Přestupky proti veřejnému pořádku patří k „evergreenům“ přestupkového práva. Skutkové podstaty tohoto přestupku, dokonce i obdobně formulované, lze evidovat již v právních předpisech z období první republiky, ba i starších, obsahoval je zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, zákon č. 60/1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

Podle statistik, které vede Policie České republiky, patří tyto přestupky mezi třetí nejčastější (po dominujících přestupcích v dopravě a proti majetku), jejich počet se pohybuje kolem 100 tisíc ročně.²

Druhovým objektem přestupků podle § 5 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále „PřesNěkt“), je zájem na zajištění veřejného pořádku, a tím řádného výkonu veřejné správy. Ustanovení obsahuje jedenáct skutkových podstat přestupku osob fyzických a pět osob právnických a podnikajících fyzických osob, které se ovšem jako pachatelé objevují spíše sporadicky.

Nepochybně zmíněná „dlouhověkost“ zakotvení přestupků proti veřejnému pořádku působí, že ač se v jejich skutkových podstatách objevují mnohé neurčité pojmy, nevyvolává jejich interpretace větší problémy, protože zde existuje konstantní judikatura, ustálená administrativní praxe i odborná literatura.³

Platí to o samotném pojmu veřejný pořádek, náležejícímu k tzv. statkům policejně chráněným, jímž se všeobecně „rozumí soustava pravidel chování, která jsou obsažena v právních předpisech, ale i pravidel, která v právních předpisech obsažena nejsou, jestliže jejich zachovávání je podle obecného názoru lidí, přesvědčení a zvyklostí nezbytnou podmínkou pokojného stavu (například základní pravidla slušnosti, morálky, respektování práv druhých), s ohledem na místo a čas“. Veřejným pořádkem je také stav společnosti, který těmto normám odpovídá. Na druhé straně je třeba brát v úvahu, že jeho obsah je variabilní, a to právě proto, že obsahuje normy právní, ale také etické, které bývají značně proměnlivé jak v místě, tak čase.⁴

Obecně platí, že po subjektivní stránce postačuje ke spáchání všech přestupků fyzických osob nedbalost, a je-li požadováno úmyslné jednání, musí to být výslovně uvedeno (§ 15 odst. 1 PřesNěkt [pozn. red.: správně § 15 odst. 1 PřesZ]). Zákonodárce v tom však nebývá zcela důsledný a úmyslné jednání neuvádí tam, kde je z povahy věci zřejmé, že inkriminovaného jednání se lze reálně dopustit toliko úmyslně (například nepochybně jen úmyslně lze jiného hrubě urazit, kouřit v lese nebo nosit na místě veřejnosti přístupném služební stejnokroj policie), což platí víceméně pro všechny přestupky proti veřejnému pořádku.⁵

Kvantitativně jde o nejčastěji se vyskytující přestupek proti veřejnému pořádku, chránící autoritu úředních osob při výkonu jejich pravomocí, které se samozřejmě musí pohybovat ultra vires, v rámci stanoveném zákonem.⁶ Okruh subjektů, jimž je přiznáván status úřední osoby, je dosti široký (podle § 127 odst. 1 a 3 TrZ zahrnuje 18 fyzických osob),⁷ fakticky však přicházejí v úvahu výzvy ze strany příslušníků veřejných sborů (Policie České republiky, Vojenské policie, obecní policie), funkcionářů a úředníků orgánů veřejné správy a tzv. veřejných stráží. Obsahem výzvy bývá zákaz či příkaz něco konat nebo se něčeho zdržet, vykázání z určitého místa apod. Výzva má být natolik konkrétní, aby si běžně informovaná osoba mohla učinit úsudek, co je na ní požadováno, jí zakazováno atd.⁸

V praxi bývá skutková podstata tohoto přestupku naplňována pestrou škálou jednání ze strany pachatelů, z nichž některé jsou spíše ojedinělé až kuriózní (například nerespektování výzvy policie k opuštění squatu, budovy správního úřadu, ignorování příkazu strážníka městské policie, aby nebylo odtahováno vozidlo zajištěné tzv․ autobotou, odmítnutí účastníka demonstrace ustoupit, aby tak byl zajištěn pohyb ostatních uživatelů veřejné komunikace, odmítnutí vydání psa, který se pohyboval na veřejném prostranství v rozporu s povinnostmi stanovenými obecně v obecně závazné vyhlášce obce).

