Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, kterého se užívá v situaci, kdy je třeba vysvětlení odborných otázek vážících se ke skutkovému stavu věci. V doktrinálním pohledu představuje pramen poznání o vysoce pravděpodobném či skoro jistém skutkovém stavu věci. Hranice odbornosti znaleckého posudku se týká mezí, ve kterých už nepostačují běžně průměrné znalosti, jakož ani všeobecná lidská zkušenost. Znalecký posudek se stává rovnocenným důkazem, proto na něj plně dopadají procesní zásady dokazování, když je nezbytné jej hodnotit samostatně, ale i ve vzájemných souvislostech s dalšími důkazy. Respektive se uvádí, že znalecký posudek má být podroben všestranné prověrce.² Z hlediska důkazní síly není znalecký posudek považován za privilegovaný důkaz, což z praktického hlediska nevylučuje to, že bývá znaleckému posudku fakticky přikládána vyšší váha.³ Obecně vzato platí, že znalecké zkoumání a jeho výstup v podobě znaleckého posudku musí splňovat řadu formálních, ale i materiálních požadavků. Je pravdou, že na znalecký posudek jsou kladeny vyšší formální požadavky, což nemůže být důvodem k jeho favorizování. Nicméně soudní hodnocení znaleckého posudku může činit potíže, neboť dochází k časté inklinaci k věcnému hodnocení odborných závěrů, což však právní úprava nepřipouští a judikatorní praxe striktně odmítá.

Znalecký posudek má přinést argumentačně uspořádané objektivní poznatky, které budou založeny na odborném (subjektivním) posouzení skutkových okolností a skutečností, proto by měl být vyústěním v odborně správný, přesvědčivý a plně přezkoumatelný závěr.⁴ Z hlediska účelu zákonné úpravy a smyslu znaleckého zkoumání platí, že každý vědní obor má svoje specifické metody a postupy, kterých musí být užito, aby bylo možné dojít objektivního závěru, tj. objektu poznání. V každém takovém případě musí kompetentní znalec postupovat podle soudobých vědeckých poznatků a východisek daného oboru, odvětví a specializace. V opačném případě by totiž znalecký posudek nesl silný potenciál k nepřesvědčivosti, nevěrohodnosti, nepřesnosti, ergo nekvalitnosti.⁵ Odhlédneme-li od normativní roviny, tak je třeba mít na paměti, že i znalecký posudek je lidským výtvorem, proto odráží i lidskou nedokonalost v podobě možných nesrovnalostí a vad. Redukce kvalitativní úrovně znaleckého posudku může být způsobena třemi druhy vad, a to ryze formálními (absence zákonných náležitostí), dále materiálními (věcná nesprávnost odborného posouzení), nebo procedurálními (vadné zpracování).

Posuzování odborných (odborně-kvalifikovaných) otázek se neline pouze v rovině znaleckého zkoumání, ale i třeba v posudkové činnosti týkající se zdravotního stavu. Posudková činnost probíhá v rámci jednotlivých správních řízení, jejichž předmětem jsou určitá práva či nároky plynoucí ze systému sociálního zabezpečení. Posudková činnost je považována za specifickou formu správní činnosti, která je založena nejen na odborných znalostech, ale i specificích posudkové činnosti, přičemž jejím účelem jest vydání posudkového závěru, který neodpovídá jen na skutkové okolnosti, ale rovněž se vypořádává i s právní rovinou.⁶ Na rozdíl od znaleckého zkoumání je však posudková činnost uskutečňována v gesci orgánů veřejné moci, a to posudkových orgánů jako Institutu posuzování zdravotního stavu, který je součástí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), nebo posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“)․⁷ Na dílčí odlišnosti znaleckého a posudkového zkoumání bude poukázáno v textu, když však některé aspekty posudkové činnosti pojaté largo sensu jako hledání odpovědí na odborně skutkové otázky jsou pro obě roviny odborného zkoumání totožné. Jedná se o potřebu odpovídající kvalifikace (odbornosti) příslušného znalce či posudkového orgánu, ať už kolektivní povahy. Sémanticky bude používáno pojmu „znalecký“, což v rámci tohoto pojednání považujeme za vystihnutí odborné povahy.

