Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

946/1811 Sb. zák. soud. znění účinné od 1. 1. 1917 do 31. 12. 1965
změněnos účinností odpoznámka

císařským nařízením č. 69/1916 Ř. z.

1.1.1917

císařským nařízením č. 69/1916 Ř. z.

15.4.1916

císařským nařízením č. 69/1916 Ř. z.

1.4.1916

Více...

946

 

OBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ

ze dne 1. června 1811

 

(I.) Uváživše, že občanské zákony, mají-li občanům zjednati klid co do bezpečného požívání jejich soukromých práv, mají býti netoliko podle všeobecných zásad spravedlnosti, nýbrž i podle zvláštních poměrů obyvatelů určeny, v jazyku jim srozumitelném vyhlášeny a řádnou sbírkou ve stálé paměti zachovány, pečovali jsme od počátku našeho panování neustále o to, aby úplný domácí občanský zákoník, jehož sestavení již naši předkové usnesli a započali, byl dokonán.

(II.) Osnova vypracovaná během našeho panování naší dvorskou komisí pro věci zákonodárné byla tak, jako kdysi osnova zákoníka o zločinech a těžkých policejních přestupcích, k posouzení sdělena komisím v různých provinciích zvláště k tomu zřízeným, v Haliči však již mezitím do používání dána.

(III.) Když se takto k opravě tohoto tak důležitého odvětví zákonodárství užilo mínění znalců a zkušeností z praxe nabytých, rozhodli jsme se nyní tento obecný zákoník občanský pro veškeré naše německé dědičné země vyhlásiti a naříditi, aby ho 1. lednem 1812 počalo býti používáno.

(IV.) Tím pozbývá účinnosti až dosud platné obecné právo, prvý díl občanského zákoníka vyhlášený 1. listopadu 1786, občanský zákoník vydaný pro Halič se všemi zákony a zvyklostmi vztahujícími se k předmětům tohoto obecného občanského práva.

(V.) Jako jsme však v samém zákoníku za všeobecný předpis ustanovili, že zákony nemají působiti nazpět, tedy také tento zákoník nemá míti vlivu na jednání, která předcházejí dnu, kdy nabude zavazující moci, a na práva podle dřívějších zákonů již nabytá; nechť tato jednání pozůstávají ve dvoustranně závazných právních jednáních nebo v takových projevech vůle, které mohla by projevující osoba ještě o své moci změniti a podle předpisů v tomto zákoníku obsažených, zaříditi.

(VI.) Proto budiž také již před účinností tohoto zákoníka započaté vydržení nebo promlčení posuzováno podle starších zákonů. Chtěl-li by se někdo dovolávati vydržení nebo promlčení, které je v novějším zákoně určeno kratší dobou nežli v dřívějších zákonech, může počíti i tuto kratší lhůtu počítati teprve od okamžiku, kdy tento zákon nabude zavazující moci.

(VII.) Předpisy tohoto zákoníka jsou sice všeobecně závazné; avšak pro vojenský stav a pro osoby k vojsku náležející jsou zvláštní předpisy vztahující se na soukromé právo, kterých budiž dbáno při právních jednáních od těchto osob nebo s nimi činěných, byť k nim v zákoníku nebylo výslovně odkazováno. Obchodní a směnečná jednání posuzují se podle zvláštních obchodních a směnečných zákonů, pokud se tyto odchylují od předpisů tohoto zákoníka.

(VIII.) Taktéž podrží svoji moc nařízení vyhlášená o věcech politických, komorních nebo finančních, jimiž se soukromá práva omezují nebo blíže určují, třebas není se jich v tomto zákoníku výslovně dovoláváno.

(IX.) Zvláště buďtež práva a povinnosti, vztahující se k placení penězi, posuzována podle právě vydaného patentu z 20. února 1811, o penězích určených k oběhu a za obecnou (vídeňskou) měnu, nebo podle zvláštních zákonů, které budou ještě vydány, a jen, když by jich nebylo, podle všeobecných předpisů tohoto zákoníka.

(X.) Zároveň prohlašujeme tento německý text zákoníka za původní, podle něhož posuzovány buďtež překlady v různých zemských jazycích našich provincií pořízené.

ÚVOD
O občanských zákonech vůbec
Pojem občanského práva

§ 1

Souhrn zákonů, kterými se určují soukromá práva a povinnosti obyvatelů státu vespolek, jest jeho občanským právem.

§ 2

Jakmile byl zákon řádně vyhlášen, nemůže se nikdo omlouvati, že mu nebyl znám.

Začátek působnosti zákona

§ 3

Působnost zákona a právní následky z ní plynoucí se počínají hned jeho vyhlášením, ačkoli ve vyhlášeném zákoně samém nebyl počátek působnosti dále posunut.

Dosah zákona

§ 4

Občanské zákony zavazují všechny státní občany těch zemí, pro které byly vyhlášeny. Státní občané i při jednáních a obchodech, jež sjednávají mimo státní území, jsou vázáni těmito zákony, pokud jest jimi jejich osobní způsobilost je podniknouti omezena a pokud tato jednání a obchody mají míti právní účinky zároveň v těchto zemích. Pokud jsou cizinci vázáni těmito zákony, ustanoveno je v hlavě následující.

§ 5

[Zákaz retroaktivity]

Zákony nepůsobí nazpět; nemají tudíž vlivu na jednání, která se zběhla dříve, a na práva dříve nabytá.

Výklad

§ 6

Zákonu při používání nesmí býti dáván jinaký smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova.

§ 7

Nelze-li právní případ rozhodnouti ani podle slov ani z přirozeného smyslu zákona, jest hleděti k podobným případům v zákonech zřejmě rozhodnutým, a k důvodům jiných, s tím příbuzných zákonů. Zůstane-li právní případ ještě pochybný, musí býti rozhodnut podle přirozených zásad právních, se zřetelem k okolnostem pečlivě shrnutým a zrale uváženým.

§ 8

Jen zákonodárci náleží moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným. Takovým projevem nutno se říditi ve všech právních případech dosud nerozhodnutých, pokud zákonodárce nepřipojil, že jeho projev nemá býti vztahován na rozhodování takových právních případů, jejichž předmětem jsou konání učiněná a práva uplatňovaná před oním projevem.

Doba platnosti zákona

§ 9

Zákony podrží tak dlouho svou moc, pokud nejsou zákonodárcem změněny nebo výslovně zrušeny.

Jinaké způsoby předpisů, jako:
a) Zvyklosti

§ 10

K zvyklostem lze hleděti jen v případech, ve kterých se jich zákon dovolává.

b) Provinciální statuty

§ 11

Jen takové statuty jednotlivých provincií a obvodů zemí mají moc zákona, které po vyhlášení tohoto zákoníka byly zeměpánem výslovně potvrzeny.

c) Soudcovské výroky

§ 12

Nařízení vydaná v jednotlivých případech a rozsudky vynesené soudními stolicemi ve zvláštních právních rozepřích nemají nikdy moci zákona, nemohou býti vztahovány na jiné případy nebo na jiné osoby.

d) Výsady

§ 13

Výsady a osvobození, propůjčená jednotlivým osobám nebo i celým sborům, buďtež posuzována stejně jako ostatní práva, pokud o tom politická nařízení neobsahují zvláštního ustanovení.

Hlavní roztřídění občanského práva

§ 14

Předmětem předpisů, obsažených v občanském zákoníku, jest osobní právo, věcné právo a ustanovení těmto společná.

DÍL PRVÝ

O osobním právu (§ 15-284)

HLAVA PRVÁ

O právech, která se týkají osobních vlastností a poměrů (§ 15-43)

Osobní práva

§ 15

Osobní práva jednak se týkají osobních vlastností a poměrů, jednak se opírají o rodinné poměry.

I. Z povahy osobnosti.

Práva vrozená (§ 16-20)

§ 16

Každý člověk má vrozená, již rozumem poznatelná práva, a nutno jej tudíž považovati za osobu. Otroctví nebo nevolnictví a k tomu se vztahující výkon moci nejsou v těchto zemích dovolena.

Právní domněnka těchže

§ 17

Co je přiměřeno vrozeným přirozeným právům, o tom se má potud za to, že tu jest, pokud se neprokáže zákonné omezení těchto práv.

Nabývatelná práva

§ 18

Každý je způsobilý nabývati práv za podmínek, ustanovených zákony.

Vymáhání práv

§ 19

Každému, kdo se cítí zkrácen ve svém právu, je volno vznésti svoji stížnost na úřad, určený zákony. Kdo však jeho opomíjeje, počíná si svémocně, nebo kdo překročí hranice nutné obrany, je za to zodpověden.

§ 20

I taková právní jednání, která se týkají hlavy státu, ale vztahují se k jejímu soukromému vlastnictví nebo k nabývacím způsobům, založeným na právu občanském, buďtež soudními úřady posuzována podle zákonů.

II. Osobní práva z vlastnosti, věku nebo nedostatečného

užívání rozumu (§ 21-23)

§ 21

Kdož pro nedostatek let, pro duševní vadu nebo jiné poměry nejsou způsobilí sami své záležitosti řádně spravovati, jsou pod zvláštní ochranou zákonů. Sem náležejí: děti, které ještě nedokonaly roku sedmého; nedospělci, kteří ještě nedokonali roku čtrnáctého; nezletilci, kteří ještě nedokonali roku dvacátého čtvrtého svého života; pak: zuřiví, šílení a blbí, kteří jsou užívání svého rozumu buď zcela zbaveni, neb alespoň nejsou s to poznati následky svých činů; rovněž ti, jimž, jakožto osobám prohlášeným za marnotratníky, soudce zakázal další správu jejich jmění; konečně nepřítomní a obce.

§ 22

I nezrozené děti mají od doby svého početí nárok na ochranu zákonů. Pokud jde o práva jejich a nikoliv o práva třetí osoby, hledí se k nim, jako ku zrozeným; dítě mrtvě narozené však se pokládá, se zřetelem ku právům zůstaveným mu pro případ života, jakoby nikdy nebylo počato.

§ 23

Je-li pochybno, zda se dítě narodilo živé nebo mrtvé, platí domněnka pro první. Kdo tvrdí opak, musí jej dokázati.

III. Z poměru nepřítomnosti

(§ 24-25)

§ 24

Smrt nepřítomného se předpokládá:

1.

uplynulo-li sedmdesát let od jeho narození a pět let od poslední zprávy o jeho životě nebo třicet let od jeho narození a deset let od poslední zprávy – počítajíc lhůty pěti a desíti let od konce posledního roku, ve kterém podle jsoucích tu zpráv byl ještě na živu;

2.

byl-li těžce zraněn ve válce nebo pohřešen jako účastník ve válce a uplynula-li od konce roku, kterého se válka skončila, tři léta, aniž došla až do té doby nějaká zpráva o jeho životě;

3.

nalézal-li se na potopené lodi nebo v některém jiném blízkém nebezpečí smrti a je-li od konce roku, kterého tato událost nastala, po tři léta pohřešován. Potopení lodi se předpokládá, nedoplula-li na místo svého určení nebo nemajíc pevného cestovního cíle se nevrátila a uplynula-li od poslední zprávy tři léta. Za den potopení považuje se poslední den této lhůty.

Ve všech těchto případech může se žádati za prohlášení za mrtvého.

§ 25

Je-li pochybno, která ze dvou nebo více zemřelých osob zemřela dříve, jest na tom, kdo tvrdí, že ta nebo ona zemřela dříve, aby své tvrzení prokázal; nemůže-li tak učiniti, platí domněnka, že všechny zemřely současně, a nelze mluviti o převodu práv s jedné na druhou.

IV. Z poměru právnické osoby

(§ 26-27)

§ 26

Vzájemná práva členů dovolené společnosti jsou určována smlouvou nebo účelem a zvláštními předpisy o nich vydanými. Naproti jiným osobám používají dovolené společnosti zpravidla stejných práv jako jednotlivé osoby. Nedovolené společnosti jako takové nemají práv ani proti členům ani proti jiným osobám a nejsou způsobilé práv nabývati. Nedovolené společnosti jsou však ty, které jsou politickými zákony zvláště zakázány, nebo příčí se zřejmě bezpečnosti, veřejnému pořádku nebo dobrým mravům.

§ 27

Pokud jsou obce co do svých práv postaveny pod zvláštní péčí veřejné správy, obsaženo je v zákonech politických.

V. Z poměru státního občana

(§ 28-38)

§ 28

Plného požívání občanských práv nabývá se státním občanstvím. Státního občanství v těchto dědičných státech docházejí děti rakouského státního občana narozením.

Jak se státního občanství nabývá

§ 29

Cizinci nabývají rakouského státního občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydlištěm v těchto státech dovršeným, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu neuvalil na sebe žádného trestu pro zločin.

§ 30

I bez nastoupení živnosti nebo řemesla a před uplynutím desíti let může býti u politických úřadů žádáno o propůjčení občanství a týmiž propůjčeno se zřetelem ku jmění, výdělečné schopnosti a mravnému chování žadatele.

§ 31

Rakouského státního občanství nenabývá se jen tím, že někdo má nebo dočasně užívá zemského statku, domu nebo pozemku; že zřídí obchod, továrnu nebo účastenství na jednom z obou, nejsa osobně v některé zemi z těchto států usedlým.

Jak se pozbývá

§ 32

O ztrátě státního občanství vystěhováním nebo provdáním státní občanky za cizozemce ustanovuje se v zákonech vystěhovaleckých.

Práva cizinců

§ 33

Cizinci mají vůbec stejná občanská práva a povinnosti jako tuzemci, nevyhledává-li se k požívání těchto práv výslovně vlastnosti státního občana. Cizinci musí také, aby požívali stejného práva s tuzemci, v pochybných případech dokázati, že stát, k němuž náležejí, co do práva, o které se jedná, zachovává se stejně ku zdejším státním občanům jako ke svým.

§ 34

Osobní způsobilost cizinců k právním jednáním budiž posuzována vůbec podle zákonů místa, kterým je cizinec podroben podle svého bydliště nebo, nemá-li vlastního bydliště, podle svého narození jako poddaný; pokud pro jednotlivé případy není v zákoně něco jiného nařízeno.

§ 35

Obchod v tomto státě cizozemcem podniknutý, jímž propůjčuje jiným osobám práva, aniž tytéž vzájemně zavazuje, budiž posuzován buď podle tohoto zákoníka, nebo podle zákona, kterému je cizinec jako poddaný podřízen; podle toho, zda jeden nebo druhý zákon platnosti obchodu nejvíce přeje.

§ 36

Sjedná-li cizozemec v těchto zemích se státním občanem vzájemně zavazující jednání, budiž toto bez výjimky podle tohoto zákoníka posuzováno; pokud však se sjedná s cizozemcem, budiž jen tehdy podle téhož posuzováno, neprokáže-li se, že při sjednání bylo přihlíženo k jinému právu.

§ 37

Učiní-li cizozemec s cizozemci nebo poddanými tohoto státu v cizině právní jednání, buďtež posuzována podle zákonů místa, kde obchod byl sjednán; pokud při sjednání nebylo patrně za základ položeno jiné právo a neodporuje-li předpis shora v § 4 obsažený.

§ 38

Vyslancové, veřejní činovníci a osoby v jejich službách postavené požívají osvobození, zakládajících se na mezinárodním právu a na veřejných smlouvách.

VI. Osobní práva z náboženského poměru

(§ 39)

§ 39

Různost náboženství nemá vlivu na soukromá práva, jen pokud jest to u jednotlivých předmětů zákony zvláště nařízeno.

VII. Z rodinného poměru.

Rodina, příbuzenství a švakrovství (§ 40-42)

§ 40

Rodinou se rozumějí rodičové se všemi svými potomky. Poměr mezi těmito osobami se nazývá příbuzenstvím, poměr však, který vzniká mezi jedním manželem a příbuznými druhého manžela švakrovstvím.

§ 41

Stupně příbuzenství mezi dvěma osobami se určují podle počtu zplození, jimiž v řadě přímé jedna z nich pochází od druhé a v řadě nepřímé obě od svého nejbližšího společného kmene. V jaké řadě a ve kterém stupni je někdo příbuzný s manželem jedním, v takové řadě a v tom stupni je sešvakřen s manželem druhým.

§ 42

Názvem rodiče se rozumějí zpravidla bez rozdílu stupně všichni příbuzní v řadě vzestupné a názvem děti všichni příbuzní v řadě sestupné.

VIII. Ochrana jména

(§ 43)

§ 43

Upírá-li se někomu právo, aby užíval svého jména nebo je-li poškozen tím, že se užívá jeho jména (krycího jména) neprávem, může žalovati, aby toho bylo zanecháno a je-li tu zavinění, aby byla škoda nahrazena.

HLAVA DRUHÁ

O manželském právu (§ 44-136)

Pojem manželství

§ 44

Rodinné poměry zakládají se smlouvou manželskou. V manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc.

a zasnoubení

§ 45

Zasnoubení čili zatímní slib vstoupiti v manželství, nechť byl dán nebo přijat za jakýchkoliv okolností nebo podmínek, nezpůsobuje právního závazku, ani uzavříti manželství samo, ani plniti, co pro případ odstoupení bylo vymíněno.

Právní účinek odstupu od zasnoubení

§ 46

Jen strana, z jejíž strany nebyla zavdána důvodná příčina k odstupu, má nárok na náhradu skutečné škody, o které může dokázati, že ji utrpěla tímto odstoupením.

Pravidlo o způsobilosti uzavříti manželství

§ 47

Manželskou smlouvu může sjednati každý, pokud mu nevadí zákonná překážka.

Překážky manželství:

I. Nedostatek přivolení,

(§ 48-59)

a) pro nemohoucnost k přivolení;

§ 48

Zuřiví, šílení, blbí a nedospělí nemohou učiniti platnou manželskou smlouvu.

§ 49

Nezletilí aneb i zletilí, kteří z jakýchkoli příčin sami o sobě nemohou se platně zavazovati, jsou také nezpůsobilí bez přivolení svého manželského otce platně sňatek uzavříti. Není-li již otec na živu anebo není-li k zastupování způsobilým, jest k platnosti manželství potřebí kromě prohlášení řádného zástupce také přivolení soudního úřadu.

§ 50

Nezletilí nemanželského původu potřebují k platnosti svého manželství kromě prohlášení svého poručníka také svolení soudního úřadu.

§ 51

Nezletilému cizinci, který chce v těchto státech uzavříti manželství a nemůže se vykázati potřebným svolením, budiž zřízen zdejším soudem, k němuž by podle svého stavu a pobytu patřil, zástupce, který tomuto soudu prohlásí své svolení k manželství nebo své nesvolení.

§ 52

Bylo-li nezletilci nebo chráněnci přivolení k sňatku odepřeno, a pokládají-li se tím snoubenci za zkrácené; mají právo dovolati se pomoci řádného soudce.

§ 53

Nedostatek nutných příjmů; prokázané nebo obecně známé špatné mravy; nakažlivé nemoci nebo vady, které jsou na překážku účelu manželství toho, s nímž má býti manželství uzavřeno; jsou právními důvody, odepříti svolení k manželství.

§ 54

Vojenské zákony ustanovují, s kterými vojenskými osobami, nebo s kterými osobami k vojsku náležejícími nelze bez písemného dovolení jejich pluku, sboru nebo vůbec jejich představených sjednati platnou manželskou smlouvu.

b) pro nedostatek skutečného přivolení

§ 55

Přivolení k sňatku nemá právní moci, bylo-li vynuceno důvodnou bázní. Byla-li bázeň důvodná, dlužno posouditi podle velikosti a pravděpodobnosti nebezpečnosti a podle tělesné a duševní povahy osoby, které bylo vyhrožováno.

§ 56

Přivolení je neplatno také tehdy, bylo-li dáno osobou, která byla unesena a jíž nebyla ještě vrácena její svoboda.

§ 57

Omyl činí přivolení k sňatku neplatným jen tehdy, sběhl-li se v osobě budoucího manžela.

§ 58

Shledá-li manžel po sňatku, že jeho manželka jest již od jiného těhotnou, může, vyjímajíc případ, o němž jest ustanoveno v § 121, žádati, aby manželství bylo prohlášeno za neplatné.

§ 59

Všechny ostatní omyly manželů, jakož i jejich zklamaná očekávání předpokládaných nebo i smluvených podmínek, nebrání platnosti manželské smlouvy.

II. Nedostatek mohoucnosti k účelu

(§ 60-68)

a) mohoucnosti tělesné;

§ 60

Trvalá nemohoucnost konati manželskou povinnost jest překážkou manželství, byla-li tu již v době sjednání manželské smlouvy. Nemohoucnost toliko dočasná, nebo přihodivší se teprve během manželství, třebas nezhojitelná, svazek manželský zrušiti nemůže.

b) mohoucnosti mravní; následkem odsouzení k těžkému
kriminálnímu trestu;

§ 61

zrušen

následkem manželského svazku;

§ 62

Muž smí býti současně oddán jen s jednou ženou a žena pouze s jedním mužem. Kdo byl již oddán a opět se chce oddati, musí po právu dokázati nastavší rozluku, to jest úplné zrušení manželského svazku.

následkem svěcení nebo slibu;

§ 63

Duchovní, kteří přijali již vyšší svěceni, jakož i řádové osoby obojího pohlaví, které vykonaly slavné sliby svobodného stavu, nemohou uzavříti platné smlouvy manželské.

různosti náboženství;

§ 64

Smlouvy manželské mezi křesťany a osobami, které nevyznávají křesťanské náboženství, nemohou býti platně uzavřeny.

příbuzenství;

§ 65

Mezi příbuznými v řadě vzestupné a sestupné; mezi plnorodnými a polorodnými sourozenci; mezi dětmi sourozenců; jakož i se sourozenci rodičů, totiž s ujcem a s tetou ze strany otcovy i matčiny, nemůže býti platné manželství uzavřeno, nechť příbuzenství pochází ze zrození manželského nebo nemanželského.

pro švagrovství;

§ 66

Ze švagrovství povstává překážka manželství, takže muž nemůže uzavřít manželství s příbuznými své manželky, uvedenými v § 65, a manželka s příbuznými svého muže tamtéž uvedenými.

Pro cizoložství;

§ 67

Manželství mezi dvěma osobami, které se spolu dopustily cizoložství, je neplatné. Cizoložství musí být prokázáno před uzavřením manželství.

Nebo zavraždění manžela

§ 68

Když dvě osoby, třebas se cizoložství nedopustily, si slíbily, že se vezmou, a když i jen jedna z nich, aby úmyslu toho dosáhly, strojila úklady životu manžela, jenž jejich manželství překážel; nemůže mezi týmiž býti uzavřeno platné manželství ani tehdy, když vražda nebyla skutečně provedena.

III. Nedostatek podstatných obřadností.

Takovými jsou: (§ 69-136)

§ 69

K platnosti manželství se vyhledávají ohlášky a slavnostně prohlášené přivolení.

a) ohlášky;

§ 70

Ohlášky jsou vyhlášením budoucího manželství s uvedením jména, příjmení, místa narození, stavu a bydliště obou snoubenců, s připomenutím: aby každý, komu je známa nějaká překážka manželství, ji oznámil. Oznámení budiž učiněno duchovnímu správci, jemuž přísluší oddávati, přímo nebo prostřednictvím duchovního správce, který manželství ohlašoval.

§ 71

Ohlášky musí býti vykonány o třech nedělích nebo svátcích při obvyklém církevním shromáždění farnosti, a bydlí-li každý ze snoubenců v jiné farnosti, ve farnostech obou.

§ 72

Nebydlí-li snoubenci nebo jeden z nich ještě šest neděl ve farnosti, ve které má býti manželství uzavřeno; buďtež ohlášky konány také v místě jejich posledního pobytu, kde bydleli déle než po právě ustanovený čas, anebo snoubenci musí po šest týdnů pokračovati ve svém bydlení v místě, kde žijí, aby vyhlášky jejich manželství byly tam postačující.

§ 73

Nebude-li manželství během šesti měsíců po ohláškách uzavřeno, musí tyto tři ohlášky býti opakovány.

§ 74

K platnosti ohlášek a k platnosti manželství, od toho odvislé, sice postačí, když jména snoubenců a jejich nastávající manželství byla alespoň jednou jak ve farnosti ženichově, tak i nevěstině vyhlášena, a nedostatek, který se sběhl ve formě nebo počtu vyhlášek, nečiní manželství neplatným; ale jednak snoubenci nebo jejich zástupci, jednak duchovní jsou povinni pod přiměřeným trestem postarati se o to, aby všechny zde předepsané vyhlášky byly vykonány v náležité formě.

b) slavnostní prohlášení přivolení

§ 75

Slavnostní prohlášení přivolení musí se státi před řádným duchovním správcem jednoho ze snoubenců, nechť již podle rozdílnosti náboženství sluje farář, pastor nebo jakkoli jinak, nebo před jeho zástupcem, v přítomnosti dvou svědků.

§ 76

Slavnostní prohlášení přivolení k manželství může se státi prostřednictvím plnomocníka; musí však k tomu býti dosaženo povolení zemské správy a v plné moci musí býti určena osoba, s níž má býti manželství uzavřeno. Manželství uzavřené bez takové zvláštní plné moci je neplatno. Byla-li plná moc před uzavřením manželství odvolána, je sice manželství neplatno, ale zmocnitel je zodpověden za škodu odvoláním způsobenou.

§ 77

zrušen

§ 78

Nemohou-li se vykázati snoubenci písemným vysvědčením, že byly ohlášky řádně provedeny; nebo osoby uvedené v § § 49, 50, 51, 52 a 54 dovolením potřebným k jejich sňatku; rovněž ti, jejichž zletilost není zcela zřejmá, křestným listem anebo písemným vysvědčením jejich zletilosti; nebo objeví-li se jiná překážka manželství; jest duchovnímu pod těžkým trestem zakázáno vykonati oddavky, dokud snoubenci nepředloží nutných vysvědčení a neodstraní všech závad.

§ 79

Pokládají-li se snoubenci odepřením oddavků za stiženy, mohou svoji stížnost předložiti zemské správě a v místech, kde zemská správa není, krajskému úřadu.

§ 80

Pro trvalý důkaz uzavřené manželské smlouvy jsou farní představení povinni tuto vlastnoručně zapsati do knihy oddavků, zvláště k tomu určené. Zřetelně musí býti zapsáno jméno a rodinné jméno, stáří, byt, jakož i stav manželů s poznámkou, byli-li již v manželství či nikoliv; jméno a rodinné jméno, pak stav jejich rodičů a svědků; rovněž den, kdy bylo manželství uzavřeno, konečně i musí býti uvedeny jméno duchovního správce, před nímž bylo přivolení slavnostně prohlášeno, a listiny, jimiž byly odstraněny naskytnuvší se překážky.

§ 81

Má-li býti manželství uzavřeno na jiném místě, do kterého žádný ze snoubenců farou nenáleží, musí řádný duchovní správce hned, když vydává listinu, kterou někoho jiného jmenuje za svého zástupce, tuto okolnost zapsati do knihy oddavků své fary s pojmenováním místa, kde a před kterým duchovním správcem manželství má býti uzavřeno.

§ 82

Duchovní správce toho místa, kde manželství je uzavřeno, musí nastavší sňatek rovněž zapsati do knihy oddavků své fary s dodatkem, kterým farářem byl jmenován za zástupce, a uzavření sňatku během osmi dnů oznámiti faráři, kterým byl zmocněn.

Prominutí překážek manželství

§ 83

Z důležitých důvodů může se žádati o prominutí překážek manželství u zemské správy, která má další zaříditi podle povahy okolností.

§ 84

Před uzavřením manželství budiž o prominutí překážek manželství žádáno od samých stran a vlastním jménem. Objevila-li by se však po uzavřeném již manželství dříve neznámá prominutelná překážka, mohou se strany také prostřednictvím svých duchovních správců a se zamlčením svého jména obrátiti na zemskou správu o prominutí.

§ 85

V místech, kde není zemské správy, je krajských úřadům udělena moc, z důležitých příčin prominouti druhou a třetí ohlášku.

§ 86

Jsou-li tu nutkavé okolnosti, mohou býti vyhlášky zcela prominuty zemskou správou nebo krajským úřadem a, nedovoluje-li potvrzené blízké nebezpečí smrti průtahu, také místní vrchností; snoubenci musí však přísežně potvrditi, že jim není známa žádná překážka, vadící jejich manželství.

§ 87

Prominutí všech tří vyhlášek budiž po složení zmíněné přísahy uděleno také tehdy, když chtějí býti oddány dvě osoby, o nichž se již před tím vůbec mělo za to, že jsou spolu oddány. V tomto případě může o prominutí býti zažádáno u zemské správy duchovním správcem, se zatajením jmen stran.

§ 88

Bude-li prominuta překážka, která tu byla při uzavření manželství, musí býti bez opakování ohlášek znovu prohlášeno přivolení před duchovním správcem a dvěma důvěrnými svědky a tento slavnostní úkon poznamenán v knize oddavků. Bylo-li tohoto předpisu dbáno, buď takové manželství pokládáno za takové, jako by bylo od počátku platně uzavřeno.

Účinek platného manželství:
Práva a povinnosti manželů;

§ 89

Práva a povinnosti manželů vzcházejí z účelu jejich spojení, ze zákona a ze sjednaných úmluv. Zde ustanovují se toliko osobní práva manželů; naproti tomu v díle druhém práva věcná vzcházející ze svatebních smluv.

Společné;

§ 90

Obě strany jsou především stejně zavázány k manželské povinnosti, věrnosti a slušnému zacházení.

Zvláštní manželovy;

§ 91

Muž je hlava rodiny. V této vlastnosti přísluší mu obzvláště právo vésti domácnost; náleží mu však také závazek, aby poskytoval manželce podle svého jmění slušnou výživu a zastupoval ji ve všech případnostech.

Manželčiny.

§ 92

Manželka obdrží jméno mužovo a požívá práv jeho stavu. Jest povinna následovati muže do jeho bydliště, pomáhati, seč jest, v domácnosti a ve výdělku a, pokud toho vyžaduje domácí pořádek, sama plniti i dáti plniti opatření mužem učiněná.

Zrušení manželského společenství

§ 93

Manželům není nikterak dovoleno, aby zrušili o své újmě manželský svazek, třebas by byli mezi sebou o tom za jedno; nechť již tvrdí neplatnost manželství, nebo chtějí provésti rozluku manželství neb i jen rozvod od stolu a lože.

I. Zdánlivé prohlášením původní neplatnosti.

Způsob zahájení, (§ 94-102)

§ 94

Neplatnost manželství, jemuž vadí některá z překážek uvedených v §§ 56, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 75 a 119, má se vyšetřiti v mocí úřední. Ve všech ostatních případech nutno vyčkati žádosti těch osob, které byly zkráceny ve svých právech manželstvím uzavřeným s překážkou.

§ 95

Manžel, který věděl o sběhnuvším se omylu v osobě nebo o bázni, ve kterou byla druhá strana uvedena, jakož i choť, který zamlčel okolnost, že sám nemůže podle § § 49, 50, 51, 52 a 54 uzavříti platné manželství, nebo klamně předstíral proň potřebné svolení, nemůže z důvodu svého vlastního protiprávního jednání odpírati platnosti manželství.

§ 96

Vůbec jen nevinný má právo žádati, aby manželská smlouva byla prohlášena za neplatnou; toho práva však pozbývá, když, zvěděv o překážce, pokračoval v manželství. Odporovati manželství, jež uzavřel o své újmě nezletilec nebo chráněnec, může otec nebo poručenstvo, jen pokud trvá otcovská moc nebo poručenství.

A projednání;

§ 97

Projednávání neplatnosti manželství přísluší jen zemskému právu toho okresu, ve kterém manželé mají své řádné bydliště. Zemské právo ustanoví fiskální úřad nebo jiného rozumného a rozšafného muže, aby vyšetřil okolnosti a hájil manželství, by se pravá povaha věci z moci úřadu vyšetřila i tehdy, když projednávání se koná na žádost strany.

§ 98

Může-li býti překážka odstraněna, má se zemské právo o to přičiniti opatřením k tomu nutným a dohodou stran; nebylo-li by to snad možno, má zemské právo o platnosti manželství rozhodnouti.

§ 99

Vždy platí domněnka pro platnost manželství. Udávaná překážka manželství musí býti tedy úplně dokázána a ani souhlasné doznání obou manželů nemá zde moci důkazu, ani nelze dopustiti, aby manželé na to přísahali.

Zvláště pro nemohoucnost

§ 100

Zvláště v případě, kdy se tvrdí předešlá a stálá nemohoucnost konati manželskou povinnost, budiž proveden důkaz znalci, totiž zkušenými lékaři a ranhojiči, a podle okolností také porodními bábami.

§ 101

Nelze-li s jistotou určiti, zda-li nemohoucnost je stálá nebo jen dočasná, jsou manželé povinni ještě rok spolu bydleti a, potrvala-li nemohoucnost po tuto dobu, budiž manželství prohlášeno za neplatné.

§ 102

Objeví-li se při pojednávání rozepře o platnost manželství, že jedné straně neb oběma stranám byla překážka manželství před tím známa a že ji úmyslně zatajily; buďtež viníci stiženi trestem ustanoveným v trestním zákoně o těžkých policejních přestupcích. Je-li jedna strana bez viny, zůstavuje se jí žádati odškodnění. Byly-li konečně v takovém manželství zplozeny děti, musí býti o tytéž pečováno podle oněch zásad, které jsou ustanoveny v hlavě o povinnostech rodičů.

II. Skutečné zrušení

(§ 103-136)

a) dočasný rozvod; ve srozumění

§ 103

Rozvod od stolu a lože musí býti manželům, jestliže se oba dohodnou a o podmínkách jsou za jedno, soudem povolen za následující opatrnosti.

§ 104

Manželé mají nejprve svému faráři své rozhodnutí k rozvodu spolu s pohnutkami oznámiti. Farář je povinen připomenouti manželům při sňatku vzájemně učiněný slavnostní slib a důtklivě na srdce jim vložiti škodlivé následky rozvodu. Tyto domluvy musí býti po třikráte v různý čas opakovány. Byly-li bez účinku, musí farář dáti stranám písemné vysvědčení, že setrvávají při své žádosti, aby byli rozvedeni, ač jim třikráte bylo domlouváno.

§ 105

Oba manželé mají podati žádost o rozvod, doloženou tímto vysvědčením, u svého řádného soudu. Soud má je osobně obeslat a, když před ním potvrdí, že jsou navzájem srozuměni i o jejich rozvodu i o podmínkách zřetelem ku jmění a výživě, má bez dalšího šetření žádaný rozvod povoliti a týž v soudních spisech poznamenati. Jsou-li tu děti, je soud povinen o tytéž pečovati podle předpisů obsažených v následující hlavě.

§ 106

Je-li manžel nezletilý nebo chráněncem, může sice sám k rozvodu přivoliti, ale k dohodě o jmění manželů a o výživě, jakož i o zaopatření dětí je třeba přivolení zákonného zástupce a poručenského soudu.

Bez srozumění

§ 107

Nechce-li jedna strana k rozvodu svoliti a má-li druhá strana důvody, z kterých po právu lze o rozvod usilovati; musí i v tomto případě předcházeti přátelské farářovy domluvy. Jsou-li marné nebo zdráhá-li se obviněné strana dostaviti se k faráři, je žádost podati spolu s farářovým vysvědčením a potřebnými důkazy u řádného soudu, který věc z úřední moci vyšetří a o ní rozhodne. Soudce může ohrožené straně i ještě před rozhodnutím povoliti oddělené slušné bydliště.

§ 108

Rozepře, které vzniknou při rozvodu, za který bylo žádáno bez svolení druhého manžela, o oddělení jmění neb o zaopatření dětí, buďtež posuzovány podle stejného předpisu, jaký je dán níže v § 117 při rozluce manželství.

§ 109

Důležité důvody, ze kterých může býti rozvod přiznán, jsou: Byl-li žalovaný uznán vinným cizoložství nebo zločinu; jestliže zlomyslně opustil žalujícího manžela nebo vedl nepořádný život, čímž značná část jmění žalujícího manžela nebo dobré mravy rodiny byly vystaveny nebezpečenství; rovněž životu nebo zdraví nebezpečné úklady; kruté nakládání nebo podle postavení osob velmi citelné, opětované ubližování; trvalá, s nebezpečenstvím nákazy spojená tělesná vada.

Způsob opětného spojení

§ 110

Rozvedení manželé mohou se opět spojiti; spojení musí však býti řádnému soudu oznámeno. Chtějí-li manželé po takovém spojení opět býti rozvedeni, musí dbáti téhož, co je předepsáno pro prvý rozvod.

b) úplná rozluka; u katolíků smrtí,

§ 111

Svazek platného manželství katolických osob může býti rozloučen jen smrtí jednoho manžela. Rovněž nerozvázatelný je svazek manželský, byla-li i jen jedna strana již v době uzavřeného sňatku příslušnicí katolického náboženství.

a prohlášením za mrtva;

§ 112

Pouhé projití času, určeného v § 24 pro prohlášení za mrtva, během něhož byl jeden manžel nepřítomen, nedává sice druhé straně ještě práva manželství pokládati za zrušené a v nové vstoupiti; jestliže však tato nepřítomnost je doprovázena takovými okolnostmi, že není příčiny pochybovati o smrti nepřítomného, může se u zemského práva toho okresu, ve kterém pozůstalý manžel bydlí, žádati o soudní prohlášení, že nepřítomný pokládá se za mrtvého a manželství za rozloučené.

§ 113

Po této žádosti zřídí se opatrovník k vyhledání nepřítomného a nepřítomný obešle se vyhláškou na celý rok vydanou a třikrát ve veřejných, podle okolností i v cizozemských, novinách uveřejněnou s dodatkem, že soud prohlásí jej za mrtva, jestliže během této doby se neobjeví nebo jiným způsobem soud o svém žití nezpraví.

§ 114

Projde-li tento čas bezvýsledně, ustanoví se na opětnou žádost pozůstalého manžela fiskální úřad nebo jiný počestný a věci znalý muž k obhájení manželského svazku a po skončeném řízení vydá nález, zda se žádosti vyhovuje či nikoliv. Povolení nebudiž straně ihned oznamováno, nýbrž předloženo vrchním soudem k nejvyššímu rozhodnutí.

§ 115

Nekatolickým křesťanským vyznavačům dovoluje zákon, že mohou podle svých náboženských pojmů z důležitých důvody žádati za rozluku manželství. Takové důvody jsou: Jestliže se dopustil manžel cizoložství nebo zločinu, pro který byl odsouzen k žaláři nejméně pětiletému; jestliže jeden manžel druhého zlomyslně opustil a, jestliže je jeho pobyt neznám, na veřejnou soudní výzvu do roka se neobjevil; úklady nebezpečné životu a zdraví; opětovné těžké zlé nakládání; nepřekonatelný odpor, pro který oba manželé žádají za rozluku manželství; ale v poslednějším případě nemusí býti rozluka manželství ihned povolena, nýbrž má se zkusiti nejprve rozvod od stolu a lože a to podle okolností i několikráte. Ostatně je ve všech těchto případech postupovati podle předpisů, které jsou dány pro vyhledávání a posuzováni neplatného manželství.

§ 116

Zákon dovoluje nekatolickému manželu žádati z uvedených důvodů za rozluku, třebas druhá strana přestoupila ke katolickému náboženství.

Rozdělení jmění

§ 117

Vzejde-li při rozlučování manželství rozepře, která se vztahuje na nějakou dále sjednanou smlouvu, na oddělení jmění, na zaopatření dětí nebo na jiné pohledávky a vzájemné pohledávky, má řádný soudce vždy zatím učiniti pokus, aby narovnáním odstranil tuto rozepři. Nelze-li však strany k narovnání pohnouti, má je odkázati k řádnému řízení, načež budiž rozhodnuto podle předpisů, obsažených v hlavě o manželských smlouvách, zatím však budiž manželce a dětem vyměřena slušná výživa.

Způsob opětného spojení

§ 118

Chtějí-li se rozloučení manželé opět spojiti, je spojení pokládati za nové manželství a musí býti šetřeno všech obřadností, jichž je podle zákona potřebí k uzavření manželské smlouvy.

§ 119

Rozloučeným manželům je sice vůbec dovoleno, aby uzavřeli nový sňatek; než přece nemůže býti uzavřen platný sňatek s osobami, které podle důkazů při rozluce předložených způsobily předešlou rozluku cizoložnictvím, posouzením nebo jiným trestným způsobem.

§ 120

Bylo-li manželství prohlášeno neplatným, rozloučeno nebo zrušeno smrtí mužovou, nemůže žena, je-li těhotnou, před slehnutím, a je-li pochybno, zda je těhotnou, prve než projde 180. den vejíti v nový sňatek; jestli ale podle okolností nebo podle vysvědčení znalců těhotenství není pravděpodobným, může býti po uplynutí tří měsíců uděleno prominutí v hlavním městě zemským úřadem a na venkově krajským úřadem.

§ 121

Přestoupení tohoto zákona (§ 120) nemá sice za následek neplatnost manželství; ale žena ztrácí výhody, které jí předešlý muž učinil svatebními smlouvami, dědickou smlouvou, poslední vůlí nebo dohodou při rozluce; muž však, s nímž druhé manželství uzavře, ztrácí právo, které jemu mimo tento případ § 58 náleží, dáti manželství prohlásiti za neplatné a oba manželé buďtež stiženi trestem okolnostem přiměřeným. Narodí-li se v takovém manželství dítě a je-li alespoň pochybno, zda-li není zplozeno od předešlého muže, budiž mu zřízen opatrovník k obhájení jeho práv.

§ 122

Bylo-li manželství uznáno neplatným nebo prohlášeno za rozloučené; budiž takový výsledek poznamenán v knize sňatků na místě, kde je sňatek zapsán, a za tím účelem budiž od soudu, u něhož se projednávání neplatnosti nebo rozluky konalo, vydána připomínka úřadu, který má pečovati o správnost knihy sňatků.

Výjimky pro židovstvo:

§ 123

Pro židovstvo mají průchod se zřetelem k jejich náboženskému poměru následující odchylky od obecného manželského práva v této hlavě obsaženého.

a) v příčině překážek manželství;

§ 124

zrušen

§ 125

Překáž příbuzenství nesahá mezi pobočkami příbuznými u židovstva dále, než na manželství mezi bratrem a sestrou, pak mezi sestrou a synem nebo vnukem jejího bratra nebo její sestry: překážka švagrovství omezuje se však na tyto osoby: Po zrušeném manželství není muž oprávněn oženiti se s příbuznou své ženy v linii vzestupné a sestupné, aniž se sestrou své ženy, a žena není oprávněna provdati se za příbuzného svého muže v linii vzestupné a sestupné aniž za bratra svého muže aniž za syna vnuka bratra nebo sestry svého muže.

b) vyhlášky;

§ 126

Vyhláška židovských manželství musí se státi v synagoze nebo ve společné motlitebně; kde však takové není, musí se státi místní vrchností v hlavní a zvláštní obci, do které jeden i druhý snoubenec jsou zapsáni, ve třech po sobě jdoucích sobotních nebo svátečních dnech se zachováním předpisů daných v § § 70-73. Prominutí ohlášek lze dosáhnouti podle předpisů § § 83-88.

c) oddavků;

§ 127

Sňatek musí býti vykonán rabínem nebo učitelem náboženství hlavní obce jednoho nebo druhého snoubence, když se prokázali potřebnými vysvědčeními, za přítomnosti dvou svědků. Rabín neb učitel náboženství může také k oddavkům ustanoviti rabína neb učitele náboženství jiné obce.

§ 128

Řádný rabín neb učitel náboženství má do knihy sňatků způsobem předepsaným v § § 80-82 v zemském jazyku zapsati, že oddavky byly vykonány, potřebná vysvědčení snoubenci předložená pořadovým číslem, pod kterým byli oddaní v knize sňatků zapsáni, označiti a ku knize sňatků připojiti.

§ 129

Židovské manželství, které bylo uzavřeno bez zachování zákonných předpisů, je neplatné.

§ 130

Snoubenci nebo rabíni a učitelé náboženství, kteří jednají proti zmíněným předpisům, dále ti, kdož nejsouce řádně zřízeni oddavky provedly, budou potrestáni podle § 252 druhého dílu trestního zákona.