Nejčastějším důvodem postihu za tento přestupek je bezdůvodné odmítnutí prokázat totožnost. V případě pražské advokátky, která je veřejnosti známá svým poněkud extravagantním vystupováním, dovodil Nejvyšší správní soud, že policie postupovala v mezích zákona, když ji v rámci akce proti nelegálním migrantům⛘při kontrole ve vlaku vyzvala k prokázání totožnosti, což dotyčná odmítla, a ani dalšími úkony, tj. předvedení na služebnu a provedení osobní prohlídky, nebyl zákon porušen. Lichou byla shledána také námitka nezákonnosti výzvy k prokázání totožnosti s odkazem na to, že totožnost dotyčného, jakožto majitele hotelu v menším městě, musí být strážníkům obecní policie známá.⁹

Přestupek neuposlechnutí výzvy má povahu hmotněprávní, a je tak vyloučen souběh s procesním pořádkovým deliktem neuposlechnutí výzvy úřední osoby [§ 62 odst. 1 písm. c) SpŘ], jehož pachatelem může být pouze ten, kdo závažně ztěžuje postup správního orgánu v rámci správního řízení, jehož režimu výzvy úřední osoby podle § 5 odst. 1 písm. a) PřesNěkt nepodléhají.¹⁰ Podle § 137 odst. 1 až 2 SpŘ k prověření oznámení, ostatních podnětů a vlastních zjištění, která by mohla být důvodem k zahájení řízení z moci úřední, si opatřuje správní orgán nezbytná vysvětlení a za bezdůvodné odmítnutí jeho podání může správní orgán uložit pořádkovou pokutu do výše 5 000 Kč. Rovněž zde jde o pořádkový delikt, a nepřichází tak v úvahu možnost postihu za neuposlechnutí výzvy úřední osoby.¹¹

Vyloučit ovšem není možné souběh například s přestupky podle zákona o právu shromažďovacím (zákon č. 84/1990 Sb.), podle jehož § 14 odst. 1 písm. d) se dopouští přestupku fyzická osoba, která nesplní pokyn zástupce úřadu nebo policisty, nerespektuje pokyny sloužící k zajištění účelu shromáždění, k odstranění rozporů při střetu práv více svolavatelů, včetně pokynu k úpravě místa konání shromáždění nebo při střetu různých práv a k ochraně veřejného pořádku, zdraví a majetku, a to vzhledem k tomu, že zákon o právu shromažďovacím chrání speciální objekt.¹²

K častým argumentům pachatelů tohoto deliktu patří, že si výzvu úřední osoby vyhodnotili jako nedůvodnou, respektive protizákonnou, k čemuž Ústavní soud zaujal jednoznačné stanovisko: „Občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.“¹³

Objektem skutkové podstaty tohoto přestupku je zájem na zachování autority a vážnosti orgánů veřejné moci, které jednají prostřednictvím úředních osob, nikoli tedy „jen“ čest a důstojnost úřední osoby. Úřední osobou se rozumí nejen ti, kteří se bezprostředně podílejí na výkonu pravomoci správního orgánu (§ 14 odst. 1 SpŘ), ale například též příslušníci veřejných sborů.

Pojem znevážení může mít podobu vulgárních urážek, obscénních projevů, vydání v posměch, vyhrožování nebo jiné hrubé jednání, jakým je třeba nepravdivé osočení.¹⁴ Není přitom rozhodné, jak je atak úřední osobou subjektivně pociťován, jde-li o znevážení, se posuzuje objektivně.