V minulosti se doktrína i empirie opakovaně zabývala tím, jestli je soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost znaleckého posudku a pokud ano, tak v jakém rozsahu.⁸ V současné době je možné uzavřít, že soud je legitimován k nepřímému hodnocení věcné správnosti znaleckého posudku, resp. obsažených závěrů.⁹ Soud může v rámci své přezkumné činnosti dojít k úsudku, že znalecké závěry nejsou správné (nepřesvědčivé), ale rigorózně je nesmí nahradit či doplnit vlastními závěry, byť by se jevily sebe⛘logičtější a správnější.¹⁰ Soud tak hodnotí znalecký posudek skrze jeho přesvědčivost, která vychází z dostatku a úplnosti podkladů, užité vědecké metodologie, dodržení pravidel logického a racionálního myšlení atd.¹¹ V praktické rovině dochází nezřídka k tomu, že soud má v daném řízení k dispozici několik znaleckých posudků (typicky dva a více). V takovém případě neplatí premisa toho, že by se mohl přiklonit k tomu přesvědčivějšímu, neboť to by popíralo princip volného hodnocení důkazů.¹² Ergo upřednostnění jednoho znaleckého posudku je přípustné, ale musí být řádně odůvodněno s odkazem na souladnost s dalšími důkazy.¹³ Nikoliv výlučně totiž seznání přesvědčivosti jednoho znaleckého posudku nese potenciál přinést prohloubení pochybností o závěrech druhého (dalších) posudku, či přímo jeho zpochybnění.¹⁴

V ústřední fázi soudních a správních řízení stojí dokazování, kterým nemá být nezbytně dosaženo objektivní pravdy, protože to ani není možné, ale má být dosaženo uceleného poznání s maximálně možnou mírou objektivní jistoty, byť založené na subjektivních přesvědčeních. Zcela jednoznačný obraz o skutkovém stavu lze nalézt jen stěží, přičemž by se v ojedinělých případech mohl jevit i jako nepřiměřený požadavek, což je samo o sobě nepřijatelné.¹⁵ Nicméně i dostatečné vysoká pravděpodobnost blížící se jistotě musí vzejít z objektivně relevantních informací a skutečností. Jednotlivé důkazy, včetně znaleckého posudku, musejí vykazovat dostatečnou vypovídající hodnotu.¹⁶ Znalci jako odborníci daného oboru a osoby se specifickým oprávněním si musejí být vědomy mj. toho, že jimi vypracovaný znalecký posudek bude podroben důkaznímu hodnocení, ve kterém mu bude přisuzováno jednotlivě hodnotících znaků jako relevance důkazních informací, objektivnosti, pravdivosti, exaktnosti, věrohodnosti, přesvědčivosti a dalších.¹⁷ U znaleckého posudku by mělo být hleděno harmonizační vyrovnanosti, která se váže k rovnici toho, že naplnění formální stránky nutně a bez dalšího nic nevypovídá o obsahové (materiální) stránce, přičemž ani sebekvalitnější materiální rovina nemůže vyrovnat formální nedostatky.

Materiální hodnota znaleckého posudku tkví v logicky odůvodněných a srozumitelně vysvětlených závěrech, které musejí být, ale i se jevit věcně správné. Materiálně-věcná stránka znaleckého posudku si nutně žádá, aby byl založen na exaktních podkladech a vstupních veličinách (objektivně získaných údajích), a to v návaznosti daného vědního oboru v tzv. heuristickém přístupu.¹⁸ Absence jakéhokoliv měření a zjištění přesných dat nezbytně nutných k vypracování znaleckého posudku pak může být vyhodnocena jako jeho věcný nedostatek, jenž povede k nepřesvědčivosti. Za typický příklad věcné nesprávnosti znaleckého posudku lze z judikatury dovodit právě absenci empirického měření a odhadování vstupních veličin orientačního charakteru. Podle pravidel racionální logiky je třeba se přidržet toho, že vstupní orientační údaje nemohou dát přesné výstupní údaje, proto i znalecký posudek založený na orientačních odhadech se musí jevit orientační povahy.¹⁹ Bohužel judikaturní praxe dospěla k závěru, že i orientační vstupní údaje mohou vyústit v přesvědčivé a srozumitelné znalecké závěry.²⁰ Taková presumpce věcné správnosti znaleckého posudku na základě jeho formální stránky se podle našeho názoru jeví jako nepřijatelná a alibisticky nucená, která se jen snaží udržet úroveň veřejnoprávních prvků, na kterých je znalecká činnost vystavěna. Spíše se kloním k názoru, že pokud znalec dostatečně nekonkretizuje veličiny, ze kterých vycházel, tak lze skutečně pochybovat o výpovědní hodnotě jeho závěrů pro neurčitost, hypotetičnost a spekulativnost.²¹

