Úvodem připomenu, že normou chránící veřejný pořádek je takové právní pravidlo, které nebrání zájem jednotlivce, ale širší skupiny osob („veřejnosti“),² případně jehož dodržování je nezbytné pro „fungování společnosti“.³ Normou zaštiťující veřejný pořádek tak může být i ustanovení, které sice prvotně směřuje k ochraně individuálního zájmu, ale je natolik zásadní, že jeho vícečetné nedodržování by vedlo k významné nejistotě v právních vztazích (např. požadavek na zachování písemné formy ve formě notářského zápisu při smlouvách uzavíraných mezi společností a jediným společníkem, jenž zároveň jedná jménem společnosti, protože jinak hrozí, že taková smlouva bude dodatečně „upravována“ k neprospěchu společnosti nebo třetích osob).⁴ Lze shrnout, že veřejný pořádek chrání takové soukromoprávní normy, které vedle úpravy posuzovaného právního vztahu slouží i k zajištění aspoň potenciálně existujícího obecného zájmu, tedy zájmu širokého okruhu osob nebo skupin osob či veřejnoprávních korporací včetně státu, které na posuzovaném prvním vztahu nemusejí být přímo zúčastněny, ale mohou jím být dotčeny, a dále ty normy soukromého práva, jež zaštiťují základní práva definovaná ústavním pořádkem, včetně individuálních práv ukotvených v Listině. Mezi právní normy chránící veřejný pořádek konečně náleží i pravidla definující základní principy unijního a mezinárodních práva.⁵ M. Štěpaníková a M. Smejkalová v této souvislosti píšou, že jde o pravidla, jež jsou z hlediska fungování práva fundamentální, protože zachovávají podstatné náležitosti a funkce demokratického právního státu.⁶

Nejvyšší soud relativně nedávno uzavřel, že výraz „zjevně“ užitý v § 588 ObčZ⁷ nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné․⁸⛘

Takto formulovaný závěr je matoucí, protože obsahuje tautologii. Deklaruje totiž, že zjevné zneužití veřejného pořádku se nemá posuzovat podle míry, v níž byl daném případě narušen, ale stačí, když jeho narušení je „zřejmé, jednoznačné a nepochybné“ (tedy zjevné). Takže zneužití veřejného pořádku je „zjevné“, je-li „zjevné“. Z právní věty judikátu lze navzdory tomu vyčíst, že zjevnost porušení veřejného pořádku nemá být posouzena s přihlédnutím k tomu, jaké konkrétní škody na veřejném pořádku byly v daném případě napáchány, ale má se vyhodnotit výhradně v obecné rovině, tedy zda s určitostí došlo nebo nedošlo k porušení právní normy chránící veřejný pořádek.

Právě uvedený úsudek Nejvyšší soud vysvětluje tak, že adverbium zjevně užité v § 588 ObčZ zdánlivě vyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním, což vede k závěru, podle kterého v řadě případů sice soud má konstatovat narušení veřejného pořádku, nicméně bez aktivity jednotlivce (námitky relativní neplatnosti) z tohoto narušení nevyvodí žádné následky. V tomto pojetí však veřejný pořádek přestává být „veřejným“ (jeho zachování je ponecháno na vůli a aktivitě jednotlivce) a současně nastává stav, kdy na jeho dodržení není nutné trvat bezvýhradně, ale toliko s výhradou řádně a včas jednotlivcem uplatněné námitky relativní neplatnosti. Uvedený výklad by ve svém důsledku vedl k samotnému popření pojmu veřejný pořádek… Hranice mezi relativní a absolutní neplatností by pak byla vymezena velmi neurčitě, pomocí blíže nespecifikovaného a subjektivního pojmu intenzity, s jakou je veřejný pořádek určitým jednáním narušován (odstavce 46 a 48 rozsudku). Na druhé straně Nejvyšší soud v tomtéž rozsudku píše, že požadavek na zjevnost narušení veřejného pořádku podle § 588 ObčZ je nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je namístě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva (odstavec 49 rozsudku). Tím dovolací soud významně relativizuje svůj prvotní úsudek, protože závěr o zjevnosti porušení veřejného pořádku by podle této formulace měl být uskutečněn nejen s poukazem na obecný charakter normy, ale i při vyhodnocení konkrétní situace.

