiž státům toliko, aby respektovaly

„právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením“.

Absence výslovné úpravy soukromého školství však není z pohledu Úmluvy překážkou, jelikož svoboda je zřizovat byla dovozena v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.¹⁷

Listina se soukromému školství věnuje v čl. 33 odst. 3, který stanoví, že

„[z]řizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu“.

Zatímco mezinárodní lidskoprávní doktrína uvádí, že svoboda zřizovat soukromé školy je v mezinárodním právu široce uznávána,¹⁸ tuzemská lidskoprávní literatura je v otázce, zda Listina tuto svobodu chrání, značně roztříštěná.¹⁹

Ve prospěch svobody zřizovat soukromé školy příliš nesvědčí ani relevantní plenární nález, ve kterém ÚS přezkoumával zákonem kladené podmínky pro vznik soukromé školy.²⁰ ÚS v něm sice v obecnosti potvrdil, že Listina tuto svobodu chrání, nicméně ve výsledku zaujal velmi restriktivní stanovisko.²¹ Cit. nález je tedy ve vztahu k soukromým školám značně ambivalentní.²² Pro účely tohoto článku však nepovažuji za příliš přínosné se tímto nálezem, jakož i normativním obsahem čl. 33 odst. 3 Listiny zabývat. Jednak proto, že k cit. nálezu jsem se již vyjádřil na jiném místě,²³ jednak proto, že jeho obsah není vzhledem k poměrně detailní úpravě v mezinárodních lidskoprávních instrumentech natolik relevantní. Pokud je totiž úprava nějakého problému řešena odlišně, má se použít lidskoprávní katalog, který poskytuje nejvyšší úroveň ochrany.²⁴

V neposlední řadě bych se rád zastavil u systémové role, kterou hrají soukromé školy. ÚS zaujal stanovisko, že se jedná o komplementární instituce, které slouží státu ke vhodnému doplnění soustavy státních (veřejných) škol.²⁵ V právní doktríně však převažuje jiné pojetí. Soukromé školy mají totiž sloužit jako prostředek zabraňující státu zmonopolizovat si vzdělávání.²⁶ Jejich roli tedy můžeme charakterizovat jako alternativu k veřejnému školství.²⁷ Vzhledem k tomu, že soukromé školy koexistují se školami veřejnými, můžeme pak hovořit o tom, že mezi těmito dvěma větvemi školství existuje určitý systém brzd a rovnovah.²⁸ To je ostatně důvod, proč právní doktrína zdůrazňuje, že stát nesmí prostřednictvím minimálních standardů vyloučit mnohost přístupů ke vzdělávání.²⁹ Aby byly soukromé školy smysluplnou alternativou⛘ke školství veřejnému, musí jim být dán dostatečný prostor.³⁰

Právní postavení ředitele školy je alespoň podle panující doktríny poměrně zvláštní. Uvádí se totiž, že ředitel školy se nachází v trojjediném postavení zaměstnance, vedoucího zaměstnance a statutárního orgánu právnické osoby vykonávající činnost školy.³¹

Důvodem, proč bývá trojjediné postavení dovozováno, může být odpovídající množství rolí, které ředitel školy zastává. Má mu totiž příslušet role pedagoga, role manažerská, jakož i role lídra, který určuje vizi dané školy.³² Tyto jednotlivé role bychom přitom v rámci právnických osob typicky přiřazovali jiným právním pozicím. Pedagogickou roli bychom přiřadili typicky „řadovým“ zaměstnancům, určování vize právnické osoby by nejspíše příslušelo statutárnímu orgánu, manažerskou roli bychom přiřadili podle poměrů v dané právnické osobě statutárnímu orgánu nebo vedoucím zaměstnancům.

Pojetí, podle kterého ředitel školy zastává trojjediné postavení, je však dle mého názoru pro poměry soukromých škol poněkud nevyhovující, zvláště v kontextu soukromých škol zřízených v právní formě obchodních korporací. Právní úprava totiž definuje určitou roli, která má být v rámci soukromé školy zastávána, včetně vymezení jejích kompetencí (viz níže), aniž by však tuto roli bylo možné jednoduše „napasovat“ na typické role, které jsou zastávány v obchodních korporacích. Nejpalčivější je tato otázka ve vztahu k souběhu role zaměstnance a statutárního orgánu.

Cílem předloženého textu je proto zodpovědět otázku, jestli ředitel soukromé školy musí zastávat všechny tři právní pozice zároveň, případně zda je možno zvolit pro jeho činnost pouze jeden z těchto právních vztahů. Než však budu moci na tuto otázku odpovědět, musím rozebrat, nakolik pozice ředitele školy tak, jak je vymezena právním řádem, „koliduje“ s pozicí statutárního orgánu. Další předběžnou otázkou zde je, zda vůbec musí ředitel školy vykonávat pedagogickou činnost.

1. Ředitel školy jako statutární orgán

Literatura uvádí, že ředitel školy je

„ředitelem právnické osoby vykonávající činnost školy, tedy jejím statutárním orgánem…“.³³

Tento závěr je sice obecně platný i v kontextu soukromých škol, nebude ale platný ve všech konkrétních případech. Záležet totiž bude na právní formě, ve které je právnická osoba vykonávající činnost školy zřízena.

