Soudy rozhodující o žalobě na plnění z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru nezřídka řeší dilema, zda mají smlouvu shledat absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy [§ 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „ObčZ“)], nebo mají upřednostnit její zneplatnění proto, že žalující spotřebitel porušil kogentní normu na ochranu spotřebitele, typicky neprověřil řádně jeho úvěruschopnost [§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále též „SpotřÚ“)]. Pravidelně jde o situaci, kdy smlouva o spotřebitelském úvěru obsahuje zcela zjevně nepřiměřené ujednání v neprospěch spotřebitele o výši úroku, o smluvních pokutách, dodatečných poplatcích apod. a zároveň poskytovatel úvěru řádně nezkoumal, jestli je spotřebitel schopen úvěr splácet.

Nejde o teoretický problém. Jestliže totiž bude smlouva neplatná pro nemravnost, stane se bezdůvodné obohacení spočívající v poskytnutí zapůjčené částky v úplnosti splatné podle § 2991 odst. 1 a § 1958 odst. 2 ObčZ na základě výzvy věřitele. V případě neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 SpotřÚ se spotřebitel dostane do prodlení třeba i postupně, protože je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 2 SpotřÚ), samozřejmě nikoliv dříve, než je k plnění věřitelem vyzván.²

Druhá varianta je pro spotřebitele výhodnější, protože ke splatnosti jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 a 2 SpotřÚ dochází nikoliv najednou, na základě výzvy k plnění, ale zpravidla až postupně, podle možností a schopností spotřebitele. Tento fakt vede k úsudku, že neobstojí-li smlouva jak pro svůj rozpor s dobrými mravy, tak pro nikoliv řádné zkoumání úvěruschopnosti, je třeba upřednostnit druhou možnost.³ Lze však namítnout, že rozpor smlouvy s dobrými mravy je prioritním a nejobecnějším důvodem absolutní neplatnosti jakéhokoliv právního jednání․⁴ Proto by neplatnost pro nemravnost měla mít přednost. H. Jandová však naznačuje, že nikoliv řádné prověření úvěruschopnosti spotřebitele ze strany poskytovatele úvěru je zvláštní skutkovou podstatou porušení dobrých mravů ve vztahu ke spotřebiteli.⁵ Tento přístup pokládám za přiléhavý, protože vystihuje smysl § 87 odst. 1 a 2 SpotřÚ, jímž je ustavení pro spotřebitele příznivější splatnosti jistiny. Jde o tzv. kvalifikovanou (přednostně použitelnou) skutkovou podstatu. Zákon totiž evidentně vychází z předpokladu, že spotřebiteli se při neprověření jeho úvěruschopnosti má dostat vyšší míry dobrodiní než „obyčejnému“ člověku, vůči němuž se někdo zachoval nemravně.⁶

Tento názor zastávám navzdory tomu, že Nejvyšší soud spíše naznačuje opak. Judikoval totiž, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive že mu úvěr neměl být poskytnut).⁷ Z takto formulované právní věty plyne, že neplatnost smlouvy pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti je až poslední možností pro případ, že je třeba zabezpečit ochranu spotřebitele, který není schopen splácet dluhy ze smlouvy o úvěru. Dovolací soud se však v rozsudku přímo nezabývá problémem konkurence neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro obecnou nemravnost (§ 588 ObčZ) na straně jedné a neplatnosti pro nepřezkoumání úvěruschopnosti (§ 87 odst. 1 SpotřÚ) na straně druhé.⛘

S vědomím právě uvedeného je třeba přistoupit k řešení situace, kdy soud prvního stupně v řízení o zaplacení spotřebitelského úvěru shledá neplatnost úvěrové smlouvy pro nemravnost (pro příliš vysokou RPSN, pro neúměrně vysoké poplatky a smluvní pokuty pro případ řádného nesplácení apod.) a žalobě vyhoví co do bezdůvodného obohacení ve výši jistiny plus přizná úrok z prodlení na základě výzvy k zaplacení dluhu ze smlouvy zaslané žalobcem žalovanému spotřebiteli (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Možnou neplatností pro nikoliv řádné zkoumání úvěruschopnosti se nezabývá.

