Osobní práva jednak se týkají osobních vlastností a poměrů, jednak se opírají o rodinné poměry.

Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc.

Zasnoubení čili zatímní slib vstoupiti v manželství, nechť byl dán nebo přijat za jakýchkoliv okolností nebo podmínek, nezpůsobuje právního závazku, ani uzavříti manželství samo, ani plniti, co pro případ odstoupení bylo vymíněno.

Jen strana, z jejíž strany nebyla zavdána důvodná příčina k odstupu, má nárok na náhradu skutečné škody, o které může dokázati, že ji utrpěla tímto odstoupením.

Manželskou smlouvu může sjednati každý, pokud mu nevadí zákonná překážka.

Když se z manželství narodí děti, vzniká nový právní poměr; zakládají se tím práva a povinnosti mezi manželskými rodiči a dětmi.

O dětech, které se narodí z manželky po projití 180 dnů po tom, kdy vstoupila v manželství a před projitím 300. dne buď po mužově smrti, anebo po úplném rozvázání manželského svazku, platí domněnka manželského původu.

Rodiče jsou vůbec zavázáni své manželské děti vychovávati, to jest pečovati o jejich život a jejich zdraví, opatřovati jim slušnou výživu, jejich tělesné a duševní síly vyvíjeti a vyučováním v náboženství a v užitečných vědomostech klásti základ k jejich budoucímu blahobytu.

Politické předpisy ustanovují, v jakém náboženství má býti vychováváno dítě, jehož rodičové jsou nestejného náboženského vyznání, a v kterém věku je dítě oprávněno přihlásiti se k jinému náboženství, než v kterém bylo vychováno.

Jest především povinností otcovou tak dlouho pečovati o výživu dětí, dokud nemohou samy se vyživovati. Na matce je zvláště pečovati o jejich tělesnou výchovu a o jejich zdraví.

Jestliže při rozvodu nebo rozloučení manželství manželé bez souhlasu soudu učinili úmluvu o péči o děti a o jejich výchově, má soud přihlížeje ke zvláštním poměrům případu se zřetelem na zájmy dětí, na povolání, osobnost a vlastnosti rodičův a na příčiny rozvodu nebo rozloučení rozhodnutí, zda všechny děti nebo které z nich otci nebo matce mají býti ponechány. Druhý manžel podrží však přece právo, osobně s dítětem se stýkati. Soud může styk podrobněji upraviti. Náklady na výchovu nese otec. Změní-li se poměry, může soud bez ohledu na svoje dřívější nařízení neb úmluvy manželů vydati nová nařízení, kterých v zájmu dětí jest třeba.

Je-li otec nemajetný, musí především matka o výživu a, zemře-li otec, vůbec o výchovu dětí pečovati. Není-li tu ani matky nebo je-li nemajetná, připadá tato péče rodičům otcovským a po nich rodičům ze strany matčiny.

Rodiče mají právo v dohodě mezi sebou vésti jednání svých dětí; děti jsou jim povinny úctou a poslušností.

Rodiče jsou oprávněni pohřešované děti vyhledati, uprchlé nazpět žádati a prchnuvší s vrchnostenskou pomocí zpět přivésti; jsou také oprávněni děti nemravné a neposlušné nebo rušící domácí pořádek a klid trestati způsobem nikoli přehnaným a jejich zdraví neškodným.

Děti nabývají jména svého otce, jeho znaku a všech ostatních nikoliv jen osobních práv jeho rodiny a stavu.

Práva, která příslušejí zvláště otci jako hlavě rodiny, jsou mocí otcovskou.

Otec může vychovávati své ještě nedospělé dítě ku stavu, jejž pro ně uzná za přiměřený; ale po dosažené dospělosti může dítě, předneslo-li otci bez úspěchu svou žádost o jiné povolání, jež se spíše srovná s jeho náklonostmi a jeho schopnostmi, vznésti svou žádost na řádný soud, kterýž o tom z úřední moci rozhodne, přihlížeje ke stavu, jmění a námitkám otcovým.

Vše, čeho děti jakkoli zákonným způsobem nabudou, jest jejich vlastnictvím; pokud jsou však pod mocí otcovskou, přísluší otci správa. Jen kdyby otec ke správě byl neschopen, anebo z téže byl vyloučen těmi, kdož jeho dětem dali jmění, jmenuje soud jiného správce.

Z příjmů ze jmění, pokud postačují, buďtež zapravovány náklady na výchovu. Objeví-li se při tom přebytek, musí býti uložen a ročně vyúčtován. Jen kdyby tento přebytek byl nepatrný, může býti otec osvobozen od vyúčtování a přebytek může mu býti přenechán, aby jím volně nakládal. Bude-li otci povoleno požívání tím, jemuž dítě vděčí za jmění, ručí přece příjmy v každém případě za výživu stavu dítěte přiměřenou a nemohou býti na újmu téhož otcovými věřiteli zabaveny.

Tím, čeho svou pílí nabude dítě, třeba nezletilé, ale jež není u rodičů v zaopatření, jakož i věcmi, které byly odevzdány dítěti po dosažení dospělosti k potřebě, může volně nakládati.

Děti v moci otcovské nemohou se platně zavazovati bez přivolení otcova, daného výslovně neb aspoň mlčky. Dítě, jež není v opatření rodičů, může se však samostatně smlouvou zavazovati k službám. O takovýchto závazcích jakož i o závazcích nezletilců vůbec, platí, co v kapitole následující (§§ 246 až 248) je stanoveno o závazcích, ve které vejdou osoby postavené pod poručenstvím. Otec je také povinen své nezletilé děti zastupovati.

Předpisy, kterých je nutno dbáti pro platné manželství nezletilé osoby, obsaženy jsou v předcházející hlavě (§ 49 a násl.).

Náklad vynaložený na výchovu dětí nedává rodičům žádného nároku na jmění, jehož děti později nabudou. Upadnou-li však rodiče v nouzi, jsou jejich děti povinny slušně je opatřovati.

Nemanželské děti nepožívají stejných práv s manželskými. Právní domněnka nemanželského zrození platí o těch dětech, které byly sice zrozeny manželkou, avšak před nebo po zákonném čase ustanoveném shora (§ 138) se zřetelem k uzavřenému nebo zrušenému manželství.

Tato právní domněnka platí však při dřívějším zrození teprve tehdy, když muž, který před sňatkem o těhotenství nevěděl, nejdéle ve třech měsících po obdržené zprávě o narození dítěte odpírá před soudem otcovství.

Pořádnost dřívějšího nebo pozdějšího porodu, která byla mužem během této lhůty po právu popřena, může býti prokázána jen znalci, kteří po důkladném vyšetření povahy dítěte a matky jasně udají příčinu mimořádného případu.

Manželskému původu dítěte zrozeného v zákonné lhůtě může odpírati manžel nejdéle do tří měsíců od toho času, kdy nabyl vědomosti, tím, že dokáže proti opatrovníku zřízenému k obhájení manželského zplození, že není možno, aby dítě od něho bylo zplozeno. Ani cizoložství matčino, ani její tvrzení, že dítě je nemanželské, nemohou o sobě zbaviti dítě práv dítěte manželského. Upadl-li manžel před uplynutím popěrné lhůty v choromyslnost, může vykonati právo popěrné jeho zákonný zástupce do tří měsíců od toho času, kdy nabyl vědomosti a zvěděl-li o narození dítěte již dříve, do tří měsíců od svého ustanovení.

Zemřel-li manžel před uplynutím popěrné lhůty, nebo je-li od narození dítěte jeho pobyt trvale neznám, může i dítě, ale, žije-li matka, jen s jejím svolením, popříti, že bylo zplozeno v manželství, a to tím, že podá žalobu na opatrovníka k tomu konci zřízeného. Právo zanikne uplynutím jednoho roku po té, co dítě stalo se zletilým. Zemřel-li manžel dříve, než uplynula popěrná lhůta, mohou i dědicové jeho, jímž by se stala v právech újma, do tří měsíců od smrti manželovy z příčiny výše položené popříti, že dítě zplozeno bylo v manželství.

Děti, které byly zplozeny v manželství sice neplatném, ale nikoli v takovém, kterému vadí překážky uvedené v § § 62-64, pokládány buďte za manželské, když překážka manželství později odpadla nebo když alespoň jeden z jeho rodičů bez viny o překážce manželství nevěděl; avšak v posléze uvedeném případě zůstávají takové děti vyloučeny z nabývání onoho jmění, které rodinnými nařízeními je zvláště vyhrazeno manželskému potomstvu.

Děti, které se narodily mimo manželství a pozdějším sňatkem svých rodičů vstoupily do rodiny, pokládají se stejně jako jejich potomstvo za manželsky zplozené; nemohou však manželským dětem, které byly zplozeny v manželství mezitím stávajícím, bráti v odpor vlastnost prvorozenství a jiná již nabytá práva.

Nemanželské zrození nemůže býti dítěti na újmu ani občanské vážnosti ani budoucího zaopatření. Za tím účelem tedy nepotřebuje zvláštní milosti zeměpánovy, kterou se prohlašuje dítě za manželské. Jen rodiče mohou za takovou žádati, chtějí-li, aby dítě stejně jako manželské bylo účastno stavovských předností nebo práva k volně děditelnému jmění. Se zřetelem k ostatním členům rodiny nemá tato milost účinku.

O kom bude prokázáno způsobem předepsaným v soudním řádě, že s matkou dítěte obcoval v době, od které neprošlo až do jejího slehnutí méně než 180 a nikoliv více než 300 dnů; nebo, kdo to i jen mimo soud dozná, o tom platí domněnka, že dítě zplodil.

Zápis otcovského jména do knihy křtěnců nebo zrozenců, který se stal na matčin údaj, jest jen tehdy úplným důkazem, když zápis se stal podle zákonného předpisu s přivolením otcovým a toto přivolení bylo potvrzeno vysvědčením duchovního a kmotra s dodatkem, že jest jim osobně znám.

Nemanželské děti nemají práva ani ke jménu rodiny otcovy, ani ke šlechtictví, ani k erbu nebo k jiným přednostem rodičů; mají toliko rodné jméno matčino.

Manžel matčin může prohlášením u politického zemského úřadu dítěti se svolením matky a dítěte nebo, je-li dítě nezletilé, zákonitého zástupce a soudu dáti svoje jméno. Aby toto prohlášení bylo účinným, jest třeba, aby bylo předloženo veřejnou nebo soudně neb notářsky ověřenou listinou.

Avšak i dítě nemanželské má právo, žádati na svých rodičích, aby je podle jmění svého vyživovali, vychovali a zaopatřili, a práva rodičů k němu vztahují se dotud, pokud toho účel vychování vyhledává. Jinak dítě nemanželské není pod otcovskou mocí svého zploditele, nýbrž jest zastupováno poručníkem.

K výživě jest zavázán především otec; není-li však otec s to, aby dítě živil, připadne tato povinnost na matku a po ní na mateřského děda a bábu.

Otec jest povinen, nahraditi matce útraty porodu rovněž i útraty její výživy za prvních šest neděl po slehnutí a, byly-li následkem slehnutí další výlohy nutny, musí i tyto nahraditi.

Pohledávka promlčí se uplynutím tří let po slehnutí.

Již před narozením dítěte může soud k návrhu matčinu, je-li toho potřebna a nevede-li necudného života, přidržeti toho, jehož otcovství podle § 163 věrohodně bude prokázáno, aby složil u soudu obnos výživy, kterou má dítěti v prvních třech měsících poskytnouti, rovněž i obvyklý obnos útrat, které má matce podle § 167 nahraditi.

Dokud matka svoje nemanželské dítě, podle budoucího určení, sama chce a může vychovávati, nesmí jí otcem býti odňato; přes to musí otec zapravovati náklady na výživu. Bylo-li by se však obávati, že vychováváním matčiným blaho dítěte vezme škodu, jest otec povinen, dítě od matky vzíti a buď u sebe nebo na jiném bezpečném a slušném místě je chovati.

Rodiče mohou spolu učiniti narovnání o výživě, výchově a zaopatření nemanželského dítěte; takové narovnání však nemůže býti na újmu práva dítěte.

Povinnost nemanželské děti vyživovati a zaopatřiti, přechází jako jiný dluh na dědice otcovy.

Bylo-li otcovství otcem uznáno nebo soudně zjištěno, mohou nemanželské děti, které v čas úmrtí otcova v jeho domě jsou ošetřovány a vychovávány, ošetřování a výchovu až do té doby, kdy samy budou moci se vyživovati, i na dále touž měrou jako doposud požadovati, nikoli však ve větším rozsahu, než se toho podle pozůstalého jmění manželským dětem může dostati.

Otcovská moc zaniká ihned se zletilostí dítěte, pokud nebylo další její trvání na otcovu žádost soudem ze spravedlivé příčiny povoleno a veřejně vyhlášeno.

Spravedlivé příčiny, ze kterých lze u soudu žádati o prodloužení otcovské moci, jsou: Když dítě, ač zletilé, pro vady těla nebo mysli není s to samo se živiti neb o své záležitosti pečovati; nebo když za nezletilosti zapletlo se ve značné dluhy nebo dopustilo se takových přečinů, pro něž musí býti ještě dále chováno pod bedlivým dohledem otcovým.

Děti mohou býti i před dovršením dvacátým čtvrtým rokem zproštěny otcovské moci, když je otec se soudním schválením výslovně propustí anebo, když dvacetiletému synu dovolí vedení vlastní domácnosti. Nezletilci, kteří překročí osmnáctý rok svého věku, mohou se svým souhlasem a se schválením úřadu od otce výslovně propuštěni býti z otcovské moci.

Provdá-li se nezletilá dcera, přejde sice se zřetelem ku své osobě pod mužovu moc (§ 91 a 92); se zřetelem však ku jmění má otec až do její zletilosti práva a povinnosti opatrovníka. Zemře-li muž za její nezletilosti, přijde opět pod otcovskou moc.

Pozbude-li otec užívání rozumu, bude-li prohlášen za marnotratníka nebo bude-li odsouzen pro zločin k trestu vězení na dobu delší jednoho roku, vystěhuje-li se o své újmě, nebo je-li přes rok nepřítomen, aniž podal o svém pobytu zprávu; přestává otcovská moc a zřídí se poručník; pominou-li však tyto překážky, nabude otec opět svých práv.

Otcové, kteří výživu a výchovu svých dětí zcela zanedbávají, pozbývají otcovskou moc na vždy.

Jestliže by otec zneužíval své moci nebo neplnil spojených s ní povinností nebo dopustil se nečestného nebo nemravného chování, může netoliko dítě samo, nýbrž i každý, kdo o tom ví, zejména nejbližší příbuzní, dovolávati se pomoci soudu. Soud má předmět stížnosti vyšetřiti a učiniti opatření okolnostem přiměřená; zejména může naříditi, aby otec v příčině správy majetku nebo v příčině péče o osobu dítěte byl podřízen dozoru soudu a na roveň kladen poručníku.

Osoby, které slavnostně neslíbily, že zůstanou svobodny, a nemají vlastních manželských dětí, mohou osvojovati; osvojující osoba sluje osvojitel nebo osvojitelkyně; osvojená sluje osvojenec.

Osvojitel nebo osvojitelkyně musí míti přes čtyřicet let, a osvojenec musí býti alespoň o osmnácte let mladší než jeho osvojitelé. Ženatá nebo vdaná osoba může toliko za souhlasu svého manžela dítě přijmouti nebo za vlastní vzíti. Tohoto svolení není třeba, je-li manžel prohlášen za choromyslného, je-li jeho pobyt neznámým nebo je-li manželství rozvedeno.

Je-li dítě nezletilé, může osvojení nastati jen se svolením manželského otce nebo, není-li ho, jen se svolením matky, poručníka a soudu. I když je dítě zletilé, ale jeho manželský otec je ještě na živu, jest potřebí svolení téhož. Proti svolení odepřenému bez dostatečné příčiny lze vznésti stížnost u řádného soudce. Osvojení opatřené potřebným svolením budiž předloženo zemskému úřadu k potvrzení a soudu osvojitelů a osvojence k zapsání do soudních spisů.

Podstatným právním účinkem přijetí za vlastního jest, že přijatá osoba obdrží jméno osvojitelovo nebo rodné jméno osvojitelkyně. Může však býti smluveno, že má s tímto jménem spojiti svoje předešlé rodinné jméno a že podrží náležející jí snad šlechtictví. V posléz uvedeném případě musí podržeti jméno své rodiny a přijaté jméno spojí se bezprostředně s tímto jménem. Chtějí-li osvojitelé, aby jejich šlechtictví a erb na osvojence se přenesly, potřebí jest k tomu povolení zeměpána.

Mezi osvojiteli a osvojencem i jeho potomky jsou stejná práva jako mezi manželskými rodiči a dětmi, pokud zákon nestanoví výjimky. Osvojitel přejímá otcovskou moc. Na ostatní členy rodiny osvojitelů nemá poměr mezi osvojiteli a osvojencem žádného vlivu; naproti tomu osvojenec nepozbývá ani práv své vlastní rodiny.

Práva mezi osvojiteli a osvojenci mohou býti smlouvou jinak určena, pokud se tím nemění podstatný účinek k osvojení uvedený v § 182, a pokud se třetí osobě v právech neubližuje.

Právní poměr mezi osvojiteli a osvojencem může, pokud je osvojenec nezletilý, býti zrušen jen se svolením nezletilcových zástupců a soudu. Po zániku právního poměru mezi osvojitelem a osvojencem přijde nezletilé dítě zase pod moc manželského otce.

Práva a povinnosti osvojitelů a osvojenců nelze vztahovati na děti, které byly vzaty jen ve schovanství. Toto schovanství je každému volným, chtějí-li však strany sjednati o něm smlouvu, musí tato býti, pokud mají býti schovancova práva ztenčena nebo témuž zvláštní závazky uloženy, soudně potvrzena. Na náhradu schovaneckých výloh nemají pěstounové nároku.

Osobám, které nepožívají otcovské péče a které jsou ještě nezletilé nebo z jiného důvodu nezpůsobilé, aby své záležitosti samy obstarávaly, poskytují zákony zvláštní ochrany pomocí poručníka nebo opatrovníka.

Poručník má zvláště o nezletilcovu osobu pečovati, zároveň však její jmění spravovati. Opatrovníka jest potřebí, aby pečoval o záležitosti těch, kdož jsou z jiné příčiny nežli pro nezletilost nezpůsobilí, aby sami o ně pečovali.

Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem.

Osoby, které nemají užívání rozumu, jsou o sobě nezpůsobilé držení se ujmouti. Je zastupuje poručník nebo opatrovník. Nedospělí, kteří dovršili léta dětství, mohou se sami o sobě držení věci ujmouti.

Všechny hmotné a nehmotné věci, které jsou předmětem právního obchodu, mohou býti vzaty v držení.

Hmotné movité věci berou se v držbu fyzickým uchopením, odvedením nebo schováním; nemovité však vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním. V držbu nehmotných věcí nebo práv vchází se jejich upotřebením ve vlastním jméně.

Právo jest upotřebeno, když někdo na jiném něco jako povinnost žádá a tento mu to plní; rovněž, když někdo věc jinému náležející s jeho dovolením použije ku svému užitku; konečně, když jiná osoba na cizí zákaz opomene toho, co by jinak byla oprávněna činiti.

Držby práv i hmotných věcí nabývá se buď bezprostředně, ujme-li se kdo ničích práv a věcí; nebo prostředečně, ujme-li se kdo práva nebo věci, jež náleží jiné osobě.

Bezprostředním a prostředečným svémocným uchopením se držby nabývá se k držení jen tolik, kolik skutečně bylo uchopeno, zastoupeno, upotřebeno, označeno nebo v úschovu vzato; při prostředečném, když majitel ve svém nebo cizím jméně přenechá nám právo nebo věc, nabývá se vše, co dřívější majitel měl a zřetelnými znameními odevzdal, aniž je nutno, aby každá část celku byla zvlášť převzata.

Držení věci sluje pořádné, když se zakládá na platném právním důvodu, to jest na právním důvodu způsobilém k nabytí. V opačném případě sluje nepořádné.

Právní důvod při věcech ničích zakládá se ve vrozené svobodě činiti to, čím se právům jiných neubližuje; při jiných věcech ve vůli dřívějšího držitele nebo v soudcovském výroku nebo konečně v zákoně, kterým se někomu uděluje právo k držbě.

Majitel, jenž chová věc nikoli ve svém, nýbrž v cizím jméně, nemá ještě právního důvodu, aby tuto věc vzal v držbu.

Majitel věci není oprávněn důvod jejího opatrování o své moci měniti a tím si osvojovati právní důvod; avšak ten, kdo až dosud věc vlastním jménem pořádně držel, může držitelské právo jinému přenechati a budoucně jeho jménem ji chovati.

Platným právním titulem nabývá se netoliko práva k držbě věci, nýbrž i držba sama. Kdo má jen právo k držbě, nesmí se svémocně v držbu uvázati, je-li mu to odpíráno; musí ji na řádném soudci s udáním svého právního důvodu pořadem práva žádati.

Kde jsou zavedeny tak zvané zemské desky, městské nebo pozemkové knihy nebo jiné podobné veřejné rejstříky, nabývá se pořádná držba věcného práva k nemovitým věcem jen řádným zápisem v tyto veřejné knihy.

Byla-li movitá věc postupně odevzdána několika osobám, náleží právo držby té, která ji má ve své moci. Je-li však věc nemovitou a jsou-li veřejné knihy zavedeny; přísluší právo držby výlučně tomu, kdo je zapsán jako její držitel.

O držiteli věci platí právní domněnka, že má platný právní důvod; nemůže tedy býti vyzván, aby jej uvedl.

Toto vyzvání nemá ani tehdy místa, když někdo tvrdí, že držení jeho odpůrce nedá se srovnati s jinými právními domněnkami, např. se svobodou vlastnictví. V takových případech musí odpůrce, který to tvrdí, žalovati před řádným soudcem a své domnělé silnější právo prokázati. V pochybnosti náleží držiteli přednost.

Pokud držitel věci, se kterou jest obchod zakázán nebo která zdá se býti odcizena, je povinen oznámiti právní důvod své držby, o tom rozhodují zákony trestní a politické.