Právní formy, které mohou zvolit soukromí zřizovatelé, vypočítává § 8 odst. 6 ŠkolZ.³⁴ Podle cit. ustanovení mohou v první řadě zvolit právní formu školské právnické osoby, což je zvláštní druh právnické osoby soukromého práva, která svou povahou odpovídá ústavu.³⁵ K dispozici jsou i obecné formy právnických osob soukromého práva, tedy obchodní korporace, spolky, fundace a ústavy.³⁶ Nelze vyloučit ani jiné právní formy, jelikož v zásadě lze využít jakoukoliv právní formu, kterou právní řád nabízí; jediným omezením je, že zvolená právní forma musí umožnit určení předmětu činnosti spočívajícího v poskytování vzdělávání a školských služeb ve smyslu ŠkolZ.³⁷

Statutárním orgánem školské právnické osoby je její ředitel (§ 131 odst. 1 ŠkolZ). Ten je pak podle § 166 odst. 1 ŠkolZ ředitelem všech škol a školských zařízení, jejichž činnost daná školská právnická osoba vykonává. Osoba statutárního orgánu a osoba ředitele školy tedy skutečně splývá – ředitel školské právnické osoby je z tohoto titulu automaticky ředitelem všech škol a školských zařízení.³⁸ Přesto je však potřeba rozlišovat působnost ředitele školské právnické osoby jakožto jejího statutárního orgánu a kompetence ředitele školy.³⁹

V případě soukromých škol, pro které byla zvolena jiná právní forma, již zákon neukazuje na žádný orgán této právnické osoby, který by se automaticky stal ředitelem školy. Vymezuje toliko předpoklady pro výkon činnosti ředitele školy a shodně stanoví, že daná osoba je ředitelem všech škol a školských zařízení, jejichž činnost právnická osoba vykonává (§ 166 odst. 8 ŠkolZ).

Mám za to, že na základě výše uvedeného lze uzavřít, že pozice ředitele školy a pozice (člena) statutárního orgánu právnické osoby vykonávající činnost školy nejsou totožné. Zároveň by však mohlo dojít k určitému překryvu mezi tím, co spadá do působnosti statutárního orgánu a co spadá mezi „kompetence“ ředitele školy. Dále se proto pokusím zjistit, jak velký tento překryv vlastně je. Vzhledem k tomu, jak zákon vymezuje kompetence ředitele školy, se přitom omezím pouze na otázku vnitřní působnosti, vnější působnost ponechám stranou.

Do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace spadá zejména obchodní vedení. Tuto oblast působnosti ostatně literatura zmiňuje jakožto klíčovou v kontextu otázky souběhů funkcí.⁴⁰ Obchodní vedení pak vymezuje s odkazem na judikaturu jako

„jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti…“.⁴¹

Cit. rozhodnutí s odkazem na prejudikaturu příkladem uvádí, že do obchodního vedení bude spadat⛘rozhodování o řízení zaměstnanců, o provozních záležitostech, nabývání majetku, financování provozu společnosti, vymáhání pohledávek, hrazení dluhů aj.⁴²

Úprava kompetencí ředitele školy je koncentrována v § 164 odst. 1 ŠkolZ. Tímto ustanovením se sice kompetence ředitele školy nevyčerpávají (upraveny jsou i na jiných místech zákona), nicméně toto ustanovení obsahuje ty hlavní. Z důvodu zachování rozumného rozsahu textu se zaměřím pouze na kompetence vyjmenované v tomto ustanovení.

V první řadě ředitel školy

„rozhoduje ve všech záležitostech týkajících se poskytování vzdělávání a školských služeb, pokud zákon nestanoví jinak“ [písm. a)].

Pod toto ustanovení literatura podřazuje jak rozhodování ředitele školy jako manažera, tak i rozhodování vrchnostenské (tedy výkon veřejné správy).⁴³ Podle judikatury NSS přitom i ředitel soukromé školy vykonává veřejnou správu v záležitostech vyjmenovaných v § 165 odst. 2 ŠkolZ.⁴⁴ Ověření tohoto názoru NSS a jeho případná aplikace na zde sledovanou problematiku by vzhledem ke komplexnosti problému vyžadovaly samostatné zpracování, v tomto textu se proto zaměřím pouze na rozhodování ředitele školy v oblasti manažerské (tedy nespadající – zjednodušeně řečeno – pod § 165 odst. 2 ŠkolZ).

Ředitel školy bude v rámci manažerské činnosti rozhodovat např. o počtu dětí ve třídách, organizaci vyučování nebo podmínkách přijetí ke vzdělávání.⁴⁵ Vydává rovněž školní vzdělávací program (§ 5 odst. 3 ŠkolZ), který určuje průběh vzdělávání na konkrétní škole a tím umožňuje odlišit se od škol ostatních.⁴⁶ Bude mít tedy rozhodující vliv na to, jaký produkt bude škola nabízet, komu ho bude nabízet, jakým způsobem apod. Tyto okruhy činností přitom budou spadat pod pojem obchodního vedení, jak byl vymezen výše, jelikož se jedná o řízení podnikatelské činnosti dané školy.

Na roli ředitele školy spočívající v rozhodování o všech záležitostech týkajících se vzdělávání navazuje jeho odpovědnost za soulad poskytovaného vzdělávání a školských služeb se ŠkolZ a vzdělávacími programy [písm. b)], jakož i odpovědnost za odbornou a pedagogickou úroveň vzdělávání a školských služeb [písm. c)]. Na tato dvě ustanovení můžeme dle mého názoru nahlížet jako na zákonné vyjádření něčeho, co bychom dovodili již z písm. a): pokud ředitel školy v rozhodující míře ovlivňuje podobu poskytovaného vzdělávání a školských služeb, bude rovněž odpovídat za to, že budou poskytovány (a tedy podnikatelská činnost školy vykonávána) řádně. Proto tato odpovědnost spadá pod obchodní vedení, resp. pod odpovědnost za řádné obchodní vedení. Zákon nicméně v cit. ustanoveních konkretizuje, jaké (hlavní) aspekty je potřeba vzít v úvahu při hodnocení řádnosti obchodního vedení na úseku poskytovaného vzdělávání a školských služeb.

Na výše zmíněnou rozhodovací roli navazuje povinnost vytvářet podmínky pro výkon inspekční činnosti České školní inspekce a povinnost přijímat následná opatření [písm. d)] a povinnost vytvářet podmínky pro další vzdělávání pedagogických pracovníků [písm. e)]. Jak inspekční činnost a reakce na ni, tak další vzdělávání pedagogických pracovníků, se týkají řádného poskytování služeb danou školou, odpovědnost za vytváření těchto podmínek lze proto dle mého názoru rovněž dovodit již z rozhodovací role způsobem obdobným tomu vyjádřenému v předchozím odstavci. Jedná se tedy o záležitosti, které spadají pod pojem obchodního vedení.

