Nález ÚS z 25. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 11/25

ÚS zamítl návrh na zrušení zákona č. 417/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Navrhovatelka (skupina poslanců) měla za to, že při projednání a schvalování zákona došlo k protiústavnímu porušení pravidel zákonodárného procesu. Novelizovaná ustanovení navrhovatelka zpochybnila i věcně. Namítala neústavnost zvýšení věku pro odchod do důchodu z původních 65 let na 67 let a zpochybnila novou definici rizikových prací v zákoně o důchodovém pojištění. Úleva ze zvýšení věku pro odchod do důchodu nově byla poskytnuta pouze osobám, které vykonávají rizikové práce ve čtvrté kategorii rizikových prací.

Podle ÚS ústavně vadný zákonodárný proces nemůže vést k ústavně konformnímu zákonodárnému aktu. Vada zákonodárného procesu, která dosahuje protiústavní úrovně, může být důvodem ke zrušení zákona přijatého v tomto procesu. I pokud u vady legislativního procesu spočívající v porušení jednacího řádu došlo v důsledku této vady současně k zasažení některé z ústavních norem nebo principů, je však nutné zvážit, zda protichůdné ústavní normy či principy zároveň nepřevažují v daném případě nad zasaženou ústavní normou nebo principem.

Porušení § 66 odst. 1 JŘPS může zasahovat ústavní normy nebo principy, konkrétně práva poslanců účastnit se parlamentní rozpravy a jejich rovnost jako reprezentantů lidu vyplývající z čl. 5 a 6 Úst a čl. 22 LPS. Protichůdným ústavním principem je princip politického rozhodování vycházejícího z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním vyplývající z čl. 6 Úst. Procedurální návrhy o pevném času hlasování a následném ukončení rozpravy jsou ústavně konformní, pokud jsou způsobilé dosáhnout ochrany principu politického rozhodování z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním při minimálním zásahu do ústavních principů rovnosti poslanců a jejich práva účastnit se parlamentní rozpravy, neboť jednací řád Poslanecké sněmovny nenabízí mírnější a přitom obdobně účinný prostředek, jímž by bylo možné dosáhnout sledovaného cíle, tj. prosazení politické vůle většiny.

ÚS se staví k přezkumu aplikace i interpretace sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté LPS zdrženlivě, neboť si je vědom skutečnosti, že zákonná úprava i její použití jsou otázkami svou podstatou politickými, které jsou omezeny možnostmi státního rozpočtu․ Sociální práva nemají bezpodmínečnou povahu, je nutné je náležitě zákonně konkretizovat a lze se jich také domáhat pouze v mezích platných zákonů. Posouzení účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti proto ÚS v zásadě ponechává v pravomoci zákonodárce a do jeho činnosti, kromě případů zjištěné neústavnosti, nezasahuje.

Zákonné vymezení podmínek výkonu sociálních práv nesmí být v rozporu se základními ústavními principy a nesmí zasahovat do samotné podstaty těchto základních práv. Stejně jako v případě základních práv a svobod přímo vymahatelných na základě LPS musí též v případě sociálních práv zákonodárce respektovat pravidlo uvedené v čl. 4 odst. 4 LPS, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.

Zvýšení důchodového věku by bylo způsobilé zasáhnout esenciální obsah práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (čl. 30 odst. 1 LPS) pouze v případě, jednalo-li by se o zvýšení excesivní. Z podstaty čl. 30 odst. 1 LPS nelze dovodit, že by zákonná úprava měla při stanovení důchodového věku v důsledku výkonu rizikové práce zvýhodnit určitou přesně vymezenou skupinu osob. Určení této kategorie tak zůstává projevem politického uvážení zákonodárce, které však musí respektovat mezinárodní závazky.⛘

Komentář: Nález, zabývající se druhou etapou důchodové reformy, navazuje na přezkum první etapy důchodové reformy, tedy nálezy ze 17. 1. 2024, Pl. ÚS 30/23 (SR 3/2024 s. 82), týkající se snížení mimořádné valorizace důchodů, a ze 4. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 47/23 (SR 7–8/2025, s. 233), týkající se úpravy předčasných důchodů. ÚS se opět zabýval, jako v poslední době u podobných nálezů již „tradičně“, namítanými vadami legislativního procesu. V tom znovu, podobně jako v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/23, navázal na nález 4. 12. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 41/23 (SR 2/2025 s. 48).

