Podle § 86 odst. 1 SpotřÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

Povinnost skutkově tvrdit, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo její změnou spočívající ve významném zvýšení spotřebitelského úvěru poskytovatel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a o těchto skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky, stíhá poskytovatele nebo jeho právního nástupce.

Směrnice CCD² totiž musí být vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle které břemeno důkazu o nesplnění předsmluvních povinností, mezi nimi též povinnosti poskytovatele provést kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele, nese spotřebitel.³ Kdyby měl břemeno důkazu o nesplnění těchto povinností nést spotřebitel, byl by narušen soulad se zásadou efektivity, protože by takové rozložení procesních břemen znemožňovalo nebo nadměrně ztěžovalo výkon práv přiznaných právním řádem Evropské unie. Spotřebitel nemá prostředky k tomu, aby doložil, že poskytovatel úvěru neprovedl kontrolu jeho úvěruschopnosti.⁴ Ostatně poskytovatel spotřebitelského úvěru je podle § 78 odst. 2 písm. b) SpotřÚ povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, a to po dobu nejméně pěti let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, nebo jen rok ode dne, kdy byla žádost spotřebitele o poskytnutí spotřebitelského úvěru zamítnuta (§ 78 odst. 4 SpotřÚ).⁵

To odpovídá i vnitrostátním pravidlům rozložení procesních břemen․ Skutkové zjištění, že poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo významným zvýšením spotřebitelského úvěru náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele, prospívá právnímu postavení poskytovatele nebo jeho právního nástupce. Přitom ke splnění povinnosti tvrdit v tom směru právně významné skutečnosti nepostačuje prohlášení žalobce, že poskytovatel spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele posoudil, nýbrž je na něm, aby skutkově vylíčil, jak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupoval, zejména na základě jakých sdělení a z jakých zdrojů, zda, jak a na základě čeho je ověřil a zda a jaké databáze při ověření úvěruschopnosti spotřebitele použil. Je tomu tak proto, že pouhé prohlášení o splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je ve skutečnosti stanoviskem žalobce k právnímu posouzení věci, nikoli vylíčením právně významných skutečností, jejichž prokázání může vést ke skutkovým zjištěním, které soud právně posoudí se závěrem o splnění uvedené povinnosti.

Jedním z předpokladů pro vydání platebního rozkazu je podle § 172 odst. 1 OSŘ okolnost, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Totéž platí podle § 174a odst. 3 OSŘ pro vydání elektronického platebního rozkazu.⁶ Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu.⁷ Pro možnost vyhovění věci platebním rozkazem nebo elektronickým platebním rozkazem musí žaloba obsahovat vylíčení všech rozhodných skutečností, tedy všech těch, které jsou z hlediska příslušné hmotněprávní kvalifikace nároku tvrzeného žalobcem právně významné.⁸ Nepostačí tak oproti náležitostem žaloby vytýčeným v § 79 odst. 1 OSŘ vylíčení rozhodujících skutečností, nýbrž se vyžaduje vylíčení všech rozhodných skutečností.

Žalobce je povinen skutkově tvrdit, jak poskytovatel posoudil před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před významným zvýšením spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele, jak vyplývá z rozložení procesních břemen mezi účastníky řízení. Jde o skutková tvrzení, která žalobce musí přednést, aby ve sporu uspěl. Skutková tvrzení o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele proto vystihují pojem subjektivního břemena tvrzení, které tíží žalobce.⁹

Jestliže tedy žalobce opomene přednést skutková tvrzení o postupu při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele,⛘popřípadě skutečnosti právně významné pro úsudek o splnění povinnosti před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před významným zvýšením spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevylíčí dostatečně, nevyplývá uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a soud nemůže vydat platební rozkaz ani elektronický platební rozkaz. Je tomu tak proto, že tato skutková tvrzení se týkají právně významných skutečností a bez jejich vylíčení nemůže být žalobce ve sporu úspěšný.¹⁰

Z rozhodovací činnosti Soudního dvora EU vyplývá v poměru k nepřiměřeným ujednáním ve spotřebitelských smlouvách,¹¹ že i v rozkazním řízení musí mít soud možnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter klauzulí obsažených ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, pokud má k dispozici všechny k tomuto účelu potřebné informace o právním a skutkovém stavu.¹² Obdobně by měl mít vnitrostátní soud možnost posoudit i bez návrhu splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru provést před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele, a to přinejmenším v rovině vlastních skutkových tvrzení žalobce. Pokud skutková tvrzení o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele v žalobních důvodech vůbec chybějí, nejsou dostatečná anebo již ze skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru uvedenou povinnost porušil, nemá soud vydat platební rozkaz ani elektronický platební rozkaz, protože uplatněné právo ze skutečností vylíčených žalobcem nevyplývá.