§ 131

Rabíni neb učitelé náboženství, kteří nevedou knihy sňatků podle předpisu zákona, buďtež stiženi přiměřeným peněžitým nebo tělesným trestem, s jejich úřadu sesazeni a k témuž navždy za nezpůsobilé prohlášeni.

d) rozvodu;

§ 132

Při rozvodu od stolu a lože platí i o židovských manželech obecné předpisy; mají se tedy také obrátiti k rabínovi neb učiteli náboženství a tento má dbáti nařízení shora daného (§ 104-110).

e) rozluky;

§ 133

Platně uzavřené manželství židů může býti zrušeno jejich vzájemným svobodným souhlasem tím, že muž dá ženě rozvodový list ale manželé musí se dříve ve věci rozluky přihlásil u svého rabína nebo učitele náboženství, který se má co nejdůraznějšími domluvami pokusit o to, aby se opětně spojili, a jen tehdy, když pokus se nezdařil, dáti jim písemné vysvědčení, že splnil povinnost mu uloženou, že však bez ohledu na jeho všechny námahy nebyl s to odvrátiti strany od jejich rozhodnutí

§ 134

S tímto vysvědčením musí se dostaviti oba manželé před soud okresu, v jehož obvodu mají své bydliště. Sezná-li tento úřad z okolností, že k opětnému spojení je ještě naděje, nemá rozluku ihned povoliti, nýbrž má manžely na jeden nebo dva měsíce odmítnouti. Jen tehdy, je-li i toto marné anebo hned od počátku nebylo by žádné naděje na opětné spojení, má soud dovoliti, aby muž ženě odevzdal rozvodový list, a jestliže obě strany před soudem opětně prohlásí, že jsou rozhodnuty rozvodový list dáti a přijati ze svobodného přivoleni, má se rozvodový list za pravomocný považoval a tím i manželství má býti rozloučeno.

§ 135

Dopustila-li se manželka cizoložnictví a je-li čin dokázán, přísluší muži právo, propustiti ji rozvodovým listem i proti její vůli. Žaloba na rozluku manželství proti ženě vznesená musí však býti podána u soudu okresu, v němž manželé mají své řádné bydliště, a vyřízena jako jiný spor.

§ 136

Přestoupením židovského manžela ke křesťanskému náboženství není manželství zrušeno, ale může býti rozloučeno z důvodů právě (§ 133 až 135) uvedených.

HLAVA TŘETÍ

O právech mezi rodiči a dětmi (§ 137-186)

Vznik právního poměru mezi manželskými rodiči a dětmi

§ 137

Když se z manželství narodí děti, vzniká nový právní poměr; zakládají se tím práva a povinnosti mezi manželskými rodiči a dětmi.

Zákonné určení manželského zrození

§ 138

O dětech, které se narodí z manželky po projití 180 dnů po tom, kdy vstoupila v manželství a před projitím 300. dne buď po mužově smrti, anebo po úplném rozvázání manželského svazku, platí domněnka manželského původu.

Společná práva a povinnosti rodičů

§ 139

Rodiče jsou vůbec zavázáni své manželské děti vychovávati, to jest pečovati o jejich život a jejich zdraví, opatřovati jim slušnou výživu, jejich tělesné a duševní síly vyvíjeti a vyučováním v náboženství a v užitečných vědomostech klásti základ k jejich budoucímu blahobytu.

§ 140

Politické předpisy ustanovují, v jakém náboženství má býti vychováváno dítě, jehož rodičové jsou nestejného náboženského vyznání, a v kterém věku je dítě oprávněno přihlásiti se k jinému náboženství, než v kterém bylo vychováno.

§ 141

Jest především povinností otcovou tak dlouho pečovati o výživu dětí, dokud nemohou samy se vyživovati. Na matce je zvláště pečovati o jejich tělesnou výchovu a o jejich zdraví.

§ 142

Jestliže při rozvodu nebo rozloučení manželství manželé bez souhlasu soudu učinili úmluvu o péči o děti a o jejich výchově, má soud přihlížeje ke zvláštním poměrům případu se zřetelem na zájmy dětí, na povolání, osobnost a vlastnosti rodičův a na příčiny rozvodu nebo rozloučení rozhodnutí, zda všechny děti nebo které z nich otci nebo matce mají býti ponechány. Druhý manžel podrží však přece právo, osobně s dítětem se stýkati. Soud může styk podrobněji upraviti. Náklady na výchovu nese otec. Změní-li se poměry, může soud bez ohledu na svoje dřívější nařízení neb úmluvy manželů vydati nová nařízení, kterých v zájmu dětí jest třeba.

§ 143

Je-li otec nemajetný, musí především matka o výživu a, zemře-li otec, vůbec o výchovu dětí pečovati. Není-li tu ani matky nebo je-li nemajetná, připadá tato péče rodičům otcovským a po nich rodičům ze strany matčiny.

§ 144

Rodiče mají právo v dohodě mezi sebou vésti jednání svých dětí; děti jsou jim povinny úctou a poslušností.

§ 145

Rodiče jsou oprávněni pohřešované děti vyhledati, uprchlé nazpět žádati a prchnuvší s vrchnostenskou pomocí zpět přivésti; jsou také oprávněni děti nemravné a neposlušné nebo rušící domácí pořádek a klid trestati způsobem nikoli přehnaným a jejich zdraví neškodným.

§ 146

Děti nabývají jména svého otce, jeho znaku a všech ostatních nikoliv jen osobních práv jeho rodiny a stavu.

Zvláštní práva otcova: Otcovská moc

§ 147

Práva, která příslušejí zvláště otci jako hlavě rodiny, jsou mocí otcovskou.

Následky téže:
a) se zřetelem k volbě povolání dětí;

§ 148

Otec může vychovávati své ještě nedospělé dítě ku stavu, jejž pro ně uzná za přiměřený; ale po dosažené dospělosti může dítě, předneslo-li otci bez úspěchu svou žádost o jiné povolání, jež se spíše srovná s jeho náklonostmi a jeho schopnostmi, vznésti svou žádost na řádný soud, kterýž o tom z úřední moci rozhodne, přihlížeje ke stavu, jmění a námitkám otcovým.

b) jmění

§ 149

Vše, čeho děti jakkoli zákonným způsobem nabudou, jest jejich vlastnictvím; pokud jsou však pod mocí otcovskou, přísluší otci správa. Jen kdyby otec ke správě byl neschopen, anebo z téže byl vyloučen těmi, kdož jeho dětem dali jmění, jmenuje soud jiného správce.

§ 150

Z příjmů ze jmění, pokud postačují, buďtež zapravovány náklady na výchovu. Objeví-li se při tom přebytek, musí býti uložen a ročně vyúčtován. Jen kdyby tento přebytek byl nepatrný, může býti otec osvobozen od vyúčtování a přebytek může mu býti přenechán, aby jím volně nakládal. Bude-li otci povoleno požívání tím, jemuž dítě vděčí za jmění, ručí přece příjmy v každém případě za výživu stavu dítěte přiměřenou a nemohou býti na újmu téhož otcovými věřiteli zabaveny.

§ 151

Tím, čeho svou pílí nabude dítě, třeba nezletilé, ale jež není u rodičů v zaopatření, jakož i věcmi, které byly odevzdány dítěti po dosažení dospělosti k potřebě, může volně nakládati.

c) povinnosti dětí

§ 152

Děti v moci otcovské nemohou se platně zavazovati bez přivolení otcova, daného výslovně neb aspoň mlčky. Dítě, jež není v opatření rodičů, může se však samostatně smlouvou zavazovati k službám. O takovýchto závazcích jakož i o závazcích nezletilců vůbec, platí, co v kapitole následující (§§ 246 až 248) je stanoveno o závazcích, ve které vejdou osoby postavené pod poručenstvím. Otec je také povinen své nezletilé děti zastupovati.

§ 153

Předpisy, kterých je nutno dbáti pro platné manželství nezletilé osoby, obsaženy jsou v předcházející hlavě (§ 49 a násl.).

§ 154

Náklad vynaložený na výchovu dětí nedává rodičům žádného nároku na jmění, jehož děti později nabudou. Upadnou-li však rodiče v nouzi, jsou jejich děti povinny slušně je opatřovati.

Právní poměr mezi nemanželskými rodiči a dětmi. Bližší
určení pojmu nemanželských dětí

§ 155

Nemanželské děti nepožívají stejných práv s manželskými. Právní domněnka nemanželského zrození platí o těch dětech, které byly sice zrozeny manželkou, avšak před nebo po zákonném čase ustanoveném shora (§ 138) se zřetelem k uzavřenému nebo zrušenému manželství.

§ 156

Tato právní domněnka platí však při dřívějším zrození teprve tehdy, když muž, který před sňatkem o těhotenství nevěděl, nejdéle ve třech měsících po obdržené zprávě o narození dítěte odpírá před soudem otcovství.

§ 157

Pořádnost dřívějšího nebo pozdějšího porodu, která byla mužem během této lhůty po právu popřena, může býti prokázána jen znalci, kteří po důkladném vyšetření povahy dítěte a matky jasně udají příčinu mimořádného případu.

§ 158

Manželskému původu dítěte zrozeného v zákonné lhůtě může odpírati manžel nejdéle do tří měsíců od toho času, kdy nabyl vědomosti, tím, že dokáže proti opatrovníku zřízenému k obhájení manželského zplození, že není možno, aby dítě od něho bylo zplozeno. Ani cizoložství matčino, ani její tvrzení, že dítě je nemanželské, nemohou o sobě zbaviti dítě práv dítěte manželského. Upadl-li manžel před uplynutím popěrné lhůty v choromyslnost, může vykonati právo popěrné jeho zákonný zástupce do tří měsíců od toho času, kdy nabyl vědomosti a zvěděl-li o narození dítěte již dříve, do tří měsíců od svého ustanovení.

§ 159

Zemřel-li manžel před uplynutím popěrné lhůty, nebo je-li od narození dítěte jeho pobyt trvale neznám, může i dítě, ale, žije-li matka, jen s jejím svolením, popříti, že bylo zplozeno v manželství, a to tím, že podá žalobu na opatrovníka k tomu konci zřízeného. Právo zanikne uplynutím jednoho roku po té, co dítě stalo se zletilým. Zemřel-li manžel dříve, než uplynula popěrná lhůta, mohou i dědicové jeho, jímž by se stala v právech újma, do tří měsíců od smrti manželovy z příčiny výše položené popříti, že dítě zplozeno bylo v manželství.

§ 159a

Právo zákonného zástupce manželova nebo právo dítěte popříti manželské zplození pomine, uzná-li manžel k jednání způsobilý, dříve než rozsudek nabude právní moci, před soudem, že dítě je zplozeno v manželství.

Legitimace nemanželských dětí:
a) zánikem překážky manželství nebo nezaviněnou nevědomostí manželů;

§ 160

Děti, které byly zplozeny v manželství sice neplatném, ale nikoli v takovém, kterému vadí překážky uvedené v § § 62-64, pokládány buďte za manželské, když překážka manželství později odpadla nebo když alespoň jeden z jeho rodičů bez viny o překážce manželství nevěděl; avšak v posléze uvedeném případě zůstávají takové děti vyloučeny z nabývání onoho jmění, které rodinnými nařízeními je zvláště vyhrazeno manželskému potomstvu.

b) dodatečným sňatkem;

§ 161

Děti, které se narodily mimo manželství a pozdějším sňatkem svých rodičů vstoupily do rodiny, pokládají se stejně jako jejich potomstvo za manželsky zplozené; nemohou však manželským dětem, které byly zplozeny v manželství mezitím stávajícím, bráti v odpor vlastnost prvorozenství a jiná již nabytá práva.

c) milostí zeměpána;

§ 162

Nemanželské zrození nemůže býti dítěti na újmu ani občanské vážnosti ani budoucího zaopatření. Za tím účelem tedy nepotřebuje zvláštní milosti zeměpánovy, kterou se prohlašuje dítě za manželské. Jen rodiče mohou za takovou žádati, chtějí-li, aby dítě stejně jako manželské bylo účastno stavovských předností nebo práva k volně děditelnému jmění. Se zřetelem k ostatním členům rodiny nemá tato milost účinku.

Důkaz otcovství k nemanželskému dítěti

§ 163

O kom bude prokázáno způsobem předepsaným v soudním řádě, že s matkou dítěte obcoval v době, od které neprošlo až do jejího slehnutí méně než 180 a nikoliv více než 300 dnů; nebo, kdo to i jen mimo soud dozná, o tom platí domněnka, že dítě zplodil.

§ 164

Zápis otcovského jména do knihy křtěnců nebo zrozenců, který se stal na matčin údaj, jest jen tehdy úplným důkazem, když zápis se stal podle zákonného předpisu s přivolením otcovým a toto přivolení bylo potvrzeno vysvědčením duchovního a kmotra s dodatkem, že jest jim osobně znám.

Povaha právního poměru mezi nemanželskými rodiči a dětmi

§ 165

Nemanželské děti nemají práva ani ke jménu rodiny otcovy, ani ke šlechtictví, ani k erbu nebo k jiným přednostem rodičů; mají toliko rodné jméno matčino.

Manžel matčin může prohlášením u politického zemského úřadu dítěti se svolením matky a dítěte nebo, je-li dítě nezletilé, zákonitého zástupce a soudu dáti svoje jméno. Aby toto prohlášení bylo účinným, jest třeba, aby bylo předloženo veřejnou nebo soudně neb notářsky ověřenou listinou.

§ 166

Avšak i dítě nemanželské má právo, žádati na svých rodičích, aby je podle jmění svého vyživovali, vychovali a zaopatřili, a práva rodičů k němu vztahují se dotud, pokud toho účel vychování vyhledává. Jinak dítě nemanželské není pod otcovskou mocí svého zploditele, nýbrž jest zastupováno poručníkem.

K výživě jest zavázán především otec; není-li však otec s to, aby dítě živil, připadne tato povinnost na matku a po ní na mateřského děda a bábu.

§ 167

Otec jest povinen, nahraditi matce útraty porodu rovněž i útraty její výživy za prvních šest neděl po slehnutí a, byly-li následkem slehnutí další výlohy nutny, musí i tyto nahraditi.

Pohledávka promlčí se uplynutím tří let po slehnutí.

§ 168

Již před narozením dítěte může soud k návrhu matčinu, je-li toho potřebna a nevede-li necudného života, přidržeti toho, jehož otcovství podle § 163 věrohodně bude prokázáno, aby složil u soudu obnos výživy, kterou má dítěti v prvních třech měsících poskytnouti, rovněž i obvyklý obnos útrat, které má matce podle § 167 nahraditi.

§ 169

Dokud matka svoje nemanželské dítě, podle budoucího určení, sama chce a může vychovávati, nesmí jí otcem býti odňato; přes to musí otec zapravovati náklady na výživu. Bylo-li by se však obávati, že vychováváním matčiným blaho dítěte vezme škodu, jest otec povinen, dítě od matky vzíti a buď u sebe nebo na jiném bezpečném a slušném místě je chovati.

§ 170

Rodiče mohou spolu učiniti narovnání o výživě, výchově a zaopatření nemanželského dítěte; takové narovnání však nemůže býti na újmu práva dítěte.

§ 171

Povinnost nemanželské děti vyživovati a zaopatřiti, přechází jako jiný dluh na dědice otcovy.

Bylo-li otcovství otcem uznáno nebo soudně zjištěno, mohou nemanželské děti, které v čas úmrtí otcova v jeho domě jsou ošetřovány a vychovávány, ošetřování a výchovu až do té doby, kdy samy budou moci se vyživovati, i na dále touž měrou jako doposud požadovati, nikoli však ve větším rozsahu, než se toho podle pozůstalého jmění manželským dětem může dostati.

Zánik otcovské moci nad dětmi

§ 172

Otcovská moc zaniká ihned se zletilostí dítěte, pokud nebylo další její trvání na otcovu žádost soudem ze spravedlivé příčiny povoleno a veřejně vyhlášeno.

§ 173

Spravedlivé příčiny, ze kterých lze u soudu žádati o prodloužení otcovské moci, jsou: Když dítě, ač zletilé, pro vady těla nebo mysli není s to samo se živiti neb o své záležitosti pečovati; nebo když za nezletilosti zapletlo se ve značné dluhy nebo dopustilo se takových přečinů, pro něž musí býti ještě dále chováno pod bedlivým dohledem otcovým.

§ 174

Děti mohou býti i před dovršením dvacátým čtvrtým rokem zproštěny otcovské moci, když je otec se soudním schválením výslovně propustí anebo, když dvacetiletému synu dovolí vedení vlastní domácnosti. Nezletilci, kteří překročí osmnáctý rok svého věku, mohou se svým souhlasem a se schválením úřadu od otce výslovně propuštěni býti z otcovské moci.

§ 175

Provdá-li se nezletilá dcera, přejde sice se zřetelem ku své osobě pod mužovu moc (§ 91 a 92); se zřetelem však ku jmění má otec až do její zletilosti práva a povinnosti opatrovníka. Zemře-li muž za její nezletilosti, přijde opět pod otcovskou moc.

§ 176

Pozbude-li otec užívání rozumu, bude-li prohlášen za marnotratníka nebo bude-li odsouzen pro zločin k trestu vězení na dobu delší jednoho roku, vystěhuje-li se o své újmě, nebo je-li přes rok nepřítomen, aniž podal o svém pobytu zprávu; přestává otcovská moc a zřídí se poručník; pominou-li však tyto překážky, nabude otec opět svých práv.

§ 177

Otcové, kteří výživu a výchovu svých dětí zcela zanedbávají, pozbývají otcovskou moc na vždy.

§ 178

Jestliže by otec zneužíval své moci nebo neplnil spojených s ní povinností nebo dopustil se nečestného nebo nemravného chování, může netoliko dítě samo, nýbrž i každý, kdo o tom ví, zejména nejbližší příbuzní, dovolávati se pomoci soudu. Soud má předmět stížnosti vyšetřiti a učiniti opatření okolnostem přiměřená; zejména může naříditi, aby otec v příčině správy majetku nebo v příčině péče o osobu dítěte byl podřízen dozoru soudu a na roveň kladen poručníku.

§ 178a

Převzal-li některý ústav nebo spolek pro ochranu dětí nebo pro péči o děti ošetřování a výchovu trýzněného, opuštěného nebo zanedbaného dítěte nebo dítěte, jemuž rodiče nevěnují potřebného dozoru a výchovy, může poručenský soud k návrhu ústavu nebo spolku vyšetřiv případ a vyslechnuv rodiče vyřknouti, že dítě před dokončením své výchovy toliko se soudním svolením ústavu nebo spolku proti jejich vůli může býti odňato.

Svazky podobné právnímu poměru mezi rodiči a dětmi;
1. osvojení;

§ 179

Osoby, které slavnostně neslíbily, že zůstanou svobodny, a nemají vlastních manželských dětí, mohou osvojovati; osvojující osoba sluje osvojitel nebo osvojitelkyně; osvojená sluje osvojenec.

Požadavky

§ 180

Osvojitel nebo osvojitelkyně musí míti přes čtyřicet let, a osvojenec musí býti alespoň o osmnácte let mladší než jeho osvojitelé. Ženatá nebo vdaná osoba může toliko za souhlasu svého manžela dítě přijmouti nebo za vlastní vzíti. Tohoto svolení není třeba, je-li manžel prohlášen za choromyslného, je-li jeho pobyt neznámým nebo je-li manželství rozvedeno.

§ 181

Je-li dítě nezletilé, může osvojení nastati jen se svolením manželského otce nebo, není-li ho, jen se svolením matky, poručníka a soudu. I když je dítě zletilé, ale jeho manželský otec je ještě na živu, jest potřebí svolení téhož. Proti svolení odepřenému bez dostatečné příčiny lze vznésti stížnost u řádného soudce. Osvojení opatřené potřebným svolením budiž předloženo zemskému úřadu k potvrzení a soudu osvojitelů a osvojence k zapsání do soudních spisů.

Práva z toho vzcházející

§ 182

Podstatným právním účinkem přijetí za vlastního jest, že přijatá osoba obdrží jméno osvojitelovo nebo rodné jméno osvojitelkyně. Může však býti smluveno, že má s tímto jménem spojiti svoje předešlé rodinné jméno a že podrží náležející jí snad šlechtictví. V posléz uvedeném případě musí podržeti jméno své rodiny a přijaté jméno spojí se bezprostředně s tímto jménem. Chtějí-li osvojitelé, aby jejich šlechtictví a erb na osvojence se přenesly, potřebí jest k tomu povolení zeměpána.

§ 183

Mezi osvojiteli a osvojencem i jeho potomky jsou stejná práva jako mezi manželskými rodiči a dětmi, pokud zákon nestanoví výjimky. Osvojitel přejímá otcovskou moc. Na ostatní členy rodiny osvojitelů nemá poměr mezi osvojiteli a osvojencem žádného vlivu; naproti tomu osvojenec nepozbývá ani práv své vlastní rodiny.

§ 184

Práva mezi osvojiteli a osvojenci mohou býti smlouvou jinak určena, pokud se tím nemění podstatný účinek k osvojení uvedený v § 182, a pokud se třetí osobě v právech neubližuje.

Zánik téhož

§ 185

Právní poměr mezi osvojiteli a osvojencem může, pokud je osvojenec nezletilý, býti zrušen jen se svolením nezletilcových zástupců a soudu. Po zániku právního poměru mezi osvojitelem a osvojencem přijde nezletilé dítě zase pod moc manželského otce.

2. Převzetí do schovanství

§ 186

Práva a povinnosti osvojitelů a osvojenců nelze vztahovati na děti, které byly vzaty jen ve schovanství. Toto schovanství je každému volným, chtějí-li však strany sjednati o něm smlouvu, musí tato býti, pokud mají býti schovancova práva ztenčena nebo témuž zvláštní závazky uloženy, soudně potvrzena. Na náhradu schovaneckých výloh nemají pěstounové nároku.

HLAVA ČTVRTÁ

O poručenstvech a opatrovnictvech (§ 187-284)

Určení poručnictví a opatrovnictví

§ 187

Osobám, které nepožívají otcovské péče a které jsou ještě nezletilé nebo z jiného důvodu nezpůsobilé, aby své záležitosti samy obstarávaly, poskytují zákony zvláštní ochrany pomocí poručníka nebo opatrovníka.

Rozdíl mezi poručenstvím a opatrovnictvím

§ 188

Poručník má zvláště o nezletilcovu osobu pečovati, zároveň však její jmění spravovati. Opatrovníka jest potřebí, aby pečoval o záležitosti těch, kdož jsou z jiné příčiny nežli pro nezletilost nezpůsobilí, aby sami o ně pečovali.

I.O poručenství.

Podnět zřízení (§ 189-268)

§ 189

Když nastane případ, kdy musí býti nezletilému, nechť je manželského nebo nemanželského zrození, zřízen poručník, jsou nezletilcovi příbuzní nebo jiné osoby k němu v blízkém poměru stojící pod přiměřenou pokutou zavázáni učiniti oznámení u soudu nezletilci příslušného. Také politické vrchnosti, světští a duchovní představení obcí musí se postarati, aby soud byl o tom zpraven.

Kdo v prvé řadě zřizuje poručníka

§ 190

Jakmile soud o tom nabude vědomosti, musí z úřední moci ustanoviti způsobilého poručníka.

Nutné osvobození od poručenství vůbec;

§ 191

Nezpůsobilými k poručenství vůbec jsou ti, kdož nejsou s to pro svoji nezletilost, tělesné nebo duševní vady nebo z jiných příčin obstarávati své vlastní věci nebo od nichž nelze očekávati řádnou výchovu sirotka nebo užitečnou správu jmění. O otázce, zda trestněprávní odsouzení pro odsouzeného způsobuje ztrátu poručenství a jeho nezpůsobilost k převzetí takového úřadu, má rozhodnout poručnický soud v každém jednotlivém případě podle svého uvážení.

§ 192

Také řeholníkům a cizozemcům nebudiž zpravidla žádné poručenství svěřováno.

§ 193

Manželky potřebují ku převzetí poručenství souhlasu svého manžela, leč by šlo o jejich vlastní dítě nebo byl-li manžel prohlášen choromyslným, je-li jeho pobyt neznámý nebo je-li manželství rozvedeno.

neb k určitému poručenství

§ 194

K určitému poručenství nebuďte připuštěni ti, které otec nebo matka oprávněná poručníka povolati (§ 196) výslovně z poručenství vyloučili, pak ti, kteří s rodiči nezletilého nebo s nezletilcem samým, jak známo, žili v nepřátelství nebo kteří s nezletilcem v rozepři jsou zapleteni. Pokud některá osoba následkem nezapravených pohledávek mezi ní a nezletilcem jest nezpůsobilou převzíti poručenství, posoudí soud.

Dobrovolné důvody osvobozovací

§ 195

Mimo vůli svou nemohou k poručenství býti přidržováni: ženy, kromě matky a báby, pak duchovní, vojáci v trvalé aktivní službě se nacházející a veřejní úředníci, rovněž ten, kdo jest šedesát let stár, ten komu náleží pečovati o pět dětí nebo vnuků, nebo jenž spravuje již jedno obtížné poručenství nebo troje menší, nebo kdo by tento úřad pro vzdálenost svého bydliště od poručenského soudu toliko těžce nebo se značnými výlohami mohl zastávati.

Způsoby povolání k poručenství:
1. testamentární;

§ 196

Přede vším náleží poručenství tomu, koho otec nebo, neučinil-li otec o tom žádného opatření, matka k tomu povolala, není-li mu na závadu žádná z překážek v §§ 191 až 194 uvedených.

§ 197

Určila-li matka kromě případu v § 196 uvedeného nebo některá jiná osoba nezletilému dědičný podíl a jmenovala-li zároveň poručníka, musí tento toliko ve vlastnosti opatrovníka pro pozůstalé jmění býti přijat.

2. zákonné;

§ 198

Nebyl-li posledním pořízením povolán žádný nebo žádný způsobilý poručník, svěřeno buď poručenství přede všemi manželské matce, pak dědovi se strany otcovské, potom bábě se strany otcovské, konečně nejbližšímu příbuznému, z několika stejně blízkých však zpravidla staršímu.

3. soudní.

§ 199

Nelze-li uvedeným způsobem poručenství zříditi, záleží na soudu, koho chce jmenovati poručníkem se zřetelem ke způsobilosti, stavu, jmění a bydlišti.

Forma skutečného zřízení poručníka

§ 200

Každého jmenovaného poručníka bez rozdílu má poručenský soud ihned poukázati, aby poručenství převzal. Poručník, byť i svojí osobou příslušel pod jiný soud, je povinen poručenství převzíti .

Forma, jak odmítnouti zřízení

§ 201

Má-li ten, koho soud k poručenství povolal, za to, že se k tomuto úřadu nehodí; nebo že jej zákon od něho zprošťuje, musí se během čtrnácti dnů od doby, kdy mu bylo soudní nařízení oznámeno, obrátiti na poručenský soud nebo, není-li témuž svou osobou podroben, na svůj osobní soud, který má opatřiti jeho důvody svým dobrozdáním a předložiti poručenskému soudu k rozhodnutí.

Zodpovědnost poručníka a soudu co do tohoto předmětu

§ 202

Kdo zatají svoji nezpůsobilost k poručenství, jakož i soud, který poručníka podle zákona nezpůsobilého vědomě ustanoví, zodpovídá nezletilci za veškerou tím vzešlou škodu i ušlý zisk.

§ 203

Takovou zodpovědnost uvaluje na sebe i ten, kdo se bez podstatné příčiny zdráhá poručenství převzíti; a kromě toho má býti přiměřenými donucovacími prostředky k tomu přidržen.

Nastoupení poručenství

§ 204

Poručenského úřadu lze se ujmouti jen po příkazu obdrženém od příslušného soudu. Kdo se v poručenství vetře o své újmě, je povinen nahraditi nezletilci veškerou škodu tím vzešlou.

Slib

§ 205

Každý poručník, kromě děda, matky a báby, musí rukou dáním slíbiti: že chce nezletilce vésti k počestnosti, bázni boží a ctnosti, že chce z něho stavu přiměřeně vychovati užitečného občana, před soudem i mimo soud jej zastupovati, jmění věrně a pilně spravovati a zachovati se ve všem podle předpisů zákonů.

Listina o tom

§ 206

Poručníku takovým způsobem zavázanému vydá soud o tom formální listinu, aby byl v jeho úřadě ověřen a mohl se podle potřeby vykázati. Převezme-li poručenství děd, matka nebo bába, musí jim býti doručena podobná listina a do ní pojato, co jiní poručníci slibují.

Ústavní poručenství

§ 207

Od zřízení poručníka může býti upuštěno, pokud se nezletilec, který nemá ani nemovitého, ani značného movitého jmění, nachází v donucovací pracovně nebo polepšovně nebo v nějakém veřejném nebo soukromém ústavu, věnovaném péči o výchovu, jehož stanovy jsou státem schváleny. Totéž platí o chovancích, kteří pod dozorem představenstva ústavu jsou vychováváni v rodině. V tomto případě náležejí práva a povinnosti poručníkovy představenému ústavu. Jsou-li tu důvody, které by ho pro jeho osobu podle zákona z ustanovení poručníkem vylučovaly, má soud podle volného uvážení rozhodnouti, je-li jako představený ústavu nezpůsobilým převzíti tato oprávnění a tyto povinnosti.

Soud může přes to, že byl nezletilý přijat do některého ústavu, v jeho zájmu poručníka zříditi nebo zřízeného již poručníka v jeho úřadě ponechati. Na výchovu nezletilého v ústavu nesmí tento poručník vykonávati žádného vlivu.

Generální poručenství

§ 208

Pokud tu není vhodných poručníků, kteří by byli ochotni převzíti tento úřad, nebo pokud jest to nutno, aby se účinným způsobem hájily práva a zájmy nemajetných opatrovanců, může poručenství býti svěřeno vhodnému orgánu veřejné správy nebo některému združení pro ochranu mládeže. Toto přenesení může se obmeziti též na jednotlivá práva a povinnosti poručníkovy. Podrobnější ustanovení o tom budou vydána nařízením.

Soud může přenesení odvolati, vyžaduje-li toho zájem opatrovancův.

Sloučení hlavních poručenských povinností, výchovy
a správy jmění v jedné osobě

§ 209

Tak jako poručník otcem jmenovaný povinen je pečovati netoliko o osobu nezletilého, nýbrž i o jeho jmění; tak má se také za to, když otec někoho ustanovil opatrovníkem jmění, že chtěl mu zároveň svěřiti dohled na osobu. Nejmenoval-li však otec poručníka všem dětem nebo opatrovníka pro celé jmění; má soud ostatním dětem zříditi poručníka nebo pro ostatní část jmění opatrovníka.

§ 210

Bylo-li jmenováno několik poručníků, mohou sice spravovati jmění nezletilcovo společně nebo odděleně. Spravují-li je však společně nebo dělí-li mezi sebe správu bez schválení soudu, ručí každý jednotlivý za celou škodu, která nezletilému vzešla. Vždy musí také soud opatřiti, aby jen jeden pečoval o osobu nezletilcovu a o hlavní řízení obchodů.

Podpora poručnice spoluporučníkem

§ 211

Soud má ženě, která byla ustanovena poručnicí, přidati nějakého muže jako spoluporučníka:

1.

bude-li manželská matka k poručenství povolána a nařídil-li otec posledním pořízením, aby byl zřízen spoluporučník, předpokládajíc, že mu v čase jeho smrti náležela otcovská moc nad nezletilým;

2.

když poručnice o to žádá;

3.

když soud ze zvláštních důvodů, zejména následkem rozsahu neb obtížnosti správy jmění v zájmu poručence za nutné to považuje;

4.

když nemanželská matka bude k poručenství povolána a spolupůsobení spoluporučníka k hájení zájmů nemanželského dítěte jest nutným.

Při volbě spoluporučníka hleděno buď především ku projevené vůli otcově, pak k návrhu poručnice, konečně k příbuzným nezletilého.

Povinnosti a práva spoluporučníka

§ 212

Také spoluporučník musí dostati od soudu pověřovací listinu a slíbiti, že chce co nejlépe pečovati o prospěch nezletilcův a za tím účelem musí pomáhati radou poručnici. Zpozoruje-li důležité závady, musí se snažiti o jich nápravu a, je-li třeba, oznámiti je poručenskému soudu.

§ 213

Jinou podstatnou povinností spoluporučníkovou jest, aby při takových jednáních, k jichž platnosti je třeba svolení poručenského soudu, spolupodpisoval žádost poručence nebo své zvláštní mínění připojil, jakož i aby na žádost soudu podal přímo svůj posudek o takovém jednání.

§ 214

Spoluporučník, jenž splnil tyto povinnosti, nemá další zodpovědnosti; byla-li však spoluporučníkovi uložena současně správa jmění, převzal s touto správou veškeré povinnosti opatrovníkovy.

§ 215

Vystoupí-li poručnice z poručenství, budiž poručenství zpravidla uloženo bývalému spoluporučníkovi.

Zvláštní povinnosti. Práva poručníka
a) pokud jde o výchovu osoby

§ 216

Poručník má stejně jako otec povinnost a právo starati se o výchovu nezletilcovu; v důležitých a pochybných záležitostech však musí si vyžádati především svolení a příkazů poručenského soudu.

Tomu odpovídající povinnost chráněncova

§ 217

Nezletilec je svému poručníkovi povinen úctou a poslušností; jest však také oprávněn u svých nejbližších příbuzných nebo u soudního úřadu si stěžovati, kdyby poručník jakýmkoli způsobem zneužíval své moci, nebo zanedbával povinnosti nutného obstarávání a péče. Taktéž mohou učiniti oznámení příbuzní nezletilcovi a každý, kdo by o tom zvěděl. U tohoto úřadu dovolávej se také poručník, když není s to mocí k výchově mu poskytnuté učiniti přítrž nekázni nezletilcově.

Kdo v prvé řadě obstará výchovu

§ 218

Osoba sirotkova budiž svěřena především matce, a to i tehdy, když se tato neuvázala v poručenství nebo když se opět provdala; leč by prospěch dítěte vyžadoval jinakého opatření.

Určení výše a pramenů výdajů na výchovu

§ 219

Vydržovací náklady stanoví poručenský soud a při stanovení přihlédne k pořízení otcovu, k posudku poručníkovu, ku jmění, ke stavu a jiným poměrům poručencovým.

§ 220

Nestačí-li příjmy na zapravení těchto výloh nebo na zapravení nákladu, kterým má býti nezletilci opatřena trvalá výživa; může se schválením soudu sáhnouti také na jmění kmenové.

§ 221

V případě, že jsou sirotci zcela nemajetní, hlediž poručenský soud k jejich výživě přiměti majetné nejbližší příbuzné, pokud podle § 143 nejsou k tomu již právně zavázáni. Kromě toho má poručník tak dlouho spravedlivý nárok vůči veřejným dobročinným nadacím a stávajícím ústavům chudých, pokud nezletilý není s to, aby se sám uživil vlastní prací a přičiněním.

Zvláštní povinnosti poručenstva:
b) pokud jde o správu majetku.
Zjištění a zajištění majetku,

§ 222

Péče o sirotkovo jmění svěřená poručenskému soudu vyžaduje, aby bylo nejprve jmění sirotkovo vypátráno a zajištěno uzamčením, soupisem a odhadem.

Uzamčením a soupisem;

§ 223

Soudním uzamčením bude nářadí vzato v úschovu jen tehdy, je-li toho potřebí k zajištění; soupis však, tj. zevrubný seznam veškerého sirotkovi náležejícího jmění, musí býti zřízen vždy, nehledíc ani na zákaz otce nebo jiného zůstavitele.

Pak odhadem jmění nebo přímo poručenským soudem,

§ 224

Seznam jmění a odhad movitých věcí musí se státi bez prodlení, třebas i před zřízením poručníka. Soupis se uschová u pozůstalostních spisů a jeho ověřený opis se vydá poručníkovi. Odhad nemovitého jmění musí se státi, jakmile je to možné; může však také zcela odpadnouti, jeví-li se hodnota z jiných spolehlivých pramenů.

Nebo prostřednictvím reálního úřadu.

§ 225

Leží-li nezletilcův nemovitý statek v jiné provincii nebo dokonce v cizím státě; musí poručenský úřad požádati řádný soud oné jiné provincie nebo onoho cizího státu o soupis a odhad a o jejich sdělení; musí však zůstaviti tomuto soudu zřízení opatrovníka tohoto statku.

§ 226

Leží-li nemovitý statek v téže provincii, ale pod jiným úřadem, přísluší sice tomuto veškerá práva ku statku se vztahující, tedy i soupis a odhad: musí však poručenskému úřadu na požádání netoliko opis toho sděliti, nýbrž i přenechati poručníkovi volnou správu statku a neosobovati si nad jeho poručenským jednáním nějaké soudní moci.

Kam náleží movité jmění

§ 227

Ty movitosti, které jsou na nemovitém statku, aby trvale na něm zůstaly, buďte pokládány za část tohoto statku; všeliké jiné movitosti, také dlužní úpisy a i jistiny na nemovitém statku váznoucí náležejí pod poručenskou soudní moc.

Všeobecný předpis o správě jmění

§ 228

Jakmile poručník nebo opatrovník převezme jmění, jest povinen je spravovati s veškerou péčí řádného a pilného hospodáře a ručiti za své zavinění.

Zvláštní předpisy: o bezprostřední správě jmění,
zvláště o drahocennostech;

§ 229

Klenoty, jiné drahocennosti a dlužní úpisy, jakož i všeliké důležité listiny přijdou do soudní úschovy; o prvých obdrží poručník seznam, od posléze uvedených opisy nutné k jeho potřebě.

O hotových penězích;

§ 230

Hotových peněz budiž v rukou poručníkových ponecháno jen tolik, kolik je potřebí na vychování sirotka a k řádnému provozu hospodářství; zbytek musí býti použit v prvé řadě na zapravení dluhů, jsou-li tu jaké, nebo k jiné užitečné potřebě a, není-li prospěšnějšího použití, budiž úročně uložen u veřejných pokladen nebo i proti zákonnému zajištění u soukromých osob. Jistota však je jen tehdy zákonnou, když zajištěním připočítajíc předcházející břemena, jsou-li tu jaká, není dům zatížen přes polovici, venkovský statek, nebo pozemek však přes dvě třetiny své skutečné ceny.

O ostatním movitém jmění;

§ 231

Ostatní movité jmění, které se nemá uschovati ani k potřebě nezletilcově, ani na památku rodiny nebo podle otcova nařízení, aniž může býti jinak prospěšně použito, musí býti vůbec veřejně vydraženo. Domácí nářadí může se z volné ruky přenechati rodičům a spoludědicům za soudně odhadnutou cenu. Kusy, které při veřejné dražbě nebyly zcizeny, může poručník s povolením poručenského soudu i pod odhadní cenu prodati.

O nemovitém;

§ 232

Nemovitý statek může býti zcizen jen v případě nouze nebo k patrnému prospěchu nezletilcovu se schválením poručenského soudu a zpravidla jen veřejnou dražbou, z důležitých příčin však může býti soudem povoleno i zcizení z volné ruky.

mají-li se provésti důležité změny;

§ 233

Vůbec nemůže poručník v takových věcech, které nepatří k řádnému provozování hospodářství, a které mají větší důležitost, provésti nic bez soudního přivolení. Nemůže tedy ze své moci ani odmítnouti dědictví, ani bezvýhradně je přijmouti; nemůže provésti zcizení statků, svěřených jeho opatrování; nemůže uzavříti smlouvu pachtovní; vypověděti jistinu, uloženou se zákonnou jistotou; pohledávku postoupiti; spor narovnáním ukončiti; nemůže továrnu, obchod nebo živnost bez soudního přivolení začíti, dále provozovati ani zrušiti.

Při vybrání jistin;

§ 234

Poručník nemůže nezletilcovu jistinu, má-li býti splacena, o své moci převzíti. Dlužník, jemuž je taková jistina vypovězena, musí ku svému zajištění dáti si od poručníka předložiti soudní povolení k přijetí jistiny a nesmí se spokojiti s pouhou poručníkovou kvitancí; má také na vůli jistinu splatiti přímo u samého soudu.

Při dalším použití těchž;

§ 235

Kdykoli se má uložená jistina splatiti, má poručník učiniti opatření, aby byla s prospěchem použita, a ku skutečnému použití opatřiti si schválení soudu.

K zajištění nekrytých pohledávek.

§ 236

O dlužných pohledávkách, k jichž průkazu není listin, musí poručník opatřiti listiny a nezajištěné pohledávky podle možnosti hleděti zajistiti nebo při splatnosti vymoci. Rodičům však nebudiž nezletilcova jistina vypověděna, i když není podle zákona zajištěna, jestliže pravděpodobně není nebezpečenství nějaké ztráty pro poručence, pokud bylo by jim za těžko splacení nebo zcizení jejich nemovitého statku aneb odstoupení od jejich živnosti.

Záruka

§ 237

Poručník není povinen dáti záruku nastupuje-li poručenství. Jest od záruky osvobozen i později, pokud přesně dbá zákonných předpisů o zajištění jmění a včas účty řádně podává.

Povinnost podávati účty

§ 238

Každý poručník a každý opatrovník jest zpravidla povinen podávati účty ze svěřené mu správy. Zůstavitel může sice poručníka zprostiti podávání účtů, pokud jde o částku jím dobrovolně zůstavenou; to může i poručenský soud, jestliže příjmy pravděpodobně nepřesahují nákladů na zaopatření a výchovu nezletilcovu; leč ve všech případech je poručník povinen vykázati kmenové jmění a jistinu, pojaté do soupisu; a o stavu svého svěřence, nastane-li v něm důležitá změna, podati zprávu.

Doba vyúčtování

§ 239

V každém roce nebo nejpozději během dvou měsíců po jeho uplynutí musí býti účty se všemi potřebnými přílohami poručenskému soudu odevzdány. V těchto účtech musí býti zevrubně určen příjem a vydání, přebytek nebo zmenšení jistoty. Je-li do nezletilcova jmění pojat obchod, má se soud s předloženou ověřenou účetní uzávěrkou, čili s tak zvanou bilancí, spokojiti a chovati ji v tajnosti. Proti poručníkovi, který v určitém čase opomenul vyúčtování, musí býti použito okolnostem přiměřených právních donucovacích prostředků.

Místo vyúčtování

§ 240

Drží-li nezletilec v různých provinciích nemovité statky, jejichž správa je svěřena jedinému poručníkovi, musí poručník pro každou provincii zvláštní účet vésti a tamnímu úřadu předkládati: zůstavuje se mu však na vůli, aby přebytek jmění v jedné provincii ležícího použil ve druhé k dobru nezletilcovu.

Způsob vyřízení účtů

§ 241

Poručenský soud je povinen dáti poručníkovy účty podle zvláštních předpisů osobami v účtování a ve věci zběhlými zkoušeti a opraviti a vyřízení o tom poručníkovi sděliti.

§ 242

Bylo-li něco v účtech zapomenuto nebo sběhla-li se jakákoli jiná chyba, nemůže to ani poručníkovi ani nezletilci býti na újmu.

Zvláštní předpisy pro poručníka při bezprostřední
správě jmění.
Zvláště při zastupování

§ 243

Nezletilec nemůže před soudem vystupovati ani jako žalobce, ani jako žalovaný; poručník musí jej buď sám zastupovati nebo jiným zastupovati dáti.

Při smlouvách chráněncových

§ 244

Nezletilec je sice oprávněn bez přičinění svého poručníka něčeho pro sebe dovoleným jednáním nabývati; ale bez schválení poručenstva nemůže ani něco ze svého zciziti, ani nějaký závazek na se vzíti.

§ 245

Zvláště nemohou nezletilci bez přivolení poručenstva vstoupiti v platné manželství (§ § 49 až 51).

Ve kterých případech je nezletilec
bez poručníkova přivolení zavázán

§ 246

I bez přivolení svého poručníka může se nezletilec smlouvou samostatně zavázati k službám, a toliko z důležitých příčin může poručník před časem zrušiti smlouvu, kterou nezletilec uzavřel. Čeho nezletilý takto neb jinak nabude svou pílí, tím může svobodně nakládati, právě tak jako věcmi, které mu k vlastní potřebě budou vydány, když dojde dospělosti a může se o tom také zavazovati.

§ 247

Nezletilému, jenž dokonal dvacátý rok věku, může vrchní poručenstvo přenechati přebytek jeho příjmů vlastní volné správě; touto částkou, která je svěřena jeho správě, jest oprávněn o své moci se zavazovati.

§ 248

Vydával-li by se nezletilý, dokonav dvacátý rok, při nějakém jednání za zletilého a nemohla-li by druhá strana, prvé než věc bude dojednána, získati práv o pravém stavu, bude nezletilý zodpověden za veškerou škodu.

Dospělý nezletilec odpovídá veškerým svým jměním také za jiné činy zapovězené a za škodu, kterou způsobil svou vinou.