Další dvě povinnosti ředitele školy se netýkají přímo kvality poskytovaných služeb, spíše míří na vztah ke klientům soukromé školy (tedy žákům a jejich zákonným zástupcům). Ředitel školy totiž musí zajistit včasné informování příslušných osob o průběhu a výsledcích vzdělávání dětí, žáků a studentů [písm. f)], odpovídá rovněž za zajištění dohledu nad dětmi a nezletilými žáky [písm. h)]; tato povinnost navazuje na povinnost škol zajistit bezpečnost a ochranu zdraví dětí, žáků a studentů.⁴⁷ Poslední povinnost ředitele školy směřuje nikoliv vůči klientům, ale vůči státu: má totiž zajišťovat spolupráci při uskutečňování programů zjišťování výsledků vzdělávání vyhlášených MŠMT [písm. g)].

I tyto povinnosti ředitele školy bychom podle mého názoru mohli podřadit pod obchodní vedení jakožto

„organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu závodu společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti…“.⁴⁸

Ředitel školy totiž nutně nebude osobně informovat příslušné osoby o výsledcích vzdělávání dítěte, žáka nebo studenta, jeho povinností je nastavit systém, jak informování zajistit.⁴⁹ Stejně tak v případě zajišťování dohledu nad dětmi a nezletilými žáky spočívá role ředitele školy nebo školského zařízení zejména v posouzení,

„v jakém rozsahu bude při konkrétnich činnostech dohled nad dětmi a nezletilými žáky uskutečňován…“.⁵⁰

V tomto ohledu pak zřejmě bude úkolovat pedagogické pracovníky a jiné zaměstnance školy. Stejně tak v případě spolupráce při uskutečňování programů zjišťování výsledků vzdělávání půjde spíše o to, aby ředitel školy zajistil uskutečnění programu zjišťování výsledků vzdělávání zaměstnanci školy. Taková činnost již dle mého názoru spadá pod rozhodování o provozu závodu společnosti, uzavírám proto, že se stále jedná o obchodní vedení.

Součástí obchodního vedení jsou však i jiné otázky než jen řízení závodu (včetně řízení zaměstnanců). Spadá sem např. rozhodování o nabývání a převodu majetku, vymáhání pohledávek, hrazení dluhů nebo financování provozu společnosti.⁵¹ Do působnosti statutárního orgánu dále spadají další záležitosti mimo obchodní vedení. Jde např. o vedení účetnictví nebo svolávání valné hromady.⁵²⛘

Činnosti zmíněné v předchozím odstavci naopak přesahují to, co právní úprava svěřuje do kompetencí ředitele školy. Pokud je tedy osoba ředitele školy vykonává, nevykonává je nutně z titulu funkce ředitele školy, jak ji vymezuje ŠkolZ, ale z důvodu jiného.

Ředitel školy však nezastává pouze manažerskou pozici. Jak jsem uvedl výše, může rovněž zastávat pozici pedagogickou, bude tedy vykonávat přímou pedagogickou činnost. Ve vztahu k této činnosti však podle mého názoru již nemůžeme hovořit o jakémkoliv překryvu s rolí statutárního orgánu. Výkon přímé pedagogické činnosti totiž nesouvisí s organizováním a řízením běžné podnikatelské činnosti. Jedná se o obdobnou situaci, jako kdyby jednatel společnosti, která se zabývá kamionovou přepravou, rovněž pro tuto společnost jako řidič obsloužil určité zakázky. Taková činnost by již překračovala náplň funkce člena statutárního orgánu, v případě jejího výkonu v pracovněprávním vztahu bychom hovořili o nepravém souběhu.⁵³

Z výše provedené analýzy právní úpravy můžeme vyvodit první dílčí závěr. Činnost ředitele školy se sice částečně překrývá s činností (člena) statutárního orgánu právnické osoby vykonávající činnost školy, nicméně ani jedna z pozic nutně neabsorbuje pozici druhou. Právní úprava přiznává řediteli školy určité „kompetence“, které můžeme podřadit pod pojem obchodního vedení, nicméně obchodní vedení se pouze těmito kompetencemi nevyčerpává. Zahrnuje totiž i další činnosti, které již právní úprava řediteli školy explicitně nesvěřuje. Stejně tak jsou zde i další činnosti mimo obchodní vedení, které příslušejí statutárnímu orgánu, rovněž nespadající pod kompetence ředitele školy. Pokud je osoba, která je ředitelem školy, vykonává, nevykonává je (pouze) z titulu toho, že je ředitelem školy.

Dále pak jsou zde činnosti, které ředitel školy může vykonávat a které nespadají a priori pod činnost statutárního orgánu. Ve smyslu trojjediného postavení ředitele školy mám na mysli pedagogickou činnost, kterou by ředitel školy případně vykonával.

2. Ředitel školy jako pedagog

Doposud jsem v textu vycházel z toho, že ředitel školy zastává současně pozici manažerskou i pedagogickou. Nyní se zaměřím na otázku, jestli ředitel soukromé školy musí nutně vykonávat přímou pedagogickou činnost, a tedy být pedagogickým pracovníkem. V literatuře přitom názor, že ředitel školy je pedagogickým pracovníkem, drtivě převažuje,⁵⁴ resp. mi není známo, že by toto bylo jakkoliv zpochybňováno.

Před zaujetím vlastního stanoviska je potřeba představit konstrukci, kterou zákonodárce zvolil pro stanovení kvalifikačních předpokladů pro ředitele soukromých škol. Ustanovení § 166 odst. 8 ŠkolZ odkazuje na předpoklady stanovené jiným právním předpisem. Tímto předpisem je zákon o pedagogických pracovnících,⁵⁵ který se vztahuje na pedagogické pracovníky (§ 1 odst. 2), přičemž aby byl někdo pedagogickým pracovníkem, musí mj. vykonávat přímou pedagogickou činnost (§ 2 odst. 1). Mohli bychom tedy uvažovat tak, že vzhledem k působnosti tohoto zákona je výkon přímé pedagogické činnosti nutností. Neexistuje totiž žádný jiný právní předpis, který by předpoklady pro výkon činnosti ředitele školy upravoval, aniž by výkon přímé pedagogické činnosti předpokládal.