Kdo z pravděpodobných důvodů pokládá věc, kterou drží, za svou, je poctivým držitelem. Nepoctivým držitelem je ten, kdo ví nebo z okolností musí se domnívati, že věc, která je v jeho držbě, náleží jiné osobě. Z omylu o skutečnostech nebo z neznalosti zákonných předpisů lze býti nepořádným (§ 316) a přece poctivým držitelem.

Drží-li jedna osoba věc samu, jiná však právo ku všem nebo některým užitkům této věci; může jedna a táž osoba, překročí-li hranice svého práva, v různých směrech býti poctivým a nepoctivým, pořádným a nepořádným držitelem.

Poctivost nebo nepoctivost držby musí býti v případě právní rozepře rozhodnuta soudcovským výrokem. V pochybnosti platí domněnka pro poctivost držby.

Poctivý držitel může věc, kterou drží, již z důvodu poctivé držby, nezodpovídaje za to, podle libosti upotřebiti, spotřebovati, ano i zničiti.

Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile byly od věci odděleny; jeho jsou také všechny jiné již vybrané užitky, pokud za jeho klidné držby již dospěly.

Učinil-li poctivý držitel na věc náklad buď pro stálé zachování podstaty nutný nebo pro rozmnožení užitků dosud plynoucích užitečný, náleží mu náhrada podle přítomné hodnoty, pokud skutečně učiněného nákladu nepřevyšuje.

Z nákladu učiněného toliko ze záliby a pro okrasu hradí se jen tolik, o kolik věc na obecné ceně tím skutečně získala; dřívější držitel má však volbu, aby pro sebe sňal vše, co lze bez poškození podstaty od toho odděliti.

Ani poctivý držitel nemůže žádati za věc, jež mu byla přenechána, cenu, kterou dal svému předchůdci. Kdo však cizí věc, kterou by vlastník těžce opět získal, poctivým způsobem na sebe převedl a tím zjednal vlastníkovi patrný užitek, může žádati přiměřenou náhradu.

Zdali poctivému majiteli náleží právo věc pro svoji pohledávku podržeti, ustanoveno je v hlavě o právu zástavním.

Nepoctivý držitel je povinen, aby vydal nejen všechen užitek, kterého držbou cizí věci nabyl, nýbrž i ten, kterého by byl zkrácený došel, a aby nahradil všechnu škodu, která vzešla jeho držbou. V případě, že nepoctivý držitel získal držbu činem zakázaným v trestních zákonech, rozšiřuje se náhrada až na cenu zvláštní obliby.

Učinil-li nepoctivý držitel náklad na věc, použíti jest toho, co jest v hlavě o zmocnění nařízeno o nákladu, jejž učinil jednatel nezmocněný.

Držení obce posuzuje se podle poctivosti nebo nepoctivosti plnomocníků jednajících jménem členů. Nepoctiví držitelé musí však vždy jak poctivým členům, tak i vlastníkovi škodu nahraditi.

I poctivý držitel, je-li soudcovským výrokem odsouzen ku vrácení věci, buď pokládán v příčině náhrady užitků a škody, jakož i v příčině nákladu od okamžiku doručené mu žaloby za nepoctivého držitele; ručí však za náhodu, která by věc u vlastníka nestihla, jen tehdy, když navrácení věci protáhl svévolnou právní rozepří.

Ať je držba jakákoliv, nikdo není oprávněn, aby ji svémocně rušil. Kdo byl rušen, má právo na soudě žádati, aby byl zásah zapovězen a prokázaná škoda nahrazena.

Je-li držitel nemovité věci nebo věcného práva prováděním nové budovy, vodního díla nebo jiného díla ve svých právech ohrožen, aniž se byl stavitel podle předpisu obecného soudního řádu proti němu ochránil; jest ohrožený oprávněn žádati na soudě zákaz takové novoty a soud je povinen věc tu co nejrychleji rozhodnouti.

Až do rozhodnutí o věci nemá soud zpravidla povoliti pokračování ve stavbě. Jen v případě blízkého, zjevného nebezpečenství, nebo když dá stavebník přiměřenou jistotu, že věc chce v předešlý stav uvésti a škodu nahraditi, zákazce však v poslednějším případě žádné podobné jistoty za následky svého zákazu neposkytne, povolí se zatímní pokračování stavby.

Co jest v předcházejících paragrafech při novém vedení stavby nařízeno, jest použíti i při boření staré budovy nebo jiného díla.

Může-li držitel věcného práva dokázati, že již zřízená cizí stavba nebo jiná cizí věc je na spadnutí a jemu hrozí zjevná škoda, jest oprávněn soudně usilovati o zajištění, nepostaral-li se již politický úřad jinak dostatečně o veřejnou bezpečnost.

K právům držitelovým patří také právo ve svém držení se hájiti a v případě, že by soudcovská pomoc přišla pozdě, násilí přiměřeným násilím zahnati (§ 19). Ostatně má politický úřad pečovati o udržení veřejného klidu, jakož i trestní soud o potrestání veřejných násilí.

Jestli se někdo v držbu vetře nebo potajmu lstí nebo prosbou vloudí a hledí-li to, co se mu povolilo z ochoty bez podrobení se stálé povinnosti, v trvalé právo přeměniti, jest držba o sobě nepořádná a nepoctivá také ještě nepravá; v opačných případech pokládá se držba za pravou.

Proti každému nepravému držiteli může býti podána žaloba netoliko na navrácení v předešlý stav, nýbrž i na odškodnění. Obojí musí naříditi soud po právním projednání, nehledě ani k silnějšímu právu, které by žalovaný mohl k věci míti.

Není-li hned zjevno, kdo je v pravém držení a pokud jedna nebo druhá strana má nárok na soudní podporu; svěří se věc, o kterou je spor, tak dlouho do úschovy soudu nebo třetí osoby až se rozepře o držbě projedná a rozhodne. Kdo podlehne, může i po tomto rozhodnutí podati žalobu z domnělého silnějšího práva k věci.

Žádá-li současně několik uchazečů o držbu pouhého majitele o odevzdání věci a je-li mezi nimi ten, jehož jménem byla věc uschována; budiž v prvé řadě tomuto odevzdána a odevzdání ostatním oznámeno. Není-li tato okolnost u žádného, bude věc svěřena k úschově soudce nebo třetí osoby. Soudce má právní důvody uchazečů o držbu zkoumati a o tom rozhodnouti.

Držení hmotné věci vůbec zaniká, když táž se ztratí, aniž je naděje ji opět nalézti: když byla dobrovolně opuštěna nebo když přejde v cizí držbu.

Držba těch práv a nemovitých věcí, které jsou předmětem veřejných knih, zaniká, když byly ze zemských desk, z městských nebo pozemkových knih vymazány; nebo, když byly zapsány na jméno jiné osoby.

U jiných práv končí držení, když druhá strana prohlásí, že to, co jinak konala, nechce již konati; když již netrpí výkonu práva jiné osoby; nebo když zákazu, aby něčeho opomenula, již nedbá, držitel pak ve všech těchto případech na tom přestává a za účelem uchování držby nežaluje. Pouhým neužíváním práva nezaniká držba, vyjímajíc případy promlčení v zákoně ustanovené.

Pokud má někdo naději, že ztracenou věc obdrží, může se pouhou vůlí v jejím držení zachovati. Nepřítomnost držitelova nebo nastavší nezpůsobilost držby nabýti nezrušuje držby již získané.

Vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné nebo nehmotné věci, slují jeho vlastnictví.

Vlastnictví, jako právo posuzováno, jest oprávněním, s podstatou a užitky věci podle své vůle nakládati a každého jiného z toho vyloučiti.

Všechny věci vůbec jsou předměty vlastnického práva a každý, koho zákony výslovně nevylučují, jest oprávněn nabývati ho svým jménem sám nebo prostřednictvím jiné osoby.

Kdo tedy tvrdí, že osobě, která něčeho chce nabýti, vadí zákonná překážka, pokud jde o její osobní způsobilosti nebo o věc, které má býti nabyto, má to dokázati.

Je-li právo k podstatě věci spojeno s právem k užitku v jedné a téže osobě, je vlastnické právo úplným a neděleným. Má-li však jedna osoba jen právo k podstatě věci; druhá naproti tomu kromě práva k podstatě výlučné právo k užitkům jejím, pak je vlastnické právo dělené a pro obě neúplné. Ona nazývá se vrchním vlastníkem; tato užitkovým vlastníkem.

Všeliké jiné druhy omezení zákonem nebo vůlí vlastníkovou neruší úplnost vlastnictví.

Oddělení práva k podstatě od práva k užitkům nastává jednak nařízením vlastníkovým; jednak nařízením zákonným. Podle různosti poměrů, které jsou mezi vrchními a užitkovými vlastníky, nazývají se statky, u nichž vlastnictví je děleno, statky lenní, statky dědičného pachtu a dědičného nájmu. O lénu bude pojednáno ve zvláštním právu lenním; o statcích dědičného pachtu a dědičného nájmu však v hlavě o pachtovních smlouvách.

Z pouhého odvádění stálého úroku nebo ročních důchodů z nějakého pozemku nelze ještě usuzovati na rozdělení vlastnictví. Ve všech případech, ve kterých oddělení práva k podstatě od práva k užitkům zřejmě nevysvítá, budiž každý poctivý držitel pokládán za úplného vlastníka.

Náleží-li věc ještě nerozdělená současně několika osobám, vzniká společenské vlastnictví. Hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou; pokud však jsou jim přiděleny určité třebas neoddělené části, má každý spoluvlastník úplné vlastnictví části jemu náležející.

Následkem práva nakládati volně svým vlastnictvím může úplný vlastník zpravidla své věci podle libovůle užívati nebo bez užitku nechati; může ji zničiti, zcela nebo z části na jiné osoby přenésti nebo bezpodmínečně se ji vzdáti, to jest ji opustiti.

Týchž práv požívají také neúplní vlastníci, jak vrchní, tak i užitkoví; toliko nesmí jeden něco podnikati, co se příčí právu druhého.

Vůbec lze vlastnické právo vykonávati jen potud, pokud se tím nezasahuje do práv osoby třetí nebo se nevybočuje z mezí daných v zákonech k zachování a podpoře blaha obecného.

Vlastník pozemku může sousedovi zakázati, co působí vnikání odpadkové vody, kouře, plynů, tepla, zápachu, hřmotu, otřesů a podobných nepříležitostí, převyšují-li míru podle místních poměrů obvyklou a ztěžují-li podstatně užívání pozemku v místě obvyklé. Přímo je přiváděti se nepřipouští, není-li k tomu zvláštního důvodu právního.

Žádá-li toho obecné dobro, musí člen státu za přiměřené odškodnění i úplné vlastnictví věci postoupiti.

S vlastníkovým právem každého jiného z držení své věci vyloučiti je spojeno také právo svoji zadržovanou věc od každého majitele vlastnickou žalobou soudně požadovati. Tohoto práva však nemá ten, kdo věc v době, kdy ještě nebyl vlastníkem, ve svém vlastním jméně zcizil, později však vlastnictví její získal.

Vlastnická žaloba nemůže se vznésti na poctivého držitele věci movité, dokáže-li, že této věci nabyl buď ve veřejné dražbě nebo od živnostníka k tomuto obchodu oprávněného a nebo za plat od toho, komu ji žalobce sám k užívání, k uschování nebo v kterémkoli jiném úmyslu svěřil. V těchto případech nabývají poctiví držitelé vlastnictví a předešlý vlastník má právo na náhradu škody jen vůči těm, kdož jsou mu za to zodpovědni.

Dokáže-li se však, že držitel mohl míti důvodné podezření co do poctivosti jeho držby buď již z povahy věci, kterou na sebe převedl, nebo z její nápadně příliš nepatrné ceny nebo ze známých osobních vlastností svého předchůdce, z jeho živnosti nebo z jiných okolností, musí jako nepoctivý držitel věc vlastníkovi postoupiti.

Kdo vznáší vlastnickou žalobu, musí dokázati, že žalovaný má zažalovanou věc ve své moci a že tato věc je jeho vlastnictvím.

Kdo movitou věc soudně žádá nazpět, musí ji popsati znaky, kterými se rozezná od všech podobných věcí stejného druhu.

Věci tedy, jichž takto rozeznati nelze, jako hotové peníze s jinými hotovými penězi, smíšené nebo dluhopisy majiteli svědčící, zpravidla nejsou předmětem vlastnické žaloby; leda že jsou tu takové okolnosti, z kterých žalobce může dokázati své vlastnické právo a z kterých žalovaný musil věděti, že není oprávněn si věc osobovati.

Nepodařil-li se sice žalobci důkaz, že nabyl vlastnictví věci, která je mu zadržována, ale dokázal-li platný důvod a pravý způsob, jímž její držby nabyl: pokládán buď nicméně za pravého vlastníka proti každému držiteli, který nemůže udati žádného důvodu držby aneb udá jen důvod slabší.

Drží-li tedy žalovaný věc nepoctivě nebo nepořádně; nemůže-li jmenovati předchůdce žádného nebo jen podezřelého aneb obdržel-li věc bezplatně, žalobce však za plat; musí žalobci ustoupiti.

Mají-li žalovaný a žalobce stejný právní důvod jejich pravé držby, náleží žalovanému mocí držby přednost.

Kdo drží věc jménem jiného, může se proti vlastnické žalobě hájiti tím, že pojmenuje svého předchůdce a prokáže to.

Zapírá-li kdo před soudem držbu věci a prokáže-li se to na něho, musí již proto žalobci držení postoupiti; má však právo potomně svoji vlastnickou žalobu podati.

Předstírá-li kdo, že drží věc, kterou v držbě nemá, a uvede-li tím žalobce v omyl, ručí za všelikou škodu, která z toho vzejde.

Kdo byl v držení věci a pustil ji po doručení žaloby, musí ji žalobci svým nákladem zase opatřiti anebo její mimořádnou cenu nahraditi, nechce-li se tento držeti skutečného majitele.

Co má jak poctivý, tak i nepoctivý držitel nahraditi vlastníkovi, hledíc k ušlému užitku nebo k utrpěné škodě, ustanoveno je v předešlé hlavě.

Bez právního důvodu a bez právního nabývacího způsobu nelze vlastnictví nabýti.

U věcí ničích záleží právní důvod ve vrozené svobodě ujmouti se jejich držení. Nabývacím způsobem je přivlastnění, kterým se někdo ničí věci zmocní s úmyslem pokládati ji za vlastní.

Věci ničí mohou býti přivlastněním nabývány všemi členy státu, pokud toto oprávnění není omezeno politickými zákony, nebo pokud některým členům státu nepřísluší přednostní právo přivlastnění.

To platí zvláště o chycení zvířat. Kdo má právo honiti nebo ryby loviti; jak se má předejíti přílišnému vzmáhání se zvěře a jak má býti škoda zvěří způsobená nahrazena; jak se má zabrániti kradení medu, které se děje cizími včelami; jest ustanoveno v zákonech politických. Jak mají býti trestáni pytláci, jest určeno v zákonech trestních.

Domácí roje včel a jiná krotká nebo zkrocená zvířata nejsou předmětem volného chytání zvířat, naopak vlastník má právo je na cizím pozemku stíhati; má však držiteli pozemku nahraditi škodu snad způsobenou. Jestliže vlastník mateřského úlu roje po dva dny nestihal; nebo zkrocené zvíře do čtyřiceti dvou dnů samo se nevrátilo, může je na obecném pozemku každý, na svém pozemku vlastník pozemku sobě vzíti a podržeti.

Žádná soukromá osoba není oprávněna přivlastniti si plodiny, které jsou politickými nařízeními vyhrazeny státu.

Movité věci, jež vlastník nechce již jako své podržeti a tedy opustí, může si každý příslušník státu přivlastniti.

Pokud je pokládati pozemky pro naprosté opomenutí jejich vzdělávání nebo budovy pro opomenuté udržování za opuštěné nebo pokud mají býti odňaty, ustanovují zákony politické.

V pochybnosti nemá se za to, že někdo se chce vzdáti svého vlastnictví; proto nálezce nesmí nalezenou věc pokládati za opuštěnou a ji si přivlastniti. Tím méně smí si někdo osobovati právo pobřežní.

Nálezce je tedy povinen vrátiti věc předešlému držiteli, je-li ze znaků věci nebo z jiných okolností zřejmě poznatelný. Není-li mu předešlý držitel znám, musí, převyšuje-li hodnota nalezeného jeden zlatý, nález během osmi dnů způsobem v každém místě obvyklým dáti oznámiti a, má-li nalezená věc hodnotu větší nežli dvanáct zlatých, případ oznámiti vrchnosti.

Vrchnost má učiněné oznámení neprodleně způsobem v každém místě obvyklým vyhlásiti, nedotýkajíc se zvláštních znaků nalezené věci; nebude-li však vlastník ve lhůtě okolnostem přiměřené objeven a převyšuje-li hodnota nalezené věci dvacet pět zlatých, učiní vyhlášku třikrát ve veřejných novinách. Nelze-li nalezenou věc bez nebezpečenství ponechati v rukou nálezcových, musí býti věc nebo, nelze-li tuto bez patrné škody uschovati, hodnota za ni ve veřejné dražbě stržená soudně uložena nebo třetí osobě k úschově odevzdána.

Přihlásí-li se dřívější majitel nebo vlastník nalezené věci do roka od doby provedené vyhlášky a prokáže-li náležitě svoje právo, bude mu věc vydána nebo peníze za ni stržené. Je však povinen nahraditi výlohy a dáti nálezci, požádá-li toho, na nálezném deset ze sta ceny obecné. Dosáhla-li by však odměna dle tohoto výpočtu sumy tisíc zlatých, vyměřena buď z ostatku jen pěti ze sta.

Nehlásí-li se nikdo právem k nalezené věci do roka, nabude nálezce práva užívati věci nebo toho, co se za ni stržilo. Přihlásí-li se dřívější majitel později, vrácena mu budiž po srážce útrat a nálezného věc anebo to, co se stržilo s úroky z toho branými. Teprve po promlčecí době nabude nálezce stejně jako poctivý držitel práva vlastnického.

Kdokoli by nešetřil předpisů uvedených v § § 388-392, ručí za veškeré škodlivé následky. Nešetřil-li by jich nálezce, pozbude i nálezného a bude podle trestního zákoníka nad to ještě dle okolnosti vinen podvodem.

Několik osob, které věc současně nalezly, má stran téže stejné závazky a práva. Za spolunálezce pokládá se také ten, kdo věc nejprve spatřil a snažil se jí dosíci, třebas jiný dříve se jí uchopil.

Naleznou-li se věci neznámého vlastníka zakopané, zazděné nebo jinak skryté, budiž o tom učiněno oznámení tak, jako při nálezu vůbec.

Je-li vlastník poznán z vnějších znamení nebo z jiných okolností, budiž mu věc dodána; je však povinen, nemůže-li dokázati, že o ni již věděl, dáti nálezci nálezné v § 391 vyměřené.

V případě, že se vlastník nemůže hned poznati, musí úřad postupovati podle předpisů § § 390-392.

Záležejí-li odkryté věci v penězích, šperku, nebo jiných drahocennostech, které tak dlouho v úkrytu ležely, že jejich dřívějšího vlastníka nelze se dověděti, pak slují poklad. Nález pokladu budiž vrchností oznámen zemské správě.

Z pokladu obdrží jednu polovinu nálezce, druhou vlastník pozemku. Je-li vlastnictví pozemku děleno, připadne vrchnímu a užitkovému vlastníkovi rovným dílem.

Kdo se při tom dopustil nedovoleného jednání; kdo bez vědomí a vůle užitkového vlastníka poklad vyhledal; nebo nález zatajil; toho podíl má připadnouti udavači nebo, není-li udavače, státu.

Naleznou-li dělníci poklad náhodou, náleží jim z něho jakožto nálezcům polovina. Jsou-li však vlastníkem zjednány výslovně ku vyhledání pokladu, musí se spokojiti svou řádnou mzdou.

Nařízení o právu ke kořisti a k věcem nepříteli zpět ukořistěným jsou obsažena v zákonech válečných.

Kdo cizí movitou věc zachrání od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, jest oprávněn žádati od vlastníka, požaduje-li ji nazpět, náhradu svého nákladu a přiměřenou odměnu nejvýše deset ze sta.

Přírůstkem se nazývá vše, co z věci pojde nebo nově k ní přibude, aniž to bylo vlastníkovi od někoho jiného odevzdáno. Přírůstek nastává způsobem přirozeným, umělým nebo obojím zároveň.

Věci, které mají již vlastníka, nabývají se prostředečně tím, že se právním způsobem převedou od vlastníka na jinou osobu.

Právní důvod prostředečného nabytí zakládá se na smlouvě; na pořízení pro případ smrti; na soudcovském výroku nebo na nařízení zákona.

Pouhý právní důvod neskýtá ještě vlastnictví. Vlastnictví a všechna věcná práva vůbec mohou, vyjímajíc případy ustanovené v zákoně, býti nabývána jen právním odevzdáním a převzetím.

Movité věci mohou býti zpravidla na jinou osobu převedeny jen hmotným odevzdáním z ruky do ruky.

U takových movitých věcí však, které pro svoji povahu nepřipouštějí hmotného odevzdání, jako u dlužních pohledávek, nákladů, u skladiště zboží nebo jiné hromadné věci, dopouští zákon odevzdání znameními; tím, že vlastník odevzdá příjemci listiny, jimiž se vlastnictví prokazuje, nebo nástroje, jimiž se příjemce uvádí do stavu, výlučně se ujmouti držby; nebo tím, že se věc opatří znakem, z něhož každý může zřejmě poznati, že věc byla někomu jinému přenechána.

Prohlášením se věc odevzdává, když zcizitel prokazatelným způsobem dá najevo svou vůli, že chce věc budoucně jménem příjemcovým chovati; nebo že příjemce věc, kterou dosud choval nemaje věcného práva, má budoucně držeti mocí věcného práva.

Odeslané věci pokládají se zpravidla teprve tehdy za odevzdané, když je příjemce obdrží; leda že by tento způsob odeslání sám určil nebo schválil.

