Předně je třeba říci, že Česká republika dosud nepřijala speciální mechanismus k ochraně dětí prostřednictvím evidence pachatelů odsouzených za násilnou a zejména pak sexuální trestnou činnost spáchanou vůči dětem. Tím se odlišuje např. od Německa a dalších evropských zemí, kde je ochrana dětí prostřednictvím registrace sexuálních delikventů státem bez větších problémů zajišťována již řadu let.²

Dosavadní neutěšený stav si dala za úkol napravit nová právní úprava přijatá v současném znění novelou trestního zákoníku a souvisejících trestních a správních předpisů č. 270/2025 Sb., která zavedla nový institut, tzv. dětský certifikát. Zda však skutečně takovou cílenou, efektivní ochranu tento nástroj s účinností od 1. 1. 2027 nabízí, je sporné. Kromě technických nedodělků, které se snad do konce tohoto roku podaří odstranit, se jeho právní úprava vyznačuje i některými zásadními nedostatky, na které bylo bezvýsledně upozorňováno již při samotném projednávání příslušného sněmovního tisku.³ Naštěstí je čas, byť jej není mnoho, největší věcné, zejména systémové chyby ještě poslaneckým návrhem odstranit. Oč konkrétně se především jedná?

Asi neproblematičtější je přechodné ustanovení obsažené v čl. XII zákona č. 270/2025 Sb., týkající se novelizovaného zákona č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů a evidenci přestupků. To totiž stanoví povinnost uvést v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi (dále i jen evidence) údaje o pachatelích pravomocně odsouzených za vybrané trestné činy počínaje 1. 1. 2005, tedy více než 20 let od jejich pravomocného odsouzení za předpokladu, že by takový záznam měl být v evidenci podle platné a brzy již účinné (1. 1. 2027) právní úpravy veden. Důsledkem takového záznamu je pak pro takto v evidenci vedenou osobu nemožnost 20 let nebo po dobu 100 let od jejího narození (tedy fakticky nikdy) vykonávat činnosti zahrnující přímý a pravidelný kontakt s dětmi. A to vše retroaktivně, tzn. zpětně se zdůvodněním, že nejde o trest, ale o preventivní opatření k ochraně dětí. Rozlišeno není ani to, jaký konkrétní druh trestu byl pachateli v minulosti pravomocně uložen, zda šlo např. o podmíněné odsouzení, obecně prospěšné práce nebo nepodmíněný trest odnětí svobody, a v jaké konkrétní výměře byl stanoven.

Uveďme příklad: v roce 2010 mladý dvacetiletý muž napadne a zraní čtrnáctiletého chlapce a bude za to v roce 2011 pravomocně odsouzen. Protože se nebude jednat o těžkou újmu na zdraví, ale „jen“ o lehčí zranění, bude pravomocně odsouzen za ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. b) TrZ k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok s tříletou zkušební dobou․ V roce 2014 úspěšně zkušební lhůta uběhne a jeho odsouzení bude zahlazeno. V mezidobí ukončí vysokoškolské pedagogické vzdělání a stane se učitelem. Již nikdy se nedopustí nového trestného činu. Počínaje 1. 1. 2027 bude však registrován v nově zavedené evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi, a to zpětně za trestný čin, za který byl pravomocně odsouzen před 16 lety, bez ohledu na to, že již bylo jeho odsouzení dávno zahlazeno, a má tedy tzv. čistý trestní rejstřík. A protože je u trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. b) TrZ stanovena trestní sazba ve výměře jednoho roku až pěti let, nesměl by již takový člověk nikdy (podle platné právní úpravy 100 let od svého narození) vykonávat svou učitelskou profesi, neboť podle § 29a odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve zněním účinném od 1. 1. 2027, nebude do konce života splňovat podmínku bezúhonnosti, která je vyžadována pro výkon činnosti pedagogického pracovníka vykonávajícího přímou pedagogickou činnost působením na nezletilou osobu.