Podle mého názoru musí být formální i materiální stránka znaleckého posudku ve vzájemně podmíněné konjunkci. Tuto hypotézu vyvozuji z toho, že znalecké závěry jsou de facto vyčíslením určité míry pravděpodobnosti, která se má blížit svým maximám, proto musejí vzejít z exaktních východisek.²² Je jen těžko představitelné, že by hypotetická pravděpodobnost (orientační odhady) vedla k exaktní pravděpodobnosti (přesným výsledkům), byť paradoxní situace nastat dozajista mohou. Jak bylo uvedeno, soud hodnotí znalecký posudek na základě volné myšlenkové úvahy, což odráží skutečnost toho, že je znaleckými závěry přesvědčován.²³ V rámci soudního hodnocení znaleckého posudku se pozornost upírá na právní korektnost a věcnou správnost, což je samo o sobě projevem provázanosti jeho formální a materiální stránky. Vedle toho se právní evaluace dotýká i důkazní relevance a konečně věrohodnosti, která musí být posouzena způsobilostí znalce, úplností a bezvadností podkladů a odbornou odůvodněností závěrů.²⁴ Jelikož je soud o znaleckých nálezech přesvědčován, tak je znalec musí nabídnout v určité seznatelné podobě, což se opět váže k logice a racionalitě, avšak i jiné než té výlučně vědecké.²⁵ Tyto předpoklady rovněž kolidují s tím, co bude předmětem další části, že jen znalec příslušného oboru, odvětví či specializace je schopen adekvátního⛘a odpovídajícího vysvětlení odborné problematiky. Zároveň je třeba zohlednit, že čím specializovanější je otázka či problematika, tím specializovanější musí být i odborník (znalec).²⁶

Nezbývá než věnovat několik poznámek otázce stupně pravděpodobnosti závěrů znaleckého zkoumání ve vztahu ke kvalifikovaným odhadům znalce. V procesu dokazování se častokrát řeší otázka pravděpodobnosti znaleckých závěrů. Otázkou zůstává, jestli lze považovat pravděpodobnostní vyjádření za správné a objektivně použitelné? Většina znaleckých závěrů bývá vystavěna na pravidlech a metodách formální logiky, které činí závěry znaleckého zkoumání za jednoznačné a srozumitelné. V idealizované podobě dochází k přijímání kategorických úsudků, buď potvrzujících nebo negujících, ale někdy také oscilujících mezi oběma póly. V mnoha případech však nelze učinit kategorické závěry, proto se výsledky stávají více či méně pravděpodobné.²⁷ Vlastního poznání se pak dosahuje v závislosti na dalším posilování míry pravděpodobnosti blížící se míře objektivní pravdivosti, a to ve smyslu logického vzorce přechodu od pravděpodobnosti k jistotě. De facto se pravděpodobnost stává nevyhnutelným stupněm poznání směřujícího k objektivní jistotě. V mnohých případech nemůže být důkazní pravděpodobnost exaktně kvantifikovatelná jako predikativní (objektivní fakta), ale jen jako aproximační, tj. založena na epistemickém kritériu subjektivního přesvědčování.²⁸

Mnohá poznání a k nim se vážící řešení však není možné kategorizovat, když závisejí na množině relevantních faktorů. V závislosti na vědním oboru, ke kterému se váží skutkové otázky, může být výsledek znaleckého zkoumání vyjádřen buď verbálně, numericky či jinak. Je to právě výsledný stupeň pravděpodobnosti, který bývá vyjádřen verbálně, proto nejde o matematickou pravděpodobnost, čímž je třeba věnovat zvýšenou pozornost prokazatelnosti znaleckého závěru, zejména ve vztahu k jeho kvalitativní zpracovatelnosti podkladové materie. Naopak exaktně-numerické zkoumání se zakládá na vysoké míře algoritmizace a matematickém vyjádření, které jest podmíněno relativizací skutečnosti. V opačné logice pak docházíme k dedukci toho, že pravděpodobnostní závěry znalce nezaložené na exaktních hodnotách nutně vycházejí z jeho subjektivně kvalifikovaného odhadu.²⁹ V těchto relevancích si je třeba klást otázku toho, jestli a nakolik lze právně akceptovat značnou míru subjektivizace znaleckých závěrů. Některé vědecké teorie k tomu nabízejí východisko, že je žádoucí nahradit ryzí subjektivní přesvědčení za objektivní pravděpodobnost, resp. dojít k objektivizované míře přesvědčení. K tomu však byla položena diskutabilní otázka, byla-li pravdivost skutkové otázky založena na určitém stupni pravděpodobnosti, tak se tato pravděpodobnost promítá i do přijímaného rozhodnutí, což se může projevit v jeho závadnosti.³⁰

Pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku se odstraňují zákonem předpokládaným způsobem, kterým je výslech znalců, přičemž nebylo-li by takové řešení přínosné, tak se nabízí nechat zadat zpracování revizního znaleckého posudku dalším znalcem. Revizní znalecký posudek je možné považovat za nejvíce objektivizovanou formu k odstranění pochybností a nesrovnalostí znaleckých rozporů či nejasností, což je dáno tím, že je podáván další (třetí) názor jinou osobou, čímž se dostává dalšího erudovaného názoru na danou záležitost. U revizního posudku se kloubí kvalitativní rovina s tou kvantitativní, čímž se dostává objektivně požadovaného výsledku, který vykazuje menší míru subjektivnosti. Provedení výslechu znalce, který sám vytvořil daný znalecký posudek, se jeví přínosné toliko k dovysvětlení některých skutečností a rozptýlení vyvstalých nesrovnalostí, a to nejen těch méně významných.³¹ Nehledě na formální aspekty vážící se k postavení znalce, včetně jeho odpovědnosti, je však nepravděpodobné, že by takový znalec svůj výtvor sám ex post zpochybnil tim, že by naznal jeho odbornou nedostatečnost. Nejen z psychologického hlediska je taková varianta spíše nerealistická. Procesní posloupnost v podobě výslechu znalce a až teprve zadání revize nemusí být bez dalšího dodržena, když bude záležet na individuálních okolnostech případu a diskreci oprávněného orgánu (soudu, úřadu či jiného orgánu).³²

Za základní hypotézu považujeme to, že znalecké zkoumání a činnost by vždy měla být prováděna oprávněnou osobou (znalcem) s příslušnou formální a věcnou kompetencí. Formální kompetence představují splnění zákonných předpokladů pro výkon znalecké činnosti. Za věcnou kompetenci je nutné považovat odpovídající oborovou (vědní) specializaci, která bude založena na dostatečných znalostech a zkušenostech.³³ Nedávná praxe navíc poukázala na nezbytnost zabývání se otázkou, jestli znalec disponuje příslušnou odborností k podávání znaleckých závěrů ve vztahu k dané problematice.³⁴ Konečně znalec vždy do znaleckého posudku vkládá své znalosti, vědomosti a zkušenosti. Příklon k materiálnímu požadavku na osobu znalce je podpořen i dalšími skutečnostmi, když příslušný znalec nebude vyloučen ze znaleckého zkoumání jen proto, že tento znalec zkoumal více osob, nebo že dříve či v jiné věci⛘zkoumal tutéž osobu či osoby jí blízké, neboť taková skutečnost je spíše pozitivum pro komplexní posouzení.³⁵ Bez dalšího to však neznamená, že by bylo možné upozadit i formální rovinu vážící se ke znalecké činnosti, neboť je povinností znalce vykonávat jen takovou činnost, pro kterou v rámci svého oboru, odvětví a specializace získal příslušné oprávnění k výkonu znalecké činnosti.³⁶

