Rozsudek KS v Praze ze 31. 12. 2024, sp. zn. 48 A 10/2023 (4675/2025 Sb. NSS)

Mongolská občanka přicestovala do ČR a požádala o zaměstnaneckou kartu, ale ještě před jejím vydáním s ní zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr ve zkušební době. V rámci řízení tedy požádala o změnu zaměstnavatele formou změny obsahu žádosti na základě § 41 odst. 8 SpŘ, přičemž doložila vzniklou finanční újmu a ukončení pracovního poměru. Správní orgány její žádost zamítly. Krajský soud připomněl, že cizinec, který je dosud v procesu získání zaměstnanecké karty, ji ve smyslu § 42g odst. 7 PobCiz nedrží, a nemůže tedy změnu zaměstnavatele pouze oznámit. Může ale žádat o změnu obsahu žádosti, kterou správní orgán může povolit, hrozí-li žadateli vážná újma, a musí povolit, pokud žadatel prokáže, že důvod změny nastal bez jeho zavinění dle § 41 odst. 4 a 8 SpŘ. Soud žalobě vyhověl, neboť změnu obsahu žádosti je s ohledem na princip vstřícnosti a hospodárnosti třeba umožnit i cizinci, který již pobývá na území ČR a jehož pracovní poměr skončil bez jeho zavinění ještě před vydáním zaměstnanecké karty.⛘

Rozsudek NSS z 12. 3. 2025, sp. zn. 10 Ads 271/2024 (4676/2025 Sb. NSS)

Podmínku podle čl. II zákona č. 323/2021 Sb., že pojištěnec o dítě osobně pečoval v největším rozsahu, nelze svázat s povinností prokazovat zhoršení pracovního uplatnění, pokles příjmů či omezení kariérního růstu․ Tyto okolnosti mohou být jen indicií splnění podmínek, nikoli přímo podmínkou nároku na výchovné. Smyslem zákonné úpravy není pouze kompenzace rozdílu mezi důchody mužů a žen, ale také ocenění osob, které vychovaly dítě – nového pojištěnce, jenž bude dál přispívat k udržení průběžného důchodového systému. Výchovné tedy nemá zvýhodňovat jen rodiče na mateřské či rodičovské, a péče se proto posuzuje za celé období nezletilosti dítěte a nevylučuje ji ani to, že pečující osoba zůstala výdělečně činná či podnikala s flexibilním rozvrhem. Spor se týkal otce, který po smrti manželky převzal výlučnou péči o dceru a tvrdil, že v rozhodném období o ni pečoval v největším rozsahu. Přestože nepřerušil činnost OSVČ, doložil čestnými prohlášeními dcery a její matky, že péči zajišťoval rovnocenně s ní a později zcela sám. ČSSZ však tyto důkazy opomenula a opřela se pouze o evidenční listy, z nichž vyplývalo, že dceřina matka čerpala mateřskou a rodičovskou, zatímco otec trvale pracoval. Rozhodnutí tím zatížila nepřezkoumatelností.

Rozsudek NSS ze 14. 3. 2025, sp. zn. 5 As 253/2024 (4677/2025 Sb. NSS)

Společnost provozující golfový areál měla obnovit funkce rybníka jako náhradního biotopu za zničené přírodní stanoviště při výstavbě golfového areálu. Povinnost nesplnila ani v prodloužené lhůtě a v roce 2015 obdržela pokutu. Když Česká inspekce životního prostředí v roce 2023 zjistila, že nápravné opatření stále nebylo splněno, uložila další sankci. Jádrem sporu byla otázka, zda jde o opakované potrestání za stejný skutek, nebo zda lze uložit novou pokutu za pokračující protiprávní stav. Městský soud dovodil, že jde o jednorázový přestupek s trvajícím následkem, a proto by druhá pokuta porušila zásadu ne bis in idem. Podle NSS však jde o trvající přestupek – nesplnění nápravného opatření trvá, dokud není provedeno. Každé další časové období, v němž povinnost zůstává nesplněna, proto představuje nový skutek, za který lze uložit novou sankci.

Komentář: Rozsudek podtrhuje reparační funkci opatření k nápravě – jejich cílem je co nejúplněji obnovit poškozenou přírodu nebo ji nahradit novým biotopem. Umožnění opakovaného ukládání pokut zajišťuje vymahatelnost těchto povinností a brání tomu, aby se pachatel mohl odpovědnosti vyhnout pouhým zaplacením jediné sankce.