Takový postup je nesprávný, protože nerespektuje, že § 87 odst. 1 ObčZ o neplatnosti smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti je kvalifikovanou skutkovou podstatou a jeho aplikace může vést k výsledku, který bude pro žalovaného spotřebitele příznivější, jde-li o splatnost jistiny. To, zda žalobce řádně přezkoumal úvěruschopnost žalovaného, přitom soud musí zkoumat z moci úřední.⁸

Navzdory této nekorektnosti dojde k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, odvolá-li se žalovaný spotřebitel, který byl do doby jeho vyhlášení pasivní. Bylo totiž jeho věcí, aby ještě před koncentrací řízení [do skončení prvního rokování, případně do vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku, viz § 118b odst. 1 nebo § 119a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OSŘ“)] tvrdil a prokazoval, že v době, kdy mu byla doručena výzva k zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru, nebyl schopen jistinu zaplatit a že se na něho vztahuje dobrodiní výhodnější splatnosti.⁹ Jestliže tak žalovaný neučinil, jak při aplikaci neplatnosti podle § 87 odst. 1 SpotřÚ, tak při využití obecného bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 ObčZ a konstatování neplatnosti pro nemravnost podle § 588 ObčZ, bude žalovanému uložena k zaplacení najednou celá jistina se zákonným úrokem z prodlení, k prodlení „bezdůvodka“ přitom dojde na základě výzvy k plnění (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Odvoláním napadený rozsudek tedy obstojí jako věcně správný, aniž by odvolacímu soudu vznikla povinnost k poučení o jiném právním posouzení věci (podle § 87 odst. 1 SpotřÚ, nikoliv podle § 588 ObčZ). Ustanovení § 118a odst. 1 až 3 OSŘ je totiž „ve hře“ jen tehdy, když odvolací soud může meritorně rozhodnout jinak. Není-li tomu tak, není namístě skrze toto poučení prorážet již nastolený skutkový a důkazní „stopstav“.¹⁰

Stává se, že se žalující poskytovatel úvěru dohodne po podání žaloby se spotřebitelem, že dluh ze smlouvy o úvěru spotřebitel zaplatí ve splátkách, ale celý, včetně úroků, poplatků a smluvních pokut. Společně navrhnou schválení smíru (§ 99 OSŘ). Z judikatury Soudního dvora Evropské unie však plyne, že soud z moci úřední zjišťuje, zda došlo k porušení kogentních ustanovení chránících zájmy spotřebitele. Mezi ně jistě patří jak § 1813 ObčZ zakazující ukotvení významné a nepoctivé smluvní nerovnováhy v neprospěch spotřebitele, tak § 86 odst. 2 SpotřÚ ukládající poskytovateli povinnost poskytnout úvěr až po přezkoumání, že spotřebitel je schopen plnit závazky ze smlouvy o úvěru.¹¹ Z právě napsaného plyne, že je-li na základě dosavadního obsahu spisu zjevné – kupříkladu ze samotného textu smlouvy nebo z listin, které jsou obsahem spisu (například z výpisu z účtu spotřebitele dokumentujícího jeho příjmy a výdaje před poskytnutím úvěru) –, že smlouva je „nemravná“ v neprospěch spotřebitele nebo že spotřebitel neměl na zaplacení povinností ze smlouvy a poskytovatel úvěru to měl v rámci průzkumu jeho úvěruschopnosti zjistit, soud návrh na schválení smíru zamítne.¹²

Zlí jazykové by sice mohli namítnout, že k potenciálnímu rozporu smíru s objektivní realitou soud nepřihlíží, pokud účastníci mohou s předmětem smíru volně disponovat, například ve formě novace nebo dohody o narovnání.¹³ Takový přístup by však v námi posuzovaných okolnostech byl v rozporu s potřebou zabezpečit co nejvyšší míru efektivity směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru.¹⁴

Smír tedy schválit lze, ale nikoliv v případě, že podle dosavadního obsahu spisu nebo podle skutkových okolností, jež vyšly během řízení najevo, je smlouva o úvěru s vysokou mírou pravděpodobnosti absolutně neplatná pro „nemravnost“ nebo pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Je-li z dosavadního obsahu spisu a z dokazování nejisté, zda úvěruschopnost byla zkoumána řádně, soud může vyjít ze shodného skutkového tvrzení účastníků popisujícího způsob zkoumání úvěruschopnosti, není-li popis tohoto způsobu ve zjevném rozporu s obsahem spisu nebo s dosud provedeným dokazováním.¹⁵ Nemůže se však spokojit jen s obecným⛘shodným konstatováním účastníků, že úvěruschopnost byla zkoumána řádně, protože takové sdělení není svým obsahem skutkovým tvrzením, ale až právním vyhodnocením určitého skutkového děje. Právní posouzení je však čistě věcí soudu.