Konec poručenství:
a) smrtí;

§ 249

Poručenství úplně končí smrtí nezletilcovu. Zemře-li však poručník anebo bude-li propuštěn, jest ustanoviti jiného podle předpisů zákona (§ 198 a 199).

b) pominutím překážky výkonu moci otcovské;

§ 250

Poručenství končí rovněž, převezme-li opět otec výkon své moci, kterého po nějaký čas nebylo (§ 176).

c) skutečnou zletilostí;

§ 251

Poručenství zaniká také ihned, jakmile chráněnec nabyl zletilosti; poručenský soud může však na žádost nebo po slyšení poručníka a příbuzných další trvání poručenství naříditi na delší a neurčitou dobu, pro tělesné nebo duševní vady chráněncovy, pro marnotratnictví nebo z jiných důležitých příčin. Toto opatření musí však býti veřejně vyhlášeno v přiměřené době před nastoupením zletilosti.

d) právně předpokládanou zletilostí, nastavší prominutím let;

§ 252

Nezletilci dokonavšímu osmnáctý rok může poručenský soud, vyžádav si posudku poručníkova a třebas i nejbližších příbuzných, prominouti léta a prohlásiti jej za zletilého. Je-li nezletilci provoz obchodu nebo živnosti úřadem povolen, je tím zároveň prohlášen za zletilého. Prohlášení zletilosti má zcela stejný právní účinek jako skutečně nabytá zletilost.

e) úředním nebo vyžádaným propuštěním poručníka

§ 253

Propuštění poručníka nařizuje soud v některých případech z úřední moci, v jiných, když se za to požádá.

Případy úředního propuštění

§ 254

Poručník musí býti z úřední moci propuštěn, spravuje-li poručenství proti svým povinnostem, ukáže-li se neschopným nebo vyjdou-li stran něho najevo takové okolnosti, které by jej po zákonu vylučovaly z převzetí poručenství.

§ 255

Poručenský soud může naříditi, aby žena k poručenství povolaná byla propuštěna, když se žena provdá. K poručenství povolané provdané ženy buďte propuštěny, bude-li souhlas manželův, aby poručenství vedly, odvolán.

§ 256

Ustanovil-li zůstavitel nebo soud poručníka jen na čas anebo vyloučil-li ho pro určitý případ, musí být propuštěn, jakmile tento čas prošel nebo onen určitý případ nastal.

Případy propuštění, které po právu žádá poručník,

§ 257

Nastanou-li během poručenství takové důvody, které by poručníka od jeho převzetí podle zákonů osvobozovaly nebo vylučovaly, jest v onom případě oprávněn, v tomto však povinen žádati za propuštění.

§ 258

Poručník, jemuž jako domněle nejbližšímu příbuznému nezletilcovu bylo poručenství uloženo, má na vůli na místo sebe navrhnouti později objeveného bližšího a způsobilého příbuzného; příbuzný bližší nemá však práva žádati, aby mu příbuzný vzdálenější postoupil poručenství již převzaté, leč že by se dříve nebyl mohl hlásiti.

Nebo jiná osoba.

§ 259

Matka nebo bratr, byli-li v době, kdy bylo poručenství zřizováno, sami ještě nezletilí, mohou, když dosáhli zletilosti, _znést nárok na poručenství. Také se může každý příbuzný, povolal-li soud k poručenství osobu nepříbuznou, hlásiti do roka, že poručenství převezeme.

§ 260

Provdá-li se nezletilá žena, záleží na posudku soudu, má-li býti poručenství postoupeno manželovi (§ 175).

Podmínky propuštění poručníka:
a) obyčejný čas;

§ 261

Poručník může zpravidla teprve koncem poručenského roku složiti poručenství, když jeho nástupce správu jmění řádně převzal. Shledá-li to však soud pro bezpečnost osoby nebo majetku nutným, může mu je také ihned odejmout.

b) závěrečný účet;

§ 262

Poručník je povinen nejdéle ve dvou měsících po skončení poručenství podati soudu svůj závěrečný účet a obdrží od něho, vypořádav se řádně, list, že svůj úřad poctivě a řádně spravoval. Tímto listem však nezprošťuje se závazku z jednání obmyslného. Které později najevo vyjde.

c) odevzdání jmění.

§ 263

Při skončení poručenství je poručník povinen osobě, která dosáhla zletilosti, nebo nově ustanovenému poručníkovi odevzdati jmění na potvrzení a o tom u soudu se vykázati. Zřízený seznam jmění a ročně schválené účty slouží při takovém odevzdání za směrnici.

Poručníkovo ručení za cizí zavinění

§ 264

Poručník má ručiti vůbec jen za své zavinění a nikoli za zavinění osob jemu podřízených. Zřídil-li však vědomě osoby neschopné, podržel-li je nebo nenaléhal-li na náhradu škody jimi způsobené, zodpovídá i za tuto nedbalost.

Podpůrné ručení poručenského soudu

§ 265

I poručenský soud, který zanedbá na újmu nezletilcovu svůj úřad, jest za to zodpověden a zavázán nahraditi škodu, není-li jiných prostředků k náhradě.

Odměna poručníkova:
a) roční;

§ 266

Pilným poručníkům může soud z uspořených příjmů přiřknouti přiměřenou roční odměnu; tato odměna však nesmí činiti více než pět ze sta ryzích příjmů a smí ročně nejvýše čtyř tisíc zlatých dosáhnouti.

b) nebo při vystoupení

§ 267

Je-li nezletilcovo jmění tak skrovné, že nelze ničeho nebo jen málo do roka uspořiti, může se poručníkovi, který jmění neztenčené zachoval nebo nezletilému slušné zaopatření zjednal, alespoň ku konci poručenství uděliti odměna okolnostem přiměřená.

Poručníkův právní prostředek při stížnostech

§ 268

Poručník, který se pokládá za postižena nařízením poručenského soudu, má nejprve podati stížnost u téhož soudu, a jen, byla-li tato bez úspěchu, rekurs u vyššího soudu.

II. O opatrovnictví.

Pojem opatrovnictví (§ 269-284)

§ 269

Osobám, které nemohou svých záležitostí samy obstarávati a svých práv samy hájiti, má soud, není-li moci otcovské ani poručenské, zříditi kurátora čili opatrovníka.

Případy opatrovnictví:

§ 270

Tento případ nastane: u nezletilců, kteří drží nemovité jmění v jiné provincii (§ 225); nebo, kteří v některém zvláštním případě nemohou býti zastupováni otcem nebo poručníkem; u zletilých, kteří upadnou v šílenost nebo blbost; u osob za marnotratníky prohlášených; u nenarozených; někdy také u hluchoněmých; a u nepřítomných .

a) pro nezletilce;

§ 271

Při obchodech, které jsou mezi rodiči a nezletilým dítětem nebo mezi poručníkem a nezletilcem, musí býti soud dožádán, aby nezletilci jmenoval zvláštního opatrovníka.

§ 272

Vzniknou-li právní rozepře mezi dvěma nebo více nezletilci, kteří mají jednoho a téhož poručníka, nesmí tento poručník zastupovati žádného z nezletilců, nýbrž musí žádati u soudu, aby každému zvláště ustanovil jiného opatrovníka.

b) pro šílené nebo blbé; c) pro marnotratníky;

§ 273

Za šíleného nebo blbého může býti pokládán jen ten, kdo byl zaň soudem prohlášen po zevrubném vyšetření jeho chování a po slyšení lékařů soudem k tomu ustanovených. Za marnotratníka musí však soud prohlásiti toho, o němž po předchozím oznámení a po šetření o tom vykonaném vyjde najevo, že svým jměním nerozvážně mrhá a sebe nebo svoji rodinu svévolnými nebo za škodných podmínek sjednanými půjčkovými smlouvami vydává všanc budoucí nouzi. V obou případech musí býti soudní prohlášení veřejně oznámeno.

d) pro nenarozené;

§ 274

Co se týče nenarozených osob, zřizuje se opatrovník buď potomstvu vůbec nebo plodu v mateřském životě již počatému (§ 22). V prvém případě má opatrovník o to pečovati, aby potomstvo při pozůstalosti jemu určené nebylo zkráceno; v druhém případě však, aby práva ještě nenarozeného dítěte byla zachována.

e) pro hluchoněmé;

§ 275

Hluchoněmí, jsou-li zároveň blbí, zůstávají trvale pod poručenstvím; jsou-li však po nastoupení dvacátého pátého roku způsobilí, aby své obchody spravovali, nesmí jim býti opatrovník proti jejich vůli ustanoven; jen nemají před soudem bez opatrovníka vystupovati.

f) pro nepřítomné a pro neznámé účastníky
nějakého obchodu;

§ 276

Ustanovení opatrovníka nepřítomným nebo toho času soudu ještě neznámým účastníkům nějakého obchodu nastává tehdy, jestli nezůstavili řádného zástupce, bez něhož by však jejich práva byla prodlením ohrožena nebo práva třetí osoby ve svém běhu stavena. Je-li známo místo pobytu osoby nepřítomné, musí ji její opatrovník zpravovati o stavu jejích záležitostí a pečovati o tyto záležitosti, nebylo-li učiněno jiné opatření, jako o záležitosti nezletilcovy.

§ 277

Žádá-li někdo po splnění podmínek zákonem v § 24 stanovených o soudní prohlášení nepřítomného za mrtva, má soud nepřítomnému především opatrovníka jmenovati, pak jej vyhláškou na celý rok stanovenou předvolati s dodatkem, že jej soud, neobjeví-li se během toho času nebo nezví-li soud jinak o jeho životě, prohlásí za mrtva.

§ 278

Den, kterého prohlášení za mrtvého nabylo právní moci, pokládá se po zákonu za úmrtní den nepřítomného; prohlášení za mrtva nevylučuje však důkazu, že nepřítomný zemřel dříve nebo později; nebo, že je ještě na živu. Provede-li se takový důkaz, jest se k tomu, kdo se na základě soudního prohlášení za mrtva ujal držby jmění, zachovati jako k jinému poctivému držiteli.

g) pro trestance.

§ 279

Zločinci odsouzenému k trestu nejtěžšího žaláře zřízen buď opatrovník, drží-li nějaké jmění, které by déle trvajícím trestem bylo vystaveno nebezpečenství.

Zřízení opatrovnictví

§ 280

Soud, jemuž přísluší jmenovati poručníka, má zpravidla se stejnou opatrností a podle stejných zásad zříditi i opatrovníka. Jedná-li se však o správu nějaké věci nebo nějakého obchodu, která náleží k jinému soudu, má také tento soud jmenovati opatrovníka.

Omluvné důvody

§ 281

Kdo má příslušné vlastnosti pro poručenský úřad, může také převzíti opatrovnictví. Při opatrovnictví mají též místo stejné omluvné důvody a přednostní práva jako při poručenství.

Práva a závazky

§ 282

Práva a povinnosti opatrovníků, kteří mají pečovati buď jen o správu jmění nebo zároveň o osobu jejich chráněnce, buďtež posuzovány podle předpisů pro poručníky o tom vydaných.

Zánik téhož

§ 283

Opatrovnictví zaniká, když se skončí obchody opatrovníkovi svěřené nebo když zaniknou důvody, pro které chráněnec nemohl své záležitosti obstarávati. Zda-li šílený nebo blbý nabyl užívání rozumu nebo zda se zlepšila marnotratníkova vůle důkladně a trvale, budiž po zevrubném vyšetření okolností rozhodnuto po delší zkušenosti a v prvém případě zároveň podle vysvědčení lékařů soudem k vyšetření ustanovených.

Poručenská rada

§ 284

Poručenské rady jsou povolány, aby podporovaly soudy při výkonu poručenské a opatrovnické soudní pravomoci. Zvláštním zákonem bude ustanoveno, kterak mají býti složeny a jaké mají úkoly.

DÍL DRUHÝ

O právu k věcem (§ 285-1341)

O věcech a jejich právním rozdělení
Pojem věci v právním smyslu

§ 285

Všechno, co od osoby je rozdílné a slouží k potřebě lidí, sluje věc v právním smyslu.

Rozdělení věcí podle různosti subjektu, jemuž náležejí

§ 286

Věci ve státním území jsou buď státním nebo soukromým statkem. Posléze uvedený náleží osobám jednotlivým nebo právnickým, menším společnostem nebo celým obcím.

Věci ničí, veřejný statek a státní jmění

§ 287

Věci, které jsou všem členům státu ponechány ku přivlastňování, slovou věci ničí. Ony, kterých se jim dovoluje jen upotřebiti, jako: silnice, veletoky, řeky, přístavy a břehy mořské, slují obecný čili veřejný statek. Co je určeno ke krytí státních potřeb, jako: mincovní nebo poštovní a jiné regály, komorní statky, horní a solné doly, daně a cla, nazývá se státní jmění.

Obecní statek; obecní jmění;

§ 288

Stejně věci, které podle zemského zřízení slouží k potřebě každého člena obce, tvoří obecní statek; ty však, ze kterých jsou příjmy určeny ku hrazení obecních výdajů, obecní jmění.

Soukromý statek zeměpánův

§ 289

I to zeměpánovo jmění, které drží nikoli jako hlava státu, pokládá se za soukromý statek.

Všeobecný předpis o těchto různých druzích statků

§ 290

Předpisy obsažené v tomto soukromém právu o způsobu, jak lze věci po právu nabývati, udržovati a na jiné převáděti, buďtež zpravidla zachovávány i od správců státních a obecních statků nebo státního a obecního jmění. Odchylky a zvláštní předpisy, vztahující se na správu o upotřebení těchto statků, obsaženy jsou ve státním právu a v politických nařízeních.

Rozdělení věcí podle rozdílné jejich povahy

§ 291

Věci dělí se dle rozdílné povahy své na hmotné a nehmotné, na movité a nemovité, na zuživatelné a nezuživatelné, na cenitelné a necenitelné.

Hmotné a nehmotné věci;

§ 292

Věci hmotné jsou ty, které lze smysly vnímati, jinak slují nehmotné; např. právo loviti, ryby chytati a všechna jiná práva.

movité a nemovité.

§ 293

Věci, které bez porušení jejich podstaty s jednoho místa na druhé lze přenášeti, jsou movité, jinak jsou nemovité. Věci, které o sobě jsou movité, pokládají se v právním smyslu za nemovité, tvoří-li na základě zákona nebo vlastníkova určení příslušenství nemovité věci.

Příslušenství vůbec;

§ 294

Příslušenstvím rozumí se to, co bývá s věcí trvale spojeno. Sem patří nejen přírůstek věci, pokud není od ní oddělen; nýbrž i vedlejší věci, bez nichž hlavní věci nelze upotřebiti nebo o kterých zákon nebo vlastník určil, aby se jich trvale k hlavní věci upotřebilo.

Zvláště při pozemcích a rybnících;

§ 295

Tráva, stromy, plody a jiné upotřebitelné věci, které země na svém povrchu plodí, zůstávají tak dlouho nemovitým jměním, dokud nebyly od země a půdy odděleny. I ryby v rybníce a zvěř v lese stanou se teprve tehdy movitým statkem, když byl rybník vyloven a zvěř polapena nebo skolena.

§ 296

Také obilí, dříví, píce pro dobytek a všeliké jiné třebas již sklizené plodiny, jakož i veškerý dobytek a všeliké nástroje a nářadí k nemovitému statku náležející pokládají se potud za nemovité věci, pokud jich k dalšímu řádnému provozování hospodářství je potřebí.

a při budovách;

§ 297

Rovněž tak patří k nemovitým věcem ty, které byly na zemi a půdě zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako: domy a jiné budovy se vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi; rovněž: nejen vše, co do země je zapuštěno, ve zdi upevněno, přinýtováno a přibito, jako: kotly na vaření piva, na pálení kořalky a zazděné skříně, nýbrž i takové věci, které jsou určeny, aby se jich při nějakém celku stále upotřebovalo: např. u studní okovy, provazy, řetězy, hasící nářadí a podobně.

Stroje

§ 297a

Spojí-li se s nemovitou věcí stroje, nepokládají se za příslušenství bude-li se svolením vlastníka nemovitosti ve veřejné knize poznamenáno, že stroje jsou vlastnictvím někoho jiného. Nahradí-li se těmito stroji jiné, které bylo pokládati za příslušenství, vyhledá tato poznámka přivolení těch, jimž dříve práva v knihách byla zapsána. Poznámka pozbude účinku, když uplyne pět let od zápisu; konkursním řízením a vnuceným dražebním řízením staví se běh lhůty.

Práva se mají vůbec za movité věci pokládati;

§ 298

Práva počítají se k movitým věcem, nejsou-li spojena s držbou nemovité věci nebo zemským zřízením prohlášena za nemovitou věc.

i zaznamenané pohledávky.

§ 299

Dlužné pohledávky zajištěním na nemovitém statku nezmění se v nemovité jmění.

Podle kterých zákonů mají se posuzovati nemovité
a podle kterých movité věci

§ 300

Nemovité věci jsou podřízeny zákonům okrsku, ve kterém leží; všeliké jiné věci však podléhají stejným zákonům jako osoba jejich vlastníka.

Spotřebitelné a nespotřebitelné věci

§ 301

Věci, které bez jejich zrušení nebo zužití obvyklého užitku neskýtají, slují spotřebitelné; ty pak, které jsou opačné povahy, nespotřebitelné.

Hromadná věc (universitas rerum)

§ 302

Úhrn několika věcí jednotlivých, který se za věc jednu považuje a bývá označován společným jménem, tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek.

Cenitelné a necenitelné;

§ 303

Cenitelné věci jsou ty, jejichž hodnota může býti pro obchod určena srovnáním s jinými; k nim náležejí také služební úkony, práce ruční a hlavou. Věci však, jejichž hodnota nemůže býti určena srovnáním s jinými věcmi v obchodě se nalézajícími, slují necenitelné.

Měřítko soudního odhadu

§ 304

Určitá hodnota věci slove její cena. Má-li býti nějaká věc soudem oceněna, musí se odklad státi podle určité sumy peněz.

Řádná a mimořádná cena

§ 305

Odhadne-li se věc podle užitku, který se zřetelem k době a místě obvykle a všeobecně skýtá, stanoví se řádná a obecná cena; hledí-li se však ku zvláštním poměrům a ku zvláštní oblibě, založené na náhodných vlastnostech věci, kterou má ten, jemuž hodnota se musí nahraditi, vzniká cena mimořádná.

Kterou jest vzíti při soudních odhadech za směrnici

§ 306

Ve všech případech, kdy není nic jiného vymíněno ani zákonem nařízeno, musí býti při odhadu věci vzata za směrnici obecná cena.

Pojmy věcných a osobních práv k věcem

§ 307

Práva, která náležejí osobě k věci, nehledíc k určitým osobám, nazývají se práva věcná. Práva, která vznikají k věci jen proti určitým osobám přímo ze zákona nebo ze zavazujícího jednání, slují osobní práva k věcem.

§ 308

Věcná práva k věci jsou právo držení, vlastnictví, zástavy, služebnosti a dědického práva.

Prvý oddíl práva k věcem
O věcných právech

HLAVA PRVÁ

O držbě (§ 309-352)

Majitel. Držitel

§ 309

Kdo má věc ve své moci nebo úschově, sluje její majitel. Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem.

Nabytí držby. Způsobilost osoby k nabytí držby

§ 310

Osoby, které nemají užívání rozumu, jsou o sobě nezpůsobilé držení se ujmouti. Je zastupuje poručník nebo opatrovník. Nedospělí, kteří dovršili léta dětství, mohou se sami o sobě držení věci ujmouti.

Předměty držby

§ 311

Všechny hmotné a nehmotné věci, které jsou předmětem právního obchodu, mohou býti vzaty v držení.

Způsoby nabytí držby;

§ 312

Hmotné movité věci berou se v držbu fyzickým uchopením, odvedením nebo schováním; nemovité však vstoupením na ně, omezením, ohrazením, označením nebo vzděláním. V držbu nehmotných věcí nebo práv vchází se jejich upotřebením ve vlastním jméně.

Zvláště o jistivém, záporném, nebo zapovídacím právu

§ 313

Právo jest upotřebeno, když někdo na jiném něco jako povinnost žádá a tento mu to plní; rovněž, když někdo věc jinému náležející s jeho dovolením použije ku svému užitku; konečně, když jiná osoba na cizí zákaz opomene toho, co by jinak byla oprávněna činiti.

Bezprostřední a prostředečný způsob nabytí držby

§ 314

Držby práv i hmotných věcí nabývá se buď bezprostředně, ujme-li se kdo ničích práv a věcí; nebo prostředečně, ujme-li se kdo práva nebo věci, jež náleží jiné osobě.

Rozsah nabytí

§ 315

Bezprostředním a prostředečným svémocným uchopením se držby nabývá se k držení jen tolik, kolik skutečně bylo uchopeno, zastoupeno, upotřebeno, označeno nebo v úschovu vzato; při prostředečném, když majitel ve svém nebo cizím jméně přenechá nám právo nebo věc, nabývá se vše, co dřívější majitel měl a zřetelnými znameními odevzdal, aniž je nutno, aby každá část celku byla zvlášť převzata.

Pořádné; nepořádné držení

§ 316

Držení věci sluje pořádné, když se zakládá na platném právním důvodu, to jest na právním důvodu způsobilém k nabytí. V opačném případě sluje nepořádné.

Hlavní právní důvod pořádného držení

§ 317

Právní důvod při věcech ničích zakládá se ve vrozené svobodě činiti to, čím se právům jiných neubližuje; při jiných věcech ve vůli dřívějšího držitele nebo v soudcovském výroku nebo konečně v zákoně, kterým se někomu uděluje právo k držbě.

Majitel nemá ještě právního důvodu

§ 318

Majitel, jenž chová věc nikoli ve svém, nýbrž v cizím jméně, nemá ještě právního důvodu, aby tuto věc vzal v držbu.

a nemůže ho svémocně nabýti

§ 319

Majitel věci není oprávněn důvod jejího opatrování o své moci měniti a tím si osvojovati právní důvod; avšak ten, kdo až dosud věc vlastním jménem pořádně držel, může držitelské právo jinému přenechati a budoucně jeho jménem ji chovati.

Účinek pouhého právního důvodu

§ 320

Platným právním titulem nabývá se netoliko práva k držbě věci, nýbrž i držba sama. Kdo má jen právo k držbě, nesmí se svémocně v držbu uvázati, je-li mu to odpíráno; musí ji na řádném soudci s udáním svého právního důvodu pořadem práva žádati.

Požadavek ke skutečnému právu držby

§ 321

Kde jsou zavedeny tak zvané zemské desky, městské nebo pozemkové knihy nebo jiné podobné veřejné rejstříky, nabývá se pořádná držba věcného práva k nemovitým věcem jen řádným zápisem v tyto veřejné knihy.

§ 322

Byla-li movitá věc postupně odevzdána několika osobám, náleží právo držby té, která ji má ve své moci. Je-li však věc nemovitou a jsou-li veřejné knihy zavedeny; přísluší právo držby výlučně tomu, kdo je zapsán jako její držitel.

Držitel nemůže býti vyzván k udání právního důvodu

§ 323

O držiteli věci platí právní domněnka, že má platný právní důvod; nemůže tedy býti vyzván, aby jej uvedl.

§ 324

Toto vyzvání nemá ani tehdy místa, když někdo tvrdí, že držení jeho odpůrce nedá se srovnati s jinými právními domněnkami, např. se svobodou vlastnictví. V takových případech musí odpůrce, který to tvrdí, žalovati před řádným soudcem a své domnělé silnější právo prokázati. V pochybnosti náleží držiteli přednost.

Výjimka

§ 325

Pokud držitel věci, se kterou jest obchod zakázán nebo která zdá se býti odcizena, je povinen oznámiti právní důvod své držby, o tom rozhodují zákony trestní a politické.

Poctivý a nepoctivý držitel

§ 326

Kdo z pravděpodobných důvodů pokládá věc, kterou drží, za svou, je poctivým držitelem. Nepoctivým držitelem je ten, kdo ví nebo z okolností musí se domnívati, že věc, která je v jeho držbě, náleží jiné osobě. Z omylu o skutečnostech nebo z neznalosti zákonných předpisů lze býti nepořádným (§ 316) a přece poctivým držitelem.

Jak se stává spoludržitel nepoctivým
nebo nepořádným držitelem

§ 327

Drží-li jedna osoba věc samu, jiná však právo ku všem nebo některým užitkům této věci; může jedna a táž osoba, překročí-li hranice svého práva, v různých směrech býti poctivým a nepoctivým, pořádným a nepořádným držitelem.

Rozhodnutí o poctivosti držby

§ 328

Poctivost nebo nepoctivost držby musí býti v případě právní rozepře rozhodnuta soudcovským výrokem. V pochybnosti platí domněnka pro poctivost držby.

Další držení. Práva poctivého držitele;
a) co do podstaty věci;

§ 329

Poctivý držitel může věc, kterou drží, již z důvodu poctivé držby, nezodpovídaje za to, podle libosti upotřebiti, spotřebovati, ano i zničiti.

b) užitků;

§ 330

Poctivému držiteli náležejí všechny plody věci, jakmile byly od věci odděleny; jeho jsou také všechny jiné již vybrané užitky, pokud za jeho klidné držby již dospěly.

c) nákladu.

§ 331

Učinil-li poctivý držitel na věc náklad buď pro stálé zachování podstaty nutný nebo pro rozmnožení užitků dosud plynoucích užitečný, náleží mu náhrada podle přítomné hodnoty, pokud skutečně učiněného nákladu nepřevyšuje.

§ 332

Z nákladu učiněného toliko ze záliby a pro okrasu hradí se jen tolik, o kolik věc na obecné ceně tím skutečně získala; dřívější držitel má však volbu, aby pro sebe sňal vše, co lze bez poškození podstaty od toho odděliti.

Nárok na náhradu ceny

§ 333

Ani poctivý držitel nemůže žádati za věc, jež mu byla přenechána, cenu, kterou dal svému předchůdci. Kdo však cizí věc, kterou by vlastník těžce opět získal, poctivým způsobem na sebe převedl a tím zjednal vlastníkovi patrný užitek, může žádati přiměřenou náhradu.

§ 334

Zdali poctivému majiteli náleží právo věc pro svoji pohledávku podržeti, ustanoveno je v hlavě o právu zástavním.

Závazek držitele nepoctivého

§ 335

Nepoctivý držitel je povinen, aby vydal nejen všechen užitek, kterého držbou cizí věci nabyl, nýbrž i ten, kterého by byl zkrácený došel, a aby nahradil všechnu škodu, která vzešla jeho držbou. V případě, že nepoctivý držitel získal držbu činem zakázaným v trestních zákonech, rozšiřuje se náhrada až na cenu zvláštní obliby.

§ 336

Učinil-li nepoctivý držitel náklad na věc, použíti jest toho, co jest v hlavě o zmocnění nařízeno o nákladu, jejž učinil jednatel nezmocněný.

Posuzování poctivosti držby obce

§ 337

Držení obce posuzuje se podle poctivosti nebo nepoctivosti plnomocníků jednajících jménem členů. Nepoctiví držitelé musí však vždy jak poctivým členům, tak i vlastníkovi škodu nahraditi.

Pokud se držení stane žalobou nepoctivým

§ 338

I poctivý držitel, je-li soudcovským výrokem odsouzen ku vrácení věci, buď pokládán v příčině náhrady užitků a škody, jakož i v příčině nákladu od okamžiku doručené mu žaloby za nepoctivého držitele; ručí však za náhodu, která by věc u vlastníka nestihla, jen tehdy, když navrácení věci protáhl svévolnou právní rozepří.

Držitelův právní prostředek při rušení jeho držby;

§ 339

Ať je držba jakákoliv, nikdo není oprávněn, aby ji svémocně rušil. Kdo byl rušen, má právo na soudě žádati, aby byl zásah zapovězen a prokázaná škoda nahrazena.

zvláště prováděním stavby;

§ 340

Je-li držitel nemovité věci nebo věcného práva prováděním nové budovy, vodního díla nebo jiného díla ve svých právech ohrožen, aniž se byl stavitel podle předpisu obecného soudního řádu proti němu ochránil; jest ohrožený oprávněn žádati na soudě zákaz takové novoty a soud je povinen věc tu co nejrychleji rozhodnouti.

§ 341

Až do rozhodnutí o věci nemá soud zpravidla povoliti pokračování ve stavbě. Jen v případě blízkého, zjevného nebezpečenství, nebo když dá stavebník přiměřenou jistotu, že věc chce v předešlý stav uvésti a škodu nahraditi, zákazce však v poslednějším případě žádné podobné jistoty za následky svého zákazu neposkytne, povolí se zatímní pokračování stavby.

§ 342

Co jest v předcházejících paragrafech při novém vedení stavby nařízeno, jest použíti i při boření staré budovy nebo jiného díla.

a při nebezpečenství ze zřízené stavby.

§ 343

Může-li držitel věcného práva dokázati, že již zřízená cizí stavba nebo jiná cizí věc je na spadnutí a jemu hrozí zjevná škoda, jest oprávněn soudně usilovati o zajištění, nepostaral-li se již politický úřad jinak dostatečně o veřejnou bezpečnost.

Právní prostředek k zachování stavu držby:
a) při hrozícím nebezpečenství;

§ 344

K právům držitelovým patří také právo ve svém držení se hájiti a v případě, že by soudcovská pomoc přišla pozdě, násilí přiměřeným násilím zahnati (§ 19). Ostatně má politický úřad pečovati o udržení veřejného klidu, jakož i trestní soud o potrestání veřejných násilí.

b) proti nepravému držiteli;

§ 345

Jestli se někdo v držbu vetře nebo potajmu lstí nebo prosbou vloudí a hledí-li to, co se mu povolilo z ochoty bez podrobení se stálé povinnosti, v trvalé právo přeměniti, jest držba o sobě nepořádná a nepoctivá také ještě nepravá; v opačných případech pokládá se držba za pravou.

§ 346

Proti každému nepravému držiteli může býti podána žaloba netoliko na navrácení v předešlý stav, nýbrž i na odškodnění. Obojí musí naříditi soud po právním projednání, nehledě ani k silnějšímu právu, které by žalovaný mohl k věci míti.

c) je-li pochybna pravost držby;

§ 347

Není-li hned zjevno, kdo je v pravém držení a pokud jedna nebo druhá strana má nárok na soudní podporu; svěří se věc, o kterou je spor, tak dlouho do úschovy soudu nebo třetí osoby až se rozepře o držbě projedná a rozhodne. Kdo podlehne, může i po tomto rozhodnutí podati žalobu z domnělého silnějšího práva k věci.

Co má činiti majitel proti několika zároveň se hlásícím uchazečům o držbu

§ 348

Žádá-li současně několik uchazečů o držbu pouhého majitele o odevzdání věci a je-li mezi nimi ten, jehož jménem byla věc uschována; budiž v prvé řadě tomuto odevzdána a odevzdání ostatním oznámeno. Není-li tato okolnost u žádného, bude věc svěřena k úschově soudce nebo třetí osoby. Soudce má právní důvody uchazečů o držbu zkoumati a o tom rozhodnouti.

Zánik držby:
a) hmotných věcí;

§ 349

Držení hmotné věci vůbec zaniká, když táž se ztratí, aniž je naděje ji opět nalézti: když byla dobrovolně opuštěna nebo když přejde v cizí držbu.

b) práv zapsaných ve veřejných knihách;

§ 350

Držba těch práv a nemovitých věcí, které jsou předmětem veřejných knih, zaniká, když byly ze zemských desk, z městských nebo pozemkových knih vymazány; nebo, když byly zapsány na jméno jiné osoby.

c) jiných práv.

§ 351

U jiných práv končí držení, když druhá strana prohlásí, že to, co jinak konala, nechce již konati; když již netrpí výkonu práva jiné osoby; nebo když zákazu, aby něčeho opomenula, již nedbá, držitel pak ve všech těchto případech na tom přestává a za účelem uchování držby nežaluje. Pouhým neužíváním práva nezaniká držba, vyjímajíc případy promlčení v zákoně ustanovené.

§ 352

Pokud má někdo naději, že ztracenou věc obdrží, může se pouhou vůlí v jejím držení zachovati. Nepřítomnost držitelova nebo nastavší nezpůsobilost držby nabýti nezrušuje držby již získané.

HLAVA DRUHÁ

O vlastnickém právu (§ 353-379)

Pojem vlastnictví. Vlastnictví v objektivním smyslu;

§ 353

Vše, co někomu náleží, všechny jeho hmotné nebo nehmotné věci, slují jeho vlastnictví.

v subjektivním.

§ 354

Vlastnictví, jako právo posuzováno, jest oprávněním, s podstatou a užitky věci podle své vůle nakládati a každého jiného z toho vyloučiti.

Objektivní a subjektivní možnost nabytí vlastnictví

§ 355

Všechny věci vůbec jsou předměty vlastnického práva a každý, koho zákony výslovně nevylučují, jest oprávněn nabývati ho svým jménem sám nebo prostřednictvím jiné osoby.

§ 356

Kdo tedy tvrdí, že osobě, která něčeho chce nabýti, vadí zákonná překážka, pokud jde o její osobní způsobilosti nebo o věc, které má býti nabyto, má to dokázati.

Rozdělení vlastnictví v úplné a neúplné

§ 357

Je-li právo k podstatě věci spojeno s právem k užitku v jedné a téže osobě, je vlastnické právo úplným a neděleným. Má-li však jedna osoba jen právo k podstatě věci; druhá naproti tomu kromě práva k podstatě výlučné právo k užitkům jejím, pak je vlastnické právo dělené a pro obě neúplné. Ona nazývá se vrchním vlastníkem; tato užitkovým vlastníkem.

§ 358

Všeliké jiné druhy omezení zákonem nebo vůlí vlastníkovou neruší úplnost vlastnictví.

§ 359

Oddělení práva k podstatě od práva k užitkům nastává jednak nařízením vlastníkovým; jednak nařízením zákonným. Podle různosti poměrů, které jsou mezi vrchními a užitkovými vlastníky, nazývají se statky, u nichž vlastnictví je děleno, statky lenní, statky dědičného pachtu a dědičného nájmu. O lénu bude pojednáno ve zvláštním právu lenním; o statcích dědičného pachtu a dědičného nájmu však v hlavě o pachtovních smlouvách.

§ 360

Z pouhého odvádění stálého úroku nebo ročních důchodů z nějakého pozemku nelze ještě usuzovati na rozdělení vlastnictví. Ve všech případech, ve kterých oddělení práva k podstatě od práva k užitkům zřejmě nevysvítá, budiž každý poctivý držitel pokládán za úplného vlastníka.

Spoluvlastnictví

§ 361

Náleží-li věc ještě nerozdělená současně několika osobám, vzniká společenské vlastnictví. Hledí-li se k celku, pokládají se spoluvlastníci za osobu jedinou; pokud však jsou jim přiděleny určité třebas neoddělené části, má každý spoluvlastník úplné vlastnictví části jemu náležející.

Práva vlastníkova

§ 362

Následkem práva nakládati volně svým vlastnictvím může úplný vlastník zpravidla své věci podle libovůle užívati nebo bez užitku nechati; může ji zničiti, zcela nebo z části na jiné osoby přenésti nebo bezpodmínečně se ji vzdáti, to jest ji opustiti.

Jejich omezení

§ 363

Týchž práv požívají také neúplní vlastníci, jak vrchní, tak i užitkoví; toliko nesmí jeden něco podnikati, co se příčí právu druhého.

§ 364

Vůbec lze vlastnické právo vykonávati jen potud, pokud se tím nezasahuje do práv osoby třetí nebo se nevybočuje z mezí daných v zákonech k zachování a podpoře blaha obecného.

Vlastník pozemku může sousedovi zakázati, co působí vnikání odpadkové vody, kouře, plynů, tepla, zápachu, hřmotu, otřesů a podobných nepříležitostí, převyšují-li míru podle místních poměrů obvyklou a ztěžují-li podstatně užívání pozemku v místě obvyklé. Přímo je přiváděti se nepřipouští, není-li k tomu zvláštního důvodu právního.

§ 364a

Jsou-li však příčinou újmy nepříležitosti tuto míru převyšující způsobené zařízením horním nebo zařízením na sousedním pozemku úředně schváleným, je vlastník oprávněn požadovati na soudě jen náhradu škody, a to i tehdy, když škoda způsobena byla okolnostmi, ku kterým při jednání úředním nebylo přihlíženo.

§ 364b

Pozemek nesmí býti prohlouben tak, aby půda nebo stavení sousedovy pozbyly náležité opory, leda že držitel pozemku postará se o jinaké dostatečné upevnění.

§ 364c

Smluvený nebo v posledním pořízení daný zákaz zcizení nebo zavazení nějaké věci nebo nějakého věcného práva zavazuje toliko prvního vlastníka, nikoli však jeho dědice nebo jiné právní nástupce. Proti třetím osobám působí tehdy, byl-li dán mezi manžely, rodiči a dětmi, zvolenci nebo opatrovanci nebo jejich manžely a byl-li zapsán ve veřejné knize.

§ 365

Žádá-li toho obecné dobro, musí člen státu za přiměřené odškodnění i úplné vlastnictví věci postoupiti.

Žaloby z vlastnického práva:
a) Vlastní žaloba vlastnická; komu a proti komu náleží?

§ 366

S vlastníkovým právem každého jiného z držení své věci vyloučiti je spojeno také právo svoji zadržovanou věc od každého majitele vlastnickou žalobou soudně požadovati. Tohoto práva však nemá ten, kdo věc v době, kdy ještě nebyl vlastníkem, ve svém vlastním jméně zcizil, později však vlastnictví její získal.

§ 367

Vlastnická žaloba nemůže se vznésti na poctivého držitele věci movité, dokáže-li, že této věci nabyl buď ve veřejné dražbě nebo od živnostníka k tomuto obchodu oprávněného a nebo za plat od toho, komu ji žalobce sám k užívání, k uschování nebo v kterémkoli jiném úmyslu svěřil. V těchto případech nabývají poctiví držitelé vlastnictví a předešlý vlastník má právo na náhradu škody jen vůči těm, kdož jsou mu za to zodpovědni.

§ 368

Dokáže-li se však, že držitel mohl míti důvodné podezření co do poctivosti jeho držby buď již z povahy věci, kterou na sebe převedl, nebo z její nápadně příliš nepatrné ceny nebo ze známých osobních vlastností svého předchůdce, z jeho živnosti nebo z jiných okolností, musí jako nepoctivý držitel věc vlastníkovi postoupiti.

Co náleží žalobci dokázati?

§ 369

Kdo vznáší vlastnickou žalobu, musí dokázati, že žalovaný má zažalovanou věc ve své moci a že tato věc je jeho vlastnictvím.

§ 370

Kdo movitou věc soudně žádá nazpět, musí ji popsati znaky, kterými se rozezná od všech podobných věcí stejného druhu.

§ 371

Věci tedy, jichž takto rozeznati nelze, jako hotové peníze s jinými hotovými penězi, smíšené nebo dluhopisy majiteli svědčící, zpravidla nejsou předmětem vlastnické žaloby; leda že jsou tu takové okolnosti, z kterých žalobce může dokázati své vlastnické právo a z kterých žalovaný musil věděti, že není oprávněn si věc osobovati.

b) Žaloba vlastnická z právně domnělého vlastnictví žalobcova
Proti kterému držiteli tato domněnka platí?

§ 372

Nepodařil-li se sice žalobci důkaz, že nabyl vlastnictví věci, která je mu zadržována, ale dokázal-li platný důvod a pravý způsob, jímž její držby nabyl: pokládán buď nicméně za pravého vlastníka proti každému držiteli, který nemůže udati žádného důvodu držby aneb udá jen důvod slabší.

§ 373

Drží-li tedy žalovaný věc nepoctivě nebo nepořádně; nemůže-li jmenovati předchůdce žádného nebo jen podezřelého aneb obdržel-li věc bezplatně, žalobce však za plat; musí žalobci ustoupiti.

§ 374

Mají-li žalovaný a žalobce stejný právní důvod jejich pravé držby, náleží žalovanému mocí držby přednost.

§ 375

Kdo drží věc jménem jiného, může se proti vlastnické žalobě hájiti tím, že pojmenuje svého předchůdce a prokáže to.

Zákonný následek:
a) zapírané držby;

§ 376

Zapírá-li kdo před soudem držbu věci a prokáže-li se to na něho, musí již proto žalobci držení postoupiti; má však právo potomně svoji vlastnickou žalobu podati.

b) předstírané držby;

§ 377

Předstírá-li kdo, že drží věc, kterou v držbě nemá, a uvede-li tím žalobce v omyl, ručí za všelikou škodu, která z toho vzejde.

c) puštěné držby sporné věci.

§ 378

Kdo byl v držení věci a pustil ji po doručení žaloby, musí ji žalobci svým nákladem zase opatřiti anebo její mimořádnou cenu nahraditi, nechce-li se tento držeti skutečného majitele.

Co nahradí držitel vlastníkovi

§ 379

Co má jak poctivý, tak i nepoctivý držitel nahraditi vlastníkovi, hledíc k ušlému užitku nebo k utrpěné škodě, ustanoveno je v předešlé hlavě.

HLAVA TŘETÍ

O nabývání vlastnictví přivlastněním (§ 380-403)

Právní požadavky nabytí

§ 380

Bez právního důvodu a bez právního nabývacího způsobu nelze vlastnictví nabýti.

Právní důvod a způsob bezprostředního nabytí: Přivlastnění

§ 381

U věcí ničích záleží právní důvod ve vrozené svobodě ujmouti se jejich držení. Nabývacím způsobem je přivlastnění, kterým se někdo ničí věci zmocní s úmyslem pokládati ji za vlastní.

§ 382

Věci ničí mohou býti přivlastněním nabývány všemi členy státu, pokud toto oprávnění není omezeno politickými zákony, nebo pokud některým členům státu nepřísluší přednostní právo přivlastnění.

1. chycením zvířat;

§ 383

To platí zvláště o chycení zvířat. Kdo má právo honiti nebo ryby loviti; jak se má předejíti přílišnému vzmáhání se zvěře a jak má býti škoda zvěří způsobená nahrazena; jak se má zabrániti kradení medu, které se děje cizími včelami; jest ustanoveno v zákonech politických. Jak mají býti trestáni pytláci, jest určeno v zákonech trestních.

§ 384

Domácí roje včel a jiná krotká nebo zkrocená zvířata nejsou předmětem volného chytání zvířat, naopak vlastník má právo je na cizím pozemku stíhati; má však držiteli pozemku nahraditi škodu snad způsobenou. Jestliže vlastník mateřského úlu roje po dva dny nestihal; nebo zkrocené zvíře do čtyřiceti dvou dnů samo se nevrátilo, může je na obecném pozemku každý, na svém pozemku vlastník pozemku sobě vzíti a podržeti.

2. nálezem věcí ničích

§ 385

Žádná soukromá osoba není oprávněna přivlastniti si plodiny, které jsou politickými nařízeními vyhrazeny státu.

§ 386

Movité věci, jež vlastník nechce již jako své podržeti a tedy opustí, může si každý příslušník státu přivlastniti.

§ 387

Pokud je pokládati pozemky pro naprosté opomenutí jejich vzdělávání nebo budovy pro opomenuté udržování za opuštěné nebo pokud mají býti odňaty, ustanovují zákony politické.

Předpisy o nálezu:
a) ztracených věcí;

§ 388

V pochybnosti nemá se za to, že někdo se chce vzdáti svého vlastnictví; proto nálezce nesmí nalezenou věc pokládati za opuštěnou a ji si přivlastniti. Tím méně smí si někdo osobovati právo pobřežní.

§ 389

Nálezce je tedy povinen vrátiti věc předešlému držiteli, je-li ze znaků věci nebo z jiných okolností zřejmě poznatelný. Není-li mu předešlý držitel znám, musí, převyšuje-li hodnota nalezeného jeden zlatý, nález během osmi dnů způsobem v každém místě obvyklým dáti oznámiti a, má-li nalezená věc hodnotu větší nežli dvanáct zlatých, případ oznámiti vrchnosti.

§ 390

Vrchnost má učiněné oznámení neprodleně způsobem v každém místě obvyklým vyhlásiti, nedotýkajíc se zvláštních znaků nalezené věci; nebude-li však vlastník ve lhůtě okolnostem přiměřené objeven a převyšuje-li hodnota nalezené věci dvacet pět zlatých, učiní vyhlášku třikrát ve veřejných novinách. Nelze-li nalezenou věc bez nebezpečenství ponechati v rukou nálezcových, musí býti věc nebo, nelze-li tuto bez patrné škody uschovati, hodnota za ni ve veřejné dražbě stržená soudně uložena nebo třetí osobě k úschově odevzdána.

§ 391

Přihlásí-li se dřívější majitel nebo vlastník nalezené věci do roka od doby provedené vyhlášky a prokáže-li náležitě svoje právo, bude mu věc vydána nebo peníze za ni stržené. Je však povinen nahraditi výlohy a dáti nálezci, požádá-li toho, na nálezném deset ze sta ceny obecné. Dosáhla-li by však odměna dle tohoto výpočtu sumy tisíc zlatých, vyměřena buď z ostatku jen pěti ze sta.

