Přijetí zákona č. 268/2025 Sb., který novelizuje občanský zákoník i zákon o zvláštních řízeních soudních („novela“), představuje významný legislativní zásah do koncepce českého rodinného práva. Dosavadní úprava, vycházející z principu ochranné funkce státu a široké vyšetřovací povinnosti soudu, prochází transformací směrem k modelu, který primárně akcentuje autonomii vůle rodičů a princip subsidiarity státních zásahů do rodinného života. Tento posun je doprovázen snahou o procesní ekonomii a deeskalaci rodinných konfliktů, což se projevuje jak v hmotněprávní rovině posílením závaznosti rodičovských dohod, tak v rovině procesní, zejména širším využitím institutu jiného soudního roku dle § 18 ZŘS.

Zákonodárce v důvodové zprávě deklaruje záměr přenést těžiště rozhodování na rodiče a omezit autoritativní vstupy soudu v nesporných věcech. Tento přístup předpokládá, že konsenzuální řešení je zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Aplikační praxe je však postavena před nutnost vyvážit tento liberální přístup s imperativem ochrany práv nezletilého, který není smluvní stranou dohody, avšak je jejím primárním subjektem. Omezení kogniční činnosti soudu a přechod k méně formálním procesním postupům nastolují otázky ohledně dostatečnosti garancí spravedlivého procesu a ochrany slabší strany v případech, kdy je rovnováha mezi účastníky narušena.

Předkládaný článek si klade za cíl analyzovat dopady této legislativní změny na povahu opatrovnického řízení. Text se zaměřuje na dva vzájemně provázané aspekty nové úpravy. Prvním je modifikace role soudu při přezkumu rodičovských dohod, kde dochází k ústupu od zjišťování materiální pravdy ve prospěch formální správnosti konsenzu, což s sebou nese riziko legitimizace ujednání, která nemusí plně reflektovat objektivní zájem dítěte. Druhým aspektem je procesní forma těchto řízení, zejména v kontextu extenzivního výkladu § 18 ZŘS, která může vést k oslabení zásady veřejnosti a kontradiktornosti řízení. Článek zkoumá, zda nastavené procesní mechanismy poskytují dostatečný prostor pro detekci případných patologií v rodinných vztazích a zda zajišťují ústavně konformní průběh řízení i v podmínkách akcelerovaného procesu. Naším cílem není jen kritizovat novou právní úpravu, spíše poukázat na možná rizika a případy, které mohou „propadnout“ systémem bez potřebné ochrany nejlepších zájmů konkrétního dítěte.

1․ Paradigmatický obrat

České rodinné právo se po desetiletí vyvíjelo v intencích silného soudního paternalismu. Ať už šlo o úpravu před r. 1989, ovlivněnou socialistickým pojetím státního dozoru nad rodinou,² nebo o porevoluční vývoj završený rekodifikací soukromého práva v r. 2014, základní axiom zůstával neměnný: Stát je konečným garantem blaha dítěte a opatrovnický soud je místem, kde se autoritativně nalézá „objektivní“ pravda o tom, co je pro dítě nejlepší. V tomto modelu byl soudce vnímán jako aktivní arbitr, jehož úkolem je nejen rozhodovat spory, ale i preventivně chránit dítě před potenciálním selháním rodičů. Dohoda rodičů byla v tomto systému sice vítaná a preferovaná, ale podléhala přísnému materiálnímu přezkumu, který z ní činil de facto jen kvalifikovaný procesní návrh, nikoliv automaticky závazný podklad pro rozhodnutí.⛘Soud nebyl vázán tím, na čem se rodiče shodli, pokud dospěl k závěru, že jiné uspořádání by lépe naplňovalo zájmy nezletilého. Je třeba přiznat, že i čl. 3 Úmluvy o právech dítěte je silně paternalistický. Vychází z toho, že někdo musí určit, co je nejlepším zájmem dítěte, a poté přispět k jeho realizaci.³ Základem je prospektivní ochrana dítěte do budoucna k zajištění maximálního rozvoje jeho osobnosti.