Vývod, že porušení normy chránící veřejný pořádek má za následek absolutní neplatnost právního jednání až při zvážení okolností případu a již existujících nebo potenciálních následků porušení, NS vrátil zpět „do hry“ v rozsudku z 27. 11. 2024, sp. zn. 29 ICdo 138/2023. V něm uvedl, že závěry vážící se k tomu, kdy je smlouva uzavřená v podvodném úmyslu všemi jejími účastníky absolutně neplatná pro její současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem, je třeba v každém jednotlivém případě posoudit i z toho hlediska, zda je trestněprávní následek orientován proti jednomu účastníku právního vztahu, nebo zda naopak znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Relativní neplatnost právního jednání nastává v případě, je-li trestněprávní následek orientován výhradně proti jinému, respektive druhé smluvní straně (§ 586 ObčZ). Naopak absolutní neplatnost v souvislosti s trestněprávním jednáním nastává v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků.⁹

Úsudek o absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s veřejným pořádkem tedy Nejvyšší soud uskutečnil až po vyhodnocení okolností posuzovaného případu s přihlédnutím k již vzniklému nebo hrozícímu následku. Zmíněný náhled lze podpořit i argumentem, že některé normy chránící veřejný pořádek mají zabránit nikoliv okamžitému nepříznivému následku, ale až zásahům do veřejného pořádku, které hrozí prozatím jen potenciálně. Jestliže však s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem negativní následek poškozující veřejný pořádek nenastal a ani v budoucnu nastat nemůže, je nepřiměřené (nesmyslné) uzavřít, že jakékoliv porušení normy chránící veřejný pořádek má bez dalšího za následek absolutní neplanost takového jednání. Toto posouzení se přitom provádí k okamžiku uskutečnění předmětného právního jednání. Dodat lze i to, že obecná ustanovení ObčZ (zejména § 1 odst. 2)¹⁰ upravující principy fungování soukromého práva připouštějí, že veřejný pořádek může být v závislosti na okolnostech porušen blíže nedefinovatelným spektrem právních jednání, tedy aniž by došlo k přímému nerespektování norem, které jsou určeny k ochraně veřejného pořádku.¹¹ I tento fakt nutí k úsudku, že závěr, zda došlo nebo nedošlo k zásahu do veřejného pořádku, které je třeba spojit se sankcí absolutní neplatnosti, je třeba uskutečnit vždy ad hoc, vzhledem k posuzované situaci.

Také judikatura Nejvyššího správního soudu stojí na tom, že nikoliv každé porušení veřejného pořádku si vyžaduje reakci spočívající v naplnění zákonné sankce za jeho porušení. Konkrétní protiprávní následek, jenž nastal na základě porušení právní normy chránící veřejný pořádek, podle NSS musí být natolik zásadní, že si vyžaduje sankční reakci (např. k vyhoštění cizince).¹² I když se Nejvyšší správní soud problematikou následků narušení veřejného pořádku zabývá ve veřejnoprávních souvislostech, jeho vývod, že normativní sankce za porušení veřejného pořádku má být aplikována až s ohledem na okolnosti případu, je natolik obecná, že jej lze využít i při úvaze o následcích porušení norem chránících veřejný pořádek v soukromoprávních vztazích.