§ 392

Nehlásí-li se nikdo právem k nalezené věci do roka, nabude nálezce práva užívati věci nebo toho, co se za ni stržilo. Přihlásí-li se dřívější majitel později, vrácena mu budiž po srážce útrat a nálezného věc anebo to, co se stržilo s úroky z toho branými. Teprve po promlčecí době nabude nálezce stejně jako poctivý držitel práva vlastnického.

§ 393

Kdokoli by nešetřil předpisů uvedených v § § 388-392, ručí za veškeré škodlivé následky. Nešetřil-li by jich nálezce, pozbude i nálezného a bude podle trestního zákoníka nad to ještě dle okolnosti vinen podvodem.

§ 394

Několik osob, které věc současně nalezly, má stran téže stejné závazky a práva. Za spolunálezce pokládá se také ten, kdo věc nejprve spatřil a snažil se jí dosíci, třebas jiný dříve se jí uchopil.

b) skrytých předmětů;

§ 395

Naleznou-li se věci neznámého vlastníka zakopané, zazděné nebo jinak skryté, budiž o tom učiněno oznámení tak, jako při nálezu vůbec.

§ 396

Je-li vlastník poznán z vnějších znamení nebo z jiných okolností, budiž mu věc dodána; je však povinen, nemůže-li dokázati, že o ni již věděl, dáti nálezci nálezné v § 391 vyměřené.

§ 397

V případě, že se vlastník nemůže hned poznati, musí úřad postupovati podle předpisů § § 390-392.

c) pokladu.

§ 398

Záležejí-li odkryté věci v penězích, šperku, nebo jiných drahocennostech, které tak dlouho v úkrytu ležely, že jejich dřívějšího vlastníka nelze se dověděti, pak slují poklad. Nález pokladu budiž vrchností oznámen zemské správě.

§ 399

Z pokladu obdrží jednu polovinu nálezce, druhou vlastník pozemku. Je-li vlastnictví pozemku děleno, připadne vrchnímu a užitkovému vlastníkovi rovným dílem.

§ 400

Kdo se při tom dopustil nedovoleného jednání; kdo bez vědomí a vůle užitkového vlastníka poklad vyhledal; nebo nález zatajil; toho podíl má připadnouti udavači nebo, není-li udavače, státu.

§ 401

Naleznou-li dělníci poklad náhodou, náleží jim z něho jakožto nálezcům polovina. Jsou-li však vlastníkem zjednány výslovně ku vyhledání pokladu, musí se spokojiti svou řádnou mzdou.

3. o kořisti.

§ 402

Nařízení o právu ke kořisti a k věcem nepříteli zpět ukořistěným jsou obsažena v zákonech válečných.

O právu ze záchrany cizí movité věci

§ 403

Kdo cizí movitou věc zachrání od nevyhnutelné ztráty nebo zkázy, jest oprávněn žádati od vlastníka, požaduje-li ji nazpět, náhradu svého nákladu a přiměřenou odměnu nejvýše deset ze sta.

HLAVA ČTVRTÁ

O nabytí vlastnictví přírůstkem (§ 404-422)

Přírůstek

§ 404

Přírůstkem se nazývá vše, co z věci pojde nebo nově k ní přibude, aniž to bylo vlastníkovi od někoho jiného odevzdáno. Přírůstek nastává způsobem přirozeným, umělým nebo obojím zároveň.

I. Přirozený přírůstek:

a) přirozených plodin; (§ 405-413)

b) narození zvířat;

§ 405

Přirozené plody pozemku, totiž užitky takové, jež pozemek ze sebe vydává, nejsa vzděláván, jako: byliny, houby a podobné, přibudou vlastníkovi pozemku, tak jako všechny užitky pocházející od zvířete přibudou vlastníkovi zvířete.

§ 406

Vlastník zvířete, které bylo dobytčetem jiného oplodněno, není tomuto povinen odměnou, nebyla-li vymíněna.

c) ostrovů;

§ 407

Vznikne-li uprostřed vody ostrov, jsou vlastníci pozemků, které na obou březích podél ostrova leží, výlučně oprávněni přivlastniti si vzniklý ostrov dvěma stejnými díly a rozděliti sobě podle délky svých pozemků. Vznikne-li ostrov v jedné polovici vody, má naň vlastník bližšího břehu sám nárok. Ostrovy ve splavných řekách zůstávají vyhrazeny státu.

§ 408

Utvoří-li se ostrovy jen tím, že voda vyschne nebo se rozdělí na několik proudů anebo zaplaví pozemky; zůstávají práva předešlého vlastnictví nedotčena.

d) opuštěným řečištěm;

§ 409

Opustí-li voda své řečiště, mají především držitelé pozemků, kteří novým tokem vody škodu berou, právo, aby se jim z opuštěného řečiště nebo z jeho ceny dala náhrada.

§ 410

Kromě případu takového odškodnění náleží opuštěné řečiště hraničícím držitelům břehu, jakož je nařízeno o vzniklém ostrově.

e) naplaveninou;

§ 411

Země, kterou voda znenáhla naplaví na břeh, náleží vlastníkovi břehu.

f) strží.

§ 412

Byl-li však značný kus země návalem řeky vržen na cizí břeh, pozbude k němu dřívější držitel svého vlastnického práva jen tehdy, když ho do roka nevykoná.

§ 413

Každý držitel pozemku jest oprávněn upevniti svůj břeh, aby ho řeka neprotrhla. Nikdo však nesmí zřizovati taková díla nebo porosty, které by řádný tok řeky měnily nebo které by mohly býti na újmu plavbě, mlýnům, rybářství nebo jiným cizím právům. Vůbec může se něco podobného zřizovati jen s povolením politického úřadu.

II. Umělý přírůstek zpracováním nebo smíšením vůbec;

(§ 414-419)

§ 414

Kdo cizí věci zpracuje; je se svými sloučí, spojí nebo smísí, nenabude tím ještě nároku na cizí vlastnictví.

§ 415

Mohou-li se takové zpracované věci v jejich předešlý stav uvésti; věci sloučené, spojené nebo smíšené zase odděliti; tedy se každému vlastníkovi, což jeho jest, navrátí a tomu, komu náleží, škoda nahradí. Není-li uvedení v předešlý stav aneb oddělení možným, jest věc podílníkům společna; tomu však, s jehož věcí jiný zaviněním spojení věc způsobil, zůstavuje se volba, chce-li celou věc podržeti, a, oč jest lepší, nahraditi, aneb ji druhému rovněž za náhradu postoupiti. K tomu, kdo jest vinen, jest se zachovati podle toho, byl-li úmysl jeho poctivý nebo nepoctivý. Nemohlo-li by se však žádné straně zavinění přičítati, zůstavuje se volba tomu, čí podíl stojí za víc.

§ 416

Užije-li se cizí hmoty jen na opravení věci, připadne cizí hmota vlastníkovi věci hlavní a tento je povinen podle toho, jednal-li poctivě nebo nepoctivě, předešlému vlastníkovi zužité hmoty zapraviti její cenu.

zvláště při stavbě.

§ 417

Vystavil-li někdo na své půdě stavení a užil-li k tomu cizí hmoty, je sice stavení jeho vlastnictvím; však i stavitel poctivý musí hmotu, převedl-li ji na sebe jinak nežli stanoveno v § 367, škodujícímu dle obecné ceny nahraditi, stavitel pak nepoctivý musí ji nahraditi dle nejvyšší ceny a nad to ještě nahraditi všelikou jinou škodu.

§ 418

Naopak, stavil-li někdo ze své hmoty bez vědomí a vůle vlastníkovi na půdě cizí, připadne stavení vlastníkovi půdy. Stavitel poctivý může žádati náhradu nákladů nutných a užitečných; ke staviteli nepoctivému jest se zachovati jako k jednateli nezmocněnému. Věděl-li vlastník půdy o stavbě a staviteli poctivému ji hned nezakázal, může žádati za půdu jen obecnou cenu.

§ 419

Bylo-li stavení vystavěno na cizí půdě a z cizí hmoty, přibude i v tomto případě vlastnictví jeho vlastníkovi půdy. Mezi vlastníkem půdy a stavitelem vzejdou táž práva a povinnosti, jako v předešlém paragrafu, a stavitel musí nahraditi předešlému vlastníkovi hmoty cenu obecnou nebo nejvyšší dle toho, byl-li poctivého nebo nepoctivého úmyslu.

III. Smíšený přírůstek

(§ 420-422)

§ 420

Co potud ustaveno bylo o stavení vystavěném z cizí hmoty, platí také v případech, bylo-li pole cizím semenem oseto nebo cizími rostlinami osázeno. Takový přírůstek náleží vlastníkovi pozemku, jestli rostliny již zapustily kořeny.

§ 421

Vlastnictví stromu neustanovuje se podle kořenů, které se v sousedním pozemku rozkládají, nýbrž dle kmene, který ze země vyrůstá. Stojí-li kmen na hranicích několika vlastníků, je strom jim společný.

§ 422

Každý vlastník pozemku může kořeny cizího stromu ze své půdy vytrhati a větve do jeho vzduchového prostoru visící uřezati nebo jinak jich užíti.

HLAVA PÁTÁ

O nabývání vlastnictví odevzdáním (§ 423-446)

Prostředečné nabývání

§ 423

Věci, které mají již vlastníka, nabývají se prostředečně tím, že se právním způsobem převedou od vlastníka na jinou osobu.

Právní důvod téhož

§ 424

Právní důvod prostředečného nabytí zakládá se na smlouvě; na pořízení pro případ smrti; na soudcovském výroku nebo na nařízení zákona.

Prostředečný způsob nabývací

§ 425

Pouhý právní důvod neskýtá ještě vlastnictví. Vlastnictví a všechna věcná práva vůbec mohou, vyjímajíc případy ustanovené v zákoně, býti nabývána jen právním odevzdáním a převzetím.

Způsoby odevzdání:
1. u movitých věcí:
a) hmotné odevzdání;

§ 426

Movité věci mohou býti zpravidla na jinou osobu převedeny jen hmotným odevzdáním z ruky do ruky.

b) odevzdání znameními;

§ 427

U takových movitých věcí však, které pro svoji povahu nepřipouštějí hmotného odevzdání, jako u dlužních pohledávek, nákladů, u skladiště zboží nebo jiné hromadné věci, dopouští zákon odevzdání znameními; tím, že vlastník odevzdá příjemci listiny, jimiž se vlastnictví prokazuje, nebo nástroje, jimiž se příjemce uvádí do stavu, výlučně se ujmouti držby; nebo tím, že se věc opatří znakem, z něhož každý může zřejmě poznati, že věc byla někomu jinému přenechána.

c) prohlášením.

§ 428

Prohlášením se věc odevzdává, když zcizitel prokazatelným způsobem dá najevo svou vůli, že chce věc budoucně jménem příjemcovým chovati; nebo že příjemce věc, kterou dosud choval nemaje věcného práva, má budoucně držeti mocí věcného práva.

Následek co do věcí zaslaných;

§ 429

Odeslané věci pokládají se zpravidla teprve tehdy za odevzdané, když je příjemce obdrží; leda že by tento způsob odeslání sám určil nebo schválil.

nebo několika osobám zcizených.

§ 430

Zcizil-li vlastník tutéž movitou věc dvěma různým osobám, jedné s odevzdáním, druhé bez odevzdání; náleží té, které byla dříve odevzdána; vlastník však ručí poškozené straně.

2. Při nemovitých věcech a stavbách

§ 431

Ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. Toto zapsání nazývá se vklad (intabulace).

Obzvláště, když se nabývá něčeho
a) smlouvou

§ 432

Za tou příčinou buď o nabývacím jednání zřízena ověřená listina ve formě předepsané k platnosti jednání nebo listina veřejná.

§ 433

Listina obsahuj přesné označení osob, které vlastnictví odevzdávají a je přejímají; nemovitosti, která se odevzdává, i jejích součástí; právního důvodu odevzdání; pak místa a doby, kde a kdy byla smlouva uzavřena, a v této listině nebo v listině zvláštní nechť odevzdávající výslovně prohlásí, že ke vkladu přivoluje.

§ 434

Vlastnictví k nemovitostem, které nejsou zapsány v žádné knize pozemkové, převádí se soudním uložením listiny opatřené náležitostmi §§ 432 a 433. Na místo doložky vkladné nastoupí doložka, že se přivoluje, aby listina byla uložena.

§ 435

Totéž platí, převádí-li se vlastnictví ke stavbám, jež jsou na cizím pozemku vystaveny s úmyslem, aby tam nezůstaly trvale, pokud nejsou příslušenstvím stavebního práva.

b) rozsudkem a jinými soudními listinami;

§ 436

Má-li přejíti vlastnictví nemovitých věcí nebo stavby podle platného rozsudku, soudního rozdělení nebo odevzdání pozůstalosti, je rovněž potřebí vkladu (§§ 431 až 433), nebo uložení listiny (§§ 434, 435).

nebo
c) odkazem.

§ 437

Stejně je potřebí k nabytí vlastnictví odkázané nemovitosti nebo stavby, aby byla věc odevzdána odkazovníku podle §§ 431 až 435.

Podmínečné vyznačení ve veřejné knize čili záznam

§ 438

Drží-li ten, kdo si činí nárok na vlastnictví nemovité věci, o tom listinu sice věrohodnou, avšak neopatřenou všemi náležitostmi pro vklad předepsanými v §§ 434 s 435; může přece, aby mu nikdo přednostního práva neodňal, domoci se podmíněného zápisu ve veřejné knize, který se nazývá záznam (prenotace). Tím obdrží podmíněné vlastnické právo, a jakmile následkem soudcovského výroku záznam spravil, pokládán bude od doby, kdy podle zákonného pořádku podal žádost o záznam, za pravého vlastníka.

§ 439

Učiněný záznam musí býti oznámen nejen tomu, kdo ho vymohl, nýbrž i jeho odpůrci doručením k vlastním rukám. Uchazeč o záznam musí během čtrnácti dnů ode dne obdrženého doručení podati řádnou žalobu ku prokázání vlastnického práva; jinak budiž učiněný záznam na žádost odpůrcovu vymazán.

Předpis o střetu knihovních zápisů

§ 440

Přenechal-li vlastník touž nemovitou věc dvěma různým osobám, připadne tomu, kdo dříve zažádal za knihovní zápis.

Následek nabytí:
a) v příčině držby;

§ 441

Jakmile se listina o vlastnickém právu vloží do veřejné knihy, vstupuje nový vlastník v pořádné držení.

b) s tím spojených práv;

§ 442

Kdo nabude vlastnictví věci, získá tím také práv s ní spojených. Práva, která jsou omezena na osobu odevzdávajícího, nemůže odevzdati. Vůbec nemůže nikdo jinému více práva postoupiti, nežli má sám.

c) břemen.

§ 443

S vlastnictvím nemovitých věcí přejímána jsou také břemena na nich váznoucí, ve veřejných knihách zaznamenaná. Kdo do těchto knih nenahlédne, ponese ve všech případech škodu za svou nedbalost. Jiné pohledávky a nároky, které má někdo vůči předešlému vlastníku, nepřecházejí na nového nabyvatele.

Zánik vlastnického práva

§ 444

Vlastnictví vůbec může zaniknouti vůlí vlastníkovou; zákonem; a soudcovským výrokem. Vlastnictví nemovitých věcí však zaniká jen výmazem z veřejných knih.

Rozšíření těchto předpisů na jiná věcná práva

§ 445

Podle předpisů, daných v této hlavě o způsobu nabytí a zániku vlastnického práva k věcem nemovitým, dlužno se říditi i při ostatních věcných právech, vztahujících se na věci nemovité.

Forma a opatrnosti vkladů

§ 446

Jakým způsobem a s jakými opatrnostmi vůbec při vkladu věcných práv sluší postupovati, obsaženo je ve zvláštních nařízeních, vydaných o zřízení zemských desk a pozemkových knih.

HLAVA ŠESTÁ

O právu zástavním (§ 447-471)

Pojem zástavního práva a zástavy

§ 447

Zástavní právo je věcné právo, které je věřiteli propůjčeno, aby z věci, nebude-li závazek v určený čas splněn, dosáhl uspokojení. Věc, k níž toto právo věřiteli přísluší, sluje vůbec zástava.

Způsoby zástavy

§ 448

Za zástavu může sloužiti každá věc, která je v obchodě. Je-li movitou, nazývá se zástava ruční, čili zástava v užším smyslu; je-li nemovitou, sluje hypoteka, čili zástava pozemková.

Právní důvod zástavního práva

§ 449

Zástavní právo vztahuje se sice vždy k platné pohledávce, nikoli však každá pohledávka skýtá právní důvod k nabytí zástavního práva. Tento zakládá se na zákoně; na soudcovském výroku; na smlouvě; nebo na poslední vůli vlastníkově.

§ 450

Případy, ve kterých zákon někomu zástavní právo propůjčuje, uvedeny jsou na příslušném místě tohoto zákoníka a v řízení konkursním. Pokud může soud zástavní právo propůjčovati, ustanovuje soudní řád. Má-li býti zástavní právo nabyto přivolením dlužníkovým nebo třetí osoby, která svoji věc za něho zastaví; pak slouží za směrnici předpisy o smlouvách a odkazech.

O nabytí práva zástavního:
a) hmotným odevzdáním;
b) vkladem nebo uložením listin u soudu

§ 451

Aby věřitel, který má právní důvod, nabyl skutečně zástavního práva, musí zastavenou věc, je-li movitá, vzíti v úschovu; a, je-li nemovitá, dáti svoji pohledávku vložit způsobem, který je předepsán pro nabývání vlastnictví k nemovitým statkům. Sám právní důvod skýtá toliko osobní právo k věci nikoli však věcné právo k věci.

Zástavní právo k nemovitostem, jež nejsou zapsány v knihách (§ 434) nebo ke stavbám (§ 435) nabývá se soudním uložením ověřené listiny o zřízení zástavy. Listina obsahuj přesné označení zástavy a pohledávky ciferně určené, při pohledávce zúročitelné i výši úroků; pak výslovné přivolení zástavcovo k uložení listiny u soudu.

c) symbolickým odevzdáním;

§ 452

Při zastavení těch movitých věcí, které nepřipouštějí hmotného odevzdání z ruky do ruky, musí se, jako při převodu vlastnictví (§ 427), použíti takových znamení, ze kterých se může každý o zastavení lehce dověděti. Kdo opomene tohoto předpisu, ručí za škodlivé následky.

d) záznamem.

§ 453

Nezapíše-li se pohledávka do veřejných knih pro nedostatek zákonné formálnosti v listině; může ji věřitel dáti zaznamenati (prenotovati). Tímto záznamem nabude podmínečného zástavního práva, které, jakmile byla pohledávka spravena způsobem shora § § 438 a 439 uvedeným, stane se nepodmíněným od okamžiku, kdy podle zákonného pořádku byla žádost o záznam podána.

Nabytí podzástavy

§ 454

Majitel zástavy může svoji zástavu, pokud k ní má právo, zastaviti opět třetí osobě a tím stane se podzástavou, když si ji tato osoba dá odevzdati nebo podzastavení na zástavní právo zapsati do veřejných knih.

§ 455

Bude-li vlastník o dalším zastavení zpraven; může svůj dluh věřiteli odvésti jen s vůlí toho, kdo má podzástavu, nebo musí dluh složiti k soudu, jinak zástava zůstane zavazena majiteli podzástavy.

Zastavení cizí věci

§ 456

Zastaví-li se movitá věc cizí bez vlastníkova svolení, má sice tento zpravidla právo požadovati ji zpět; ale tam, kde proti poctivému držiteli nelze vznésti vlastnickou žalobu (§ 367), musí buď poctivému majiteli zástavy nahraditi škodu nebo od zástavy upustiti a spokojiti se právem na náhradu od zástavce.

Objektivní rozsah zástavního práva

§ 457

Zástavní právo vztahuje se na všechny části náležející k volnému vlastnictví zástavcově, na přírůstek a příslušenství zástavy, tedy také na plody, pokud nejsou ještě odděleny nebo vybrány. Jestli tedy dlužník jednomu věřiteli zastaví svůj statek a druhému později jeho plody, jest pozdější zastavení účinným jen co do již oddělených a vybraných plodů.

Práva a závazky zástavního věřitele:
a) při objevení nepostačující zástavy;

§ 458

Objeví-li se, že hodnota zástavy vinou toho, kdo zástavu dal, nebo pro vadu věci, která se teprve ukázala, již nedostačuje k úhradě dluhu, je věřitel oprávněn žádati od toho, kdo zástavu dal, jinou přiměřenou zástavu.

b) před splatností;

§ 459

Nesvolí-li zástavce, nesmí věřitel užívati zástavy, nýbrž musí spíše ji bedlivě opatrovati a ručí za to, ztratí-li se jeho vinou. Ztratí-li se bez jeho viny, nepozbývá proto své pohledávky.

§ 460

Zastavil-li věřitel zástavu dále, ručí i za takovou náhodu, kterou by se zástava u něho nezničila nebo nezhoršila.

c) po splatnosti pohledávky.

§ 461

Nebude-li zástavní věřitel po uplynutí určitého času uspokojen; jest oprávněn na soudu žádati o dražbu zástavy. Soud má při tom postupovati podle předpisu soudního řádu.

§ 462

Před vydražením statku budiž každému na něm zapsanému zástavnímu věřiteli dovoleno vyplatiti pohledávku, pro kterou bylo o dražbu zažádáno.

§ 463

Dlužníci nemají práva při dražbě věci od nich zastavené spoludražiti.

§ 464

Neutrží-li se ze zástavy dlužná částka, nahradí dlužník, čeho se nedostává; jemu připadá však také, co se nad dlužnou částku utrží.

§ 465

Pokud je zástavní věřitel povinen držeti se své zástavy nebo jest oprávněn sáhnouti na jiné jmění svého dlužníka, ustanovuje soudní řád.

§ 466

Převedl-li dlužník vlastnictví zastavené věci na jinou osobu v době zastavení; může věřitel nejprve své osobní právo proti dlužníkovi uplatňovati a pohledávati pak své plné uspokojení ze zastavené věci.

Zánik zástavního práva

§ 467

Zničí-li se zastavená věc; vzdá-li se věřitel po zákonu k ní svého výhradního práva; nebo vrátí-li ji dlužníkovi bez výhrady; zaniká sice zástavní právo, ale dlužná pohledávka trvá dále.

§ 468

Zástavní právo zaniká rovněž uplynutím času, na který bylo omezeno, tudíž také s dočasným právem zástavcovým k zastavené věci; byla-li jinak tato okolnost věřiteli známa nebo z veřejných knih mohla býti známa.

§ 469

Zapravením dluhu zástavní právo zaniká. Zástavce však je povinen dluh zapraviti jen tehdy, když mu zároveň bude vrácena zástava. Ke zrušení hypotéky zaplacení dluhu nestačí. Statek hypotekární zůstane zavazen, pokud se dluh z veřejných knih nevymaže. Až dosud může vlastník statku podle kvitance nebo jiné listiny prokazující zánik zástavního dluhu převésti právo zástavní na novou pohledávku, která nepřevyšuje zástavní pohledávky zapsané.

§ 469a

Při zřízení práva zástavního nelze se vzdáti tohoto práva jím nakládati. Zaváže-li se vlastník jinému, že dá určitou hypotéku vymazati, nemůže hypotékou nakládati, je-li tento závazek ve veřejné knize při hypotéce poznamenán.

§ 470

Jestliže po zapravení dluhu (§ 469) nebo nastalém sloučení (§ 1466) bude statek hypotékou obtížený prodán vnucenou dražbou nebo bude-li povolena vnucená správa, a to dříve, než bylo z knih vymazáno právo zástavní, nebo než byly převedeny nemovitosti nebo právo zástavní, nesluší při rozvržení výtěžku přihlížeti k tomuto zástavnímu právu. Jen pokud pohledávka zajištěná právem zástavním pozůstává ještě proti osobě třetí nebo náleží vlastníku náhrada za její zapravení (§ 1358), přikáže se díl na ni vypadající vlastníku.

O zadržovacím právu

§ 471

Je-li někdo povinen vydati věc, může jí k zajištění svých dospělých pohledávek na náhradu nákladu učiněného na věc nebo škody způsobené věcí zadržeti s tím účinkem, že může býti odsouzen vydati věc jen za vzájemné plnění z ruky do ruky.

Výkon práva zadržovacího může býti odvrácen poskytnutím jistoty; poskytnutí jistoty rukojmími nemá místa.

HLAVA SEDMÁ

O služebnostech (§ 472-530)

Pojem práva služebnosti

§ 472

Právem služebnosti jest vlastník zavázán, aby ku prospěchu jiné osoby vzhledem ku své věci něco trpěl nebo opomíjel. Je to věcné proti každému držiteli služebné věci účinné právo.

Rozdělením služebností ve služebnosti pozemkové a osobní;

§ 473

Je-li právo služebnosti spojeno s držbou pozemku, aby se mohlo prospěšněji nebo pohodlněji užívati, vzniká pozemková služebnost; jinak je služebnost osobní.

v polní a domovní služebnosti.

§ 474

Pozemkové služebnosti předpokládají dva držitele pozemků, z nichž jednomu jakožto zavázanému náleží služební statek; druhému jako oprávněnému panující statek. Panující pozemek jest určen buď k polnímu hospodářství nebo k jiné potřebě; proto rozeznávají se také služebnosti polní a domovní.

Obvyklé druhy:
a) služebností domovních;

§ 475

Obvyklé domovní služebnosti jsou:

1.

právo tíži svého stavení na cizí stavení položiti;

2.

trám nebo krokev do cizí zdi zapustiti;

3.

okno v cizí zdi zříditi; ať pro světlo nebo vyhlídku;

4.

střechu nebo arkýř do sousedova vzduchového prostoru vystavěti;

5.

kouř sousedovým komínem hnáti;

6.

okapovou rouru na cizí pozemek vésti;

7.

tekutiny na sousedův pozemek líti nebo po něm sváděti.

Tyto a podobné služebnosti domovní opravňují držitele domu, aby něco na sousedově pozemku podnikl, co tento musí snášeti.

§ 476

Jinými domovními služebnostmi jest zavázán držitel služebného pozemku, aby něčeho opomenul, co by mu jinak bylo volno podniknouti. Takovými jsou:

8.

domu svého nezvyšovati;

9.

nesnižovati ho;

10.

neodnímati panujícímu stavení světla a vzduchu;

11.

ani vyhlídky;

12.

odtoku se střechy svého domu neodváděti s pozemku souseda, jemuž k zavlažování jeho zahrady nebo k plnění jeho cisterny anebo jiným způsobem může býti užitečný.

b) služebností polních.

§ 477

Polní služebnosti jsou zejména:

1.

právo držeti si stezku, průhon dobytka nebo vozovou cestu na cizím pozemku a půdě;

2.

čerpati vodu, napájeti dobytek, odváděti nebo přiváděti vodu;

3.

dobytek hlídati a pásti;

4.

dříví káceti, suché větve a roští sbírati, žaludy sbírati, listí hrabati;

5.

honiti, ryby loviti, ptáky chytati;

6.

kámen lámati, písek kopati, vápno páliti.

Druhy služebností osobních.

§ 478

Osobní služebnosti jsou: nutné užívání věci; požívání; a bydlení.

Nepravidelné a zdánlivé služebnosti.

§ 479

Služebnosti, které o sobě jsou služebnostmi pozemkovými, mohou se však povoliti také jen osobě nebo výhody, které řádným způsobem jsou služebnostmi, pouze do odvolání. Nemá se však za to, že jsou to odchylky od povahy služebnosti; kdo je tvrdí, tomu náleží dokazování.

Nabytí práva služebnosti. Právní důvod k nabytí.

§ 480

Právní důvod služebnosti zakládá se na smlouvě; na poslední vůli; na právním výroku vydaném při rozdělení společných pozemků; nebo konečně na vydržení.

Způsob nabytí.

§ 481

Věcného práva služebnosti k věcem, které jsou zapsány ve veřejných knihách, lze nabýti toliko knihovním zápisem.

K nemovitostem v knihách nezapsaným (§ 434) nebo k stavbám (§ 435) nabýti lze věcného práva soudním uložením ověřené listiny o zřízení služebnosti; k jiným věcem však způsoby odevzdání výše uvedenými (§§ 426 až 428).

Právní poměr při služebnostech.
Všeobecné předpisy o právu služebnosti.

§ 482

Všechny služebnosti v tom se shodují, že držitel služebné věci není zpravidla povinen, aby něco konal, nýbrž pouze, aby druhému výkon práva povolil aneb opomenul, co by jako vlastník jinak byl oprávněn činiti.

§ 483

Zpravidla musí tudíž oprávněný nésti také náklad na zachování a opravování věci, která jest pro služebnost určena. Používá-li však této věci i zavázaný, musí na náklad poměrně přispívati a může se tohoto příspěvku zbaviti jen postoupením věci oprávněnému, třebas bez jeho přivolení.

§ 484

Držitel panujícího statku může sice své právo vykonávati, jak se mu líbí; než služebnosti nesmějí býti rozšiřovány, nýbrž spíše, pokud to jejich povaha a účel zřízení dovoluje, musejí býti zužovány.

§ 485

Služebnosti nelze svémocně ani od věci služebné odděliti ani na jinou věc neb osobu převésti. Vedle toho pokládá se každá služebnost za nedílnou potud, že nehledíc ku případu jmenovanému v § 847, nelze práva na pozemku váznoucího ani změniti ani rozděliti zvětšením, zmenšením nebo rozdělením pozemku.

§ 486

Pozemek může zároveň sloužiti několika osobám, není-li to jinak na újmu starším právům třetí osoby.

Použití na pozemkové služebnosti; zvláště na právo
míti břímě, trám na cizí budově nebo kouř hnáti.

§ 487

Podle zásad zde uvedených určují se právní poměry při zvláštních druzích služebností. Kdo tedy má břímě sousedního stavení nésti, zakotvení cizího trámu ve své zdi nebo průduchu cizího kouře ve svém komíně trpěti, musí i poměrně přispívati na udržování k tomu určených zdí, sloupů, stěny nebo komína. Toho však nelze na něm žádati, aby panující statek dával podepírati nebo sousedův komín spravovati.

Právo okna.

§ 488

Právo okna dává jen nárok na světlo a vzduch; vyhlídka musí býti zvláště povolena. Kdo nemá práva na vyhlídku, může býti přidržen, aby na okno dal mříž. S právem okna je spojena povinnost otvor opatrovati; kdo toto opatrování opomene, ručí za škodu, která z toho vzejde.

Právo okapu.

§ 489

Kdo má právo okapu, může nechati stékati dešťovou vodu na cizí střechu volně nebo po žlabě; svou střechu může také zvýšiti; musí však učiniti taková opatření, aby se tím služebnost nestala obtížnější. Rovněž musí včas odkliditi mnoho napadlého sněhu, jakož i žlab určený k odtoku udržovati.

Právo na svod dešťové vody.

§ 490

Kdo má právo sváděti dešťovou vodu ze sousední střechy na svůj pozemek, jest povinen, aby sám hradil náklady na žlab, kádě a jiná k tomu náležející zařízení.

§ 491

Je-li pro tekutiny, které se mají sváděti, potřebí struh a stok, musí je zříditi vlastník panujícího pozemku; musí je také řádně krýti a čistiti a tím ulehčovati břímě služebného pozemku.

Právo stezky, průhonu dobytka a cesty vozové.

§ 492

Právo stezky pojímá v sobě právo po této stezce choditi, lidmi se dávati nositi nebo jiné lidi nechati k sobě přicházeti. S průhonem dobytka je spojeno právo jeti trakařem a s vozovou cestou právo jeti jedním nebo několika potahy.

§ 493

Naproti tomu nemůže se bez zvláštního svolení právo stezky rozšířiti na právo jezditi na koni nebo zvířaty se dáti nositi; ani právo průhonu dobytka na právo vláčeti těžká břemena přes služebný pozemek; ani právo vozové cesty na právo volně puštěný dobytek přes něj hnáti.

§ 494

K udržování cesty, mostů a lávek přispívají poměrně všechny osoby nebo držitelé pozemků, jimž přísluší jejich užívání, tedy také držitel služebného pozemku, pokud má z nich užitek.

Prostor k tomu.

§ 495

Prostor pro tyto tři služebnosti musí býti přiměřen nutné potřebě a okolnostem místa. Stanou-li se cesty a stezky neupotřebitelnými povodní nebo jinou náhodou, musí býti vykázán nový prostor, než budou uvedeny v předešlý stav, neučinil-li již opatření politický úřad.

Právo čerpati vodu.

§ 496

S právem čerpati cizí vodu je dovolen i příchod k ní.

Právo vodovodu.

§ 497

Kdo má právo sváděti vodu z cizího pozemku na svůj anebo se svého pozemku na cizí, jest také oprávněn, aby na svůj náklad zřídil k tomu potřebné trouby, žlaby a stavidla. Míra těchto zařízení, která se nemá překročiti, určuje se potřebou panujícího pozemku.

Právo pastvy.

§ 498

Nebyl-li určen při nabytí práva pastvy druh a počet dobytka, rovněž čas a míra požitku, chrání se pokojná třicetiletá držba. Jsou-li pochybnosti, slouží následující předpisy za směrnici.

Zákonné ustanovení:
a) o druhu dobytka;

§ 499

Právo pastvy vztahuje se, pokud nepřekážejí tomu nařízení politická a v lesnictví daná, na každý druh tažného, hovězího a skopového dobytka, nikoli však na vepře a drůbež; v krajinách lesnatých stejně nikoliv na kozy. Nečistý, nezdravý a cizí dobytek je povždy z pastvy vyloučen.

b) o jeho počtu;

§ 500

Měnil-li se počet honěného dobytka v posledních třiceti letech, buď vzat průměr z toho, co bylo v prvních třech letech vyháněno. Není-li ani tento zřejmý, jest slušnou měrou hleděti jednak k rozsahu, jednak k jakosti pastvy a oprávněnému aspoň nedopustiti, aby na cizí pastvě choval více dobytka, než může přezimovati pící, kterou mu dodá pozemek panující. Sající mláďata se k ustanovenému počtu nepočítají.

c) o době pasení;

§ 501

Dobu pasení sice stanoví vůbec v každé obci zavedený nepopřený obyčej; nikdy však nesmí se pasením omezovati nebo ztěžovati hospodaření, které nařizují politické předpisy.

d) o rozsahu požitku.

§ 502

Požitek práva pastvy nezahrnuje žádného jiného užívání. Oprávněný nesmí ani trávu žíti, ani zpravidla vlastníka pozemku ze spolupastvy vylučovati, nanejméně však podstatu pastviny porušovati. Hrozí-li škoda, musí svůj dobytek dát hlídati pastýřem.

Použití těchto ustanovení na jiné služebnosti.

§ 503

Co bylo dosud předepsáno o právu pastvy, budiž případně použito i na práva zvířata lapati, dříví káceti, kámen lámati a na ostatní služebnosti. Má-li někdo za to, že může tato práva založiti na spoluvlastnictví, buďtež rozepře o tom vzešlé rozhodnuty podle zásad obsažených v hlavě o společenství vlastnictví.

Osobní služebnosti; zejména:
1. Právo užívání;

§ 504

Výkon osobních služebností, není-li jinak ujednáno, určuje se podle následujících zásad: Služebnost užívání spočívá v tom, že někdo jest oprávněn užívati cizí věci jen pro svou potřebu, neporušuje podstaty.

Ustanovení v příčině užitků;

§ 505

Kdo tedy má právo užívati nějaké věci, smí, nehledíc na jeho ostatní jmění, z ní bráti užitek, přiměřený svému stavu, své živnosti a své domácnosti.

§ 506

Potřeba určuje se podle času, kdy se užívání povolilo. Pozdější změny ve stavu nebo živnosti oprávněného nedávají nároku na rozšířenější užívání.

podstaty;

§ 507

Oprávněný nesmí podstatu věci, jejíž užívání se mu povolilo, změniti; nesmí také právo to převésti na jiného.

a břemen;

§ 508

Všechny užitky, které lze z věci bráti bez poškození osoby k užívání oprávněné, náležejí vlastníkovi. Tento jest však zavázán, aby nesl všechna řádná a mimořádná na věci váznoucí břemena a aby věc na svůj náklad udržoval v dobrém stavu. Toliko přesahují-li náklady onen užitek, který vlastníkovi zbývá, musí oprávněný nésti schodek nebo užívání pustiti.

2. Požívání.

§ 509

Požívání jest právo cizí věc, šetříc podstaty, beze všeho omezení užívati.

Pokud se může vztahovati na spotřebitelné věci.

§ 510

Spotřebitelné věci nejsou samy o sobě předmětem užívání nebo požívání, nýbrž jen jejich hodnota. Hotovými penězi může oprávněný podle libosti nakládati. Byla-li však dána v požívání nebo užívání uložená již jistina, může oprávněný žádati jen úroky.

Práva a závazky požívatele.

§ 511

Požívatel má právo na plný, jak obyčejný, tak i kromobyčejný výnos; jemu náleží tedy také ryzí užitek z horních podílů, získaný se zachováním platného horního řádu, a dříví podle lesního hospodaření skácené. Na poklad, který se nalezne v pozemku určeném k požívání, nemá nároku.

Zvláště:
a) co do břemen váznoucích na věci;

§ 512

Za čistý užitek může však pokládáno býti jen to, co po srážce všech nutných výdajů přebude. Požívatel přejímá tedy všechna břemena, která na věci vázla v době, kdy požívání bylo povoleno, proto také úroky z jistin na ní zapsaných. Na něho spadají všechny řádné i mimořádné dávky, jež z věci jest platiti, pokud se mohou hraditi z užitků braných za požívací dobu; nese také náklad, bez něhož by se plodů nedocílilo.

b) udržování věcí;

§ 513

Požívatel jest povinen, aby jako dobrý hospodář udržoval služebnou věc v tom stavu, v jakém ji převzal, a z výnosu opatřoval opravy, doplňky a obnovy. Zmenší-li se přes to pouhým řádným užíváním bez viny požívatelovy hodnota služebné věci, není za to zodpověden.

c) provádění staveb;

§ 514

Obstará-li vlastník, byv požívatelem zpraven, na svůj náklad stavby, které stářím budovy anebo nějakou náhodou staly se nutné, je požívatel povinen zapraviti mu z vynaložené jistiny úroky dle míry, jak se tím požívání zlepšilo.

§ 515

Nemůže-li nebo nechce-li se vlastník k tomu odhodlati, je požívatel oprávněn, aby buď stavbu provedl a žádal po skončeném požívání jako poctivý držitel náhradu nebo aby si požadoval přiměřené odškodnění, strádal-li na požívání, protože se stavba neprovedla.

§ 516

Stavby, které nejsou nutny, ačkoliv jsou jinak zvýšení výnosu prospěšny, není požívatel povinen povoliti bez úplného odškodnění.

d) melioračních nákladů.

§ 517

Co požívatel vynaložil bez vlastníkova přivolení na rozmnožení trvalých užitků, může si vzíti nazpět; náhradu však za užitky, které ze zlepšení tu ještě jsou, může žádati jen, pokud jest oprávněn žádati je jednatel nezmocněný.

Průvody o tom.

§ 518

K usnadnění důkazu vzájemných pohledávek má vlastník a požívatel dát poříditi ověřený popis všech služebných věcí. Nestalo-li se tak, má se za to, že požívatel obdržel věc se všemi kusy potřebnými k řádnému jejímu užívání, prostřední jakosti, v upotřebitelném stavu.

Příděl užitků při zániku požívání.

§ 519

Po skončeném požívání náležejí stojaté ještě plody vlastníkovi, který však musí požívateli nebo jeho dědicům jako potivému držiteli nahraditi náklady vynaložené na jejich docílení. Na jiné užitky má požívatel nebo jeho dědicové nárok podle toho, jak dlouho trvalo požívání.

Pokud je osoba k užívání oprávněná nebo požívatel
povinen dáti jistotu.

§ 520

Zpravidla může vlastník žádati od osoby oprávněné k užívání nebo od požívatele zajištění podstaty jen, hrozí-li nebezpečí. Nebylo-li dáno, budiž věc přenechána buď vlastníkovi za slušné odbytné, nebo podle okolností dána do soudní zprávy.

Služebnost bytu.

§ 521

Služebnost bytu je právo užívati obytných částí domu k vlastní potřebě. Je to tedy služebnost užívání obytného stavení. Přenechají-li se však někomu všechny obytné části domu, aby jich požíval neomezeně, šetře podstaty, je to požívání obytného stavení. Podle toho použije se shora daných předpisů na právní poměr mezi oprávněným a vlastníkem.

§ 522

Vlastník podrží v každém případě právo, aby nakládal všemi částmi domu, které nepatří k vlastnímu bytu; také nesmí mu býti znesnadněn potřebný dohled na jeho dům.

Žalobní právo v příčině služebností.

§ 523

Vzhledem k služebnostem je dvojí žalobní právo. Proti vlastníkovi může býti právo služebnosti tvrzeno; nebo vlastník může si stěžovati, že si někdo služebnost osobuje. V prvém případě musí žalobce dokázati nabytí služebnosti, nebo alespoň držbu její jakožto věcného práva, v druhém případě, že si někdo služebnost k jeho věci osobuje.

Zánik služebnosti.
Všeobecně.

§ 524

Služebnosti zanikají vůbec tak, jak se podle třetí a čtvrté hlavy třetího dílu vůbec zrušují práva a závazky.

Zvláštní nařízení při jejich zániku:
a) zánikem služebného nebo panujícího pozemku;

§ 525

Zkázou služebného nebo panujícího pozemku sice staví se služebnost; jakmile však pozemek nebo budova jest opět uvedena v předešlý stav, nabude služebnost zase své dřívější moci.

b) spojením;

§ 526

Spojí-li se vlastnictví služebného a panujícího pozemku v jedné osobě, zaniká služebnost sama sebou. Bude-li však později jeden z těchto spojených pozemků opět zcizen, aniž byla služebnost mezi tím ve veřejných knihách vymazána; je nový držitel panujícího pozemku oprávněn služebnost vykonávati.

c) uplynutím času.

§ 527

Mohlo-li býti majiteli služebnosti známo z veřejných knih nebo jinak, že právo toho, kdo služebnost zřídil, je jen dočasné, nebo že je čas, na který služebnost byla omezena, zaniká uplynutím tohoto času služebnost sama sebou.

§ 528

Služebnost, která byla někomu propůjčena až do doby, kdy třetí osoba dosáhne určitého stáří, zanikne teprve v určený čas, třebas třetí osoba zemřela před tímto stářím.

Zánik osobních služebností zvláště.

§ 529

Osobní služebnosti končí smrtí. Byly-li výslovně rozšířeny na dědice, jsou jimi v pochybnosti míněni jen první dědicové zákonní. právo propůjčené rodině přechází však na všechny její členy. Osobní služebnost nabytá obcí nebo jinou právnickou osobou trvá potud, pokud trvá tato právnická osoba.

Nepoužitelnost na stálé důchody

§ 530

Stálé roční důchody nejsou osobní služebností a mohou se tedy podle své povahy na všechny nástupce převáděti.

HLAVA OSMÁ

O právu dědickém (§ 531-551)

Pozůstalost

§ 531

Souhrn práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech pouze osobních, nazývá se jeho pozůstalostí.

Dědické právo a dědictví.

§ 532

Výlučné právo ujmouti se držby celé pozůstalosti nebo její poměrné části (např. poloviny, třetiny) nazývá se právem dědickým. Jest to věcné právo, které účinkuje proti každému, kdo by si chtěl osobovati pozůstalost. Komu náleží právo dědické, nazývá se dědicem, a pozůstalost ve vztahu k dědici nazývá se dědictvím.

Právní důvod dědického práva.

§ 533

Dědické právo zakládá se na vůli zůstavitelově, vyjádřené podle zákonného předpisu; na smlouvě dědické podle zákona přípustné (§ 602); nebo na zákoně.

§ 534

Uvedené tři způsoby dědického práva mohou také trvati vedle sebe, takže poměrný díl pozůstalosti přináleží jednomu z dědiců podle poslední vůle, druhému podle smlouvy a třetímu podle zákona.

Rozdíl mezi dědictvím a odkazem.

§ 535

Je-li na někoho pamatováno nikoli takovýmto poměrným dílem celé pozůstalosti, nýbrž jen jednotlivou věcí, jednou nebo několika věcmi určitého druhu, částkou nebo právem, nazývá se to, čím je pamatováno, odkazem (legátem), i kdyby to dle hodnoty bylo největší částí pozůstalosti, a ten, komu to bylo zůstaveno, nebude posuzován jako dědic, nýbrž jen jako odkazovník (legatář).

