Úsudek, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, protože nedošlo k řádnému zjištění a posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, soud uskuteční z moci úřední. Opačný závěr by byl ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí ESD, podle níž články 8 a 23 Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru⁴ musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby se z úřední povinnosti zabýval tím, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.⁵

To mj. znamená, že soud nemůže vydat platební rozkaz (§ 172 OSŘ), rozsudek pro zmeškání (§ 153b OSŘ) nebo tzv. fiktivní rozsudek pro zmeškání (§ 153a odst. 3 OSŘ), netvrdil-li a neosvědčil-li (viz níže) žalobce – poskytovatel do doby jejich vynesení, že řádně přezkoumal úvěruschopnost spotřebitele s kladným výsledkem. Tato zápověď pro soud platí i v případě, že spotřebitel je ve sporu o zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru pasivní. Pokud Nejvyšší soud uzavřel opak s odůvodněním, že poskytovatel jako žalobce je povinen tvrdit a prokazovat jen skutečnosti, které jeho právo nastolují, tedy okolnosti o naplnění primární hmotněprávní normy, o kterou žalobu opírá, a že ust. § 86 a § 87 SpotřÚ naopak patří mezi sekundární normy, které právo žalobce vylučují, a proto je na žalovaném spotřebiteli, aby se jich dovolal,⁶ převzal tím obecnou koncepci rozvržení břemene tvrdit a prokazovat v civilním sporu mezi jeho účastníky.⁷ Nedocenil však, že řízení o zaplacení plnění poskytnutého na základě potenciálně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nese následkem unijní úpravy, kterou české soudy musí respektovat, podstatné rysy zvláštního (nesporného) řízení. Za takových okolností v něm není možné paušálně aplikovat pravidla o břemeni tvrzení a břemeni důkazním, jak je známe z civilního sporu, bylo-li by to v rozporu se zajištěním efektivity Směrnice.⁸ Zmíněný rozsudek ESD se dokonce s kritizovanou argumentací NS vyrovnává tak, že povinnost k řádnému zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je jednou ze základních norem spotřebního práva a nelze ji tedy pokládat za něco sekundárního, tedy existujícího mimo rámec primární normy zakládající povinnost spotřebitele plnit․ Proto tvrzení a doložení, že došlo k řádnému přezkumu úvěruschopnosti spotřebitele je základním žalobním tvrzením a jeho absence právě tedy vede k nemožnosti vydání meritorního rozhodnutí založeného na tom, že smlouva a spotřebitelském úvěru je platná (včetně platebního rozkazu).⁹ Právě tento fakt vedl Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu k tomu, že kritizovaný rozsudek neschválilo k publikaci v tzv. Zelené sbírce.¹⁰

Soud nebude mít pochybnost o řádném přezkoumání úvěruschopnosti, jestliže z listin, jež žalobce dodal, se z pohledu soudu jako právně vzdělaného tělesa jeví, že žalobce jako poskytovatel v součinnosti se spotřebitelem i vlastní činností získal komplexní přehled o příjmech a výdajích spotřebitele s výsledkem, že spotřebitel je schopen úvěr řádně a včas splácet. Je případně věcí spotřebitele, aby tento prvotní úsudek sporoval a uvedl, v čem měl poskytovatel při zkoumání úvěruschopnosti pochybit, což může vyústit až v potřebu znaleckého zkoumání, zda úvěruschopnost byla prověřena řádně, vyžadoval-li by si tento úsudek odborných, nikoliv jen právních znalostí. Z rozhodovací praxe ESD totiž plyne, že soud sice z úřední povinnosti musí zkoumat to, zda poskytovatel řádně zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, ale pouze v té míře, v níž má důvodné pochybnosti o „nezbytných skutkových a právních okolnostech“¹¹ a při zachování „zásady kontradiktornosti.“¹²