I důvody, pro které se soud má splněním povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele zabývat již v rozkazním řízení, se stýkají s důvody, pro které se pro takovou možnost v poměru k nepřiměřeným ujednáním ve spotřebitelských smlouvách vyslovila rozhodovací činnost Soudního dvora EU. V obou případech právě se zřetelem na zvláštnosti rozkazního řízení hrozí nezanedbatelné nebezpečí, že dotčení spotřebitelé požadovanou námitku nepodají buď z důvodu obzvláště krátké lhůty stanovené pro tento účel, nebo proto, že je od obrany mohou odradit náklady na soudní žalobu, které vzniknou v poměru k částce sporného dluhu, nebo proto, že neznají či si neuvědomují rozsah svých práv, či konečně z důvodu, že návrh na vydání platebního rozkazu podaný prodávajícím nebo poskytovatelem má omezený obsah, a spotřebitelé tak mají neúplné informace.¹³

Jestliže by se soud v rozkazním řízení nezabýval i bez návrhu splněním povinnosti poskytovatele posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením úvěruschopnost spotřebitele a vyčkával by až na případné podání odporu proti vydanému platebnímu rozkazu nebo elektronickému platebnímu rozkazu, ačkoli vylíčení skutečností rozhodných pro úsudek o splnění této povinnosti je předpokladem jejich vydání, měl by takový postup dopad na právní ochranu, kterou spotřebitel musí mít podle směrnice CCD, a ocitl by se tak v rozporu se zmíněnou zásadou efektivity.¹⁴

Evropský platební rozkaz podle § 174b OSŘ je určen pro vymáhání peněžitých pohledávek v přeshraničních sporech. Požadavky na přezkum návrhu na jeho vydání se omezují na naplnění formálních požadavků a opodstatněnost návrhu.¹⁵ Podle čl. 8 věta druhá nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, lze toto posouzení provést automatizovaným postupem. Opodstatněnost nároku však lze přesto považovat za protějšek požadavku, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem, vytýčený vnitrostátní právní úpravou platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu.

Mezi předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání náleží okolnost, že ze skutkových tvrzení žalobce, která se v důsledku zmeškání prvního jednání žalovaným považují za nesporná, vyplývá uplatněný žalobní požadavek. Skutkový děj ustavený těmito skutkovými tvrzeními soud právně posoudí a rozsudek pro zmeškání vydá jen tehdy, pokud takové právní posouzení vede k závěru o důvodnosti žalobního požadavku.¹⁶ Bez uplatnění skutkových tvrzení o tom, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení posoudil úvěruschopnost spotřebitele, a to v takovém rozsahu, aby z nich bylo možné usoudit na splnění této povinnosti, nemůže být žalobce ve sporu o plnění ze smlouvy o spotřebitelském úvěru procesně úspěšný. Jestliže skutková tvrzení žalobce zůstanou v tomto směru neúplná nebo vůbec chybějí anebo jestliže již z takových skutkových tvrzení plyne, že poskytovatel porušil povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele, nemůže soud vydat rozsudek pro zmeškání, protože v uvedených případech ze skutkových tvrzení žalobce nevyplývá žalobní požadavek.

Je tomu tak proto, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání.¹⁷ Právní posouzení věci se omezuje jen na úsudek, zda by rozsudek pro zmeškání neměl právotvorné účinky, tj. nevedl ke vzniku, změně nebo zániku právního poměru mezi účastníky řízení, a poté spočívá právě v úvaze, zda na základě žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá.¹⁸⛘

I když jsou splněny všechny předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání, soud jej vydat nemusí. Soudu přísluší volná úvaha, zda je i v takovém případě rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání vhodné.¹⁹ Žalobci nesvědčí procesní právo na rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání, ani když jsou k tomu splněny všechny předpoklady.²⁰ I kdyby tedy žalobce dostatečné skutkově vylíčil, kdy, jak a na základě jakých podkladů poskytovatel posoudil úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo jeho významným zvýšením, a na základě těchto skutkových tvrzení by bylo možné usoudit na splnění uvedené předsmluvní povinnosti poskytovatele, nemusí se jevit rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání jako vhodné. Úsudek o vhodnosti rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání podléhá odvolacímu přezkumu.²¹