Doba dědického nápadu.

§ 536

Dědické právo nastupuje teprve po smrti zůstavitelově. Zemře-li domnělý dědic před zůstavitelem, nemůže ani na svoje dědice převésti dědické právo, jehož sám dosud nenabyl.

§ 537

Přečkal-li dědic zůstavitele, přechází dědické právo na jeho dědice i před tím, než se dědictví ujal, jako jiná volně zděditelná práva, jestli jinak ještě nezaniklo zřeknutím se nebo jiným způsobem.

Dědická způsobilost.

§ 538

Kdo jest oprávněn nabývati majetku, může zpravidla také děditi. Zřekl-li se někdo vůbec práva něčeho nabývati nebo zřekl-li se někdo platně nabytého dědictví, pozbyl tím dědického práva vůbec nebo práva k určitému dědictví.

§ 539

Pokud jsou způsobilé děditi duchovní obce nebo jejich členové, ustanovují předpisy politické.

Příčiny nezpůsobilosti.

§ 540

Kdo se proti zůstaviteli dopustil zločinu, jest nehoden dědického práva, pokud z okolností nevychází na jevo, že mu zůstavitel odpustil.

§ 541

Při zákonné posloupnosti dědické, jsou potomci toho, kdo stal se nehodným práva dědického, povoláni k dědické posloupnosti na jeho místě i když zůstavitele přežil.

§ 542

Kdo zůstavitele k projevení poslední vůle donutil nebo podvodným způsobem svedl, překazil prohlášení nebo změnu poslední vůle, nebo potlačil poslední pořízení, které od něho bylo již zřízeno, je z dědického práva vyloučen a zodpovídá za veškerou škodu, která tím byla přivoděna třetí osobě.

§ 543

Osoby, které se k cizoložství nebo krvesmilstvu na soudě doznaly nebo byly usvědčeny, jsou vzájemně vyloučeny z dědického práva na základě prohlášení poslední vůle.

§ 544

Pokud pozbývají dědického práva osoby v zemi narozené, které opustily svoji vlast nebo vojenskou službu bez řádného dovolení, ustanovují nařízení politická.

Dle které doby jest posuzovati způsobilost.

§ 545

Dědická způsobilost řídí se jen podle doby skutečného nápadu dědictví. Touto dobou je zpravidla smrt zůstavitelova (§ 703).

§ 546

Později získaná způsobilost dědická neposkytuje práva odejmouti jiným, co jim již právoplatně napadlo.

Účinek přijetí dědictví.

§ 547

Dědic, jakmile dědictví přijal, představuje se zřetelem k němu zůstavitele. Vůči třetí osobě považují se oba za osobu jedinou. Před přijetím od dědice hledí se na pozůstalost tak, jako kdyby dosud byla državou zemřelého.

§ 548

Závazky, které by byl měl zůstavitel plniti ze svého jmění, přejímá jeho dědic. Peněžité tresty, zákonem stanovené, k nimž zemřelý nebyl ještě odsouzen, nepřecházejí na dědice.

§ 549

K břemenům váznoucím na dědictví náležejí také náklady na pohřeb, přiměřený místní zvyklosti, stavu a jmění zemřelého.

§ 550

Několik dědiců pokládá se vzhledem k jejich společnému právu dědickému za osobu jedinou. V této vlastnosti ručí před soudním odevzdáním (přiřknutím) dědictví všichni za jednoho a jeden za všechny. Pokud jest jim po provedeném odevzdání ručiti, ustanovuje se v hlavě, jednající o přejímání dědictví.

Zřeknutí se dědického práva.

§ 551

Kdo může platně nakládati svým právem dědickým, je též oprávněn předem se ho vzdáti smlouvou učiněnou se zůstavitelem. Smlouva vyhledává ke své platnosti zřízení notářského aktu nebo sepsání soudního protokolu. Toto vzdání se působí, není-li nic jiného smluveno, také proti potomkům.

HLAVA DEVÁTÁ

O projevení poslední vůle vůbec a o závětech zvláště. (§ 552-603)

Projev poslední vůle

§ 552

Pořízení, kterým zůstavitel zůstavuje jedné nebo několika osobám pro případ smrti odvolatelně svoje jmění nebo jen část, nazývá se posledním pořízením.

Náležitosti:

I. vnitřní forma.

(§ 553-576)

§ 553

Je-li v posledním pořízení ustanoven dědic, nazývá se toto závětí; obsahuje-li však pouze jiná opatření, nazývá se dovětkem.

Přidělení dědictví:
a) je-li jen jeden dědic;

§ 554

Ustanovil-li zůstavitel jediného dědice bez určení podílu, neomeziv jej na díl pozůstalosti, dostane se mu pozůstalosti celé. Byl-li však jedinému dědici vyměřen toliko poměrný díl dědický, připadnou ostatní díly dědicům zákonným.

b) je-li jich několik bez rozdělení;

§ 555

Bylo-li ustanoveno několik dědiců a nebylo-li předepsáno nějaké rozdělení, rozdělí se rovným dílem.

c) jsou-li všichni s určitými podíly;

§ 556

Je-li několik dědiců ustanoveno a to tak, že všem jsou určeny dědické podíly, které však celku nevyčerpávají, připadnou ostatní díly dědicům zákonným. Povolal-li však zůstavitel dědice k celé pozůstalosti, nemají zákonní dědicové nároku, byť i byl zůstavitel něco přehlédl při výpočtu částek nebo při uvádění kusů dědictví.

d) jsou-li ustanoveni jedni s podíly, druzí bez podílů.

§ 557

Jestliže mezi několika ustanovenými dědici jedněm se vyměří určitý díl (např. třetina, šestina), druhým pak nic určitého, dostane se těmto ostatku pozůstalosti rovným dílem.

§ 558

Nezbude-li nic, srazí se poměrně se všech určených podílů pro dědice, ustanoveného bez určení podílu, tolik, aby se mu dostalo rovného podílu s tím, jemuž bylo zůstaveno nejméně. Jsou-li podíly dědiců stejně veliké, odvedou pro dědice ustanoveného bez určení podílu tolik, aby se mu dostalo podílu s nimi stejného. Ve všech ostatních případech, kdy zůstavitel se přepočetl, budiž dělení provedeno tak, aby vůle zůstavitelova splněna byla pokud možno nejlépe v poměru k tomu, co bylo vyjádřeno o celku.

Kteří dědicové se pokládají za jednu osobu.

§ 559

Vyskytnou-li se mezi povolanými dědici takové osoby, z nichž některé musily by se pokládati při zákonné posloupnosti vůči ostatním za osobu jedinou (např. děti bratrovy vůči bratru zůstavitelovu), budou i při dělení podle závěti pokládány za osobu jedinou. Spolek, obec, souhrn osob (např. chudí) bude vždy čítán za osobu jedinou.

Právo přírůstku.

§ 560

Jestliže všichni dědicové povoláni jsou k dědictví bez určení podílů anebo všeobecným výrazem, znamenajícím rovné podělení, a jestliže některý z dědiců nemůže nebo nechce svého dědického práva užíti, přibude uvolněný podíl ostatním ustanoveným dědicům.

§ 561

Je-li jeden nebo několik dědiců ustanoveno s určením dědického podílu, jeden nebo několik bez určení, přibude uvolněný podíl jen jednomu nebo několika ještě zbývajícím dědicům, kteří jsou ustanoveni bez podílu.

§ 562

Dědicovi, ustanovenému k určitému podílu, nepřísluší v žádném případě právo přírůstku. Není-li tedy dědice ustanoveného bez určení podílu, nepřibude uvolněný podíl dědický zbývajícímu ještě dědici, povolanému s určitým podílem, nýbrž dědicům zákonným.

§ 563

Komu se dostane uvolněného podílu dědického, na toho přejdou i břemena s ním spojená, pokud se neomezují na úkony ustanoveného dědice.

§ 564

Zůstavitel musí sám dědice ustanoviti, nesmí jeho jmenování přenechati výroku třetí osoby.

Projev musí býti rozvážný, určitý a svobodný.

§ 565

Vůle zůstavitele musí býti projevena určitě, nikoli pouhým přitakáním k návrhu, jenž mu byl učiněn, musí býti projevena ve stavu úplné příčetnosti, s rozvahou a vážně, bez donucení, bez podvodu a bez podstatného omylu.

Příčiny nezpůsobilosti činiti poslední pořízení:
1. nedostatek zdravého rozumu;

§ 566

Dokáže-li se, že prohlášení stalo se ve stavu zuřivosti, šílenosti, blbosti nebo opilství, jest neplatné.

§ 567

Tvrdí-li se, že zůstavitel, který pozbyl užívání rozumu, byl v době posledního pořízení úplně při smyslech, třeba tvrzení to prokázati, znalci nebo vrchnostenskými osobami, kteří řádně vyšetřili duševní stav zůstavitelův, nebo jinými spolehlivými důkazy.

2. prohlášení za marnotratného; pokud;

§ 568

Soudně prohlášený marnotratník může v poslední vůli pořizovati jen o polovině svého majetku, druhá polovina připadne dědicům zákonným.

3. nedostatek věku;

§ 569

Nedospělí nejsou způsobilí pořizovati. Nezletilí, kteří nedokončili ještě osmnáctého roku, mohou pořizovati jen ústně před soudem. Soud musí se snažiti, aby se přiměřeným šetřením přesvědčil, že projev poslední vůle stal se svobodně a s rozvahou. O pořízení sepíše se zápis a k němu se připojí, co šetřením vyšlo najevo. Po dokončení osmnáctého roku lze pořizovati bez jakéhokoliv omezení.

4. podstatný omyl;

§ 570

Podstatný omyl zůstavitelův činí pořízení neplatným. Omyl jest podstatným, zmýlil-li se zůstavitel v osobě, na niž chtěl něčím pamatovati, nebo ve věci, kterou chtěl odkázati.

§ 571

Ukáže-li se, že obmyšlená osoba nebo odkázaná věc byla jen nesprávně pojmenována nebo popsána, jest ustanovení platno.

§ 572

Také tehdy, ukáže-li se pohnutka zůstavitelem uvedená mylnou, jest ustanovení platno, leč by se dalo dokázati, že vůle zůstavitelova spočívala výhradně jen na této omylné pohnutce.

5. řeholní sliby;

§ 573

Řeholníci nejsou zpravidla oprávněni činiti poslední pořízení; dosáhl-li však řád zvláštního povolení, že jeho členové mohou poslední pořízení činiti; byly-li řeholní osoby ze slibů propuštěny; vystoupily-li ze svého stavu, protože jejich řád, ústav nebo klášter byl zrušen; nebo, zaujímají-li takové postavení, že podle politických nařízení nepokládají se již za příslušníky řádu, ústavu nebo kláštera, nýbrž mohou nabývati úplného vlastnictví; jest jim dovoleno prohlášením poslední vůle o něm pořizovati.

6. těžký kriminální trest;

§ 574

zrušen

Doba platnosti pořízení.

§ 575

Právoplatné prohlášení poslední vůle nemůže pozbýti platnosti následkem překážek, které nastanou později.

§ 576

Je-li poslední pořízení neplatno od původu, nenabude platnosti, zanikne-li překážka později. Nebude-li v takovém případě učiněno nové pořízení, nastane zákonné právo dědické.

II. vnější forma posledních pořízení;

(§ 577-603)

§ 577

Pořizovati lze mimosoudně nebo před soudem, písemně nebo ústně, písemně pak před svědky nebo bez nich.

1. mimosoudních písemných;

§ 578

Kdo chce pořizovati písemně a beze svědků, musí napsati závěť nebo dovětek vlastní rukou a vlastnoručně podepsati svým jménem. Připojení dne, roku a místa, kde byla poslední vůle zřízena, není sice nutno, ale je radno pro zamezení sporů.

§ 579

Dal-li zůstavitel svou poslední vůli napsati někým jiným, nechť podpíše jí vlastní rukou. Mimo to nechť prohlásí výslovně přede třemi způsobilými svědky, z nichž aspoň dva buďte zároveň přítomni, že spis obsahuje jeho poslední vůli. Konečně nechť podpíší se také svědkové, buď uvnitř nebo zevnitř, ale vždy na listině samé a nikoli snad na obálce, s dodatkem, který ukazuje na jejich vlastnost jakožto svědků. Není třeba, aby svědek znal obsah závěti.

§ 580

Zůstavitel, který nemůže psáti, musí splně náležitosti, předepsané v paragrafu předchozím, připojiti vlastnoruční znamení ruky na místě podpisu a to za přítomnosti všech tří svědků. K usnadnění důkazů, kdo je zůstavitelem, jest také opatrné, aby jeden ze svědků jako podpisovatel připojil jméno zůstavitelovo.

§ 581

Nemůže-li zůstavitel čísti, dej sobě listinu přečísti jedním svědkem u přítomnosti druhých dvou svědků, kteří nahlédli co obsahuje a potvrď pak, že spis se srovnává s jeho vůlí. Pisatel poslední vůle může býti vždy také svědkem, jest však vyloučeno, nemůže-li zůstavitel čísti, aby předčítal spis.

§ 582

Zůstavitelovo pořízení, učiněné se vztahem k nějakému lístku nebo k nějakému spisu, má jen tehdy účinek, když takový spis jest opatřen všemi náležitostmi nutnými ku platnosti poslední vůle. Jinak lze takových písemných poznámek, ku kterým zůstavitel poukázal, použíti jen k vysvětlení jeho vůle.

§ 583

Zpravidla platí jeden a týž spis jen pro jediného zůstavitele. Výjimka, hledíc k manželům, obsažena je v hlavě o manželských smlouvách.

§ 584

Zůstavitel, který nemůže nebo nechce zachovati formálnosti pro písemnou závěť nutné, může zříditi ústní závěť.

2. mimosoudních, ústních;

§ 585

Kdo pořizuje ústně, musí prohlásiti svoji poslední vůli vážně před třemi způsobilými svědky, kteří současně jsou přítomni a jsou s to potvrditi, že nepřihodil se v osobě zůstavitelově podvod nebo omyl. Není sice nezbytné, ale jest opatrné, aby svědkové buď všichni společně nebo každý zvláště zůstavitelův projev pro usnadnění paměti buď sami si zaznamenali anebo dali pokud možno nejdříve zaznamenati.

§ 586

Ústní poslední pořízení budiž k žádosti jednoho každého, komu na tom záleží, stvrzeno souhlasným přísežným seznáním těchto tří svědků nebo, nemohl-li by jeden z nich přísežně býti slyšen, alespoň dvou ostatních, jinak by toto prohlášení poslední vůle bylo bez účinku (§ 601).

3. soudních.

§ 587

Zůstavitel může pořizovati také písemně nebo ústně před soudem. Písemné pořízení musí býti zůstavitelem alespoň vlastnoručně podepsáno a soudu osobně odevzdáno. Soud jest povinen upozorniti zůstavitele, že musí býti připojen jeho vlastnoruční podpis, pak soudně zapečetiti písemnost a poznamenati na obálce, čí poslední vůle jest v ní obsažena. O jednání tom sepíše se protokol a písemnost se soudně uchová, o čemž se vydá stvrzenka.

§ 588

Chce-li zůstavitel svoji vůli projeviti ústně, pojme se prohlášení v protokol a ten se pak stejně zapečetěný uschová, jak bylo uvedeno v paragrafu předchozím o písemném pořízení.

§ 589

Soud, který přijímá písemné nebo ústní prohlášení poslední vůle, musí se skládati nejméně ze dvou přísežných úředních osob soudních, z nichž jedné v místě, kde se prohlášení přijímá, přísluší úřad soudcovský. Svědectví druhé soudní osoby mimo soudce mohou nahraditi také dva jiní svědci.

§ 590

V případě nutnosti mohou se zprvu uvedené osoby odebrati do bytu zůstavitelova, jeho poslední vůli písemně nebo ústně přijmouti a pak jednání pojmouti v protokol s připojením dne, roku a místa.

Svědkové nezpůsobilí při posledních pořízeních.

§ 591

Osoby nemající osmnácte let, smyslů zbavení, slepí, hluší nebo němí, pak ti, kdož nerozumí jazyku zůstavitelovu, nemohou býti svědky posledních pořízení.

§ 592

zrušen

§ 593

zrušen

§ 594

Dědic nebo odkazovník jest nezpůsobilým svědkem vzhledem k tomu, co se mu zůstavuje, a právě tak jeho manžel, rodiče, děti, sourozenci nebo osoby ve stejném stupni sešvakřené a placení domácí pomocníci. Aby ustanovení bylo platno, musí býti zůstavitelem vlastnoručně napsáno nebo potvrzeno třemi svědky, odlišnými od obmyšlených osob.

§ 595

Zůstavuje-li zůstavitel něco tomu, kdo poslední vůli píše, nebo jeho manželu, dětem, rodičům, sourozencům nebo osobám, které jsou ve stejném stupni sešvakřeny, jest pořízení zbaviti pochybnosti způsobem uvedeným v paragrafu předešlém.

§ 596

Co se nařizuje o nepředpojatosti a způsobilosti svědkově, aby zůstavitelova osoba byla nepochybnou, toho jest užíti také u soudních osob, které poslední vůli přijímají.

O úlevách při posledních pořízeních.

§ 597

Při posledních pořízeních, která se učiní za plavby nebo v místech, kde řádí mor nebo podobné nakažlivé nemoci, jsou také osoby, které dokonaly čtrnáctý rok, platnými svědky.

§ 598

K těmto posledním pořízením s úlevami požadují se jen dva svědci, z nichž jeden může psáti závěť. Při nebezpečí nákazy není ani třeba, aby byli oba současně přítomni.

§ 599

Poslední pořízení s úlevami pozbývají své platnosti uplynutím šesti měsíců od doby, kdy plavba nebo nákaza skončila.

§ 600

Úlevy vojenských závětí obsaženy jsou ve vojenských zákonech.

Neplatnost bezforemních posledních pořízení.

§ 601

Neplatno jest poslední pořízení, jestliže zůstavitel zanedbal některou z náležitostí zde předepsaných a nikoli výslovně pouze doporučených jako opatrnost.

Dědické smlouvy jsou platny jen mezi manžely.

§ 602

Smlouvy dědické o celé pozůstalosti nebo o poměrném jejím dílu mohou býti platně sjednány jen mezi manžely. Ustanovení o tom jsou v hlavě o smlouvách svatebních.

O darování na případ smrti.
Vztah

§ 603

Pokud darování na případ smrti považovati jest za smlouvu nebo za poslední vůli, ustanovuje se v hlavě o darování.

HLAVA DESÁTÁ

O dědictví náhradních a o svěřenstvích. (§ 604-646)

Náhradnictví obecné.

§ 604

Každý zůstavitel může pro případ, že ustanovený dědic dědictví nenabude, povolati jiného, a když ani ten ho nenabude, druhého, a ve stejném případě třetího nebo také ještě několik náhradných dědiců. Toto ustanovení nazývá se náhradnictvím obecným. Ten, kdo je povolán v řadě nejblíže, stane se dědicem.

§ 605

Ustanovil-li zůstavitel z uvedených případů, kdy ustanovený dědic děditi nemůže, nebo děditi nechce, pouze jeden, jest druhý případ vyloučen.

Práva z něho.

§ 606

Břemena, uložená dědici, vztahují se také na náhradního dědice, vstupujícího na jeho místo, pokud nejsou omezena na osobu dědicovu buď výslovně vyjádřenou vůlí nebo povahou okolností.

§ 607

Byli-li vzájemně povoláni k náhradnictví spoludědicové sami, předpokládá se, že zůstavitel rozšířiti chtěl podíly, vyměřené při ustanovení dědiců, také na náhradnictví. Povolá-li se však k náhradnictví kromě spoludědiců ještě někdo jiný, přibude uvolněný dědický podíl všem rovným dílem.

Svěřenské.

§ 608

Zůstavitel může svému dědici uložiti za povinnost, aby dědictví, které přijal, přenechal po své smrti nebo v jiných určitých případech druhému ustanovenému dědici. Toto opatření nazývá se náhradnictvím svěřenským. V náhradnictví svěřenském obsaženo jest mlčky náhradnictví obecné.

Pokud smějí rodiče určiti náhradníky svým dětem.

§ 609

Také rodiče mohou svým dětem ustanoviti dědice nebo náhradníka, ba i v případě, jsou-li tyto nezpůsobilé činiti závěť, toliko vzhledem ke jmění, které jim zůstavují.

Mlčky učiněné svěřenské náhradnictví.

§ 610

Zakázal-li zůstavitel dědici, aby nečinil posledního pořízení o tom, co mu zůstavuje, jest to svěřenské náhradnictví a dědic jest povinen, co bylo zůstaveno, uchovati pro svoje zákonné dědice. Zákaz neprodávati věc nevylučuje práva o ní poříditi.

Omezení svěřenského náhradnictví.

§ 611

Řada, ve které mají po sobě následovati dědicové svěřenští, není nikterak omezena, jsou-li všichni zůstavitelovými současníky; může se vztahovati na třetího, čtvrtého a ještě další.

§ 612

Nejsou-li to současníci, nýbrž takoví náhradní dědicové, kteří v době zřízení závěti ještě nejsou zrozeni, může se svěřenské náhradnictví vzhledem k peněžitým částkám a k jiným movitým věcem vztahovati až na stupeň druhý. Se zřetelem k nemovitým statkům platí jen pro stupeň prvý, při určování stupňů se však počítá jen ten náhradní dědic, který nabyl držby dědictví.

Práva dědicova při svěřenském náhradnictví.

§ 613

Dokud nenastane případ svěřenského náhradnictví, náleží povolanému dědici omezené vlastnické právo s právy a závazky požívatele.

Výklad náhradnictví.

§ 614

Je-li náhradnictví neurčitě vysloveno, budiž vykládáno tak, aby dědicova svoboda nakládati vlastnictvím byla co nejméně omezena.

Způsoby zániku náhradnictví obecného a svěřenského.

§ 615

Obecné náhradnictví pomine, jakmile ustanovený dědic přijme dědictví; svěřenecké náhradnictví pomine, když z ustanovených dědiců náhradních již nikoho není nebo když přestane případ, pro který bylo zřízeno.

Pokud není za to míti, že chtěl zůstavitel něco jiného, přechází právo svěřenského dědice i tehdy na jeho dědice (§ 537), když nedožije se případu náhradnictví.

§ 616

Zejména pozbude své moci svěřenské náhradnictví (§ § 608-609), ustanovené nepříčetnému, dokáže-li se, že v době svého posledního pořízení byl úplně příčetným, anebo jestliže soud mu pro nabyté užívání rozumu vyhradil volnou správu jmění, a náhradnictví neožije, kdyby pro návrat choroby byl dán znovu pod opatrovníka a v mezidobí neučinil posledního pořízení.

§ 617

Náhradnictví, které zůstavitel ustanovil svému dítěti v době, kdy nemělo potomstva, zanikne, zanechalo-li toto dítě potomky způsobilé děditi.

Svěřenství.

§ 618

Svěřenství (rodinné svěřenství) jest nařízení, kterým se prohlašuje jmění pro všechny budoucí nebo alespoň pro více rodinných potomků za nezcizitelný statek rodiny.

Hlavní druhy svěřenství

§ 619

Svěřenství jest vůbec buď primogenitura nebo majorát, nebo seniorát podle toho, zda jeho zakladatel obmyslil posloupností buď prvorozeného ze starší větve nebo nejbližšího z rodiny podle stupně, z několika stejně blízkých však staršího věkem nebo konečně bez ohledu na větev staršího z rodiny.

§ 620

V pochybnostech se předkládá spíše primogenitura než majorát nebo seniorát a majorát opět spíše než seniorát.

Dědická posloupnost v nich

§ 621

U primogenitury nabývá mladší větev teprve po zániku starší svěřenství, takže bratr posledního držitele musí ustoupiti jeho synům, vnukům, pravnukům a dalším potomkům.

§ 622

Zakladatel může také pořádek dědické posloupnosti zcela obrátiti, a povolati posledně zrozeného ze starší větve nebo nejmladšího ze všech větví nebo vůbec toho, který podle stupně jest nejbližším buď zakladateli svěřenství, prvnímu nabyvateli nebo poslednímu držiteli.

§ 623

Nevyjádří-li zakladatel o tom určitě svou vůli, má se větší zřetel k poslednímu držiteli než k zakladateli svěřenství, a k prvnímu nabyvateli. Je-li tu několik osob stejného stupně, rozhoduje vyšší stáří.

§ 624

Nařídí-li zakladatel, že má svěřenství připadnouti vždy nejbližšímu z rodiny, rozumí se jím ten, kdo podle obecné zákonné dědické posloupnosti jest nejbližším z mužského potomstva. Mezi několik stejně blízkých rozdělí se užitek svěřenstí, pokud není z nařízení patrný opak.

§ 625

Zřídí-li někdo vedle svěřenství pro prvorozenou větev druhé nebo více svěřenství pro větve později zrozené, nabude držitel prvního svěřenství a jeho potomstvo teprve potom držby jiného svěřenství, není-li v ostatních větvích potomků povolaných ke svěřenstvím, a svěřenství zůstanou spojena v jedné osobě jen potud, až opět vzniknou dvě nebo více větví.

§ 626

Ženské potomstvo nemá zpravidla nároku na svěřenství. Nařídí-li však zakladatel výslovně, že má po zániku mužského kmene přejíti svěřenství na ženské větve, stane se to podle pořádku předepsaného pro mužské potomstvo, ale mužští dědicové větve, která došla svěřenství, předcházejí ženské dědice.

Podmínky pro zřízení svěřenství

§ 627

Bez zvláštního svolení zákonodárné moci nemůže být zřízeno svěřenství. Při zřízení jest vyhotoviti řádný, ověřený seznam všech kusů náležejících ke svěřenství, a uschovati u soudu. Tento soupis jest směrnicí při každé změně držby a při oddělení svěřenství od volného majetku. O jistotu svěřenství má soud podle zvláštních předpisů pečovati.

Odvolání zřízení

§ 628

Zakladatel svěřenství má právo odvolati zřízení svěřenství, dokud nenabyl nikdo odevzdáním anebo smlouvou práva. A má se za to že jest vůle odvolána, narodí-li se zůstaviteli mužský maželský dědic, kterým se ve svěřenectví nepočítá.

Zásada o právech čekatelů a majitele svěřenství

§ 629

Vlastnictví svěřenského majetku jest děleno mezi všechny čekatele a dočasného majitele svěřenství. Oněm přísluší vrchní vlastnictví samo, tomuto však také užitkové vlastnictví.

Zvláštní práva čekatelů

§ 630

Vrchní vlastnictví opravňuje čekatele svěřenství žádati, aby svěřenské dlužní úpisy byly uloženy k soudu, oznámiti soudu, jsou-li svěřenské statky špatně spravovány, navrhnouti, aby byl ustanoven k zastoupení svěřenství a potomstva společný svěřenský opatrovník, vůbec učiniti všechna opatření potřebná k zajištění podstaty.

Neomezená práva majitele a jeho povinnosti

§ 631

Majitel svěřenství má všechna práva a povinnosti užitkového vlastníka. Jemu náleží všechny užitky svěřenského majetku a přírůstku, nikoliv však jeho podstata. Naproti tomu ho postihují také všechna břemena. Neodpovídá za zmenšení podstaty, které se stalo bez jeho viny.

Omezená práva:
a) zřeknouti se a zastaviti:

§ 632

Držitel svěřenství může sice za sebe, nikterak však za potomstvo, třebas ho ještě není, zříci se svého práva. Dá-li do zástavy plody svěřenství nebo i svěřenský majetek, vztahuje se zastavení jen na části plodů, kterou vybrati jest oprávněn, nikoliv však na svěřenský majetek nebo část plodů, které náleží nástupci.

b) zaměniti, vyměniti nebo do dědičného pachtu dáti svěřenský majetek

§ 633

S omezením ihned následujícím může majitel svěřenství nemovitý svřenský majetek zaměniti za jistinu, může vyměniti pozemky za pozemky nebo zapřiměřené úročné rozděliti nebo také do dědičného pachtu dáti.

§ 634

K těmto změnám potřebuje schválení řádného soudu. Tento soud musí vyslechnouti všechny známé čekatele nebo, jsou-li nezletilí nebo nepřítomní, jejich opatrovníky, pak opatrovníka svěřenství a potomstva, posouditi, jak jsou důležité důvody, a obzvláště při povolení rozdělení pozemků o to se postarati, aby bylo dbáno míry předepsané v politických nařízeních. Náhrada při tom ujednaná se uloží jako svěřenská jistina.

c) zadlužení (svěřenství)

§ 635

Majitel svěřenství může zadlužiti třetinu svěřeného majetku nebo vyzvednouti třetinu, záleží-li z jistiny. K tomu nepotřebuje svolení čekatelů nebo opatrovníků, nýbrž jen schválení řádného soudu.

Určení třetiny, jež se má zadlužiti

§ 636

Do této třetiny jest započítati všechna břemena pod jakýmkoliv jménem váznoucí na svěřenském majetku tak, aby dvě třetiny zůstaly zcela bez závad.

a ceny svěřenského majetku

§ 637

Cena svěřenském majetku se určí soudním odhadem, má-li býti vyměněn nebo zadlužen, veřejnou dražbou však, má-li býti zpeněžen.

Způsob zaplacení (svěřenských dluhů)

§ 638

Splátky svěřenském dluhu buďte tak určeny, aby bylo ročně pět ze sta z dluhu splaceno. Jen ze závažných příčin jest povoliti prodloužení lhůty.

§ 639

Chce-li držitel svěřenství ze splátek již vykonaných opět vybrati částku pro svou potřebu, musí k jejímu splacení ještě zvlášť splatiti ročně pět ze sta.

Závazek nástupce za dluh

§ 640

Nástupce ve svěřenství jest povinen zaplatiti jen dluhy svého předchůdce učiněné se soudním schválením. Za splátky k jejich zhlazení již splatné je zavázán jen potud, pokud nemohou býti vykonány z předchůdcova volně zděděného jmění.

§ 641

Učinil-li předchůdce k zachování nebo k důležitému zlepšení svěřenství značný náklad, k čemuž by byl oprávněn zadlužiti svěřenský majetek, musí býti náklad nahrazen. Pro to jsou však nástupci oprávněni zatížiti třetinu svěřenského majetku. Splátky se konají způsobem předepsaným v § 638.

§ 642

Svěřenský věřitel nemůže žádati zaplacení dluhu váznoucího na svěřenství, byť se soudním schválením, z kmenového majetku, nýbrž jen z jeho příjmů.

Rozdělení plodů posledního roku

§ 643

Plody posledního roku se rozdělí mezi předchůdcovy dědice a nástupce ve svěřenství právě tak jako mezi poživatele a vlastníka (§ 519).

Zrušení svěřenství

§ 644

Svěřenství může být zrušeno, dá-li se předpokládati, že není potomstva povolaného ke svěřenství. Ke zrušení svěřenského svazku se však važaduje kromě svolení užitkového vlastníka a všech čekatelů, kteří se obešlou vyhláškou, také výslech opatrovníka potomstva a soudní povolení.

nebo zánik svěřenství

§ 645

Svěřenství zaniká, zničí-li se nebo jestli všechny větve povolané v zakládací listině vymřely bez naděje na potomstvo. V tomto případě se spojí vrchní vlastnictví s užitkovým vlastnictvím a držitel může libovolně se svěřenstvím naložiti.

Rozdíl mezi svěřenstvím a nadacemi.

§ 646

Od náhradnictví a svěřenství rozeznávají se nadace, jimiž se příjmy z jistin, pozemků nebo práv určují na všechny budoucí časy ústavům obecně užitečným, jako: na duchovní prebendy, školy, nemocnice, chudobince; nebo k výživě určitých osob. Předpisy o nadacích obsaženy jsou v nařízeních politických.

HLAVA JEDENÁCTÁ

O odkazech. (§ 647-694)

Kdo, jak a komu může odkázati;

§ 647

K platnosti odkazu (§ 535) jest nutno, aby byl zůstaven platným posledním pořízením od způsobilého zůstavitele osobě, která je způsobilá děditi.

§ 648

Zůstavitel může také jednomu nebo několika spoludědicům předem určiti odkaz; vzhledem k tomuto buďtež posuzováni jen jako odkazovníci.

a koho lze obtížiti tím, aby odkaz zapravil.

§ 649

Odkazy připadají zpravidla k tíži všem dědicům dle poměru jejich dědického podílu, i v tom případě, byla-li odkázána věc, patřící jednomu spoludědici. Přes to záleží na zůstaviteli, chce-li zvláště přikázati odevzdání odkazu jednomu spoludědici nebo i odkazovníku.

§ 650

Odkazovník nemůže se vzepříti úplnému splnění dalšího, jemu uloženého odkazu, z důvodu, že přesahuje hodnotu odkazu, jemu zůstaveného. Nepřijme-li však odkazu, jest povinen ten, komu odkaz připadne, vzíti na se příkaz nebo přenechati odkaz, který mu připadl, odkazovníku, jenž naň jest poukázán.

§ 651

Zůstavitel, který pamatoval odkazem na určitou skupinu lidí, jako: na příbuzné, služebné nebo chudé, může ponechati dědici nebo třetí osobě rozdělení, kterým z těchto osob a co každé má připadnouti. Neurčil-li zůstavitel o tom ničeho, zůstává volba vyhrazena dědici.

Náhradnictví při odkazech.

§ 652

Zůstavitel může při odkaze ustanoviti náhradnictví obecné nebo svěřenské; při tom se použije předpisů ustanovených v hlavě předchozí.

Předměty odkazu.

§ 653

Odkázati lze vše, co jest v obecném obchodě: věci, práva, práce a jiná konání, jež mají nějakou hodnotu.

§ 654

Jsou-li odkázány věci, které sice jsou v obecném obchodě, ale jež držeti odkazovník jest osobně nezpůsobilý, nahradí se mu jejich řádná cena.

Všeobecné vykládací pravidlo při odkazech.

§ 655

Slova chápou se i při odkazech ve svém obvyklém významu, leč by se dokázalo, že zůstavitel navykl si s určitými výrazy spojovati zvláštní, sobě vlastní smysl; nebo, že by jinak odkaz neměl účinku.

Zvláštní předpisy o odkazu:
a) věci určitého druhu;

§ 656

Odkázal-li zůstavitel jednu nebo několik věcí určitého druhu, ale bez bližšího ustanovení, a je-li několik takových věcí v pozůstalosti, má volbu dědic. Musí však zvoliti kus, jehož odkazovník může použíti. Ponechá-li se odkazovníku, aby si z několika věcí jednu vzal nebo volil, může zvoliti i nejlepší.

§ 657

Odkázal-li zůstavitel výslovně jen ze svého vlastnictví jednu nebo několik věcí určitého druhu a nenajdou-li se vůbec věci tohoto druhu v pozůstalosti, pozbude odkaz svého účinku. Nenajdou-li se v určeném množství, musí se odkazovník spokojiti těmi, které tu jsou.

§ 658

Odkáže-li zůstavitel jednu nebo několik věcí určitého druhu nikoli výslovně ze svého vlastnictví, a nenajdou-li se takové věci v pozůstalosti, musí dědic opatřiti je odkazovníku v jakosti, jaká jest přiměřena jeho stavu a potřebám. Odkaz peněžité částky zavazuje dědice k její výplatě bez ohledu, zda hotové peníze v pozůstalosti jsou, či nikoli.

§ 659

Zůstavitel může také třetí osobě ponechati, aby zvolila, kterou z několika věcí má dostati odkazovník. Odmítne-li tato osoba, nebo zemřela-li před vykonanou volbou, určí odkaz soudní úřad, hledě ku stavu a k potřebě odkazovníkově. Toto soudní určení nastane také v případě, jestliže odkazovník zemřel před vyvolením, které mu bylo ponecháno.

b) odkaz věci určité;

§ 660

Odkaz určité věci, je-li v jednom nebo v různých ustanoveních opakován, nemůže býti od odkazovníka požadován zároveň v přirozeném odevzdání a v hodnotě. Jiné odkazy, byť i obsahovaly věc téhož druhu nebo touž částku, patří odkazovníku tolikráte, kolikráte byly opakovány.

§ 661

Odkaz jest neúčinný, jestliže odkázaný kus v době posledního pořízení byl již vlastnictvím odkazovníkovým. Nabyl-li ho později, zaplatí se mu řádná cena předmětu. Dostal-li jej však od zůstaviele sama, a to bezplatně, má se za to, že odkaz byl zrušen.

c) věci cizí;

§ 662

Neúčinný jest odkaz věci cizí, která nenáleží ani zůstaviteli ani dědici nebo odkazovníku, jenž ji má poskytnouti třetí osobě. Mají-li uvedené osoby na věci podíl nebo nárok, rozumí se odkaz jen tohoto nároku nebo podílu. Je-li odkázaná věc zastavena nebo zatížena, převezme příjemce také břemena, jež na ní váznou. Nařídí-li však zůstavitel výslovně, že má býti určitá věc cizí zakoupena a poskytnuta odkazovníku, kdežto vlastník nechce ji zciziti za cenu odhadní, zapraví se odkazovníku tato cena.

d) pohledávky;

§ 663

Odkaz pohledávky, kterou má zůstavitel vůči odkazovníku, zavazuje dědice, aby vrátil dlužní úpis, nebo, aby odkazovníku vyhotovil potvrzení, zprošťující jej dluhu a zadržených úroků.

§ 664

Odkáže-li zůstavitel někomu pohledávku, která mu náleží vůči třetí osobě, musí dědic přenechati pohledávku s úroky zadrženými a dále plynoucími odkazovníku.

§ 665

Odkaz dluhu, který má zůstavitel zaplatiti odkazovníku, má účinek, že dědic musí dluh, zůstavitelem určitě vyjádřený nebo odkazovníkem vykázaný, uznati a zaplatiti nejpozději ve lhůtě určené pro odevzdání ostatních odkazů, beze zření k výminkám nebo lhůtám, obsaženým v dlužním úpisu. Ale ohroženým věřitelům zůstavitelovým nemůže býti jeho uznání na újmu.

§ 666

Prominutí dluhu rozumí se jen u dluhů přítomných, nikoli i u těch, které vzniknou po zřízení odkazu. Promine-li se odkazem právo zástavní nebo rukojemství, neplyne z toho, že také dluh byl prominut. Prodlouží-li se lhůty platební, musí býti přes to úroky dále placeny.

§ 667

Je-li zůstavitel někomu dlužen částku a dokáže-li mu stejnou částku, nemá se za to, že odkazem chtěl dluh zapraviti. Dědic zaplatí částku v případě tomto dvakráte: jednou jako dluh a pak jako odkaz.

§ 668

Pod odkazem všech pohledávek přece se nerozumějí ani pohledávky z veřejných úvěrových papírů, ani jistiny váznoucí na nemovitém statku nebo pohledávky vznikající z práva věcného.

e) věna;

§ 669

Věno může býti odkázáno, buď aby manžel byl osvobozen od jeho vrácení, nebo aby dědic byl zavázán vrátiti manželce částku nebo věc, přinesenou jako věno, bez důkazu a bez srážky nákladů, jež na ni byly vynaloženy. Platí tu předpisy, ustanovené pro jiné odkázané pohledávky.

§ 670

Odkáže-li zůstavitel třetí osobě neurčité věno, rozumí se tím beze zření k vlastnímu majetku jejímu takové věno, jaké by této osobě byl povinen zříditi otec podle svého stavu za prostředních poměrů majetkových.

§ 671

Odkáží-li rodiče dcerám věno, vpočte se toto do dědického podílu podle zákona nebo podle posledního pořízení, pokud výslovně nebylo prohlášeno za odkaz přednostní.

f) zaopatření; výchovy; nebo stravy;

§ 672

Odkaz zaopatření zahrnuje výživu, ošacení, byt a ostatní potřeby, a to doživotně, jakož i potřebné vyučování. To vše rozumí se také vychováním. Vychování končí zletilostí. Stravou rozumí se pokrmy a nápoje na dobu života.

§ 673

Není-li míra odkazů uvedených v předešlém paragrafu patrna z vůle zůstavitelovy, ať již projevené výslovně nebo mlčky dosavadní podporou, musí býti určena dle stavu, k němuž odkazovník přísluší nebo k jakému byl připraven zaopatřením, jehož se mu dostávalo.

g) svršků; domácího zařízení;

§ 674

Svršky (nábytkem) rozumějí se ty, kterých je třeba k slušnému používání bytu, domácím nářadím nebo zařízením rozumí se, čeho je třeba k vedení domácnosti. Nástroje k provozu živnosti se tím nerozumějí, pokud to není jasněji vyjádřeno.

h) schránky;

§ 675

Byla-li někomu odkázána schránka, která tu není sama o sobě, nýbrž jest jen částí celku; má se zpravidla za to, že byly odkázány jen ty kusy, které se v ní při zůstavitelově smrti nalézají a k jejichž úschově byla schránka podle své povahy určena nebo zůstavitelem obyčejně používána.

§ 676

Je-li však schránka movitou nebo aspoň věcí o sobě; má odkazovník nárok jen na schránku, nikoli také na věci v ní se nalézající.

§ 677

Byla-li odkázána skříň, skříňka nebo pokladnice se všemi věcmi v ní se nalézajícími; počítá se k tomu také zlato a stříbro, šperky a hotové peníze, ano i dlužní úpisy, které odkazovník zůstavitelovi vydal. Jiné dlužní úpisy nebo listiny, na kterých se zakládají pohledávky a práva zůstavitele, počítají se k tomu jen tehdy, když kromě nich není ve schránce nic jiného. K odkazu tekutých věcí náležejí také nádoby určené k jejich odvážení.

i) klenotů, šperku nebo ozdoby;

§ 678

Klenoty rozumějí se zpravidla jen drahokamy a dobré perly; šperkem také nepravé kameny a cetky ze zlata nebo stříbra zhotovené nebo jimi potažené, které slouží k okrase osoby; a ozdobou to, čeho se kromě šperků, cetek a oděvu používá na okrášlení osoby.

k) zlata nebo stříbra; prádla; ekvipáže

§ 679

Odkaz zlata nebo stříbra zahrnuje tyto kovy zpracované i nezpracované, nikoli však ražené, ani to, co je jen částí nebo okrášlením jiného předmětu pozůstalostního, např. hodinky nebo krabička. Prádlo nepočítá se k oděvu a krajky k prádlu, nýbrž k ozdobě. Ekvipáží rozumějí se tažné koně a vůz, které byly určeny k pohodlí zůstavitelovu s postrojem k tomu náležejícím; nikoli také jezdecké koně a jezdecký postroj.

l) hotovosti;

§ 680

K hotovosti patří také veřejné úvěrové papíry, které v řádném oběhu nahrazují hotové peníze.

m) O pojmenování: děti;

§ 681

Slovem: děti, zahrnují se jen synové a dcery, jestliže zůstavitel něčím pamatoval na děti někoho jiného, pamatoval-li však na své vlastní děti, zahrnují se v to potomci, vstupující na jejich místo, kteří byli již zplozeni v době úmrtí zůstavitelova.

n) příbuzní;

§ 682

Odkaz, vyměřený bez bližšího určení pro příbuzné, poskytne se těm, kdož dle zákonné posloupnosti jsou nejbližší, a i při odkazech použije se pravidla, vysloveného shora v § 559 pro rozdělení dědictví mezi takové osoby, jež pokládají se za jedinou.

o) osoby služebné.

§ 683

Zanechal-li zůstavitel odkaz svým osobám služebným, označil-li je pouze služebným poměrem, má se za to, že má se ho odstati těm, kdož byli v době jeho úmrtí ve služebném poměru. Přes to může býti v tomto případě jako v ostatních domněnka vyvrácena silnějšími důvody pro domněnku opačnou.

Den nápadu při odkazech.

§ 684

Odkazovník nabývá zpravidla (§ 699) hned po smrti zůstavitelově práva na odkaz pro sebe a pro své nástupce. Vlastnické právo k odkázané věci může však nabýti jen podle předpisů vydaných v páté hlavě o nabývání vlastnictví.

Den splatnosti.

§ 685

Odkaz jednotlivých kusů pozůstalostních a práv na ně se vztahujících, menší odměny pro služebné osoby a zbožné odkazy mohou býti požadovány ihned, jiné však teprve po roce od smrti zůstavitelovy.

§ 686

Je-li odkázán jednotlivý kus pozůstalostní, patří odkazovníku také úroky, od smrti zůstavitelovy plynoucí, užitky, které vzejdou, a každý jiný přírůstek. Naproti tomu přecházejí naň také všechna břemena, váznoucí na odkaze, ano i ztráta, jestliže se předmět odkázaný bez zavinění jiné osoby zmenší nebo úplně zmaří.