Rozsudek NSS ze 6. 2. 2025, sp. zn. 8 As 314/2021 (4678/2025 Sb. NSS)

ÚOHS shledal nezákonným postup Generálního finančního ředitelství, které při zajištění servisu informačního systému ADIS použilo jednací řízení bez uveřejnění s odkazem na ochranu autorských práv původního dodavatele. Podle ÚOHS si zadavatel (tehdy ještě Ministerstvo financí) stav exkluzivity způsobil sám již uzavřením původní smlouvy z roku 1992, a nemohl se proto na tuto výjimku odvolávat. NSS měl pochybnost, zda je nutné přičitatelnost stavu exkluzivity hodnotit jen k okamžiku uzavření původní smlouvy, nebo i podle pozdějšího chování zadavatele. Proto položil SDEU předběžnou otázku, který na ni odpověděl v rozsudku z 9. 1. 2025, ČR-Generální finanční ředitelství, C-578/23, tak, že je třeba zkoumat i období po uzavření původní smlouvy, zejména po přistoupení ČR k EU, a posoudit, zda se zadavatel mohl ze závislosti na dodavateli reálně a přiměřenými prostředky vymanit. NSS na tento výklad navázal a zdůraznil, že zadavatel se nemůže neomezeně dovolávat historických smluv, pokud má možnost soutěž nově otevřít.

Rozsudek NSS z 13. 3. 2025, sp. zn. 7 As 320/2024 (4679/2025 Sb. NSS)

KS odmítl projednat žalobní námitky vlastníků dotčených pozemků proti změně územního rozhodnutí s odkazem na § 307 odst. 1 nového StavZ. Podle něj je žaloba nepřípustná, pokud obsahuje pouze důvody, které žalobce neuplatnil v odvolacím řízení. NSS krajskému soudu vytkl, že tuto úpravu aplikoval i na případ, kdy odvolací řízení proběhlo ještě podle starého stavebního zákona, který obdobnou koncentraci neznal. NSS zdůraznil, že soudní přezkum je originálním prostředkem ochrany práv a že nové ustanovení o koncentraci lze vztáhnout pouze na žaloby proti rozhodnutím vydaným v odvolacím řízení vedeném již podle nového stavebního zákona. Jinak by šlo o nepřípustný zásah do právní jistoty a práva na přístup k soudu, neboť účastníci by museli předem přizpůsobit své námitky pravidlům, která v době správního řízení ještě nebyla účinná. Přechodná ustanovení proto musejí být vykládána ve prospěch zachování soudního přezkumu, a to zvlášť s ohledem na komplikovaný legislativní proces doprovázející opakované odklady účinnosti nového StavZ.

Rozsudek NSS z 12. 3. 2025, sp. zn. 4 As 132/2024 (4680/2025 Sb. NSS)

NSS posuzoval, zda je usnesení Poslanecké sněmovny (PS) o odvolání člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání z funkce rozhodnutím správního orgánu, a tudíž podléhá soudnímu přezkumu. PS namítala, že vystupuje výlučně jako zákonodárný orgán, a její rozhodnutí proto nelze přezkoumávat. NSS však dovodil, že v této věci PS nejednala jako zákonodárce, ale jako orgán, jemuž zákon svěřil jinou rozhodovací pravomoc v oblasti veřejné správy. Autoritativně rozhodovala o veřejném subjektivním právu jednotlivce, konkrétně o výkonu funkce člena Rady, která je chráněna Úst. NSS zdůraznil, že nejde jen o formu usnesení, ale vždy je nutné přihlédnout k jeho obsahu a účinkům. Proto NSS uzavřel, že toto usnesení má povahu správního rozhodnutí podle § 4 odst. 1 písm. a) SŘS, a je tedy přezkoumatelné správnimi soudy.⛘

Rozsudek NSS ze 6. 3. 2025, sp. zn. 1 Afs 101/2024 (4681/2025 Sb. NSS)

Česká televize přijímala zdanitelná plnění, za která na vstupu odvedla DPH, v souvislosti jednak s činností, která nepodléhá DPH, jednak s činností, která DPH podléhá. NSS proto určil postup, jakým pomocí tzv. poměrného koeficientu v takovém případě stanovit poměrný nárok na odpočet DPH podle § 75 ZDPH, a to na základě závěrů rozsudku SDEU ze dne 22. 6. 2016, Český rozhlas, C-11/15. Podle něj činnost veřejnoprávního vysílání, která je financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona vlastníky či držiteli rozhlasového přijímače a provozována vysílací společností zřízenou zákonem, není poskytováním služeb „za protiplnění“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS, takže nespadá vůbec do působnosti této směrnice. NSS k tomu dodal, že daňové orgány mohou při stanovení tohoto poměrného nároku vyjít z veřejně dostupných zdrojů (výročních zpráv) a určit poměrný koeficient pomocí výnosů za podnikatelskou (ekonomickou) činnost a výnosů za neekonomickou činnost v podobě poplatků za televizní (či obdobně rozhlasové) vysílání. Tyto poplatky totiž mohou financovat pouze neekonomickou činnost, podnikatelskou činnost ČT z nich financovat nelze, neboť je ČT dostává za zákonem uloženou činnost veřejné služby, v níž z povahy věci nelze dosahovat zisku a neprojevuje se v ní žádná „přidaná hodnota“ ve smyslu DPH, takže v rozsahu zdanitelných plnění sloužících k této činnosti veřejné služby nelze nárokovat odpočet DPH.