Zcizil-li vlastník tutéž movitou věc dvěma různým osobám, jedné s odevzdáním, druhé bez odevzdání; náleží té, které byla dříve odevzdána; vlastník však ručí poškozené straně.

Ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace).

Za tou příčinou buď o nabývacím jednání zřízena ověřená listina ve formě předepsané k platnosti jednání nebo listina veřejná.

Listina obsahuj přesné označení osob, které vlastnictví odevzdávají a je přejímají; nemovitosti, která se odevzdává, i jejích součástí; právního důvodu odevzdání; pak místa a doby, kde a kdy byla smlouva uzavřena, a v této listině nebo v listině zvláštní nechť odevzdávající výslovně prohlásí, že ke vkladu přivoluje.

Vlastnictví k nemovitostem, které nejsou zapsány v žádné knize pozemkové, převádí se soudním uložením listiny opatřené náležitostmi §§ 432 a 433. Na místo doložky vkladné nastoupí doložka, že se přivoluje, aby listina byla uložena.

Totéž platí, převádí-li se vlastnictví ke stavbám, jež jsou na cizím pozemku vystaveny s úmyslem, aby tam nezůstaly trvale, pokud nejsou příslušenstvím stavebního práva.

Má-li přejíti vlastnictví nemovitých věcí nebo stavby podle platného rozsudku, soudního rozdělení nebo odevzdání pozůstalosti, je rovněž potřebí vkladu (§§ 431 až 433), nebo uložení listiny (§§ 434, 435).

Stejně je potřebí k nabytí vlastnictví odkázané nemovitosti nebo stavby, aby byla věc odevzdána odkazovníku podle §§ 431 až 435.

Drží-li ten, kdo si činí nárok na vlastnictví nemovité věci, o tom listinu sice věrohodnou, avšak neopatřenou všemi náležitostmi pro vklad předepsanými v §§ 434 s 435; může přece, aby mu nikdo přednostního práva neodňal, domoci se podmíněného zápisu ve veřejné knize, který se nazývá záznam (prenotace). Tím obdrží podmíněné vlastnické právo, a jakmile následkem soudcovského výroku záznam spravil, pokládán bude od doby, kdy podle zákonného pořádku podal žádost o záznam, za pravého vlastníka.

Učiněný záznam musí býti oznámen nejen tomu, kdo ho vymohl, nýbrž i jeho odpůrci doručením k vlastním rukám. Uchazeč o záznam musí během čtrnácti dnů ode dne obdrženého doručení podati řádnou žalobu ku prokázání vlastnického práva; jinak budiž učiněný záznam na žádost odpůrcovu vymazán.

Přenechal-li vlastník touž nemovitou věc dvěma různým osobám, připadne tomu, kdo dříve zažádal za knihovní zápis.

Jakmile se listina o vlastnickém právu vloží do veřejné knihy, vstupuje nový vlastník v pořádné držení.

Kdo nabude vlastnictví věci, získá tím také práv s ní spojených. Práva, která jsou omezena na osobu odevzdávajícího, nemůže odevzdati. Vůbec nemůže nikdo jinému více práva postoupiti, nežli má sám.

S vlastnictvím nemovitých věcí přejímána jsou také břemena na nich váznoucí, ve veřejných knihách zaznamenaná. Kdo do těchto knih nenahlédne, ponese ve všech případech škodu za svou nedbalost. Jiné pohledávky a nároky, které má někdo vůči předešlému vlastníku, nepřecházejí na nového nabyvatele.

Vlastnictví vůbec může zaniknouti vůlí vlastníkovou; zákonem; a soudcovským výrokem. Vlastnictví nemovitých věcí však zaniká jen výmazem z veřejných knih.

Podle předpisů, daných v této hlavě o způsobu nabytí a zániku vlastnického práva k věcem nemovitým, dlužno se říditi i při ostatních věcných právech, vztahujících se na věci nemovité.

Jakým způsobem a s jakými opatrnostmi vůbec při vkladu věcných práv sluší postupovati, obsaženo je ve zvláštních nařízeních, vydaných o zřízení zemských desk a pozemkových knih.

Zástavní právo je věcné právo, které je věřiteli propůjčeno, aby z věci, nebude-li závazek v určený čas splněn, dosáhl uspokojení. Věc, k níž toto právo věřiteli přísluší, sluje vůbec zástava.

Za zástavu může sloužiti každá věc, která je v obchodě. Je-li movitou, nazývá se zástava ruční, čili zástava v užším smyslu; je-li nemovitou, sluje hypoteka, čili zástava pozemková.

Zástavní právo vztahuje se sice vždy k platné pohledávce, nikoli však každá pohledávka skýtá právní důvod k nabytí zástavního práva. Tento zakládá se na zákoně; na soudcovském výroku; na smlouvě; nebo na poslední vůli vlastníkově.

Případy, ve kterých zákon někomu zástavní právo propůjčuje, uvedeny jsou na příslušném místě tohoto zákoníka a v řízení konkursním. Pokud může soud zástavní právo propůjčovati, ustanovuje soudní řád. Má-li býti zástavní právo nabyto přivolením dlužníkovým nebo třetí osoby, která svoji věc za něho zastaví; pak slouží za směrnici předpisy o smlouvách a odkazech.

Aby věřitel, který má právní důvod, nabyl skutečně zástavního práva, musí zastavenou věc, je-li movitá, vzíti v úschovu; a, je-li nemovitá, dáti svoji pohledávku vložit způsobem, který je předepsán pro nabývání vlastnictví k nemovitým statkům. Sám právní důvod skýtá toliko osobní právo k věci nikoli však věcné právo k věci.

Zástavní právo k nemovitostem, jež nejsou zapsány v knihách (§ 434) nebo ke stavbám (§ 435) nabývá se soudním uložením ověřené listiny o zřízení zástavy. Listina obsahuj přesné označení zástavy a pohledávky ciferně určené, při pohledávce zúročitelné i výši úroků; pak výslovné přivolení zástavcovo k uložení listiny u soudu.

Při zastavení těch movitých věcí, které nepřipouštějí hmotného odevzdání z ruky do ruky, musí se, jako při převodu vlastnictví (§ 427), použíti takových znamení, ze kterých se může každý o zastavení lehce dověděti. Kdo opomene tohoto předpisu, ručí za škodlivé následky.

Nezapíše-li se pohledávka do veřejných knih pro nedostatek zákonné formálnosti v listině; může ji věřitel dáti zaznamenati (prenotovati). Tímto záznamem nabude podmínečného zástavního práva, které, jakmile byla pohledávka spravena způsobem shora § § 438 a 439 uvedeným, stane se nepodmíněným od okamžiku, kdy podle zákonného pořádku byla žádost o záznam podána.

Majitel zástavy může svoji zástavu, pokud k ní má právo, zastaviti opět třetí osobě a tím stane se podzástavou, když si ji tato osoba dá odevzdati nebo podzastavení na zástavní právo zapsati do veřejných knih.

Bude-li vlastník o dalším zastavení zpraven; může svůj dluh věřiteli odvésti jen s vůlí toho, kdo má podzástavu, nebo musí dluh složiti k soudu, jinak zástava zůstane zavazena majiteli podzástavy.

Zastaví-li se movitá věc cizí bez vlastníkova svolení, má sice tento zpravidla právo požadovati ji zpět; ale tam, kde proti poctivému držiteli nelze vznésti vlastnickou žalobu (§ 367), musí buď poctivému majiteli zástavy nahraditi škodu nebo od zástavy upustiti a spokojiti se právem na náhradu od zástavce.

Zástavní právo vztahuje se na všechny části náležející k volnému vlastnictví zástavcově, na přírůstek a příslušenství zástavy, tedy také na plody, pokud nejsou ještě odděleny nebo vybrány. Jestli tedy dlužník jednomu věřiteli zastaví svůj statek a druhému později jeho plody, jest pozdější zastavení účinným jen co do již oddělených a vybraných plodů.

Objeví-li se, že hodnota zástavy vinou toho, kdo zástavu dal, nebo pro vadu věci, která se teprve ukázala, již nedostačuje k úhradě dluhu, je věřitel oprávněn žádati od toho, kdo zástavu dal, jinou přiměřenou zástavu.

Nesvolí-li zástavce, nesmí věřitel užívati zástavy, nýbrž musí spíše ji bedlivě opatrovati a ručí za to, ztratí-li se jeho vinou. Ztratí-li se bez jeho viny, nepozbývá proto své pohledávky.

Zastavil-li věřitel zástavu dále, ručí i za takovou náhodu, kterou by se zástava u něho nezničila nebo nezhoršila.

Nebude-li zástavní věřitel po uplynutí určitého času uspokojen; jest oprávněn na soudu žádati o dražbu zástavy. Soud má při tom postupovati podle předpisu soudního řádu.

Před vydražením statku budiž každému na něm zapsanému zástavnímu věřiteli dovoleno vyplatiti pohledávku, pro kterou bylo o dražbu zažádáno.

Dlužníci nemají práva při dražbě věci od nich zastavené spoludražiti.

Neutrží-li se ze zástavy dlužná částka, nahradí dlužník, čeho se nedostává; jemu připadá však také, co se nad dlužnou částku utrží.

Pokud je zástavní věřitel povinen držeti se své zástavy nebo jest oprávněn sáhnouti na jiné jmění svého dlužníka, ustanovuje soudní řád.

Převedl-li dlužník vlastnictví zastavené věci na jinou osobu v době zastavení; může věřitel nejprve své osobní právo proti dlužníkovi uplatňovati a pohledávati pak své plné uspokojení ze zastavené věci.

Zničí-li se zastavená věc; vzdá-li se věřitel po zákonu k ní svého výhradního práva; nebo vrátí-li ji dlužníkovi bez výhrady; zaniká sice zástavní právo, ale dlužná pohledávka trvá dále.

Zástavní právo zaniká rovněž uplynutím času, na který bylo omezeno, tudíž také s dočasným právem zástavcovým k zastavené věci; byla-li jinak tato okolnost věřiteli známa nebo z veřejných knih mohla býti známa.

Zapravením dluhu zástavní právo zaniká. Zástavce však je povinen dluh zapraviti jen tehdy, když mu zároveň bude vrácena zástava. Ke zrušení hypotéky zaplacení dluhu nestačí. Statek hypotekární zůstane zavazen, pokud se dluh z veřejných knih nevymaže. Až dosud může vlastník statku podle kvitance nebo jiné listiny prokazující zánik zástavního dluhu převésti právo zástavní na novou pohledávku, která nepřevyšuje zástavní pohledávky zapsané.

Jestliže po zapravení dluhu (§ 469) nebo nastalém sloučení (§ 1466) bude statek hypotékou obtížený prodán vnucenou dražbou nebo bude-li povolena vnucená správa, a to dříve, než bylo z knih vymazáno právo zástavní, nebo než byly převedeny nemovitosti nebo právo zástavní, nesluší při rozvržení výtěžku přihlížeti k tomuto zástavnímu právu. Jen pokud pohledávka zajištěná právem zástavním pozůstává ještě proti osobě třetí nebo náleží vlastníku náhrada za její zapravení (§ 1358), přikáže se díl na ni vypadající vlastníku.

Je-li někdo povinen vydati věc, může jí k zajištění svých dospělých pohledávek na náhradu nákladu učiněného na věc nebo škody způsobené věcí zadržeti s tím účinkem, že může býti odsouzen vydati věc jen za vzájemné plnění z ruky do ruky.

Výkon práva zadržovacího může býti odvrácen poskytnutím jistoty; poskytnutí jistoty rukojmími nemá místa.

Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.

Je-li právo služebnosti spojeno s držbou pozemku, aby se mohlo prospěšněji nebo pohodlněji užívati, vzniká pozemková služebnost; jinak je služebnost osobní.

Pozemkové služebnosti předpokládají dva držitele pozemků, z nichž jednomu jakožto zavázanému náleží služební statek; druhému jako oprávněnému panující statek. Panující pozemek jest určen buď k polnímu hospodářství nebo k jiné potřebě; proto rozeznávají se také služebnosti polní a domovní.

Obvyklé domovní služebnosti jsou:

Tyto a podobné služebnosti domovní opravňují držitele domu, aby něco na sousedově pozemku podnikl, co tento musí snášeti.

Jinými domovními služebnostmi jest zavázán držitel služebného pozemku, aby něčeho opomenul, co by mu jinak bylo volno podniknouti. Takovými jsou:

Polní služebnosti jsou zejména:

Osobní služebnosti jsou: nutné užívání věci; požívání; a bydlení.

Služebnosti, které o sobě jsou služebnostmi pozemkovými, mohou se však povoliti také jen osobě nebo výhody, které řádným způsobem jsou služebnostmi, pouze do odvolání. Nemá se však za to, že jsou to odchylky od povahy služebnosti; kdo je tvrdí, tomu náleží dokazování.

Právní důvod služebnosti zakládá se na smlouvě; na poslední vůli; na právním výroku vydaném při rozdělení společných pozemků; nebo konečně na vydržení.

Věcného práva služebnosti k věcem, které jsou zapsány ve veřejných knihách, lze nabýti toliko knihovním zápisem.

K nemovitostem v knihách nezapsaným (§ 434) nebo k stavbám (§ 435) nabýti lze věcného práva soudním uložením ověřené listiny o zřízení služebnosti; k jiným věcem však způsoby odevzdání výše uvedenými (§§ 426 až 428).

Všechny služebnosti v tom se shodují, že držitel služebné věci není zpravidla povinen, aby něco konal, nýbrž pouze, aby druhému výkon práva povolil aneb opomenul, co by jako vlastník jinak byl oprávněn činiti.

Zpravidla musí tudíž oprávněný nésti také náklad na zachování a opravování věci, která jest pro služebnost určena. Používá-li však této věci i zavázaný, musí na náklad poměrně přispívati a může se tohoto příspěvku zbaviti jen postoupením věci oprávněnému, třebas bez jeho přivolení.

Držitel panujícího statku může sice své právo vykonávati, jak se mu líbí; než služebnosti nesmějí býti rozšiřovány, nýbrž spíše, pokud to jejich povaha a účel zřízení dovoluje, musejí býti zužovány.

Služebnosti nelze svémocně ani od věci služebné odděliti ani na jinou věc neb osobu převésti. Vedle toho pokládá se každá služebnost za nedílnou potud, že nehledíc ku případu jmenovanému v § 847, nelze práva na pozemku váznoucího ani změniti ani rozděliti zvětšením, zmenšením nebo rozdělením pozemku.

Pozemek může zároveň sloužiti několika osobám, není-li to jinak na újmu starším právům třetí osoby.

Podle zásad zde uvedených určují se právní poměry při zvláštních druzích služebností. Kdo tedy má břímě sousedního stavení nésti, zakotvení cizího trámu ve své zdi nebo průduchu cizího kouře ve svém komíně trpěti, musí i poměrně přispívati na udržování k tomu určených zdí, sloupů, stěny nebo komína. Toho však nelze na něm žádati, aby panující statek dával podepírati nebo sousedův komín spravovati.

Právo okna dává jen nárok na světlo a vzduch; vyhlídka musí býti zvláště povolena. Kdo nemá práva na vyhlídku, může býti přidržen, aby na okno dal mříž. S právem okna je spojena povinnost otvor opatrovati; kdo toto opatrování opomene, ručí za škodu, která z toho vzejde.

Kdo má právo okapu, může nechati stékati dešťovou vodu na cizí střechu volně nebo po žlabě; svou střechu může také zvýšiti; musí však učiniti taková opatření, aby se tím služebnost nestala obtížnější. Rovněž musí včas odkliditi mnoho napadlého sněhu, jakož i žlab určený k odtoku udržovati.

Kdo má právo sváděti dešťovou vodu ze sousední střechy na svůj pozemek, jest povinen, aby sám hradil náklady na žlab, kádě a jiná k tomu náležející zařízení.

Je-li pro tekutiny, které se mají sváděti, potřebí struh a stok, musí je zříditi vlastník panujícího pozemku; musí je také řádně krýti a čistiti a tím ulehčovati břímě služebného pozemku.

Právo stezky pojímá v sobě právo po této stezce choditi, lidmi se dávati nositi nebo jiné lidi nechati k sobě přicházeti. S průhonem dobytka je spojeno právo jeti trakařem a s vozovou cestou právo jeti jedním nebo několika potahy.

Naproti tomu nemůže se bez zvláštního svolení právo stezky rozšířiti na právo jezditi na koni nebo zvířaty se dáti nositi; ani právo průhonu dobytka na právo vláčeti těžká břemena přes služebný pozemek; ani právo vozové cesty na právo volně puštěný dobytek přes něj hnáti.

K udržování cesty, mostů a lávek přispívají poměrně všechny osoby nebo držitelé pozemků, jimž přísluší jejich užívání, tedy také držitel služebného pozemku, pokud má z nich užitek.

Prostor pro tyto tři služebnosti musí býti přiměřen nutné potřebě a okolnostem místa. Stanou-li se cesty a stezky neupotřebitelnými povodní nebo jinou náhodou, musí býti vykázán nový prostor, než budou uvedeny v předešlý stav, neučinil-li již opatření politický úřad.

S právem čerpati cizí vodu je dovolen i příchod k ní.

Kdo má právo sváděti vodu z cizího pozemku na svůj anebo se svého pozemku na cizí, jest také oprávněn, aby na svůj náklad zřídil k tomu potřebné trouby, žlaby a stavidla. Míra těchto zařízení, která se nemá překročiti, určuje se potřebou panujícího pozemku.

Nebyl-li určen při nabytí práva pastvy druh a počet dobytka, rovněž čas a míra požitku, chrání se pokojná třicetiletá držba. Jsou-li pochybnosti, slouží následující předpisy za směrnici.

Právo pastvy vztahuje se, pokud nepřekážejí tomu nařízení politická a v lesnictví daná, na každý druh tažného, hovězího a skopového dobytka, nikoli však na vepře a drůbež; v krajinách lesnatých stejně nikoliv na kozy. Nečistý, nezdravý a cizí dobytek je povždy z pastvy vyloučen.

Měnil-li se počet honěného dobytka v posledních třiceti letech, buď vzat průměr z toho, co bylo v prvních třech letech vyháněno. Není-li ani tento zřejmý, jest slušnou měrou hleděti jednak k rozsahu, jednak k jakosti pastvy a oprávněnému aspoň nedopustiti, aby na cizí pastvě choval více dobytka, než může přezimovati pící, kterou mu dodá pozemek panující. Sající mláďata se k ustanovenému počtu nepočítají.

Dobu pasení sice stanoví vůbec v každé obci zavedený nepopřený obyčej; nikdy však nesmí se pasením omezovati nebo ztěžovati hospodaření, které nařizují politické předpisy.

Požitek práva pastvy nezahrnuje žádného jiného užívání. Oprávněný nesmí ani trávu žíti, ani zpravidla vlastníka pozemku ze spolupastvy vylučovati, nanejméně však podstatu pastviny porušovati. Hrozí-li škoda, musí svůj dobytek dát hlídati pastýřem.

Co bylo dosud předepsáno o právu pastvy, budiž případně použito i na práva zvířata lapati, dříví káceti, kámen lámati a na ostatní služebnosti. Má-li někdo za to, že může tato práva založiti na spoluvlastnictví, buďtež rozepře o tom vzešlé rozhodnuty podle zásad obsažených v hlavě o společenství vlastnictví.

Výkon osobních služebností, není-li jinak ujednáno, určuje se podle následujících zásad: Služebnost užívání spočívá v tom, že někdo jest oprávněn užívati cizí věci jen pro svou potřebu, neporušuje podstaty.

Kdo tedy má právo užívati nějaké věci, smí, nehledíc na jeho ostatní jmění, z ní bráti užitek, přiměřený svému stavu, své živnosti a své domácnosti.

Potřeba určuje se podle času, kdy se užívání povolilo. Pozdější změny ve stavu nebo živnosti oprávněného nedávají nároku na rozšířenější užívání.

Oprávněný nesmí podstatu věci, jejíž užívání se mu povolilo, změniti; nesmí také právo to převésti na jiného.

Všechny užitky, které lze z věci bráti bez poškození osoby k užívání oprávněné, náležejí vlastníkovi. Tento jest však zavázán, aby nesl všechna řádná a mimořádná na věci váznoucí břemena a aby věc na svůj náklad udržoval v dobrém stavu. Toliko přesahují-li náklady onen užitek, který vlastníkovi zbývá, musí oprávněný nésti schodek nebo užívání pustiti.

Požívání jest právo cizí věc, šetříc podstaty, beze všeho omezení užívati.

Spotřebitelné věci nejsou samy o sobě předmětem užívání nebo požívání, nýbrž jen jejich hodnota. Hotovými penězi může oprávněný podle libosti nakládati. Byla-li však dána v požívání nebo užívání uložená již jistina, může oprávněný žádati jen úroky.

Požívatel má právo na plný, jak obyčejný, tak i kromobyčejný výnos; jemu náleží tedy také ryzí užitek z horních podílů, získaný se zachováním platného horního řádu, a dříví podle lesního hospodaření skácené. Na poklad, který se nalezne v pozemku určeném k požívání, nemá nároku.

Za čistý užitek může však pokládáno býti jen to, co po srážce všech nutných výdajů přebude. Požívatel přejímá tedy všechna břemena, která na věci vázla v době, kdy požívání bylo povoleno, proto také úroky z jistin na ní zapsaných. Na něho spadají všechny řádné i mimořádné dávky, jež z věci jest platiti, pokud se mohou hraditi z užitků braných za požívací dobu; nese také náklad, bez něhož by se plodů nedocílilo.

Požívatel jest povinen, aby jako dobrý hospodář udržoval služebnou věc v tom stavu, v jakém ji převzal, a z výnosu opatřoval opravy, doplňky a obnovy. Zmenší-li se přes to pouhým řádným užíváním bez viny požívatelovy hodnota služebné věci, není za to zodpověden.

Obstará-li vlastník, byv požívatelem zpraven, na svůj náklad stavby, které stářím budovy anebo nějakou náhodou staly se nutné, je požívatel povinen zapraviti mu z vynaložené jistiny úroky dle míry, jak se tím požívání zlepšilo.

Nemůže-li nebo nechce-li se vlastník k tomu odhodlati, je požívatel oprávněn, aby buď stavbu provedl a žádal po skončeném požívání jako poctivý držitel náhradu nebo aby si požadoval přiměřené odškodnění, strádal-li na požívání, protože se stavba neprovedla.