Jde-li o možnost soudu schválit smír, KS v Praze ji připustil s odůvodněním, že poskytovatel a spotřebitel jsou účastníky soukromoprávního vztahu s oprávněním k novaci nebo k narovnání původního dluhu, a to i ohledně plnění z úvěrové smlouvy, která je možná neplatná pro neprověření úvěruschopnosti ze strany poskytovatele. Nicméně dodal, že je třeba se zabývat tím, zda samotná dohoda o smíru není v rozporu s kogentním ustanovením hmotného práva včetně práva na ochranu spotřebitele.¹³ Základ této úvahy je akceptovatelný, ale je třeba řešit, co přesně má být oním nesouladem s právem na ochranu spotřebitele, jenž brání schválení smíru v případě sporu⛘o plnění z možná neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Je-li podle ESD povinností soudu vyšetřit, zda smlouva o spotřebitelskému úvěru je nebo není neplatná pro neprověření úvěruschopnosti spotřebitele, zároveň z tohoto zjištění musí bez ohledu na procesní aktivitu účastníků dovodit i odpovídající hmotněprávní závěr. Třeba i o tom, že splatnost poskytnuté částky se neřídí neplatnou smlouvou, ale nastává až podle podmínek popsaných v § 87 odst. 1 nebo 2 SpotřÚ. Pokud návrh na schválení smíru zjevně a v neprospěch spotřebitele vybočuje z mezí splatnosti bezdůvodného obohacení podle této normy, soud smír neschválí pro rozpor s hmotným právem (§ 99 odst. 2 OSŘ). Obdobně postupuje v případě, že soud zvažuje vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1, 2 OSŘ.

Řádným prověřením úvěruschopnosti ze strany poskytovatele se rozumí komplexní prověřování objektivní schopnosti spotřebitele splnit povinnost ke splacení úvěru, jak je smlouvou definována, s výsledkem, že není důvodná pochybnost o této schopnosti spotřebitele (srov. s § 3 odst. 1 písm. c) SpotřÚ). Přitom jde o porovnání v součinnosti se spotřebitelem zjištěných běžných příjmů a výdajů spotřebitele s výsledkem, že je v jeho možnostech plnit sjednané splátky. Hodnota fixního majetku je rozhodná jen tehdy, když ze smlouvy o úvěru plyne, že úvěr má být aspoň zčásti splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nebo je-li z finanční situace spotřebitele zcela zjevné, že bude schopen splátky úvěru sanovat bez ohledu na své periodicky se opakující příjmy. Poskytovatel se nesmí spokojit jen s čestným prohlášením spotřebitele, aniž by je prověřoval,¹⁴ vždy musí zjišťovat nejen aktuální a předpokládané příjmy, ale i výdaje spotřebitele.¹⁵ Poskytovatel úvěru sám též zjišťuje informace o majetkové situaci dlužníka prostřednictvím jemu přístupných evidencí (insolvenční rejstřík, evidence úpadců, SOLUS, Bankovní registr klientských informací, Nebankovní registr klientských informací, Centrální evidence exekucí, Rejstřík zástav atd.).¹⁶ Nevyužití některého z těchto zdrojů neznamená, že by poskytovatel neposoudil úvěruschopnost řádně, takový vývod bude záležet na okolnostech případu, včetně výše poskytnutého úvěru.¹⁷

Zjistí-li soud, že poskytovatel zanedbal povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, neznamená to ještě, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná. K takovému úsudku soud nedojde, vyjde-li najevo, že spotřebitel byl v době poskytnutí schopen úvěr splácet.¹⁸ Tento závěr Nejvyššího soudu je třeba uvést do kontextu. Primární povinností poskytovatele je řádné přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, jde-li o splácení závazku ze smlouvy o úvěru jako celku, a to v součinnosti se spotřebitelem, který má aktivní zájem na poskytnutí úvěru, a tedy i spolupracuje při zjišťování svých možností; není-li tomu tak, poskytovatel úvěr neposkytne, protože není schopen provést řádné zkoumání úvěruschopnosti. Sdělení Nejvyššího soudu směřuje k tomu, že i když bylo zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele nedůsledné (a tedy nikoliv řádné), avšak přesto je z něho zřejmé, že spotřebitel v době popisu smlouvy o úvěru byl schopen veškeré závazky ze smlouvy o úvěru (nejen jistinu) splácet, není na místě pokládat smlouvu za neplatnou. Tak je tomu i tehdy, když solventnost spotřebitele k plnění ze smlouvy jako celku bude zjevná z obsahu spisu. V ostatních případech smlouva a spotřebitelském úvěru neplatná je a dostáváme se do režimu ust. § 87 odst. 1 nebo 2 SpotřÚ, podle něhož spotřebitel má plnit maximálně jistinu úvěru (viz níže).