Znevážení se lze dopustit jak při přímém, fyzickém kontaktu pachatele s úřední osobou, tak distančně, stejně jsou tedy posuzována sdělení listinnou formou, při telefonickém hovoru, zasláním e-mailu nebo umístěním znevažujícího obsahu na YouTube či jiné sociální síti. Zákon nepožaduje, aby ke znevažujícímu projevu došlo veřejně nebo před více osobami, stane-li se tak, lze to považovat toliko za okolnost přitěžující.¹⁵

Jakkoli platí, že úřední osoby musejí snášet kritiku čili mít „silnější hroší kůži“, neztrácejí tím základní lidská práva a svobody deklarovaná Listinou základních práv a svobod, a třebaže je vztah občan – úředník v mnohém asymetrický, platí i v těchto vztazích všeobecně uznávaná pravidla slušnosti a občanského soužití a vzhledem k tomu není důvod, aby byl úředník z ochrany garantované zákonem vylučován a musel si nechat vše líbit. Tolerance vůči kritice na jejich adresu je u nich také rozhodně nižší, než je tomu u politiků či osob, které se ucházejí o místo v politice.¹⁶

Podmínkou k naplnění této skutkové podstaty je, že útok byl spáchán při výkonu pravomoci úřední osoby, což je pojem širší než vedení správního řízení, pachatelem může být každý, kdo přichází do kontaktu s úřední osobou, nikoli jen účastník správního řízení, respektive dotčená osoba (§ 2 odst. 3 SpŘ). Nejvyšší správní soud po právu odmítl, jakožto nesmyslnou argumentaci, že dotyčný za přestupek znevážení nenese odpovědnost, vzhledem k tomu, že nebyl účastníkem správního řízení, protože tím byla právnická osoba, za niž jakožto její jednatel vystupoval, protože by tak došlo k tomu, „že v řízeních vedených s právnickými osobami mohou fyzické osoby libovolně znevažovat postavení úředních osob, ovšem nikdy za to nemohou nést odpovědnost“.¹⁷

Doktrína i judikatura vycházejí z toho, že při posouzení, jde-li o znevážení, je třeba vycházet ze situace, za níž k projevu došlo,⛘a zásadně by mělo jít o projev hrubé, nikoli jen bagatelní povahy. Korektněji, s vyšší mírou tolerance, by se mělo přistupovat k případům, kdy tak učinili lidé vyvedení z míry spáchaným trestným činem či přestupkem, rozrušení neštěstím, které je náhle postihlo, nebo jinou mezní situací a kritizují, byť i emocionálně, veřejnou moc a úřední osoby s cílem zjednat nápravu. Na druhé straně nelze nechat bez postihu tzv. „revolverové“ útoky na dobré jméno, čest, osobní důstojnost a mravní integritu úředních osob a agresivním chováním je pouze ventilování „an sich“ averze k veřejné moci, osobních problémů a frustrací, protože tím by byli takovým osobám dáni na pospas funkcionáři a zaměstnanci veřejné správ, kteří by se ocitli bez právní ochrany.¹⁸

Řadu shodných rysů s tímto přestupkem má pořádkový delikt hrubě urážlivého podání podle § 62 odst. 2 SpŘ. Opět zde nemůže jít o konkurenci těchto správních deliktů, protože chráněny jsou odlišné objekty: v případě pořádkového deliktu je to průběh správního řízení, kdežto u přestupku znevážení je chráněna veškerá činnost úředních osob, dojde-li k útoku mimo výkon jejich pravomocí, bude naplněna skutková podstata přestupku podle § 7 odst. 1 písm. a) PřesNěkt spočívající v ublížení na cti v podobě zesměšnění nebo hrubé urážky.¹⁹