Na uvedeném případu lze dobře demonstrovat skutečnost, že současná platná právní úprava by měla být změněna, neboť porušuje princip proporcionality, tj. přiměřenosti přípustné intenzity státního zásahu do osobnostních práv jednotlivce. Kromě toho zde jde podle mého názoru o pravou retroaktivitu, kdy se obsahově nová právní regulace vztahuje k minulosti, kterou nepředvídatelně a pro dotčenou osobu nepříznivě hodnotí a sankcionuje (byť „jen“ správním preventivním opatřením, nikoli trestní sankcí), když odebírá dotčenému jedinci možnost profesionální seberealizace, a to např. i po více než 15, nebo dokonce 20 letech od spáchání původního trestného činu, který nadto v naprosté většině podobných případů byl již dávno zahlazen. Současně je tímto negativně hodnotícím přístupem k minulosti odsouzené osoby popřena v trestním právu a judikatuře nejvyšších soudů a Ústavního soudu dlouhodobě prosazovaná zásada možné resocializace pachatele.⁴

Dále je třeba upozornit na to, že stávající právní úprava pomíjí i skutečnost, že některé trestné činy zůstanou ve své vývojové fázi, tzn. nikdy nedojde k jejich dokonání, a tedy poměrně často ani ke škodlivějšímu následku (srov. např. pokus ublížení na zdraví). Pachatel pokusu trestného činu, který nemusí být podle stávající právní úpravy ani sexuální povahy [srov. výčet trestných činů uvedený v § 9d odst. 1 písm. a) RejTr] a neměl zásadně nepříznivý dopad na život poškozeného, se bez ohledu na tyto skutečnosti do evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi dostane a kromě stigmatizujícího dopadu na⛘svůj osobní život bude čelit i vysokému riziku ztráty možnosti vykonávat své povolání, pokud je spjato s přímým a pravidelným kontaktem s dětmi.

V praxi se dotčená osoba po zjištění, že je uvedena v evidenci, zřejmě obrátí s návrhem na výmaz, popř. opravu na soud, který rozhodoval věc v prvním stupni. Soud nařídí zpravidla veřejné zasedání, pokud se nebude jednat o případ, že s návrhem na výmaz bude souhlasit i státní zástupce a soud bude moci rozhodnout i v neveřejném zasedání. Nevyhoví-li soud žadateli a výmaz nebo opravu v evidenci neprovede, může neúspěšný žadatel podat proti takovému rozhodnutí stížnost s odkladným účinkem. Tento procesní režim soudního přezkumu přechodného záznamu v evidenci je upraven pouze v čl. IV bodu 7, a to ve spojení body 8 a 9 téhož článku zákona č. 270/2025 Sb., a nenajdeme jej proto jako novelizované ustanovení v trestním řádu, což lze rovněž označit jako svým způsobem dosti nestandardní (a nepřehlednou) legislativní úpravu.

Vezmeme-li v úvahu obvyklé doby, ve kterých budou soudy rozhodovat o žádostech o výmaz nebo opravu v evidenci a případných stížnostech o zamítnutí takových žádostí, domůže se pravomocného rozhodnutí žadatel v lepším případě do cca 6 měsíců, spíše však do jednoho roku. Pokud ani po využití řádných opravných prostředků nebude takový žadatel úspěšný, pak se zřejmě obrátí na Nejvyšší soud využívaje nové možnosti podat dovolání [§ 265a odst. 2 písm. f) TrŘ], a to na základě nového dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. l) TrŘ] umožňujícího podat proti rozhodnutí soudu nesplňujícího zákonné podmínky – zde pro provedení záznamu v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi – dovolání. V takovém případě musí počítat s výrazně delší dobou na vyřízení této záležitosti. V mezidobí přijde zřejmě o práci, resp. nebude moci vykonávat svou profesi. V případě úspěšného opravného prostředku, kdy nakonec k odstranění záznamu z předmětné evidence dojde, bude jeho dalším logickým krokem podání žaloby o náhradu škody způsobené mu ztrátou zaměstnání, kterou si nezavinil. Byť ani úspěšný opravný prostředek neznamená automaticky vznik odpovědnosti státu a nárok na náhradu celé ztráty příjmu, je třeba s tímto rizikem počítat. Těžko lze nyní odhadnout, kolik takových případů bude existovat, nelze však počítat s jednotkami, ale spíše se stovkami.