Právě uvedené lze shrnout tak, že neosvědčí-li žalující poskytovatel, že řádně přezkoumal úvěruschopnost spotřebitele listinami přiloženými k žalobě, soud jej v souladu s § 118a odst. 1 OSŘ vyzve k naplnění tohoto břemene tvrzení a osvědčení. Nesplní-li poskytovatel tuto povinnost ani dodatečně, soud na základě poskytovatelem (žalobcem) dodaných podkladů a dalšího obsahu spisu posoudí, zda navzdory tomuto nedostatku při zkoumání úvěruschopnosti je na místě uzavřít, že spotřebitel byl v době uzavření smlouvy schopen veškerý dluh ze smlouvy o úvěru splácet. Není-li tomu tak, soud poskytovatele rovněž podle § 118a odst. 1 OSŘ vyzve, aby prokázal, že spotřebitel byl v době poskytnutí úvěru schopen smluvní povinnosti splácet nebo že svoji neschopnost splácet před poskytovatelem cíleně zatajil takovým způsobem, že ji poskytovatel ani při náležité pečlivosti nemohl odhalit, tedy že spotřebitel jednal nepoctivě (deliktně) ve smyslu § 6 ObčZ. Výše popsaná poučení lze poskytnout i zároveň. Neunese-li poskytovatel tato svá břemena, nebo zůstane-li pasivní, soud žalobě vyhoví jen v mezích § 87 odst. 1 nebo 2 SpotřÚ podle toho, co ohledně schopnosti spotřebitele splácet jistinu plyne z obsahu spisu.¹⁹

Poučení soud poskytovateli sdělí nejpozději před vyhlášením rozsudku při prvním rokování (§ 119a odst. 1 OSŘ), případně před skončením prvního jednání (§ 118b odst. 1 OSŘ). Nedostaví-li se poskytovatel k jednání, zbaví se možnosti být výše uvedeným způsobem informován a soud mu přizná jen plnění, které se stalo splatným podle § 87 odst. 1, 2 SpotřÚ.²⁰

Uzavře-li soud, že úvěrová smlouva je pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele neplatná, bude řešit, zda a do jaké míry se bezdůvodné obohacení na straně spotřebitele stalo splatným. Hmotněprávní splatnost tohoto bezdůvodného obohacení se posoudí podle speciální úpravy v ust. § 87 SpotřÚ.²¹ Ke splatnosti zároveň nedojde dříve, než na základě výzvy poskytovatele k plnění (§ 1958 odst. 2 ObčZ).²²⛘

Ust. § 87 odst. 1 věta druhá SpotřÚ přitom stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V § 87 odst. 2 SpotřÚ se dočteme, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Jde tedy o odlišnou skutkovou podstatu a jinou hypotézou a s jiným (širším) okruhem okolností, na jejichž základě má soud stanovit, zda jaká částka z jistiny úvěru se již stala splatná a zda a jaké splátky z ní mají být stanoveny do budoucna. Tento fakt nelze pominout, protože by byl ve zjevném rozporu s lege lata.

Ust. § 87 odst. 1 SpotřÚ přitom popisuje, jak je to se splatností peněz poskytnutých na základě neplatné smlouvy o úvěru, dokud mezi poskytovatelem a spotřebitelem nevznikne „spor“ o hmotněprávní splatnost jistiny úvěru. Plyne z něho, že dluh se stává splatným, jakmile je jeho zaplacení „v možnostech“ spotřebitele. Třeba i postupně. Podá-li věřitel žalobu, aniž by takový spor existoval, o požadavku na zaplacení dluhu soud rozhodne výhradně podle ust. § 87 odst. 1 SpotřÚ.²³

Ust. § 87 odst. 2 SpotřÚ ustavuje řešeni pro případ, že se poskytovatel a spotřebitel neshodnou na tom, kdy nastala splatnost bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o úvěru. Za takových okolností lhůtu k plnění stanoví soud. Přitom nelze přehlížet, že soud splatnost ustaví nejen podle možností spotřebitele, ale navíc přihlíží i ke „spravedlivému uspořádání práv“ a „k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“ Ve hře je tedy více kritérií než v případě, že k neshodě ohledně splatnosti mezi účastníky nedojde.