Novela však tento letitý přístup opouští ve prospěch liberálního modelu, který akcentuje autonomii rodiny a primární odpovědnost rodičů. Inspirací pro tuto změnu jsou moderní trendy participativní justice a snaha o deeskalaci rodinných konfliktů. Zákonodárce v důvodové zprávě explicitně deklaruje záměr, aby soud do rodinných vztahů zasahoval pouze subsidiárně a minimalisticky. Vychází se z předpokladu, že rodiče znají potřeby svého dítěte lépe než státní aparát, a pokud jsou schopni dospět ke konsenzu, stát má ustoupit do pozadí a omezit se na roli garanta legality.⁴

Tento myšlenkový posun je v teoretické rovině obhajitelný a koresponduje s principem subsidiarity zásahů do rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Praxe však naráží na limity reality rozpadajících se vztahů. Opatrovnické řízení není sterilním prostředím, kde jednají dva racionální a rovnocenní partneři oproštění od emocí. Je to „aréna“ plná mocenských asymetrií, ekonomických tlaků, psychických manipulací a často i latentního násilí. Vstupujeme tak do éry, kdy se justice musí vypořádat s fundamentální otázkou: Kde končí respekt k autonomii rodiny a začíná alibismus státu, který rezignuje na ochranu slabšího?

2. Omezení zásady vyšetřovací a modifikace kogniční činnosti soudu

Jádrem procesní změny je redefinice rozsahu dokazování a kogniční činnosti soudu v případech, kdy rodiče postupují ve shodě. ZŘS byl dosud ovládán principem oficiality a zásadou vyšetřovací (§ 20 a 21 ZŘS). Tyto principy ukládaly soudu povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti důležité pro rozhodnutí, přičemž soud nebyl vázán shodnými tvrzeními účastníků. Soudce měl povinnost provádět důkazy i tehdy, pokud je účastníci nenavrhli, pakliže to vyžadoval zájem dítěte. V praxi to znamenalo, že ani při předložení dohody rodičů soud na ni mechanicky nerezignoval, ale v nezbytném rozsahu prováděl vlastní zjišťování, zejména vyslechl rodiče, posuzoval jejich majetkové poměry a podle okolností si vyžadoval zprávy školy, pediatra či orgánu sociálně-právní ochrany dětí o poměrech v rodině.

Novela však zavádí do nesporného řízení prvky typické pro civilní řízení sporné, ovládané zásadou projednací a dispoziční. Pokud rodiče předloží soudu dohodu o úpravě poměrů nezletilého a shodnou se na rozhodných skutkových okolnostech – tedy na tom, že navržená úprava je v zájmu dítěte, že bytové a majetkové poměry jsou vyhovující a že výchovné schopnosti obou jsou dány – soud má nově z těchto shodných tvrzení primárně vycházet. Zákonodárce tím vytváří fikci správnosti rodičovského konsenzu.

Tato modifikace znamená faktické omezení vyšetřovací povinnosti soudu. Soudce již není nucen, a v intencích důvodové zprávy ani motivován, provádět rozsáhlé sociální šetření, pokud neexistují vnější indicie o opaku. Dochází tak k posunu od hledání „materiální pravdy“ (jaký je skutečný stav věci, co je pro dítě objektivně nejlepší) k akceptaci „formální pravdy“ (na čem se účastníci shodli). Tento posun je obhajován snahou o zrychlení řízení a zamezení sekundární viktimizaci rodiny soudním procesem. Je však nezbytné upozornit, že toto omezení kognice vytváří specifické informační vakuum. Soud se dobrovolně zbavuje nástrojů, které mu dříve umožňovaly nahlédnout pod povrch rodinných vztahů. V situaci, kdy v řízení o schválení dohody nově často nebude přítomen ani kolizní opatrovník (OSPOD), se soud ocitá v situaci informační asymetrie, kdy je odkázán pouze na narativ, který mu rodiče chtějí předložit.