V nedávné době nastal zlom v dlouhodobě drženém přístupu, byť nemusela být taková skutečnost hned patrná a při nevůli ani vyvoditelná. Při současných problémech s nedostatkem znalců ve většině oblastí se navíc může jednat o poměrně odvážný krok, který však nelze pomíjet. Ústavní soud deklaroval podmínku, aby znalecké zkoumání prováděla jen osoba s příslušnou specializací. De facto tím Ústavní soud postavil na pevno, že by vždy konkrétní problematiku měla řešit jen taková osoba, která jí co možná nejvíce rozumí, protože jen ta může podat objektivní závěry. Kauzálně se případ týkal posuzování zdravotního stavu osoby, která prodělala silný infarkt s trvalými následky. Z toho bylo nasnadě, že se jedná o kardiologickou otázku, ke které se navíc ex ante vyjádřili dva specialisté, a to kardiologové (znalci v oboru zdravotnictví, odvětví interna, specializace kardiologie). V průběhu řízení byl přibrán další znalec jako revizní lékař, ovšem nikoliv se specializací na kardiologii, ale na pracovní úrazy a nemoci z povolání. Ačkoliv se jednalo o lékaře, tak kardiologické problematice nemusel rozumět vůbec, nebo jen zběžně v základních medicínských poznatcích.³⁷ Ústavní soud vyvrátil ustálenou argumentaci opírající se o formální přístup znaleckého zkoumání a posudků, když uzavřel, že výběr posudkového lékaře jako znalce, který má za úkol vyvrátit závěry specialistů z oboru kardiologie, se musí nutně omezit opět do oblasti kardiologické, přičemž jiná volba nemůže obstát.³⁸

Ústavní soud navíc judikoval, že přibrání znalce z jiného oboru než toho, který se týká předmětné věci, je vadou, která dosahuje konstitucionální dimenze. Za znalce je třeba vždy ustanovit odborníka z oboru, či jeho odvětví, do něhož spadá odborná otázka. Nicméně některé oblasti jsou dozajista natolik specifické, že je zapotřebí bezvýhradně setrvat na odborníkovi z daného oboru, ale i specializace. Jiné oblasti jsou zase natolik průřezové, že veskrze každý odborník se může k některým otázkám vyjádřit.³⁹ Je třeba se vyvarovat nežádoucí situace, kdy by mohlo docházet k popírání účelu a smyslu strukturování jednotlivých oborů do jednotlivých odvětví a specializací.⁴⁰ Ad absurdum by se taková strukturace stala bezpředmětnou, kdyby mohl jakýkoliv znalec (např. všeobecný lékař) hodnotit odborné otázky bez ohledu na bližší specializaci (typ. kardiologii či psychiatrii). Této roviny se dotýká i palčivý problém úbytku a nedostatku znalců, což je přičítáno více důvodům (nezájem, tristní odměny), v čehož důsledku je oslabováno právo na obhajobu, tj. i právo na spravedlivý proces.⁴¹ Jedním z charakteristických znaků znalecké činnosti je zastupitelnost, tedy nahraditelnost znalce jiným. Jak ale bude možné nahradit jednoho znalce jiným, když taková osoba fakticky nebude k sehnání. V každém případě je při hledání vhodného znalce třeba vyčerpat všech známých a dostupných (oficiálních) zdrojů, přičemž není-li možné ani tak znalce nalézt, nezbývá než využívat modality ustanovit znalce ad hoc.⁴²

Podle našeho názoru jsou tato východiska aplikovatelná i na posudkovou činnost v gesci orgánů sociálního zabezpečení. Posuzování zdravotního stavu žadatelů o různé sociální dávky provádí lékařská posudková služba prostřednictvím posudkových lékařů a komisí (působnost MPSV a ČSSZ, PSSZ, MSSZ, OSSZ). Jak bude dále poukázáno, i tuto posudkovou činnost častokrát provádějí lékaři, kteří splňují jen formální požadavky. Vyjádření odborných názorů v takových posudcích je potom značně limitující pro příslušné orgány, včetně správních soudů. Nezřídka totiž bývají posudkové závěry nekriticky přejímány do (správních) rozhodnutí.⁴³ Za možné řešení bylo vzpomínáno, že odborné posudky o zdravotním stavu by nahradila závazná stanoviska, která jsou procesně „ohebnější“, když je u nich připuštěno přezkumné řízení.⁴⁴ Analogická využitelnost kladoucí důraz na materiální stránku odborného posouzení zdravotního stavu plyne i z postulátů, že posudek zpracovaný PK MPSV se nevypracovává pro jiné odborníky lékařské komunity, ale pro správní orgány a soudy, také označované za tzv. inteligentní laiky, protože od nich lze očekávat schopnost přesného logického myšlení a umění porozumět skutkovým zjištěním a analyzování jejich příčin, což mj. vyžaduje důkladné vysvětlení odborných souvislostí.⁴⁵ Nicméně i soudní moc dovodila, že kvalitní rozhodování vyžaduje „za jinak stejných podmínek“ vyšší intelektuální úsilí, čímž spotřebovává i větší množství časové kapacity než rozhodování odborně průměrné či slabší.⁴⁶