Jakkoliv PedPrac se skutečně má vztahovat primárně na pedagogické pracovníky, nelze vyloučit, že dopad určitého ustanovení může být podle jeho smyslu a účelu širší. Lepším vodítkem proto budou konkrétní ustanovení týkající se ředitele školy. Všimněme si, že § 5 odst. 1 PedPrac, který upravuje předpoklady pro výkon činnosti ředitele školy, explicitně odkazuje na § 3 PedPrac.⁵⁶ Toto ustanovení obsahuje předpoklady společné pro všechny pedagogické pracovníky. Pro nás je nejzajímavější jeho odst. 1 písm. b), podle kterého může být pedagogickým pracovníkem ten, kdo „má odbornou kvalifikaci pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává“. Textace ustanovení by přitom nasvědčovala tomu, že ředitel školy musí mít kvalifikaci pro pedagogickou činnost, kterou bude následně skutečně vykonávat.⁵⁷

Ve prospěch závěru o povinnosti ředitele školy vykonávat přímou pedagogickou činnost by mohl hovořit i výčet osob, které vykonávají přímou pedagogickou činnost, obsažený v § 2 odst. 2 PedPrac, kam je zařazen i „vedoucí pedagogický pracovník“, kterým se rozumí mj. ředitel školy.⁵⁸ Jak však uvádí Smejkal, zařazení do tohoto výčtu nutně nebude znamenat, že daná osoba je pedagogickým pracovníkem, pokud ve skutečnosti přímou pedagogickou činnost nevykonává.⁵⁹ Jedná se spíše o vyjádření typických pozic, které přímou pedagogickou činnost vykonávají,⁶⁰ což může sloužit zaměstnavateli k vyjádření druhu práce v pracovní smlouvě.⁶¹ Proto bych cit. ustanovení nevykládal tak, že by zakládalo povinnost ředitele školy přímou pedagogickou činnost vykonávat.

Opusťme nyní rozbor textu zákona a zeptejme se na otázku, zda jeho smysl a účel vyžaduje, aby přímou pedagogickou činnost ředitel školy musel vykonávat. Nebo lépe: je zde pro to nějaký racionální důvod? Nebo je potřeba v případě ředitele školy slova „kterou vykonává“ chápat jinak? Mohli bychom totiž argumentovat tím způsobem, že smyslem a účelem je, aby ředitel školy měl takovou kvalifikaci, že by na dané škole mohl vyučovat. Což by ostatně bylo u lídra pedagogického procesu žádoucí (pokud vede zaměstnance na určité pozici, měl by sám být schopen tuto pozici zastávat).

Určitý racionální důvod, proč vyžadovat po řediteli školy alespoň nějaký výkon pedagogické činnosti, bychom najít mohli. Tím, že ředitel školy přímou pedagogickou činnost vykonává, se bude jako pedagog zlepšovat (nebo přinejmenším si bude své pedagogické⛘schopnosti udržovat), zároveň nebude odtržený od reality každodenní práce pedagoga. Požadavek tedy přispěje lepšímu výkonu jeho manažerské role.

V úvodu textu jsem nicméně uvedl, že z lidskoprávních instrumentů vyplývá poměrně liberální pojetí soukromého školství; stát tak může na soukromé školy klást toliko minimální požadavky. Ověření, jestli by zákonný požadavek, aby ředitel soukromé školy vždy vykonával pedagogickou činnost, z lidskoprávního hlediska obstál, nás přitom může nasměrovat k jednomu nebo druhému nastíněnému závěru.⁶²

Pro zjištění, zda by (hypotetický) požadavek výkonu přímé pedagogické činnosti odpovídal lidskoprávním závazkům ČR, použijme výše představený test, který navrhují Lundy a Tobin.⁶³ Připomeňme, že tento test se skládá ze tří kroků, ve kterých zkoumáme 1. srozumitelnost a přístupnost právní úpravy, 2. existenci legitimního cíle a 3. proporcionalitu opatření.

S požadavkem srozumitelnosti a přístupnosti podle mého názoru problém nebude, jelikož právní úprava byla řádným způsobem vyhlášena a k závěru, že ředitel školy má povinnost pedagogickou činnost vykonávat, lze dospět metodologicky korektním způsobem.

Cílem, který by taková právní úprava sledovala, by bylo přispění ke kvalifikovanějšímu výkonu funkce ředitele školy, což by se projevilo obecně ve vyšší kvalitě poskytovaného vzdělávání. Zajištění určité kvality přitom můžeme dle mého názoru považovat za legitimní cíl. Připomeňme, že právní úprava bude obecně sledovat legitimní cíl, pokud přispívá k naplnění jiných základních práv.⁶⁴

Z práva na vzdělání přitom vyplývá i právo na určitou kvalitu vzdělání. To se neomezuje pouze na školství veřejné – kvalitativní požadavky totiž mohou být součástí minimálních požadavků stanovených státem pro soukromé školy.⁶⁵ S tím dle mého názoru úzce souvisí i další součást práva na vzdělání, totiž právo na uznání dosaženého vzdělání, kterého se může dovolat vzdělávaná osoba vůči státu.⁶⁶ Aby však stát mohl uznat např. střední vzdělání dosažené na soukromé škole, musí toto vzdělání kvalitativně zhruba odpovídat tomu, jaké poskytují školy veřejné. Vystupuje-li tedy stát jako garant určité kvality vzdělávání, přispívá tím k účinné realizaci práv vzdělávaných. Mám proto za to, že regulace sledující zajištění určité kvality soukromých škol sleduje legitimní cíl.

Posledním krokem testu je ověření proporcionality. Nejprve budeme zkoumat, zda je zde rozumný vztah mezi zvolenou regulací a sledovaným cílem. Bude skutečně ředitel školy vykonávat svou vedoucí úlohu lépe, pokud bude zároveň muset vykonávat alespoň nějakou přímou pedagogickou činnost? Mám za to, že jednoznačný kladný závěr je přinejlepším problematický.