Matka nebo přítelkyně přistoupila k závazku dcery ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která byla posouzena jako absolutně neplatná pro nikoliv řádné zkoumání úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úvěru.¹⁶ Soud stojí před otázkou, zda takové přistoupení je účinné, protože „ve hře“ je plnění nikoliv ze smlouvy, ale jen z bezdůvodného obohacení.

B. Dvořák se k problému výslovně nevyjadřuje, ale píše, že přistoupit lze pouze k dluhu existujícímu nebo k takovému, který vznikne teprve v budoucnu, je-li možné jej v době uzavření smlouvy o přistoupení dostatečně určit.¹⁷ Jasné slovo neposkytují ani J. Dohnal s J. Janouškem, ale zmiňují, že přistoupit lze „k dluhu“.¹⁸ J. Guričová se naopak vyjadřuje kategoricky a konstatuje, že je-li smlouva absolutně neplatná, nelze platně přistoupit ani k dluhu z ní.¹⁹ Zjevně vychází z toho, že dluh vznikající z platné smlouvy není totožný s dluhem, jenž vznikl na základě smlouvy absolutně neplatné. Inspiraci zřejmě načerpala z judikatury věnující se přistoupení k závazku podle § 533 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze „ObčZ 1964“), podle níž přistoupení k závazku podle § 533 ObčZ 1964 znamená přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu.²⁰

Odpověď na otázku se skrývá ve výkladu, co je ve výše popsané situaci „dluhem“. Jde o to, jestli plněni poskytnuté věřitelem je skutečně jiným „dluhem“ pouze proto, že soud posléze uzavřel, že bylo poskytnuto na základě absolutně neplatné smlouvy. Tedy zda z pohledu hmotného práva i za takových okolností jde o jeden a tentýž „skutek“. Pokud ano, je přiměřené uzavřít, že přistoupení třetí osoby k povinnosti žalované k vydání plnění, které jí bylo poskytnuto na základě absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, je přistoupením stále k jednomu a témuž existujícímu „dluhu“, navzdory úsudku soudu, že smlouva o úvěru je neplatná.

Zřejmě lze vyjít z teorií, které se zabývají vymezením tzv. předmětu sporu pro účely civilního řízení. V českých poměrech převládá koncept, že předmět sporu je zachován, jestliže žalobce požaduje totéž plnění na podkladu téhož jednání.²¹ Tuzemská judikatura právě uvedené interpretuje tak, že vyjde-li během sporu dodatečně najevo, že věřitelem požadované plnění není namístě přiznat jako požadavek ze smlouvy, ale z titulu bezdůvodného obohacení, soud žalobě ve výši připadající na „bezdůvodko“ vyhoví. Skutkový základ požadavku je totiž stále stejný – žalobce chce, aby mu žalovaný vrátil to, co mu žalobce poskytl proto, že spolu uzavřeli smlouvu. To, že smlouva je podle práva absolutně neplatná, je podružné, protože i tak byla faktickým základem pro plnění, jehož navrácení se žalobce domáhá. Otázka platnosti smlouvy je totiž otázkou právní, skutek zůstává zachován, ať smlouva, na jejímž základě bylo fakticky plněno, je nebo není neplatná.²² Zlí jazykové by sice mohli namítnout, že uvedená literatura a judikatura řeší otázku totožnosti skutku z pohledu práva procesního, nikoliv hmotného (ve hmotném právu se píše o tzv. jednotě skutku). Nicméně z nich vyplývající úsudky vyvěrají z logické podstaty věci a není důvod je pominout při posuzování hmotněprávní jednoty skutku.²³

Proto si myslím, že názor J. Guričové, že je-li smlouva absolutně neplatná, nelze platně přistoupit ani k dluhu, který vznikl na jejím faktickém základě, je v aktuálních českých poměrech příliš striktní.²⁴