Také komentářová literatura se převážně kloni k závěru, že porušení normou chráněného veřejného pořádku způsobuje absolutní neplatnost až po zvážení posuzované situace. V. Beran konstatuje, že není-li narušení veřejného pořádku dostatečně intenzivní, je na místě dovodit pouze relativní neplatnost posuzovaného právního jednání. Tento úsudek zastává navzdory tomu, že je seznámen s existencí rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ICdco 36/2020.¹³ M. Zuklínová se domnívá, že k úsudku o absolutní neplatnosti právního jednání dojde jen při splnění dvou předpokladů. Prvním z nich je, že právní norma, která byla jednáním porušena, je určena k ochraně veřejného pořádku. Druhým předpokladem je, aby porušení veřejného pořádku bylo natolik zásadní, aby bylo přiměřené shledat absolutní neplatnost.¹⁴⛘J. Handlar se k problému vyjadřuje jen nepřímo s tím, že by neměl obstát závěr, že veřejný pořádek je výlučným kritériem, podle něhož by se absolutní neplatnost právních jednání, která odporují zákonu, měla posuzovat. Základním kritériem pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen.¹⁵ Tento náhled lze vyložit i tak, že závěr o absolutní neplatnosti pro rozpor s veřejným pořádkem by měl být opřen o komplexní vyhodnocení okolností posuzované věci. Tedy i s přihlédnutím k tomu, jestli je takový následek v konkrétním případu přiměřený. Přístup F. Melzera k tomu, zda zjevnost narušení veřejného pořádku má být posouzena pouze z obecného textu normy nebo i s ohledem na okolnosti případu, není zcela zřejmý. Píše totiž, že porušení veřejného pořádku musí být „zjevné“ a nikoliv „prosté“, tedy méně intenzivní, než „zjevné“. Jinak bude následkem nikoliv absolutní, ale jen relativní neplatnost právního jednání. Uvádí-li, že na sankci absolutní neplatnosti je třeba při „zjevném“ porušení veřejného pořádku bezvýhradně trvat, zdůrazňuje tím pouze to, že nelze připustit, aby „zjevnému“ narušení veřejného pořádku soud přihlédl až k námitce, a nikoliv z moci úřední. To, že se přiklání k úsudku o zjevnosti porušení veřejného pořádku pouze z textu právní normy, a nikoliv i s přihlédnutím k posuzované situaci, snad lze vydedukovat z toho, že se vymezuje proti závěrům M. Zuklínové (viz shora).¹⁶ Z judikatury Nejvyššího správního soudu, z převážné části literatury a rovněž i z některých pozdějších rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že zjevné porušení veřejného pořádku lze konstatovat až s ohledem na konkrétní okolnosti případu.

Ve světle právě napsaného prověřme, zda a do jaké míry obstojí závěr Nejvyššího soudu uskutečněný v rozsudku 36 ICdo 36/2020 [pozn. red.: správně sp. zn. 31 ICdo 36/2020], podle něhož zjevnost porušení veřejného pořádku se má vyhodnotit výhradně v obecné rovině, tedy zda právní norma, která byla porušena, primárně chrání zájem, jenž je součástí tzv. veřejného pořádku.

Dovolací soud se v předmětném rozhodnutí zabýval tím, zda porušení § 13 ZOK o tom, že jediný společník a jednatel společnosti může se společností uzavřít smlouvu jen ve formě notářského zápisu, je či není bez dalšího zkoumání okolností případu porušením veřejného pořádku.¹⁷ Svůj úsudek o absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené v nevyhovující formě postavil na tom, že v budoucnosti by mohlo dojít k antidatování nebo dokonce k padělání smlouvy, byla-li by uzavřena v prosté písemné formě, aniž by notář garantoval její dataci a úplnost. Padělaná nebo antidatovaná smlouva přitom způsobuje ohrožení právních zájmů společnosti nebo i třetích osob v blíže neohraničitelné budoucnosti.