3. Komodifikace rodičovské odpovědnosti a riziko synallagmatických směn

Kritickým bodem nové právní úpravy je aplikace principu smluvní svobody na vztahy, které svou povahou nejsou čistě závazkové a v nichž figuruje subjekt, který není smluvní stranou – nezletilé dítě. Rodičovská odpovědnost je souborem povinností a práv, které jsou ex lege nezcizitelné, nepromlčitelné a jejichž nositelem je rodič v zájmu dítěte. Přesto praxe ukazuje, že v kontextu rozvodového řízení dochází k fenoménu, který lze označit jako komodifikace rodičovské odpovědnosti. Práva dítěte se stávají předmětem výměnného obchodu, kdy jeden rodič ustupuje v otázce péče či osobního styku výměnou za ústupky druhého rodiče v rovině majetkové či finanční.

V dosavadním systému plného přezkumu měl soud povinnost takovéto „obchody“ detekovat a eliminovat. Typickým příkladem je situace, kdy ekonomicky silnější rodič podmiňuje přenechání společného obydlí (družstevního podílu, domu) či vypořádání společného jmění manželů tím, že ekonomicky slabší rodič (často pečující matka) bude souhlasit s neadekvátně nízkým výživným nebo s formou péče, kterou fakticky nechce nebo která není v zájmu dítěte (např. „střídavá péče“ u kojence, o kterého otec dosud nejevil zájem). Soud, který byl povinen z úřední povinnosti zkoumat příjmové a majetkové poměry rodičů, nesměl schválit dohodu o výživném, jež neodpovídala schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného ani odůvodněným potřebám oprávněného, a to ani v případě, že s ní souhlasila matka.⁵

V režimu nové úpravy, pokud rodiče shodně prohlásí, že sjednané výživné je dostatečné, že mají majetkové poměry vyřešeny a že dohoda je výrazem jejich svobodné vůle, soud ztrácí silný mandát do tohoto ujednání zasáhnout. Pokud soudce nebude provádět dokazování příjmů (protože se rodiče dohodli), nezjistí, že otec-milionář platí na dítě symbolickou částku výměnou za to, že matce „nechá“ auto. Hrozí tak, že soudní rozhodnutí legitimizuje stav, kdy je právo dítěte na podíl na životní úrovni rodiče (§ 915 ObčZ) obětováno ve prospěch majetkového vyrovnání rodičů. Tím dochází k popření samotného⛘smyslu výživného jako nároku dítěte, s nímž rodiče nemohou volně disponovat v neprospěch oprávněného.⁶

4. Deficity v detekci latentních patologií a problematika vynuceného konsenzu

Ještě závažnější ústavněprávní deficit představuje omezení soudního přezkumu v případech latentního domácího násilí, psychického nátlaku a mocenské nerovnováhy. Předpokladem platné a efektivní dohody rodičů je jejich svobodná, vážná a omylu prostá vůle. Opatrovnická realita je však často odlišná. Vztahy poznamenané domácím násilím, a to zejména v jeho psychické formě (gaslighting, nátlaková kontrola, ekonomické násili), se vyznačují neschopností oběti efektivně hájit své zájmy a zájmy dítěte tváří v tvář agresorovi. Oběť často přistupuje na dohodu nikoliv proto, že ji považuje za správnou, ale jako na strategii přežití, souhlasí se společnou rovnoměrnou péčí, aby uklidnila agresora, vyhnula se eskalaci konfliktu nebo si „koupila“ klid.

Soud, který rezignuje na důkladné zjišťování poměrů a spoléhá na vnější projev vůle účastníků, nemá v novém procesním nastavení efektivní nástroje k detekci těchto patologií. Podmínkou pro zásah soudu do dohody je dle novely „zřejmý rozpor“ se zájmem dítěte. Tento rozpor však z textu dohody obvykle nevyplývá. Papírově může dohoda vypadat jako vzorová ukázka moderního sdíleného rodičovství. Skutečnost, že matka souhlasí jen proto, že jí otec vyhrožuje, že jí „zničí život“ nebo „udělá ze života peklo“, zůstává skryta. Bez osobního výslechu rodičů, bez zprávy OSPOD mapující dynamiku v rodině a bez citlivého posouzení neverbálních projevů se soud stává nevědomým nástrojem legalizace nadvlády jednoho rodiče nad druhým.