Pojem domácí násilí je opět natolik ustálen, že náleží mezi ty, které v současnosti již nepatří mezi neurčité. Interpretováno je extenzivně, tak, že se o něj jedná v případě fyzických útoků, násilí sexuálního, vůči psychice (ponižování, urážky, zesměšňování), útoků rázu sociálního (v podobě soustavné kontroly ohrožené osoby, její každodenní činnosti, zákazů kontaktů s rodinnými příslušníky s cílem ohroženou osobu sociálně izolovat) i ekonomického (omezování přístupu k finančním prostředkům, převzetí absolutní kontroly nad příjmy). K jeho definičním znakům patří trvalý asymetrický vztah, v němž panuje dominantní postavení útočníka a podřízenost oběti, která trpí sníženým sebevědomím, pocity méněcennosti, ztrátou životní pohody, duševní rovnováhy radosti apod.²⁰

Oprávnění policie vykázat z obydlí osobu patří mezi nejefektivnější opatření při ochraně před domácím násilím, protože ta bývá orgánem, který je vesměs kontaktován jako první, a k jeho realizaci, v podobě faktického pokynu, nejsou vyžadovány formalizované procedury.

Podle § 44 zákona o Policii České republiky je policista oprávněn vykázat osobu z bytu nebo domu, který obývá společně s ním útokem ohrožená osoba, jakož i jeho bezprostředního okolí, jestliže lze na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky, důvodně předpokládat, že se osoba dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví anebo svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti. Vykázán může být každý, bez ohledu na to, z jakého právního titulu společné obydlí užívá, tedy manžel-společný nájemník, podnájemník, člen domácnosti, ba i ten, kdo jen obydlí oběti pravidelně navštěvuje nebo bydlí v jiném bytě v domě s více bytovými jednotkami.²¹

Zákon hovoří o oprávnění policisty, což je třeba vykládat tak, že při splnění hmotněprávních podmínek je povinen zasáhnout, aniž by musel vyčkat iniciativy ze strany ohrožené osoby nebo kohokoli jiného. Třebaže mezi podmínky vykázání je řazen předcházející útok, k jeho realizaci postačuje i první útok, bude-li obzvláště intenzivní.²²

Vykázání není trestem a úkolem zasahujícího policisty není inkriminované jednání kvalifikovat jako trestný čin/přestupek. Na druhé straně má podle potřeby učinit další vhodná opatření na ochranu ohrožené osoby před nebezpečným útokem, zejména vyzvat vykazovanou osobu k odevzdání zbraně, případně ji odebrat a zadržet po dobu trvání vykázání, a s vykázáním mohou být spojeny také další zásahy, jako je například zajištění.

Spolu s vykázáním z obydlí vyznačí policista prostory, které bezprostředně souvisejí s obydlím (dvůr, zahrada, veřejná cesta), kam je vykazovanému zakázáno vstupovat.

Doba vykázáni je stanovena na 14 dnů, počátek běhu lhůty začíná provedením úkonu, tedy ústním vyhlášením. Nemůže být zkrácena ani se souhlasem ohrožené osoby, což je odůvodňováno tím, že ta sice povětšinou pocítí úlevu, ale současně bývá stresována, protože se může ocitnout ve stavu materiální nouze, být pod tlakem okolí nebo pociťovat vinu z toho, že na sebe vzala osud blízké osoby, a vzít ji proto na milost. Podá-li ohrožená osoba v průběhu této lhůty návrh na vydání předběžného opatření podle zákona o zvláštních řízeních soudních (zákon č. 292/2013 Sb., „ZŘS“), doba vykázání se prodlužuje do dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu o tomto návrhu.

Při prověřování podmínek vykázání, postačuje „pouze nižší důkazní standard“, než je tomu u předběžných opatření podle zákona o zvláštních řízeních soudních a trestního řádu, což se odvíjí od jeho účelu jakožto nástroje sledujícího rychle a efektivně pomoci ohrožené osobě a předejít potenciálním útokům.²³

Bezprostředně po prohlášení vykázání musí vykázaná osoba opustit vymezený prostor a následně se po dobu 14 dnů zdržet vstupu do něj, jakož i kontaktů s ohroženou osobou,²⁴ vydat policistovi klíče od společného obydlí a k jeho výzvě zbraň.