V první řadě je třeba poukázat na to, že ředitel školy již určité relevantní zkušenosti musel nabýt (požadavek určité praxe dle § 5 odst. 1 PedPrac). V druhé řadě bych rád poukázal na to, že nemusí nutně existovat vztah mezi tím, jak je někdo dobrý pedagog a jak dobrý je manažer. Vynikající pedagog by nutně nemusel být vynikajícím ředitelem školy. A naopak, průměrný nebo podprůměrný pedagog může být výborným ředitelem školy. Hlavní náplň práce ředitele školy je totiž odlišná od hlavní náplně práce pedagoga, vyžaduje proto i odlišné schopnosti.⁶⁷ Dále je třeba zvážit, zda nutnost výkonu přímé pedagogické činnosti nebude zbytečně odklánět pozornost ředitele školy od jeho hlavního úkolu – řízení školy.⁶⁸ Musím však přiznat, že při řešení této otázky se rychle dostáváme spíše k úvahám právně-politickým.

Vzhledem ke značně liberálnímu pojetí soukromého školství v mezinárodních lidskoprávních instrumentech bych se přesto přiklonil spíše k závěru, že stát nemůže po ředitelích soukromých škol vyžadovat výkon pedagogické činnosti. Uzavírám tak z toho důvodu, že se mi nepodařilo najít natolik přesvědčivé důvody, které by takovýto zásah bez rozumných pochybností odůvodnily. S ohledem na to pak navrhuji v případě ředitelů soukromých škol vykládat předpoklad odborné kvalifikace pro přímou pedagogickou činnost, kterou vykonává, tak, že ředitel školy musí být dostatečně kvalifikovaným pedagogem, aby na své škole mohl učit.

Uvedený závěr je však poplatný pouze pro soukromé školy. Na školách veřejných může být legitimním rozhodnutím státu po ředitelích školy výkon přímé pedagogické činnosti z výše nastíněných důvodů požadovat.⁶⁹ Na soukromých školách by však vzhledem k tomu, že stát po nich nemůže vyžadovat, aby fungovaly stejně jako školy veřejné,⁷⁰ mělo být toto rozhodnutí ponecháno na jednotlivých ředitelích, potažmo zřizovatelích.

3. Právní vztah mezi školou a jejím ředitelem

Po zodpovězení dvou předběžných otázek se můžeme zaměřit na hlavní cíl této části, tedy zodpovězení otázky, jaké právní uspořádání může soukromá škola zvolit ve vztahu k řediteli školy. V úvahu přitom připadá poměrně široká paleta řešení, kterou poskládáme na základě několika kritérií:

Kombinací odpovědí na výše nastíněné otázky získáme celkem 12 v úvahu přicházejících uspořádání. Nepovažuji za účelné rozebírat u každého z nich, zda by byl podle současné právní úpravy přípustný. Místo toho se pokusím identifikovat a zodpovědět právní otázky, které jsou společné pro více v úvahu přicházejících uspořádání.⛘

3.1 Vyžaduje právní úprava pro ředitele určité postavení v rámci právnické osoby vykonávající činnost školy?

Zatímco pro školské právnické osoby je úprava poměrně svazující, u soukromých škol zřízených v jiné právní formě by prostor pro organizační uspořádání mohl být podstatně širší. Zřizovatel školy by si mohl přát takové uspořádání, ve kterém ředitel školy nemá na starost všechny oblasti, které připadají statutárnímu orgánu, nýbrž pouze ty, které příslušejí podle zákona výslovně řediteli školy. Docílit by toho mohl různými způsoby. Pokud by chtěl, aby ředitel školy byl zároveň členem statutárního orgánu, ale zároveň aby zde byl jiný člen statutárního orgánu, který by měl na starost ostatní oblasti, mohl by zvolit model kolektivního statutárního orgánu a v jeho rámci by pak mohlo dojít k horizontální delegaci.⁷¹ Nebo by ředitel školy vůbec nemusel být členem statutárního orgánu, ale např. zaměstnancem. Vzhledem k tomu, že činnost ředitele školy se z části kryje s obchodním vedením, hovořili bychom o vertikální delegaci, což je rovněž přípustný model řízení v obchodních korporacích.⁷² Umožňuje však právní úprava takové uspořádání?

Pro zodpovězení otázky nejdříve vymezme, proč vlastně právní úprava i pro soukromé školy upravuje pozici ředitele školy. Podrobně jsem již rozebíral, jaké oblasti řediteli školy právní úprava svěřuje. Nastínil jsem rovněž, že ředitelem soukromé školy nemůže být každý, tedy že právní úprava stanoví pro ředitele školy určité kvalifikační předpoklady. Právě tuto skutečnost považuji za klíčovou. Zákon totiž podle mého názoru nesleduje nic jiného, než aby určité činnosti zajišťovala v rámci právnické osoby vykonávající činnost školy odborně způsobilá osoba. V rámci veřejnoprávní regulace podnikání není přitom požadavek na výkon činnosti odborně způsobilou osobou ničím výjimečným.⁷³ Ve vztahu k soukromým školám se tedy nejedná o nic jiného než takovýto typ veřejnoprávní regulace podnikání (s vědomím, že ne všechny soukromé školy musí sledovat podnikatelský záměr).

Vyplývá přitom z takto identifikovaného smyslu a účelu právní úpravy, že by ředitel školy mohl vykonávat tuto činnost pouze v určitém typu právního vztahu, zatímco v jiném nikoliv? Jinými slovy, bude ředitel školy vykonávat svou činnost odborněji jako člen statutárního orgánu než jako zaměstnanec (či naopak)? Mezi v úvahu přicházejícími režimy jsou sice určité rozdíly (např. v odpovědnosti za škodu, v odměňování, v dovolené aj.), nicméně tyto faktory nemají dle mého názoru přímý vliv na to, jak kvalitní práci bude daná osoba vykonávat. Nelze tedy učinit obecný závěr, že zaměstnanec bude vykonávat svou práci lépe než člen statutárního orgánu, či naopak.