Kromě toho se ÚS vyjádřil také k hmotněprávní rovině problému. Nad rámec výše uvedených právních vět dospěl k závěru, že napadená právní úprava je podložena četnými demografickými ukazateli, mezi něž patří pokles pravděpodobnosti úmrtí a s ním spjaté zvýšení očekávané doby dožití (zvýšení tzv. střední délky života). Nárůst důchodového věku je pouze přidruženým projevem demografického vývoje a přiměřenou reakcí na něj. Esence (podstata) práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zůstává zachována.

Důchodová reforma, jejímž středobodem je především zvýšení důchodového věku, reaguje na skutečnost, že dosavadní úprava v oblasti základního důchodového pojištění s ohledem na zmíněné demografické ukazatele do budoucna směřovala k vysokým deficitům důchodového účtu. Zákonodárce tuto reformu koncipoval jako součást komplexního procesu ozdravení veřejných financí ve smyslu jejich udržitelnosti a dlouhodobé vyrovnanosti veřejných rozpočtů. Tento cíl je ústavně souladný, sleduje ústavně aprobovaný zájem a nevede ke svévolnému zásadnímu snížení standardu sociálního práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří.

Napadená úprava není ani v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Stanoví-li čl. 15 odst. 2 Úmluvy o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách Mezinárodní organizace práce (č. 416/1991 Sb.), že důchodový věk smí přesahovat 65 let jen při zohlednění demografických, ekonomických a sociálních hledisek, doložených statisticky, lze z této formulace dovodit, že zvýšení důchodového věku předpokládá doložení určitých kvalifikovaných důvodů. Předložení samotného vládního návrhu zákona předcházela odborná debata, do které se zapojily týmy několika ministerstev i nezávislí odborníci. Důvodová zpráva odkazuje na analýzy důchodového systému, z nichž vyplývá, že zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu (včetně jejího určení) je projevem komplexních a racionálních úvah zákonodárce, který potřebu změny stávající úpravy odůvodnil dostatečně reprezentativním souborem ekonomických, demografických i statistických dat.

Nález ÚS z 25. 6. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 22/24

ÚS zamítl návrh skupiny senátorů (navrhovatelka), která se domáhala zrušení vymezených částí zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů. Důvodem derogace mělo být, že jde o tzv. legislativní přílepky. Případně se navrhovatelka domáhala i zrušení zákonných ustanovení, které byly novelizovány ustanoveními zákona č. 349/2023 Sb., a to s tvrzením, že porušují zejména pravo obcí na samosprávu a jejich vlastnické právo. Navrhovatelka podle svých tvrzení nebrojila proti záměru vlády konsolidovat veřejné rozpočty. Považovala však za nutné reagovat na tzv. legislativní přílepky a na zásah zákonodárce do práva obcí na samosprávu, přičemž svým návrhem sleduje naplnění základních principů demokratického právního státu a ústavní konformity legislativního procesu, jakož i ochranu ústavních práv. Zásah do práva na samosprávu podle navrhovatelky představovala změna rozpočtového určení daní z hazardních her v zákoně, spočívající ve zrušení podílu obcí na výnosu z hazardních her provozovaných prostřednictvím internetu a hazardních her provozovaných bez potřebného základního povolení nebo ohlášení. Po novelizaci náleží státu 100% podíl na výnosu z těchto her, ač tento příjem doposud představoval státem aprobovanou kompenzaci nákladů vzniklých obcím negativními dopady těchto her na jejich území. Navrhovatelka namítala, že v legislativním procesu byly zcela ignorovány námitky celostátních organizací sdružujících územní samosprávné celky, podle nichž obce nebudou moci zajišťovat služby prevence hazardních her ani řešit sociálně patologické jevy spojené s hazardními hrami. Stát přitom povinnost sanace negativních dopadů hazardních her (jako jsou sociální problémy či kriminalita) a zajišťování adiktologických služeb nepřevzal, a ani nenavrhl alternativní způsob zajištění této povinnosti. Dle navrhovatelky tak vznikla extrémní disproporce v právech a povinnostech na straně státu a na straně obcí. Podle navrhovatelky přijetím dané úpravy došlo k nepřípustnému a nepředvídatelnému zásahu do práva na samosprávu, konkrétně pak do práva obcí hospodařit s vlastním majetkem podle vlastního rozpočtu, včetně práva na zaručené prostředky k výkonu samosprávy a na zaručenou možnost dlouhodobého plánování hospodaření k účelnému nakládání s vlastním majetkem.