Aby celý systém související s vykázáním efektivně fungoval, má policista provést ve lhůtě tří dnů od vykázání kontrolu, dodržuje-li vykázaná osoba povinnosti vyplývající z vykázání, zejména zda nevstupuje do společného obydlí a vymezeného prostoru.

Podle § 405 ZŘS může soud uložit odpůrci předběžným opatřením, aby opustil společné obydlí nebo obydlí navrhovatele, jakož i jejich bezprostřední okolí, nezdržoval se ve společném⛘obydlí nebo do něj nevstupoval, nevstupoval do bezprostředního okolí společného obydlí, obydlí navrhovatele nebo navrhovatele a nezdržoval se tam, zdržel se setkávání s navrhovatelem nebo se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování navrhovatele jakýmkoli způsobem.²⁵ Předběžné opatření trvá jeden měsíc od jeho vykonatelnosti, tj. od vydání, a z iniciativy navrhovatele jej lze prodloužit.

Ustanovení § 5 odst. 6 PřesNěkt vymezuje dobu nočního klidu přesně stanovenými hranicemi, jakožto dobu v rozmezí od dvacáté druhé do šesté hodiny, nestanoví však přirozeně kritéria pro určení, jak intenzivní musí být hluk, respektive jiné imise, aby došlo k porušení nočního klidu. Odpovědi na tuto otázku jsou spíše vyhýbavé, shoda panuje v tom, že není možné určit nějakou obecně platnou hranici při posuzování toho, co je ještě pokojný stav, kdy tedy ještě nedochází k rušení veřejného pořádku a obtěžování jiných osob, a odkazováno je na nutnost vycházet z konkrétních poměrů daného místa. To, co je běžné ve městech, která jsou permanentně postižena tzv. hlukovým smogem, vyvolávaným hromadnou a individuální dopravou, obvyklou koncentrací většího počtu osob, hudbou či stavebními pracemi, neplatí pro obce venkovského typu.²⁶ Není přitom důležité, zda zdroje hluku či jiných imisí pocházejí z veřejného prostranství nebo uzavřeného objektu, případně i obydlí, jestliže se projevují navenek.²⁷ Praxe zdůrazňuje, že přesné měření hluku, způsobeného nestandardním a nahodilým jednáním, které ruší noční klid, je zpravidla objektivně i metodologicky nemožné, a rušení nočního klidu se měřením intenzity hluku proto neprovádí. Má se za to, že to, zda je či není hluk přiměřený, posuzuje příslušný správní orgán na základě získaných podkladů (v úvahu přicházejí zejména svědectví zakročujících příslušníků veřejných sborů nebo jiných osob). Obdobně to platí například při rušení nočního klidu světelnými efekty. K naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku není zásadně třeba stížnosti či jiných aktivit osob postižených hlukem a postačující je vyhodnocení situace projíždějícími hlídkami policie či obecní policie.²⁸

Podle § 5 odst. 6 PřesNěkt je obec oprávněna „obecně závaznou vyhláškou stanovit výjimečné případy, zejména slavnosti nebo obdobné společenské nebo rodinné akce, při nichž je doba nočního klidu vymezena dobou kratší nebo při nichž nemusí být doba nočního klidu dodržována“. Jak k tomu podotkl Ústavní soud, taková výjimka musí být stanovena konkrétně, zejména pokud jde o stanovení dnů, a nelze ji dát jen určitému subjektu (například pouze samotné obci).²⁹