§ 687

Je-li někomu odkázána částka, splatná v opakujících se lhůtách, jako: po všechna léta, měsíce nebo podobně, nabývá odkazovník práva na celou dávku této lhůty, byť se i dožil jen počátku lhůty. Přes to může býti dávka požadována teprve, když lhůta prošla. První lhůta počíná plynouti úmrtním dnem zůstavitelovým.

Odkazovníkovo právo na zajištění.

§ 688

Ve všech případech, kdy věřitel jest oprávněn požadovati na dlužníku zajištění, může i odkazovník žádati zajištění svého odkazu. Jak se má státi vklad odkazu, aby vzniklo věcné právo, ustanoveno jest výše § 437.

Komu připadne uvolněný odkaz?

§ 689

Odkaz, jehož odkazovník přijmouti nemůže nebo nechce, připadne náhradníkům (§ 652). Není-li náhradníka a je-li celým odkazem pamatováno na několik osob nedílně nebo výslovně rovnými díly, přibude podíl, jehož některý z nich nenabude, ostatním stejně jako dědictví spoludědicům. Kromě těchto dvou případů zůstane odkaz, jehož odkazovník neobdrží, v pozůstalosti.

Právo dědicovo, jestliže břemena vyčerpávají podstatu;

§ 690

Je-li celé dědictví vyčerpáno odkazy, nemůže dědic žádati více než náhradu za své náklady, své námaze. Nechce-li pozůstalost sám spravovati, musí žádati za ustanovení opatrovníka.

§ 691

Nelze-li z pozůstalostní podstaty uspokojiti všech odkazovníků, uspokojí se přede všemi ostatními odkaz zaopatření a odkazovníku náleží zaopatření ode dne dědického nápadu.

nebo dokonce převyšují.

§ 692

Nestačí-li pozůstalost k úhradě dluhů, jiných povinných výloh a k vyřízení všech odkazů, učiní se odkazovníkům poměrné srážky. Proto dědic není povinen zapraviti odkazy bez zajištění, dokud panuje takové nebezpečí.

§ 693

Jestliže však odkazovníci odkazy již přijali, provede se srážka podle hodnoty, kterou měl odkaz v době přijetí, a podle užitků, které byly z něho vyzískány. Přece však jest odkazovníku ještě vždy volno i po přijetí odkazu vyhnouti se přispění tím, že odkaz nebo shora uvedenou hodnotu a vyzískané užitky vrátí podstatě; co do oprav nebo zhoršení jedná se s ním jako s poctivým držitelem.

O zákonných příspěvcích pro veřejné ústavy.

§ 694

Příspěvky, které zůstavitel určil podle politických předpisů v závěti k podpoře chudobinců, invalidoven a nemocnic a veřejného vyučování, nebuďtež pokládány za odkazy; jsou státními platy, musí býti zapravovány i zákonnými dědici a nemohou býti posuzovány podle zásad soukromého práva, nýbrž jen podle politických nařízení.

HLAVA DVANÁCTÁ

O omezení a zrušení poslední vůle. (§ 695-726)

Zůstavitelovo právo omeziti nebo změniti svoji poslední vůli.

§ 695

Zůstavitel může svoje ustanovení omeziti výminkou, určením času, příkazem nebo projeveným úmyslem. Může také zrušiti svoji závěť nebo dovětek změniti nebo je zcela zrušiti.

Způsoby omezení poslední vůle;
1. Výminka.

§ 696

Výminkou se nazývá událost, od níž je nějaké právo odvislým. Výminka je jistivá nebo záporná, podle toho, vztahuje-li se na případ, že událost nastane, nebo na případ, že nenastane. Jest odkládací, má-li odkázané právo nabýti své působnosti teprve po jejím splnění; je rozvazovací, když odkázané právo zanikne při jejím splnění.

Předpisy:
a) o nesrozumitelných;

§ 697

Na zcela nesrozumitelné výminky hledí se tak, jako kdyby nebyly připojeny.

b) o nemožných nebo nedovolených;

§ 698

Ustanovení, kterým se někomu uděluje právo s nemožnou výminkou odkládací, jest neplatno, třebas by splnění výminky teprve později stalo se nemožným a nemožnost byla zůstaviteli známa. Na rozvazovací výminku nemožnou hledí se tak, jako kdyby nebyla připojena. To vše platí také o výminkách nedovolených.

c) o výminkách možných a dovolených;

§ 699

Jsou-li výminky možné a dovolené, lze práva na nich závislého nabýti jen přesným jejich splněním; ať již závisejí na náhodě, na vůli obdařeného dědice, odkazovníka, nebo třetí osoby.

d) o výmince, vylučující sňatek;

§ 700

Výminka, že dědic nebo odkazovník nemá vstoupiti v manželství, byť i po dosažené zletilosti, považuje se za nepřipojenou. Jen ovdovělá osoba, má-li jedno nebo více dětí, musí splniti výminku. Výminka, že dědic nebo odkazovník s určitou osobou nevstoupí v manželství, může býti platně uložena.

e) splnila-li se výminka za života zůstavitele

§ 701

Splnila-li se výminka v poslední vůli předepsaná již za života zůstavitelova; musí se její splnění po smrti zůstavitelově jen tehdy opakovati, když výminka pozůstává v jednání dědicově nebo odkazovníkově, které může jím býti opětováno.

Zda výminku dlužno vztahovati i na náhradníky;

§ 702

Výminka, uložená dědici nebo odkazovníku, bez výslovného projevu zůstavitelova, nebudiž vztahována na dědice nebo odkazovníka náhradního, povolaného zůstavitelem.

Účinek možné odkládací výminky.

§ 703

K nabytí toho, co bylo zůstaveno s výminkou odkládací, jest třeba, aby osoba, na níž bylo pamatováno, přežila splnění výminky a byla při jejím uskutečnění dědicky způsobilá.

2. Určení času

§ 704

Je-li nejisto, zda nastane či nenastane čas, na nějž zůstavitel omezil zůstavené právo, považuje se toto omezení za výminku.

§ 705

Je-li čas takového druhu, že nastati musí, přechází zůstavené právo, jako jiná nepodmíněná práva, i na dědice osoby, na niž bylo pamatováno, a jen odevzdání odloží se na určenou lhůtu.

§ 706

Bylo-li by zřejmo, že nikdy nemůže nastati doba vyměřená v posledním pořízení, bude určení tohoto času posuzováno jako připojení výminky nemožné. Jen stane-li se, že zůstavitel pravděpodobně toliko se zmýlil ve výpočtu času, určí se čas dle pravděpodobné vůle zůstavitelovy.

Právní poměr při výmince nebo určení času mezi osobou obmyšlenou a jejím nástupcem.

§ 707

Dokud právo dědicovo nebo odkazovníkovo zůstává odsunuto následkem nesplněné ještě výminky nebo nenastavšího ještě času, dotud panují v prvém případě mezi zákonnými a ustanovenými dědici a v druhém případě mezi dědicem a odkazovníkem tatáž práva a závazky co do zatímního držení a užívání dědictví nebo odkazu, jako při náhradnictví svěřenském.

§ 708

Komu se dostalo dědictví nebo odkazu se zápornou nebo rozvazovací výminkou anebo jen na určitý čas, má vůči tomu, komu dědictví nebo odkaz připadne, uskuteční-li se výminka nebo určený čas, tatáž práva a závazky, jaké náležejí dědici nebo odkazovníku vůči náhradníku svěřenskému (§ 613).

3. Příkaz.

§ 709

Zanechal-li zůstavitel někomu něco s příkazem, posunuje se tento příkaz jako rozvazovací výminka, že zůstavené má se zmařiti nesplněním příkazu (§ 696).

§ 710

Nelze-li příkazu přesně splniti, jest nutno se snažiti, aby alespoň přibližně, pokud možno, bylo mu vyhověno. Není-li ani to možno, podrží obtížená osoba to, čím bylo pamatováno, pokud z vůle zůstavitelovy nevysvítá opak. Kdo sám se učinil neschopným splniti příkaz, pozbude toho, co mu bylo zůstaveno.

§ 711

Vyjádřil-li sice zůstavitel úmysl, k čemu určil, co zůstavil, ale neuložil-li to za povinnost, nelze nutiti obmyšlenou osobu, aby dle tohoto úmyslu použila, co bylo zůstaveno.

§ 712

Neplatno jest ustanovení, kterým zůstavitel svému dědici ukládá jednání nemožné nebo nedovolené s dodatkem, že, pokud nesplní příkazu, má poskytnouti odkaz třetí osobě.

O zrušení pořízení a to:
1. zřízením nového pořízení; závěti;

§ 713

Dřívější závěť zrušuje se pozdější platnou závětí nejen co do ustanovení dědice, nýbrž i co do ostatních ustanovení, pokud zůstavitel v pozdější zřetelně nevyjádřil, že dřívější má úplně nebo částečně zůstati. Tento předpis platí také tehdy, když se v pozdější závěti povolává dědic jen k části dědictví. Ostatek nepřipadne dědicům ustanoveným v dřívějších závětích, nýbrž dědicům podle zákona.

nebo dovětku;

§ 714

Pozdějším dovětkem, jichž může několik vedle sebe obstáti, zrušují se dřívější odkazy nebo dovětky jen potud, pokud s tímto jsou v odporu.

§ 715

Nelze-li rozhodnouti, která závěť nebo dovětek je pozdější, platí obě, pokud mohou vedle sebe obstáti, a použije se ustanovení daných v hlavě o společenství vlastnictví.

bez zřetele na dříve prohlášenou nezměnitelnost.

§ 716

Byla-li v závěti nebo v dovětku připojena doložka, že každé pozdější pořízení vůbec, anebo takové, které není opatřeno určitým znamením, má býti neplatné, sluší k věci hleděti tak, jakoby doložky nebylo.

2. odvoláním;

§ 717

Chce-li zůstavitel své pořízení zrušiti, aniž učiní nové, musí je výslovně odvolati buď ústně nebo písemně, anebo zničiti listinu.

§ 718

Odvolání může se platně státi jen v takovém stavu, v jakém je člověk způsobilým projeviti poslední vůli. Soudně prohlášený marnotratník může platně odvolati svoji poslední vůli.

a) výslovným;

§ 719

Ústní odvolání posledního pořízení soudního nebo mimosoudního vyžaduje tolik a takových svědků, jací jsou nutní pro platnost ústní závěti; písemné odvolání však vyžaduje prohlášení psané a podepsané vlastnoručně zůstavitelem, nebo alespoň podepsané jím a svědky, potřebnými k písemné závěti.

§ 720

Zůstavitelovo ustanovení, kterým dědici nebo odkazovníku zakazuje s pohrůžkou ztráty nějaké výhody, aby neodporoval poslední vůli, nemá býti nikdy účinné tehdy, bude-li naříkána jen pravost nebo smysl prohlášení.

b) mlčky učiněným;

§ 721

Kdo ve své závěti nebo dovětku podpis prořízne; jej přetrhne nebo celý obsah vymaže, ten je zničí. Byla-li z několika stejně znějících listin zničena jen jedna; nelze z toho usuzovati na odvolání.

§ 722

Byla-li listina řečeným způsobem porušena toliko náhodou, nebo ztratila-li se listina, nestane se poslední vůle bezúčinnou, budou-li prokázány náhoda a obsah listiny.

§ 723

Zničil-li zůstavitel pozdější pořízení, dřívějšího písemného pořízení však neporušiv; nabude dřívější písemné pořízení opět platnosti. Dřívější pořízení ústní tím neoživne.

nebo
c) předpokládaným.

§ 724

O odkaze předpokládá se, že byl odvolán, jestliže zůstavitel odkázanou pohledávku vymohl a vybral, jestliže někomu odkázanou věc zcizil a znovu nenabyl nebo, změnil-li ji takovým způsobem v jinou, že věc pozbyla své dřívější podoby a svého dřívějšího názvu.

§ 725

Zapravil-li však dlužník pohledávku z vlastního podnětu, stalo-li se zcizení odkazu na příkaz soudní, byla-li věc změněna bez svolení zůstavitelova, trvá odkaz.

3. zřeknutím se dědicovým.

§ 726

Nechce-li nebo nemůže-li pozůstalost přijmouti ani dědic ani náhradník, napadne dědické právo zákonným dědicům. Tito však jsou povinni uposlechnouti ostatních opatření zůstavitelových. Vzdají-li se i oni dědictví, považují se odkazovníci poměrně za dědice.

HLAVA TŘINÁCTÁ

O zákonné posloupnosti dědické. (§ 727-761)

Případy zákonné posloupnosti dědické.

§ 727

Posloupnost podle zákona nastane zúplna nebo z části, jestliže zemřelý nezanechal platného posledního pořízení, jestliže v témž nerozhodl o celém svém jmění, jestliže patřičně nepamatoval na osoby, jimž podle zákona byl povinen zanechati dědický díl, nebo nemohou-li či nechtějí-li ustanovení dědicové přijati dědictví.

§ 728

Není-li platného posledního pořízení, připadne celá pozůstalost zemřelého zákonným dědicům. Je-li tu však platné poslední pořízení, připadne jim jen ten dědický díl, který pořízením nebyl nikomu zůstaven.

Předpis pro případ zkrácení povinného dílu.

§ 729

Byla-li posledním pořízením zkrácena osoba, jíž podle zákonů byl zůstavitel povinen zanechati dědický díl, může se dovolávati předpisu zákona a soudně se domáhati dědického podílu, který jí přináleží podle ustanovení následující hlavy.

Zákonní dědicové:

I. Příbuzní původu manželského:

(§ 730-751)

§ 730

Dědici podle zákona jsou především ti, kdo se zůstavitelem jsou nejbližší třídou příbuzní podle původu manželského. Třídy příbuzenství určují se následujícím způsobem.

Jejich třídy způsobilé děditi.

§ 731

K prvnímu pokolení náležejí ti, kdož ze zůstavitele jako ze svého kmene pošli, totiž jeho děti a jejich potomci.

K druhému pokolení náležejí zůstavitelův otec a zůstavitelova matka jakož i ti, kdož jsou od jeho otce neb matky, totiž jeho bratří a sestry a jejich potomci.

Ke třetímu pokolení náležejí dědové a báby, též bratři a sestry rodičův a jejich potomci.

Ze čtvrtého pokolení jsou toliko první pradědové a prabáby zůstavitelovi k posloupnosti dědické povoláni.

1. třída: Děti;

§ 732

Má-li zůstavitel manželské děti prvého stupně, připadne jim celé dědictví, ať jsou rodu mužského nebo ženského, ať se narodily za života zůstavitelova nebo po jeho smrti. Několik dětí dělí se o dědictví rovným dílem. Vnuci z dosud žijících dětí a pravnuci z dosud žijících vnuků nemají práva na dědickou posloupnost.

§ 733

Zemřelo-li zůstavitelovo dítě před ním a je-li po něm jeden nebo několik vnuků: připadne podíl, který by byl náležel zemřelému dítěti, tomuto pozůstalému vnuku celý, nebo několika vnukům rovným dílem. Zemřel-li některý z těchto vnuků a zanechal-li pravnuky, rozdělí se právě tak podíl zemřelého vnuka mezi pravnuky stejným dílem. Jsou-li tu po některém zůstaviteli ještě vzdálenější potomci, provede se dělení poměrně podle právě ustanoveného předpisu.

§ 734

Tímto způsobem dělí se pozůstalost nejen tehdy, když se vyskytnou vnuci po zemřelých dětech vedle dětí ještě žijících, nebo vzdálenější potomci vedle bližších potomků zůstavitelových, nýbrž i tehdy, když má se pozůstalost rozděliti jen mezi vnuky po různých dětech nebo mezi pravnuky po různých vnucích. Nemohou tedy nikdy vnuci, kteří zůstali po jednotlivém dítěti, a pravnuci, kteří zůstali po jednotlivém vnuku, ať jich jest mnoho nebo málo, dostati ani více ani méně, než by bylo dostalo zemřelé dítě nebo zemřelý vnuk, kdyby byli zůstali na živu.

2. třída: Rodiče a jejich potomci;

§ 735

Není-li tu nikoho, kdo by pocházel od sama zůstavitele, připadne pozůstalost těm, kdož s ním jsou příbuzni v třídě druhé, totiž: jeho rodičům a jejich potomkům. Žijí-li dosud oba rodiče, přináleží jim celé dědictví rovným dílem. Zemřel-li některý z těchto rodičů, nastoupí v jeho právo pozůstalé jeho děti nebo potomci a polovina, která by zemřelému byla přináležela, rozdělí se mezi ně podle zásad, ustanovených v § § 732-734 o dělení dědictví mezi děti a vzdálenější potomky zůstavitelovy.

§ 736

Zemřeli-li oba rodiče zůstavitelovi, dělí se polovina dědictví, která by připadla otci, mezi jeho pozůstalé děti a jejich potomky, druhá polovina však, která by patřila matce, mezi její děti a jejich potomky podle § § 732-734. Není-li tu po těchto rodičích jiných dětí kromě zplozených oběma nebo jejich potomků, rozdělí se stejně o obě poloviny. Jsou-li tu však mimo ně také děti, které byly otcem nebo matkou nebo každým z nich zplozeny v jiném manželství, dostane se dětem od otce a matky společně zplozeným nebo jejich potomkům i se strany otcovy i se strany matčiny náležejícího jim podílu, rovného podílu sourozenců polorodých.

§ 737

Nezanechal-li některý ze zemřelých rodičů zůstavitelových ani dětí ani potomků, připadne celé dědictví druhému, dosud žijícímu rodiči. Není-li ani tento na živu, rozdělí se celé dědictví mezi jeho děti a potomky podle zásad právě uvedených.

3. třída: Dědové a báby a jejich potomstvo;

§ 738

Zemřeli-li rodiče zůstavitelovi bez potomků, napadne dědictví třídě třetí, totiž: zůstavitelovým dědům a bábám a jejich potomstvu. Dědictví dělí se pak na dva stejné díly. Polovina náleží rodičům otcovým a jejich potomkům, druhá rodičům matčiným a jejich potomkům.

§ 739

Každá z těchto polovin dělí se rovným dílem mezi dědy a báby jedné a druhé strany, jsou-li oba dosud na živu. Je-li mrtev některý z dědů nebo bab, nebo jsou-li oba mrtvi na té či oné straně, rozdělí se polovina této straně připadající mezi děti a potomky těchto dědů a bab podle oněch zásad, podle nichž jest děliti ve druhé třídě celé dědictví mezi děti a potomky rodičů zůstavitelových (§ § 735-737).

§ 740

Jsou-li na straně otcovské nebo na straně mateřské děd i bába mrtvi a ani po dědici, ani po bábě této strany nezůstali potomci, pak připadne celé dědictví ještě žijícímu dědovi a bábě druhé strany, nebo po jejich smrti pozůstalým dětem a potomkům.

Čtvrté pokolení: praděd a prabába.

§ 741

§ 741. Vymřelo-li zcela pokolení třetí, jsou pradědové a prabáby zůstavitele povoláni k zákonné dědické posloupnosti. Na dědy a báby otce zůstavitelova připadá jedna polovice dědictví, na dědy a báby matky druhá polovice. O každou polovici dědictví rozdělí se obojí dědové a báby rovnými díly. Není-li tu jednoho děda nebo báby, připadne osmina dědictví této straně náležející pozůstalému dědovi nebo bábě. Není-li tu jednoho děda a báby, povoláni jsou k jejich čtvrtině druhý děd a bába téhož rodiče zůstavitelova.

Není-li tu obou dědův a báb jednoho rodiče zůstavitelova, povoláni jsou k polovici pozůstalosti na ně připadající dědové a báby druhého rodiče touž měrou jako k polovici pozůstalosti, která jim bezprostředně připadne.

§ 742

zrušen

§ 743

zrušen

5. třída: Druzí pradědové a jejich potomci

§ 744

zrušen

§ 745

zrušen

§ 746

zrušen

§ 747

zrušen

6. třída: třetí prarodiče a jejich potomci

§ 748

zrušen

§ 749

zrušen

§ 750

Je-li kdo se zůstavitelem příbuzný s více než jedné strany, má s každé strany totéž dědické právo, které mu náleží jako příbuznému s té které strany o sobě (§ 736).

Vyloučení vzdálenějších příbuzných.

§ 751

Na tato čtyři pokolení manželského příbuzenstva obmezuje se právo dědické posloupnosti v příčině jmění volně dělitelného.

II. Zákonné právo dědické dětí legitimovaných.

(§ 752-753)

§ 752

Děti, narozené mimo manželství a legitimované dodatečným sňatkem svých rodičů, jakož i ony, které mají zvláštní výhodu § 160 přes to, že při sňatku jejich rodičů byla tu překážka, mají také vzhledem k zákonné dědické posloupnosti práva dětí manželských s omezeními obsaženými v témž § 160 a v § 161.

§ 753

Dítěti nemanželskému, legitimovanému dobrodiním zákonodárcovým, náleží zákonné právo dědické k pozůstalosti otcově jen tehdy, bylo-li legitimováno na žádost otcovu, aby k volně zděditelnému jmění mělo stejná práva s dětmi manželskými.

III. Nemanželských dětí.

(§ 754)

§ 754

Co se týče matky a příbuzných matčiných, mají nemanželské děti při zákonité dědické posloupnosti ku jmění volně děditelnému táž práva jako děti manželské. K pozůstalosti otcově a otcovských příbuzných nemají nemanželské děti žádné zákonité dědické posloupnosti.

IV. Osvojenců.

(§ 755)

§ 755

Osvojenci mají při zákonné posloupnosti dědické ve volně zděditelném jmění toho, jenž je přijal za své, stejné právo jako děti manželské. Pokud se týče jeho příbuzných nebo manžela, bez jehož přivolení osvojení se stalo, nemají dědického práva. Podrží však dědické právo zákonné ke jmění svých přirozených rodičů a příbuzných (§ 183).

V. Dědické právo rodičů po dětech uvedených v §§ 752-754.

(§ 756)

§ 756

Rodiče mají k pozůstalosti svých legitimovaných nebo před zákonem zvláštní výhody požívajících nemanželských dětí totéž vzájemné právo, které propůjčeno jest dětem k pozůstalosti jejich rodičů (§§ 752 až 754). Ke jmění dítěte mimo manželství zůstalého náleží dědická posloupnost toliko matce a jejím příbuzným. Otec a jeho příbuzní jsou z této posloupnosti vyloučeni. Též osvojitelé nemají žádného zákonného dědického práva k pozůstalosti osvojeného dítěte. Tato pozůstalost připadne podle zákonité dědické posloupnosti jeho příbuzným.

VI. Zákonné právo dědické manžela.

(§ 757-761)

§ 757

Manžel, jenž zůstavitele přečká, jest vedle dětí zůstavitelových a jejich potomků zákonným dědicem čtvrtiny pozůstalosti. Vedle rodičů zůstavitelových a jejich potomků nebo vedle děda a báby jest zákonným dědicem polovice pozůstalosti. Jsou-li tu vedle děda a báby potomci zemřelého děda a báby, obdrží mimo to manžel z druhé polovice dědictví onen díl, který by podle §§ 739 a 740 připadl potomkům zemřelého děda a báby. Ve všech případech započte se do dědického podílu manželova to, co mu náleží ze jmění zůstavitelova podle svatebních smluv nebo dědické smlouvy.

Není-li tu ani zákonných dědiců prvního a druhého pokolení, ani děda a báby, obdrží manžel, který zůstal na živu, celé dědictví.

§ 758

Vedle dědického podílu náležejí manželu na živu zůstalému jako přední odkaz movité věci k manželské domácnosti patřící, vedle dětí zůstavitelových však toliko to, čeho k vlastní potřebě jest mu třeba.

§ 759

Manžel z vlastní viny rozvedený nemá žádného zákonného dědického práva a žádného nároku na zákonný přední odkaz.

Obé jest manželu na živu zůstalému odepřeno i tenkráte, když zůstavitel podal již žalobu na rozvod nebo rozloučení manželství na základě viny druhého a žalobě se vyhoví.

Pozůstalost bez dědiců.

§ 760

Není-li tu žádné k dědické posloupnosti oprávněné osoby nebo nezíská-li někdo dědictví, připadne pozůstalost jako statek bez dědiců státu.

Odchylky od obecné dědické posloupnosti.

§ 761

Odchylky od zákonné posloupnosti dědické, o níž je v této hlavě ustanoveno, týkající se selských statků a pozůstalosti duchovních osob, jsou obsaženy v politických zákonech.

HLAVA ČTRNÁCTÁ

O dílu povinném a o vpočtení do dílu povinného nebo dědického. (§ 762-796)

Kterým osobám jakožto nepominutelným dědicům
přináleží díl povinný.

§ 762

Osobami, na něž zůstavitel v posledním pořízení musí dědickým dílem pamatovati, jsou jeho děti a, není-li jich, jeho rodiče.

§ 763

Názvem děti rozumějí se podle obecného pravidla (§ 42) také vnuci a pravnuci, názvem rodiče všichni dědové a báby. Není rozdílu mezi mužským a ženským pohlavím, mezi manželským a nemanželským zrozením, jakmile by pro tyto osoby vzniklo právo a pořadí zákonné posloupnosti dědické.

§ 764

Dědický díl, jež jsou tyto osoby oprávněny požadovati, nazývá se: díl povinný; ony samy v tomto ohledu zovou se dědici nepominutelnými.

V jaké částce.

§ 765

Jako povinný díl určuje zákon pro každé dítě polovinu toho, co by mu připadlo při dědické posloupnosti podle zákona.

§ 766

V řadě vzestupné náleží každému nepominutelnému dědici jakožto povinný díl třetina toho, co by dostal při dědické posloupnosti podle zákona.

a s jakými omezeními.

§ 767

Kdo se zřekl dědického práva, kdo jest podle předpisů obsažených v osmé hlavě z dědického práva vyloučen nebo po právu zůstavitelem vyděděn, nemá nároku na povinný díl a při vyměření jeho hledí se naň tak, jako kdyby ho vůbec nebylo.

Požadavky vydědění po právu.

§ 768

Dítě může býti vyděděno:

1.

zrušen

2.

když nechalo zůstavitele bez pomoci v nouzi;

3.

bylo-li pro zločin odsouzeno k žaláři doživotnímu nebo dvacetiletému;

4.

vede-li vytrvale život, který se příčí veřejné mravnosti.

§ 769

Z těchto důvodů mohou býti také rodiče vyloučeni z povinného dílu, a zejména i tehdy, jestliže úplně zanedbali výchovu dítěte.

§ 770

Vůbec může býti nepominutelnému dědici posledním pořízením odňat povinný díl i pro takové činy, které činí dědice podle § § 540-542 nehodným dědického práva.

§ 771

Příčina vydědění musí býti vždy dědicem dokázána, ať již zůstavitel ji vyjádřil či nikoliv, a odůvodněna slovy nebo smyslem zákona.

§ 772

Vydědění zrušuje se jen výslovným odvoláním, učiněným v zákonité formě.

§ 773

Je-li při velmi zadluženém nebo marnotratném nepominutelném dědici pravděpodobná obava, že by povinný díl, který mu přináleží, byl zcela nebo z největší části pro jeho děti ztracen, může mu býti zůstavitelem povinný díl odňat, ale jen tak, že bude zůstaven dětem tohoto nepominutelného dědice.

Jak má býti povinný díl zůstaven.

§ 774

Povinný díl může býti zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu i bez výslovného označení jako povinný díl. Ale musí zůstati nepominutelnému dědici zcela volný. Neplatna jest každá výminka nebo závada jej omezující. Zůstaví-li se nepominutelnému dědici větší dědický díl, může se omezení vztahovati jen na část, která přesahuje povinný díl.

Právní prostředek nepominutelného dědice:
a) při bezprávném vydědění nebo zkrácení na díle povinném;

§ 775

Nepominutelný dědic, který byl vyděděn bez splnění podmínky předepsané v § 768-773, může požadovati plný díl povinný, který mu náleží, a byl-li zkrácen na čisté částce povinného dílu, žádati jeho doplnění.

b) při úplném opomenutí.

§ 776

Jestliže jedno z několika dětí, o nichž zůstaviteli bylo známo, že jsou na živu, jest úplně mlčky opomenuto, může rovněž požadovati jen povinný díl.

§ 777

Dá-li se však z okolností dokázati, že opomenutí jednoho z několika dětí pochází jen z toho, že zůstaviteli nebylo známo, že toto jest na živu, není opomenutý povinen spokojiti se s dílem povinným, nýbrž může požadovati dědický podíl, jaký připadá tomu z nepominutelných dědiců, jemuž nejméně bylo dopřáno; je-li však ustanoven jediný ještě zbývající nepominutelný dědic nebo jestliže všichni ostatní jsou povoláni rovným dílem, může požadovati stejný podíl dědický.

§ 778

Má-li zůstavitel jediného nepominutelného dědice a opomene-li jej z omylu výše uvedeného mlčením, nebo dostane-li bezdětný zůstavitel teprve potom, když byl projevil poslední vůli, nepominutelného dědice, na nějž nebylo předem pamatováno, zapraví se poměrně jen odkazy, určené pro veřejné ústavy, pro odměnu za vykonané služby nebo pro zbožné úmysly, v částce, nepřesahující čtvrtiny čisté pozůstalosti; všechna ostatní zařízení poslední vůle však úplně pozbudou moci. Zemřel-li však nepominutelný dědic před zůstavitelem, nabudou své moci znovu.

§ 779

Zemře-li dítě před zůstavitelem a zanechá-li potomky, nastoupí vzhledem k dědickému právu tito mlčky opomenutí potomci na místo dítěte.

§ 780

Potomci vyděděného dítěte mohou žádati toliko povinný díl, a to i tehdy, když vyděděný zůstavitele přežil.

§ 781

Bude-li mlčky opomenut nepominutelný dědic z řady vzestupné, může vždy žádati z podstaty jen povinný díl.

§ 782

Může-li dědic dokázati, že nepominutelný dědic, který byl mlčením opominut, dopustil se něčeho z důvodů vydědění, uvedených v § § 768-770; pokládá se opomenutí za mlčky učiněné právní vydědění.

Kdo má přispěti k úhradě dědického a povinného dílu.

§ 783

Ve všech případech, kdy nepominutelnému dědici patřičný díl dědický nebo povinný nebyl vyměřen vůbec nebo nikoliv úplně, musí jak ustanovení dědicové, tak i odkazovníci přispěti poměrně k úplnému vyrovnání.

Způsob vyměření a výpočtu povinného dílu.

§ 784

Správné vypočtení povinného dílu vyhledává, aby byly přesně popsány a odhadnuty všechny věci movité a nemovité k pozůstalosti náležející, všechna práva i pohledávky, které zůstavitel směl svobodně zanechati svým nástupcům, ba i vše, co dědic nebo odkazovník pozůstalosti dluhuje. Nepominutelní dědicové mají na vůli, účastniti se odhadu a činiti při tom připomínky. Nemohou však naléhati, aby věci pozůstalostní byly prodány dražbou k účelu vyhledání pravé jejich hodnoty. Dluhy a jiné závazky, které vázly na jmění již za života zůstavitelova, buďtež od podstaty odpočteny.

§ 785

Žádá-li za to dítě mající právo k dílu povinnému, buďte při výpočtu pozůstalosti připočtena darování, která zůstavitel učinil mezi živými. Dar budiž připočten k pozůstalosti hodnotou, která je rozhodna pro započítání podle § 794.

Nesluší hleděti k darováním, která zůstavitel učinil v době, kdy neměl dětí majících právo k dílu povinnému, pak k darováním, která učinil zůstavitel z důchodů jmění bez ztenčení jmění kmenového, jakož i k darováním, kterými bylo dostiučiněno povinnosti mravní nebo zřetelům slušnosti nebo k darováním k účelům obecně prospěšným, konečně k darováním, která byla poskytnuta osobám nemajícím práva k dílu povinnému více než dvě léta před smrtí zůstavitelovou. Při darováních mezi manžely nezačne se lhůta před rozloučením manželství nebo rozvodem.

§ 786

Povinný díl vypočítá se beze zřetele na odkazy a na jiné závady, vznikající z poslední vůle. Až do skutečného přidělení jest pozůstalost pokládati co do zisku a ztrát za statek poměrně společný hlavním a nepominutelným dědicům.

Vpočtení do povinného dílu,

§ 787

Vše, čeho nepominutelní dědicové z pozůstalosti skutečně nabyli odkazy nebo jinými opatřeními zůstavitelovými, započte se při určování jejich povinného dílu.

Sluší-li při vyměření dílu povinného připočítati darování, musí si každý nepominutelný dědic dáti započísti na zvýšení dílu povinného tím způsobené, dary podle § 785 vpočítatelné, které byl obdržel od zůstavitele sám.

§ 788

Co dal zůstavitel za života své dceři nebo vnučce jako věno, svému synovi nebo vnuku jako výbavu nebo přímo k nastoupení úřadu nebo jakékoli živnosti, anebo čeho použil k zaplacení dluhů zletilého dítěte, vpočte se do povinného podílu.

§ 789

Na povinný díl rodičů buď započtena záloha jen pokud nebyla poskytnuta jako zákonná podpora (§ 154).

nebo do podílu dědického při zákonné posloupnosti dědické.

§ 790

Při dědické posloupnosti dětí podle poslední vůle nastane vpočtení jen tehdy, je-li zůstavitelem výslovně nařízeno. Naproti tomu musí si dítě i při dědické posloupnosti podle zákona dáti vpočísti to, co od zůstavitele přijalo za jeho života k výše (§ 788) uvedeným účelům. Vnukovi vpočte se do dědického podílu nejen to, co sám přímo dostal, nýbrž i to, co takovým způsobem dostali jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje.

§ 791

Co rodiče kromě uvedených případů dítěti poskytli, považuje se, když rodiče si výslovně nevyhradili navrácení, za darování a nevpočítává se.

§ 792

Rodiče mohou dítěti také při dědické posloupnosti podle zákona výslovně prominouti vpočtení. Jestliže by však nutné vychování a zaopatření ostatních dětí nemohlo býti ani z jejich vlastního jmění, ani ze jmění rodičů uhrazováno, musí si dítě to, co předem přijalo k účelům uvedeným v § 788, dáti vpočísti v té míře, pokud to jest nezbytno pro vychování a zaopatření sourozenců.

§ 793

Vpočtení toho, co bylo přijato, do dědického podílu děje se tak, že každé dítě ještě před dělením dostane částku stejnou. Nestačí-li k tomuto pozůstalost, nemůže sice dítě, jemuž se dříve dostalo výhod, ucházeti se o dědický podíl, ale nemůže také býti přinuceno, aby něco vrátilo.

§ 794

Při každém vpočtení, nezáleželo-li to, co bylo přijato, v hotových penězích, nýbrž v jiných věcech movitých nebo nemovitých, určuje se hodnota poslednější podle doby přijetí, prvnějších naproti tomu podle doby dědického nápadu.

Nárok nepominutelného dědice na nutné zaopatření,

§ 795

Nepominutelnému dědici, i když byl podle zákona vyloučen ze svého povinného dílu, musí vždy přece býti vyměřeno nutné zaopatření.

a manžela na slušné zaopatření.

§ 796

Manžel nemá sice práva na povinný díl, náleží mu však, pokud nevstoupí do druhého manželství, nedostávající se slušná výživa, pokud není uhrazena jeho zákonitým dědickým podílem nebo zaopatřením, které bylo smluveno pro případ, když by druhého manžela přečkal, nebo posledním pořízením bylo mu poskytnuto. V případech v § 759 uvedených nemá též žádného nároku na výživu z pozůstalosti.

HLAVA PATNÁCTÁ

O ujetí se držby dědictví. (§ 797-824)

Podmínky právního ujetí se držby dědictví.

§ 797

Nikdo nesmí dědictví svémocně vzíti v držení. Dědické právo musí se před soudem projednati a jím musí býti provedeno odevzdání pozůstalosti, t.j. převedení v právní držbu.

§ 798

Pokud má soud v případě úmrtí jednati z moci úřední a jaké lhůty a opatrnosti při tomto projednávání mají se zachovávati, ustanovují předpisy zvláštní, vydané o soudním řízení. Zde se stanoví, co jest činiti dědici nebo tomu, kdo jinak má nárok vůči pozůstalosti, aby dosáhl držby toho, co mu náleží.

Prokázání právního důvodu: přihláška dědická.

§ 799

Kdo chce dědictví vzíti v držbu, musí soudu prokázati právní důvod, zda mu připadá podle posledního pořízení, podle platné smlouvy dědické nebo podle zákona, a výslovně se vyjádřiti, že dědictví přijímá.

§ 800

Nastoupení v dědictví čili přihláška dědická musí zároveň obsahovati, zda se děje bezvýhradně nebo s výhradou právního dobrodiní soupisu.

Účinek přihlášky bezvýhradné,

§ 801

Bezvýhradná přihláška dědická má za následek, že dědic musí ručiti všem věřitelům zůstavitelovým za jejich pohledávky a všem odkazovníkům za jejich odkazy, byť i pozůstalost nestačila.

a přihlášky podmíněné.

§ 802

Nastoupí-li se v pozůstalost s výhradou právního dobrodiní soupisu, bude soudem ihned proveden soupis na účet podstaty. Takový dědic je věřitelům a odkazovníkům jen potud zavázán, pokud pozůstalost stačí na pohledávky jejich i jeho vlastní, jež mu náležejí kromě práva dědického.

Oprávnění k podmíněnému nebo nepodmíněnému nastoupení neb odmítnutí dědictví.

§ 803

Zůstavitel nemůže dědici odepříti výhrady tohoto právního dobrodiní, ani zakázati zřízení soupisu. Ano ani vzdání se ho, učiněné v dědické smlouvě mezi manžely, nemá účinku.

§ 804

Zřízení soupisu může býti požadováno také tím, komu náleží povinný díl.

§ 805

Kdo může svá práva sám spravovati, má na vůli ujmouti se dědictví bezpodmínečně nebo s výhradou shora uvedeného právního dobrodiní, anebo se ho i vzdáti. Poručníci a opatrovníci mají dbáti předpisů daných na příslušném místě (§ 233).

§ 806

Dědic nemůže svoji soudní dědickou přihlášku ani odvolati, ani bezvýhradnou změniti a vyhraditi si právní dobrodiní soupisu.

§ 807

Přihlásí-li se z několika spoludědiců za dědice někteří bezpodmínečně, jiní však nebo i jen jeden z nich s výhradou zmíněného právního dobrodiní; budiž zřízen inventář a dědická přihláška, omezená na tuto výhradu budiž vzata za základ pozůstalostního řízení. V tomto, jakož i ve všech případech, kdy musí být zřízen soupis, požívá právního dobrodiní soupisu i ten, kdo se přihlásil k dědictví bezpodmínečně, pokud mu nebylo dědictví odevzdáno.

§ 808

Je-li za dědice ustanoven někdo, komu by náleželo i bez posledního pořízení právo dědické zcela nebo z části, není oprávněn dovolati se dědické posloupnosti podle zákona a tím zmařiti projev poslední vůle. Musí buď nastoupiti dědictví podle poslední vůle, anebo úplně se ho zříci. Osoby však, jimž náleží povinný díl, nemohou odmítnouti dědictví s výhradou jejich povinného dílu.

Přechod dědického práva.

§ 809

Zemře-li dědic dříve, než nastoupil nebo odmítl dědictví, jež mu napadlo, vstoupí jeho dědicové v právo dědictví přijmouti nebo odmítnouti, jestliže jich zůstavitel nevyloučil nebo neustanovil jiných náhradníků (§ 537).

Opatření před odevzdáním dědictví:
a) Správa;

§ 810

Jestliže dědic při nastoupení dědictví dostatečně prokáže svoje dědické právo, ponechá se mu opatrování a používání pozůstalosti.

b) Zajištění neb uspokojení věřitelů;

§ 811

O zajištění nebo uspokojení věřitelů zůstavitelových nebude soudem pečováno více, než oni sami žádají. Věřitelé však nejsou povinni vyčkati přihlášky dědické. Mohou podati svoje nároky vůči podstatě a žádati, aby k jejímu zastupování ustanoven byl opatrovník, proti němuž by mohli své pohledávky provésti.

c) Oddělení pozůstalosti od jmění dědicova;

§ 812

Obává-li se věřitel dědictví, odkazovník nebo nepominutelný dědic, že by mohl býti ohrožen na své pohledávce sloučením pozůstalosti se jměním dědicovým, může před odevzdáním žádati, aby dědictví bylo od jmění dědicova odděleno, soudně uschováno nebo opatrovníkem spravováno, jeho nárok na něm byl zaznamenán a zapraven. Ale v takovém případě neručí již mu dědic vlastním jměním, i když se přihlásil jako dědic bezvýhradně.

d) Svolání věřitelů pozůstalosti.

§ 813

Dědici neb ustanovenému opatrovníku pozůstalosti je volno požádati, aby k vyhledání stavu dluhů vydána byla vyhláška, kterou se všichni věřitelé svolají na dobu přiměřenou okolnostem, aby ohlásili a doložili svoje pohledávky, a až do uplynutí lhůty zastaviti uspokojení věřitelů.

Účinek svolání;

§ 814

Účinek tohoto soudního svolání jest, že věřitelům, kteří se v ustanovené lhůtě nepřihlásili, nenáleží vůči pozůstalosti, byla-li tato vyčerpána zaplacením ohlášených pohledávek, žádný další nárok, pokud jim nepřísluší právo zástavní.

neb opomenutí téhož.

§ 815

Opomene-li dědic povolenou mu opatrnost soudního svolání nebo uspokojí-li ihned některé z hlásících se věřitelů, bez ohledu na práva ostatních, a zůstanou-li někteří věřitelé nevyplaceni, protože pozůstalost nestačí, ručí jim bez zřetele na dědickou přihlášku s výhradou celým svým jměním tou měrou, pokud by byli dostali zaplacení, kdyby bylo bývalo použito pozůstalosti k uspokojení věřitelů podle zákonného pořádku.

e) Výkaz o splnění poslední vůle buď od vykonavatele závěti;

§ 816

Ustanoví-li zůstavitel vykonavatele (exekutora) své poslední vůle, záleží na něm, zda se uváže v tento úkon. Převzal-li jej, jest povinen buď sám jako zmocněnec nařízení zůstavitelova provésti, nebo pohnati otálejícího dědice k jejich provedení.

nebo od dědice.

§ 817

Nebyl-li vykonavatel poslední vůle jmenován nebo nepodrobí-li se jmenovaný tomuto úkolu, jest přímo na dědici, aby vůli zůstavitelovou pokud možno splnil nebo splnění zajistil, a aby se o tom vykázal soudu. Pokud se týče určených odkazovníků, má pouze doložiti, že je zpravil o odkazu, který jim připadá (§ 688).

§ 818

Co má dědic, dříve než může získati držby dědictví, zapraviti na dávkách a co má prokázati v případě, že jeho zůstavitel měl nějaké účty vyrovnati se státním erárem, o tom zvláštní předpis obsahují nařízení politická.

Kdy se má dědictví odevzdati.

§ 819

Jakmile na základě došlé přihlášky dědické bude soudem uznán dědic po právu a budou jím splněny povinnosti, odevzdá se mu dědictví a projednání se uzavře. Ostatně jest na dědici, chce-li se domoci převodu vlastnictví věcí nemovitých, aby zachoval předpis § 436.

Ručení spoludědiců.

§ 820

Několik dědiců, kteří nastoupili ve společné dědictví bez právního dobrodiní soupisu, ručí i po odevzdání všem věřitelům dědictví a odkazovníkům všichni za jednoho a jeden za všechny. Vzájemně však jsou si povinni přispěním dle poměru svých podílů dědických.

§ 821

Jestliže spoludědicové užili právního dobrodiní soupisu, jsou povinni ručiti před odevzdáním věřitelům dědictví a odkazovníkům podle § 500. Po nastavším odevzdání ručí každý jednotlivec o sobě za břemena, nepřesahující podstaty dědictví, jen dle poměru svého podílu dědického.

Zajišťovací prostředky věřitelů dědicových.

§ 822

Před odevzdáním pozůstalosti mohou věřitelé dědicovi vésti exekuci jen na jednotlivé části pozůstalosti, jimiž soud pozůstalostní dovolil dědici volně nakládati.

Žaloby dědické.

§ 823

Také po obdrženém odevzdání pozůstalosti může se ten, kdo tvrdí, že má dědické právo lepší nebo stejné, domáhati na tom, kdo pozůstalost vzal v držbu, odstoupení nebo rozdělení dědictví. Vlastnictví jednotlivých dědických kusů nelze se domáhati dědickou, nýbrž vlastnickou žalobou.

Účinky těchže.