Stavby, které nejsou nutny, ačkoliv jsou jinak zvýšení výnosu prospěšny, není požívatel povinen povoliti bez úplného odškodnění.

Co požívatel vynaložil bez vlastníkova přivolení na rozmnožení trvalých užitků, může si vzíti nazpět; náhradu však za užitky, které ze zlepšení tu ještě jsou, může žádati jen, pokud jest oprávněn žádati je jednatel nezmocněný.

K usnadnění důkazu vzájemných pohledávek má vlastník a požívatel dát poříditi ověřený popis všech služebných věcí. Nestalo-li se tak, má se za to, že požívatel obdržel věc se všemi kusy potřebnými k řádnému jejímu užívání, prostřední jakosti, v upotřebitelném stavu.

Po skončeném požívání náležejí stojaté ještě plody vlastníkovi, který však musí požívateli nebo jeho dědicům jako potivému držiteli nahraditi náklady vynaložené na jejich docílení. Na jiné užitky má požívatel nebo jeho dědicové nárok podle toho, jak dlouho trvalo požívání.

Zpravidla může vlastník žádati od osoby oprávněné k užívání nebo od požívatele zajištění podstaty jen, hrozí-li nebezpečí. Nebylo-li dáno, budiž věc přenechána buď vlastníkovi za slušné odbytné, nebo podle okolností dána do soudní zprávy.

Služebnost bytu je právo užívati obytných částí domu k vlastní potřebě. Je to tedy služebnost užívání obytného stavení. Přenechají-li se však někomu všechny obytné části domu, aby jich požíval neomezeně, šetře podstaty, je to požívání obytného stavení. Podle toho použije se shora daných předpisů na právní poměr mezi oprávněným a vlastníkem.

Vlastník podrží v každém případě právo, aby nakládal všemi částmi domu, které nepatří k vlastnímu bytu; také nesmí mu býti znesnadněn potřebný dohled na jeho dům.

Vzhledem k služebnostem je dvojí žalobní právo. Proti vlastníkovi může býti právo služebnosti tvrzeno; nebo vlastník může si stěžovati, že si někdo služebnost osobuje. V prvém případě musí žalobce dokázati nabytí služebnosti, nebo alespoň držbu její jakožto věcného práva, v druhém případě, že si někdo služebnost k jeho věci osobuje.

Služebnosti zanikají vůbec tak, jak se podle třetí a čtvrté hlavy třetího dílu vůbec zrušují práva a závazky.

Zkázou služebného nebo panujícího pozemku sice staví se služebnost; jakmile však pozemek nebo budova jest opět uvedena v předešlý stav, nabude služebnost zase své dřívější moci.

Spojí-li se vlastnictví služebného a panujícího pozemku v jedné osobě, zaniká služebnost sama sebou. Bude-li však později jeden z těchto spojených pozemků opět zcizen, aniž byla služebnost mezi tím ve veřejných knihách vymazána; je nový držitel panujícího pozemku oprávněn služebnost vykonávati.

Mohlo-li býti majiteli služebnosti známo z veřejných knih nebo jinak, že právo toho, kdo služebnost zřídil, je jen dočasné, nebo že je čas, na který služebnost byla omezena, zaniká uplynutím tohoto času služebnost sama sebou.

Služebnost, která byla někomu propůjčena až do doby, kdy třetí osoba dosáhne určitého stáří, zanikne teprve v určený čas, třebas třetí osoba zemřela před tímto stářím.

Osobní služebnosti končí smrtí. Byly-li výslovně rozšířeny na dědice, jsou jimi v pochybnosti míněni jen první dědicové zákonní. právo propůjčené rodině přechází však na všechny její členy. Osobní služebnost nabytá obcí nebo jinou právnickou osobou trvá potud, pokud trvá tato právnická osoba.

Stálé roční důchody nejsou osobní služebností a mohou se tedy podle své povahy na všechny nástupce převáděti.

Souhrn práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech pouze osobních, nazývá se jeho pozůstalostí.

Výlučné právo ujmouti se držby celé pozůstalosti nebo její poměrné části (např. poloviny, třetiny) nazývá se právem dědickým. Jest to věcné právo, které účinkuje proti každému, kdo by si chtěl osobovati pozůstalost. Komu náleží právo dědické, nazývá se dědicem, a pozůstalost ve vztahu k dědici nazývá se dědictvím.

Dědické právo zakládá se na vůli zůstavitelově, vyjádřené podle zákonného předpisu; na smlouvě dědické podle zákona přípustné (§ 602); nebo na zákoně.

Uvedené tři způsoby dědického práva mohou také trvati vedle sebe, takže poměrný díl pozůstalosti přináleží jednomu z dědiců podle poslední vůle, druhému podle smlouvy a třetímu podle zákona.

Je-li na někoho pamatováno nikoli takovýmto poměrným dílem celé pozůstalosti, nýbrž jen jednotlivou věcí, jednou nebo několika věcmi určitého druhu, částkou nebo právem, nazývá se to, čím je pamatováno, odkazem (legátem), i kdyby to dle hodnoty bylo největší částí pozůstalosti, a ten, komu to bylo zůstaveno, nebude posuzován jako dědic, nýbrž jen jako odkazovník (legatář).

Dědické právo nastupuje teprve po smrti zůstavitelově. Zemře-li domnělý dědic před zůstavitelem, nemůže ani na svoje dědice převésti dědické právo, jehož sám dosud nenabyl.

Přečkal-li dědic zůstavitele, přechází dědické právo na jeho dědice i před tím, než se dědictví ujal, jako jiná volně zděditelná práva, jestli jinak ještě nezaniklo zřeknutím se nebo jiným způsobem.

Kdo jest oprávněn nabývati majetku, může zpravidla také děditi. Zřekl-li se někdo vůbec práva něčeho nabývati nebo zřekl-li se někdo platně nabytého dědictví, pozbyl tím dědického práva vůbec nebo práva k určitému dědictví.

Pokud jsou způsobilé děditi duchovní obce nebo jejich členové, ustanovují předpisy politické.

Kdo se proti zůstaviteli dopustil zločinu, jest nehoden dědického práva, pokud z okolností nevychází na jevo, že mu zůstavitel odpustil.

Při zákonné posloupnosti dědické, jsou potomci toho, kdo stal se nehodným práva dědického, povoláni k dědické posloupnosti na jeho místě i když zůstavitele přežil.

Kdo zůstavitele k projevení poslední vůle donutil nebo podvodným způsobem svedl, překazil prohlášení nebo změnu poslední vůle, nebo potlačil poslední pořízení, které od něho bylo již zřízeno, je z dědického práva vyloučen a zodpovídá za veškerou škodu, která tím byla přivoděna třetí osobě.

Osoby, které se k cizoložství nebo krvesmilstvu na soudě doznaly nebo byly usvědčeny, jsou vzájemně vyloučeny z dědického práva na základě prohlášení poslední vůle.

Pokud pozbývají dědického práva osoby v zemi narozené, které opustily svoji vlast nebo vojenskou službu bez řádného dovolení, ustanovují nařízení politická.

Dědická způsobilost řídí se jen podle doby skutečného nápadu dědictví. Touto dobou je zpravidla smrt zůstavitelova (§ 703).

Později získaná způsobilost dědická neposkytuje práva odejmouti jiným, co jim již právoplatně napadlo.

Dědic, jakmile dědictví přijal, představuje se zřetelem k němu zůstavitele. Vůči třetí osobě považují se oba za osobu jedinou. Před přijetím od dědice hledí se na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla državou zemřelého.

Závazky, které by byl měl zůstavitel plniti ze svého jmění, přejímá jeho dědic. Peněžité tresty, zákonem stanovené, k nimž zemřelý nebyl ještě odsouzen, nepřecházejí na dědice.

K břemenům váznoucím na dědictví náležejí také náklady na pohřeb, přiměřený místní zvyklosti, stavu a jmění zemřelého.

Několik dědiců pokládá se vzhledem k jejich společnému právu dědickému za osobu jedinou. V této vlastnosti ručí před soudním odevzdáním (přiřknutím) dědictví všichni za jednoho a jeden za všechny. Pokud jest jim po provedeném odevzdání ručiti, ustanovuje se v hlavě, jednající o přejímání dědictví.

Kdo může platně nakládati svým právem dědickým, je též oprávněn předem se ho vzdáti smlouvou učiněnou se zůstavitelem. Smlouva vyhledává ke své platnosti zřízení notářského aktu nebo sepsání soudního protokolu. Toto vzdání se působí, není-li nic jiného smluveno, také proti potomkům.

Pořízení, kterým zůstavitel zůstavuje jedné nebo několika osobám pro případ smrti odvolatelně svoje jmění nebo jen část, nazývá se posledním pořízením.

Každý zůstavitel může pro případ, že ustanovený dědic dědictví nenabude, povolati jiného, a když ani ten ho nenabude, druhého, a ve stejném případě třetího nebo také ještě několik náhradných dědiců. Toto ustanovení nazývá se náhradnictvím obecným. Ten, kdo je povolán v řadě nejblíže, stane se dědicem.

Ustanovil-li zůstavitel z uvedených případů, kdy ustanovený dědic děditi nemůže, nebo děditi nechce, pouze jeden, jest druhý případ vyloučen.

Břemena, uložená dědici, vztahují se také na náhradního dědice, vstupujícího na jeho místo, pokud nejsou omezena na osobu dědicovu buď výslovně vyjádřenou vůlí nebo povahou okolností.

Byli-li vzájemně povoláni k náhradnictví spoludědicové sami, předpokládá se, že zůstavitel rozšířiti chtěl podíly, vyměřené při ustanovení dědiců, také na náhradnictví. Povolá-li se však k náhradnictví kromě spoludědiců ještě někdo jiný, přibude uvolněný dědický podíl všem rovným dílem.

Zůstavitel může svému dědici uložiti za povinnost, aby dědictví, které přijal, přenechal po své smrti nebo v jiných určitých případech druhému ustanovenému dědici. Toto opatření nazývá se náhradnictvím svěřenským. V náhradnictví svěřenském obsaženo jest mlčky náhradnictví obecné.

Také rodiče mohou svým dětem ustanoviti dědice nebo náhradníka, ba i v případě, jsou-li tyto nezpůsobilé činiti závěť, toliko vzhledem ke jmění, které jim zůstavují.

Zakázal-li zůstavitel dědici, aby nečinil posledního pořízení o tom, co mu zůstavuje, jest to svěřenské náhradnictví a dědic jest povinen, co bylo zůstaveno, uchovati pro svoje zákonné dědice. Zákaz neprodávati věc nevylučuje práva o ní poříditi.

Řada, ve které mají po sobě následovati dědicové svěřenští, není nikterak omezena, jsou-li všichni zůstavitelovými současníky; může se vztahovati na třetího, čtvrtého a ještě další.

Nejsou-li to současníci, nýbrž takoví náhradní dědicové, kteří v době zřízení závěti ještě nejsou zrozeni, může se svěřenské náhradnictví vzhledem k peněžitým částkám a k jiným movitým věcem vztahovati až na stupeň druhý. Se zřetelem k nemovitým statkům platí jen pro stupeň prvý, při určování stupňů se však počítá jen ten náhradní dědic, který nabyl držby dědictví.

Dokud nenastane případ svěřenského náhradnictví, náleží povolanému dědici omezené vlastnické právo s právy a závazky požívatele.

Je-li náhradnictví neurčitě vysloveno, budiž vykládáno tak, aby dědicova svoboda nakládati vlastnictvím byla co nejméně omezena.

Obecné náhradnictví pomine, jakmile ustanovený dědic přijme dědictví; svěřenecké náhradnictví pomine, když z ustanovených dědiců náhradních již nikoho není nebo když přestane případ, pro který bylo zřízeno.

Pokud není za to míti, že chtěl zůstavitel něco jiného, přechází právo svěřenského dědice i tehdy na jeho dědice (§ 537), když nedožije se případu náhradnictví.

Zejména pozbude své moci svěřenské náhradnictví (§ § 608-609), ustanovené nepříčetnému, dokáže-li se, že v době svého posledního pořízení byl úplně příčetným, anebo jestliže soud mu pro nabyté užívání rozumu vyhradil volnou správu jmění, a náhradnictví neožije, kdyby pro návrat choroby byl dán znovu pod opatrovníka a v mezidobí neučinil posledního pořízení.

Náhradnictví, které zůstavitel ustanovil svému dítěti v době, kdy nemělo potomstva, zanikne, zanechalo-li toto dítě potomky způsobilé děditi.

Svěřenství (rodinné svěřenství) jest nařízení, kterým se prohlašuje jmění pro všechny budoucí nebo alespoň pro více rodinných potomků za nezcizitelný statek rodiny.

Svěřenství jest vůbec buď primogenitura nebo majorát, nebo seniorát podle toho, zda jeho zakladatel obmyslil posloupností buď prvorozeného ze starší větve nebo nejbližšího z rodiny podle stupně, z několika stejně blízkých však staršího věkem nebo konečně bez ohledu na větev staršího z rodiny.

V pochybnostech se předkládá spíše primogenitura než majorát nebo seniorát a majorát opět spíše než seniorát.

U primogenitury nabývá mladší větev teprve po zániku starší svěřenství, takže bratr posledního držitele musí ustoupiti jeho synům, vnukům, pravnukům a dalším potomkům.

Zakladatel může také pořádek dědické posloupnosti zcela obrátiti, a povolati posledně zrozeného ze starší větve nebo nejmladšího ze všech větví nebo vůbec toho, který podle stupně jest nejbližším buď zakladateli svěřenství, prvnímu nabyvateli nebo poslednímu držiteli.

Nevyjádří-li zakladatel o tom určitě svou vůli, má se větší zřetel k poslednímu držiteli než k zakladateli svěřenství, a k prvnímu nabyvateli. Je-li tu několik osob stejného stupně, rozhoduje vyšší stáří.

Nařídí-li zakladatel, že má svěřenství připadnouti vždy nejbližšímu z rodiny, rozumí se jím ten, kdo podle obecné zákonné dědické posloupnosti jest nejbližším z mužského potomstva. Mezi několik stejně blízkých rozdělí se užitek svěřenstí, pokud není z nařízení patrný opak.

Zřídí-li někdo vedle svěřenství pro prvorozenou větev druhé nebo více svěřenství pro větve později zrozené, nabude držitel prvního svěřenství a jeho potomstvo teprve potom držby jiného svěřenství, není-li v ostatních větvích potomků povolaných ke svěřenstvím, a svěřenství zůstanou spojena v jedné osobě jen potud, až opět vzniknou dvě nebo více větví.

Ženské potomstvo nemá zpravidla nároku na svěřenství. Nařídí-li však zakladatel výslovně, že má po zániku mužského kmene přejíti svěřenství na ženské větve, stane se to podle pořádku předepsaného pro mužské potomstvo, ale mužští dědicové větve, která došla svěřenství, předcházejí ženské dědice.

Bez zvláštního svolení zákonodárné moci nemůže být zřízeno svěřenství. Při zřízení jest vyhotoviti řádný, ověřený seznam všech kusů náležejících ke svěřenství, a uschovati u soudu. Tento soupis jest směrnicí při každé změně držby a při oddělení svěřenství od volného majetku. O jistotu svěřenství má soud podle zvláštních předpisů pečovati.

Zakladatel svěřenství má právo odvolati zřízení svěřenství, dokud nenabyl nikdo odevzdáním anebo smlouvou práva. A má se za to že jest vůle odvolána, narodí-li se zůstaviteli mužský maželský dědic, kterým se ve svěřenectví nepočítá.

Vlastnictví svěřenského majetku jest děleno mezi všechny čekatele a dočasného majitele svěřenství. Oněm přísluší vrchní vlastnictví samo, tomuto však také užitkové vlastnictví.

Vrchní vlastnictví opravňuje čekatele svěřenství žádati, aby svěřenské dlužní úpisy byly uloženy k soudu, oznámiti soudu, jsou-li svěřenské statky špatně spravovány, navrhnouti, aby byl ustanoven k zastoupení svěřenství a potomstva společný svěřenský opatrovník, vůbec učiniti všechna opatření potřebná k zajištění podstaty.

Majitel svěřenství má všechna práva a povinnosti užitkového vlastníka. Jemu náleží všechny užitky svěřenského majetku a přírůstku, nikoliv však jeho podstata. Naproti tomu ho postihují také všechna břemena. Neodpovídá za zmenšení podstaty, které se stalo bez jeho viny.

Držitel svěřenství může sice za sebe, nikterak však za potomstvo, třebas ho ještě není, zříci se svého práva. Dá-li do zástavy plody svěřenství nebo i svěřenský majetek, vztahuje se zastavení jen na části plodů, kterou vybrati jest oprávněn, nikoliv však na svěřenský majetek nebo část plodů, které náleží nástupci.

S omezením ihned následujícím může majitel svěřenství nemovitý svřenský majetek zaměniti za jistinu, může vyměniti pozemky za pozemky nebo zapřiměřené úročné rozděliti nebo také do dědičného pachtu dáti.

K těmto změnám potřebuje schválení řádného soudu. Tento soud musí vyslechnouti všechny známé čekatele nebo, jsou-li nezletilí nebo nepřítomní, jejich opatrovníky, pak opatrovníka svěřenství a potomstva, posouditi, jak jsou důležité důvody, a obzvláště při povolení rozdělení pozemků o to se postarati, aby bylo dbáno míry předepsané v politických nařízeních. Náhrada při tom ujednaná se uloží jako svěřenská jistina.

Majitel svěřenství může zadlužiti třetinu svěřeného majetku nebo vyzvednouti třetinu, záleží-li z jistiny. K tomu nepotřebuje svolení čekatelů nebo opatrovníků, nýbrž jen schválení řádného soudu.

Do této třetiny jest započítati všechna břemena pod jakýmkoliv jménem váznoucí na svěřenském majetku tak, aby dvě třetiny zůstaly zcela bez závad.

Cena svěřenském majetku se určí soudním odhadem, má-li býti vyměněn nebo zadlužen, veřejnou dražbou však, má-li býti zpeněžen.

Splátky svěřenském dluhu buďte tak určeny, aby bylo ročně pět ze sta z dluhu splaceno. Jen ze závažných příčin jest povoliti prodloužení lhůty.

Chce-li držitel svěřenství ze splátek již vykonaných opět vybrati částku pro svou potřebu, musí k jejímu splacení ještě zvlášť splatiti ročně pět ze sta.

Nástupce ve svěřenství jest povinen zaplatiti jen dluhy svého předchůdce učiněné se soudním schválením. Za splátky k jejich zhlazení již splatné je zavázán jen potud, pokud nemohou býti vykonány z předchůdcova volně zděděného jmění.

Učinil-li předchůdce k zachování nebo k důležitému zlepšení svěřenství značný náklad, k čemuž by byl oprávněn zadlužiti svěřenský majetek, musí býti náklad nahrazen. Pro to jsou však nástupci oprávněni zatížiti třetinu svěřenského majetku. Splátky se konají způsobem předepsaným v § 638.

Svěřenský věřitel nemůže žádati zaplacení dluhu váznoucího na svěřenství, byť se soudním schválením, z kmenového majetku, nýbrž jen z jeho příjmů.

Plody posledního roku se rozdělí mezi předchůdcovy dědice a nástupce ve svěřenství právě tak jako mezi poživatele a vlastníka (§ 519).

Svěřenství může být zrušeno, dá-li se předpokládati, že není potomstva povolaného ke svěřenství. Ke zrušení svěřenského svazku se však važaduje kromě svolení užitkového vlastníka a všech čekatelů, kteří se obešlou vyhláškou, také výslech opatrovníka potomstva a soudní povolení.

Svěřenství zaniká, zničí-li se nebo jestli všechny větve povolané v zakládací listině vymřely bez naděje na potomstvo. V tomto případě se spojí vrchní vlastnictví s užitkovým vlastnictvím a držitel může libovolně se svěřenstvím naložiti.

Od náhradnictví a svěřenství rozeznávají se nadace, jimiž se příjmy z jistin, pozemků nebo práv určují na všechny budoucí časy ústavům obecně užitečným, jako: na duchovní prebendy, školy, nemocnice, chudobince; nebo k výživě určitých osob. Předpisy o nadacích obsaženy jsou v nařízeních politických.

K platnosti odkazu (§ 535) jest nutno, aby byl zůstaven platným posledním pořízením od způsobilého zůstavitele osobě, která je způsobilá děditi.

Zůstavitel může také jednomu nebo několika spoludědicům předem určiti odkaz; vzhledem k tomuto buďtež posuzováni jen jako odkazovníci.

Odkazy připadají zpravidla k tíži všem dědicům dle poměru jejich dědického podílu, i v tom případě, byla-li odkázána věc, patřící jednomu spoludědici. Přes to záleží na zůstaviteli, chce-li zvláště přikázati odevzdání odkazu jednomu spoludědici nebo i odkazovníku.

Odkazovník nemůže se vzepříti úplnému splnění dalšího, jemu uloženého odkazu, z důvodu, že přesahuje hodnotu odkazu, jemu zůstaveného. Nepřijme-li však odkazu, jest povinen ten, komu odkaz připadne, vzíti na se příkaz nebo přenechati odkaz, který mu připadl, odkazovníku, jenž naň jest poukázán.

Zůstavitel, který pamatoval odkazem na určitou skupinu lidí, jako: na příbuzné, služebné nebo chudé, může ponechati dědici nebo třetí osobě rozdělení, kterým z těchto osob a co každé má připadnouti. Neurčil-li zůstavitel o tom ničeho, zůstává volba vyhrazena dědici.

Zůstavitel může při odkaze ustanoviti náhradnictví obecné nebo svěřenské; při tom se použije předpisů ustanovených v hlavě předchozí.

Odkázati lze vše, co jest v obecném obchodě: věci, práva, práce a jiná konání, jež mají nějakou hodnotu.

Jsou-li odkázány věci, které sice jsou v obecném obchodě, ale jež držeti odkazovník jest osobně nezpůsobilý, nahradí se mu jejich řádná cena.