Stejně tak mám za to, že nelze vyloučit ani jeden z modelů ředitele školy jako člena statutárního orgánu. Osoba zastávající pozici ředitele školy tak může být jak členem monokratického statutárního orgánu (model „školská právnická osoba“), tak i členem kolektivního statutárního orgánu, v rámci kterého došlo k horizontální delegaci. Obě uspořádání budou mít své výhody i nevýhody (ředitel školy má lepší přehled o všech záležitostech dané školy vs. ředitel školy se může více soustředit na vedení pedagogického procesu), nicméně nemám za to, že by jeden z modelů vždy nutně vedl k lepšímu výkonu činnosti ředitele školy.

Domnívám se proto, že právní úpravu není možné vykládat tak, že by v případě soukromých škol zřízených nikoliv ve formě školské právnické osoby ředitel nutně musel nebo nutně nesměl být členem statutárního orgánu této právnické osoby. Je strategií dané soukromé školy, na jakém právním režimu se s ředitelem školy dohodne. Bude přitom muset zvážit řadu aspektů, které však nejsou pro školské právo specifické, nepovažuji proto za účelné je zde blíže rozebírat.

3.2 Může být člen statutárního orgánu zároveň zaměstnán na pozici ředitele školy?

Položená otázka bude relevantní v situaci, že se zřizovatel rozhodne vyjít z trojjediného postavení ředitele školy, podle kterého je ředitel školy mj. statutárním orgánem a zaměstnancem. Danou osobu by jmenoval statutárním orgánem, zároveň by s ní uzavřel pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce „ředitel školy“. Jelikož však pozice ředitele školy částečně koliduje s pozicí člena statutárního orgánu, narážíme na hojně diskutovanou problematiku souběhu funkcí.

Souběhem funkcí literatura označuje situaci,

„kdy člen statutárního orgánu vykonává pro společnost vedle své funkce činnost na základě pracovní smlouvy“.⁷⁴

Pojem souběhu funkcí je dále vnitřně strukturován: rozlišuje se totiž souběh nepravý a pravý. O nepravý souběh se jedná, pokud je činnost vykonávaná na základě pracovní smlouvy odlišná od činnosti, která je náplní funkce člena statutárního orgánu.⁷⁵ Nepravý souběh je podle panujícího názoru přípustný bez dalšího.⁷⁶

O pravý souběh naopak půjde v situaci, kdy na základě pracovní smlouvy má být vykonávána činnost člena statutárního orgánu, zejména obchodní vedení.⁷⁷ Přípustnost pravých souběhů byla poměrně extenzivně řešena v judikatuře: nejdříve se závěrem, že pracovní smlouva na pozici člena statutárního orgánu je neplatná pro rozpor se zákonem, aby pak v důsledku zásahu ÚS bylo dovozeno, že lze v mezích kogentní úpravy ujednat podpůrnou aplikaci zákoníku práce; i tak se však nebude jednat o vztah pracovněprávní a člena statutárního orgánu⛘nebude možné považovat za zaměstnance.⁷⁸ Toto pojetí přebírá recentní právní doktrína.⁷⁹ Ve výsledku se podle mého názoru příliš neliší od pojetí, které dříve zastávali kritici přístupu nepřipouštějícího sjednání pracovní smlouvy.⁸⁰ Jestli se jedná o vztah pracovněprávní, obchodněprávní nebo jiný, připomíná spíše boj o nálepku.⁸¹

Podstatnější je otázka, co z výše uvedených závěrů plyne pro postavení ředitele, který má na funkci ředitele školy uzavřenou pracovní smlouvu, kromě toho je však i statutárním orgánem dané soukromé školy. V závislosti na tom, zda se činnost ředitele školy překrývá s funkcí člena statutárního orgánu, nebo nikoliv, bude na ředitelský vztah kromě pracovní smlouvy a zákoníku práce dopadat i kogentní úprava zákona o obchodních korporacích a občanského zákoníku, resp. se bude tento vztah řídit toliko pracovní smlouvou a zákoníkem práce.

Činnost ředitele školy se přitom s činností statutárního orgánu překrývá pouze částečně. Zatímco řídicí činnost spadá pod obchodní vedení (jakkoliv se jím pojem obchodního vedení nevyčerpává), případná pedagogická činnost ředitele školy naopak do působnosti statutárního orgánu nespadá. V rámci manažerské činnosti bychom tedy hovořili o pravém souběhu, v rámci pedagogické činnosti by naopak mohlo jít o souběh nepravý.

Lze však vůbec hovořit o tom, že souběh je pravý i nepravý zároveň? Připomeňme, že tato otázka je relevantní pouze v případě, že ředitel školy zároveň vykonává pedagogickou činnost, což však není nezbytné. Pokud ji nevykonává, je situace jednodušší. Pracovní smlouvu na práci ředitele školy bychom ve světle recentní doktríny a judikatury kvalifikovali jako smlouvu o výkonu funkce, případně dodatek ke smlouvě o výkonu funkce.⁸² Vztah mezi ředitelem a právnickou osobou vykonávající činnost školy by se pak kromě samotné smlouvy a ZPr řídil i kogentními ustanoveními ZOK a ObčZ týkajícími se postavení člena statutárního orgánu, která nelze volbou režimu ZPr odsunout.

Nyní se zaměřme na situaci, kdy ředitel školy, který je členem statutárního orgánu, vykonává i činnost pedagogickou. V úvahu přichází několik uspořádání, zde se věnujme variantám, ve kterých figuruje pracovní smlouva (nebo některá z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr). První variantou je situace, že pracovní smlouva pokrývá nikoliv činnost ředitele školy, ale pouze pedagogickou činnost (je tak např. sjednán druh práce „učitel druhého stupně základní školy“). Pak se jedná o modelový nepravý souběh, činnost člena statutárního orgánu se řídí toliko smlouvou o výkonu funkce, ZOK a ObčZ, pedagogická činnost se řídí pracovní smlouvou, PedPrac a ZPr.