S oběma substantivy „pohoršení“ i „veřejné“ se lze setkat v našem právním řádu v řádově desítkách právních předpisů a opět jde o pojmy, které jsou dostatečně určitě vymezeny konstantní judikaturou, správní praxí a literaturou. Podle precedenčního rozsudku Nejvyššího správního soudu (č. j. 2 As 69/2003-50) k tomu, aby chování vzbudilo veřejné pohoršení, je třeba, aby byly kumulativně splněny tři podmínky: 1) musí být spácháno veřejně a na místě veřejně přístupném; 2) musí subjektivně pohoršovat zpravidla (ne však nutně vždy) více než dvě osoby; 3) musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shodne v daném čase a místě; zásadně by mělo jít o chování kvalifikované.

Postiženým objektem je veřejná mravnost, a potažmo tím veřejný pořádek. Zákon tedy odkazuje na jiný normativní systém, jímž je mravnost, která je záležitostí subjektivního pocitu, chápání každého jednotlivce, ale dostane-li se určitým pravidlům širšího konsensu, dostane se jim ochrany právem. Platí ovšem, že je-li například cílem projevu vyvolat mravní rozhořčení (v konkrétním případě nad umělým přerušením těhotenství fotografiemi drastického obsahu umístěnými na panelu), nepůjde o veřejné pohoršení.³⁰ Veřejné pohoršení nemůže také vyvolat obnažení na nudistické pláži, byť je veřejně přístupná, respektive osoby lze pozorovat i z dálky, nicméně většinově není jejich existence pojímána jako konfliktní s mravností.

Pojem místa „veřejnosti přístupné“ lze nejsnáze vymezit negativně, tak, že jimi není prostor v obytném domě, ubytovna, pokoj ve studentském kampusu nebo soukromá zahrada, leda snad, že by šlo o verbální projev slyšitelný i v okolí. Veřejně přístupným místem, objektem, je pak obvykle chápáno to, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob, přičemž postačuje, aby bylo přístupné například povahou zaměstnání (staveniště) nebo jinak (škola) a v určitou dobu.³¹ Nepochybně platí, že tento institut nemůže být redukován pouze na veřejné prostranství (viz dále).

Jak zmíněno, neplatí rovnítko mezi instituty veřejně přístupné a veřejné prostranství, zákon zde však výslovně hovoří o veřejném prostranství, na jehož vymezení je třeba aplikovat legální definici, tak jak ji podává § 34 obecního zřízení, tedy že se jedná o „náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejnou zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru“. Pro interpretaci⛘veřejně prospěšného zařízení bude nejvhodnější vycházet z úpravy tohoto pojmu v § 132 TrZ, který mezi ně řadí například veřejné ochranné zařízení proti požáru, povodni nebo jiné živelní pohromě, zařízení držitele poštovní licence a některé dopravní značky.³²

K posouzení toho, zda se v daném případě jedná o znečištění nebo zanedbání povinnosti úklidu veřejného prostranství, se soudy výstižně vyjádřily tak, že zde není třeba odborných znalostí a „postačuje pouze zdravý rozum a běžná zkušenost“. Povinnost úklidu veřejného prostranství stíhá například svolavatele veřejného shromáždění podle zákona č. 84/1990 Sb., který musí po jeho ukončení odstranit pódia, stany s propagačními materiály a mobilní toalety.³³ Bude-li akce pořádána mimo režim zákona o shromažďovacím právu (například půjde o open air koncert nebo tzv. technoparty), stíhá pořadatele povinnost prostor uklidit.