§ 824

Bude-li žalovaný přidržen k postoupení pozůstalosti celé nebo z části, budou posouzeny nároky na vrácení plodů držitelem vzatých nebo na náhradu nákladů, vynaložených od něho na pozůstalost, dle oněch zásad, které jsou vůbec ustanoveny v hlavě o držbě se zřetelem k poctivému nebo nepoctivému držiteli. Třetí poctivý držitel nezodpovídá nikomu za dědické kusy, jichž mezitím získal.

HLAVA ŠESTNÁCTÁ

O společenství vlastnictví a jiných věcných práv. (§ 825-858)

Vznik společenství.

§ 825

Kdykoli vlastnictví téže věci nebo jedno- a totéž právo nedílně náleží několika osobám; je tu společenství. Zakládá se na náhodné události; na zákoně; na posledním pořízení; nebo na smlouvě.

§ 826

Podle rozdílnosti pramenů, z nichž společenství vzniká, dostávají i práva a povinnosti účastníků své bližší určení. Zvláštní předpisy o společenství statků, které vzniká smlouvou, jsou obsaženy v dvacáté sedmé hlavě.

§ 827

Kdo si činí nárok na podíl ze společné věci, musí dokázati své právo, jestliže je ostatní účastníci popírají.

Společná práva podílníků.

§ 828

Pokud se všichni podílníci shodují, představují jen jednu osobu a mají právo společnou věcí podle libosti vládnouti. Jakmile se neshodují, nemůže žádný podílník na společné věci učiniti změnu, kterou by se dotýkal podílu druhého.

Práva podílníka k jeho podílu.

§ 829

Každý podílník jest úplným vlastníkem svého podílu. Pokud neporušuje práv svých společníků, může podíl nebo užitky z něho podle své vůle a neodvisle zastaviti, odkázati nebo jinak zciziti (§ 361).

§ 830

Každý podílník jest oprávněn naléhati na vyúčtování a na rozdělení výnosu. Zpravidla může žádat i zrušení společenství; nikoli však nevčas nebo na újmu ostatních. Proto musí si dáti líbiti okolnostem přiměřený odklad, jemuž nelze se snadno vyhnouti.

§ 831

Zavázal-li se podílník, že ve společenství dále zůstane, nemůže sice před uplynutím času vystoupiti, ale tento závazek zrušuje se jako jiné závazky a nevztahuje se na dědice, když tito sami k tomu nesvolili.

§ 832

Také nařízení třetí osoby, kterým je věc určena pro společenství, musí sice býti zachováváno prvými podílníky, ale nikoliv jejich dědici. Závazek ku stálému společenství nemůže obstáti.

Práva podílníků ke společné věci:
a) se zřetelem k hlavní věci;

§ 833

Držba a správa společné věci přísluší všem podílníkům vespolek. V záležitostech, které se týkají jen řádné správy a řádného užívání hlavní věci, rozhoduje většina hlasů, které se nepočítají podle osob, nýbrž podle poměru podílů účastníků.

§ 834

Při důležitých změnách však, které byly navrženy pro zachování nebo lepší užívání hlavní věci, mohou přehlasovaní žádati zajištění pro případ budoucí škody; nebo, bude-li toto odepřeno, vystoupení ze společenství.

§ 835

Nechtějí-li vystoupiti; nebo stalo-li by se vystoupení nevčas; má rozhodnouti los, rozsudí nebo, pokud by se na tom jednomyslně neshodli, soudce, zda-li změna má nastati bezpodmínečně, nebo na zajištění, či nikoliv. Tyto způsoby rozhodování nastávají také při rovnosti hlasů společníků.

§ 836

Má-li býti zřízen správce společných věcí, rozhodne o jeho výběru většina hlasů a, není-li jí, soudce.

§ 837

Správce společného statku pokládá se za zmocněnce. Jest jednak povinen klásti řádné účty, jednak ale oprávněn odúčtovati všechny užitečně vynaložené výlohy. To platí i tenkráte, spravuje-li podílník společný statek bez příkazu ostatních účastníků.

§ 838

Přenechá-li se správa několika osobám, rozhoduje také mezi nimi většina hlasů.

b) k užitkům a břemenům;

§ 839

Společné užitky a břemena vyměřují se podle poměru podílů. Vzejde-li pochybnost, pokládají se všechny podíly za stejně velké; kdo tvrdí opak, musí jej dokázati.

§ 840

Zpravidla buďtež docílené užitky rozděleny v původním stavu. Není-li však tento způsob rozdělování možným; je každý oprávněn naléhati na prodej veřejnou dražbou. Stržená cena rozdělí se poměrně účastníkům.

c) k rozdělení.

§ 841

Při rozdělování společné věci, které nastává po zrušeném společenství, neplatí většina hlasů. Rozdělení musí se státi ku spokojenosti každého společníka. Nemohou-li se shodnouti; rozhodne los nebo rozsudí nebo, neshodnou se jednomyslně na určení jednoho nebo druhého z těchto rozhodovacích způsobů, soudce.

§ 842

Rozsudí nebo soudce rozhodne také, má-li při dělení pozemků nebo staveb některý podílník zapotřebí nějaké služebnosti, aby mohl svého podílu používati, a pod jakou podmínkou se mu má tato povoliti.

§ 843

Není-li možno společnou věc buď vůbec nebo bez značného znehodnocení rozděliti, budiž, a to i když jen jeden podílník to žádá, prodána soudní dražbou a stržený peníz rozdělen mezi podílníky.

§ 844

Služebností, mezníků a listin, jichž třeba společně užívati, nelze děliti. Listiny uloží se, není-li nějaké závady, u nejstaršího účastníka. Ostatní účastníci obdrží na svůj náklad ověřené opisy. Není-li jinaké dohody, trvají pozemkové služebnosti ve prospěch všech účastníků dále; služebnost však nesmí se tím rozšířiti nebo státi se pro služebný statek obtížnější. Prospívá-li výkon služebnosti toliko jednotlivým částem, ostatní části práva pozbudou.

§ 845

Při rozdělování pozemků musí býti obapolné hranice podle rozličné polohy zřetelně a nezměnitelně vyznačeny sloupy, mezníky nebo koly. Řeky, hory a silnice jsou přirozenými hranicemi. Aby se předešlo podvodu a omylu, mají býti do kamenů, sloupů nebo kolů, které skutečně k označení slouží, vtesány nebo pod nimi zakopány křížky, erby, čísla nebo jiná znamení.

§ 846

O vykonaném rozdělení buďte zřízeny listiny. Podílník na nemovité věci nabude věcného práva ku svému podílu také teprve tím, že se listina o tom zřízená vloží do veřejných knih (§ 436).

§ 847

Rozdělení jakéhokoliv společného statku o sobě nemůže třetí osobě býti na újmu; osoba ta může užívati zástavního práva služebnosti a jiných práv věcných, jež jí příslušejí, po rozdělení jako dříve. Týká-li se však výkon pozemkové služebnosti toliko části věci, zanikne právo k ostatním částem.

§ 848

Také osobní práva, která příslušejí třetí osobě, proti společenství, zachovají přes nastalé vystoupení některého ze společníků svoji moc. Rovněž nemůže ten, kdo společenství něco dluhuje, zapraviti dluh jednotlivým společníkům. Takové dluhy odvésti jest celému společenství nebo tomu, kdo společnost řádně představuje.

§ 848a

Poskytuje-li nějaká služebnost nebo jiné reálné břemeno právo k užitkům, může, když dělí se panující pozemek, každá z oprávněných osob a když dělí se zmíněný pozemek, každá z obtížených osob žádati, aby vykonávání upraveno bylo soudem. Vykonávání buď upraveno hledíc k povaze a k účelovému určení práva jakož i k poměru velikosti a hospodářské zvláštnosti jednotlivých částí nemovitosti beze stížení břemene, tak, aby se to srovnávalo slušně s veškerými zájmy.

§ 849

Toho, co až dosud bylo ustanoveno o společenství vůbec, použíti lze také na práva věci rodině jako společenstvu náležející, např. nadace, svěřenství a pod.

O obnově a opravě hranic

§ 850

Byly-li mezníky mezi dvěma pozemky čímkoli porušeny tak, že by se mohly státi naprosto neznatelnými, nebo jsou-li hranice skutečně již neznatelny nebo sporny, jest každý ze sousedů oprávněn žádati, aby hranice byly soudem obnoveny nebo opraveny. Za tou příčinou buďte sousedé obesláni k jednání v řízení nesporném s upozorněním, že hranice bude stanovena a vymezena i tehdy, když by obeslaný se nedostavil.

§ 851

Staly-li se hranice skutečně již takovými, že jich nelze rozeznati nebo jsou-li sporny, budou stanoveny podle poslední pokojné držby. Nelze-li jí zjistiti, rozdělí soud spornou plochu dle slušného uvážení.

Pokud každé straně nadále jest vyhrazeno uplatniti své lepší právo v řízení sporném, bude zvláště stanoveno.

§ 852

Nejdůležitější pomůcky při úpravě hranic jsou: vyměření a popsání nebo také okreslení sporného pozemku; pak k tomu se vztahující veřejné knihy a jiné listiny; konečně výpovědi svědků věcí znalých a dobré zdání, dané znalci po ohledání.

§ 853

Náklady řízení buďte zapraveny sousedy dle míry jejich pomezních čar. Navrhovatel ponese náklady řízení, vyjde-li z jednání na jevo, že obnova nebo oprava hranic nebyla nutna, poněvadž hranice nebyla popírána nebo že byla dostatečně znatelna, nebo poněvadž jiní účastníci byli ochotni, dáti ji vymeziti mimosoudně. Náklady zastupování ponese zastoupený sám.

Byl-li podnět k řízení dán rušením pokojné držby, může soud uložiti náklady zcela nebo částečně straně, jež spor způsobila.

Domněnka společenství.

§ 854

Brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.

§ 855

Každý podílník může společné zdi užívati na své straně až do polovice tloušťky, i udělati slepé dveře a skříně ve zdi tam, kde na druhé straně dosud žádných není. Stavení však nesmí se komínem, ohništěm nebo jinými zařízeními vydávati v nebezpečí, ani jakkoli překážeti sousedovi v užívání jeho podílu.

§ 856

Všichni spoluvlastníci přispívají poměrně na udržování takových společných rozhrad. Kde jsou tyto dvojité, nebo kde vlastnictví je rozděleno, zapraví každý udržovací výlohy za to, co náleží jemu samotnému.

§ 857

Je-li postavení rozhrady takovým, že cihly, latě nebo kamení jen na jednu stranu vyčnívají nebo svah mají, anebo jsou-li pilíře, sloupy, kůly, podpěry na jedné straně zapuštěny, jest v pochybnosti na této straně nedělené vlastnictví rozhrady, ač nevychází-li opak z oboustranného zatížení, zapuštění, z jiných známek nebo jiných důkazů. Také se pokládá za výlučného držitele zdi, kdo nesporně drží zeď ve stejném směru pokračující, stejně vysokou a tlustou.

§ 858

Zpravidla nemusí výlučný držitel svoji rozpadlou zeď nebo plaňku znovu postaviti; jen tehdy musí ji v dobrém stavu udržovati, kdyby bylo se obávati, že otvorem vzejde sousedovi škoda. Každý vlastník jest však povinen pečovati o nutné uzavření svého prostranství po pravé straně svého hlavního vchodu a o oddělení od cizího prostranství.

Druhý oddíl práva k věcem
O osobních právech k věcem.

HLAVA SEDMNÁCTÁ

O smlouvách a právních jednáních vůbec (§ 859-937)

Základ osobních práv k věcem.

§ 859

Osobní práva věcná, podle nichž jeden zavázán je druhému něco plniti, vznikají buď přímo ze zákona nebo z právního jednání nebo ze vzaté škody.

Veřejné přislíbení

§ 860

Přípověď odměny za nějaký výkon nebo výsledek, jež nesvědčí určitým osobám (veřejné přislíbení) stává se závaznou, když se veřejně oznámí. Veřejné přislíbení, jímž se vypisuje cena, jest platno toliko tehdy, je-li v oznámení stanovena lhůta, ve které lze se o cenu ucházeti.

§ 860a

Až do provedení výkonu lze veřejné přislíbení odvolati formou, kterou bylo učiněno nebo formou stejně působivou nebo zvláštním sdělením, pokud přislibitel odvolacího práva v oznámení se nezřekl výslovně nebo doložením lhůty. Odvolání však nepůsobí proti tomu, kdo výkon provedl, hledě k veřejnému přislíbení, prokáže-li, že o odvolání v této době neměl vědomosti beze své viny.

§ 860b

Byl-li výkon proveden několika osobami, náleží odměna, nejde-li z veřejného přislíbení jiná vůle na jevo, tomu, kdo výkon provedl nejprve a byl-li proveden několika současně, všem rovným dílem.

Uzavření smlouvy

§ 861

Kdo projeví, že chce na někoho převésti své právo, t.j. že mu chce něco dovoliti, dáti nebo proň něco učiniti nebo se své strany něčeho opomenouti, činí nabídku; jestliže však onen jiný nabídku platně přijme, je shodnou vůlí obou stran skutkem smlouva. Pokud vyjednávání trvá a nabídka není ještě učiněna, nebo není předem ani potom přijata, nevzniká smlouva.

§ 862

Slib (nabídka) budiž přijata ve lhůtě nabizečem určené. Není-li lhůta určena, budiž nabídka učiněná mezi přítomnými nebo telefonem mezi smlouvci přijata ihned, jinaká nabídka učiněná mezi nepřítomnými budiž přijata nejdéle do okamžiku, ve kterém nabízeč předpokládaje, že nabídka došla včas, může očekávati odpověď vypravenou včas a řádně; jinak nabídla uhasne. Před uplynutím lhůty přijímací nelze nabídku odvolati. Nabídka neuhasne, jestliže jedna ze stran ve lhůtě přijímací zemře nebo se stane nezpůsobilou k právním činům, pokud nevychází z okolností jinaká vůle nabizečova.

§ 862a

Nabídka přijata je včas, jestliže projev došel nabízeče ve lhůtě přijímací. Dojde-li projev později, je smlouva skutkem, když nabízeč musil poznati, že přijetí bylo vypraveno včas a přece druhému neohlásí bez prodlení, že odstupuje.

§ 863

Vůli lze projeviti nejen výslovně slovy nebo znameními vůbec obvyklými, nýbrž i mlčky takovými činy, které, uváží-li se všechny okolnosti, nedávají rozumné příčiny pochybovati, že vůle jest.

Strany významu a účinku činů a opominutí hleděti jest k obyčejům a zvyklostem poctivého obchodu.

§ 864

Jestliže podle povahy jednání nebo zvyklosti obchodu nelze očekávati výslovného přijetí, smlouva je skutkem, když ten, komu nabídka svědčí, podle ní se zachoval ve lhůtě k tomu určené nebo okolnostem přiměřené.

Náležitosti platné smlouvy:
1. Způsobilost osob;

§ 865

Kdo nemá užívání rozumu, jakož i dítě mladší sedmi let, je nezpůsobilý slib učiniti nebo jej přijmouti. Jiné osoby pak, které závisejí na otci, poručníku nebo opatrovníku, mohou sice přijmouti slib, učiněný jen k jejich prospěchu, jestliže však přejímají břímě s tím spojené nebo samy něco slibují, závisí platnost smlouvy podle předpisů daných ve třetí a čtvrté hlavě prvého dílu zpravidla na přivolení zástupce nebo i soudu. Dokud nedojde toto přivolení, nemůže druhá strana odstoupiti, může však žádati přiměřenou lhůtu k prohlášení.

§ 866

Kdo lstivě předstírá, že je způsobilý uzavírati smlouvy, a tím oklame druhého, který se o tom nemohl snadno přesvědčiti, je povinen zadostiučiněním.

§ 867

Čeho je potřebí ku platnosti smlouvy s obcí, která je pod zvláštní péčí veřejné správy (§ 27), nebo s jejími jednotlivými členy a zástupci, vyrozuměti lze ze jejího zřízení a z politických zákonů (§ 290).

§ 868

zrušen

2. Pravé přivolení.

§ 869

Přivolení ke smlouvě musí býti projeveno svobodně, vážně, určitě a srozumitelně. Je-li projev nesrozumitelný, zcela neurčitý, nebo stane-li se přijetí za jiných podmínek, než za jakých se stala nabídka, nevzniká smlouva. Kdo, aby se obohatil na úkor druhého, užívá nejasných výrazů nebo učiní jednání na oko, je povinen zadostučiněním.

§ 870

Kdo byl druhou stranou přiveden ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou a důvodnou bázní (§ 55), není povinen státi ve slově.

§ 871

Byla-li jedna ze stran, pokud se týká obsahu projevu, který učinila nebo který došel strany druhé, na omylu týkajícím se věci hlavní nebo podstatné její vlastnosti, ke které úmysl po výtce se nesl a byl projeven, nevznikne jí povinnost, když druhá strana k omylu zavdala podnět nebo jí z okolností patrně musil napadnouti nebo ještě zavčas byl vysvětlen.

§ 872

Netýká-li se však omyl ani hlavní věci, ani podstatné její vlastnosti, nýbrž okolnosti vedlejší; zůstává smlouva vždy ještě platnou, pokud obě strany se dohodly o hlavní věci a vedlejší okolnost neprohlásily za rozhodnou; osobě uvedené v omyl budiž však původcem omylu dána přiměřená náhrada.

§ 873

Stejných zásad budiž použito také na omyl v osobě toho, komu byl slib dán; pokud bez omylu by smlouva vůbec nebyla sjednána nebo aspoň nikoli takovým způsobem.

§ 874

V každém případě musí ten, kdo dosáhl smlouvy lstí nebo nespravedlivou bázní, za škodlivé následky dáti zadostučinění.

§ 875

Jestliže třetí osoba některého ze smlouvců přivedla ke smlouvě lstí nebo nespravedlivou důvodnou bázní, nebo přiměla ho k omylnému projevu, je smlouva platna. Jen tehdy, když druhý smlouvce měl účast na jednání třetí osoby nebo o něm patrně musil věděti, platí §§ 870 až 874.

§ 876

Předchozích ustanovení (§§ 869 až 875) budiž přiměřeně užito na jinaké projevy svědčící jiným osobám.

§ 877

Kdo se domáhá zrušení smlouvy pro nedostatek přivolení, musí naproti tomu vrátiti všechno, co z takové smlouvy obdržel ku svému prospěchu.

3. Možný a dovolený obsah

§ 878

Co je přímo nemožné, nemůže býti předmětem platné smlouvy. Je-li vymíněno zároveň možné i nemožné, bude smlouva, pokud týká se prvého, platna, nejde-li ze smlouvy na jevo, že nelze žádný článek od druhého odděliti. Kdo při uzavření smlouvy o nemožnosti věděl nebo musil věděti, je povinen druhé straně, pokud o ní neplatí totéž, nahraditi škodu, kterou vzala důvěřujíc v platnost smlouvy.

§ 879

Smlouva, jež se příčí zákonnému zákazu nebo dobrým mravům, jest neplatna.

Neplatny jsou zejména tyto smlouvy:

1.

když by sobě někdo vymínil něco za vyjednání manželské smlouvy;

2.

když by právní zástupce převedl na sebe zcela nebo z části věc spornou jemu svěřenou, za plat, nebo dal si slíbiti určitou část toho, co straně bude přisouzeno;

3.

když by někdo dědictví nebo odkaz, které očekává od osoby třetí, zcizil ještě za jejího života;

4.

když by někdo, kořistě z lehkomyslnosti, tísně, slabosti rozumu, nezkušenosti nebo vzrušení mysli někoho jiného, dal sobě nebo třetímu za plnění slíbiti nebo poskytnouti plnění vzájemné, jehož majetková hodnota je v patrném nepoměru k hodnotě plnění.

§ 880

Jestliže předmět, o kterém byla učiněna smlouva, byl vzat z oběhu před jeho odevzdáním; má se věc stejně, jako by smlouva nebyla učiněna.

§ 880a

Jestliže někdo druhému slíbil plnění třetího, znamená to přípověď přímluvy u třetího, jestliže však projevil, že stojí za výsledek, je také povinen plným dostiučiněním, jestliže třetí nesplní.

Smlouvy ve prospěch osob třetích

§ 881

Dal-li si někdo slíbiti, že bude plněno třetí osobě, může žádati, aby bylo plněno třetí osobě.

Zdali a kdy také třetí osoba nabývá přímo práva, žádati od slibujícího splnění, buď posuzováno podle úmluvy, povahy a účelů smlouvy. V pochybnosti nabývá třetí osoba tohoto práva, když plnění má hlavně jí býti ku prospěchu.

Právo na plnění, které slíbil při postoupení statku přijímatel ve prospěch osoby třetí, nabývá třetí osoba, pokud není umluveno jinak, odevzdáním statku.

§ 882

Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se k věci tak, jakoby práva nebyla nabyla.

Námitky ze smlouvy má slibující také proti osobě třetí.

Forma smluv.

§ 883

Smlouva může býti sjednána ústně nebo písemně; před soudem nebo mimo týž; před svědky nebo bez nich. Tato různost formy nezpůsobuje vzhledem k závazku žádného rozdílu, vyjímajíc případy v zákoně ustanovené.

§ 884

Když strany si vyhradily užíti určité formy, platí domněnka, že před splněním této formy nechtějí býti vázány.

§ 885

Nebyla-li sice ještě sdělána řádná listina, byl-li však zřízen spis o hlavních kusech smlouvy a stranami podepsán (punktace), vzejdou tím ona práva a ony závazky, o kterých spis se vyjádřil.

§ 886

Smlouva, pro niž zákon nebo vůle stran nařizují písemnou formu, bude skutkem podpisem stran, nebo neumějí-li nebo pro vadu nemohou psáti, připojením znamení ruky ověřeného soudně nebo notářsky, nebo připojením znamení ruky přede dvěma svědky, z nichž jeden připíše jméno strany. Zřízení listiny soudní nebo notářské nahrazuje písemné uzavření smlouvy. Napodobení vlastnoručního podpisu cestou mechanickou stačí jen tam, kde je v obchodu obvyklé.

§ 887

zrušen

Společný závazek a oprávnění.

§ 888

Jestliže dvě nebo několik osob slíbí někomu stejné právo k věci nebo od někoho to přijme: jsou jak pohledávka, tak dluh rozděleny podle zásad o společenství vlastnictví.

§ 889

Kromě případů ustanovených v zákoně ručí tudíž každý z několika spoludlužníků dílné věci jen za svůj podíl a podobně musí se každý z několika společníků dílné věci spokojiti náležejícím mu podílem.

§ 890

Jde-li však o nedílné věci, může je věřitel, je-li sám, pohledávati na každém spoludlužníku. Je-li tu však několik věřitelů a jen jeden dlužník, není tento povinen vydati věc jednotlivému spoluvěřiteli, pokud nedostane jistoty; může se domáhati, aby se všichni spoluvěřitelé dohodli, nebo žádati soudní uložení věci.

Korrealita.

§ 891

Slíbí-li několik osob týž celek rukou nerozdílnou tak, že se výslovně zavazují jeden za všechny a všichni za jednoho, ručí každá jednotlivá osoba za celek. Věřitel pak má na vůli, chce-li žádati celou věc nebo podíly, které si zvolí, buď na všech spoludlužnících nebo na některých, anebo chce-li to žádati na jediném. I po podání žaloby zůstává mu, upustil-li od ní, tato volba vyhrazena; a když tím či oním spoludlužníkem bude uspokojen jen z části, může pohledávati zbytek na ostatních.

§ 892

Slíbil-li však někdo týž celek několika osobám a byly-li tyto výslovně oprávněny, že jej mohou požadovati rukou nerozdílnou, je dlužník povinen plniti celek tomu z těchto věřitelů, kdo jej nejprve za to požádá.

§ 893

Jakmile jeden spoludlužník plnil věřiteli celek, nemůže již tento nic pohledávati na ostatních spoludlužnících, a jakmile jeden spoluvěřitel byl dlužníkem zcela uspokojen, nemají již ostatní spoluvěřitelé nároku.

§ 894

Spoludlužník nemůže tím, že smluví s věřitelem obtížnější podmínky, způsobiti ostatním újmu, a úleva nebo osvobození, které dostane jeden spoludlužník pro svoji osobu, neprospívá ostatním.

§ 895

Pokud z několika spoluvěřitelů, kterým tentýž celek byl slíben k ruce nerozdílné, ten, který obdržel pro sebe celou pohledávku, ručí ostatním věřitelům, jest rozhodnouti podle zvláštních právních poměrů mezi spoluvěřiteli. Není-li takového poměru, není jeden druhému ničím povinen.

§ 896

Spoludlužník, zavázaný rukou nerozdílnou, který zaplatil celý dluh ze svého, jest oprávněn i bez nastavšího postupu práva žádati na ostatních náhradu a to, není-li mezi nimi jiného zvláštního poměru, rovným dílem. Byl-li některý z nich nezpůsobilý se zavazovati nebo není-li s to, aby svému závazku dosti učinil; musí takový nedostávající se podíl rovněž všichni spoluzavázaní převzíti. Osvobození, kterého se dostalo některému ze spoluzavázaných, nemůže býti ostatním při pohledávání náhrady na újmu (§ 894).

Vedlejší ustanovení při smlouvách:
1. Výminky;

§ 897

O výminkách při smlouvách platí vůbec stejné předpisy, jaké jsou dány o výminkách připojených k posledním pořízením.

§ 898

Úmluvy pod takovými výminkami, jaké při poslední vůli platí za nedoložené, jsou neplatny.

§ 899

Vyplnila-li se výminka, předepsaná ve smlouvě, již před smlouvou, musí býti po smlouvě vyplněna znovu jen tehdy, když záleží v jednání toho, kdo má nabýti práva, a může jím býti opakována.

2. Pohnutka;

§ 900

Právo, připověděné pod výminkou odkládací, přechází také na dědice.

§ 901

Položily-li strany pohnutku nebo účel svého přivolení výslovně za výminku, buďtež pohnutka nebo účel posuzovány jako jiná výminka. Jinak takové projevy na platnost úplatných smluv nepůsobí. Při smlouvách bezplatných však použíti dlužno předpisů daných o posledních pořízeních.

3. Čas, místo a způsob splnění.

§ 902

Lhůta určená zákonem nebo smlouvou počítá se, není-li ustanoveno jinak, tak, že při lhůtě určené podle dní nepočítá se den, na který připadá událost, od níž počíná běžeti.

Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na onen den posledního týdne nebo posledního měsíce, který pojmenováním nebo číslem se shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná běžeti. Není-li takového dne v posledním měsíci, dobíhá lhůta posledním dnem tohoto měsíce.

Polovinou měsíce rozuměti je patnáct dní, středem měsíce patnáctý jeho den.

§ 903

Práva, jehož nabytí vázáno je na určitý den, nabýváme počátkem tohoto dne. Právní následky nesplnění závazku nebo zmeškání nastanou teprve uplynutím posledního dne lhůty. Připadne-li poslední den, určený k projevu nebo plnění, na neděli nebo uznaný svátek, bude posledním dnem lhůty, pokud není ustanoveno jinak, nej blíže příští den všední.

§ 904

Nebyla-li stanovena určitá doba, kdy se má smlouva splniti, lze žádati za její splnění hned, totiž bez zbytečného odkladu. zůstavil-li dlužník čas splnění své libovůli, jest buď vyčkati jeho smrti a držeti se pak dědiců; nebo, jde-li o povinnost jen osobní, která nepřechází na dědice, jest ponechati soudci, aby podle slušnosti určil dobu plnění. Toto nastává i tehdy, když dlužník slíbil splniti podle možnosti, nebo až se dá. Ostatně jest i tu dbáti výše (§ § 704-706) daných ustanovení o určení času připojeném k posledním pořízením.

§ 905

Nelze-li místo splnění zjistiti ani z úmluvy ani z povahy nebo účelu jednání, je plniti v místě, kde dlužník měl v době uzavření smlouvy své bydliště nebo, jestliže závazek vznikl při provozování podniku živnostenského nebo obchodního, v místě závodu. V příčině míry, váhy a druhu peněz hleděti jest k místu plnění.

Jde-li o platy peněžité, je dlužník v pochybnostech povinen, dodati je na své nebezpečenství a útraty věřiteli do jeho bydliště (závodu). Jestliže po vzniku pohledávky toto bydliště se změnilo, nese věřitel zvýšení nebezpečenství a útrat tím způsobené.

§ 906

Lze-li slib splniti několikerým způsobem, přísluší volba dlužníku; avšak od volby jedenkráte vykonané nemůže o své újmě odstoupiti.

§ 907

Byla-li smlouva učiněna výslovně s výhradou volby a byla-li volba zmařena nahodilou zkázou některé nebo několika věcí, není strana, které přísluší volba, smlouvou vázána. Sběhlo-li se však zavinění dlužníkovo, odpovídá oprávěnému za to, že volba byla zmařena.

4. Závdavek;

§ 908

Na to, co se dává při uzavření smlouvy napřed, jest hleděti, vyjímajíc případ zvláštní úmluvy, jen jako na znamení, že smlouva byla uzavřena, nebo jako na jistotu, že smlouva bude splněna, a nazývá se to závdavek. Nesplní-li se smlouva vinou jedné strany, může strana nevinná závdavek, který od ní obdržela, si podržeti nebo může nazpět žádati dvojnásobnou částku závdavku, jejž dala. Nechce-li však se tím spokojiti, může žádati za splnění nebo, není-li to již možno, za náhradu.

5. Odstupné;

§ 909

Byla-li při uzavření smlouvy určena částka, kterou ta nebo ona strana musí zapraviti v případě, že chce od smlouvy před splněním odstoupiti, je smlouva uzavřena s výhradou odstupného. V takovém případě budiž buď splněna smlouva nebo zaplaceno odstupné. Kdo smlouvu splní i jen z části, nebo přijal to, co druhým bylo i jen k částečnému splnění smlouvy plněno, nemůže již odstoupiti, ani kdyby zaplatil odstupné.

§ 910

Byl-li dán závdavek a bylo-li spolu vymíněno oprávnění odstoupiti, aniž bylo určeno zvláštní odstupné, jest pokládati závdavek za odstupné. Při odstoupení tedy pozbude závdavku, kdo jej dal, nebo ten, kdo jej obdržel, vrátí dvojnásobně tolik.

§ 911

Kdo nemůže splniti smlouvu nikoli pouhou náhodou, nýbrž svým zaviněním, musí rovněž zapraviti odstupné.

6. Vedlejší příslušnosti.

§ 912

Věřitel jest oprávněn na svém dlužníkovi žádati kromě hlavního dluhu někdy také příslušnosti vedlejší. Tyto záležejí v přírůstku a v plodech hlavní věci; v úrocích určených nebo z prodlení; nebo v náhradě způsobené škody; nebo toho, co druhému na tom záleží, že dluh nebyl náležitě splněn;; konečně v částce, kterou si strana pro tento případ vymínila.

§ 913

Pokud s právem věcným spojeno je právo na to, co přibude, nebo na plody, jest ustanoveno v prvé a čtvrté hlavě druhého dílu. Právo jen osobní nedává oprávněnému nároku na vedlejší příslušnosti. Pokud na ně věřitel právo má, lze vyrozuměti jednak ze zvláštních způsobů a ustanovení smluv, jednak z hlavy o právu na náhradu škody a zadostiučinění.

Vykládací pravidla při smlouvách.

§ 914

[Výklad podle úmyslu stran]

Při výkladu smluv nesluší lpěti otrocky na slovním znění, nýbrž sluší vyšetřiti úmysl stran a rozuměti smlouvě tak, jak toho žádá obyčej poctivého obchodu.

§ 915

[Contra proferentem]

Při smlouvách jednostranně závazných pokládá se v pochybnostech, že zavázaný chtěl na sebe vložiti břímě spíše menší, než větší. Při smlouvách dvoustranně závazných budiž nejasný výraz vyložen na škodu toho, kdo ho použil (§ 869).

§ 916

[Simulace projevu vůle]

Projev vůle, který byl ve srozumění s osobou, již svědčí, učiněn na oko, je neplatný. Má-li tím býti zakryto jednání jiné, budiž ono posuzováno podle své pravé podstaty.

Nabyla-li osoba třetí důvěřujíc v projev, práv, nelze ji namítati, že jednání bylo učiněno na oko.

Všeobecná ustanovení o úplatných smlouvách a jednáních

§ 917

Při úplatné smlouvě oplácejí se buď věci věcmi, nebo jednání, k nimž náležejí i opominutí, jednáními, nebo konečně věci jednáními a jednání věcmi.

§ 918

Nesplní-li jedna strana úplatnou smlouvu buď v náležité době, na náležitém místě nebo tak jak bylo smluveno, může druhá strana žádati buď za splnění a náhradu škody pro opoždění, nebo může, stanovíc přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění, prohlásiti, že od smlouvy odstupuje.

Jde-li o splnění pro obě strany dílné, může, když jedna strana prodlévá s plněním částečným, druhá strana odstoupiti buď v příčině jednotlivých nebo všech dluhovaných částečných plnění.

§ 919

Jsou-li přesně ustanoveny čas, kdy, nebo lhůta, do které je splniti, s tím, že by jinak došlo na odstoupení, jest osoba, která jest oprávněna odstoupiti, chce-li trvati na splnění, povinna ohlásiti to, jakmile čas mimo, bez prodlení osobě druhé; pakli tak neučiní, nemůže již později trvati na splnění. Totéž platí, lze-li z povahy jednání nebo účelu plnění povinovanému známého usouditi, že na plnění opožděném, nebo jde-li o opoždění se s plněním částečným, na zbývajících ještě plněních příjemce nemá zájmu.

§ 920

Bude-li splnění zmařeno vinou povinovaného nebo náhodou, za kterou odpovídá, může druhá strana žádati za náhradu pro nesplnění neb odstoupiti od smlouvy. Bude-li splnění zmařeno z části, může odstoupiti, když lze usouditi z povahy jednání nebo z účelu plnění známého povinovanému, že na částečném plnění nemá zájmu.

§ 921

Odstoupení od smlouvy nedotýká se nároku na náhradu škody způsobené zaviněným nesplněním. Úplata již přijatá buď vrácena nebo nahrazena tak, aby žádná strana neměla zisku ze škody strany druhé.

Správa.

§ 922

Jestliže někdo jinému přenechá věc úplatným způsobem, odpovídá za to, že věc má vlastnosti výslovně vymíněné nebo obyčejně při ní předpokládané, a že jí lze užívati a používati podle povahy jednání, nebo podle učiněné úmluvy.

Případy správy.

§ 923

Kdo tedy věci přikládá vlastnosti, kterých nemá a které byly vymíněny výslovně nebo podle povahy jednání mlčky; kdo zamlčí kromobyčejné vady nebo závady její; kdo zcizí věc, které tu již není, nebo cizí věc jako svoji; kdo nesprávně předstírá, že věc se hodí k určitému užívání, nebo že je prosta i obyčejných vad a závad, odpovídá za to, vyjde-li na jevo opak.

§ 924

zrušen

§ 925

Nařízením bude ustanoveno, kdy nastane domněnka, že zvíře bylo nemocno, již před odevzdáním, když do určitých lhůt objeví se některé nemoci a vady.

§ 926

Právní domněnka, že zvíře mělo vadu již před odevzdáním, prospěje přejímateli jen tehdy, když odevzdateli nebo, není-li on přítomen, obecnímu představenému dá ihned věděti o shledané vadě, nebo dá zvíře prohlédnouti znalcem nebo navrhne soudní provedení důkazu k zajištění důkazu.

§ 927

Zanedbá-li přejímatel této opatrnosti, je na něm, aby dokázal, že zvíře bylo vadné již před odevzdáním. Avšak odevzdateli jest vždy volno, aby dokázal, že vytýkaná vada vzešla teprve po odevzdání.

§ 928

Bijí-li vady věci nějaké v oči, nebo lze-li seznati břemena na věci váznoucí z knih veřejných, nemá správa (§ 443) místa, leč by byly lstivě zamlčeny nebo bylo výslovně připověděno, že věc je všelikých vad a břemen prosta. Dluhy a nedoplatky na věci váznoucí buďte vždy vypořádány.

§ 929

Kdo převede na sebe věc, věda, že je cizí, nemá nároku ze správy, právě jako ten, kdo se výslovně správy vzdal.

§ 930

Odevzdají-li se věci úhrnkem, totiž tak, jak stojí a leží, nebyvše počítány, měřeny a váženy, není odevzdávající zavázán z vad, které se na nich shledají, vyjímajíc případ, že nedostává se vlastnosti, kterou nesprávně předstíral, nebo kterou si příjemce vymínil.

Podmínka správy.

§ 931

Chce-li přejímatel užíti správy, protože někdo jiný činí nárok na věc, je povinen, svému předchůdci odpověděti spor. Neučiní-li toho, nepozbude tím sice práva na náhradu škody, ale jeho předchůdce může proti němu užíti všech námitek, kterých proti osobě třetí nebylo užito a může se tím povinnosti k náhradě škody sprostiti potud, pokud bude nalezeno, že by proti osobě třetí byl býval vynesen jiný rozsudek, kdyby se oněch námitek bylo náležitě užilo.

Účinek.

§ 932

Je-li vada, jež je příčinou povinnosti ke správně, taková, že ji nelze již napraviti a že pro ni věci nelze řádně užívati, může přijímatel žádati za úplné zrušení smlouvy, nepřekáží-li však vada řádnému užívání věci nebo lze-li ji odstraniti, může žádati buď za přiměřené snížení úplaty nebo na opravu, nebo za doplnění toho, co schází. Každým způsobem ručí odevzdatel za zaviněnou škodu.

K nepatrnému snížení hodnoty se nepřihlíží.

§ 932a

Za sporu o zrušení smlouvy pro vadu dobytka nařídí soud k návrhu některé smlouvy, jakmile není již třeba ohledání, prozatímním opatřením, aby zvíře bylo soudně prodáno a výtěžek složen u soudu.

Zánik práva ze správy.

§ 933

Kdo chce žádati za správu, nechť přivede věc na soud, jde-li o věci nemovité, do tří let, jde-li o věci movité, do šesti měsíců a jde-li o vady dobytka, do šesti týdnů, ježto by jinak právo žalobní uhaslo. Lhůta se počíná dnem odevzdání věci; jde-li o správu pro vady dobytka, při nichž po určitou dobu platí domněnka vadnosti, uplynutím této doby; jde-li však o správu pro nárok vznesený na věc třetí osobou, dnem, kdy nabyvatel zvěděl o nároku.

Námitkou může nabyvatel nároku ze správy zjednati průchod, když ve lhůtě výše vzpomenuté oznámil vadu odevzdateli.

Odškodnění pro zkrácení přes polovici.

§ 934

Neobdržela-li jedna strana na obecné hodnotě při dvoustranně závazném jednání ani polovici toho, co druhé straně dala, skýtá zákon zkrácené straně právo žádati zrušení a uvedení v předešlý stav. Avšak druhá strana může jednání zachovati v platnosti tím, že jest ochotna nahraditi, čeho se do obecné hodnoty nedostává. Nepoměr hodnoty se určuje podle času, kdy bylo jednání uzavřeno.

§ 935

Tohoto právního prostředku nelze užíti, když se ho někdo výslovně vzdal, nebo prohlásil, že věc převzal ze zvláštní záliby za mimořádnou cenu; když, ač mu byla pravá cena známa, přece se uvolil dáti nepoměrnou cenu, rovněž když z poměru mezi osobami lze vyrozuměti, že chtěly učiniti smlouvu smíšenou z úplatné a bezplatné, když pravou cenu nelze vyšetřiti; konečně, když věc byla soudem vydražena.

O úmluvě a budoucí smlouvě.

§ 936

Dohoda, že teprve v budoucnosti má býti učiněna smlouva, je závazna jen tehdy, když byl určen i čas uzavření i podstatné kusy smlouvy, a když se mezi tím okolnosti nezměnily tak, že by tím byl zmařen výslovně ustanovený nebo z okolností vysvítající účel, nebo důvěra jedné nebo druhé strany byla ztracena. Vůbec jest pak naléhati na to, aby takové přípovědi byly provedeny nejdéle do roka od vymíněného času; jinak právo zanikne.

O vzdání se námitek.

§ 937

Všeobecná neurčitá vzdání se námitek proti platnosti smlouvy nemají účinku.

HLAVA OSMNÁCTÁ

O darováních. (§ 938-956)

Darování.

§ 938

Smlouva, kterou se někomu bezplatně přenechá věc, slove darování.

Pokud zřeknutí se jest darováním.

§ 939

Kdo se zřekne práva očekávaného nebo skutečně napadlého nebo pochybného, aniž je jinému řádně postoupil, nebo je zavázanému s jeho přivolením prominul, nepokládá se za dárce.

Darování odměnné.

§ 940

Nemění to podstaty darování, bylo-li učiněno z uznalosti, nebo hledíc k zásluhám obdařeného, nebo jako zvláštní odměna téhož; jen nesmí míti obdarovaný dříve na to žalobního práva.

§ 941

Měl-li obdarovaný právo žalovati o odměnu, buď, že mezi stranami již byla vymíněna, nebo že byla předepsána zákonem, přestává býti jednání darováním a pokládá se za smlouvu úplatnou.

Darování obapolná.

§ 942

Byla-li darování předem tak vymíněna, že darující musí býti zase obdarován, nevzniká pravé darování v celku, nýbrž jen co do převyšující hodnoty.

Forma darovací smlouvy.

§ 943

Z pouhé ústní darovací smlouvy, sjednané bez skutečného odevzdání, nevzniká pro příjemce daru žalobní právo. Toto právo musí býti založeno písemnou listinou.

a míra darování.

§ 944

Neobmezený vlastník může, dbaje zákonných předpisů, darovati třebas celé své nynější jmění. Smlouva však, kterou by někdo rozdal jmění budoucí, platí jen potud, pokud nepřesahuje poloviny tohoto jmění.

Pokud dárce ručí za darované.

§ 945

Kdo vědomě daruje věc cizí a obdarovanému tuto okolnost zatají, ručí za škodlivé následky.

Neodvolatelnost darování.

§ 946

Smlouvy o darování nelze zpravidla odvolati.

Výjimky:
1. pro nouzi:

§ 947

Upadne-li dárce později v takovou nouzi, že by se mu nedostávalo na nutnou výživu, jest oprávněn žádati na obdarovaném, není-li tento sám ve stejné nouzi, ročně zákonné úroky z darované částky, pokud darovaná věc nebo její hodnota ještě tu jest a pokud se mu nedostává nutné výživy. Z několika obdarovaných zavázán je ten, který byl obdarován dříve, jen potud, pokud příspěvky těch, kteří byli obdarováni později, nestačí k výživě.

2. pro nevděk;

§ 948

Dopustí-li se obdarovaný na dobrodinci hrubého nevděku, lze darování odvolati. Hrubým nevděkem rozumí se, bylo-li takovým způsobem ublíženo na těle, cti, svobodě nebo jmění, že by bylo možno proti pachateli zakročiti podle trestního zákona z moci úřední nebo na žádost poškozeného.

§ 949

Nevděk činí nevděčného co do jeho osoby obmyslným držitelem a dává i dědicovi poškozeného i proti dědicům poškozovatelovým právo, dar žalobou odvolati, pokud dárce nevděku neprominul a z daru ještě něco tu je v původním stavu nebo v hodnotě.

3. pro zkrácení povinné výživy;

§ 950

Kdo je povinen někomu dávati výživu, nemůže jeho právo zkrátiti darováním třetí osobě. Komu by se takovým způsobem stala újma, jest oprávněn žádati, aby mu obdarovaný doplnil, čeho mu dárce již nyní nemůže plniti. Při několika obdarovaných dlužno použíti hořejšího (§ 947) předpisu.

4. povinného dílu.

§ 951

Jestliže při vyměření dílu povinného připočtou se darování (§ 785), avšak pozůstalost nestačí k jeho krytí, může zkrácený nepominutelný dědic žádati na obdarovaném za vydání daru ke krytí schodku. Obdarovaný může vydání odvrátiti zaplacením schodku.

Má-li obdarovaný sám právo na díl povinný, ručí jen pokud by důsledkem darování obdržel více než činí díl povinný připadající naň z pozůstalosti zvětšené připočtením darování.

Je-li obdarovaných více, ručí ten, který byl obdarován dříve, jen pokud ten, který byl obdarován později, není k vydání povinen nebo není s to, aby tak učinil. Osoby obdarované současně ručí poměrně.

§ 952

Nedrží-li již obdarovaný věci darované nebo ceny její, ručí jen potud, pokud ji obmyslně pustil z držení.

5. věřitelů;

§ 953

S týmž obmezením (§ 952) mohou býti nazpět žádány také ty dary, jimiž byli zkráceni věřitelé, kteří tu byli již v čas darování. Na věřitele, jejichž pohledávky jsou mladší nežli dar, vztahuje se toto právo jen tehdy, když lze obdarovanému lstivé srozumění se dokázati.