Zajímavější je však situace, kdy je pracovní smlouva uzavřena na druh práce „ředitel školy“ a vůle stran směřuje k tomu, aby pokrývala i pedagogickou činnost. Zatímco v případě manažerských oblastí činnosti ředitele školy je potřeba uvažovat kogentní úpravu ZOK a ObčZ, v části pedagogické to již nutné není. Pokud je však uzavřena jedna smlouva, nemusí zde být jeden právní režim?

Obsahem jednoho právního jednání, resp. jedné listiny ve formálním smyslu, může být více smluv (viz § 1727 ObčZ). Výkladem smlouvy bychom tedy mohli dospět k závěru, že vůle stran směřovala k tomu, aby zde byly dva samostatné smluvní vztahy. Jeden, ve kterém je vykonávána činnost statutárního orgánu, řídící se v mezích kogentní úpravy obsažené v ZOK a ObčZ ustanoveními ZPr. Druhý pak pracovněprávní, ve kterém je vykonávána pedagogická činnost a který se řídí čistě pracovněprávní úpravou. Je potřeba přiznat, že takový výklad smlouvy by se značně vzdaloval tomu, co bylo vyjádřeno výslovně (nabízela by se otázka, proč tedy strany rovnou neuzavřely dvě smlouvy – jednu o výkonu funkce s volbou režimu ZPr, druhou pracovní), nicméně pokud k tomu směřovala vůle stran, neměli bychom takový výklad zavrhovat jen pro neobratné vyjádření.⁸³

Dále by se v závislosti na vůli stran mohlo jednat o smlouvu smíšenou, tedy takovou, která obsahuje náležitosti více smluvních typů⁸⁴ (v našem případě nejspíš s ohledem na recentní pojetí v doktríně a judikatuře korporátního práva smlouvu o výkonu funkce a smlouvu pracovní). V odpovídající části by se pak smlouva řídila právní úpravou toho kterého smluvního typu,⁸⁵ v našem případě tedy v části manažerské ZPr a kogentními ustanoveními ZOK a ObčZ, v části pedagogické toliko pracovněprávní úpravou.

V neposlední řadě přichází v úvahu kvalifikace, že by se sice o smlouvu smíšenou nejednalo, tudíž by se i na činnost pedagogickou kromě ZPr měla uplatnit kogentní ustanovení ZOK a ObčZ upravující postavení člena statutárního orgánu. Nabízí se však otázka, nakolik existují taková kogentní ustanovení, která podle svého smyslu a účelu na pedagogickou činnost dopadají. Odporovalo by např. zákonu, aby se uplatnil limit náhrady škody ve výši čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku, pokud by ředitel školy při výkonu pedagogické činnosti z nedbalosti poškodil interaktivní tabuli instalovanou v učebně?⁸⁶ Z důvodu udržení rozumného rozsahu textu ponechám tuto myšlenku otevřenou spíše jako námět pro další zkoumání.

V rámci výše nastíněných řešení je pomyslná míra uplatnění ZPr různá. Varianta první a druhá nabízí potenciálně (viz výhradu v předchozím odstavci) vyšší míru aplikace čistě ZPr než varianta třetí. Pokud strany chtěly podřídit činnost ředitele školy, který je zároveň členem⛘statutárního orgánu, ZPr, spíše bude jejich vůli odpovídat řešení, které nabízí co nejširší aplikaci ZPr bez dopadu kogentních ustanovení ZOK a ObčZ týkajících se postavení člena statutárního orgánu. Z těchto dvou řešení by dle mého názoru mohlo být typičtějším řešení dvou právních vztahů. Umožňuje totiž účelně oddělit roli manažerskou a pedagogickou, což může být zajímavé pro účely odměňování nebo dovolené. Nerad bych však, aby tento závěr vyzněl jakkoliv paušálně; vůli stran může v konkrétním případě odpovídat něco jiného.

Nastíněná řešení se rovněž mohou lišit v tom, nakolik je pedagogická činnost integrální součástí pozice ředitele školy. Zatímco řešení druhé a třetí vychází spíše z pojetí, že se jedná o jeden smluvní vztah, ve kterém je vykonávána jak činnost pedagogická, tak činnost manažerská, v řešení prvním byla jediná smlouva na činnost ředitele školy uzavřena pouze zdánlivě. Manažerská činnost je vykonávána v jednom vztahu, pedagogická činnost v druhém vztahu. Jde tedy ve výsledku o stejnou situaci, jako kdyby byla pracovní smlouva uzavřena toliko na pozici řadového pedagoga.

Jelikož zde máme dvě smlouvy, musíme zvážit, nakolik se jedná o smlouvy závislé, případně pak jestli jsou závislé vzájemně, nebo jen jednostranně, což má vliv na vznik a zánik závazku (§ 1727 ObčZ). Závislost smluv může plynout z jejich povahy, a to pokud plnění jedné smlouvy je možné nebo dává hospodářský smysl pouze při splnění druhé smlouvy (jedná se tedy o objektivní hledisko).⁸⁷ V případě ředitele školy však z povahy závazku nutně neplyne, že by pedagogická činnost byla podmíněna manažerskou činností, nebo naopak. Daná osoba totiž může na škole působit toliko jako pedagog, aniž by musela nutně být ředitelem školy. Stejně tak může vykonávat manažerskou činnost spjatou s funkcí ředitele školy, aniž by musela vykonávat činnost pedagogickou. Bude proto potřeba vyjít z hlediska subjektivního, tedy účelu, jaký strany smlouvám v době uzavření přikládaly.⁸⁸ Např. v případě, že ředitel školy bude jmenován ze současných pedagogů, mohla by vůli stran odpovídat spíše nezávislost vztahů. V případě odvolání z funkce ředitele školy a člena statutárního orgánu bude totiž daná osoba moci dále pokračovat v činnosti pedagogické, aniž by bylo potřeba řešit případné překážky v práci nebo změnu pracovního zařazení.⁸⁹ Škola tak nemusí (přinejmenším dočasně) přijít o pedagoga. Definitivní závěr však můžeme opět podat až po zjištění vůle stran v konkrétním případě.