Postup soudu, který vyústí v rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání, především nesmí znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Evropské unie, a ocitnout se tak v rozporu se zásadou efektivity. I potud se ochrana spotřebitele promítá do postupu v řízení. Procesní postup, který vnitrostátní právo jinak dovoluje, tak může být se zřetelem na právní postavení spotřebitele nejen nevhodný, nýbrž dokonce nepřípustný.²² V každém jednotlivém případě tedy soud musí uvážit, zda – při splnění předpokladů pro jeho vydání – je vhodné rozhodnout rozsudkem pro zmeškání a zda takový postup nepovede v rozporu se zásadou efektivity k znemožnění nebo nadměrnému ztížení výkonu práv spotřebitele přiznaných právním řádem Evropské unie, a to i s přihlédnutím k omezení odvolacích důvodů v případě odvolání proti rozsudku pro zmeškání.²³

Soud rozhodne rozsudkem pro uznání, jestliže žalovaný zcela, zčásti nebo co do základu uzná nárok uplatněný v řízení žalobcem (§ 153a odst. 1 OSŘ) anebo jestliže se má za to, že jej uznal (§ 153a odst. 4 OSŘ), protože se bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 OSŘ včas nevyjádří k žalobě a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (§ 114b odst. 5 OSŘ) nebo se nedostavi k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně 20 dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil (§ 114c odst. 6 OSŘ).

Uznáním nároku se rozumí procesní úkon žalovaného adresovaný soudu, který může být učiněn v jakékoli přípustné formě a z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaný žalobní nárok zcela, zčásti nebo v jeho základu uznává. Není přitom rozhodující, zda a jak je takový procesní úkon označen a zda uznání nároků je vyjádřeno právě tímto slovním spojením. Procesní úkon, jímž žalovaný nepochybně projevuje nejen vědomost o svém dluhu, vyplývajícím ze žalobního nároku, ale i vůli (ochotu) nárok nepodmíněně uspokojit, je třeba vždy považovat za uznání nároku.²⁴

Soud však nesmí rozhodnout rozsudkem pro uznání ani přes uznání žalovaným tam, kde by nebylo možné uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 OSŘ). Prostřednictvím uvedené výluky se mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání řadí i jeho soulad s donucujícími normami hmotného práva. Uznání žalovaného proto není způsobilým podkladem pro vydání rozsudku pro uznání, kdyby se takový rozsudek ocitl v rozporu s právními předpisy.²⁵ O rozpor s právními předpisy jde i tam, kde uznání donucující normy hmotného práva obchází.²⁶

Jestliže proto již ze skutkových tvrzení žalobce plyne, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před významným zvýšením spotřebitelského úvěru vůbec neposoudil úvěruschopnost spotřebitele nebo ji neposoudil s vynaložením náležité péče, a tak porušil uvedenou předsmluvní povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru, nebo takové skutkové zjištění vyplývá z výsledků dokazování provedeného dříve, než došlo k uznání, nemůže soud na podkladě uznání žalovaného rozhodnout rozsudkem pro uznání, protože by se takto vydaný rozsudek ocitl v rozporu s donucující normou hmotného práva.²⁷

Sankce stanovené vnitrostátním právem pro případ porušení povinností stanovených k provedení směrnice CCD, mezi nimi i povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením úvěruschopnost spotřebitele, musejí být účinné, přiměřené a odrazující, jak vyplývá z čl. 23 směrnice CCD. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud nebyl povinen zkoumat z úřední povinnosti, jakmile k tomu má k dispozici nezbytné právní a skutkové okolnosti, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele.²⁸ Kdyby na podkladě uznání nároku žalovaným soud přiznal žalobci totéž, co by mu náleželo, jestliže by poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost posoudit s vynaložením náležité péče úvěruschopnost spotřebitele, obcházelo by uznání nároku v důsledku donucující normu hmotného práva o právních následcích porušení této povinnosti.

Rozsudkem pro uznání soud rozhoduje zásadně bez zřetele k tomu, zda a v jakém rozsahu žalobce unáší procesní břemena, popřípadě zda dosavadní výsledky řízení odůvodňují závěr o opodstatněnosti žalobního požadavku.²⁹ Vyvstane-li ovšem v řízení pochybnost o tom, zda by rozsudek pro uznání neodporoval donucující normě hmotného práva nebo ji neobcházel, vychází soud z výsledků dosud provedeného dokazování, popřípadě provede v tom směru další důkazy.³⁰ Takový postup by měl soud volit nejen v případě,⛘že závěr o porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyplývá již z vylíčení skutkového děje v žalobních důvodech nebo z dosavadních výsledků řízení, nýbrž i tam, kde žalobce opomněl vůbec skutkově tvrdit, zda, kdy a jak poskytovatel spotřebitelského úvěru uvedenou povinnost splnil, nebo tam, kde z listin, kterých se žalobce dovolal, plyne, že tuto povinnost porušil. I v takových případech je totiž namístě pochybovat o souladu uznání žalovaného s hmotným právem.