Tím, že stát rezignuje na svou ochrannou funkci a schválí dohodu vynucenou strachem, porušuje své pozitivní závazky plynoucí z mezinárodního práva. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (ačkoliv ji ČR neratifikovala, její principy prostupují judikaturou ESLP) i samotná Úmluva o právech dítěte vyžadují, aby státní orgány aktivně chránily děti před důsledky násilí v rodině. Procedura, která umožňuje agresorovi „protlačit“ svou vůli skrze soudní razítko bez reálné kontroly, je v tomto ohledu vysoce riziková.

5. Procesní subjektivita nezletilého a absence „advokáta dítěte“

Významným aspektem, který limituje meze soudního přezkumu a zvyšuje riziko chybného rozhodnutí, je otázka procesního postavení dítěte. Novela vychází z teoretického předpokladu, že pokud jsou rodiče ve shodě, jejich zájem je totožný se zájmem dítěte, a proto není nutné v nesporných řízeních ustanovovat kolizního opatrovníka (zpravidla OSPOD).

Eliminace OSPOD z nesporných řízení vytváří procesní situaci, kde v soudní síni není nikdo, kdo by reprezentoval autonomní zájem dítěte, odlišný od zájmu rodičů. Dítě může mít zcela legitimní důvody nesouhlasit s dohodou rodičů – např. odmítá střídání škol, má obavu z nového partnera rodiče, nechce být odloučeno od sourozence, nebo preferuje stabilitu jednoho domova před rovnoměrnou společnou péčí se střídáním domovů. Pokud soud v rámci zjednodušeného přezkumu rezignuje i na zjištění názoru dítěte (ať už přímo formou pohovoru, nebo zprostředkovaně přes školu či psychologa), stává se dítě pouhým objektem rodičovské dispozice.⁷

Soudní přezkum dohody proto nemůže být redukován pouze na kontrolu vůle rodičů, ale musí imperativně zahrnovat i konfrontaci této dohody s přáním a potřebami dítěte.⁸ Absence kolizního opatrovníka klade na soudce zvýšené nároky. Soudce sám musí převzít roli „advokáta dítěte“ a aktivně zjišťovat, zda dohoda rodičů není v kolizi s preferencemi nezletilého. To de facto navrací potřebu určité míry vyšetřování zpět do hry, navzdory snaze novely ji eliminovat. Soud nemůže spoléhat na tvrzení rodičů, že „dítě s tím souhlasí“, neboť v konfliktních rodinách rodiče často interpretují názory dítěte zkresleně.

6. Transformace role soudu

Všechny výše uvedené aspekty ústí v základní teoreticko-právní otázku po povaze rozhodnutí o schválení dohody rodičů v režimu nové úpravy. Tradičně byl rozsudek o úpravě poměrů nezletilého konstitutivním aktem státní moci, který autoritativně zakládal povinnosti a práva, měnil statusové poměry a byl vybaven materiální právní mocí. V novém pojetí se však soudce funkčně přibližuje roli notáře či registrátora. Jeho úkolem není nalézat spravedlnost (distributivní či nápravnou), ale stvrzovat legalitu soukromoprávního ujednání.

Tento posun má závažné důsledky pro autoritu soudního rozhodnutí a právní jistotu. Stát propůjčuje svou autoritu a sílu (vykonatelnost) dohodám, jejichž materiální obsah neprověřil. Tím na sebe bere odpovědnost za obsah, který nevytvořil. Tato redukce role soudu se může vymstít v okamžiku výkonu rozhodnutí. Rodičovské dohody, často sepisované laiky bez právního vzdělání, bývají právně neurčité a vágní. Formulace typu „péče dle dohody rodičů a potřeb dítěte“, „otec si dítě vezme, když bude mít volno“ nebo „výživné bude hrazeno formou spoření“ jsou v praxi nevykonatelné.