3.3 Kdy je ředitel školy pedagogickým pracovníkem?

Na tuto otázku jsem již částečně odpověděl výše, když jsem diskutoval, zda ředitel školy musí vykonávat pedagogickou činnost. Uvedl jsem, že dle zákona je člověk pedagogickým pracovníkem, pokud vykonává přímou pedagogickou činnost. Pokud ji ředitel školy vykonávat nebude (což dle mého názoru nemusí), nebude pedagogickým pracovníkem.

Pro naplnění zákonné definice pedagogického pracovníka však nestačí naplnit požadavek výkonu přímé pedagogické činnosti. Rovněž je potřeba nacházet se v určitém kvalifikovaném vztahu k právnické osobě vykonávající činnost školy.

Nejčastějším způsobem naplnění této podmínky bude základní pracovněprávní vztah k právnické osobě vykonávající činnost školy [§ 2 odst. 1 písm. a) PedPrac]. Tuto variantu ostatně akcentuje i literatura.⁹⁰ Ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) a c) PedPrac pak obsahují úpravu specifickou pro veřejné školy, nebudu se jimi proto zabývat.

Zákon však pro všechny školy předvídá ještě jednu variantu. Pedagogickým pracovníkem je i osoba vykonávající přímou pedagogickou činnost, která je ředitelem školy [§ 2 odst. 1 písm. d) PedPrac]. Ředitel školy tedy může podle tohoto ustanovení být pedagogickým pracovníkem, aniž by byl zaměstnancem právnické osoby vykonávající činnost školy (případně zaměstnancem státu, společenství obcí nebo právnické osoby zřízené společenstvím obcí v kontextu veřejného školství).⁹¹ Nemám však za to, že by z daného ustanovení bylo možné dovodit, že ředitel školy nutně nesmí být zaměstnancem. Ředitel školy totiž může za určitých podmínek naplnit „výchozí“ definici pedagogického pracovníka (výkon přímé pedagogické činnosti + zaměstnanec právnické osoby vykonávající činnost školy/státu/společenství obcí nebo jím zřízené právnické osoby); zvláštní ustanovení o řediteli školy je pak pouze subsidiárním ustanovením, které má zachytit situace, kdy ředitel školy není v pracovněprávním vztahu.⁹²

Na základě výše uvedeného mohu podat i zobecňující závěry o personálních vztazích ve školství. Kromě toho, že ne každý zaměstnanec školy je pedagogickým pracovníkem,⁹³ rovněž platí, že ne každý pedagogický pracovník je zaměstnancem školy, státu nebo společenství obcí nebo jím zřízené právnické osoby.

V kontextu soukromých škol pak toto konstatování potvrzuje širokou paletu možností, jak uspořádat vztahy mezi právnickou osobou vykonávající činnost školy a ředitelem školy. Ani pokud ředitel školy vykonává pedagogickou činnost, nevyžaduje právní úprava, aby byl s právnickou osobou vykonávající činnost školy v jednom určitém typu právního vztahu. Pedagogickým pracovníkem tak může být ředitel školy, který je toliko zaměstnancem se sjednaným druhem práce „ředitel školy“. Stejně tak jím může být ředitel školy, který je toliko členem statutárního orgánu právnické osoby vykonávající činnost školy a jako takový vykonává kompetence ředitele školy.⁹⁴ Pedagogickým pracovníkem pak bude i ředitel školy, který na škole působí v jednom z uspořádání nastíněných sub III.3.2. Zde ředitel školy naplní ve vztahu ke své pedagogické činnosti buď obecnou definici pedagogického pracovníka jako⛘zaměstnance, případně speciální definici pedagogického pracovníka – ředitele školy.

Právní úpravu postavení ředitele školy podle mého názoru nemůžeme ve vztahu k soukromým školám vykládat v tom smyslu, že by vyžadovala existenci určitého jasně vymezeného orgánu. Smysl a účel úpravy je totiž jiný. Je jím požadavek, aby určité činnosti daná soukromá škola zajišťovala odborně způsobilou osobou. Požadavky na odbornou způsobilost vyplývají z § 3 a 5 PedPrac. Okruh činností, které musí být takto způsobilou osobou vykonávány, pak vychází z toho, jak právní úprava (zejména § 164 a 165 ŠkolZ) vymezuje kompetence ředitele školy.

Postavení ředitele soukromé školy tak dle mých závěrů nelze jednoduše charakterizovat jako trojjediné. Ředitel školy sice může pozice zvažované v tomto pojetí zastávat, neplatí však, že by je musel zastávat vždy. Ředitel školy tak může a nemusí zastávat pozici člena statutárního orgánu právnické osoby vykonávající činnost školy. Pomineme-li úpravu pro školskou právnickou osobu, činnost ředitele školy tak, jak jsou vymezeny jeho „kompetence“ v zákoně, sice částečně spadá pod působnost statutárního orgánu, nicméně působnost statutárního orgánu je širší. Stejně tak ředitel školy nemusí nutně vykonávat činnost pedagogickou.

Soukromé školy mají na výběr z poměrně široké palety typů právních vztahů, které mohou pro svůj vztah s ředitelem školy zvolit. Ředitel školy tak může být toliko zaměstnancem, může však být toliko členem statutárního orgánu, případně je možno zvolit hybridní režim. Žádný z těchto režimů přitom nutně nevylučuje postavení ředitele školy jako pedagogického pracovníka. Na typu právního vztahu v případě ředitele školy nezáleží; důležité je, zda ředitel školy vykonává nebo nevykonává přímou pedagogickou činnost. Vyloučit nemohu ani jiné (kreativnější) modely řízení, cílem článku však není podat vyčerpávající výčet možných uspořádání.

Ingerence státu do vnitřního uspořádání soukromých škol by ostatně měla být spíše minimalistická. Stejně tak jako stát nemůže soukromé školy regulovat do té míry, že by tím vyloučil alternativní pedagogické přístupy, pokud tyto přístupy vedou k dosažení určité minimální kvality,⁹⁵ domnívám se, že by ani neměl být arbitrem rozhodování, jaký způsob školského managementu přípustný je a není, pokud daná škola dosahuje uspokojivých výsledků.