Dalším podstatným věcným problémem je nedostatečně diferencovaný výčet trestných činů, které by měly být podle nové právní úpravy v evidenci vedeny. Ochrana dětí před sexuálními recidivními agresory musí být správně zacílená, má-li být skutečně účinná, a neměla by nediferencovaně zahrnovat i jednorázové pachatele méně závažných trestných činů nesexuální povahy. Paušálně pojaté zahrnutí pachatelů, kteří se sice v minulosti dopustili trestných činů, avšak tyto buď nejsou natolik závažné, aby odůvodňovaly dlouhodobou, nebo dokonce doživotní nemožnost práce s dětmi, nebo jsou obecně méně závažné a nejsou sexuální povahy, vyžaduje ještě pečlivou revizi [srov. výčet trestných činů uvedený v § 9d odst. 1 písm. a) RejTr], jejíž výsledek by pak mohl být promítnut do příslušného poslaneckého návrhu.

Opomenout nelze ani absenci zvláštního režimu, který zákonodárce od nabytí účinnosti zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, tedy od 1. 1. 2004, vůči mladistvým pachatelům trestné činnosti standardně uplatňoval a uplatňuje, a který je jednoznačně vyjádřen již v základních zásadách této právní normy (§ 3 ZSM). Zařazení věkové kategorie mladistvých, tj. 15, 16 a 17letých pod striktní režim vedení záznamů dospělých pachatelů i za období před nabytím účinnosti nové právní úpravy, tj. před 1. 1. 2027, je v rozporu se zásadou, která v § 3 odst. 1 ZSM jasně deklaruje prioritní zájem na začlenění mladistvého (stejně jako dítěte mladšího 15 let) do rodiny a sociálního prostředí. Platná právní úprava však vede k naprostému opaku – společenské stigmatizaci a riziku sociálního vyčlenění. I v tomto ohledu je proto podle mého názoru zásah zákonodárce nezbytný. Mladistvý pachatel by neměl spadat pod režim určený pro dospělé (srov. přechodná ustanovení). Jediná dosavadní výjimka, která se týká mladistvých pachatelů, je upravena u trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 TrZ, kdy soud musí o provedení záznamu v evidenci v případě hrozícího rizika recidivy individuálně rozhodnout. Tato výjimka by se měla stát pravidlem u všech trestných činů, za které byli mladiství pachatelé odsouzeni. Jde o legislativně velmi jednoduchou změnu, kterou by se snadno předmětná systémová chyba odstranila.

Nejnebezpečnějšími jsou pro děti nepochybně násilní sexuální recidivisté, kteří své trestné činy bez ohledu na v minulosti již vykonané tresty znovu opakují. V této souvislosti vyvstává otázka, jak vysoká je jejich statisticky vykazovaná speciální (stejnorodá) recidiva? Odpověď hledejme v oficiálních statistikách a dostupných kriminologických analýzách.

Poslední výzkum navazující na předchozí výzkumy zaměřené na sexuální trestnou činnost⁵ a její pachatele realizoval v České republice Institut pro kriminologii a socialní prevenci (IKSP) a jeho výsledky byly publikovány v roce 2015.⁶ Mezi pro nás nejzajímavější výzkumné zjištění týkající se recidivy u pachatelů zejména násilné sexuální kriminality patří závěr, že přinejmenším v tomto výzkumu byly ze zkoumaných 584 pachatelů trestných činů sexuální povahy zastoupeny osoby s již minimálně jedním záznamem v RT v 71 % (v minulosti se dopustily alespoň jednoho trestného činu předtím, než spáchaly zkoumaný sexuální trestný čin), nicméně nového sexuálního trestného činu (násilné i nenásilné povahy) se z nich dopustilo pouze 28 % a speciální recidivy, kdy se dopustily v minulosti již alespoň jednou znásilnění, které pak spáchaly znovu, jen v necelých 17 %.⁷

V ČR nemáme bohužel k dispozici žádnou relevantní kriminologickou analýzu vycházející z reprezentativních statistických dat ohledně speciální recidivy pachatelů sexuální násilné trestné činnosti, a proto je třeba i výše uvedená zjištění citovaného výzkumu IKSP brát jen jako orientační.

Lze však předpokládat, že pachatelé násilné sexuální trestné činnosti se nebudou v evropských zemích od sebe výrazněji – přinejmenším pokud jde o jejich modus operandi – odlišovat, a proto bude zajímavé seznámit se s výsledky reprezentativních, opakovaně prováděných kriminologických analýz např. v Německu, byť jsou tyto na rozdíl od výše citovaného českého výzkumu jinak metodologicky koncipované, a nelze jejich výsledky proto přímo srovnávat.