Soudce vázaný principem nezasahování do dohody a respektem k autonomii může mít tendenci taková ujednání převzít do výroku rozsudku. Výsledkem je exekuční titul, který je v případě konfliktu nepoužitelný. Rodina se tak sice rychle dočká rozsudku a má pocit vyřešeného problému, ale při první neshodě se ocitá v právním vakuu. Exekuční soud návrh na výkon rozhodnutí zamítne pro neurčitost titulu a rodiče jsou nuceni zahájit nové řízení s plným dokazováním. Rychlost prvotního řízení se tak ukazuje jako Pyrrhovo vítězství. Soudní přezkum by proto, i při respektu k autonomii vůle, neměl rezignovat na požadavek určitosti a vykonatelnosti právního⛘jednání, neboť nevykonatelné rozhodnutí nenaplňuje ústavní právo na soudní ochranu.

Zákonodárce, motivován snahou o deeskalaci rodinných konfliktů a zrychlení rozvodového řízení, přistoupil k radikálnímu kroku: obligatornímu spojení řízení o rozvod manželství s řízením o úpravě poměrů k nezletilým dětem. Tento krok, jakkoliv v teoretické rovině logický a v zahraničí osvědčený,⁹ klade zcela nové nároky na procesní vedení řízení.

V centru této transformace se ocitá institut jiného soudního roku (§ 18 ZŘS). Zatímco v dosavadní praxi byl tento institut chápán spíše jako výjimka z pravidla veřejného a formálního jednání, sloužící primárně k izolovaným úkonům (zhlédnutí člověka, výslech v nemocnici), nová procesní realita z něj činí potenciálně dominantní platformu pro projednávání rodinných věcí.¹⁰ Důvodová zpráva k novele explicitně akcentuje prvek dohody a smíru. Právě jiný soudní rok, svou povahou méně formální a „intimnější“ než jednání v síni, se nabízí jako ideální nástroj pro tuto „terapeutickou“ justici.¹¹

1. „Smluvený rozvod“ pod tlakem

Novela významně liberalizuje podmínky pro tzv. smluvený rozvod (§ 757 ObčZ). Odstraněním podmínky šestiměsíčního odděleného soužití a zrušením nutnosti zjišťovat příčiny rozvratu u nesporných variant zákonodárce vysílá jasný signál: pokud se dohodnete, soud vás rozvede okamžitě a bez „praní špinavého prádla“. V kombinaci s institutem jiného soudního roku však vzniká nebezpečný prostor pro tzv. „kabinetní justici“.

V praxi lze očekávat nárůst situací, kdy soudce v rámci neformálního jiného soudního roku (např. v kanceláři, bez taláru) bude strany motivovat k uzavření dohody argumentem „rychlosti“ a „ekonomičnosti“. Nebezpečí spočívá v tom, že v takovém neveřejném nastavení mizí kontrola veřejnosti a fakticky se oslabuje postavení právních zástupců, kteří mohou být soudcem vnímáni jako „překážka dohody“. Soudce, ve snaze vyřídit věc efektivně motivován statistikou výkonnosti a snahou vyhnout se složitému dokazování, může nevědomky či vědomě vyvíjet nátlak na slabší stranu (např. ekonomicky závislou manželku nebo oběť psychického násilí), aby přistoupila na kompromis.¹² Riziko je o to vyšší, že novela omezuje dokazování příčin rozvratu. Jiný soudní rok se tak může stát místem, kde se spravedlnost „handluje“, nikoliv nalézá, a kde se legalizují nerovnovážné dohody pod rouškou smíru.

2. Přesun těžiště participace dítěte do rodinného prostředí

Nová právní úprava přináší zásadní posun v nazírání na participaci nezletilého v řízení. Dosavadní praxe, která do značné míry spoléhala na obligatorní zastoupení kolizním opatrovníkem, je opouštěna ve prospěch řešení, jež plošné zapojení OSPOD v případě shody rodičů vnímá spíše jako formalitu, která řízení i samotné účastníky nadbytečně zatěžuje. Zákonodárce zde uplatňuje princip subsidiarity státních zásahů do rodinného života a vychází z přesvědčení, že funkční rodina je schopna vyřešit si své vnitřní uspořádání sama, bez nutnosti plošné asistence orgánu veřejné moci. Participace dítěte, coby jeden z klíčových atributů spravedlivého procesu ve věcech péče o nezletilé, je tak nově delegována primárně do rodinného prostředí. Předpokládá se, že výsledek tohoto „vnitrorodinného“ dialogu bude soudu zprostředkován samotnými rodiči, čímž se má mimo jiné předejít sekundární viktimizaci nezletilého jeho zbytečným vtahováním do formálních soudních procedur.