Mezi účastníky existuje „spor“ o splatnost dluhu na jistině ze smlouvy o úvěru neplatné pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, jestliže ji spotřebitel-dlužník neplní a jako důvod uvádí, že toho není objektivně schopen. Za takovou neshodu lze pokládat i sdělení poskytovatele, že spotřebitel by měl plnit ve vyšší míře, než ve výši stanovené v § 87 odst. 1 SpotřÚ, a to s ohledem na okolnosti případu, jež jsou podřaditelné pod kritéria uvedená v § 87 odst. 2 SpotřÚ. „Sporem“ s následky předpokládanými v § 87 odst. 2 SpotřÚ je totiž třeba rozumět zjevný a projevený nesoulad mezi vůlí dlužníka a věřitele o tom, jak má být jistina úvěru jako bezdůvodné obohacení splácena (§ 546, § 552 ObčZ), a to poté, co se během řízení stane zřejmým, že smlouva o úvěru je neplatná pro nikoliv řádné zkoumání úvěruschopnosti, takže je ve hře pouze otázka splácení jistiny jako bezdůvodného obohacení. Naopak není podstatné, zda tento „spor“ je či není důvodný (založený na objektivní realitě). Pojmovým znakem sporu totiž je neshoda jeho účastníků ohledně rozhodné okolnosti, nikoliv její důvody. Projev ve vztahu k soudu, z něhož plyne, že účastníci se neshodnou na tom, v jaké míře a kdy má být jistina splácena, je „návrhem“ na vyřešení „sporu“ o její splatnost a způsob splácení ve smyslu § 87 odst. 2 SpotřÚ, neboť obsahuje procesní projev účastníka vůči soudu o tom, že se soud má splatností jistiny zabývat.

Vzhledem k tomu, že zákon výslovně stanoví, že ke „sporu“ o splatnost jistiny dojde jen na „návrh“ některého z účastníků, je vyloučen úsudek, že soud má pokládat spor o splatnost jistiny a o způsob jejího splácení za zahájený bez dalšího, jakmile dojde k závěru, že úvěrová smlouva je neplatná pro nikoliv řádné prověření úvěruschopnosti spotřebitele. Žaloba o zaplacení plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nemůže obstát jako návrh na zahájení „sporu“ ve smyslu § 87 odst. 2 SpotřÚ, protože má dosáhnout plnění ze smlouvy. Na tom nic nemění fakt, že soud, jenž později smlouvu shledá za neplatnou, může jistinu přiznat s odůvodněním, že jde o bezdůvodné obohacení.

Spor ve smyslu § 87 odst. 2 SpotřÚ vznikne i tehdy, když poskytovatel nebo spotřebitel podají přímo žalobu „o určení“ doby plnění bezdůvodného obohacení ze smlouvy o úvěru, což bude dopadat i na situace, kdy má být plnění stanoveno zčásti nebo zcela ve splátkách. Tento případ bude velmi řídký. Soud při něm zpravidla bude řešit jako předběžnou otázku, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je skutečně neplatná pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti.

1. Obecně a k povaze rozsudku

Žaluje-li poskytovatel o zaplacení celé částky a žalovaný spotřebitel zůstane během řízení pasivní, soud nebude mít skutkový podklad pro závěr, že mezi poskytovatelem a spotřebitelem existuje neshoda o splatnosti jistiny mezi účastníky. Pouhému mlčení spotřebitele k výzvě soudu totiž nelze přikládat hmotněprávní význam, neboť z něho bez dalšího nelze dovodit konkludentní hmotněprávní jednání spočívající v nesouhlasu se splatností jistiny.²⁴

Za takových okolností soud postupuje výhradně podle kritéria v § 87 odst. 1 SpotřÚ a rozhodne deklaratorním rozsudkem (tedy přizná i odpovídající úrok z prodlení), jde-li o plnění, které se stalo splatným do vyhlášení rozsudku, a zpravidla tak, že žalobci přizná práva na zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v nevrácené jistině s úsudkem, že ke splatnosti tohoto plnění došlo na základě výzvy poskytovatele (žalobce) k plnění podle § 1958 odst. 2 ObčZ (vysvětlení viz níže). Lhůtu k plnění jistiny i úroku z prodlení plynoucího od hmotněprávní splatnosti uloží k zaplacení v procesní lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ, která nemá žádný vliv na hmotněprávní splatnost. Ukládá-li soud výjimečně povinnost k zaplacení zbytku jistiny ve splátkách do budoucnosti, ustavuje budoucí splatnost dluhu. V této části jde o konstitutivní výrok (úrok z prodlení z budoucích splátek nelze uložit). Lhůtu k plnění soud stanoví podle § 160 odst. 2 OSŘ.