Škodou se rozumí podle § 2952 občanského zákoníku úbytek majetkových hodnot a ušlý zisk. Jakkoli existuje různé nahlížení na pojem škoda v právu civilním a trestním, potažmo veřejném, platí, že chápání škody v kontextu trestního práva hmotného a správního vychází z pojetí škody v civilním právu.³⁴ Škoda může vzniknout jak úplným fyzickým zničením věci, tak částečným znehodnocením. Častým případem poškození zejména veřejně přístupného objektu nebo veřejně prospěšného zařízení je tzv. sprejerství nebo pořezávání skel v prostředcích hromadné dopravy, na nějž většina veřejnosti nahlíží jako na formu vandalství a narušování estetického vzhledu veřejného prostoru.³⁵

Pokud se týká neoprávněného záboru, přichází nejčastěji v úvahu veřejné prostranství. Za takový bylo označeno například parkování na nezpevněné ploše nebo složení nákladu na veřejném prostranství.³⁶ Judikatura tu ovšem bývá někdy až překvapivá, například umístění reproduktorů v souvislosti s konáním demonstrace bylo uznáno jako součást výkon shromažďovacího práva a nešlo o neoprávněný zábor, kdežto zabrání místa za účelem kolportace letáků k podpisu petiční listiny, byť šlo o výkon práva garantovaného Listinou základních práv a svobod, bylo za neoprávněné zabrání označeno s tím, že jde o zvláštní užívání veřejného prostoru podléhající regulaci.³⁷

Ustanovení má subsidiární povahu a aplikovatelné bude toliko v případech, že inkriminované jednání nebude možné postihnout podle jiné úpravy. Stanoví-li tedy například § 27 silničního zákona místa, kde řidič nesmí zastavit a stát, bude mít postih porušení uvedených povinností, respektive zákazů, přednost, aniž by bylo rozhodné, že pachateli hrozí přísnější postih.

Na rozdíl od dopravních značek, jejichž vzhled a umístění jsou stanoveny ve vyhlášce č. 24/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, o jejichž umístění rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností, pro turistické značky není žádná právní úprava stanovena. Pečuje o ně zejména Klub českých turistů, jehož aktivita je dotována z rozpočtu Ministerstva pro místní rozvoj. Způsoby útoků jsou vymezeny taxativně, tj. „poškodí, znečistí nebo neoprávněně odstraní, zamění, pozmění, zakryje nebo přemístí turistickou značku“, ostatní tak nemohou být jako tento přestupek kriminalizovány. Jiným orientačním označením mohou být například značky doprovázené piktogramy, které rozmisťují obce na ulicích k orientaci turistů (například hrad, policie, nádraží) a obyvatel obce uvnitř správních úřadů (například odbor xy →). Oproti jiným skutkovým podstatám je ke spáchání tohoto přestupku výslovně požadováno jednání úmyslné, snad i proto, že zákonodárce pociťoval potřebu zdůraznit nižší společenskou škodlivost tohoto přestupku.

Akce, která má toto ustanovení na mysli, se týká regulace, kterou je obec zmocněna provést obecně závaznou vyhláškou podle § 10 písm. b) obecního zřízení, jíž může stanovit povinnosti (fakticky tedy omezení) pro pořádání, průběh a ukončení veřejně přístupných sportovních a kulturních podniků (včetně tanečních zábav a diskoték). V úvahu přichází například časové omezení konání akce, zajištění pořadatelské služby nebo oznamovací povinnost ke konání akce. Jak patrno, přestupku se lze dopustit i dalšími jednáními, která nejsou v obecním zřízení uvedena, nepochybně totiž nelze vyloučit, že vyhláška může stanovit také režim pro pořádání intimních záležitostí, jako je pieta na veřejném pohřebišti nebo konání svatebního veselí.³⁸

Ustanovení reaguje na nebezpečné aktivity tzv. rowdies, hooligans, jejichž příslušníci se vyžívají v násilných projevech verbálních, nezřídka rasistického obsahu a fyzických útocích proti příslušníkům jiných klubů, pořadatelům i policii, které je třeba vypátrat a postihnout. Ustanovení hovoří o organizovaném sportovním utkání, jestliže by k jednání došlo mimo něj, v rámci⛘výkonu shromažďovacího práva, bylo by postižitelné podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o právu shromažďovacím.³⁹