Tento přístup vychází z premisy, že jsou to především nositelé rodičovské odpovědnosti, kdo má primární povinnost hájit zájmy svého dítěte, zná nejlépe jeho potřeby a měl by s ním o svých záměrech přirozeně komunikovat. Novela na rodiče v tomto směru klade výslovné požadavky, které musí být realizovány adekvátně věku a rozumové vyspělosti nezletilého: musí dítěti poskytnout potřebné informace o soudním řízení, umožnit mu projevit jeho názor, tento názor reálně zohlednit v ujednáních a následně dítě informovat o důsledcích soudního rozhodnutí. Role soudu se v této fázi transformuje z aktivního zjišťovatele na kontrolní orgán; soudce má primárně povinnost zkoumat, zda rodiče tyto své povinnosti vůči dítěti skutečně a řádně splnili. Soud by se tedy neměl spokojit pouze s formálním konstatováním rodičů, že „dítě s dohodou souhlasí“, ale měl by bedlivě zjišťovat, jakým způsobem byl názor dítěte v rodině formován, zda na něj nebyl vyvíjen nepřiměřený tlak či zda prezentovaný názor není pouze odrazem manipulace jedním z dospělých.

Tato privatizace participace však nevylučuje, aby bylo dítě slyšeno přímo soudem, a to zejména v případech, kdy si to samo přeje, nebo pokud to soud s ohledem na specifika případu (např. při podezření na konflikt zájmů) vyhodnotí jako potřebné. Pro tyto účely se nabízí právě využití méně formálního prostředí institutu jiného soudního roku, které umožňuje citlivější přístup a zbavuje dítě stresu z klasické jednací síně plné advokátů a mnohdy i znesvářených rodičů. Nezletilý si navíc rovněž zachovává právo na jmenování kolizního opatrovníka, pakliže o to sám požádá, přičemž o tomto právu musí být náležitě poučen. To představuje důležitou pojistku zejména pro starší děti, které mohou mít na uspořádání poměrů odlišný názor než jejich rodiče a potřebují mít v řízení garantovaného vlastního, nezávislého zastánce.

Za účelem zmírnění formálnosti opatrovnické justice a usnadnění procesu zjišťování názoru nezletilého se nově počítá se zapojením soudních sociálních pracovníků. Ti by měli fungovat jako určitý most mezi rigidním soudním prostředím a dětským světem. Jejich úkolem je zprostředkovat dítěti přátelštější kontakt se soudem v pro něj bezpečném prostředí – ať už ve specializované dětské místnosti na soudu, nebo případně i mimo ni. V praxi by s ním měli probírat nejen samotný názor na věc, ale i praktické aspekty řízení – od jeho předpokládané délky až po srozumitelné vysvětlení, jak bude po vynesení rozsudku reálně fungovat nastavený režim péče. Tato specializovaná profese by tak měla justici dodat⛘tolik potřebný sociálně-psychologický rozměr a zajistit, že dítě nezůstane jen pasivním objektem dohod svých rodičů.¹³

3. Participace dítěte v procesním vakuu

Jakkoliv se teoretický záměr posílit participaci dítěte a zrychlit řízení jeví jako chvályhodný, v aplikační rovině naráží na závažná úskalí. Znění § 20 ZŘS a souvisejících předpisů sice správně klade důraz na to, aby byl názor dítěte zjišťován šetrně a bez zbytečných odkladů, pro což se neformální povaha výše zmíněného jiného soudního roku nabízí jako ideální nástroj, praxe však tvrdě naráží na limity dokazování a přezkoumatelnosti.¹⁴