Dlužno dodat, že podle kritéria uvedeného v § 87 odst. 1 SpotřÚ soud rozhoduje i v případě, že nastal „spor“ mezi účastníky podle § 87 odst. 2 SpotřÚ, a to při posuzování, zda a do jaké míry se stala jistina splatnou do doby založení tohoto sporu. Využití jiných kritérií pro splácení jistiny uvedených v § 87 odst. 2 SpotřÚ za dobu před vznikem „sporu“ by totiž vedlo k tomu, že rozhodnutí by nastolovalo pravou retroaktivitu, protože by skrze ně došlo k přehodnocení hmotněprávní splatnosti části jistiny, k níž už došlo před vyvoláním „sporu“.⛘

2. Pojem „možnosti spotřebitele“

Schopnost dlužníka-spotřebitele splácet úvěr „v době přiměřené jeho možnostem“ podle § 87 odst. 1 věta druhá ObčZ je ve hře nejdříve od doby, kdy dlužníku-spotřebiteli mohla vzniknout hmotněprávní povinnost plnit. Tedy až po výzvě ze strany věřitele (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Až od tohoto okamžiku totiž po dlužníku lze spravedlivě žádat, aby jednal tak, aby se dluhu zbavil. Jestliže tedy dlužník-spotřebitel například týden před doručením výzvy vynaložil peníze nikoliv k úhradě dluhu z neplatné úvěrové smlouvy, ale na zakoupení zájezdu pro svoji přítelkyni, není možné usoudit, že takto vynaloženou částku měl a mohl vynaložit na úhradu dluhu ve smyslu § 87 odst. 1 SpotřÚ.

Na první pohled se zdá logické, že při definování, co se v aktuálních poměrech rozumí „možnostmi dlužníka“, je na místě využít ust. § 251 a násl. OSŘ v pasážích, v nichž se upravuje, za jakých podmínek a v jaké míře se věřitel může uspokojit z majetku dlužníka. Takový úsudek je však nepřesný, protože SpotřÚ obsahuje vlastní úpravu, co se rozumí schopností dlužníka splácet úvěr, obsaženou v § 86 odst. 2 SpotřÚ. V něm je definován pojem „úvěruschopnost“ tak, že se jedná o možnosti spotřebitele splácet sjednané splátky úvěru vzhledem k jeho příjmům a výdajům a k jeho obecné ekonomické situaci. Celková hodnota majetku spotřebitele se zohledňuje jen tehdy, když ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele se podává, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

Z právě napsaného lze usoudit, že při splácení dluhu z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru se možnosti spotřebitele splácet úvěr posoudí zpravidla jen podle jeho periodicky se opakujících příjmů nebo aktuální volné finanční hotovosti, tedy podle mzdy či jiného obdobného příjmu ve smyslu § 299 OSŘ a jeho volných úspor. Při vyhodnocení míry možností spotřebitele dluh splácet z těchto příjmů se využijí pravidla pro srážky z těchto příjmů stanovená v § 276 a násl. OSŘ s tím, že dluh se pokládá za nepřednostní pohledávku. I když nelze zcela potlačit princip, že věřitel má právo na vrácení plnění v přiměřené době,²⁵ jeho využití je omezené, protože ust. § 87 SpotřÚ cíleně upřednostňuje zájem spotřebitele na úkor zájmu poskytovatele úvěru. Přihlédnout k této zásadě lze jen tehdy, když porušení právní povinnosti poskytovatele spočívající v nepřezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele bledne ve srovnání s deliktem spotřebitele, jenž uvedl poskytovatele v omyl o svých majetkových poměrech, který nebyl ani při náležité péči poskytovatelem odhalitelný. Na základě právě uvedeného soud určí, do jaké míry a kdy byl dlužník do doby rozsudku schopen splácet dluh do doby vyhlášení rozsudku, tuto částku soud uloží k zaplacení včetně úroku z prodlení, a to třeba i ve splátkách v procesní lhůtě k plnění podle § 160 odst. 1 OSŘ.²⁶ Dojde-li soud k úsudku (vztaženo k době meritorního rozhodování), že spotřebitel v po vyhlášení rozsudku bude schopen plnit jistinu v konkrétních, např. měsíčně se opakujících měsíčních částkách stanovených podle § 87 odst. 1 SpotřÚ, konstitutivně tyto splátky stanoví (§ 160 odst. 2 OSŘ), aniž by mohl ukotvit případný úrok z prodlení pro případ nezaplacení některé z nich.