Slova chápou se i při odkazech ve svém obvyklém významu, leč by se dokázalo, že zůstavitel navykl si s určitými výrazy spojovati zvláštní, sobě vlastní smysl; nebo, že by jinak odkaz neměl účinku.

Odkázal-li zůstavitel jednu nebo několik věcí určitého druhu, ale bez bližšího ustanovení, a je-li několik takových věcí v pozůstalosti, má volbu dědic. Musí však zvoliti kus, jehož odkazovník může použíti. Ponechá-li se odkazovníku, aby si z několika věcí jednu vzal nebo volil, může zvoliti i nejlepší.

Odkázal-li zůstavitel výslovně jen ze svého vlastnictví jednu nebo několik věcí určitého druhu a nenajdou-li se vůbec věci tohoto druhu v pozůstalosti, pozbude odkaz svého účinku. Nenajdou-li se v určeném množství, musí se odkazovník spokojiti těmi, které tu jsou.

Odkáže-li zůstavitel jednu nebo několik věcí určitého druhu nikoli výslovně ze svého vlastnictví, a nenajdou-li se takové věci v pozůstalosti, musí dědic opatřiti je odkazovníku v jakosti, jaká jest přiměřena jeho stavu a potřebám. Odkaz peněžité částky zavazuje dědice k její výplatě bez ohledu, zda hotové peníze v pozůstalosti jsou, či nikoli.

Zůstavitel může také třetí osobě ponechati, aby zvolila, kterou z několika věcí má dostati odkazovník. Odmítne-li tato osoba, nebo zemřela-li před vykonanou volbou, určí odkaz soudní úřad, hledě ku stavu a k potřebě odkazovníkově. Toto soudní určení nastane také v případě, jestliže odkazovník zemřel před vyvolením, které mu bylo ponecháno.

Odkaz určité věci, je-li v jednom nebo v různých ustanoveních opakován, nemůže býti od odkazovníka požadován zároveň v přirozeném odevzdání a v hodnotě. Jiné odkazy, byť i obsahovaly věc téhož druhu nebo touž částku, patří odkazovníku tolikráte, kolikráte byly opakovány.

Odkaz jest neúčinný, jestliže odkázaný kus v době posledního pořízení byl již vlastnictvím odkazovníkovým. Nabyl-li ho později, zaplatí se mu řádná cena předmětu. Dostal-li jej však od zůstaviele sama, a to bezplatně, má se za to, že odkaz byl zrušen.

Neúčinný jest odkaz věci cizí, která nenáleží ani zůstaviteli ani dědici nebo odkazovníku, jenž ji má poskytnouti třetí osobě. Mají-li uvedené osoby na věci podíl nebo nárok, rozumí se odkaz jen tohoto nároku nebo podílu. Je-li odkázaná věc zastavena nebo zatížena, převezme příjemce také břemena, jež na ní váznou. Nařídí-li však zůstavitel výslovně, že má býti určitá věc cizí zakoupena a poskytnuta odkazovníku, kdežto vlastník nechce ji zciziti za cenu odhadní, zapraví se odkazovníku tato cena.

Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel vůči odkazovníku, zavazuje dědice, aby vrátil dlužní úpis, nebo, aby odkazovníku vyhotovil potvrzení, zprošťující jej dluhu a zadržených úroků.

Odkáže-li zůstavitel někomu pohledávku, která mu náleží vůči třetí osobě, musí dědic přenechati pohledávku s úroky zadrženými a dále plynoucími odkazovníku.

Odkaz dluhu, který má zůstavitel zaplatiti odkazovníku, má účinek, že dědic musí dluh, zůstavitelem určitě vyjádřený nebo odkazovníkem vykázaný, uznati a zaplatiti nejpozději ve lhůtě určené pro odevzdání ostatních odkazů, beze zření k výminkám nebo lhůtám, obsaženým v dlužním úpisu. Ale ohroženým věřitelům zůstavitelovým nemůže býti jeho uznání na újmu.

Prominutí dluhu rozumí se jen u dluhů přítomných, nikoli i u těch, které vzniknou po zřízení odkazu. Promine-li se odkazem právo zástavní nebo rukojemství, neplyne z toho, že také dluh byl prominut. Prodlouží-li se lhůty platební, musí býti přes to úroky dále placeny.

Je-li zůstavitel někomu dlužen částku a dokáže-li mu stejnou částku, nemá se za to, že odkazem chtěl dluh zapraviti. Dědic zaplatí částku v případě tomto dvakráte: jednou jako dluh a pak jako odkaz.

Pod odkazem všech pohledávek přece se nerozumějí ani pohledávky z veřejných úvěrových papírů, ani jistiny váznoucí na nemovitém statku nebo pohledávky vznikající z práva věcného.

Věno může býti odkázáno, buď aby manžel byl osvobozen od jeho vrácení, nebo aby dědic byl zavázán vrátiti manželce částku nebo věc, přinesenou jako věno, bez důkazu a bez srážky nákladů, jež na ni byly vynaloženy. Platí tu předpisy, ustanovené pro jiné odkázané pohledávky.

Odkáže-li zůstavitel třetí osobě neurčité věno, rozumí se tím beze zření k vlastnímu majetku jejímu takové věno, jaké by této osobě byl povinen zříditi otec podle svého stavu za prostředních poměrů majetkových.

Odkáží-li rodiče dcerám věno, vpočte se toto do dědického podílu podle zákona nebo podle posledního pořízení, pokud výslovně nebylo prohlášeno za odkaz přednostní.

Odkaz zaopatření zahrnuje výživu, ošacení, byt a ostatní potřeby, a to doživotně, jakož i potřebné vyučování. To vše rozumí se také vychováním. Vychování končí zletilostí. Stravou rozumí se pokrmy a nápoje na dobu života.

Není-li míra odkazů uvedených v předešlém paragrafu patrna z vůle zůstavitelovy, ať již projevené výslovně nebo mlčky dosavadní podporou, musí býti určena dle stavu, k němuž odkazovník přísluší nebo k jakému byl připraven zaopatřením, jehož se mu dostávalo.

Svršky (nábytkem) rozumějí se ty, kterých je třeba k slušnému používání bytu, domácím nářadím nebo zařízením rozumí se, čeho je třeba k vedení domácnosti. Nástroje k provozu živnosti se tím nerozumějí, pokud to není jasněji vyjádřeno.

Byla-li někomu odkázána schránka, která tu není sama o sobě, nýbrž jest jen částí celku; má se zpravidla za to, že byly odkázány jen ty kusy, které se v ní při zůstavitelově smrti nalézají a k jejichž úschově byla schránka podle své povahy určena nebo zůstavitelem obyčejně používána.

Je-li však schránka movitou nebo aspoň věcí o sobě; má odkazovník nárok jen na schránku, nikoli také na věci v ní se nalézající.

Byla-li odkázána skříň, skříňka nebo pokladnice se všemi věcmi v ní se nalézajícími; počítá se k tomu také zlato a stříbro, šperky a hotové peníze, ano i dlužní úpisy, které odkazovník zůstavitelovi vydal. Jiné dlužní úpisy nebo listiny, na kterých se zakládají pohledávky a práva zůstavitele, počítají se k tomu jen tehdy, když kromě nich není ve schránce nic jiného. K odkazu tekutých věcí náležejí také nádoby určené k jejich odvážení.

Klenoty rozumějí se zpravidla jen drahokamy a dobré perly; šperkem také nepravé kameny a cetky ze zlata nebo stříbra zhotovené nebo jimi potažené, které slouží k okrase osoby; a ozdobou to, čeho se kromě šperků, cetek a oděvu používá na okrášlení osoby.

Odkaz zlata nebo stříbra zahrnuje tyto kovy zpracované i nezpracované, nikoli však ražené, ani to, co je jen částí nebo okrášlením jiného předmětu pozůstalostního, např. hodinky nebo krabička. Prádlo nepočítá se k oděvu a krajky k prádlu, nýbrž k ozdobě. Ekvipáží rozumějí se tažné koně a vůz, které byly určeny k pohodlí zůstavitelovu s postrojem k tomu náležejícím; nikoli také jezdecké koně a jezdecký postroj.

K hotovosti patří také veřejné úvěrové papíry, které v řádném oběhu nahrazují hotové peníze.

Slovem: děti, zahrnují se jen synové a dcery, jestliže zůstavitel něčím pamatoval na děti někoho jiného, pamatoval-li však na své vlastní děti, zahrnují se v to potomci, vstupující na jejich místo, kteří byli již zplozeni v době úmrtí zůstavitelova.

Odkaz, vyměřený bez bližšího určení pro příbuzné, poskytne se těm, kdož dle zákonné posloupnosti jsou nejbližší, a i při odkazech použije se pravidla, vysloveného shora v § 559 pro rozdělení dědictví mezi takové osoby, jež pokládají se za jedinou.

Zanechal-li zůstavitel odkaz svým osobám služebným, označil-li je pouze služebným poměrem, má se za to, že má se ho odstati těm, kdož byli v době jeho úmrtí ve služebném poměru. Přes to může býti v tomto případě jako v ostatních domněnka vyvrácena silnějšími důvody pro domněnku opačnou.

Odkazovník nabývá zpravidla (§ 699) hned po smrti zůstavitelově práva na odkaz pro sebe a pro své nástupce. Vlastnické právo k odkázané věci může však nabýti jen podle předpisů vydaných v páté hlavě o nabývání vlastnictví.

Odkaz jednotlivých kusů pozůstalostních a práv na ně se vztahujících, menší odměny pro služebné osoby a zbožné odkazy mohou býti požadovány ihned, jiné však teprve po roce od smrti zůstavitelovy.

Je-li odkázán jednotlivý kus pozůstalostní, patří odkazovníku také úroky, od smrti zůstavitelovy plynoucí, užitky, které vzejdou, a každý jiný přírůstek. Naproti tomu přecházejí naň také všechna břemena, váznoucí na odkaze, ano i ztráta, jestliže se předmět odkázaný bez zavinění jiné osoby zmenší nebo úplně zmaří.

Je-li někomu odkázána částka, splatná v opakujících se lhůtách, jako: po všechna léta, měsíce nebo podobně, nabývá odkazovník práva na celou dávku této lhůty, byť se i dožil jen počátku lhůty. Přes to může býti dávka požadována teprve, když lhůta prošla. První lhůta počíná plynouti úmrtním dnem zůstavitelovým.

Ve všech případech, kdy věřitel jest oprávněn požadovati na dlužníku zajištění, může i odkazovník žádati zajištění svého odkazu. Jak se má státi vklad odkazu, aby vzniklo věcné právo, ustanoveno jest výše § 437.

Odkaz, jehož odkazovník přijmouti nemůže nebo nechce, připadne náhradníkům (§ 652). Není-li náhradníka a je-li celým odkazem pamatováno na několik osob nedílně nebo výslovně rovnými díly, přibude podíl, jehož některý z nich nenabude, ostatním stejně jako dědictví spoludědicům. Kromě těchto dvou případů zůstane odkaz, jehož odkazovník neobdrží, v pozůstalosti.

Je-li celé dědictví vyčerpáno odkazy, nemůže dědic žádati více než náhradu za své náklady, své námaze. Nechce-li pozůstalost sám spravovati, musí žádati za ustanovení opatrovníka.

Nelze-li z pozůstalostní podstaty uspokojiti všech odkazovníků, uspokojí se přede všemi ostatními odkaz zaopatření a odkazovníku náleží zaopatření ode dne dědického nápadu.

Nestačí-li pozůstalost k úhradě dluhů, jiných povinných výloh a k vyřízení všech odkazů, učiní se odkazovníkům poměrné srážky. Proto dědic není povinen zapraviti odkazy bez zajištění, dokud panuje takové nebezpečí.

Jestliže však odkazovníci odkazy již přijali, provede se srážka podle hodnoty, kterou měl odkaz v době přijetí, a podle užitků, které byly z něho vyzískány. Přece však jest odkazovníku ještě vždy volno i po přijetí odkazu vyhnouti se přispění tím, že odkaz nebo shora uvedenou hodnotu a vyzískané užitky vrátí podstatě; co do oprav nebo zhoršení jedná se s ním jako s poctivým držitelem.

Příspěvky, které zůstavitel určil podle politických předpisů v závěti k podpoře chudobinců, invalidoven a nemocnic a veřejného vyučování, nebuďtež pokládány za odkazy; jsou státními platy, musí býti zapravovány i zákonnými dědici a nemohou býti posuzovány podle zásad soukromého práva, nýbrž jen podle politických nařízení.

Zůstavitel může svoje ustanovení omeziti výminkou, určením času, příkazem nebo projeveným úmyslem. Může také zrušiti svoji závěť nebo dovětek změniti nebo je zcela zrušiti.

Výminkou se nazývá událost, od níž je nějaké právo odvislým. Výminka je jistivá nebo záporná, podle toho, vztahuje-li se na případ, že událost nastane, nebo na případ, že nenastane. Jest odkládací, má-li odkázané právo nabýti své působnosti teprve po jejím splnění; je rozvazovací, když odkázané právo zanikne při jejím splnění.

Na zcela nesrozumitelné výminky hledí se tak, jako kdyby nebyly připojeny.

Ustanovení, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou výminkou odkládací, jest neplatno, třebas by splnění výminky teprve později stalo se nemožným a nemožnost byla zůstaviteli známa. Na rozvazovací výminku nemožnou hledí se tak, jako kdyby nebyla připojena. To vše platí také o výminkách nedovolených.

Jsou-li výminky možné a dovolené, lze práva na nich závislého nabýti jen přesným jejich splněním; ať již závisejí na náhodě, na vůli obdařeného dědice, odkazovníka, nebo třetí osoby.

Výminka, že dědic nebo odkazovník nemá vstoupiti v manželství, byť i po dosažené zletilosti, považuje se za nepřipojenou. Jen ovdovělá osoba, má-li jedno nebo více dětí, musí splniti výminku. Výminka, že dědic nebo odkazovník s určitou osobou nevstoupí v manželství, může býti platně uložena.

Splnila-li se výminka v poslední vůli předepsaná již za života zůstavitelova; musí se její splnění po smrti zůstavitelově jen tehdy opakovati, když výminka pozůstává v jednání dědicově nebo odkazovníkově, které může jím býti opětováno.

Výminka, uložená dědici nebo odkazovníku, bez výslovného projevu zůstavitelova, nebudiž vztahována na dědice nebo odkazovníka náhradního, povolaného zůstavitelem.

K nabytí toho, co bylo zůstaveno s výminkou odkládací, jest třeba, aby osoba, na níž bylo pamatováno, přežila splnění výminky a byla při jejím uskutečnění dědicky způsobilá.

Je-li nejisto, zda nastane či nenastane čas, na nějž zůstavitel omezil zůstavené právo, považuje se toto omezení za výminku.

Je-li čas takového druhu, že nastati musí, přechází zůstavené právo, jako jiná nepodmíněná práva, i na dědice osoby, na niž bylo pamatováno, a jen odevzdání odloží se na určenou lhůtu.

Bylo-li by zřejmo, že nikdy nemůže nastati doba vyměřená v posledním pořízení, bude určení tohoto času posuzováno jako připojení výminky nemožné. Jen stane-li se, že zůstavitel pravděpodobně toliko se zmýlil ve výpočtu času, určí se čas dle pravděpodobné vůle zůstavitelovy.

Dokud právo dědicovo nebo odkazovníkovo zůstává odsunuto následkem nesplněné ještě výminky nebo nenastavšího ještě času, dotud panují v prvém případě mezi zákonnými a ustanovenými dědici a v druhém případě mezi dědicem a odkazovníkem tatáž práva a závazky co do zatímního držení a užívání dědictví nebo odkazu, jako při náhradnictví svěřenském.

Komu se dostalo dědictví nebo odkazu se zápornou nebo rozvazovací výminkou anebo jen na určitý čas, má vůči tomu, komu dědictví nebo odkaz připadne, uskuteční-li se výminka nebo určený čas, tatáž práva a závazky, jaké náležejí dědici nebo odkazovníku vůči náhradníku svěřenskému (§ 613).

Zanechal-li zůstavitel někomu něco s příkazem, posunuje se tento příkaz jako rozvazovací výminka, že zůstavené má se zmařiti nesplněním příkazu (§ 696).

Nelze-li příkazu přesně splniti, jest nutno se snažiti, aby alespoň přibližně, pokud možno, bylo mu vyhověno. Není-li ani to možno, podrží obtížená osoba to, čím bylo pamatováno, pokud z vůle zůstavitelovy nevysvítá opak. Kdo sám se učinil neschopným splniti příkaz, pozbude toho, co mu bylo zůstaveno.

Vyjádřil-li sice zůstavitel úmysl, k čemu určil, co zůstavil, ale neuložil-li to za povinnost, nelze nutiti obmyšlenou osobu, aby dle tohoto úmyslu použila, co bylo zůstaveno.

Neplatno jest ustanovení, kterým zůstavitel svému dědici ukládá jednání nemožné nebo nedovolené s dodatkem, že, pokud nesplní příkazu, má poskytnouti odkaz třetí osobě.

Dřívější závěť zrušuje se pozdější platnou závětí nejen co do ustanovení dědice, nýbrž i co do ostatních ustanovení, pokud zůstavitel v pozdější zřetelně nevyjádřil, že dřívější má úplně nebo částečně zůstati. Tento předpis platí také tehdy, když se v pozdější závěti povolává dědic jen k části dědictví. Ostatek nepřipadne dědicům ustanoveným v dřívějších závětích, nýbrž dědicům podle zákona.

Pozdějším dovětkem, jichž může několik vedle sebe obstáti, zrušují se dřívější odkazy nebo dovětky jen potud, pokud s tímto jsou v odporu.

Nelze-li rozhodnouti, která závěť nebo dovětek je pozdější, platí obě, pokud mohou vedle sebe obstáti, a použije se ustanovení daných v hlavě o společenství vlastnictví.

Byla-li v závěti nebo v dovětku připojena doložka, že každé pozdější pořízení vůbec, anebo takové, které není opatřeno určitým znamením, má býti neplatné, sluší k věci hleděti tak, jakoby doložky nebylo.

Chce-li zůstavitel své pořízení zrušiti, aniž učiní nové, musí je výslovně odvolati buď ústně nebo písemně, anebo zničiti listinu.

Odvolání může se platně státi jen v takovém stavu, v jakém je člověk způsobilým projeviti poslední vůli. Soudně prohlášený marnotratník může platně odvolati svoji poslední vůli.

Ústní odvolání posledního pořízení soudního nebo mimosoudního vyžaduje tolik a takových svědků, jací jsou nutní pro platnost ústní závěti; písemné odvolání však vyžaduje prohlášení psané a podepsané vlastnoručně zůstavitelem, nebo alespoň podepsané jím a svědky, potřebnými k písemné závěti.

Zůstavitelovo ustanovení, kterým dědici nebo odkazovníku zakazuje s pohrůžkou ztráty nějaké výhody, aby neodporoval poslední vůli, nemá býti nikdy účinné tehdy, bude-li naříkána jen pravost nebo smysl prohlášení.

Kdo ve své závěti nebo dovětku podpis prořízne; jej přetrhne nebo celý obsah vymaže, ten je zničí. Byla-li z několika stejně znějících listin zničena jen jedna; nelze z toho usuzovati na odvolání.

Byla-li listina řečeným způsobem porušena toliko náhodou, nebo ztratila-li se listina, nestane se poslední vůle bezúčinnou, budou-li prokázány náhoda a obsah listiny.

Zničil-li zůstavitel pozdější pořízení, dřívějšího písemného pořízení však neporušiv; nabude dřívější písemné pořízení opět platnosti. Dřívější pořízení ústní tím neoživne.

O odkaze předpokládá se, že byl odvolán, jestliže zůstavitel odkázanou pohledávku vymohl a vybral, jestliže někomu odkázanou věc zcizil a znovu nenabyl nebo, změnil-li ji takovým způsobem v jinou, že věc pozbyla své dřívější podoby a svého dřívějšího názvu.

Zapravil-li však dlužník pohledávku z vlastního podnětu, stalo-li se zcizení odkazu na příkaz soudní, byla-li věc změněna bez svolení zůstavitelova, trvá odkaz.

Nechce-li nebo nemůže-li pozůstalost přijmouti ani dědic ani náhradník, napadne dědické právo zákonným dědicům. Tito však jsou povinni uposlechnouti ostatních opatření zůstavitelových. Vzdají-li se i oni dědictví, považují se odkazovníci poměrně za dědice.

Posloupnost podle zákona nastane zúplna nebo z části, jestliže zemřelý nezanechal platného posledního pořízení, jestliže v témž nerozhodl o celém svém jmění, jestliže patřičně nepamatoval na osoby, jimž podle zákona byl povinen zanechati dědický díl, nebo nemohou-li či nechtějí-li ustanovení dědicové přijati dědictví.

Není-li platného posledního pořízení, připadne celá pozůstalost zemřelého zákonným dědicům. Je-li tu však platné poslední pořízení, připadne jim jen ten dědický díl, který pořízením nebyl nikomu zůstaven.

Byla-li posledním pořízením zkrácena osoba, jíž podle zákonů byl zůstavitel povinen zanechati dědický díl, může se dovolávati předpisu zákona a soudně se domáhati dědického podílu, který jí přináleží podle ustanovení následující hlavy.

Osobami, na něž zůstavitel v posledním pořízení musí dědickým dílem pamatovati, jsou jeho děti a, není-li jich, jeho rodiče.

Názvem děti rozumějí se podle obecného pravidla (§ 42) také vnuci a pravnuci, názvem rodiče všichni dědové a báby. Není rozdílu mezi mužským a ženským pohlavím, mezi manželským a nemanželským zrozením, jakmile by pro tyto osoby vzniklo právo a pořadí zákonné posloupnosti dědické.

Dědický díl, jež jsou tyto osoby oprávněny požadovati, nazývá se: díl povinný; ony samy v tomto ohledu zovou se dědici nepominutelnými.

Jako povinný díl určuje zákon pro každé dítě polovinu toho, co by mu připadlo při dědické posloupnosti podle zákona.

V řadě vzestupné náleží každému nepominutelnému dědici jakožto povinný díl třetina toho, co by dostal při dědické posloupnosti podle zákona.