Posudkové řízení je považováno za zvláštní formu správní činnosti zaměřenou na posuzování zdravotního stavu jednotlivců v oblasti sociálního zabezpečení. I v této oblasti platí, že odborný posudek o zdravotním stavu účastníka řízení není privilegovaným důkazem, ale je důkazem předepsaným. V tomto ohledu rovněž bývá upřednostňován formální přístup, který se váže k tomu, že posudková činnost vyžaduje a předpokládá nejen odborné lékařské⛘znalosti, ale i znalosti z oboru posudkového lékařství, což spatřujeme za „kámen úrazu“.⁴⁷ Posudková činnost vyžaduje odpovídající kvalitu, která se musí promítnout do obsahu daného posudku, který musí být úplný, celistvý a přesvědčivý.⁴⁸ Komplexnost posouzení zdravotního stavu se mj. vztahuje k tomu, aby došlo k vypořádání všech relevantních skutečností s přihlédnutím ke všem podkladům, a to při řádném odůvodnění svých závěrů.⁴⁹ U posudkové činnosti se uplatňuje postulát toho, že ani závěry soudního znalce příslušné lékařské specializace nemohou nahradit závěry přijaté posudkovým orgánem, byť i tak mohou být významné a disponovat určitou procesní váhou.⁵⁰ Soudní znalec jiné specializace, než posudkového lékařství nemůže zaujímat posudkové závěry týkající se invalidity a jiných oblastí sociálního zabezpečení, k nimž jsou ex lege povolány zvláštní posudkové orgány.⁵¹

Neméně významné zůstává i mentální nastavení znalce, který by se vždy měl zaměřit na věcně správné a pravdivé zodpovězení položených otázek, ale vyvarování se postavení pozice „kvazi“ obhájce. Některé zdroje přirovnávají úkol znalce k „tlumočnickému“ úkonu v podobě překladu odborné informace z vědeckého jazyka, jakož i jejího následného vysvětlení.⁵² Uvedené se krajně dotýká i znaleckých závěrů, které jsou podány nad rámec znalecké kvalifikace, když je nezbytné takové poznatky buď potvrdit či vyvrátit, ale pouze jinými odbornými závěry, tj. na základě jiných znaleckých posudků. Znalecké zkoumání je úzce zaměřeno jen na skutkové otázky, tj. jednání a děje odehrávající se v minulosti, kdežto úvahy nad žádoucím jednáním lze pojmout jako právní otázky, které však vycházejí ze skutkových reálií a souvislostí.⁵³ U výše vzpomenutých souvislostí posudkové činnosti ke znaleckému zkoumání se traduje, že jiný posudek než posudkového orgánu se zpravidla nevěnuje rozhodným kritériím (např. desateru životních potřeb).⁵⁴ Formálně-materiální konflikt se promítá do věcné stránky posudkové činnosti, neboť nejen soudy, ale i další veřejné instituce kritizují posudkové orgány, že u posuzování zvládání základních životních potřeb nehodnotí zdravotní stav v komplexnosti, včetně sociálního kontextu lidského života.⁵⁵

Ve výše představených intencích se už i posudkové činnosti a jejím výstupům věnovala soudní moc, když naznala, že nedostatek odbornosti znalce se může promítnout do nesprávného hodnocení relevantních a rozhodných kritérií.⁵⁶ V normativní rovině byl formální přístup uplatňovaný při posudkové činnosti hodnocen i ze strany ESLP, který se kauzálně věnoval tomu, že posudková komise složená ze třech specialistů (ortopedie, fyzioterapie a pracovní lékařství) uzavřela, že posuzovaná osoba netrpí žádným tělesným postižením, které bylo uvedené ve formálním seznamu tělesných postižení. K tomu byla rozebrána i otázka nestrannosti či neutrality posudkových orgánů, které jsou méně nestranné než soudní znalci.⁵⁷ Složení posudkového orgánu, resp. jeho obsazení dostatečně kvalifikovanými odborníky, je třeba posuzovat nejen z formálního hlediska splnění zákonných předpokladů,⁵⁸ ale rovněž i toho materiálního, protože obě hlediska jsou relevantní k evaluaci úplnosti a přesvědčivosti posudku. Nevhodně obsazený posudkový orgán absentující osobu konkrétní odbornosti (daného medicínského oboru, odvětví či specializace) může být důvodnou námitkou mající dopad na přezkoumatelnost posudkového závěru.⁵⁹