Rozsudek NSS ze 3. 4. 2025, sp. zn. 1 Azs 174/2024 (4682/2025 Sb. NSS)

Ukrajincům, kteří již v minulosti obdrželi dočasnou ochranu v jiném členském státě EU nebo o ni alespoň požádali, Ministerstvo vnitra setrvale vracelo žádosti o dočasnou ochranu v ČR, neboť na ně podle něj dopadal § 5 odst. 1 písm. c) nebo d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (tzv. lex Ukrajina). SDEU ovšem v rozsudku ze dne 27. 2. 2025, Krasiliva, C-753/23, odpověděl na předběžnou otázku NSS, že čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES, o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími, brání takové vnitrostátní právní úpravě, podle níž se osobě požívající dočasné ochrany neudělí povolení k pobytu, pokud již tato osoba požádala o takové povolení v jiném členském státě, ale dosud jej nezískala. V reakci na tento rozsudek SDEU přehodnotil NSS právní názor vyjádřený dříve v rozsudku z 12. 10. 2022, sp. zn. 2 Azs 178/2022, a konstatoval, že vrácení žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 2 lex Ukrajina podléhá soudnímu přezkumu. Krom toho dopověděl názor SDEU tak, že žádost o dočasnou ochranu nelze vrátit jako nepřijatelnou ani těm Ukrajincům, kteří o dočasnou ochranu v jiném členském státě EU nejen požádali, ale ji i dostali (to byl i případ žalobkyně v tomto případě, která po zahájení ruské agrese proti Ukrajině vycestovala do Belgie, kde dostala dočasnou ochranu, ale pak se chtěla přemístit do ČR). I oni totiž mají právo přemístit se v době trvání dočasné ochrany do jiného členského státu EU a požádat o dočasnou ochranu jinde. Ani jejich žádost proto nelze odmítnout jako nepřijatelnou, ale je třeba ji věcně posoudit a zjistit z informačního systému členských států (Temporary Protection Platform), zda se čerpání práv plynoucích z dočasné ochrany v ČR nebude překrývat s jejich čerpáním v jiném členském státě EU.

Komentář: NSS vyšel z toho, že dočasná ochrana je udělována hromadně již na unijní úrovni, a to pro celou skupinu osob definovanou v prováděcím rozhodnutím Rady přijatým na základě čl. 5 směrnice o dočasné ochraně. Takovým prováděcím rozhodnutím je ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382, takže vnitrostátní české rozhodnutí již konkrétním Ukrajincům neuděluje samotnou „dočasnou ochranu“, ale jen dílčí práva, která z dočasné ochrany plynou a jsou poskytována na vnitrostátní úrovni (a ta nelze požívat v několika členských státech současně).

Rozsudek NSS z 1. 4. 2025, sp. zn. 5 Azs 273/2023 (4683/2025 Sb. NSS)

Paralelně s rozsudkem č. 4682/2025 Sb. NSS byl přijat tento rozsudek, který vztáhl totožné závěry na atypickou situaci nezletilého Ukrajince, který se narodil až po začátku ruské agrese proti Ukrajině. Jeho těhotná matka nejprve odjela po začátku války do ČR, kde získala dočasnou ochranu, pak se jí vzdala a odjela do Nizozemska za prací. Tam byla ovšem osamělá, a tak se vrátila na Ukrajinu, kde porodila, a již s nezletilým žalobcem odjela zpět do ČR, kde znovu požádala o dočasnou ochranu, která však jí ani jejímu dítěti nebyla udělena.