Německé výzkumy dlouhodobě sledují četnost a dobu, kdy dojde k novému odsouzení pachatelů po již v minulosti jednou pravomocně uložené (tzv. referenční) ambulantní trestní sankci a v případě, kdy se jednalo o stacionární sankci, tzn. spojenou s odnětím svobody, po jejím výkonu, a to v určitém (follow-up) období. Tím nám mohou nabídnout velice spolehlivý obraz o frekvenci, a tedy i riziku opakování trestných činů. Zároveň sledují zvlášť i recidivu u násilných sexuálních a recidivu u dalších nenásilných sexuálních trestných činů.

Nás budou zajímat konkrétně údaje o trestných činech zahrnutých pod skutkové podstaty „Vergewaltigung“ a „sexuelle Nötigung“, které se překrývají, byť ne zcela, s naším znásilněním a částečně i sexuálním útokem. Zvláštní pozornost je zde věnována i případům speciální recidivy, kdy se již jednou odsouzení, popř. po výkonu nepodmíněného trestu propuštění pachatelé dopustí znovu téhož sexuálního⛘trestného činu (tj. Vergewaltigung nebo sexuelle Nötigung). Podívejme se na konkrétní čísla.⁸

Zatímco recidiva se obecně u pachatelů trestných činů v Německu pohybovala v analýzami naposled sledovaném období let 2010 až 2019 kolem 48 %, u pachatelů výše uvedených sexuálních násilných trestných činů byla celkově vykazovaná obecná recidiva o něco nižší, 41 %. Tato čísla však vypovídají o jakékoli trestné činnosti spáchané po pravomocném odsouzení nebo po výkonu trestu pachatelem sexuálního trestného činu; nejedná se tedy o speciální, ale o obecnou recidivu těchto pachatelů.

Čísla vypovídající o speciální recidivě, tzn., zda se dopustil pachatel po svém odsouzení k trestu nespojenému s odnětím svobody nebo po svém propuštění z výkonu nepodmíněného trestu stejného sexuálně zaměřeného trestného činu (např. v minulosti i později znásilnění) jsou však odlišná. V rámci devítiletého sledovaného období se sexuálního násilného trestného činu znovu dopustilo „pouze“ 2 % těchto pachatelů, a to nejčastěji v rozmezí 16 až 30 měsíců od svého dřívějšího odsouzení. Doplnit je třeba i zjištění, že jiného násilného trestného činu nesexuální povahy se dopustilo 13 % všech již v minulosti odsouzených sexuálních delikventů.⁹

Tím se potvrzují výsledky jiných studií, které uvádějí, že počty speciálních recidivistů v oblasti násilné sexuální kriminality jsou výrazně nižší než počty recidivujících pachatelů jiné trestné činnosti (uváděná procenta se většinou pohybují mezi 5 % až 15 %, v závislosti na metodologii a zaměření výzkumu). Kategoričtější závěry by však bylo možné dovozovat až na základě důkladnějšího vyhodnocení kriminologických poznatků z dalších relevantních výzkumů a studií, což není předmětem tohoto příspěvku.¹⁰

Německé statistické analýzy poměrně detailně zkoumají i četnost dalšího nebezpečného trestného činu „Sexueller Missbrauch“ (sexuální zneužití), zahrnujícího několik skutkových podstat a chránícího osoby mladší 14 let (jen částečně se překrývá s naším pohlavním zneužitím podle § 187 TrZ chránícího děti mladší 15 let). I zde výsledky ze sledovaného devítiletého období od pravomocného odsouzení nebo výkonu nepodmíněné trestní sankce za sexuální zneužití ukazují, že riziko speciální recidivy u této trestné činnosti je překvapivě nižší, než u je tomu u recidivy obecně. V rámci devítiletého sledovaného období se sexuálního zneužití dopustí „pouze“ 4 % těch, kteří za to byli již v minulosti odsouzeni, přičemž totéž číslo (4 %) se týká i těch, kteří byli odsouzeni za jiný sexuální trestný čin, než je sexuální zneužití. Pokud tito pachatelé spáchají znovu násilný nesexuální trestný čin, pak je tomu tak v 8 % případů. Nejčastěji se pak tito pachatelé dopouštějí jiné trestné činnosti nesexuální povahy (23 %).¹¹

Na základě těchto statistických zjištění zahrnujících veškeré pravomocně odsouzené pachatele výše uvedených sexuálních trestných činů potrestaných německými trestními soudy v období 9 let sice nelze dovozovat závěry o konkrétních příčinách nižšího výskytu speciální sexuální recidivy, přesto názorně dokumentují význam zacílené a diferencované státní intervence prostřednictvím individualizovaného posouzení případu, která pracuje se specifickými rizikovými faktory, a může tak příznivě ovlivnit i riziko opětovného spáchání sexuálního deliktu.