ÚS konstatuje, že se opakovaně vyslovil pro ústavněprávní pravidlo (příkaz), podle kterého nemůže pozměňovací návrh směřovat k samostatné zákonodárné iniciativě, a tedy musí mít určitou souvislost se zákonodárným cílem a důvodem původního návrhu zákona. S ohledem na širokou autonomii Parlamentu, jde-li o vytváření pravidel pro tvorbu zákonů a řešení procedurálních otázek, a efektivitu samotného procesu tvorby zákonů nelze toto pravidlo chápat „formalisticky“, a požadovat tak předložení vždy nového návrhu zákona Poslanecké sněmovně, namísto pozměňovacího návrhu. Nutno totiž zohlednit, že poslankyně a poslanci (obvykle) mohou ve druhém a třetím čtení takový návrh v plénu projednat a pracovat na případných změnách. Při posuzování ústavnosti legislativního procesu je proto třeba vzít v úvahu rozsah a obsah pozměňovacího návrhu z hlediska míry, v jaké původní návrh zákona přetváří, a konkrétní podmínky a okolnosti projednávání návrhu zákona.

Od Parlamentu a jeho orgánů lze současně očekávat (a požadovat), že budou jednací řády používat rozumně, nebudou je obcházet ani zneužívat. Přitom platí, že ne každá nesprávná intepretace a aplikace jednacích řádů (jakožto podústavního práva) může být z hlediska ústavnosti považována za relevantní. Připustit však nelze svévolné porušování a účelové obcházení jednacího řádu (zde konkrétně těch jeho ustanovení, které upravují materii pozměňovacích návrhů), které vede k narušení transparentnosti a otevřenosti legislativního procesu, zcela vylučuje či zásadním způsobem omezuje politický diskurs v Parlamentu a případnou veřejnou debatu, a to na úkor práv jednotlivých poslankyň a poslanců, resp. parlamentní opozice.

Určení výnosů z daní a místních poplatků a stanovení klíče k jejich rozdělení mezi stát a územní samosprávné celky je plně v rukou zákonodárce. Současně však platí, že zákony, které ústavně zakotvené právo obcí na územní samosprávu⛘provádějí, nemohou podstatu tohoto práva v jeho materiálním pojetí vyprázdnit či fakticky eliminovat; v tomto rámci nemohou změnit materiální podmínky obcí do té míry, že obce nebudou s to plnit úkoly, které jim jsou zákonem svěřeny.

Zastavěné území obce pro účely určení silničního ochranného pásma bylo definováno v PozKom, a bude tomu tak až do 30. 6. 2026. Z novelizace PozKom zákonem č. 284/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona, a z důvodové zprávy k tomuto zákona nelze vyvodit, že zákonodárce zamýšlel vycházet přitom z definice obsažené ve stavebním zákoně; možné nejasnosti v tomto ohledu odstranil zákonodárce přijetím zákona č. 152/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění zákona č. 195/2022 Sb., a některé další související zákony, z něhož plyne, že se tak stane s účinností až od 1. 7. 2026.

Komentář: Podobně jako v případě shora přiblíženého nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/25 se i zde ÚS zabýval „čistotou“ legislativního procesu a zohledňoval podobná východiska, která byla zmíněna již v souvislosti s nálezem Pl. ÚS 11/25.