Zákaz se týká období od cesty na organizované sportovní utkání, na místo takového utkání a cesty zpět z utkání. Snadno lze určit místo utkání, jímž je sportovní zařízení, stadion pořádajícího klubu, pokud se týká místa „tam a zpět“, bude to nejčastěji shromaždiště příznivců, před pochodem na stadion a po jeho ukončení, v širším smyslu je za takové možno považovat i místo pracoviště či bydliště osoby.⁴⁰

K naplnění skutkové podstaty dochází tím, že si osoba zakryje obličej tak, aby se ztížila nebo vůbec znemožnila její identifikace pro další úkony, není přitom podstatné, jaký prostředek k tomu využije.

Chráněným objektem je vedle zájmu na zachování veřejného pořádku ochrana zdraví a životů účastníků sportovního utkání, jakož i nahodile přítomných uživatelů veřejných prostranství a v neposlední řadě majetku, zejména pak sportovního zařízení.

K naplnění skutkové podstaty dochází tím, že 1) pyrotechnický výrobek⁴¹ byl na organizované sportovní utkání vnesen, aniž by byl použit; 2) byl použit v místě takového utkání, cestou na takové utkání anebo cestou zpět z takového utkání.

Pro výklad pojmů místo utkání a cesta tam a zpět platí to, co bylo řečeno u přestupku zakrytí obličeje.

Pravomocná rozhodnutí o přestupcích proti veřejnému pořádku jsou zaznamenávána v evidenci přestupků, který vede Rejstřík trestů (§ 16i zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů), čím je reflektováno, že pro případy recidivy jsou stanoveny přísnější tresty, pokuty. Výjimku představuje poškození, zničení, znečištění atd. turistické značky, což zákonodárce odůvodnil, jak zmíněno, celkově nižší společenskou škodlivostí tohoto přestupku.

K projednávání přestupků proti veřejnému pořádku jsou podle § 60 odst. 2 PřesNěkt [pozn. red.: správně § 60 odst. 2 PřesZ] věcně, respektive funkčně, příslušné obecní úřady obcí a kromě toho může starosta zřídit jako zvláštní orgán obce komisi pro projednávání přestupků (§ 61 PřesNěkt [pozn. red.: správně § 61 PřesZ] a § 106 zákona o obcích), která pak projednává stanovený okruh přestupků místo obecního úřadu. Zda ke zřízení této komise dojde, je na starostovi a ten může ještě určit, které z přestupků zůstanou v působnosti obecního úřadu a které přejdou na komisi.

Praktický význam má tato úprava pouze u větších obcí, zatímco u základních obcí, jejichž počet obyvatel se nezřídka pohybuje pod stovkou, určitě tyto komise zřizovány nebudou. Tyto obce však mnohdy nebudou schopné zajišťovat ani přestupkovou agendu svými obecními úřady, protože nemají úředníky, kteří by měli potřebné kvalifikační předpoklady, tj. vysokoškolské vzdělání v magisterském studiu v oboru právo, respektive v bakalářském studijním programu, a získání odborné způsobilosti vykonáním odborné zkoušky (§ 111 PřesNěkt [pozn. red.: správně § 111 PřesZ]). To pak vede obce k tomu, že se této agendy zbavují uzavřením veřejnoprávní smlouvy s některou z obcí s rozšířenou působností nebo pověřeným obecním úřadem. Z celkového počtu necelých 1 800 veřejnoprávních smluv uzavřených v roce 2021 se více než 1 200 týkalo přenosu přestupkové agendy a podle nejnovějších údajů v rejstříku převodů agend orgánů veřejné moci se 34 % týkalo zákona o přestupcích.⁴² To podporuje závěr, s tematikou tohoto článku související jen nepřímo, zda by již konečně nemohla být tzv. jedničkovým obcím ponechána pouze působnost samosprávná a přenesená působnost svěřena obcím s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem, jak to již dlouho a marně navrhuje odborná veřejnost a Ministerstvo vnitra.⛘