Klíčovým, a novelou bohužel nedostatečně ošetřeným problémem je samotná fixace obsahu takového úkonu. Pokud soudce vede pohovor s dítětem o samotě (což § 18 ZŘS umožňuje) a následně o tom sepíše pouze stručný úřední záznam nebo diktuje obsah do protokolu volnou parafrází, dochází k nenapravitelné ztrátě autenticity důkazu. Odvolací soud ani rodiče v takovém případě nemají možnost slyšet intonaci dítěte, jeho váhání, nebo – a to je zcela zásadní – způsob, jakým soudce kladl otázky, a zda tyto otázky nebyly návodné či sugestivní.¹⁵

Nová úprava, která omezuje automatické ustanovování kolizního opatrovníka (zejména OSPOD) jen na nezbytné případy, toto riziko ještě prohlubuje. Pokud totiž u „neformálního“ výslechu v jiném soudním roku nebude přítomen ani OSPOD, ani rodiče, a současně z něj nebude pořízen doslovný (ideálně zvukový) záznam, stává se tento klíčový důkaz zcela nepřezkoumatelným. Soudce se tak fakticky pasuje do role jediného interpreta vůle dítěte, což v právním státě představuje neakceptovatelnou koncentraci moci bez možnosti reálné kontroly.¹⁶

4. Transformace role soudce

Novela implicitně mění samotnou definici soudcovské role v rodinných věcech. Soudce již nemá být jen tím, kdo autoritativně rozhodne o právech a povinnostech (subsumpce skutkového stavu pod právní normu), ale manažerem konfliktu, který aktivně vede strany k dohodě. Institut jiného soudního roku je hlavním nástrojem dané proměny. Tato „terapeutická“ ambice však naráží na limity soudcovské nestrannosti a psychologické kompetence.

Pokud soudce v rámci jiného soudního roku vede s účastníky důvěrné a neformální rozhovory, dozvídá se informace, které nejsou součástí spisu (emoce, neoficiální tvrzení, přiznání „mimo záznam“, jež by strana do protokolu neuvedla). Jakmile pokus o smír selže a soudce musí přistoupit k autoritativnímu rozhodnutí, je jeho mysl zatížena těmito mimoprocesními poznatky. Vzniká fenomén tzv. kognitivního zkreslení, které je procesně neuchopitelné, neboť soudce v odůvodnění rozsudku uvede jen „oficiální“ důkazy.

Zatímco profesionální mediátor je vázán mlčenlivostí a nerozhoduje spor, soudce v sobě po novele kumuluje obě role. Rozsáhlé využívání § 18 ZŘS k mediačním účelům tak může vést k situaci, kdy účastníci ztratí důvěru v nestrannost soudu, pokud následně rozhodne v jejich neprospěch na základě dojmů z „neformálního popovídání“. Český právní řád přitom nemá jasná pravidla pro vyloučení soudce, který se neúspěšně pokoušel o smír (na rozdíl od některých zahraničních úprav, kde mediační a rozhodovací fázi vedou odlišní soudci).

5. Deficit Cochemské praxe v českém podání

Novela se evidentně inspiruje německou Cochemskou praxí, která staví na interdisciplinární spolupráci a rychlém prvním jednání (resp. jiném soudním roku).¹⁷ V českém prostředí však chybí klíčový prvek, který činí Cochemský model funkčním: robustní a státem garantovaná síť podpůrných služeb a jasná metodika. V Německu v regionech, kde funguje, je neformálnost soudního roku vyvážena vysokou odborností zapojených subjektů (orgán péče o dítě, poradny).¹⁸

V kontextu nové české úpravy hrozí, že soudci budou aplikovat jiný soudní rok jako „levnou náhradu“ za komplexní interdisciplinární přístup. Místo zapojení psychologů či terapeutů se soudce sám pokusí „urovnat“ vztahy během neformálního setkání. Tento amatérismus, byť vedený dobrou snahou, může napáchat škody. Soudce není psycholog a jiný soudní rok není terapeutické sezení. Pokud se např. v rámci jiného soudního roku otevřou hluboká traumata či otázky syndromu zavrženého rodiče, soudce nemá nástroje, jak situaci řešit jinak než procesně – a procesní nástroje jsou v neformálním režimu omezené.¹⁹

Zavedení „smluveného“ modelu bez dostatečné infrastruktury tak může vést k tomu, že jiný soudní rok bude pouze prázdnou schránkou, kde se odehrává simulace dohody, nikoliv skutečné řešení konfliktu.