I kdyby ovšem z těchto hledisek uznání nároku žalovaným odporovalo donucující normě hmotného práva nebo ji obcházelo, přesto by k němu měl soud výjimečně přihlédnout, jestliže se žalovaný jako spotřebitel nebo právní nástupce spotřebitele k uplatnění sankce za porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyjádří odmítavě.³¹ Předpokladem účinného odmítnutí uplatňování právních následků porušení této povinnosti ze strany spotřebitele (nebo jeho právního nástupce) je však jeho plná vědomost o právech, která mu z jejich uplatnění náležejí. Účinné odmítnutí proto vyžaduje předchozí upozornění žalovaného soudem na tato práva³² a vědomý a svobodný projev vůle žalovaného.³³

Ani rozsudek pro uznání vydaný v případech, kdy se má za to, že žalovaný uznal nárok uplatněný žalobcem, v důsledku toho, že se nevyjádřil ke kvalifikované výzvě nebo zmeškal přípravné jednání,³⁴ nesmí odporovat donucující normě hmotného práva nebo ji obcházet. Účinky uznání nároku žalovaným v takovém případě nenastanou. Ostatně soud nesmí uložit žalovanému, aby se vyjádřil k žalobě, postupem podle § 114b odst. 1 OSŘ v případech, ve kterých nelze uzavřít a schválit smír. Podobně zmeškání přípravného jednání žalovaným nezpůsobí účinky uznání nároku uplatněného žalobcem, jde-li o věc, ve které nelze uzavřít a schválit smír (§ 114c odst. 6 OSŘ). O takovou věc se jedná i tam, kde již ze skutkových tvrzení žalobce plyne, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před významným zvýšením spotřebitelského úvěru porušil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

Opomenutí žalovaného vyjádřit se k žalobě přes kvalifikovanou výzvu k takovému vyjádření nebo zmeškání přípravného jednání žalovaným, které jinak mají stejné účinky jako uznání nároku uplatněného žalobcem, rovněž nevylučují, aby soud provedl důkazy a opatřil skutková zjištění, jejichž právní posouzení vede k závěru o splnění, nebo porušení povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo jeho významným zvýšení náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele, vyvstane-li v řízení pochybnost o souladu rozsudku pro uznání s donucujícími normami hmotného práva o právních následcích porušení této povinnosti.

Má-li soud za to, že nejsou splněny předpoklady pro rozhodnutí rozsudkem pro uznání i přes uznání nároku žalovaným anebo přestože se žalovaný nevyjádřil k žalobě ani po kvalifikované výzvě soudu nebo zmeškal přípravné jednání, pokračuje v řízení, zejména po provedeném dokazování rozhodne o věci. Jestliže však žalobce v takových případech navrhne vydání rozsudku pro uznání, je soud povinen jeho návrh zamítnout usnesením, proti kterému je odvolání přípustné.³⁵

Soud smír (podle § 99 odst. 2 část první věty za středníkem OSŘ) neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Smír je v rozporu s hmotným právem, je-li v rozporu s obecnými požadavky kladenými zákonem na náležitosti právních jednání nebo pomíjí-li náležitosti právních jednání, stanovené pro vznik, změnu nebo zánik právního poměru, případně je jinak v rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva nebo tato ustanovení obchází, resp. je v rozporu s dobrými mravy.³⁶ V případě, že účastníci řízení uzavřeli smír, neprovádí soud dokazování v tom rozsahu, jakého by bylo třeba, kdyby měl o věci rozhodnout rozsudkem. Musí však skutkový stav zjistit do té míry, aby mohl posoudit, zda navrhovaný smír není v rozporu s donucujícími normami hmotného práva nebo zda je neobchází. Pokud by k tomu nedostačovala shodná skutková tvrzení účastníků řízení nebo by je soud nevzal za své skutkové zjištění, musí potřebné skutečnosti zjistit dokazováním.³⁷