3. Kdo prokazuje „možnosti spotřebitele“

Potřeba zachování zásady kontradiktornosti zdůrazňované judikaturou ESD i ve spotřebitelských sporech²⁷ se projeví tím, že soud z moci úřední zkoumá to, zda smlouva o úvěru je či není platná a zda tedy je nebo není důvod poskytnout poskytovateli jen jistinu mezích § 87 odst. 1 nebo 2 SpotřÚ. Následně je však na spotřebiteli, aby svým aktivním jednáním během řízení vyvolal spor o splatnost jistiny ve smyslu § 87 odst. 2 SpotřÚ. Pouze a jedině on totiž má informace, zda a do jaké míry je schopen v době po výzvě k jejímu zaplacení jistinu plnit. Poskytovatel úvěru totiž k těmto informacím měl přístup pouze během doby, kdy přezkoumával úvěruschopnost spotřebitele. Nevyužil-li této jediné příležitosti, je dostatečnou a přiměřenou sankcí, že smlouva a úvěru je neplatná a poskytovatel má právo jen na zaplacení vyplacené jistiny v mezích § 87 odst. 1 nebo 2 SpotřÚ. Je tedy na místě aplikovat obecná pravidla pro rozvržení břemen tvrdit a prokazovat s tím, že nedostatek možností spotřebitele plnit dluh na jistině je okolností, která je ku prospěchu spotřebiteli, a není rozumný důvod ji přenášet na poskytovatele. Efektivita Směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru je zajištěna již tím, že smlouva o úvěru byla z moci úřední shledána neplatnou s výsledkem, že spotřebitel má plnit jen jistinu a že spotřebitel může vyvolat spor o její splatnost tvrzením, že její jednorázové zaplacení již na základě výzvy poskytovatele není v jeho možnostech.

1. Odlišná kritéria pro stanovení splatnosti

Stanoví-li soud lhůtu k plnění jistiny z neplatné smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 2 SpotřÚ (tedy pro případ „sporu“ účastníků ohledně splatnosti jistiny z neplatného úvěru), zohledňuje nejen možnosti spotřebitele ji plnit (což je jediné kritérium pro rozhodování podle § 87 odst. 1 SpotřÚ), ale i s ohledem na „spravedlivé uspořádání práv a povinností“ smluvních stran a přihlíží „k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“

Na druhé straně je třeba zohlednit, že ust. § 87 odst. 1 a ust. § 87 odst. 2 SpotřÚ tvoří funkční jednotu. Z toho plyne, že prvním a stěžejním kritériem, podle něhož soud splatnost určí, jsou „možnosti spotřebitele“. Jen zcela výjimečně (v případě, kdy by se rozhodnutí jen podle kritéria uvedeného v § 87 odst. 1 SpotřÚ jevilo jako nepřiměřené) bude na místě, aby soud stanovil lhůtu ke splnění jistiny úvěru se zásadním přihlédnutím k ostatním okolnostem uvedeným v § 87 odst. 2 SpotřÚ. Tak tomu bude třeba tehdy, když se sám spotřebitel dopustil deliktu (třeba i trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 TrZ), když poskytovatele uvedl v omyl o své úvěruschopnosti a poskytovatel tento omyl ani při náležité péči nemohl odhalit (§ 6 odst. 2 ObčZ).⛘

2. Kdo tato kritéria prokazuje

Platí totéž, co při prokazování „možností spotřebitele“ podle § 87 odst. 1 SpotřÚ. Tedy že zásadně prokazuje spotřebitel, který vyvolal spor o splatnost jistiny.

3. Povaha rozsudku

V části, v níž soud podle § 87 odst. 2 SpotřÚ určuje splatnost jistiny nebo její části v době od vyvolání sporu o splatnost do vyhlášení rozsudku, jde o výrok, který má deklaratorní povahu. Je tedy na místě přiznat i úrok z prodlení z jistiny plynoucí od doby, kdy se jistina třeba i po částech už stala splatnou. Je tomu tak proto, že dovodit konstitutivnost určení doby splatnosti podle § 87 odst. 2 SpotřÚ jen z toho důvodu, že v této normě má soud přihlédnout i k jiným kritériím, než je tomu při rozhodování podle § 87 odst. 1 SpotřÚ, by porušovalo funkční jednotu ust. § 87 odst. 1–3 SpotřÚ. Naopak výrok, kterým soud při využití § 87 odst. 2 SpotřÚ určí lhůtu k plnění v budoucnu splatné části dluhu, má konstitutivní povahu (§ 160 odst. 2 OSŘ). Proto nelze uvažovat o tom, že by spotřebitel z této části dluhu platil úrok z prodlení.