Kromě závěrů uvedených v právních větách, dospěl ÚS k tomu, že změna v rozpočtovém určení daní z hazardních her do samotné podstaty práva obcí na samosprávu nezasáhla. Skutečnost, že došlo k výpadku v dílčím příjmu obcí v případě hazardních her provozovaných prostřednictvím internetu a hazardních her provozovaných bez potřebného základního povolení nebo ohlášení, nevypovídá nic o reálných dopadech na celkové hospodaření obcí a na výkon jejich práva na územní samosprávu – natož pak, že by tento dopad byl natolik zásadní, že by kvůli němu hrozil obcím finanční kolaps. Navrhovatelka v daném ohledu žádné relevantní skutečnosti neuvedla a důkazní návrhy nevznesla. Podle zprávy Ministerstva financí měly změny ve zdanění hazardu přinést do státního rozpočtu o více než 4,2 mld. Kč ročně oproti předchozímu stavu. Současně došlo ke zvýšení celkové daňové zátěže daňových poplatníků, a to i ve prospěch obcí. Je plně věcí zákonodárce, jakým způsobem daňové výnosy rozdělí. Legislativní změny v rámci tzv. konsolidačního balíčku ovšem byly nastaveny tak, aby obcím zůstal celkový objem daňových příjmů v porovnání s předchozím rokem zachován. ÚS současně zdůraznil, že došlo k výraznému navýšení příjmu rozpočtu všech obcí z hrubého výnosu z ostatních povolených hazardních her (kasina, sázkové kanceláře, stírací losy apod.).

Další navrhovatelkou uváděné problémy obcí, jako jsou vandalismus, drobná kriminalita či „neplatičství“, nemají původ jen ve hraní hazardních her. Finanční prostředky, které obcím připadly v podobě výnosu z hazardních internetových her či nepovolených hazardních her, především nejsou účelově vázány na tuto sanaci. Jakkoliv se i obce se potýkají s negativními dopady hraní hazardních her a samy se je aktivně na úkor obecního rozpočtu snaží řešit, významný podíl řešení těchto problémů spočívá na státu a státním rozpočtu. Nejde tedy o situaci, kdy by stát zásadní měrou sanaci negativních dopadů hraní internetových hazardních her přenesl na obce, a sám pak požíval benefitu plynoucího z výnosů předmětné daně.

Nález ÚS z 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2375/24

Právo stěžovatele na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 LPS je porušeno, jestliže povinný subjekt podle SvInf neposkytl stěžovateli dokument na základě neústavního (extenzivního) výkladu § 11 odst. 4 písm. b) téhož zákona. V souladu s konstantní judikaturou ÚS povinný subjekt i při aplikaci zákonné výluky musí současně zvažovat, zda zákonná ochrana těmto údajům stanovená je v konkrétním případě skutečně proporcionální z hlediska nezbytného omezení práva na přístup k informacím.

Komentář: ÚS se zabýval jednou z možných výluk pro poskytnutí informací dle SvInf [dle § 11 odst. 4 písm. b) povinné subjekty neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou rozsudků]. Konkrétně šlo o otázku poskytnutí kopie protokolu o výslechu obviněného před soudcem. ÚS se blíže vyslovil k tomu, co lze podřadit pod pojem „rozhodovací činnost soudů“. Zdůraznil také nutnost proporcionálního výkladu daného ustanovení, popř. potřebu podrobného hodnocení, zda prostřednictvím podobné žádosti, jaká byla nyní posuzována, nejsou obcházena zvláštní pravidla pro nahlížení do spisu apod., či zda poskytnutí informace nebrání jiná ustanovení SvInf.

Nález ÚS z 9. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1038/25

Procesní pravidla řízení před správními soudy nemají být labyrintem plným nejasných odboček do slepých uliček, v němž se vlastní smysl soudní ochrany ztratí, nýbrž cestou, která jasně a zřetelně směřuje k cíli – k posouzení, zda hmotná subjektivní práva žalobce byla dotčena v rozporu se zákonem.

Žalobce nebo navrhovatel ve správním soudnictví nemůže být v horším postavení jen proto, že jej správní soud poučil a navedl k použití určitého žalobního (návrhového) typu.

Ukončení služebního poměru ve zkušební době a důsledky z něj plynoucí nejsou trvajícím zásahem a řízení podle § 142 SpŘ není prostředkem ochrany, který může správní soud požadovat po žalobci ve smyslu § 85 SŘS.