Jestliže proto již ze skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením nesplnil povinnost náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele anebo jestliže takové skutkové zjištění vyplývá z dokazování provedeného dříve, než účastníci řízení uzavřeli smír a navrhli jeho schválení, popřípadě vyplývá-li z jejich shodných skutkových tvrzení, která soud vzal za svá skutková zjištění, musí se soud zabývat tím, zda navrhovaný smír není v rozporu s donucujícími normami hmotného práva o právních následcích porušení uvedené povinnosti nebo zda je neobchází. Chybí-li v tom směru vůbec skutková tvrzení účastníků řízení nebo žalobce skutková tvrzení o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele přednesl, avšak soud dosud nezískal dokazováním nebo tím, že by vzal za svá skutková zjištění shodná skutková tvrzení účastníků řízení, potřebné poznatky o skutkovém ději, které by mu umožnily úsudek, zda poskytovatel splnil povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením posoudit úvěruschopnost spotřebitele, musí soud dříve, než o návrhu na schválení smíru rozhodne, potřebná skutková zjištění opatřit dokazováním, aby na základě jeho výsledků mohl hodnotit soulad navrhovaného smíru s donucujícími normami hmotného práva.

I když v řízení nevyjde najevo, že poskytovatel splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením, a v důsledku toho se smlouva o spotřebitelském úvěru, popřípadě dohoda o její změně spočívající ve významném zvýšení spotřebitelského úvěru, jeví jako neplatné, neznamená to, že by účastníci řízení⛘v takové věci nemohli uzavřít smír. Povaha věci totiž bezpochyby nepřekáží schválení smíru.³⁸ Jde o pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, kterou mohou účastníci řízení volně nakládat. Jejich oprávnění nakládat takovou pohledávkou ovšem omezují právě donucující normy hmotného práva, jimž jejich dohoda nesmí odporovat ani je nesmí obcházet. O takový případ by šlo především tam, kde by se žalobci na základě navrhovaného smíru mělo dostat totéž, co by mu náleželo, kdyby byla smlouva o spotřebitelském úvěru nebo dohoda o jeho významném zvýšení platná, ačkoli v řízení nevyšlo najevo, že by poskytovatel spotřebitelského úvěru před jejich uzavřením splnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Smír by pak obcházel donucující normy hmotného práva o právních následcích porušení uvedené povinnosti, a byl by proto neplatný.

Kdyby soud smír, kterým by účastníci řízení tyto právní následky popřeli, přesto schválil, odporoval by jeho postup čl. 22 odst. 2 směrnice CCD, podle něhož členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Rozhodnutí o neschválení navrhovaného smíru je tedy prostředkem ke splnění této povinnosti uložené směrnicí členským státům. Jedině v případě, že se žalovaný jako spotřebitel nebo právní nástupce spotřebitele k uplatnění sankce za porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele vyjádří odmítavě, měl by soud vzít jeho stanovisko při rozhodování o návrhu na schválení smíru v úvahu,³⁹ ovšem jen za předpokladu, že žalovaný si je plně vědom práv, která mu z uplatnění této sankce náležejí. Sama okolnost, že účastníci uzavřeli smír a navrhli jeho schválení soudem, přirozeně neznamená, že jde o vědomě odmítavý postoj žalovaného k uplatnění právních následků porušení povinnosti poskytovatele posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením úvěruschopnost spotřebitele. K tomu musí soud zjistit, zda si je žalovaný vědom těchto právních následků, zejména toho, že je povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.⁴⁰

Z toho zároveň vyplývá, že se soud při rozhodování o návrhu účastníků řízení na schválení smíru nemůže omezit jen na jeho obsah, nýbrž pro úsudek o souladu uzavřeného smíru s hmotným právem má význam též skutkové zjištění o obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení. Nevyjde-li totiž v řízení najevo splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit před jejich uzavřením s vynaložením náležité péče úvěruschopnost spotřebitele, je porovnání práv a povinnosti podle navrhovaného smíru s právy a povinnostmi, které mají účastníci řízení v důsledku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení, nezbytným předpokladem pro hodnocení, zda navrhovaný smír neobchází donucující normy hmotného práva o právních následcích porušení uvedené povinnosti.⁴¹

Úsudek o souladu navrhovaného smíru s hmotným právem proto není úplný, omezí-li se soud pouze na hodnocení jeho obsahu, aniž by přihlédl k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení způsobené porušením povinnosti poskytovatele před jejich uzavřením posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Přitom je nutno vzít v úvahu, že spotřebitelský úvěr obsažený ve smíru uzavřeném před soudem nebo jiným příslušným orgánem je podle § 5 odst. 1 písm. e) SpotřÚ vyloučen z povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