Oporu pro svůj postoj nacházím i v platné hmotněprávní úpravě. Podle § 556 ObčZ se při výkladu projevu vůle přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání⛘přikládají. Není vyloučeno, a naopak je spíše pravděpodobné, že osoba přistupující k „dluhu ze smlouvy o úvěru“ (typicky rodič nebo partner) svým jednáním sledují to, aby mohli za dlužníka plnit, k čemu je povinen proto, že mu byly poskytnuty prostředky ze strany věřitele, bez ohledu na to, jestli se později ukáže, že dlužník má plnit méně, než plyne ze smlouvy, protože ta byla ex post shledána neplatnou. Přitom půjde o skutkovou otázku týkající se směřování projevu vůle, kterou soud bude muset řešit předtím, než učiní závěr o tom, zda k přistoupení k dluhu skutečně došlo.²⁵

Lze si klást otázku, jestli věřitel musí opakovat výzvu k navrácení plnění z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru (ovšem s tím, že se jedná o bezdůvodné obohacení), jestliže již dříve dlužníka vyzval k plnění ze smlouvy, včetně ve smlouvě vymezeného úroku nebo dokonce i smluvních pokut. Tedy vyzval-li věřitel nejen k navrácení jistiny a případného úroku z prodlení z této jistiny jako bezdůvodného obohacení, ale i k plnění dalších částek, na které by měl právo jen v případě, že by smlouva o spotřebitelském úvěru byla platná.

Už výše jsem vysvětlil, proč plnění, které bylo věřitelem poskytnuto na faktickém základě smlouvy, je stále stejným plněním, i když se později ukáže, že smlouva je absolutně neplatná. Proto věřitel zásadně nemusí posílat dlužníkovi novou výzvu k plnění jistiny ve smyslu § 1958 ObčZ, ukáže-li se, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná například z důvodu nikoliv řádného prověření úvěruschopnosti. Na základě výzvy nastane splatnost plnění v tom rozsahu, v němž je požadováno po právu. Tento úsudek lze podpořit i notoricky známou a dlouhodobou soudní praxí – požaduje-li věřitel v žalobě vyšší plnění, než které mu podle soudu přísluší, soud v oprávněné části žalobě vyhoví.²⁶ Římskoprávní praxe, podle níž pluspetiční žalobu je třeba zcela zamítnout, se v současné době nepokládá za přiměřenou, a je tedy nepřijatelná.²⁷ Není důvod, proč bychom právě popsané neměli respektovat v případě, že se téhož nedopatření žalobce dopustí již v rámci předžalobní výzvy.

Nepopírám však, že v aktuální judikatuře lze vypozorovat i opačné trendy, které zřejmě nevědomky navazují na římskoprávní zákaz pluspetice. Nejvyšší soud před časem uzavřel, že o řádném vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši.²⁸ Svůj úsudek dovolací soud odůvodnil odkazem na § 7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb., která vymezila i obsahové náležitosti vyúčtování služeb, mezi něž zařadila mimo jiné i výši a součet zaplacených záloh konečným spotřebitelem a vyčíslení rozdílu mezi zaplacenými zálohami a náklady připadajícími na konečného spotřebitele. Z toho dovodil, že vyúčtování znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování.²⁹

Prozkoumáme-li však dikci § 7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. nebo nynějšího § 6 vyhlášky č. 269/2015 Sb., povšimneme si, že z nich výslovně neplyne, že by nesprávné uvedení a odůvodnění výše ceny vždy vedlo k tomu, že vyúčtování je nikoliv řádné. Podává se z nich, že vyúčtování má obsahovat vyhláškou podobně specifikovaný postup, na jehož základě pronajímatel došel ke konkrétní částce, kterou má nájemce zaplatit. Je pravdou, že při striktním a formálním výkladu je možné tuto povinnost interpretovat tak, že jakákoliv chyba při výpočtu nebo jeho netransparentnost způsobuje, že vyúčtování není řádné. Ale na druhé straně je možné zdůraznit, že smyslem daných ustanovení není zneplatnění vyúčtování obsahujícího jakoukoliv nesprávnost ve výpočtu či nestransparentnost, ale sdělení, že vyúčtování musí být vskutku důsledné, aby nájemce bytu měl dostatek informací, aby zvážil, zda je vyúčtování skutečně korektní. Jen tehdy, když vyúčtování jako celek z tohoto pohledu neobstojí, nebo v něm není jasně uvedena částka, kterou má nájemce podle vyúčtování zaplatit, nejde o řádné vyúčtování. Odkazuje-li Nejvyšší soud na stanovisko sp. zn. Cpj 164/80, ani z něho se explicitně nepodává, že by jakákoliv chyba ve vyúčtování měla vést k jeho neúčinnosti. Tehdejší Nejvyšší soud v něm pouze zdůrazňuje, že obstojí jen „řádné vyúčtování“, a zabývá se v něm, za jakých okolností se má mít za to, že nájemce byl dostatečně seznámen s podklady a výpočty, na jejichž základě bylo vyúčtováno.