Usnesení NSS z 9. 4. 2025, sp. zn. Nao 26/2025 (4684/2025 Sb. NSS)

Žalobcem byl řidič, který se po pozitivním orientačním testu na jiné návykové látky (než alkohol) odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření na ovlivnění jinou návykovou látkou. Podal zásahovou žalobu proti postupu policie a Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích se v zamítavém rozsudku vyjádřil i k zákonnosti výzvy k vyšetření v lékařském zařízení. Když pak řidič napadl žalobou rozhodnutí o pokutě za nepodrobení se samotnému testu, měli ve věci rozhodovat soudci, kteří předtím rozhodovali o jeho zásahové žalobě. NSS v tom však nespatřoval důvod jejich podjatosti, a to ani pohledem judikatury ESLP, která vylučuje, aby v trestních věcech rozhodoval o vině soudce, který si již v jiném řízení o totožném obžalovaném musel (typicky v přípravném řízení) na jeho vinu učinit alespoň předběžný názor. Zde se ale krajský soud při rozhodování o zásahové žalobě vinou žalobce nijak nezabýval, neboť k tomu jeho zásahová žaloba ani nemířila.

Rozsudek NSS ze 17. 4. 2025, sp. zn. 9 Afs 45/2024 (4685/2025 Sb. NSS)⛘

Pravidlo obsažené v § 41 SŘS, podle nějž se po dobu řízení před správním soudem staví prekluzivní lhůty, se nepoužije na lhůtu pro vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně podle § 44a odst. 8 RozPr. I tento odvod je třeba pokládat za daň ve smyslu § 2 odst. 3 písm. b) DŘ, který se podpůrně použije na jeho správu, včetně svého § 148, který obsahuje komplexní úpravu stavení lhůty a vylučuje použití § 41 SŘS.

Rozsudek NSS ze 4. 4. 2025, sp. zn. 10 As 3/2025 (4686/2025 Sb. NSS)

Ředitelství silnic a dálnic požádalo o povolení výjimky ze základních podmínek ochrany čtrnácti zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů podle § 56 OchPřKr pro záměr částečné rekonstrukce jednoho úseku silnice I/43 výstavby nové mimoúrovňové křižovatky. NSS vyhověl kasačním stížnostem dvou ekologických spolků. Potvrdil sice, že žádost o výjimku neměla být zamítnuta jen pro tvrzený rozpor s územním plánem, protože zvažovaný záměr zároveň odpovídal zásadám územního rozvoje, tedy nadřazené územně plánovací dokumentaci. Záměr však chybně nebyl hodnocen v procesu EIA, takže orgány ochrany přírody měly důkladněji posuzovat podmínku, zda neexistuje jiné uspokojivé řešení; měly se proto zabývat i konkrétní alternativní podobou křižovatky, na kterou poukazovaly ekologické spolky.

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze 16. 4. 2025, sp. zn. 1 Afs 208/2023 (4687/2025 Sb. NSS)

Úroky z dluhopisů (zde konkrétně z tzv. korunových dluhopisů, jež emitovala akciová společnost a jejich upisovatelem se stal její jediný akcionář) nejsou podřaditelné pod „úroky z půjček a úroky z úvěrů“ vymezené v § 24 odst. 2 písm. zi) DPříjZ ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2013, neboť toto spojení není totožné s legislativní zkratkou „úvěry a půjčky“ zavedenou v § 19 odst. 1 písm. zk) DPříjZ. Úroky z dluhopisů tudíž nejsou „automaticky“ uznatelným daňovým nákladem podle některého z písmen § 24 odst. 2 DPříjZ, takže jejich možnou daňovou uznatelnost je třeba posuzovat materiálně podle generální klauzule obsažené v § 24 odst. 1 DPříjZ a je třeba prokazovat jejich přímou souvislost s očekávatelnými zdanitelnými příjmy.

Usnesení rozšířeného senátu NSS ze 16. 4. 2025, sp. zn. 2 As 361/2023 (4688/2025 Sb. NSS)

Posuzování přijatelnosti kasačních stížností podle § 104a SŘS nedopadá pouze na kasační stížnosti proti meritorním rozhodnutím krajských soudů, ale i na procesní rozhodnutí krajských soudů učiněná v řízení o žalobách, o nichž rozhoduje ve smyslu § 31 SŘS specializovaný samosoudce.

Komentář: Byla tak vyjasněna hrozící dvojkolejnost, v níž by kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo například rozhodnuto o žalobě o neudělení mezinárodní ochrany (o něž šlo v tomto konkrétním řízení), bylo možno stručně odmítnout pro nepřijatelnost, zatímco například pouhé rozhodnutí o neosvobození řízení o této žalobě od soudního poplatku (či usnesení o postoupení věci jinému krajskému soudu jako v tomto případě) by nepřijatelnosti nepodléhalo, takže každou přípustnou kasační stížnost by bylo třeba posuzovat věcně.

Zpracovali: Pavel Molek a Eliška Siblíková, Brno