Nemyslím si, že by soud rozhodující podle § 87 odst. 1 nebo odst. 2 ObčZ mohl do výroku pojmout možnost ztráty výhody splátek, nesplní-li spotřebitel řádně a včas některé z budoucích periodicky se opakujících plnění. Je sice pravda, že dlužník s věřitelem se zásadně mohou dohodnout i na takovém řešení budoucí hmotněprávní splatnosti třeba i nejistého dluhu (§ 1931 ObčZ), ale ust. § 87 odst. 3 SpotřÚ je třeba vnímat jako lex specialis, podle něhož soud sice může spotřebitele zavázat k se splnění dluhu z neplatné smlouvy o úvěru skrze splátky v budoucnosti, avšak režim splácení lze změnit jen a pouze pozdějším soudním rozhodnutím. Takové pozdější rozhodnutí nelze obejít tak, že se dluh už na základně prvotního rozsudku stane zcela splatným pro nesplnění některé ze splátek. Ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem navíc není na místě dovozovat, že by spotřebitel měl mít objektivní odpovědnost za budoucí právní skutečnost (svoji nezaviněnou platební neschopnost), která by měla mít za následek plné zesplatnění jeho dluhu.²⁸ Nelze ani přehlédnout, že prodlení spotřebitele s plněním ve splátkách může vést jen k následkům vymezeným v § 122 SpotřÚ.²⁹ Ust. § 160 odst. 1 OSŘ, jež umožňuje stanovit rozsudkem, že dlužník o dobrodiní splátek přichází při nezaplacení některé z nich, je nepoužitelné, protože jeho prostřednictvím se stanoví nikoli hmotněprávní, ale procesní lhůta již podle hmotného práva splatného plnění. Ust. § 160 odst. 2 OSŘ, podle něhož soud sám ustavuje hmotněprávní splatnost plnění budoucích dávek nebo splátek, s možností ztráty výhody splátek pro nezaplacení některé z nich vůbec nepočítá.³⁰

Z téhož důvodu soud neschválí ani smír mezi poskytovatelem a spotřebitelem, v němž si ztrátu výhody splátek ujednali. Takový smír by byl podle hmotného práva neplatný.³¹

Naopak nic nebrání tomu, aby soud možnost ztráty výhody splátek uložil ohledně té části jistiny, která se stala splatná už před jeho rozhodnutím. Zde totiž jde o lhůtu procesní, na jejím základě se neustavuje hmotněprávní splatnost.

Nelze zcela vyloučit, že soud zamítne žalobu na plnění z úvěrové smlouvy neplatné pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele z důvodu předčasnosti.³² Takové zamítnutí nevytváří překážku věci rozsouzené, zažaluje-li poskytovatel později znovu vrácení bezdůvodného obohacení (zde jistiny z nepatné smlouvy o úvěru) po uplynutí takové doby, že lze očekávat, že se majetkové poměry spotřebitele mohly změnit.³³

Řízení o žalobě na zaplacení dluhu z úvěrové smlouvy, která je potenciálně neplatná pro nikoliv řádné prověření úvěruschopnosti spotřebitele, je zvláštní procedurou stojící mezi sporným a nesporným řízením. Proto v něm nelze uplatňovat obecná pravidla o rozvržení břemene tvrzení a prokazování mezi účastníky. Z téhož důvodu se v tomto řízení jen omezeně uplatní instituty, které umožňují soudu rozhodnout bez dokazování (platební rozkaz, rozsudek pro zmeškání, rozsudek pro uznání, smír).

Fakt, že zákonodárce ustavil dva různé režimy s odlišnými kritérii, podle nichž soud určí, která částka jistiny poskytnuté z úvěru neplatného proto, že poskytovatel řádně nezjistil úvěruschopnost spotřebitele (ust. § 87 odst. 1 versus ust. § 87 odst. 1 SpotřÚ), nelze pokládat za optimální řešení.⛘