Kdo se zřekl dědického práva, kdo jest podle předpisů obsažených v osmé hlavě z dědického práva vyloučen nebo po právu zůstavitelem vyděděn, nemá nároku na povinný díl a při vyměření jeho hledí se naň tak, jako kdyby ho vůbec nebylo.

Dítě může býti vyděděno:

Z těchto důvodů mohou býti také rodiče vyloučeni z povinného dílu, a zejména i tehdy, jestliže úplně zanedbali výchovu dítěte.

Vůbec může býti nepominutelnému dědici posledním pořízením odňat povinný díl i pro takové činy, které činí dědice podle § § 540-542 nehodným dědického práva.

Příčina vydědění musí býti vždy dědicem dokázána, ať již zůstavitel ji vyjádřil či nikoliv, a odůvodněna slovy nebo smyslem zákona.

Vydědění zrušuje se jen výslovným odvoláním, učiněným v zákonité formě.

Je-li při velmi zadluženém nebo marnotratném nepominutelném dědici pravděpodobná obava, že by povinný díl, který mu přináleží, byl zcela nebo z největší části pro jeho děti ztracen, může mu býti zůstavitelem povinný díl odňat, ale jen tak, že bude zůstaven dětem tohoto nepominutelného dědice.

Povinný díl může býti zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu i bez výslovného označení jako povinný díl. Ale musí zůstati nepominutelnému dědici zcela volný. Neplatna jest každá výminka nebo závada jej omezující. Zůstaví-li se nepominutelnému dědici větší dědický díl, může se omezení vztahovati jen na část, která přesahuje povinný díl.

Nepominutelný dědic, který byl vyděděn bez splnění podmínky předepsané v § 768-773, může požadovati plný díl povinný, který mu náleží, a byl-li zkrácen na čisté částce povinného dílu, žádati jeho doplnění.

Jestliže jedno z několika dětí, o nichž zůstaviteli bylo známo, že jsou na živu, jest úplně mlčky opomenuto, může rovněž požadovati jen povinný díl.

Dá-li se však z okolností dokázati, že opomenutí jednoho z několika dětí pochází jen z toho, že zůstaviteli nebylo známo, že toto jest na živu, není opomenutý povinen spokojiti se s dílem povinným, nýbrž může požadovati dědický podíl, jaký připadá tomu z nepominutelných dědiců, jemuž nejméně bylo dopřáno; je-li však ustanoven jediný ještě zbývající nepominutelný dědic nebo jestliže všichni ostatní jsou povoláni rovným dílem, může požadovati stejný podíl dědický.

Má-li zůstavitel jediného nepominutelného dědice a opomene-li jej z omylu výše uvedeného mlčením, nebo dostane-li bezdětný zůstavitel teprve potom, když byl projevil poslední vůli, nepominutelného dědice, na nějž nebylo předem pamatováno, zapraví se poměrně jen odkazy, určené pro veřejné ústavy, pro odměnu za vykonané služby nebo pro zbožné úmysly, v částce, nepřesahující čtvrtiny čisté pozůstalosti; všechna ostatní zařízení poslední vůle však úplně pozbudou moci. Zemřel-li však nepominutelný dědic před zůstavitelem, nabudou své moci znovu.

Zemře-li dítě před zůstavitelem a zanechá-li potomky, nastoupí vzhledem k dědickému právu tito mlčky opomenutí potomci na místo dítěte.

Potomci vyděděného dítěte mohou žádati toliko povinný díl, a to i tehdy, když vyděděný zůstavitele přežil.

Bude-li mlčky opomenut nepominutelný dědic z řady vzestupné, může vždy žádati z podstaty jen povinný díl.

Může-li dědic dokázati, že nepominutelný dědic, který byl mlčením opominut, dopustil se něčeho z důvodů vydědění, uvedených v § § 768-770; pokládá se opomenutí za mlčky učiněné právní vydědění.

Ve všech případech, kdy nepominutelnému dědici patřičný díl dědický nebo povinný nebyl vyměřen vůbec nebo nikoliv úplně, musí jak ustanovení dědicové, tak i odkazovníci přispěti poměrně k úplnému vyrovnání.

Správné vypočtení povinného dílu vyhledává, aby byly přesně popsány a odhadnuty všechny věci movité a nemovité k pozůstalosti náležející, všechna práva i pohledávky, které zůstavitel směl svobodně zanechati svým nástupcům, ba i vše, co dědic nebo odkazovník pozůstalosti dluhuje. Nepominutelní dědicové mají na vůli, účastniti se odhadu a činiti při tom připomínky. Nemohou však naléhati, aby věci pozůstalostní byly prodány dražbou k účelu vyhledání pravé jejich hodnoty. Dluhy a jiné závazky, které vázly na jmění již za života zůstavitelova, buďtež od podstaty odpočteny.

Žádá-li za to dítě mající právo k dílu povinnému, buďte při výpočtu pozůstalosti připočtena darování, která zůstavitel učinil mezi živými. Dar budiž připočten k pozůstalosti hodnotou, která je rozhodna pro započítání podle § 794.

Nesluší hleděti k darováním, která zůstavitel učinil v době, kdy neměl dětí majících právo k dílu povinnému, pak k darováním, která učinil zůstavitel z důchodů jmění bez ztenčení jmění kmenového, jakož i k darováním, kterými bylo dostiučiněno povinnosti mravní nebo zřetelům slušnosti nebo k darováním k účelům obecně prospěšným, konečně k darováním, která byla poskytnuta osobám nemajícím práva k dílu povinnému více než dvě léta před smrtí zůstavitelovou. Při darováních mezi manžely nezačne se lhůta před rozloučením manželství nebo rozvodem.

Povinný díl vypočítá se beze zřetele na odkazy a na jiné závady, vznikající z poslední vůle. Až do skutečného přidělení jest pozůstalost pokládati co do zisku a ztrát za statek poměrně společný hlavním a nepominutelným dědicům.

Vše, čeho nepominutelní dědicové z pozůstalosti skutečně nabyli odkazy nebo jinými opatřeními zůstavitelovými, započte se při určování jejich povinného dílu.

Sluší-li při vyměření dílu povinného připočítati darování, musí si každý nepominutelný dědic dáti započísti na zvýšení dílu povinného tím způsobené, dary podle § 785 vpočítatelné, které byl obdržel od zůstavitele sám.

Co dal zůstavitel za života své dceři nebo vnučce jako věno, svému synovi nebo vnuku jako výbavu nebo přímo k nastoupení úřadu nebo jakékoli živnosti, anebo čeho použil k zaplacení dluhů zletilého dítěte, vpočte se do povinného podílu.

Na povinný díl rodičů buď započtena záloha jen pokud nebyla poskytnuta jako zákonná podpora (§ 154).

Při dědické posloupnosti dětí podle poslední vůle nastane vpočtení jen tehdy, je-li zůstavitelem výslovně nařízeno. Naproti tomu musí si dítě i při dědické posloupnosti podle zákona dáti vpočísti to, co od zůstavitele přijalo za jeho života k výše (§ 788) uvedeným účelům. Vnukovi vpočte se do dědického podílu nejen to, co sám přímo dostal, nýbrž i to, co takovým způsobem dostali jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje.

Co rodiče kromě uvedených případů dítěti poskytli, považuje se, když rodiče si výslovně nevyhradili navrácení, za darování a nevpočítává se.

Rodiče mohou dítěti také při dědické posloupnosti podle zákona výslovně prominouti vpočtení. Jestliže by však nutné vychování a zaopatření ostatních dětí nemohlo býti ani z jejich vlastního jmění, ani ze jmění rodičů uhrazováno, musí si dítě to, co předem přijalo k účelům uvedeným v § 788, dáti vpočísti v té míře, pokud to jest nezbytno pro vychování a zaopatření sourozenců.

Vpočtení toho, co bylo přijato, do dědického podílu děje se tak, že každé dítě ještě před dělením dostane částku stejnou. Nestačí-li k tomuto pozůstalost, nemůže sice dítě, jemuž se dříve dostalo výhod, ucházeti se o dědický podíl, ale nemůže také býti přinuceno, aby něco vrátilo.

Při každém vpočtení, nezáleželo-li to, co bylo přijato, v hotových penězích, nýbrž v jiných věcech movitých nebo nemovitých, určuje se hodnota poslednější podle doby přijetí, prvnějších naproti tomu podle doby dědického nápadu.

Nepominutelnému dědici, i když byl podle zákona vyloučen ze svého povinného dílu, musí vždy přece býti vyměřeno nutné zaopatření.

Manžel nemá sice práva na povinný díl, náleží mu však, pokud nevstoupí do druhého manželství, nedostávající se slušná výživa, pokud není uhrazena jeho zákonitým dědickým podílem nebo zaopatřením, které bylo smluveno pro případ, když by druhého manžela přečkal, nebo posledním pořízením bylo mu poskytnuto. V případech v § 759 uvedených nemá též žádného nároku na výživu z pozůstalosti.

Nikdo nesmí dědictví svémocně vzíti v držení. Dědické právo musí se před soudem projednati a jím musí býti provedeno odevzdání pozůstalosti, t.j. převedení v právní držbu.

Pokud má soud v případě úmrtí jednati z moci úřední a jaké lhůty a opatrnosti při tomto projednávání mají se zachovávati, ustanovují předpisy zvláštní, vydané o soudním řízení. Zde se stanoví, co jest činiti dědici nebo tomu, kdo jinak má nárok vůči pozůstalosti, aby dosáhl držby toho, co mu náleží.

Kdo chce dědictví vzíti v držbu, musí soudu prokázati právní důvod, zda mu připadá podle posledního pořízení, podle platné smlouvy dědické nebo podle zákona, a výslovně se vyjádřiti, že dědictví přijímá.

Nastoupení v dědictví čili přihláška dědická musí zároveň obsahovati, zda se děje bezvýhradně nebo s výhradou právního dobrodiní soupisu.

Bezvýhradná přihláška dědická má za následek, že dědic musí ručiti všem věřitelům zůstavitelovým za jejich pohledávky a všem odkazovníkům za jejich odkazy, byť i pozůstalost nestačila.

Nastoupí-li se v pozůstalost s výhradou právního dobrodiní soupisu, bude soudem ihned proveden soupis na účet podstaty. Takový dědic je věřitelům a odkazovníkům jen potud zavázán, pokud pozůstalost stačí na pohledávky jejich i jeho vlastní, jež mu náležejí kromě práva dědického.

Zůstavitel nemůže dědici odepříti výhrady tohoto právního dobrodiní, ani zakázati zřízení soupisu. Ano ani vzdání se ho, učiněné v dědické smlouvě mezi manžely, nemá účinku.

Zřízení soupisu může býti požadováno také tím, komu náleží povinný díl.

Kdo může svá práva sám spravovati, má na vůli ujmouti se dědictví bezpodmínečně nebo s výhradou shora uvedeného právního dobrodiní, anebo se ho i vzdáti. Poručníci a opatrovníci mají dbáti předpisů daných na příslušném místě (§ 233).

Dědic nemůže svoji soudní dědickou přihlášku ani odvolati, ani bezvýhradnou změniti a vyhraditi si právní dobrodiní soupisu.

Přihlásí-li se z několika spoludědiců za dědice někteří bezpodmínečně, jiní však nebo i jen jeden z nich s výhradou zmíněného právního dobrodiní; budiž zřízen inventář a dědická přihláška, omezená na tuto výhradu budiž vzata za základ pozůstalostního řízení. V tomto, jakož i ve všech případech, kdy musí být zřízen soupis, požívá právního dobrodiní soupisu i ten, kdo se přihlásil k dědictví bezpodmínečně, pokud mu nebylo dědictví odevzdáno.

Je-li za dědice ustanoven někdo, komu by náleželo i bez posledního pořízení právo dědické zcela nebo z části, není oprávněn dovolati se dědické posloupnosti podle zákona a tím zmařiti projev poslední vůle. Musí buď nastoupiti dědictví podle poslední vůle, anebo úplně se ho zříci. Osoby však, jimž náleží povinný díl, nemohou odmítnouti dědictví s výhradou jejich povinného dílu.

Zemře-li dědic dříve, než nastoupil nebo odmítl dědictví, jež mu napadlo, vstoupí jeho dědicové v právo dědictví přijmouti nebo odmítnouti, jestliže jich zůstavitel nevyloučil nebo neustanovil jiných náhradníků (§ 537).

Jestliže dědic při nastoupení dědictví dostatečně prokáže svoje dědické právo, ponechá se mu opatrování a používání pozůstalosti.

O zajištění nebo uspokojení věřitelů zůstavitelových nebude soudem pečováno více, než oni sami žádají. Věřitelé však nejsou povinni vyčkati přihlášky dědické. Mohou podati svoje nároky vůči podstatě a žádati, aby k jejímu zastupování ustanoven byl opatrovník, proti němuž by mohli své pohledávky provésti.

Obává-li se věřitel dědictví, odkazovník nebo nepominutelný dědic, že by mohl býti ohrožen na své pohledávce sloučením pozůstalosti se jměním dědicovým, může před odevzdáním žádati, aby dědictví bylo od jmění dědicova odděleno, soudně uschováno nebo opatrovníkem spravováno, jeho nárok na něm byl zaznamenán a zapraven. Ale v takovém případě neručí již mu dědic vlastním jměním, i když se přihlásil jako dědic bezvýhradně.

Dědici neb ustanovenému opatrovníku pozůstalosti je volno požádati, aby k vyhledání stavu dluhů vydána byla vyhláška, kterou se všichni věřitelé svolají na dobu přiměřenou okolnostem, aby ohlásili a doložili svoje pohledávky, a až do uplynutí lhůty zastaviti uspokojení věřitelů.

Účinek tohoto soudního svolání jest, že věřitelům, kteří se v ustanovené lhůtě nepřihlásili, nenáleží vůči pozůstalosti, byla-li tato vyčerpána zaplacením ohlášených pohledávek, žádný další nárok, pokud jim nepřísluší právo zástavní.

Opomene-li dědic povolenou mu opatrnost soudního svolání nebo uspokojí-li ihned některé z hlásících se věřitelů, bez ohledu na práva ostatních, a zůstanou-li někteří věřitelé nevyplaceni, protože pozůstalost nestačí, ručí jim bez zřetele na dědickou přihlášku s výhradou celým svým jměním tou měrou, pokud by byli dostali zaplacení, kdyby bylo bývalo použito pozůstalosti k uspokojení věřitelů podle zákonného pořádku.

Ustanoví-li zůstavitel vykonavatele (exekutora) své poslední vůle, záleží na něm, zda se uváže v tento úkon. Převzal-li jej, jest povinen buď sám jako zmocněnec nařízení zůstavitelova provésti, nebo pohnati otálejícího dědice k jejich provedení.

Nebyl-li vykonavatel poslední vůle jmenován nebo nepodrobí-li se jmenovaný tomuto úkolu, jest přímo na dědici, aby vůli zůstavitelovou pokud možno splnil nebo splnění zajistil, a aby se o tom vykázal soudu. Pokud se týče určených odkazovníků, má pouze doložiti, že je zpravil o odkazu, který jim připadá (§ 688).

Co má dědic, dříve než může získati držby dědictví, zapraviti na dávkách a co má prokázati v případě, že jeho zůstavitel měl nějaké účty vyrovnati se státním erárem, o tom zvláštní předpis obsahují nařízení politická.

Jakmile na základě došlé přihlášky dědické bude soudem uznán dědic po právu a budou jím splněny povinnosti, odevzdá se mu dědictví a projednání se uzavře. Ostatně jest na dědici, chce-li se domoci převodu vlastnictví věcí nemovitých, aby zachoval předpis § 436.

Několik dědiců, kteří nastoupili ve společné dědictví bez právního dobrodiní soupisu, ručí i po odevzdání všem věřitelům dědictví a odkazovníkům všichni za jednoho a jeden za všechny. Vzájemně však jsou si povinni přispěním dle poměru svých podílů dědických.

Jestliže spoludědicové užili právního dobrodiní soupisu, jsou povinni ručiti před odevzdáním věřitelům dědictví a odkazovníkům podle § 500. Po nastavším odevzdání ručí každý jednotlivec o sobě za břemena, nepřesahující podstaty dědictví, jen dle poměru svého podílu dědického.

Před odevzdáním pozůstalosti mohou věřitelé dědicovi vésti exekuci jen na jednotlivé části pozůstalosti, jimiž soud pozůstalostní dovolil dědici volně nakládati.

Také po obdrženém odevzdání pozůstalosti může se ten, kdo tvrdí, že má dědické právo lepší nebo stejné, domáhati na tom, kdo pozůstalost vzal v držbu, odstoupení nebo rozdělení dědictví. Vlastnictví jednotlivých dědických kusů nelze se domáhati dědickou, nýbrž vlastnickou žalobou.

Bude-li žalovaný přidržen k postoupení pozůstalosti celé nebo z části, budou posouzeny nároky na vrácení plodů držitelem vzatých nebo na náhradu nákladů, vynaložených od něho na pozůstalost, dle oněch zásad, které jsou vůbec ustanoveny v hlavě o držbě se zřetelem k poctivému nebo nepoctivému držiteli. Třetí poctivý držitel nezodpovídá nikomu za dědické kusy, jichž mezitím získal.

Kdykoli vlastnictví téže věci nebo jedno- a totéž právo nedílně náleží několika osobám; je tu společenství. Zakládá se na náhodné události; na zákoně; na posledním pořízení; nebo na smlouvě.

Podle rozdílnosti pramenů, z nichž společenství vzniká, dostávají i práva a povinnosti účastníků své bližší určení. Zvláštní předpisy o společenství statků, které vzniká smlouvou, jsou obsaženy v dvacáté sedmé hlavě.

Kdo si činí nárok na podíl ze společné věci, musí dokázati své právo, jestliže je ostatní účastníci popírají.

Pokud se všichni podílníci shodují, představují jen jednu osobu a mají právo společnou věcí podle libosti vládnouti. Jakmile se neshodují, nemůže žádný podílník na společné věci učiniti změnu, kterou by se dotýkal podílu druhého.

Každý podílník jest úplným vlastníkem svého podílu. Pokud neporušuje práv svých společníků, může podíl nebo užitky z něho podle své vůle a neodvisle zastaviti, odkázati nebo jinak zciziti (§ 361).

Každý podílník jest oprávněn naléhati na vyúčtování a na rozdělení výnosu. Zpravidla může žádat i zrušení společenství; nikoli však nevčas nebo na újmu ostatních. Proto musí si dáti líbiti okolnostem přiměřený odklad, jemuž nelze se snadno vyhnouti.

Zavázal-li se podílník, že ve společenství dále zůstane, nemůže sice před uplynutím času vystoupiti, ale tento závazek zrušuje se jako jiné závazky a nevztahuje se na dědice, když tito sami k tomu nesvolili.

Také nařízení třetí osoby, kterým je věc určena pro společenství, musí sice býti zachováváno prvými podílníky, ale nikoliv jejich dědici. Závazek ku stálému společenství nemůže obstáti.

Držba a správa společné věci přísluší všem podílníkům vespolek. V záležitostech, které se týkají jen řádné správy a řádného užívání hlavní věci, rozhoduje většina hlasů, které se nepočítají podle osob, nýbrž podle poměru podílů účastníků.

Při důležitých změnách však, které byly navrženy pro zachování nebo lepší užívání hlavní věci, mohou přehlasovaní žádati zajištění pro případ budoucí škody; nebo, bude-li toto odepřeno, vystoupení ze společenství.

Nechtějí-li vystoupiti; nebo stalo-li by se vystoupení nevčas; má rozhodnouti los, rozsudí nebo, pokud by se na tom jednomyslně neshodli, soudce, zda-li změna má nastati bezpodmínečně, nebo na zajištění, či nikoliv. Tyto způsoby rozhodování nastávají také při rovnosti hlasů společníků.

Má-li býti zřízen správce společných věcí, rozhodne o jeho výběru většina hlasů a, není-li jí, soudce.

Správce společného statku pokládá se za zmocněnce. Jest jednak povinen klásti řádné účty, jednak ale oprávněn odúčtovati všechny užitečně vynaložené výlohy. To platí i tenkráte, spravuje-li podílník společný statek bez příkazu ostatních účastníků.

Přenechá-li se správa několika osobám, rozhoduje také mezi nimi většina hlasů.

Společné užitky a břemena vyměřují se podle poměru podílů. Vzejde-li pochybnost, pokládají se všechny podíly za stejně velké; kdo tvrdí opak, musí jej dokázati.

Zpravidla buďtež docílené užitky rozděleny v původním stavu. Není-li však tento způsob rozdělování možným; je každý oprávněn naléhati na prodej veřejnou dražbou. Stržená cena rozdělí se poměrně účastníkům.

Při rozdělování společné věci, které nastává po zrušeném společenství, neplatí většina hlasů. Rozdělení musí se státi ku spokojenosti každého společníka. Nemohou-li se shodnouti; rozhodne los nebo rozsudí nebo, neshodnou se jednomyslně na určení jednoho nebo druhého z těchto rozhodovacích způsobů, soudce.

Rozsudí nebo soudce rozhodne také, má-li při dělení pozemků nebo staveb některý podílník zapotřebí nějaké služebnosti, aby mohl svého podílu používati, a pod jakou podmínkou se mu má tato povoliti.

Není-li možno společnou věc buď vůbec nebo bez značného znehodnocení rozděliti, budiž, a to i když jen jeden podílník to žádá, prodána soudní dražbou a stržený peníz rozdělen mezi podílníky.

Služebností, mezníků a listin, jichž třeba společně užívati, nelze děliti. Listiny uloží se, není-li nějaké závady, u nejstaršího účastníka. Ostatní účastníci obdrží na svůj náklad ověřené opisy. Není-li jinaké dohody, trvají pozemkové služebnosti ve prospěch všech účastníků dále; služebnost však nesmí se tím rozšířiti nebo státi se pro služebný statek obtížnější. Prospívá-li výkon služebnosti toliko jednotlivým částem, ostatní části práva pozbudou.

Při rozdělování pozemků musí býti obapolné hranice podle rozličné polohy zřetelně a nezměnitelně vyznačeny sloupy, mezníky nebo koly. Řeky, hory a silnice jsou přirozenými hranicemi. Aby se předešlo podvodu a omylu, mají býti do kamenů, sloupů nebo kolů, které skutečně k označení slouží, vtesány nebo pod nimi zakopány křížky, erby, čísla nebo jiná znamení.