To je i jeden z důvodů, proč je v posledních 20 letech věnována taková pozornost vyhodnocování rizika recidivy prostřednictvím dlouhodobě zaměřených, opakovaných statistických analýz. Systematicky shromažďované, komplexní statistiky o recidivě mají z evropských zemí nyní k dispozici např. v Anglii, Walesu a Skotsku, v Irsku, ve Francii, v Nizozemsku, v Rakousku, ve skandinávských zemích, ve Švýcarsku a Estonsku.¹² Je velká škoda, že takovými podrobnými statistikami nedisponuje také ČR.

Důležitost znalosti kriminologických poznatků pro odpovědnou přípravu právní úpravy de lege ferenda je nezpochybnitelná. Provedení kodifikace nebo novelizace bez vyhodnocení expertních a výzkumných poznatků k dané oblasti může sice dočasně uklidnit veřejnost, nese však s sebou vždy značná rizika vedlejších negativních dopadů. Kromě toho se pak v aplikační praxi může nedostatečně promyšlená nová právní regulace ukázat jako málo funkční. A právě to by mohl být podle mého názoru případ nynější, již platné právní úpravy, zakotvující do našeho dosud nedostatečného systému ochrany dětí před sexuálními recidivisty sice dobře zamýšlený, avšak ve své současné podobě ještě nedokonalý institut tzv. dětského certifikátu.

Pro srovnání není bez zajímavosti seznámit se alespoň stručně i s právní úpravou ochrany dětí před sexuálními delikventy aplikovanou u našeho německého souseda, který s ní má již dlouholeté zkušenosti. Konkrétně se jedná o tzv. erweiteres Führungszeugnis (volně přeloženo jde o rozšířený výpis, resp. osvědčení, z rejstříku trestů), který byl zaveden v roce 2010 novelou spolkového zákona o centrálním registru trestů (Bundeszentralregistergesetz, BZRG), a to vložením nového § 30a BZRG upravujícího podmínky jeho vydávání.¹³ Tento rozšířený výpis z rejstříku trestů obsahuje odsouzení za prakticky všechny sexuální trestné činy, a to i méně závažné, a dále pak i jiné trestné činy, které by mohly být z hlediska ochrany dětí a dospívajících významné.

Poskytovatelé veřejné i soukromé péče o děti (zaměstnavatelé) jsou povinni si ověřit, zda osoby pracující s dětmi nebyly za vyjmenované trestné činy v minulosti pravomocně odsouzeny, a požádat takové zájemce o práci s dětmi o předložení tohoto rozšířeného výpisu trestů. Kromě toho jsou vázáni i dalšími speciálními (sektorovými) právními předpisy podmiňujícími výkon určité profese např. trestní bezúhonností.

Od roku 2021 došlo v Německu ke zpřísnění právní úpravy (§ 34 BZRG), kdy se odsouzení za sexuální trestné činy uvádějí v rozšířeném výpisu z rejstříku trestů po dobu 10 let a u závažných sexuálních trestných činů až po dobu 20 let. U nejzávažnějších forem sexuálních trestných činů, kdy je následkem takového zločinu např. smrt dítěte nebo jiná jeho těžká újma, pak může soud rozhodnout o tom, že⛘dotčená osoba bude uváděna v rozšířeném výpisu doživotně, aby se již nikdy k práci s dětmi nedostala.