Nicméně soudní moc musela naznat, že obsazení posudkového orgánu lékařem určité odbornosti vážící se k jednotlivým onemocněním není předepsáno žádným právním předpisem.⁶⁰ Pozdější judikatura se ustálila na tom, že posudkový orgán musí zahrnovat odbornost jednotlivě zúčastněných lékařů, neboť jen ta se váže k vyslovení medicínských závěrů o druhu a závažnosti konkrétního onemocnění posuzované osoby.⁶¹ Vyslovená východiska jsou zcela pochopitelná, když odrážejí základní podstaty znaleckého i posudkového zkoumání odborných otázek, byť z rozdílných úhlů pohledu. Výkon znalecké činnosti je podmíněn striktnějšími požadavky na osobu znalce, než je tomu dáno pro výkon posudkové činnosti u posudkového orgánu. Uvedené budeme demonstrovat na příkladu lékařů medicíny, protože jako znalci daného oboru a odvětví budou zpravidla vystupovat lékaři konkrétní odbornosti (kardiologie, interna, onkologie atd.), kdežto u posudkového orgánu bude dostačující to, že se bude jednat o lékaře bez ohledu na jeho dílčí medicínské zaměření, bude-li splňovat obecné formální předpoklady posudkové činnosti podle zvláštního zákona.

Přetrvávající nedostatek znalců a posudkových lékařů se promítá v legislativní rovině, neboť platná a účinná právní úprava zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení umožňuje, aby posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti prováděl vedle lékaře i tzv. odborný⛘nelékařský zdravotnický pracovník (dále též „ONZP“).⁶² Odborná způsobilost nelékařského zdravotnického pracovníka se odvíjí od výkonu jeho povolání,⁶³ ale především od získání zvláštní odborné způsobilosti k plnění takových úkolů, a to povinností absolvování certifikovaného kurzu podle zvláštního zákona.⁶⁴ Myšlenka reflektovaná do takové modality je dozajista přínosná, ale faktická realizace se může jevit značně problematickou z pragmatických důvodů. Nelékařský zdravotnický pracovník nemá vzdělání v oblasti medicíny alias není lékařem, proto se jeho odbornost váže k formálnímu předpokladu získání způsobilosti podle zvláštního zákona, ale i materiálnu, kdy neustále musí mít dosažené vzdělání zdravotnického směru.⁶⁵ Jak bylo výše polemizováno, tak se lze jen stěží domnívat, že by takový ONZP mohl v dostatečné míře porozumět nespočtu diagnóz či anamnéz, aby je mohl hodnotit ve vztahu zákonných kritérií dílčích nároků, když takové závěry mohou činit problém i specializovaným lékařům.

Na závěr lze shrnout, že přezkum věcné správnosti odborného (znaleckého) posudku představuje složitý, komplexní, a především mnohovrstvý proces, který nelze redukovat na pouhé formální hodnocení ve smyslu dodržení zákonných kritérií. Zcela racionálně docházím k závěru, že sice nelze pomíjet formální bezvadnost odborného (znaleckého) zkoumání, která vychází z pozitivní zákonné úpravy, ale upozaďovat není možné ani jeho materiální stránku. Vždy by se mělo dbát harmonizační vyrovnanosti formální a materiální stránky odborného posudku. Soudní přezkum vyžaduje orientaci na úplnost, srozumitelnost a věrohodnost znaleckých závěrů, neboť jimi je soud přesvědčován. I soudní moc naznala, že rozhodování soudů je častokrát kompromisním řešením oscilujícím mezi kvalitou a kvantitou.⁶⁶ Toto východisko se neváže jen ke znalcům a jejich činnosti, ale promítá se i do formálních i materiálních požadavků na složení posudkových orgánů, které musejí plnit účel svého zřízení. Klíčovým kritériem zůstává aspekt přesvědčivosti, který je nezbytně podmíněn logickou konzistencí a transparentností, ale především kvalitou vstupních úvah a metodologickou korektností zvoleného postupu.