O vykonaném rozdělení buďte zřízeny listiny. Podílník na nemovité věci nabude věcného práva ku svému podílu také teprve tím, že se listina o tom zřízená vloží do veřejných knih (§ 436).

Rozdělení jakéhokoliv společného statku o sobě nemůže třetí osobě býti na újmu; osoba ta může užívati zástavního práva služebnosti a jiných práv věcných, jež jí příslušejí, po rozdělení jako dříve. Týká-li se však výkon pozemkové služebnosti toliko části věci, zanikne právo k ostatním částem.

Také osobní práva, která příslušejí třetí osobě, proti společenství, zachovají přes nastalé vystoupení některého ze společníků svoji moc. Rovněž nemůže ten, kdo společenství něco dluhuje, zapraviti dluh jednotlivým společníkům. Takové dluhy odvésti jest celému společenství nebo tomu, kdo společnost řádně představuje.

Toho, co až dosud bylo ustanoveno o společenství vůbec, použíti lze také na práva věci rodině jako společenstvu náležející, např. nadace, svěřenství a pod.

Byly-li mezníky mezi dvěma pozemky čímkoli porušeny tak, že by se mohly státi naprosto neznatelnými, nebo jsou-li hranice skutečně již neznatelny nebo sporny, jest každý ze sousedů oprávněn žádati, aby hranice byly soudem obnoveny nebo opraveny. Za tou příčinou buďte sousedé obesláni k jednání v řízení nesporném s upozorněním, že hranice bude stanovena a vymezena i tehdy, když by obeslaný se nedostavil.

Staly-li se hranice skutečně již takovými, že jich nelze rozeznati nebo jsou-li sporny, budou stanoveny podle poslední pokojné držby. Nelze-li jí zjistiti, rozdělí soud spornou plochu dle slušného uvážení.

Pokud každé straně nadále jest vyhrazeno uplatniti své lepší právo v řízení sporném, bude zvláště stanoveno.

Nejdůležitější pomůcky při úpravě hranic jsou: vyměření a popsání nebo také okreslení sporného pozemku; pak k tomu se vztahující veřejné knihy a jiné listiny; konečně výpovědi svědků věcí znalých a dobré zdání, dané znalci po ohledání.

Náklady řízení buďte zapraveny sousedy dle míry jejich pomezních čar. Navrhovatel ponese náklady řízení, vyjde-li z jednání na jevo, že obnova nebo oprava hranic nebyla nutna, poněvadž hranice nebyla popírána nebo že byla dostatečně znatelna, nebo poněvadž jiní účastníci byli ochotni, dáti ji vymeziti mimosoudně. Náklady zastupování ponese zastoupený sám.

Byl-li podnět k řízení dán rušením pokojné držby, může soud uložiti náklady zcela nebo částečně straně, jež spor způsobila.

Brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.

Každý podílník může společné zdi užívati na své straně až do polovice tloušťky, i udělati slepé dveře a skříně ve zdi tam, kde na druhé straně dosud žádných není. Stavení však nesmí se komínem, ohništěm nebo jinými zařízeními vydávati v nebezpečí, ani jakkoli překážeti sousedovi v užívání jeho podílu.

Všichni spoluvlastníci přispívají poměrně na udržování takových společných rozhrad. Kde jsou tyto dvojité, nebo kde vlastnictví je rozděleno, zapraví každý udržovací výlohy za to, co náleží jemu samotnému.

Je-li postavení rozhrady takovým, že cihly, latě nebo kamení jen na jednu stranu vyčnívají nebo svah mají, anebo jsou-li pilíře, sloupy, kůly, podpěry na jedné straně zapuštěny, jest v pochybnosti na této straně nedělené vlastnictví rozhrady, ač nevychází-li opak z oboustranného zatížení, zapuštění, z jiných známek nebo jiných důkazů. Také se pokládá za výlučného držitele zdi, kdo nesporně drží zeď ve stejném směru pokračující, stejně vysokou a tlustou.

Zpravidla nemusí výlučný držitel svoji rozpadlou zeď nebo plaňku znovu postaviti; jen tehdy musí ji v dobrém stavu udržovati, kdyby bylo se obávati, že otvorem vzejde sousedovi škoda. Každý vlastník jest však povinen pečovati o nutné uzavření svého prostranství po pravé straně svého hlavního vchodu a o oddělení od cizího prostranství.

Osobní práva věcná, podle nichž jeden zavázán je druhému něco plniti, vznikají buď přímo ze zákona nebo z právního jednání nebo ze vzaté škody.

Přípověď odměny za nějaký výkon nebo výsledek, jež nesvědčí určitým osobám (veřejné přislíbení) stává se závaznou, když se veřejně oznámí. Veřejné přislíbení, jímž se vypisuje cena, jest platno toliko tehdy, je-li v oznámení stanovena lhůta, ve které lze se o cenu ucházeti.

Kdo projeví, že chce na někoho převésti své právo, t.j. že mu chce něco dovoliti, dáti nebo proň něco učiniti nebo se své strany něčeho opomenouti, činí nabídku; jestliže však onen jiný nabídku platně přijme, je shodnou vůlí obou stran skutkem smlouva. Pokud vyjednávání trvá a nabídka není ještě učiněna, nebo není předem ani potom přijata, nevzniká smlouva.

Slib (nabídka) budiž přijata ve lhůtě nabizečem určené. Není-li lhůta určena, budiž nabídka učiněná mezi přítomnými nebo telefonem mezi smlouvci přijata ihned, jinaká nabídka učiněná mezi nepřítomnými budiž přijata nejdéle do okamžiku, ve kterém nabízeč předpokládaje, že nabídka došla včas, může očekávati odpověď vypravenou včas a řádně; jinak nabídla uhasne. Před uplynutím lhůty přijímací nelze nabídku odvolati. Nabídka neuhasne, jestliže jedna ze stran ve lhůtě přijímací zemře nebo se stane nezpůsobilou k právním činům, pokud nevychází z okolností jinaká vůle nabizečova.

Vůli lze projeviti nejen výslovně slovy nebo znameními vůbec obvyklými, nýbrž i mlčky takovými činy, které, uváží-li se všechny okolnosti, nedávají rozumné příčiny pochybovati, že vůle jest.

Strany významu a účinku činů a opominutí hleděti jest k obyčejům a zvyklostem poctivého obchodu.

Jestliže podle povahy jednání nebo zvyklosti obchodu nelze očekávati výslovného přijetí, smlouva je skutkem, když ten, komu nabídka svědčí, podle ní se zachoval ve lhůtě k tomu určené nebo okolnostem přiměřené.

Kdo nemá užívání rozumu, jakož i dítě mladší sedmi let, je nezpůsobilý slib učiniti nebo jej přijmouti. Jiné osoby pak, které závisejí na otci, poručníku nebo opatrovníku, mohou sice přijmouti slib, učiněný jen k jejich prospěchu, jestliže však přejímají břímě s tím spojené nebo samy něco slibují, závisí platnost smlouvy podle předpisů daných ve třetí a čtvrté hlavě prvého dílu zpravidla na přivolení zástupce nebo i soudu. Dokud nedojde toto přivolení, nemůže druhá strana odstoupiti, může však žádati přiměřenou lhůtu k prohlášení.

Kdo lstivě předstírá, že je způsobilý uzavírati smlouvy, a tím oklame druhého, který se o tom nemohl snadno přesvědčiti, je povinen zadostiučiněním.

Čeho je potřebí ku platnosti smlouvy s obcí, která je pod zvláštní péčí veřejné správy (§ 27), nebo s jejími jednotlivými členy a zástupci, vyrozuměti lze ze jejího zřízení a z politických zákonů (§ 290).

Přivolení ke smlouvě musí býti projeveno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Je-li projev nesrozumitelný, zcela neurčitý, nebo stane-li se přijetí za jiných podmínek, než za jakých se stala nabídka, nevzniká smlouva. Kdo, aby se obohatil na úkor druhého, užívá nejasných výrazů nebo učiní jednání na oko, je povinen zadostučiněním.

Kdo byl druhou stranou přiveden ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodnou bázní (§ 55), není povinen státi ve slově.

Byla-li jedna ze stran, pokud se týká obsahu projevu, který učinila nebo který došel strany druhé, na omylu týkajícím se věci hlavní nebo podstatné její vlastnosti, ke které úmysl po výtce se nesl a byl projeven, nevznikne jí povinnost, když druhá strana k omylu zavdala podnět nebo jí z okolností patrně musil napadnouti nebo ještě zavčas byl vysvětlen.

Netýká-li se však omyl ani hlavní věci, ani podstatné její vlastnosti, nýbrž okolnosti vedlejší; zůstává smlouva vždy ještě platnou, pokud obě strany se dohodly o hlavní věci a vedlejší okolnost neprohlásily za rozhodnou; osobě uvedené v omyl budiž však původcem omylu dána přiměřená náhrada.

Stejných zásad budiž použito také na omyl v osobě toho, komu byl slib dán; pokud bez omylu by smlouva vůbec nebyla sjednána nebo aspoň nikoli takovým způsobem.

V každém případě musí ten, kdo dosáhl smlouvy lstí nebo nespravedlivou bázní, za škodlivé následky dáti zadostučinění.

Jestliže třetí osoba některého ze smlouvců přivedla ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou důvodnou bázní, nebo přiměla ho k omylnému projevu, je smlouva platna. Jen tehdy, když druhý smlouvce měl účast na jednání třetí osoby nebo o něm patrně musil věděti, platí §§ 870 až 874.

Předchozích ustanovení (§§ 869 až 875) budiž přiměřeně užito na jinaké projevy svědčící jiným osobám.

Kdo se domáhá zrušení smlouvy pro nedostatek přivolení, musí naproti tomu vrátiti všechno, co z takové smlouvy obdržel ku svému prospěchu.

Co je přímo nemožné, nemůže býti předmětem platné smlouvy. Je-li vymíněno zároveň možné i nemožné, bude smlouva, pokud týká se prvého, platna, nejde-li ze smlouvy na jevo, že nelze žádný článek od druhého odděliti. Kdo při uzavření smlouvy o nemožnosti věděl nebo musil věděti, je povinen druhé straně, pokud o ní neplatí totéž, nahraditi škodu, kterou vzala důvěřujíc v platnost smlouvy.

Smlouva, jež se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest neplatna.

Neplatny jsou zejména tyto smlouvy:

Jestliže předmět, o kterém byla učiněna smlouva, byl vzat z oběhu před jeho odevzdáním; má se věc stejně, jako by smlouva nebyla učiněna.

Dal-li si někdo slíbiti, že bude plněno třetí osobě, může žádati, aby bylo plněno třetí osobě.

Zdali a kdy také třetí osoba nabývá přímo práva, žádati od slibujícího splnění, buď posuzováno podle úmluvy, povahy a účelů smlouvy. V pochybnosti nabývá třetí osoba tohoto práva, když plnění má hlavně jí býti ku prospěchu.

Právo na plnění, které slíbil při postoupení statku přijímatel ve prospěch osoby třetí, nabývá třetí osoba, pokud není umluveno jinak, odevzdáním statku.

Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se k věci tak, jakoby práva nebyla nabyla.

Námitky ze smlouvy má slibující také proti osobě třetí.

Smlouva může býti sjednána ústně nebo písemně; před soudem nebo mimo týž; před svědky nebo bez nich. Tato různost formy nezpůsobuje vzhledem k závazku žádného rozdílu, vyjímajíc případy v zákoně ustanovené.

Když strany si vyhradily užíti určité formy, platí domněnka, že před splněním této formy nechtějí býti vázány.

Nebyla-li sice ještě sdělána řádná listina, byl-li však zřízen spis o hlavních kusech smlouvy a stranami podepsán (punktace), vzejdou tím ona práva a ony závazky, o kterých spis se vyjádřil.

Smlouva, pro niž zákon nebo vůle stran nařizují písemnou formu, bude skutkem podpisem stran, nebo neumějí-li nebo pro vadu nemohou psáti, připojením znamení ruky ověřeného soudně nebo notářsky, nebo připojením znamení ruky přede dvěma svědky, z nichž jeden připíše jméno strany. Zřízení listiny soudní nebo notářské nahrazuje písemné uzavření smlouvy. Napodobení vlastnoručního podpisu cestou mechanickou stačí jen tam, kde je v obchodu obvyklé.

Jestliže dvě nebo několik osob slíbí někomu stejné právo k věci nebo od někoho to přijme: jsou jak pohledávka, tak dluh rozděleny podle zásad o společenství vlastnictví.

Kromě případů ustanovených v zákoně ručí tudíž každý z několika spoludlužníků dílné věci jen za svůj podíl a podobně musí se každý z několika společníků dílné věci spokojiti náležejícím mu podílem.

Jde-li však o nedílné věci, může je věřitel, je-li sám, pohledávati na každém spoludlužníku. Je-li tu však několik věřitelů a jen jeden dlužník, není tento povinen vydati věc jednotlivému spoluvěřiteli, pokud nedostane jistoty; může se domáhati, aby se všichni spoluvěřitelé dohodli, nebo žádati soudní uložení věci.

Slíbí-li několik osob týž celek rukou nerozdílnou tak, že se výslovně zavazují jeden za všechny a všichni za jednoho, ručí každá jednotlivá osoba za celek. Věřitel pak má na vůli, chce-li žádati celou věc nebo podíly, které si zvolí, buď na všech spoludlužnících nebo na některých, anebo chce-li to žádati na jediném. I po podání žaloby zůstává mu, upustil-li od ní, tato volba vyhrazena; a když tím či oním spoludlužníkem bude uspokojen jen z části, může pohledávati zbytek na ostatních.

Slíbil-li však někdo týž celek několika osobám a byly-li tyto výslovně oprávněny, že jej mohou požadovati rukou nerozdílnou, je dlužník povinen plniti celek tomu z těchto věřitelů, kdo jej nejprve za to požádá.

Jakmile jeden spoludlužník plnil věřiteli celek, nemůže již tento nic pohledávati na ostatních spoludlužnících, a jakmile jeden spoluvěřitel byl dlužníkem zcela uspokojen, nemají již ostatní spoluvěřitelé nároku.

Spoludlužník nemůže tím, že smluví s věřitelem obtížnější podmínky, způsobiti ostatním újmu, a úleva nebo osvobození, které dostane jeden spoludlužník pro svoji osobu, neprospívá ostatním.

Pokud z několika spoluvěřitelů, kterým tentýž celek byl slíben k ruce nerozdílné, ten, který obdržel pro sebe celou pohledávku, ručí ostatním věřitelům, jest rozhodnouti podle zvláštních právních poměrů mezi spoluvěřiteli. Není-li takového poměru, není jeden druhému ničím povinen.

Spoludlužník, zavázaný rukou nerozdílnou, který zaplatil celý dluh ze svého, jest oprávněn i bez nastavšího postupu práva žádati na ostatních náhradu a to, není-li mezi nimi jiného zvláštního poměru, rovným dílem. Byl-li některý z nich nezpůsobilý se zavazovati nebo není-li s to, aby svému závazku dosti učinil; musí takový nedostávající se podíl rovněž všichni spoluzavázaní převzíti. Osvobození, kterého se dostalo některému ze spoluzavázaných, nemůže býti ostatním při pohledávání náhrady na újmu (§ 894).

O výminkách při smlouvách platí vůbec stejné předpisy, jaké jsou dány o výminkách připojených k posledním pořízením.

Úmluvy pod takovými výminkami, jaké při poslední vůli platí za nedoložené, jsou neplatny.

Vyplnila-li se výminka, předepsaná ve smlouvě, již před smlouvou, musí býti po smlouvě vyplněna znovu jen tehdy, když záleží v jednání toho, kdo má nabýti práva, a může jím býti opakována.

Právo, připověděné pod výminkou odkládací, přechází také na dědice.

Položily-li strany pohnutku nebo účel svého přivolení výslovně za výminku, buďtež pohnutka nebo účel posuzovány jako jiná výminka. Jinak takové projevy na platnost úplatných smluv nepůsobí. Při smlouvách bezplatných však použíti dlužno předpisů daných o posledních pořízeních.

Lhůta určená zákonem nebo smlouvou počítá se, není-li ustanoveno jinak, tak, že při lhůtě určené podle dní nepočítá se den, na který připadá událost, od níž počíná běžeti.

Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na onen den posledního týdne nebo posledního měsíce, který pojmenováním nebo číslem se shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná běžeti. Není-li takového dne v posledním měsíci, dobíhá lhůta posledním dnem tohoto měsíce.

Polovinou měsíce rozuměti je patnáct dní, středem měsíce patnáctý jeho den.

Práva, jehož nabytí vázáno je na určitý den, nabýváme počátkem tohoto dne. Právní následky nesplnění závazku nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne lhůty. Připadne-li poslední den, určený k projevu nebo plnění, na neděli nebo uznaný svátek, bude posledním dnem lhůty, pokud není ustanoveno jinak, nej blíže příští den všední.

Nebyla-li stanovena určitá doba, kdy se má smlouva splniti, lze žádati za její splnění hned, totiž bez zbytečného odkladu. zůstavil-li dlužník čas splnění své libovůli, jest buď vyčkati jeho smrti a držeti se pak dědiců; nebo, jde-li o povinnost jen osobní, která nepřechází na dědice, jest ponechati soudci, aby podle slušnosti určil dobu plnění. Toto nastává i tehdy, když dlužník slíbil splniti podle možnosti, nebo až se dá. Ostatně jest i tu dbáti výše (§ § 704-706) daných ustanovení o určení času připojeném k posledním pořízením.

Nelze-li místo splnění zjistiti ani z úmluvy ani z povahy nebo účelu jednání, je plniti v místě, kde dlužník měl v době uzavření smlouvy své bydliště nebo, jestliže závazek vznikl při provozování podniku živnostenského nebo obchodního, v místě závodu. V příčině míry, váhy a druhu peněz hleděti jest k místu plnění.

Jde-li o platy peněžité, je dlužník v pochybnostech povinen, dodati je na své nebezpečenství a útraty věřiteli do jeho bydliště (závodu). Jestliže po vzniku pohledávky toto bydliště se změnilo, nese věřitel zvýšení nebezpečenství a útrat tím způsobené.

Lze-li slib splniti několikerým způsobem, přísluší volba dlužníku; avšak od volby jedenkráte vykonané nemůže o své újmě odstoupiti.

Byla-li smlouva učiněna výslovně s výhradou volby a byla-li volba zmařena nahodilou zkázou některé nebo několika věcí, není strana, které přísluší volba, smlouvou vázána. Sběhlo-li se však zavinění dlužníkovo, odpovídá oprávěnému za to, že volba byla zmařena.

Na to, co se dává při uzavření smlouvy napřed, jest hleděti, vyjímajíc případ zvláštní úmluvy, jen jako na znamení, že smlouva byla uzavřena, nebo jako na jistotu, že smlouva bude splněna, a nazývá se to závdavek. Nesplní-li se smlouva vinou jedné strany, může strana nevinná závdavek, který od ní obdržela, si podržeti nebo může nazpět žádati dvojnásobnou částku závdavku, jejž dala. Nechce-li však se tím spokojiti, může žádati za splnění nebo, není-li to již možno, za náhradu.

Byla-li při uzavření smlouvy určena částka, kterou ta nebo ona strana musí zapraviti v případě, že chce od smlouvy před splněním odstoupiti, je smlouva uzavřena s výhradou odstupného. V takovém případě budiž buď splněna smlouva nebo zaplaceno odstupné. Kdo smlouvu splní i jen z části, nebo přijal to, co druhým bylo i jen k částečnému splnění smlouvy plněno, nemůže již odstoupiti, ani kdyby zaplatil odstupné.

Byl-li dán závdavek a bylo-li spolu vymíněno oprávnění odstoupiti, aniž bylo určeno zvláštní odstupné, jest pokládati závdavek za odstupné. Při odstoupení tedy pozbude závdavku, kdo jej dal, nebo ten, kdo jej obdržel, vrátí dvojnásobně tolik.

Kdo nemůže splniti smlouvu nikoli pouhou náhodou, nýbrž svým zaviněním, musí rovněž zapraviti odstupné.

Věřitel jest oprávněn na svém dlužníkovi žádati kromě hlavního dluhu někdy také příslušnosti vedlejší. Tyto záležejí v přírůstku a v plodech hlavní věci; v úrocích určených nebo z prodlení; nebo v náhradě způsobené škody; nebo toho, co druhému na tom záleží, že dluh nebyl náležitě splněn;; konečně v částce, kterou si strana pro tento případ vymínila.

Pokud s právem věcným spojeno je právo na to, co přibude, nebo na plody, jest ustanoveno v prvé a čtvrté hlavě druhého dílu. Právo jen osobní nedává oprávněnému nároku na vedlejší příslušnosti. Pokud na ně věřitel právo má, lze vyrozuměti jednak ze zvláštních způsobů a ustanovení smluv, jednak z hlavy o právu na náhradu škody a zadostiučinění.

Při výkladu smluv nesluší lpěti otrocky na slovním znění, nýbrž sluší vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu.

Při smlouvách jednostranně závazných pokládá se v pochybnostech, že zavázaný chtěl na sebe vložiti břímě spíše menší, než větší. Při smlouvách dvoustranně závazných budiž nejasný výraz vyložen na škodu toho, kdo ho použil (§ 869).

Projev vůle, který byl ve srozumění s osobou, již svědčí, učiněn na oko, je neplatný. Má-li tím býti zakryto jednání jiné, budiž ono posuzováno podle své pravé podstaty.

Nabyla-li osoba třetí důvěřujíc v projev, práv, nelze ji namítati, že jednání bylo učiněno na oko.

Při úplatné smlouvě oplácejí se buď věci věcmi, nebo jednání, k nimž náležejí i opominutí, jednáními, nebo konečně věci jednáními a jednání věcmi.

Nesplní-li jedna strana úplatnou smlouvu buď v náležité době, na náležitém místě nebo tak jak bylo smluveno, může druhá strana žádati buď za splnění a náhradu škody pro opoždění, nebo může, stanovíc přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění, prohlásiti, že od smlouvy odstupuje.