Komentář: ÚS daným nálezem výrazně promluvil do způsobu soudního přezkumu aktu, jímž se ruší služební poměr (ve zkušební době) státního zaměstnance dle StSluž. V tomto směru ÚS zejména překonal rozsudek NSS z 10. 1. 2025, č. j. 5 Ads 231/2024-50, č. 4663/2025 Sb. NSS; dle právní věty publikované ve Sb. NSS přitom „oznámením o zrušení služebního poměru ve zkušební době služebním orgánem skončí v souladu s § 74 odst. 1 písm. f) StSluž služební poměr státního zaměstnance, který má možnost využít jako prostředek ochrany svých práv žádost o určení právního vztahu (§ 142 SŘ); proti rozhodnutí o této žádosti se státní zaměstnanec může bránit odvoláním u nadřízeného služebního orgánu, případně poté žalobou podle § 65 odst. 1 SŘS“.

Nález ÚS z 23. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 585/24

Pokud během soudního řízení o přezkumu podmíněného rozhodnutí daňového orgánu (zde rozhodnutí o zřízení zástavního práva) správní soud zruší v jiném soudním řízení podmiňující rozhodnutí (zde rozhodnutí o daňovém penále), musí správní soud tuto skutečnost řádně⛘zohlednit též při přezkumu rozhodnutí podmíněného. V opačném případě poruší právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, 2 LPS).

Zanikne-li část zástavním právem zajištěné daně v důsledku zrušení příslušného rozhodnutí, zástavní právo bez dalšího nezaniká. Pokud však dlužná daň zanikne v její podstatné části, je třeba posoudit, zda nevznikl zjevný nepoměr mezi přetrvávajícím zástavním právem a zbývající výší zajištěné daně. Pokud ano, musí daňové orgány adekvátně reagovat a využít všech nástrojů, které jim právní řád poskytuje.

Komentář: ÚS posuzoval, zda NSS ústavně dostatečně zohlednil skutečnost, že část daňového penále, k němuž bylo zřízeno zástavní právo, soud následně zrušil v jiném řízení. I když rozhodnutí o zajištění daně (zástavním právem) formálně a materiálně závisí na rozhodnutí o daňovém penále, NSS tuto skutečnost opomněl. Stěžovatelka přitom soud na souběžně probíhající řízení výslovně upozornila. NSS měl zohlednit kasační rozsudek, který ve výsledku zrušil část zajištěného daňového penále. ÚS proto zvážil, nakolik má toto pochybení dopad do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Shledal, že i po zrušení části penále zůstává většina daňového dluhu – zajištěného zástavním právem – nedotčena, a tedy trvání zástavního práva v daném rozsahu nevybočuje z ústavních mezí. Dlužná částka se snížila jen o zhruba jednu desetinu, což nevyvolává potřebu zásahu z hlediska přiměřenosti. Přestože NSS pochybil, šlo o procesní nedostatek bez skutečného dopadu na základní práva stěžovatelky. ÚS uzavřel, že NSS měl při přezkumu zohlednit zrušení části dlužné daně, avšak vzhledem k tomu, že šlo jen o jednu desetinu a zajištění nadále odpovídá výši zbývajícího dluhu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Proto ústavní stížnost zamítl.

Nález ÚS z 23. 4. 2025, sp. zn. IV. ÚS 392/25

Pokud obecný soud nepřesvědčivě odůvodní, proč není v nejlepším zájmu dítěte být ve střídavé péči obou rodičů, což je ústavněprávně preferovaný model péče, zasáhne tím do práva dotčeného rodiče na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 ve spojení s čl. 10 odst. 2 LPS.

Komentář: Dle ustálené judikatury ÚS lze preferované řešení ve prospěch střídavé péče vyvrátit jen na základě výjimečných okolností, které svěření dítěte do takové péče brání. Její uplatnění může v konkrétním případě ustoupit jinému uspořádání tehdy, pokud soud zjistí specifické okolnosti, které by ji činily nevhodnou – například zdravotní či psychický stav dítěte, velká vzdálenost rodičů, nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči. I za těchto okolností by se však mělo jednat o výjimečné případy. Tato východiska se uplatní nejen při prvotní úpravě výchovných poměrů, ale i při jejich změně. V posuzovaném případě ÚS neshledal argumenty krajského soudu dostatečné a způsobilé k vyvrácení ústavněprávně preferovaného výchovného modelu v podobě střídavé péče. Krajský soud se nevypořádal s přáním dvanáctiletého syna ani s plynutím času od předchozí úpravy péče. Z judikatury zároveň vyplývá, že vyšší věk dítěte lze považovat za podstatnou změnu poměrů, na základě které má dojít rovněž k úpravě výchovného režimu (nález sp. zn. III. ÚS 1349/22, SR 9/2023 s. 282). Samotné plynutí času, vyšší věk dítěte a jeho jasně formulované přání tedy představují podstatnou změnu poměrů, jež odůvodňuje nové rozhodnutí o péči. Nezletilý vyjádřil vůli trávit čas rovnoměrně s oběma rodiči, což podpořil i kolizní opatrovník.