Porovnání výše pohledávek, které má založit navrhovaný smír, a výše pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele přijetím plnění na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení neplatných v důsledku porušení povinnosti poskytovatele posoudit před jejich uzavřením úvěruschopnost spotřebitele, je tak předpokladem pro náležité hodnocení, zda navrhovaný smír není v rozporu s donucujícími normami hmotného práva nebo je neobchází. I uzavřený smír musí obstát z hlediska požadavku, aby sankce za porušení uvedené povinnosti byly účinné, přiměřené a odstrašující podle čl. 23 směrnice CCD, a nesmí vést k tomu, že by se spotřebitel nebo jeho právní nástupce v rozporu s čl. 22 odst. 2 směrnice CCD vzdal práv, která pro něj z jeho uplatnění vyplývají, jinak jej soud nemůže schválit.

Stejná pravidla se podle § 69 věta druhá OSŘ prosadí i při rozhodování o návrhu na schválení prétorského smíru.

Proti rozhodnutí o neschválení smíru je přípustné odvolání.

V rozkazním řízení, v případech rozhodnutí rozsudkem pro zmeškání a rozsudkem pro uznání i při rozhodování o návrhu na schválení uzavřeného smíru, včetně smírčího řízení konaného před zahájením řízení, se soud musí z úřední povinnosti zabývat splněním povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby sankce za porušení této povinnosti byly účinné, přiměřené a odstrašující a spotřebitel nebo jeho právní nástupce se nevzdali práv, která pro ně vyplývají z jejich uplatnění.

Ostatně článek 23 směrnice CCD musí být vykládán v tom smyslu, že při zkoumání účinného, přiměřeného a odrazujícího charakteru sankcí stanovených v tomto ustanovení zejména v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, která je stanovena v článku 8 této směrnice, musí být v souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU zohledněno nejen ustanovení vnitrostátního práva, jež bylo specificky přijato k provedení uvedené⛘směrnice, ale rovněž všechna ustanovení tohoto práva, a musí být vykládána v co největším možném rozsahu ve světle znění a cílů této směrnice, aby uvedené sankce splňovaly požadavky stanovené v jejím článku 23.⁴²

Vylíčení postupu poskytovatele spotřebitelského úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele náleží ke skutkovým tvrzením žalobce, bez jejichž uplatnění nemůže v řízení dosáhnout procesního úspěchu. Nejde přitom o vyšetřování všech v úvahu přicházejících skutečností, které by bylo možné právně posoudit se závěrem o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení, protože soud není povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního jednání.⁴³ Soud totiž sice k absolutní neplatnosti právního jednání přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral, a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků.⁴⁴

Ve skutečnosti se soud zabývá pouze splněním procesních břemen, která tíží žalobce, pokud jde o splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a tedy předpokladů pro rozhodnutí platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, rozsudkem pro zmeškání a rozsudkem pro uznání nebo pro schválení smíru, včetně prétorského smíru. Jestliže výsledky řízení naznačují důvod absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení pro porušení povinnosti poskytovatele náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele, musí se jím ovšem soud zabývat z úřední povinnosti. Jiný postup by odporoval zásadě právní jistoty.⁴⁵

Ani zvláštní případy skončení řízení, jimiž se zabývala tato stať, nemají sloužit k popření nebo obcházení právních následků porušení povinnosti poskytovatele posoudit před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo před jeho významným zvýšením úvěruschopnost spotřebitele stanovené donucujícími normami hmotného práva, zejména omezení povinností spotřebitele nebo jeho právního nástupce vrátit pouze jistinu spotřebitelského úvěru. Obecné soudy jsou totiž povinny zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost úvěrovaného spotřebitelský úvěr splácet (úvěruschopnost). Posouzení, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.⁴⁶ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LPS.⁴⁷

V případě, že žalobce žádá jen splnění jistiny pohledávky na vrácení poskytnutých peněžních prostředků snížené o případná plnění spotřebitele nebo jeho právního nástupce, nemá skutkové zjištění o porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele význam pro výsledek řízení, ledaže vyjde najevo, že nebylo nebo ani v době vyhlášení rozsudku není přiměřené možnostem spotřebitele vydat bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků. To platí bez zřetele k tomu, zda žalobce zaujme odpovídající stanovisko k právnímu posouzení věci a vědomě uplatňuje žalobní požadavek jen v rozsahu pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo dohody o jeho významném zvýšení, protože právní posouzení věci přísluší soudu (§ 121 OSŘ).⛘