Jde-li o splnění pro obě strany dílné, může, když jedna strana prodlévá s plněním částečným, druhá strana odstoupiti buď v příčině jednotlivých nebo všech dluhovaných částečných plnění.

Jsou-li přesně ustanoveny čas, kdy, nebo lhůta, do které je splniti, s tím, že by jinak došlo na odstoupení, jest osoba, která jest oprávněna odstoupiti, chce-li trvati na splnění, povinna ohlásiti to, jakmile čas mimo, bez prodlení osobě druhé; pakli tak neučiní, nemůže již později trvati na splnění. Totéž platí, lze-li z povahy jednání nebo účelu plnění povinovanému známého usouditi, že na plnění opožděném, nebo jde-li o opoždění se s plněním částečným, na zbývajících ještě plněních příjemce nemá zájmu.

Bude-li splnění zmařeno vinou povinovaného nebo náhodou, za kterou odpovídá, může druhá strana žádati za náhradu pro nesplnění neb odstoupiti od smlouvy. Bude-li splnění zmařeno z části, může odstoupiti, když lze usouditi z povahy jednání nebo z účelu plnění známého povinovanému, že na částečném plnění nemá zájmu.

Odstoupení od smlouvy nedotýká se nároku na náhradu škody způsobené zaviněným nesplněním. Úplata již přijatá buď vrácena nebo nahrazena tak, aby žádná strana neměla zisku ze škody strany druhé.

Jestliže někdo jinému přenechá věc úplatným způsobem, odpovídá za to, že věc má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obyčejně při ní předpokládané, a že jí lze užívati a používati podle povahy jednání, nebo podle učiněné úmluvy.

Kdo tedy věci přikládá vlastnosti, kterých nemá a které byly vymíněny výslovně nebo podle povahy jednání mlčky; kdo zamlčí kromobyčejné vady nebo závady její; kdo zcizí věc, které tu již není, nebo cizí věc jako svoji; kdo nesprávně předstírá, že věc se hodí k určitému užívání, nebo že je prosta i obyčejných vad a závad, odpovídá za to, vyjde-li na jevo opak.

Nařízením bude ustanoveno, kdy nastane domněnka, že zvíře bylo nemocno, již před odevzdáním, když do určitých lhůt objeví se některé nemoci a vady.

Právní domněnka, že zvíře mělo vadu již před odevzdáním, prospěje přejímateli jen tehdy, když odevzdateli nebo, není-li on přítomen, obecnímu představenému dá ihned věděti o shledané vadě, nebo dá zvíře prohlédnouti znalcem nebo navrhne soudní provedení důkazu k zajištění důkazu.

Zanedbá-li přejímatel této opatrnosti, je na něm, aby dokázal, že zvíře bylo vadné již před odevzdáním. Avšak odevzdateli jest vždy volno, aby dokázal, že vytýkaná vada vzešla teprve po odevzdání.

Bijí-li vady věci nějaké v oči, nebo lze-li seznati břemena na věci váznoucí z knih veřejných, nemá správa (§ 443) místa, leč by byly lstivě zamlčeny nebo bylo výslovně připověděno, že věc je všelikých vad a břemen prosta. Dluhy a nedoplatky na věci váznoucí buďte vždy vypořádány.

Kdo převede na sebe věc, věda, že je cizí, nemá nároku ze správy, právě jako ten, kdo se výslovně správy vzdal.

Odevzdají-li se věci úhrnkem, totiž tak, jak stojí a leží, nebyvše počítány, měřeny a váženy, není odevzdávající zavázán z vad, které se na nich shledají, vyjímajíc případ, že nedostává se vlastnosti, kterou nesprávně předstíral, nebo kterou si příjemce vymínil.

Chce-li přejímatel užíti správy, protože někdo jiný činí nárok na věc, je povinen, svému předchůdci odpověděti spor. Neučiní-li toho, nepozbude tím sice práva na náhradu škody, ale jeho předchůdce může proti němu užíti všech námitek, kterých proti osobě třetí nebylo užito a může se tím povinnosti k náhradě škody sprostiti potud, pokud bude nalezeno, že by proti osobě třetí byl býval vynesen jiný rozsudek, kdyby se oněch námitek bylo náležitě užilo.

Je-li vada, jež je příčinou povinnosti ke správně, taková, že ji nelze již napraviti a že pro ni věci nelze řádně užívati, může přijímatel žádati za úplné zrušení smlouvy, nepřekáží-li však vada řádnému užívání věci nebo lze-li ji odstraniti, může žádati buď za přiměřené snížení úplaty nebo na opravu, nebo za doplnění toho, co schází. Každým způsobem ručí odevzdatel za zaviněnou škodu.

K nepatrnému snížení hodnoty se nepřihlíží.

Kdo chce žádati za správu, nechť přivede věc na soud, jde-li o věci nemovité, do tří let, jde-li o věci movité, do šesti měsíců a jde-li o vady dobytka, do šesti týdnů, ježto by jinak právo žalobní uhaslo. Lhůta se počíná dnem odevzdání věci; jde-li o správu pro vady dobytka, při nichž po určitou dobu platí domněnka vadnosti, uplynutím této doby; jde-li však o správu pro nárok vznesený na věc třetí osobou, dnem, kdy nabyvatel zvěděl o nároku.

Námitkou může nabyvatel nároku ze správy zjednati průchod, když ve lhůtě výše vzpomenuté oznámil vadu odevzdateli.

Neobdržela-li jedna strana na obecné hodnotě při dvoustranně závazném jednání ani polovici toho, co druhé straně dala, skýtá zákon zkrácené straně právo žádati zrušení a uvedení v předešlý stav. Avšak druhá strana může jednání zachovati v platnosti tím, že jest ochotna nahraditi, čeho se do obecné hodnoty nedostává. Nepoměr hodnoty se určuje podle času, kdy bylo jednání uzavřeno.

Tohoto právního prostředku nelze užíti, když se ho někdo výslovně vzdal, nebo prohlásil, že věc převzal ze zvláštní záliby za mimořádnou cenu; když, ač mu byla pravá cena známa, přece se uvolil dáti nepoměrnou cenu, rovněž když z poměru mezi osobami lze vyrozuměti, že chtěly učiniti smlouvu smíšenou z úplatné a bezplatné, když pravou cenu nelze vyšetřiti; konečně, když věc byla soudem vydražena.

Dohoda, že teprve v budoucnosti má býti učiněna smlouva, je závazna jen tehdy, když byl určen i čas uzavření i podstatné kusy smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím byl zmařen výslovně ustanovený nebo z okolností vysvítající účel, nebo důvěra jedné nebo druhé strany byla ztracena. Vůbec jest pak naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny nejdéle do roka od vymíněného času; jinak právo zanikne.

Všeobecná neurčitá vzdání se námitek proti platnosti smlouvy nemají účinku.

Smlouva, kterou se někomu bezplatně přenechá věc, slove darování.

Kdo se zřekne práva očekávaného nebo skutečně napadlého nebo pochybného, aniž je jinému řádně postoupil, nebo je zavázanému s jeho přivolením prominul, nepokládá se za dárce.

Nemění to podstaty darování, bylo-li učiněno z uznalosti, nebo hledíc k zásluhám obdařeného, nebo jako zvláštní odměna téhož; jen nesmí míti obdarovaný dříve na to žalobního práva.

Měl-li obdarovaný právo žalovati o odměnu, buď, že mezi stranami již byla vymíněna, nebo že byla předepsána zákonem, přestává býti jednání darováním a pokládá se za smlouvu úplatnou.

Byla-li darování předem tak vymíněna, že darující musí býti zase obdarován, nevzniká pravé darování v celku, nýbrž jen co do převyšující hodnoty.

Z pouhé ústní darovací smlouvy, sjednané bez skutečného odevzdání, nevzniká pro příjemce daru žalobní právo. Toto právo musí býti založeno písemnou listinou.

Neobmezený vlastník může, dbaje zákonných předpisů, darovati třebas celé své nynější jmění. Smlouva však, kterou by někdo rozdal jmění budoucí, platí jen potud, pokud nepřesahuje poloviny tohoto jmění.

Kdo vědomě daruje věc cizí a obdarovanému tuto okolnost zatají, ručí za škodlivé následky.

Smlouvy o darování nelze zpravidla odvolati.

Upadne-li dárce později v takovou nouzi, že by se mu nedostávalo na nutnou výživu, jest oprávněn žádati na obdarovaném, není-li tento sám ve stejné nouzi, ročně zákonné úroky z darované částky, pokud darovaná věc nebo její hodnota ještě tu jest a pokud se mu nedostává nutné výživy. Z několika obdarovaných zavázán je ten, který byl obdarován dříve, jen potud, pokud příspěvky těch, kteří byli obdarováni později, nestačí k výživě.

Dopustí-li se obdarovaný na dobrodinci hrubého nevděku, lze darování odvolati. Hrubým nevděkem rozumí se, bylo-li takovým způsobem ublíženo na těle, cti, svobodě nebo jmění, že by bylo možno proti pachateli zakročiti podle trestního zákona z moci úřední nebo na žádost poškozeného.

Nevděk činí nevděčného co do jeho osoby obmyslným držitelem a dává i dědicovi poškozeného i proti dědicům poškozovatelovým právo, dar žalobou odvolati, pokud dárce nevděku neprominul a z daru ještě něco tu je v původním stavu nebo v hodnotě.

Kdo je povinen někomu dávati výživu, nemůže jeho právo zkrátiti darováním třetí osobě. Komu by se takovým způsobem stala újma, jest oprávněn žádati, aby mu obdarovaný doplnil, čeho mu dárce již nyní nemůže plniti. Při několika obdarovaných dlužno použíti hořejšího (§ 947) předpisu.

Jestliže při vyměření dílu povinného připočtou se darování (§ 785), avšak pozůstalost nestačí k jeho krytí, může zkrácený nepominutelný dědic žádati na obdarovaném za vydání daru ke krytí schodku. Obdarovaný může vydání odvrátiti zaplacením schodku.

Má-li obdarovaný sám právo na díl povinný, ručí jen pokud by důsledkem darování obdržel více než činí díl povinný připadající naň z pozůstalosti zvětšené připočtením darování.

Je-li obdarovaných více, ručí ten, který byl obdarován dříve, jen pokud ten, který byl obdarován později, není k vydání povinen nebo není s to, aby tak učinil. Osoby obdarované současně ručí poměrně.

Nedrží-li již obdarovaný věci darované nebo ceny její, ručí jen potud, pokud ji obmyslně pustil z držení.

S týmž obmezením (§ 952) mohou býti nazpět žádány také ty dary, jimiž byli zkráceni věřitelé, kteří tu byli již v čas darování. Na věřitele, jejichž pohledávky jsou mladší nežli dar, vztahuje se toto právo jen tehdy, když lze obdarovanému lstivé srozumění se dokázati.

Tím, že se bezdětnému dárci po sjednání darovací smlouvy narodí děti, nevzejde ani jemu, ani dětem potomně narozeným právo darování odvolati. Avšak v čas nouze může on nebo dítě potomně narozené jak proti obdarovanému, tak proti jeho dědicům uplatňovati shora uvedené právo na zákonné úroky z darované částky (§ 947).

Slíbil-li dárce obdarovanému podporu v určitých lhůtách, nevzejde jejich dědicům ani právo, ani povinnost, leč by v darovací smlouvě bylo výslovně vymíněno něco jiného.

Darování, k jehož splnění má dojíti teprve po smrti dárcově, platí jako odkaz, šetřilo-li se předepsaných formálností. Jen tehdy budiž pokládáno za smlouvu, když obdarovaný je přijal, dárce se výslovně zřekl oprávnění je odvolati a byla o tom doručena obdarovanému písemná listina.

Když někdo převezme cizí věc, aby ji opatroval, vzniká smlouva o schování. Přijatý slib převzíti v opatrování cizí, ještě neodevzdanou věc, zavazuje sice slibující stranu, ale není to ještě smlouva o schování.

Schovací smlouvou nenabývá příjemce ani vlastnictví, ani držby, ani užívacího práva; je pouhým majitelem, který má povinnost ochrániti věc jemu svěřenou od škody.

Bylo-li schovateli na jeho žádost nebo dobrovolnou nabídkou toho, kdo věc složil, užívání dovoleno; přestává smlouva býti smlouvou schovací, v prvém případě hned po dovolení, v druhém však od okamžiku, kdy byla nabídka přijata nebo, kdy uschované věci bylo skutečně užíváno; při zužívatelných věcech změní se ve smlouvu o zápůjčku, při nezužívatelných ve smlouvu o půjčku a vzejdou práva a povinností s tím spojené.

V opatrování se mohou dáti věci movité i nemovité. Vloží-li se však na příjemce zároveň jinaký úkol, vztahující se na svěřenou věc, buď pokládán za zmocněnce.

Hlavní povinností schovatelovou jest, aby věc jemu svěřenou po ustanovený čas bedlivě opatroval a ji, když čas projde, v tom stavu, v jakém ji převzal, a se vším, co k ní přibylo, ukladateli vrátil.

Schovatel jest povinen věc i ještě před projitím času ukladateli na požádání vrátiti a může žádati toliko za náhradu škody jemu snad způsobené. Naopak nemůže věc mu svěřenou vrátiti dříve, leč že by nenadálá okolnost mu znemožnila věc bezpečně nebo bez vlastní škody míti v úschově.

Není-li doba úschovy ani výslovně určena, ani ji nelze z vedlejších okolností vyrozuměti, může se ze schování dáti výpověď podle libosti.

Schovatel ručí ukladateli za škodu, kterou způsobil opomenutím povinného opatrování, ale nikoli za náhodu; to ani tehdy, kdyby věc svěřovanou, třebas cennější, byl mohl zachrániti obětováním své vlastní.

Užil-li však schovatel věci uložené; dal-li ji bez nutné potřeby a bez dovolení ukladatelova třetí osobě do úschovy; nebo obmeškal-li se s navrácením a věc stihla škoda, které by nebyla vystavena u schovatele, nemůže namítati náhodu a přičítá se mu poškození.

Byly-li uloženy věci zamčené nebo zapečetěné a později byly zámek anebo pečeť porušeny; budiž ukladatel, tvrdí-li, že něco schází, podle předpisu soudního řádu připuštěn k odpřísáhnutí své škody, pokud táž je podle jeho stavu, živnosti, jmění a ostatních okolností pravděpodobna; leda že by schovatel mohl dokázati, že porušení zámku nebo pečetě se stalo bez jeho zavinění. Totéž má platiti i tehdy, když se všechny věci takovým způsobem uložené ztratí.

Ukladatel je povinen schovateli nahraditi škodu zaviněně způsobenou a nahraditi náklady učiněné na udržení uschované věci nebo k rozmnožení plynoucích užitků. Obětoval-li schovatel v čas nouze své vlastní věci, aby uschovaný statek zachránil: může žádati za přiměřenou náhradu. Vzájemné pohledávky schovatele a ukladatele věci movité mohou však býti vzneseny jen během třiceti dnů od doby navrácení.

Dá-li se věc, na kterou si někdo činí nárok, spornými stranami nebo soudem někomu v úschovu; sluje schovatel: sekvestr. Práva a povinnosti sekvestra posuzují se podle zásad zde stanovených.

Mzda za schování může býti žádána jen tehdy, když byla výslovně nebo podle stavu schovatelova mlčky vymíněna.

Hostinští, kteří poskytují cizincům bydlo, ručí jako schovatelé za věci, které byly vneseny od přijatých hostů, pokud nedokáží, že škoda není ani zaviněna jimi nebo jejich lidmi ani způsobena cizími osobami, jež z domu odcházejí a do něho přicházejí. Působilo-li na vznik škody spolu zavinění poškozeného, rozhodniž soudce podle okolností, zda a jakou výší přísluší náhrada.

Za vnesené pokládají se věci, jež byly hostinskému nebo některému z jeho lidí odevzdány nebo přineseny na místo jimi vykázané nebo k uložení věcí určené. Právě tak ručí podnikatelé, kteří mají stáje a skladní místnosti, za postavená u nich zvířata a vozidla a věci na nich se nalézající.

Hostinským za rovny pokládají se držitelé lázní v příčině věcí lázeňských hostů, které podle zvyku se vnášejí.

Odevzdá-li se někomu věc nezuživatelná jen k bezplatnému užívání na určitý čas, vzniká smlouva o půjčku. Smlouva, kterou někdo slíbí, že někomu věc půjčí, aniž ji předá, je sice závaznou, ale není ještě smlouvou o půjčku.

Vypůjčitel nabývá práva věci užívati řádně nebo blíže určeným způsobem. Po uplynutí času je povinen tutéž věc navrátiti.

Nebyla-li doba navrácení ustanovena, byl-li však určen účel užívání, je vypůjčitel povinen s užíváním neprodlévati a věc pokud možno brzy vrátiti.

Nebyla-li určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa (prekarium) a půjčitel může žádati za vrácení věci půjčené, kdy je mu libo.

Vzejde-li spor o trvání užívací doby, musí vypůjčitel dokázati, že má právo na delší užívání.

Měl-li by půjčitel sám půjčené věci nevyhnutelně zapotřebí dříve, než prošel čas a než se skončilo užívání, nemá nicméně práva, nebylo-li to výslovně umluveno, vzíti věc dříve nazpět.

Vypůjčitel je sice zpravidla oprávněn vypůjčenou věc vrátiti a i před určeným časem; bylo-li by však půjčiteli obtížno dřívější vrácení, nemůže se státi proti jeho vůli.

Užívá-li vypůjčitel věci půjčené jinak, než bylo vymíněno, nebo, dovolí-li o své újmě třetí osobě její užívání, je půjčiteli zodpověden a tento je také oprávněn žádati věc ihned nazpět.

Bude-li půjčená věc poškozena nebo zmařena, je vypůjčitel povinen tak, jako schovatel věci, nahraditi nejen škodu, kterou způsobil svou vinou, nýbrž i náhodnou škodu, ke které dal podnět protiprávním jednáním (§ 965).

Tím, že vypůjčitel složí za ztracenou vypůjčenou věc cenu, nemá ještě práva, když se věc zase najde, ji proti vůli vlastníkově pro sebe podržeti, je-li tento ochoten vrátiti přijatou cenu.

Náklady, které jsou zpravidla s užíváním spojeny, musí nésti vypůjčitel ze svého. Kromobyčejné náklady na zachování nechť sice prozatím zapraví, nemůže-li nebo nechce-li věc postoupiti půjčiteli, aby si ji opatřil sám; budou mu však jako poctivému držiteli nahrazeny.

Nevytknul-li půjčitel, když vzal půjčenou věc nazpět, během třiceti dnů její zneužití nebo přílišné opotřebení; nebo neohlásil-li vypůjčitel po vrácení během téhož času kromobyčejný náklad na věc učiněný; žaloba pomine.

Odevzdají-li se někomu věci spotřebitelné s podmínkou, že sice může jimi podle libosti nakládati, ale že má po určitém čase vrátiti stejně téhož druhu a jakosti, vzniká smlouva o zápůjčku. Nelze ji zaměňovati se smlouvou, třebas také závaznou (§ 936), zápůjčku budoucně poskytnouti.

Zápůjčka poskytuje se buď v penězích nebo v jiných spotřebitelských věcech a sice bez úroků nebo na úrok. V poslednějším případě nazývá se také úročnou smlouvou.

Zápůjčka peněžitá může míti za předmět kovové mince nebo papírové peníze nebo veřejné dluhopisy (obligace).

Pokud vůbec může býti sjednána zápůjčka v kovové minci a v jaké měně (valutě) má býti taková zápůjčka nebo zápůjčka v papírových penězích splacena, ustanovují zvláštní předpisy o tom vydané.

Vymíní-li si zapůjčitel placení ve zvláštním druhu mincí, který dal; musí se placení státi právě v tomto druhu mincí.

Zákonné změny mince bez změny vnitřního obsahu jdou na účet zapůjčitelův. Týž obdrží placení v určitém daném druhu mincí, např. 1000 kusů císařských dukátů nebo 3000 kusů dvacetníků, nehledíc k tomu, zdali jejich vnější hodnota se v mezidobí zvýšila nebo zmenšila. Změní-li se však vnitřní hodnota; musí se placení státi v poměru k vnitřní hodnotě, kterou daný druh mincí měl v čase zapůjčení.

Nejsou-li v době splacení v oběhu takové peníze ve státě, je dlužník povinen uspokojiti věřitele penězi nejvíce podobnými, takovým počtem a druhem, aby týž obdržel v době zápůjčky stávající vnitřní hodnotu toho, co dal.

Ve veřejných dlužních úpisech mohou býti zápůjčky platně sjednávány tak, že buď splacení dluhu stane se zcela stejným veřejným dlužním úpisem, jako byl zapůjčený, nebo že se nazpět zaplatí částka podle hodnoty, kterou dlužní úpis měl v době zapůjčení.

Byl-li na místě peněz dán soukromý dluhopis anebo zboží; je dlužník jen zavázán buď v neporušeném stavu vrátiti dluhopis nebo přijaté zboží anebo nahraditi věřiteli škodu, kterou tento prokáže.

Při zápůjčkách, které nejsou uzavřeny v penězích, nýbrž v jiných spotřebitelských předmětech, pokud jen navrácení bylo vymíněno v témž druhu, jakosti a množství, nečiní rozdílu, zda-li v mezidobí v ceně stouply či klesly.

Úroky ze zápůjček peněžitých se platí ve stejné měně (valutě) jako jistina sama.

Má-li dluhopis býti úplným důkazem smlouvy o zápůjčku, musí v něm býti zřetelně určen jak vlastní zapůjčitel čili věřitel, tak i vlastní vypůjčitel čili dlužník; předmět a částka zápůjčky; a, je-li dána v penězích, druh jejich, jakož i všechny podmínky vztahující se jak ku placení hlavního dluhu, tak i k úrokům, mají-li se jaké platiti. Vnější formou dlužní listiny, jaká je nutna k důkazní moci, ustanovuje soudní řád.

Smlouva, kterou někdo přejímá k obstarání věc na něj vznesenou jménem jiného, slove smlouvou zmocňovací.