Rovněž bylo zapotřebí se zabývat pravděpodobností, která se nezřídka promítá do znaleckých závěrů. Pravděpodobnost bývá nevyhnutelným stupněm poznání, které samo o sobě není možné vždy redukovat do kategorických soudů „ano-ne“, protože často připouští různá řešení. Pravděpodobnostní znalecké závěry často vykazují nepřehlédnutelnou nejistotu a v různé míře i subjektivní odhady znalce. Ve vztahu k osobě znalce je však prvek subjektivismu nevyhnutelný, když zároveň představuje nepřehlédnutelnou slabinu znaleckého dokazování. Nicméně je to právě formální status znalce, který klade zvýšené požadavky na jeho činnost. Z této podstaty by se měl znalec sám přísně vyvarovat převážení subjektivismu nad objektivismem při jeho činnosti. Za situace, kdy bude znalec vycházet z odhadovaných, a nikoliv exaktně zjistitelných údajů a dat, bude jeho závěr nepřesný, proto i materiálně bezvýznamný. Shodné bude platit pro znalecké či posudkové zkoumání, které bude provádět osoba bez přesně odpovídající specializace. Za podobných východisek je třeba hledět i formálních a materiálních kompetencí znalců a posudkových orgánů. Nesprávné obsazení posudkového orgánu nese potenciál promítnutí se do přesvědčivosti, úplnosti a celistvosti výsledného posudku, který už je soud oprávněn hodnotit.

Bez dalšího platí, že jistota a objektivita znaleckého zkoumání a závěrů je závislá na řadě faktorů, když vůbec za první je nutno považovat úplnost vstupních parametrů. Z hlediska objektivnosti a přezkoumatelnosti výsledků znaleckého zkoumání musí být zřejmé, jaké podklady byly vzaty v potaz z hlediska požadované (ne)shody se závěry, což je spojeno s určitou mírou pravděpodobnosti. Do hodnocení znaleckého posudku se musí promítnout právní korektnost jednotlivých důkazů z hlediska jejich relevance. Dále především zmíněná věrohodnost, která tkví ve způsobilosti znalce, úplnost a bezvadnost podkladového materiálu, ale i odborná odůvodněnost znaleckých závěrů. Lze shrnout, že vyjádření znaleckých zjištění musí splňovat následující požadavky, a to vyváženost, logiku, robustnost a i transparentnost. Tyto charakteristiky v podobě logicky strukturovaných a srozumitelně vysvětlených závěrech tvoří materiální hodnotu znaleckých závěrů. Takové atributy se musejí promítnout i do pravděpodobnostních závěrů znaleckého zkoumání, a to z pohledu jejich posunu od subjektivismu k objektivismu. V zahraničí se někdy pro subjektivně vyjádřenou pravděpodobnost využívá vyjádření „s rozumným stupněm vědecké jistoty“ nebo „přiměřená vědecká jistota“, což ale považujeme za silně problematické.⁶⁷

V soudní rozhodovací praxi je možné rozpoznat kritické hodnocení znaleckých a posudkových závěrů, což lze považovat za vyvažující přístup k případné nespravedlnosti v důsledku stižení takových závěrů silným subjektivismem či přepjatým formalismem. Věcný rozsah soudního přezkumu znaleckého posudku je však omezený, protože soud nemůže nahrazovat kvalifikované a odborné závěry znalce svými vlastními. Na druhou stranu je to právě přesvědčivost, která sehrává klíčovou úlohu v hodnocení znaleckého či posudkového závěru. V důsledku nepřesvědčivosti, která nastane za situace, kdy přijatý znalecký závěr neodpovídá vstupním parametrům či posudkový závěr o zdravotním stavu je rozporný s dílčími lékařskými zprávami, je soud oprávněn takový znalecký či posudkový závěr zpochybnit, ale nesmí jej nahradit vlastním úsudkem. Závěrem můžeme konstatovat, že materiální i formální stránka znaleckého či posudkového zkoumání musí být vyvážená, kdy ani jednu není možné bez dalšího upřednostnit na úkor druhé. Současné legislativní trendy a fragmentovaná řešení faktického nedostatku kvalifikovaných osob v pozici znalců či obsazení posudkových orgánů (zmíněné ONZP) jsou možná založeny na vznešených myšlenkách, ale prakticky se jeví silně problematické, když jimi dochází spíše k úbytku kvality znalecké a posudkové činnosti.⛘