Stojí však za povšimnutí, že sankcí neplatnosti přímo ze zákona nejsou postiženy smlouvy, které byly mezi společností a jejím jediným společníkem a jednatelem uzavřeny v rámci běžného obchodního styku za v něm obvyklých podmínek. Samo ust. § 13 ZOK tedy předpokládá, že před formulací úsudku o případné absolutní neplatnosti dojde k adresnému přezkumu posuzované situace, když zároveň pojmenovává okolnosti, pro které smlouva mezi společníkem a společností uzavřená v jiné formě nebude neplatná. Tím zákonodárce jaksi mimochodem zajišťuje, že se ust. § 588 ObčZ neuplatní, jestliže je potenciální dopad smlouvy do poměrů společnosti nebo třetích osob natolik nepodstatný, že není hoden ochrany ve smyslu této normy. Závěr dovolacího soudu učiněný v rozsudku 36 ICdo 36/2020 tedy obstojí i z pohledu výše zmíněné judikatury a literatury. Nicméně je formulován nepřesně, protože nastoluje zdání, že ke „zjevnému“ porušení veřejného pořádku dojde vždy, když je porušena norma chránící veřejný pořádek, bez ohledu na to, jestli reálný následek porušení normy aspoň potenciálně vede ke skutečně k nezanedbatelnému narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Jeho slabina je i v tom, že ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (a tedy absolutně neplatným) může být i takové konkrétní právní jednání, které porušuje právní normu, jež primárně nechrání veřejný pořádek, ale s ohledem na konkrétní okolnosti veřejný pořádek narušuje.

Zajisté existují právní normy, které chrání natolik podstatný obecný zájem nebo zásadní individuální právo, že jejich porušení samo o sobě vede k závěru o zjevném porušení veřejného pořádku, protože je už z jejich textu zjevné, že jakékoli právní jednání, jež je s nimi v rozporu, je zásadní a narušující veřejný pořádek. Za takovou normu současná judikatura pokládá např. ust. § 2286 odst. 2 ObčZ ukotvující povinnost pronajímatele bytu poučit nájemce o možnosti podat žalobu o přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem.¹⁸ Nejvyšší soud totiž uzavřel, že výpověď z nájmu bytu ze strany pronajímatele, která neobsahuje poučení o právu navrhnout soudní přezkum oprávněnosti výpovědi a poučení o lhůtě, v jaké má žalobu podat, je neplatná bez dalšího zkoumání okolností případu absolutně, protože nastoluje potenciální následek, jímž je zkrácení práva nájemce domoci se ochrany před výpovědí z bytu.¹⁹

Právní normy soukromého práva, jejichž nedodržení bez dalšího (bez zjišťování konkrétních okolností případu a konkrétních aspoň potenciálních následků) vede k úsudku o zjevném porušení veřejného pořádku, a tedy i k závěru o absolutní neplatnosti právního jednání, jež je porušuje, lze rozčlenit do dvou skupin. Jde jednak o právní normy, které ve svém textu samy definují bagatelní případy, v nichž se s ohledem na konkrétní typové skutečnosti neuplatní (§ 13 ZOK), jednak se jedná o právní normy, jejichž porušení je za jakýchkoli okolností zjevným porušením veřejného pořádku, protože aspoň potenciální následek jejich porušení je vždy natolik zásadní, že je hoden ochrany sankcí absolutní neplatnosti.

Naopak jsou právní normy, které chrání veřejný pořádek, ale jejich porušení samo o sobě nezpůsobuje natolik zásadní následek, že by nerespekt k nim bez dalšího vedl k závěru o absolutně neplatném právním jednání. V případě jejich porušení je třeba se zabývat konkrétními okolnostmi případu, zda ke zjevnému (nikoliv jen nepodstatnému) zásahu do veřejného pořádku skutečně následkem daného jednání došlo nebo může dojít. O výčet těchto norem se nemá smysl pokoušet už s ohledem na neurčitost termínu⛘„veřejný pořádek“, takže pohled na to, která norma slouží k jeho ochraně, se může v průběhu času měnit a je sám o sobě problematický.²⁰ Výše jsem navíc vysvětlil, že i porušení ustanovení, které prvotně neslouží k ochraně veřejného pořádku, může být v závislosti na okolnostech případu vyhodnoceno jako absolutně neplatné pro rozpor s veřejným pořádkem (§ 2 odst. 1 ObčZ).