Proto se domnívám, že nesprávný výpočet vedoucí k nekorektnímu vyčíslení ceny za vyúčtování ještě bez dalšího nemá vést k závěru, že vyúčtování není řádné. Naopak podkládám za správný závěr Krajského soudu v Plzni, podle něhož vyúčtování je řádné, pokud tomu, kdo byt užívá a má za jeho užívání a služby s ním poskytované platit, musí být jednoduše znatelné, jakým způsobem k částce, kterou má zaplatit, došlo, jakým způsobem byla stanovena.³⁰

I kdybych však pokládal judikaturu Nejvyššího soudu definující řádnou výzvu k plnění služeb spojených s nájmem bytu za správnou, není namístě tento úsudek přenášet do odlišných⛘právních poměrů. Přinejmenším do doby, než zákon o spotřebitelském úvěru zavede ohledně výzvy k plnění z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru obsahově shodnou hmotněprávní úpravu jako pro vyúčtování služeb mezi pronajímatelem a nájemcem bytu.

Je však možné uvažovat o tom, že jakákoliv výzva k plnění dluhu je právním jednáním, které musí být poctivé (§ 6 odst. 1 ObčZ). Výzvu k plnění na základě potenciálně neplatné úvěrové smlouvy zároveň věřitel činí jako odborník, který si má být vědom porušení povinností ve vztahu ke slabšímu spotřebiteli, má-li být neplatnost smlouvy způsobena právě tím (§ 5, § 6 odst. 2 a § 8 ObčZ). Zavádějící výzva z jeho strany tak nemusí obstát.

Lze tedy napsat, že výzva k plnění povinností ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, která je podle soudu rozhodujícího o žalobě na plnění neplatná pro porušení kogentních ustanovení chránících spotřebitele, v zásadě nemusí být zopakována. Prodlení s plněním bezdůvodného obohacení u žalovaného spotřebitele nastává už na jejím základě. Při zvážení konkrétních okolností případu jí však výjimečně lze takový účinek upřít, jestliže žalující poskytovatel v době uskutečnění výzvy musel (nikoliv jen mohl) vědět, že smlouva je neplatná, protože porušil kogentní ustanovení chránící spotřebitele, a zároveň výzva je natolik zavádějící (třeba zní na několikanásobně vyšší částku, než činí bezdůvodné obohacení), že žalovaný spotřebitel získal zcela zkreslenou představu o tom, kolik má žalobci po právu plnit. Za takových okolností k prodlení dojde až na základě nové výzvy k plnění týkající se jen po právu požadovaného bezdůvodného obohacení. O této variantě však má soud ještě před vydáním rozsudku žalobce poučit ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 OSŘ.³¹ Jde totiž o poučení o prozatímním neusnesení důkazního břemene o splatnosti žalovaného plnění ze strany žalobce.

Spory ze smluv o spotřebitelském úvěru jsou zdánlivě o několika paragrafech. Stojí však na pomezí mezi sporným a nesporným řízením, protože soud některá pro rozhodnutí podstatná fakta (o možném porušení kogentních norem na ochranu spotřebitele) zjišťuje z úřední povinnosti. Přesto český civilní proces nepředpokládá, že by řízení o zaplacení plnění ze spotřebitelské smlouvy o úvěru mělo být „nesporem“ zasluhujícím specifickou úpravu v zákoně o zvláštních řízeních soudních nebo v občanském soudním řádu. Evropská směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru³² a výše zmíněná judikatura Soudního dvora Evropské unie³³ však české soudy nutí k tomu, aby v těchto řízeních postupovaly jinak než v běžných civilních sporech. Obtíže způsobuje i hmotněprávní interpretace vztahů z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Specifická úprava v § 86 a násl. SpotřÚ ukotvující následky neplatnosti smlouvy pro nikoliv řádné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je totiž poměrně stručná a vyžaduje si dost složitou interpretaci. Judikatura našich soudů se však s touto výzvou postupně vyrovnává. Upřesňující novela by mohla přinést více škody než užitku.⛘