Nález ÚS z 11. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3261/24

Je-li podání ve věci samé opatřeno uznávaným elektronickým podpisem (§ 6 SlužET) a zasláno e-mailem jako příloha, není již třeba, aby byl takovým podpisem opatřen samotný e-mail. Pokud přesto civilní soud k podání nepřihlédne, poruší tím právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 LPS).

Komentář: Nález navazuje na dřívější judikaturu, která se snaží být k podatelům v obdobných situacích a jejich různých variacích pokud možno vstřícná (blíže zejména body 21, 22, 27 či 30 nálezu).

Nález ÚS z 29. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 1399/24

Pokud NS právní otázku předestřenou v dovolání označí za polemiku se skutkovým stavem, a proto neposoudí, zda tato právní otázka zakládá přípustnost dovolání, porušuje právo dovolatele na soudní ochranu.

Pokud se odvolací soud s právní otázkou, na které závisí jeho rozhodnutí, fakticky vypořádá tak, že zaujme právní názor, z něhož lze odpověď na uvedenou právní otázku nepřímo dovodit, musí ji vzít NS v potaz při rozhodování o přípustnosti dovolání. V opačném případě porušuje právo dovolatele na soudní ochranu.

Nález ÚS z 10. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 2660/24

Navrhne-li účastník řízení provedení důkazů svědeckým výslechem ošetřujících lékařů k prokázání, že obsah jimi vydaných lékařských zpráv (jejich interpretace) byl jiný, než uváděl revizní znalecký posudek, nelze přijmout zdůvodnění obecného soudu, že důkaz výslechem je nadbytečný jen proto, že zprávy lékařů byly podkladem pro vypracování revizního znaleckého posudku.

Nález ÚS z 12. 6. 2025, sp. zn. I. ÚS 2/25

Proti rozhodnutím o částkách svou výší bagatelních, u nichž zákon nepřipouští dovolání, je důvodnost ústavní stížnosti s výjimkou extrémních rozhodnutí vyloučena. Stejně tak je před ÚS podstatně omezen přezkum rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení; jde o rozhodnutí ve vztahu k věci samé podružná, která typicky nemohou porušit základní práva či svobody jednotlivců.

Aby mohla ústavní stížnost proti nákladovým výrokům v bagatelní výši nabýt po kvalitativní stránce ústavněprávně relevantní význam, musejí daný případ provázet další, mimořádné okolnosti věci, typicky významný přesah vlastních zájmů stěžovatele, jak plyne i ze stanoviska pléna ÚS z 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (SR 4/2025, s. 110). Existence vyhovujícího nálezu v obdobné nákladové věci nezakládá bez dalšího důvodnost ústavní stížnosti.⛘

Nález ÚS z 2. 7. 2025, sp. zn. III. ÚS 779/24

Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Senáty NSS byla posuzována povaha totožného úkonu orgánu veřejné moci s rozdílným výsledkem. Právní otázkou, kterou senáty NSS posoudily rozdílně, byla otázka, zda byl výkon oprávnění správce daně, spočívající ve stanovení splatnosti platebního výměru, v souladu či v rozporu s § 168 odst. 4 DŘ. Rozhodující senáty nepředložením věci rozšířenému senátu porušily stěžovatelčino právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 LPS ve spojení s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 LPS.

Nález ÚS z 2. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1391/24

Vyjde-li soud při určování nákladů řízení z náhradní tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, namísto z přisouzené částky ve smyslu § 8 odst. 1 AT, přestože účastník do řízení vstupoval s relevantním znaleckým posudkem, který vyčísloval požadovanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, poruší tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 LPS.

JUDr. Faisal Husseini, Ph.D., Brno