Nejdůležitější rozdíl mezi německou a českou právní úpravou však spočívá v tom, že německý zákonodárce upřednostnil individualizovaný přístup tím, že se doba, po kterou je osoba uváděna v rozšířeném výpisu z rejstříku trestů řídí podle soudně uloženého druhu a délky trestu. Doba vedení sexuálních delikventů v rozšířeném výpisu z rejstříku trestů tak sice zůstává zákonným důsledkem odsouzení, nicméně je bezprostředně vázána na soudní rozhodnutí o trestu, které logicky zohledňuje všechny konkrétní okolnosti případu, včetně osobnosti pachatele. Jinak řečeno, německý soudce tak, byť jen nepřímo, svým rozhodnutím o druhu a délce uloženého trestu ovlivňuje i délku doby, po kterou bude osoba v rozšířeném rejstříku trestů vedena.¹⁴

Tuto důvěru v trestní soudy očividně český zákonodárce neměl, když se zařazení do evidence skutečností důležitých pro práci s dětmi až na určité výjimky řídí zásadně podle výše trestní sazby stanovené za trestný čin, který je podkladem záznamu v této evidenci, tedy bez ohledu na to, jaký trest byl pachateli konkrétního činu soudem pravomocně uložen. V praxi tak tato právní úprava může kromě žádoucího posílení ochrany dětí a dospívajících přinést některé vedlejší negativní důsledky, a to právě s ohledem na nedostatečnou diferenciaci evidovaných osob, které budou žádat o soudní přezkum opodstatněnosti vedení jejich záznamu v evidenci. To může zejména v počátečním období vést k zahlcení soudů žádostmi o přezkum záznamu v evidenci, provedeného na základě odsouzení, ke kterému došlo do nabytí účinnosti zákona. Míč se tak paradoxně může vrátit zpět na „soudní hřiště“ a bude opět na soudech, aby prověřily, zda je skutečně v evidenci vedená osoba pro práci s dětmi nebezpečná.

Byť je nyní obtížné odhadnout, kolik takových případů bude, obávám se, že to nebudou, nezmění-li se platná právní úprava, výjimečné případy. Ani to by nám nemělo být lhostejné, protože trestní soudy by se měly zabývat prioritně řešením otázky viny a trestu za aktuálně spáchané trestné činy, nikoli např. rozhodováním o opodstatněnosti vedení záznamu o kdysi pravomocně odsouzeném pachateli v evidenci skutečností důležitých pro práci s dětmi, kdy v řadě případů již bude takové odsouzení zahlazeno.

V této souvislosti nelze zapomenout ani na hrozící ústavní přezkum předmětné nové právní úpravy – zejména pak přechodného ustanovení, které novela č. 270/2025 Sb. ve svém čl. XII s účinností od 1. 1. 2027 v souvislosti s nově zavedeným § 9d RejTr obsahuje. Pravděpodobnost, že alespoň jeden soud, který by novou právní úpravu měl po 1. 1 .2027 v této podobě aplikovat, své řízení přeruší a obrátí se na Ústavní soud, není vůbec malá.

S ohledem na výše uvedenou kritiku nepřiměřenosti intenzity zásahu státu do osobnostních práv jednotlivce porušující nejen princip proporcionality, ale v určitém rozsahu i zásadu ne bis in idem a zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele trestného činu, nelze vyloučit, že právě toto přechodné ustanovení v případném ústavním přezkumu neobstojí.¹⁵

A pokud by i před naším Ústavním soudem předmětná právní úprava obstála, byl by výsledek jejího případného přezkumu před ESLP ve světle jeho dosavadní rozhodovací činnosti, kdy je opakovaně zdůrazňováno, že název opatření (zde ztráta bezúhonnosti na základě záznamu) není rozhodující, ale podstatný je vždy jeho obsah (zde zákaz či omezení výkonu určité činnosti, a to i retroaktivně), pro ČR nejistý. Rozhodnutí týkající se předmětné oblasti sice již v minulosti ESLP přijal a podanou stížnost rozhodl v neprospěch stěžovatele Fabrice Gardela¹⁶ odsouzeného v roce 2003 za sexuální trestnou činnost, který byl zařazen do francouzského národního rejstříku pachatelů sexuálních trestných činů vytvořeného v roce 2004, tedy až po svém odsouzení.¹⁷ S podobným výsledkem v případě přezkumu české právní úpravy u ESLP ovšem s ohledem na její významné odlišnosti od francouzské právní úpravy počítat najisto rozhodně nelze.