6. Ústavněprávní mantinely

Je nezbytné vymezit červenou linii, za kterou se aplikace § 18 ZŘS ve spojení s novelou stává protiústavní. Touto linií je nahrazování meritorního jednání jiným soudním rokem tam, kde nedošlo k úplné a dobrovolné shodě účastníků.

Novela sice posiluje prvky nespornosti, ale neruší právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud by se stalo praxí, že soudy budou „odbavovat“ rozvody a péči pouze formou neveřejných roků s odkazem na § 18 ZŘS a novou úpravu § 757 ObčZ, šlo by o systémové porušení ústavnosti. Veřejná kontrola justice je pojistkou proti zvůli. V rodinném právu je sice legitimní veřejnost vyloučit pro ochranu soukromí (§ 116 OSŘ), ale její vyloučení musí být procesním rozhodnutím při jednání, nikoliv automatickým stavem daným volbou formy „jiného soudního roku“.

Specifickým rizikem je detekce domácího násilí. V neformálním prostředí jiného soudního roku, kde se klade⛘důraz na „dohodu“ a „rychlost“, mohou být signály latentního násilí snadno přehlíženy. Oběť, která je manipulována agresorem, může v prostředí bez formálních bariér a bez důsledného poučení snáze podlehnout tlaku na „smírné“ řešení, které je pro ni nevýhodné či nebezpečné. Absence formálního jednání znemožňuje soudu provést důkazy, které by tuto nerovnováhu odhalily.

Novela představuje nepochybně významný legislativní posun směrem k modernizaci českého rodinného práva. Odklon od tradičního paternalismu a posílení důvěry v kompetenci rodičů jsou hodnoty, které reflektují principy subsidiarity státních zásahů a mají potenciál ulevit justici v případech funkčních rodinných systémů. Legislativní text však konstruuje systém, který je nastaven primárně pro situace, kde panuje rovnováha sil a vzájemný respekt. Pro rodiny zasažené hlubokým konfliktem či patologickými jevy však nová úprava, kombinující presumpci správnosti rodičovské dohody s neformálností procesních postupů, představuje nezanedbatelné systémové riziko.

Klíčovou otázkou pro budoucí praxi zůstává redefinice role soudce. Ačkoliv text zákona, zejména v kontextu omezeného dokazování a extenzivního využití institutu jiného soudního roku, může svádět k pojetí soudce jako pouhého registrátora vůle stran, ústavněprávní a etický rozměr soudcovské funkce takovou rezignaci vylučuje. I v režimu nové úpravy musí soud setrvat v pozici „strážce brány“, který garantuje, že autonomie rodičů nebude realizována na úkor právní sféry nezletilého dítěte.

Pro zajištění ústavní konformity řízení a ochrany slabší strany je nezbytné, aby si aplikační praxe osvojila metodu tzv. „bdělé zdrženlivosti“. Soudní přezkum se v novém pojetí transformuje z hledání „optimálního“ řešení na verifikaci řešení „bezpečného“ a „akceptovatelného“. Aby nedošlo k erozi právních garancí a legitimity soudního rozhodování, jeví se jako nezbytné striktní dodržování následujících kautel, které vyplývají z analýzy obou klíčových aspektů novely:

Pokud justice přijme tuto roli odpovědně a nezneužije novou úpravu k mechanické akceleraci řízení na úkor materiální správnosti, může novela přinést žádoucí zklidnění rodinněprávních sporů. V opačném případě hrozí riziko, že soudy budou produkovat nevykonatelná rozhodnutí a legitimizovat nespravedlivá ujednání, jejichž důsledky ponesou ti, kteří nebyli přímými účastníky dohody – nezletilé děti.