Při vyhodnocení, zda je právní jednání absolutně neplatné, je nejdříve třeba posoudit, jestli toto jednání trpí deficitem neplatnosti, tedy jestli naplňuje kritéria ukotvená v § 580 ObčZ.²¹ V této fázi se neřeší, zda se jedná o neplatnost absolutní nebo relativní. Až poté, co je právní jednání posouzeno jako neplatné, přichází na řadu ust. § 588 ObčZ,²² jehož aplikace odpoví na otázku, zda právní jednání je neplatné absolutně nebo relativně, tedy jaká je sankce za neplatnost. Tak alespoň velí systematika zákona, protože ust. § 580 ObčZ je začleněno do pasáže označené jako „Hlavní důvody neplatnosti“ a ust. § 588 ObčZ najdeme až v úseku s názvem „Následky neplatnosti“, která aplikačně následuje až potom, co je „na stole“ závěr, že posuzované právní jednání je neplatné.

Část odborné literatury (J. Handlar) však prezentuje názor, že základním kritériem pro úsudek o absolutní neplatnosti právního jednání by měl být smysl a účel zákona, který byl právním jednáním porušen. Jen pokud smysl a účel porušeného zákona vyžaduje, aby právní jednání od počátku nevyvolávalo právní následky, nelze stanovit jiný důsledek porušení zákona než absolutní neplatnost právního jednání.²³ Jinými slovy učiní-li soud závěr o neplatnosti posuzovaného právního jednání podle § 580 odst. 1 ObčZ a posléze řeší následek, který má neplatnost přinést (zda jde o neplatnost naříkatelnou – relativní, nebo o neplatnost absolutní, k níž soud přihlédne i bez návrhu), opět aplikuje prvotně § 580 odst. 1 ObčZ a teprve poté, co (zřejmě i s ohledem na okolnosti případu) uzavře, je že přiměřené dovodit následek absolutní neplatnosti, může přejít k vyhodnocení, zda právní jednání je nebo není v rozporu s veřejným pořádkem a je tedy absolutně neplatné podle § 588 ObčZ.

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 36 ICdo 36/2020, kterým se v tomto článku zabývám, však vychází ze systematiky zákona s tím, že nejdříve se činí závěr o neplatnosti právního jednání ve smyslu § 580 ObčZ a teprve poté se aplikuje § 588 ObčZ a dojde k vyhodnocení, jestli toto jednání je či není ve „zjevném“ rozporu s veřejným pořádkem, aniž by se soud dále vracel ke kritériím uvedeným v § 582 ObčZ.

I když se shoduji s přístupem Nejvyššího soudu popsaným v předchozím odstavci, nepřehlížím, že J. Handlar se snaží říci, že úsudek o absolutní neplatnosti by měl být přiměřený tomu, co a v jakém rozsahu je v posuzované věci neplatným právním jednáním porušeno či ohroženo. Právě proto má podle něj vstoupit znovu „do hry“, smysl a účel zákona, což zabezpečí, aby závěr o absolutní neplatnosti nebyl v projednávané věci „flintou na vrabce“, jež bude mít za následek více škody než užitku. Myslím si však, že J. Handlarem požadovaného výsledku lze docílit i tak, že úsudek o „zjevném“ porušení veřejného pořádku uskutečníme nejen na základě toho, že došlo k porušení právní normy chránící veřejný pořádek, ale i s přihlédnutím ke konkrétnímu negativnímu následku na veřejném pořádku, ke kterému už došlo nebo který hrozí. Přitom nebude třeba se při výkladu § 588 ObčZ vracet k § 580 odst. 1 ObčZ.⛘