Jak z této „pasti“ ven, je přitom oříšek nejen pro zákonodárce, ale i pro samotné soudy, které nejsou ani organizačně, ani personálně na novou právní úpravu připraveny. To samozřejmě nic nemění na skutečnosti, že jsme v ČR dlouhodobě ochranu dětí před pachateli sexuálních trestných činů zanedbávali, a proto náprava současného neutěšeného stavu již nesnese dalšího odkladu, a to i s ohledem na nutnost plnit naše evropské a mezinárodní závazky.¹⁸

V trestních zákonech předvídané právní následky spáchaných trestných činů jsou úzce provázány a musí se řídit ústavními mantinely určujícími jejich meze, jako jsou zejména principy předvídatelnosti, rovného zacházení, přiměřenosti sankce závažnosti spáchaného činu, monopolu soudu v oblasti ukládání trestů a dalšími relevantními zárukami omezujícími svévolné mocenské státní zásahy v této oblasti.¹⁹ Tento odbornou naukou i aplikační praxí nezpochybňovaný ústavněprávní rozměr konstrukce trestních sankcí, jak jsou zákonně zakotveny a uplatňovány v naprosté většině evropských zemí, má však jedno úskalí. Vně tohoto rigidního, striktně regulovaného a kontrolovaného systému existují ještě další netrestní sankce, jejichž dopady jsou často citelnější než uložený trest.

Zákazy výkonu určité činnosti (nejčastěji oprávnění řídit motorová vozidla), odejmutí živnostenského oprávnění, vysoké pokuty za daňové delikty, doprovázené často dalšími stigmatizujícími opatřeními zasahujícími do osobní i profesní sféry, jsou potrestanými osobami vnímány nezřídka jako větší újma než soudem vyměřený trest (např. peněžitý trest, podmíněné odsouzení nebo jiná alternativní trestní sankce).

Ač je ze strany státu tato pachateli doplňkově „způsobená újma“ laickou veřejností zpravidla vnímána jako logická reakce na spáchaný trestný čin, nemělo by nám uniknout, že se jedná o správní sankci, podléhající výrazně nižší míře vnější kontroly, než je tomu u soudem ukládaných trestů. Co z toho vyplývá, je vcelku jasné: nižší míra kontroly intenzity státních zásahů do života již jednou soudem potrestaného pachatele může vést k porušení shora uvedených ústavních principů, které by měly být uplatňovány bez ohledu na to, zda jde o sankci upravenou a ukládanou podle trestního zákoníku nebo podle správního předpisu. Realita je však jiná. Správní úřady často a v plném rozsahu využívají možností správního postihu a ukládají přísné⛘správní sankce (zejména v oblasti daňové a finanční), a to v rozsahu a výměře, které mohou být v některých případech v rozporu se zásadou ne bis in idem. Obávám se, aby se dalším takovým příspěvkem do „duplicitního systému trestání“ v ČR nestal právě nový institut tzv. dětského certifikátu. I proto by bylo třeba některé jeho parametry ještě změnit.

S ohledem na to, že tento příspěvek je zpracován koncem srpna 2026 a do nabytí účinnosti právní úpravy tzv. dětského certifikátu dne 1. 1. 2027 zbývají čtyři měsíce, nelze již počítat s rozsáhlejšími koncepčními změnami, byť by jich bylo podle mého názoru třeba. Přesto lze ještě i nyní odstranit prostřednictvím poslaneckého návrhu alespoň nejkontroverznější nedostatky platné právní úpravy. Taková novelizace by měla být zaměřena přinejmenším na:

Ráda bych na tomto místě ještě upozornila na jeden důležitý aspekt výše popsaného „pokusu o opravu“ platné právní úpravy. Bohužel je v těchto případech třeba počítat s možnou negativní mediální odezvou, kdy laická veřejnost bude informována, že konkrétní předkladatel, resp. předkladatelé poslaneckého návrhu ohrožují včasné spuštění tzv. dětského certifikátu v praxi, straní sexuálním deviantům, když u některých zpochybňují legitimnost jejich zařazení do evidence, a tím zamýšlenou ochranu dětí oslabují. Byť je pravý opak pravdou, jak bylo výše i na základě některých kriminologických poznatků a statistických dat vysvětleno, výsledek takové mediální „interpretace“ nelze nikdy předem spolehlivě odhadnout.²⁰ Navzdory tomu je podle mého přesvědčení správné se o shora nastíněné změny alespoň pokusit.