6. pro děti potomně narozené.

§ 954

Tím, že se bezdětnému dárci po sjednání darovací smlouvy narodí děti, nevzejde ani jemu, ani dětem potomně narozeným právo darování odvolati. Avšak v čas nouze může on nebo dítě potomně narozené jak proti obdarovanému, tak proti jeho dědicům uplatňovati shora uvedené právo na zákonné úroky z darované částky (§ 947).

Která darování nepřecházejí na dědice.

§ 955

Slíbil-li dárce obdarovanému podporu v určitých lhůtách, nevzejde jejich dědicům ani právo, ani povinnost, leč by v darovací smlouvě bylo výslovně vymíněno něco jiného.

Darování na případ smrti.

§ 956

Darování, k jehož splnění má dojíti teprve po smrti dárcově, platí jako odkaz, šetřilo-li se předepsaných formálností. Jen tehdy budiž pokládáno za smlouvu, když obdarovaný je přijal, dárce se výslovně zřekl oprávnění je odvolati a byla o tom doručena obdarovanému písemná listina.

HLAVA DEVATENÁCTÁ

O smlouvě schovací. (§ 957-970c)

Smlouva schovací.

§ 957

Když někdo převezme cizí věc, aby ji opatroval, vzniká smlouva o schování. Přijatý slib převzíti v opatrování cizí, ještě neodevzdanou věc, zavazuje sice slibující stranu, ale není to ještě smlouva o schování.

§ 958

Schovací smlouvou nenabývá příjemce ani vlastnictví, ani držby, ani užívacího práva; je pouhým majitelem, který má povinnost ochrániti věc jemu svěřenou od škody.

Kdy přechází ve smlouvu o zápůjčku nebo o půjčku;

§ 959

Bylo-li schovateli na jeho žádost nebo dobrovolnou nabídkou toho, kdo věc složil, užívání dovoleno; přestává smlouva býti smlouvou schovací, v prvém případě hned po dovolení, v druhém však od okamžiku, kdy byla nabídka přijata nebo, kdy uschované věci bylo skutečně užíváno; při zužívatelných věcech změní se ve smlouvu o zápůjčku, při nezužívatelných ve smlouvu o půjčku a vzejdou práva a povinností s tím spojené.

nebo ve zmocňovací smlouvu.

§ 960

V opatrování se mohou dáti věci movité i nemovité. Vloží-li se však na příjemce zároveň jinaký úkol, vztahující se na svěřenou věc, buď pokládán za zmocněnce.

Povinnosti a práva schovatele.

§ 961

Hlavní povinností schovatelovou jest, aby věc jemu svěřenou po ustanovený čas bedlivě opatroval a ji, když čas projde, v tom stavu, v jakém ji převzal, a se vším, co k ní přibylo, ukladateli vrátil.

§ 962

Schovatel jest povinen věc i ještě před projitím času ukladateli na požádání vrátiti a může žádati toliko za náhradu škody jemu snad způsobené. Naopak nemůže věc mu svěřenou vrátiti dříve, leč že by nenadálá okolnost mu znemožnila věc bezpečně nebo bez vlastní škody míti v úschově.

§ 963

Není-li doba úschovy ani výslovně určena, ani ji nelze z vedlejších okolností vyrozuměti, může se ze schování dáti výpověď podle libosti.

§ 964

Schovatel ručí ukladateli za škodu, kterou způsobil opomenutím povinného opatrování, ale nikoli za náhodu; to ani tehdy, kdyby věc svěřovanou, třebas cennější, byl mohl zachrániti obětováním své vlastní.

§ 965

Užil-li však schovatel věci uložené; dal-li ji bez nutné potřeby a bez dovolení ukladatelova třetí osobě do úschovy; nebo obmeškal-li se s navrácením a věc stihla škoda, které by nebyla vystavena u schovatele, nemůže namítati náhodu a přičítá se mu poškození.

§ 966

Byly-li uloženy věci zamčené nebo zapečetěné a později byly zámek anebo pečeť porušeny; budiž ukladatel, tvrdí-li, že něco schází, podle předpisu soudního řádu připuštěn k odpřísáhnutí své škody, pokud táž je podle jeho stavu, živnosti, jmění a ostatních okolností pravděpodobna; leda že by schovatel mohl dokázati, že porušení zámku nebo pečetě se stalo bez jeho zavinění. Totéž má platiti i tehdy, když se všechny věci takovým způsobem uložené ztratí.

a ukladatele.

§ 967

Ukladatel je povinen schovateli nahraditi škodu zaviněně způsobenou a nahraditi náklady učiněné na udržení uschované věci nebo k rozmnožení plynoucích užitků. Obětoval-li schovatel v čas nouze své vlastní věci, aby uschovaný statek zachránil: může žádati za přiměřenou náhradu. Vzájemné pohledávky schovatele a ukladatele věci movité mohou však býti vzneseny jen během třiceti dnů od doby navrácení.

Sekvestr.

§ 968

Dá-li se věc, na kterou si někdo činí nárok, spornými stranami nebo soudem někomu v úschovu; sluje schovatel: sekvestr. Práva a povinnosti sekvestra posuzují se podle zásad zde stanovených.

Zda-li náleží schovateli mzda.

§ 969

Mzda za schování může býti žádána jen tehdy, když byla výslovně nebo podle stavu schovatelova mlčky vymíněna.

O přijetí hosta

§ 970

Hostinští, kteří poskytují cizincům bydlo, ručí jako schovatelé za věci, které byly vneseny od přijatých hostů, pokud nedokáží, že škoda není ani zaviněna jimi nebo jejich lidmi ani způsobena cizími osobami, jež z domu odcházejí a do něho přicházejí. Působilo-li na vznik škody spolu zavinění poškozeného, rozhodniž soudce podle okolností, zda a jakou výší přísluší náhrada.

Za vnesené pokládají se věci, jež byly hostinskému nebo některému z jeho lidí odevzdány nebo přineseny na místo jimi vykázané nebo k uložení věcí určené. Právě tak ručí podnikatelé, kteří mají stáje a skladní místnosti, za postavená u nich zvířata a vozidla a věci na nich se nalézající.

Hostinským za rovny pokládají se držitelé lázní v příčině věcí lázeňských hostů, které podle zvyku se vnášejí.

§ 970a

Odmítnutí ručení vyhláškou nemá právního účinku. Za věci drahocenné, peníze a cenné papíry ručí hostinský jen do 1 000 K, leda že by byl tyto věci převzal v uschování, znaje jejich povahu nebo že škodu zavinil on sám nebo jeho lidé.

§ 970b

Nárok na náhradu ze smlouvy o přijetí hosta zanikne, jestliže poškozený zvěděv o škodě neohlásí ji hostinskému bez prodlení. Ustanovení to však neplatí, když hostinský věci vzal v uschování.

§ 970c

Osoby jmenované v § 970 mají právo, zadržeti věci vnesené k zajištění svých pohledávek za ubytování a stravování, jakož i svých vydání za hosty.

HLAVA DVACÁTÁ

O smlouvě o půjčku. (§ 971-982)

Smlouva o půjčku.

§ 971

Odevzdá-li se někomu věc nezuživatelná jen k bezplatnému užívání na určitý čas, vzniká smlouva o půjčku. Smlouva, kterou někdo slíbí, že někomu věc půjčí, aniž ji předá, je sice závaznou, ale není ještě smlouvou o půjčku.

Práva a povinnosti vypůjčitele:
1. pokud se týká užívání;

§ 972

Vypůjčitel nabývá práva věci užívati řádně nebo blíže určeným způsobem. Po uplynutí času je povinen tutéž věc navrátiti.

2. vrácení;

§ 973

Nebyla-li doba navrácení ustanovena, byl-li však určen účel užívání, je vypůjčitel povinen s užíváním neprodlévati a věc pokud možno brzy vrátiti.

§ 974

Nebyla-li určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa (prekarium) a půjčitel může žádati za vrácení věci půjčené, kdy je mu libo.

§ 975

Vzejde-li spor o trvání užívací doby, musí vypůjčitel dokázati, že má právo na delší užívání.

§ 976

Měl-li by půjčitel sám půjčené věci nevyhnutelně zapotřebí dříve, než prošel čas a než se skončilo užívání, nemá nicméně práva, nebylo-li to výslovně umluveno, vzíti věc dříve nazpět.

§ 977

Vypůjčitel je sice zpravidla oprávněn vypůjčenou věc vrátiti a i před určeným časem; bylo-li by však půjčiteli obtížno dřívější vrácení, nemůže se státi proti jeho vůli.

3. poškození;

§ 978

Užívá-li vypůjčitel věci půjčené jinak, než bylo vymíněno, nebo, dovolí-li o své újmě třetí osobě její užívání, je půjčiteli zodpověden a tento je také oprávněn žádati věc ihned nazpět.

§ 979

Bude-li půjčená věc poškozena nebo zmařena, je vypůjčitel povinen tak, jako schovatel věci, nahraditi nejen škodu, kterou způsobil svou vinou, nýbrž i náhodnou škodu, ke které dal podnět protiprávním jednáním (§ 965).

§ 980

Tím, že vypůjčitel složí za ztracenou vypůjčenou věc cenu, nemá ještě práva, když se věc zase najde, ji proti vůli vlastníkově pro sebe podržeti, je-li tento ochoten vrátiti přijatou cenu.

4. udržovacích výdajů.

§ 981

Náklady, které jsou zpravidla s užíváním spojeny, musí nésti vypůjčitel ze svého. Kromobyčejné náklady na zachování nechť sice prozatím zapraví, nemůže-li nebo nechce-li věc postoupiti půjčiteli, aby si ji opatřil sám; budou mu však jako poctivému držiteli nahrazeny.

Omezení vzájemných žalob.

§ 982

Nevytknul-li půjčitel, když vzal půjčenou věc nazpět, během třiceti dnů její zneužití nebo přílišné opotřebení; nebo neohlásil-li vypůjčitel po vrácení během téhož času kromobyčejný náklad na věc učiněný; žaloba pomine.

HLAVA DVACÁTÁ PRVÁ

O smlouvě o zápůjčku. (§ 983-1001)

Zápůjčka.

§ 983

Odevzdají-li se někomu věci spotřebitelné s podmínkou, že sice může jimi podle libosti nakládati, ale že má po určitém čase vrátiti stejně téhož druhu a jakosti, vzniká smlouva o zápůjčku. Nelze ji zaměňovati se smlouvou, třebas také závaznou (§ 936), zápůjčku budoucně poskytnouti.

Druhy téže.

§ 984

Zápůjčka poskytuje se buď v penězích nebo v jiných spotřebitelských věcech a sice bez úroků nebo na úrok. V poslednějším případě nazývá se také úročnou smlouvou.

Zápůjčka peněžitá.

§ 985

Zápůjčka peněžitá může míti za předmět kovové mince nebo papírové peníze nebo veřejné dluhopisy (obligace).

a) v kovové minci nebo v papírových penězích;

§ 986

Pokud vůbec může býti sjednána zápůjčka v kovové minci a v jaké měně (valutě) má býti taková zápůjčka nebo zápůjčka v papírových penězích splacena, ustanovují zvláštní předpisy o tom vydané.

§ 987

Vymíní-li si zapůjčitel placení ve zvláštním druhu mincí, který dal; musí se placení státi právě v tomto druhu mincí.

§ 988

Zákonné změny mince bez změny vnitřního obsahu jdou na účet zapůjčitelův. Týž obdrží placení v určitém daném druhu mincí, např. 1000 kusů císařských dukátů nebo 3000 kusů dvacetníků, nehledíc k tomu, zdali jejich vnější hodnota se v mezidobí zvýšila nebo zmenšila. Změní-li se však vnitřní hodnota; musí se placení státi v poměru k vnitřní hodnotě, kterou daný druh mincí měl v čase zapůjčení.

§ 989

Nejsou-li v době splacení v oběhu takové peníze ve státě, je dlužník povinen uspokojiti věřitele penězi nejvíce podobnými, takovým počtem a druhem, aby týž obdržel v době zápůjčky stávající vnitřní hodnotu toho, co dal.

b) v dlužních úpisech;

§ 990

Ve veřejných dlužních úpisech mohou býti zápůjčky platně sjednávány tak, že buď splacení dluhu stane se zcela stejným veřejným dlužním úpisem, jako byl zapůjčený, nebo že se nazpět zaplatí částka podle hodnoty, kterou dlužní úpis měl v době zapůjčení.

§ 991

Byl-li na místě peněz dán soukromý dluhopis anebo zboží; je dlužník jen zavázán buď v neporušeném stavu vrátiti dluhopis nebo přijaté zboží anebo nahraditi věřiteli škodu, kterou tento prokáže.

c) zápůjčka v jiných spotřebitelných předmětech.

§ 992

Při zápůjčkách, které nejsou uzavřeny v penězích, nýbrž v jiných spotřebitelských předmětech, pokud jen navrácení bylo vymíněno v témž druhu, jakosti a množství, nečiní rozdílu, zda-li v mezidobí v ceně stouply či klesly.

Úroky.

§ 993

zrušen

§ 994

zrušen

§ 995

zrušen

§ 996

zrušen

§ 997

zrušen

§ 998

zrušen

§ 999

Úroky ze zápůjček peněžitých se platí ve stejné měně (valutě) jako jistina sama.

§ 1000

zrušen

Forma dluhopisu.

§ 1001

Má-li dluhopis býti úplným důkazem smlouvy o zápůjčku, musí v něm býti zřetelně určen jak vlastní zapůjčitel čili věřitel, tak i vlastní vypůjčitel čili dlužník; předmět a částka zápůjčky; a, je-li dána v penězích, druh jejich, jakož i všechny podmínky vztahující se jak ku placení hlavního dluhu, tak i k úrokům, mají-li se jaké platiti. Vnější formou dlužní listiny, jaká je nutna k důkazní moci, ustanovuje soudní řád.

HLAVA DVACÁTÁ DRUHÁ

O zmocnění a jiných způsobech jednatelství. (§ 1002-1044)

Smlouva zmocňovací.

§ 1002

Smlouva, kterou někdo přejímá k obstarání věc na něj vznesenou jménem jiného, slove smlouvou zmocňovací.

§ 1003

Osoby, které jsou veřejně ustanoveny obstarávati určitá jednání, jsou povinny o příkazu na to se vztahujícím vůči přikazateli se bez prodlení výslovně prohlásiti; zda-li jej přijímají, čili nic; jinak jsou přikazateli zodpovědny za újmu tím způsobenou.

Rozdělení zmocnění v bezplatné nebo úplatné;

§ 1004

Je-li za obstarání cizí věci buď výslovně nebo podle stavu jednatele i jen mlčky vymíněna nějaká odměna, náleží smlouva k úplatným, jinak však k bezplatným.

ústní nebo písemné;

§ 1005

Smlouvy zmocňovací mohou býti sjednány ústně nebo písemně. Listina, kterou zmocnitel zmocněnému o tom vydá, nazývá se plná moc.

všeobecné nebo zvláštní;

§ 1006

Plné moci jsou všeobecné a zvláštní, podle toho, svěřeno-li někomu, aby obstaral všechny, nebo jen některé věci. Plné moci zvláštní se mohou vztahovati všeobecně k věcem jen soudním nebo mimosoudním; nebo mohou míti za předmět jednotlivé záležitosti prvého či druhého druhu.

neomezené nebo omezené.

§ 1007

Plné moci se dávají buď s neomezenou aneb s omezenou volností jednání. Prvou je zmocněný oprávněn věc provésti dle svého nejlepšího vědomí a svědomí; poslednější však se mu předpisují meze, jak dalece, a způsob, jak má to prováděti.

§ 1008

Následující jednání vyžadují zvláštní plné moci, znějící na tyto druhy jednání: Mají-li býti věci jménem jiné osoby zcizeny nebo úplatně převzaty; sjednány výpůjčky nebo zápůjčky; vyzdviženy peníze nebo peněžitá hodnota; rozepře na soud vzneseny; přísahy uloženy, přijaty nebo vráceny, nebo učiněna narovnání. Má-li však býti bezpodmínečně přijato nebo odmítnuto dědictví; sjednány společenské smlouvy; učiněna darování; zřízeno oprávnění voliti rozsudího; nebo práva bezplatně vzdána; jest nutna zvláštní plná moc na jednotlivé jednání vystavená. Všeobecné, byť i neomezené plné moci, postačují v těchto případech jen tehdy, když jest uveden v plné moci druh jednání.

Práva a povinnosti zmocněncovy;

§ 1009

Zmocněnec je povinen podle svého slibu a podle obdržené plné moci pilně a poctivě obstarati věc a veškeren užitek z věci pocházející přenechati zmocniteli. Jest oprávněn, maje i plnou moc omezenou, užíti veškerých prostředků, kterých si nutně žádá povaha věci, nebo které se srovnávají s projeveným úmyslem zmocnitelovým. Vykročí-li z mezí plné moci, ručí za následky.

§ 1010

Vznese-li zmocněnec bez nutné potřeby věc na třetí osobu, ručí zcela sám za výsledek. Je-li mu však v plné moci výslovně dovoleno nebo je-li okolnostmi nevyhnutelno, aby si zřídil náměstka, odpovídá jen za zavinění, sběhlé při volbě osoby.

§ 1011

Vznesena-li věc zároveň na několik zmocněnců, je potřebí, má-li býti jednání platné a vázati zmocnitele, součinnosti všech, nebylo-li jednomu nebo několika z nich v plné moci výslovně propůjčeno úplné oprávnění.

§ 1012

Zmocněnec jest povinen nahraditi zmocniteli škodu, kterou způsobil svým zaviněním, a předložiti účty při jednání se vyskytující, kdykoli tento za to požádá.

§ 1013

Zmocněnci nejsou oprávněni, kromě případu uvedeného v § 1004, žádati odměnu za své přičinění. Není jim dovoleno bez vůle zmocnitelovy vzhledem k obstarávání věci od třetí osoby přijmouti dary. Přijaté propadnou chudinské pokladně.

zmocnitelovy;

§ 1014

Zmocnitel je povinen nahraditi zmocněnci veškerý náklad, jejž učinil nutně nebo užitečně na obstarání věci, i když se výsledek nedostavil, a na požádání jej přiměřeně založiti k zapravení hotových výloh; rovněž musí nahraditi veškerou škodu, která vzešla jeho zaviněním nebo je ve spojení se splněním příkazu.

§ 1015

Vzal-li zmocněnec, obstarávaje věc, škodu jen náhodou, může v případě, že převzal obstarání věci bezplatně, žádati takovou částku, která by mu náležela k úhradě námahy podle nejvyššího odhadu při smlouvě úplatné.

§ 1016

Přestoupí-li zmocněnec meze své plné moci, je zmocnitel vázán jen potud, pokud jednání schválí anebo pro sebe použije užitek, který nastal z jednání.

pokud se týká osoby třetí;

§ 1017

Pokud zmocněnec podle obsahu plné moci představuje zmocnitele, může proň nabývati práv a vkládati naň závazky. Sjednal-li tudíž v mezích zjevné plné moci s třetí osobou smlouvu, vzniknou tím založená práva a povinnosti zmocniteli a osobě třetí, nikoli však zmocněnci. Tajná plná moc, udělená zmocněnci, nemá vlivu na práva třetí osoby.

§ 1018

I tehdy, když zmocnitel ustanovil takového zmocněnce, který je nezpůsobilý sám se zavázati, jsou jednání v mezích plné moci sjednaná závazna jak pro zmocnitele, tak pro třetí osobu.

§ 1019

zrušen

Rozvázání smlouvy odvoláním;

§ 1020

Zmocnitel může plnou moc odvolati podle libosti; musí však zmocněnci nahraditi nejen náklady, které mezi tím měl, a škodu, kterou jinak vzal, nýbrž i zapraviti část odměny, přiměřenou námaze. To platí i tehdy, když skoncování věci bylo překaženo náhodou.

výpovědí;

§ 1021

I zmocněnec může přijatou plnou moc vypověděti. Jestliže však ji vypoví před skoncováním věci, která naň byla zvláště vznesena, nebo kterou začal podle všeobecné plné moci, musí nahraditi všechnu škodu z toho vzešlou, pokud nenastala nepředvídaná a nevyhnutelná překážka.

smrtí;

§ 1022

Zpravidla se plná moc ruší jak smrtí zmocnitelovou, tak zmocněncovou. Nedá-li se však začatá věc přerušiti bez zřejmé újmy dědiců, nebo vztahuje-li se plná moc i na případ zmocnitelovy smrti, má zmocněnec právo i povinnost věc skoncovati.

§ 1023

Plné moci vydané a přijaté korporací (společenstvem), zrušují se zánikem společenstva.

nebo konkursem.

§ 1024

Upadne-li zmocnitel do konkursu, jsou všechna jednání, která zmocněnec po prohlášení konkursu jménem konkursního dlužníka podnikl, bez právní moci. Rovněž tak udělená plná moc se ruší také již samým prohlášením konkursu na jmění zmocněncovo.

Pokud závazek trvá dále.

§ 1025

Je-li plná moc zrušena odvoláním, výpovědí nebo smrtí zmocnitelovou nebo zmocněncovou, buďtež přece věci, které nesnášejí odkladu, vedeny dále potud, pokud zmocnitel nebo jeho dědicové nic jiného nezařídili, nebo zaříditi nemohli.

§ 1026

Také zůstanou závazny smlouvy sjednané s třetím, který beze své viny nevěděl o zrušení plné moci, a zmocnitel může se ve své škodě hojiti jen na zmocněnci, který zrušení zamlčel.

Mlčky učiněné zmocnění služebných osob.

§ 1027

Předpisů obsažených v této hlavě budiž použito také na vlastníky obchodu, lodi, kupeckého krámu nebo jiné živnosti, kteří správu svěří faktorovi, plavci, krámskému, nebo jiným jednatelům.

§ 1028

Práva takových jednatelů buďte posuzována v prvé řadě podle listiny jejich zřízení, takovou jest u obchodníků řádně vyhlášené oprávnění k podpisu (firmy).

§ 1029

Nebyla-li plná moc dána písemně, budiž její rozsah posouzen z předmětu a povahy jednání. Kdo jinému svěřil správu, o tom se má za to, že mu také propůjčil moc, aby činil vše, co správa sama vyžaduje a co je s ní obyčejně spojeno.

§ 1030

Dovolí-li vlastník obchodu nebo živnosti svému sluhovi nebo učni, aby prodával zboží v obchodě nebo mimo něj; platí domněnka, že jsou zmocněni přijímati zaplacení a vydávati o tom kvitance.

§ 1031

Plná moc prodávati zboží jménem vlastníkovým neobsahuje však v sobě právo jménem jeho nakupovati zboží; a povozníci nesmějí ani přijímati cenu za statky jim svěřené, ani si na ně peníze vypůjčovati, nebylo-li to v nákladních listech výslovně ustanoveno.

§ 1032

Zaměstnavatelé a přednostové domácnosti nejsou povinni platiti, co jejich služebné osoby nebo jiní členové domácnosti jejich jménem vezmou na dluh. Kdo dá na dluh, musí v takových případech prokázati, že to bylo přikázáno.

§ 1033

Je-li však mezi tím, kdo na dluh béře, a tím, kdo dává, zavedena řádná zápisní knížka, do které se zapisují věci vzaté na dluh; platí domněnka, že ten, kdo tuto knížku přinese, je zmocněn vzíti zboží na dluh.

Soudní a zákonné zmocnění.

§ 1034

Právo poručníků a opatrovníků spravovati věci svých chráněnců se zakládá na nařízení soudu, který je zřídil. Otci a manželovi přiznává zákon oprávnění zastupovati dítě a manželku. Předpisy o tom jsou obsaženy na náležitých místech.

Jednatelství bez příkazu;

§ 1035

Kdo ani smlouvou učiněnou výslovně nebo mlčky, ani soudem, ani zákonem neobdržel oprávnění, nesmí se zpravidla mísiti do věcí druhého. Byl-li by si to osobil, odpovídá za všechny následky.

v případě nouze;

§ 1036

Tomu, kdo, ač nebyl povolán, obstará cizí věc, aby odvrátil hrozící škodu, jest onen, čí věc byla obstarána, povinen nahraditi vynaložený náklad nutný a užitečný; i když přičinění bez viny zůstalo bezvýsledným (§ 403).

nebo k užitku druhého;

§ 1037

Jestliže někdo chce na sebe vzíti cizí věci jen, aby podpořil prospěch druhého, má se dožádati jeho přivolení. Jestliže jednatel sice nešetřil tohoto předpisu, ale provedl věc na svůj náklad ke zřejmému značnému prospěchu druhého, musí mu býti tímto nahrazeny náklady na to učiněné.

§ 1038

Není-li však jasno, že prospěch je převážný, nebo učinil-li jednatel svémocně na cizí věci tak důležité změny, že druhý nemůže věci upotřebiti k účelu, k jakému ji dosud užíval, není tento zavázán k náhradě; může však žádati, aby jednatel na vlastní náklady uvedl věc v předešlý stav, nebo, není-li to možno, aby mu dal zadostiučinění.

§ 1039

Kdo vzal na sebe cizí věc bez příkazu, musí ji dovésti až ke konci a učiniti o ní zevrubný počet jako zmocněnec.

proti vůli druhého;

§ 1040

Vetře-li se někdo proti platně projevené vůli vlastníkově do cizí věci, nebo zabrání-li tímto vmíšením se řádnému zmocněnci, aby věc obstaral; odpovídá nejen za škodu z toho vzniklou a ušlý zisk, nýbrž ztrácí i učiněný náklad, pokud nemůže býti vzat nazpět tak, jak je ve skutečnosti.

Upotřebení věci k prospěchu druhého.

§ 1041

Upotřebilo-li se věci mimo případ jednatelství na prospěch druhého; může vlastník žádati nazpět věc, jak je ve skutečnosti, nebo, nemůže-li se již to státi, hodnotu, kterou měla v době použití, třebas byl pak prospěch zmařen.

§ 1042

Kdo učiní za druhého náklad, který tento podle zákona byl by měl učiniti sám, má právo žádati náhradu.

§ 1043

Obětoval-li někdo své vlastnictví v případě nouze, aby odvrátil od sebe i jiných větší škodu, jsou všichni, kterým z toho vzešel prospěch, povinni jej poměrně odškodniti. Zevrubnější použití tohoto předpisu na námořní nebezpečenství je předmětem námořních zákonů.

§ 1044

Rozdělení válečných škod určují podle zvláštních předpisů politické úřady.

HLAVA DVACÁTÁ TŘETÍ

O směnné smlouvě. (§ 1045-1052)

Směna.

§ 1045

Směna je smlouva, kterou se přenechává věc za jinou věc. Skutečného odevzdání není potřebí ku zřízení; nýbrž jen ku splnění směnné smlouvy a k nabytí vlastnictví.

§ 1046

Peníze nejsou předmětem směnné smlouvy; avšak zlato a stříbro může se potud směniti jako zboží, ba i jako druh mince, pokud se mají vyměniti jen za mince jiného druhu, totiž zlaté za stříbrné, menší kusy za větší.

Práva a povinnosti směňujících,

§ 1047

Směňující jsou dle smlouvy povinni, věci směněné dle úmluvy s jejich součástmi i se vším příslušenstvím v pravý čas, na místě náležitém a ve stavu, ve kterém byly, když se uzavřela smlouva, ve svobodné držení odevzdati a převzíti.

zejména co do nebezpečenství

§ 1048

Byl-li vymíněn čas, kdy se má státi odevzdání, a byla-li v mezidobí směněná určitá věc buď zákazem obchodu odňata, nebo náhodou zničena zcela nebo aspoň přes polovici ceny, má se za to, jakoby směna nebyla sjednána.

§ 1049

Jiná zhoršení věci, která se v mezidobí náhodou stala, a břemena jdou na vrub držitelův. Bylo-li však s věcmi nakládáno úhrnkem, postihuje nahodilá zkáza jednotlivých kusů přejímatele, nebyl-li tím jinak celek znehodnocen přes polovici ceny.

a užitků před odevzdáním.

§ 1050

Držiteli náležejí užitky směněné věci až do vymíněné doby odevzdání. Od tohoto času náležejí s přírůstkem přejímateli, třebas věc nebyla ještě odevzdána.

§ 1051

Nebyla-li vymíněna doba pro odevzdání určité věci a nepostihuje-li žádnou stranu nedopatření; buďtež použity hořejší předpisy o nebezpečenství a užitcích (§ § 1048-1050) pro dobu samého odevzdání, pokud strany neustanovily něco jiného.

§ 1052

Kdo se chce na jiném dožadovati odevzdání, splň dříve závazek svůj nebo buď hotov jej splniti. I ten. kdo je povinen plniti napřed, může své plnění odepříti až do té doby, kdy bude poskytnuto nebo zajištěno plnění vzájemné, když jest ohroženo špatnými poměry majetkovými strany druhé, jež mu v době uzavření nemusily býti známy.

HLAVA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

O trhové smlouvě. (§ 1053-1089)

Smlouva trhová.

§ 1053

Trhovou smlouvou přenechává se věc za určitou částku peněz jiné osobě. Náleží tak jako směna k právním důvodům nabytí vlastnictví. Nabytí nastává teprve odevzdáním koupeného předmětu. Až do odevzdání podrží prodavač vlastnické právo.

Náležitosti trhové smlouvy.

§ 1054

Jaké musí býti svolení kupce a prodavače a které věci smějí býti kupovány a prodávány, to určuje se pravidly o smlouvách vůbec. Trhová cena musí záležeti v hotových penězích a nesmí býti ani neurčitá, ani proti zákonu.

Trhová cena musí
a) býti v hotových penězích;

§ 1055

Zcizí-li se věc dílem za peníze, dílem za jinou věc; považuje se smlouva za kup nebo za směnu, podle toho, činí-li cena v penězích více nebo méně než obecná cena dané věci, při stejné ceně věci za kup.

b) býti určitá;

§ 1056

Kupec a prodavač mohou také přenechati určení ceny určité třetí osobě. Nebude-li touto ve vymíněném čase nic určeno; nebo chce-li jedna strana v případě, kdy nebyl čas vymíněn, odstoupiti dříve, než byla cena určena; má se za to, jakoby trhová smlouva nebyla sjednána.

§ 1057

Bylo-li určení ceny přenecháno několika osobám, rozhoduje většina hlasů. Hlasují-li tak různě, že cena se neurčí ani skutečnou většinou hlasů; budiž koupě pokládána za nesjednanou.

§ 1058

Také cena, která byla vymíněna při dřívějším zcizení, může sloužiti k určení ceny. Byla-li položena řádná tržní cena za základ, rozumí se tím prostřední tržní cena místa a času, kde a kdy smlouva musí býti splněna.

c) nikoli proti zákonu.

§ 1059

Je-li pro zboží taxa, je vyšší cena proti zákonu, a kupující může za každé sebemenší zkrácení žádati u politického úřadu odškodnění.

§ 1060

Kromě toho případu může koupi odpírati jak kupec, tak i prodavač jen pro zkrácení přes polovici (§ § 934, 935). Tato stížnost má průchod i tehdy, když ustanovení trhové ceny bylo přenecháno třetí osobě.

Povinnosti prodavače,

§ 1061

Prodavač je povinen věc pečlivě opatrovati až do doby odevzdání a odevzdati ji kupci podle týchž předpisů, které byly ustanoveny shora při směně (§ 1047).

a kupce.

§ 1062

Kupec je naproti tomu povinen převzíti věc ihned nebo ve vymíněný čas, zároveň však také hotově zapraviti trhovou cenu; jinak je prodavač oprávněn odepříti mu odevzdání věci.

§ 1063

Bude-li věc odevzdána kupci prodavačem, aniž tento obdržel trhovou cenu; je věc prodána na úvěr a vlastnictví k ní přechází ihned na kupce.

Nebezpečí a užitky trhového předmětu.

§ 1064

O nebezpečenství a užitcích věci sice koupené, ale ještě neodevzdané, platí tytéž předpisy, které byly dány při smlouvě směnné (§ § 1048 až 1051).

Koupě očekávané věci.

§ 1065

Koupí-li se věci, které se ještě očekávají, použito budiž nařízení daných v hlavě o jednání odvážných.

Všeobecný předpis.

§ 1066

Ve všech případech vyskytujících se při trhové smlouvě, které nejsou v zákoně výslovně rozhodnuty, budiž použito předpisů daných v hlavách o smlouvách vůbec a směnné smlouvě zvláště.

Zvláštní způsoby nebo vedlejší smlouvy
při trhové smlouvě.

§ 1067

Zvláštní způsoby trhové smlouvy nebo vedlejší smlouvy při ní jsou: výhrada zpětné koupě, zpětného prodeje, předkupního práva; prodej na zkoušku; prodej s výhradou lepšího kupce; a příkaz ku prodeji.

Prodej s výhradou zpětné koupě.

§ 1068

Právo prodanou věc zase vyplatiti nazývá se právem zpětné koupě. Bylo-li toto právo prodavači vůbec a bez bližšího určení poskytnuto, vrátí jedna strana koupenou věc v nezhoršeném stavu, druhá strana však trhovou cenu, a obapolné užitky mezitím z peněz a věci docílené se vzájemně vyrovnávají.

§ 1069

Zlepšil-li kupec koupenou věc svým nákladem nebo učinil-li na její zachování kromobyčejný náklad, přísluší mu náhrada jako poctivému držiteli, ručí však také za to, změnila-li se hodnota jeho zaviněním nebo zmařilo-li se vrácení.

§ 1070

Právo zpáteční koupě může sobě prodatel vyhraditi jen tehdy, když jde o nemovité věci, a přísluší mu toliko doživotně. Nemůže svého práva převésti ani na dědice, ani na někoho jiného. Je-li právo vloženo do veřejných knih, může býti věc požadována i od třetí osoby a tato bude posuzována dle povahy své poctivé nebo nepoctivé držby.

Koupě s výhradou zpětného prodeje.

§ 1071

Stejným omezením podléhá právo, vymíněné kupcem, věc prodavači zase nazpět prodati; a pro totéž budiž použito předpisů daných pro zpětnou koupi. Byla-li však podmínka zpětného prodeje nebo zpětné koupě užita na oko a vlastně, aby se zastřelo zástavní právo nebo vydlužení, platí předpis § 916.

Výhrada předkupního práva.

§ 1072

Kdo prodá věc s výminkou, že mu kupec má nabídnouti výkup, kdyby ji chtěl opět prodati, má předkupní právo.

§ 1073

Předkupní právo je zpravidla osobním právem. Co do nemovitých statků může býti zápisem do veřejných knih přeměněno v právo věcné.

§ 1074

Předkupní právo také nelze ani postoupiti třetí osobě ani převésti na dědice oprávněné osoby.

§ 1075

Oprávněný musí movité věci do dvaceti čtyř hodin; nemovité však do třiceti dnů po učiněné nabídce skutečně vykoupiti. Po uplynutí této lhůty zaniká předkupní právo.

§ 1076

Předkupní právo nemá, nastane-li soudní dražba věcí, které jsou tímto právem zatíženy, jiného účinku, než že oprávněná osoba, vložená do veřejných knih, musí býti zvláště k dražbě obeslána.

§ 1077

Kdo jest oprávněn k výkupu, musí zapraviti úplnou cenu, která byla třetí osobou nabídnuta, vyjímajíc případ jiné úmluvy. Nemůže-li splniti vedlejších podmínek, nabídnutých kromě obyčejné trhové ceny, a nelze-li je vyrovnati ani odhadní cenou; nemůže býti předkupní právo vykonáno.

§ 1078

Předkupní právo nelze bez zvláštní úmluvy vztahovati na jiné způsoby zcizení.

§ 1079

Nenabídne-li držitel oprávněné osobě výkupu, ručí ji za všechnu škodu. V případě věcného předkupního práva může býti zcizená věc na třetí osobě považována a s touto nakládá se podle toho, je-li její držba poctivá nebo nepoctivá.

Koupě na zkoušku.

§ 1080

Koupě na zkoušku učiněna jest pod podmínkou schválení zboží kupcem, závislou na jeho libovůli. Podmínka jest v pochybnosti odkládací; kupec není před schválení koupí vázán. Prodatel přestává býti vázán, když kupec neschválí do konce doby zkušební.

§ 1081

Byla-li věc odevzdána ku prohlédnutí nebo ke zkoušení, sluší v mlčení kupcově přes dobu zkušební spatřovati schválení.

§ 1082

Nebyla-li zkušební doba úmluvou určena, má se za to, že u věcí movitých je tři dny; u nemovitých však jeden rok.

Prodej s výhradou lepšího kupce.

§ 1083

Smluví-li se koupě s výhradou, že prodavač, přihlásí-li se v určité době lepší kupec, jest oprávněn tomuto dáti přednost; zůstane uskutečnění smlouvy v případě, že koupená věc nebyla odevzdána, odsunuto až do splnění výminky.

§ 1084

Byla-li koupená věc odevzdána, jest trhová smlouva sjednána; splněním výminky se však opět rozváže. Nedostává-li se výslovného určení času, platí domněnka doby, stanovené při koupi na zkoušku.

§ 1085

Zda nový kupec je lepší, posoudí prodavač. Může dáti přednost druhému kupci, třebas prvý chtěl i více platiti. Rozváže-li se smlouva, vyrovnávají se navzájem užitky z věci a z peněz. Co do zlepšení nebo co do zhoršení považuje se kupec za poctivého držitele.

Příkaz k prodeji.

§ 1086

Odevzdá-li někdo svou movitou věc někomu jinému na prodej za určitou cenu s výminkou, že mu má příjemce ve stanovené době buď dáti určenou trhovou cenu nebo vrátiti věc; není odevzdávající oprávněn před uplynutím oné doby věc nazpět požadovati; příjemce však musí po jejím uplynutí zapraviti určenou trhovou cenu.

§ 1087

Po stanovenou dobu zůstává odevzdávající vlastníkem. Příjemce ručí mu za škodu způsobenou vlastním zaviněním a nahrazeny mu budou při vrácení věci jen takové náklady, které jsou na prospěch odevzdávajícího.

§ 1088

Je-li věc nemovitou; nebo není-li určena cena nebo platební lhůta; pokládá se příjemce za zmocněnce. V žádném případě však nelze věc svěřenou ku prodeji požadovati na třetí osobě, která ji poctivým způsobem od příjemce převedla na sebe (§ 367).

§ 1089

Předpisy, dané o smlouvách a o smlouvě směnné a trhové zvláště, platí zpravidla i o soudních prodejích; pokud v tomto zákoně nebo v soudním řádu nejsou obsažena zvláštní nařízení.

HLAVA DVACÁTÁ PÁTÁ

O smlouvách nájemních (pachtovních), o dědičný pacht a o dědičný úrok. (§ 1090-1150)

Smlouva nájemní (pachtovní).

§ 1090

Smlouva, kterou někdo obdrží užívání nespotřebitelné věci na určitý čas a za určitou cenu, nazývá se nájemní (pachtovní) smlouvou vůbec.

I. Nájemní a pachtovní smlouva.

(§ 1091-1121)

§ 1091

Lze-li užívati pronajaté věci bez dalšího vzdělávání, nazývá se smlouva smlouvou nájemní; lze-li ji však užívati jen pílí a přičiněním, nazývá se smlouvou pachtovní. Byly-li smlouvou současně pronajaty (propachtovány) věci prvého i druhého druhu; budiž smlouva posuzována podle povahy hlavní věci.

Náležitosti.

§ 1092

Nájemní a pachtovní smlouvy mohou býti sjednány o týchž předmětech a týmž způsobem, jako trhová smlouva. Nájemné a pachtovné zapravuje se jako trhová cena, nebyla-li učiněna jiná úmluva.

§ 1093

Vlastník může pronajmouti (propachtovati) jak své movité a nemovité věci, tak i svá práva; může se mu však také přihoditi, že najme (spachtuje) užívání své vlastní věci, když toto náleží třetí osobě.

Účinek.

§ 1094

Dohodly-li se smluvní strany o tom, co je při nájmu (pachtu) podstatné, totiž o věci a ceně; je smlouva úplně dojednána a užívání věci pokládá se za koupené.

§ 1095

Byla-li nájemní (pachtovní) smlouva zapsána do veřejných knih; budiž nájemcovo (pachtýřovo) právo pokládáno za věcné právo, které musí si dáti líbiti i následující držitel po dobu ještě zbývající.

Vzájemná práva:
1. Vzhledem k přenechání, udržování, užívání;

§ 1096

Pronajímatelé a propachtovatelé jsou povinni, odevzdati a udržovati věc pronajatou (propachtovanou) na své útraty v upotřebitelném stavu a nerušiti nájemce a pachtýře v umluveném užívání nebo požitku. Má-li věc pronajatá nebo propachtovaná při odevzdání takové vady, nebo stane-li se za trvání nájmu (pachtu) bez viny nájemníkovy (pachtýřovy) tak vadnou, že se nehodí ke smluvenému užívání, není nájemce (pachtýř) po dobu neupotřebitelnosti a podle jejího rozsahu povinen, platiti nájemné (pachtovné). Tohoto osvobození nelze se předem vzdáti, když jde o nájem nemovitých věcí.

Pachtýř musí nésti ze svého obyčejné opravy hospodářských budov, pokud lze je opatřiti stavebními hmotami nalézajícími se na statku a službami, které může požadovati podle povahy statku.

§ 1097

Objeví-li se potřeba oprav, které náležejí na pronajímatele (propachtovatele), je nájemce (pachtýř) povinen ohlásiti to bez prodlení pronajímateli (propachtovateli), ježto by jinak byl povinen nahraditi škodu. Nájemce (pachtýře) pokládati je za jednatele bez příkazu, učinil-li na věc náklad náležející na pronájemce (propachtovatele) (§ 1036) nebo náklad užitečný (§ 1037); za náhradu škody musí však žádati do šesti měsíců po navrácení věci v nájem (pacht) dané, ježto by jinak právo žalobní uhaslo.

§ 1098

Nájemci a pachtýři jsou oprávněni, věcí najatých a pachtovaných podle smlouvy po určitý čas upotřebiti a užívati, nebo je i v podnájem dáti, lze-li tak učiniti beze škody vlastníkovy a není-li to ve smlouvě výslovně zapovězeno.

2. břemenům;

§ 1099

Při pronájmech nese všechna břemena a dávky pronajímatel. Při vlastních pachtech, staly-li se úhrnkem, přejímá pachtýř kromě hypotekárních zapsaných břemen všechna ostatní; byl-li však pacht sjednán podle rozpočtu, nese ona břemena, která byla od výtěžku odečtena nebo která musí býti zapravována toliko z plodů a nikoli z pozemku samého.

3. nájemnému (pachtovnému)

§ 1100

Není-li ujednáno jinak a není-li ani jinakého místního obyčeje, buď činže zapravována, když věc byla najata nebo pachtována na jeden rok nebo více let, pololetně, když jde o kratší dobu nájemní (pachtovní), po uplynutí této.

§ 1101

K zajištění nájemného má pronájemce věci nemovité zástavní právo k zařízení a svrškům nájemcovým nebo členů jeho rodiny, žijících s ním ve společné domácnosti, které byly vneseny, pokud nejsou vyloučeny ze zabavení. Zástavní právo zanikne odstraněním předmětů před jejich zájemným popsáním, leda že by odstranění stalo se z nařízení soudního a pronájemce ohlásil své právo na soudě do tří dnů po výkonu.

Stěhuje-li se nájemce nebo zavlékají-li se věci, ač nájemné není ani zapraveno ani zajištěno, může pronájemce věci zadržeti na vlastní nebezpečenství, musí však do tří dnů zažádati za zájemné popsání nebo věci vydati.

Propachtovatel pozemku má zástavní právo stejného rozsahu a stejného účinku k dobytku, který je na propachtovaném statku i k hospodářskému nářadí i k plodům, které tam ještě jsou.

§ 1102

Pronájemce (propachtující) může si vymíniti placení činže předem. Jestliže však nájemce (pachtýř) zaplatil předem více než jednu lhůtu, může ji namítati věřiteli zapsanému nebo novému vlastníku jen tehdy, když je vyznačen ve veřejné knize.

Nájemné v plodech.

§ 1103

Přenechá-li vlastník svůj statek s výminkou, že příjemce má hospodařiti a odevzdávajícímu dávati poměrnou část veškerých užitků, např. třetinu nebo polovici plodů; nevzniká pachtovní, nýbrž společenská smlouva, která se posuzuje podle pravidel o tom daných.

Případy a podmínky prominutí nájemného.

§ 1104

Když věci najaté nebo pachtované nelze upotřebiti nebo užívati pro mimořádné náhody, jako oheň. válku nebo nákazu, velké povodně, stržení povětrnosti nebo úplnou neúrodu, není pronájemce (propachtující) povinen ji znovu zříditi; nemůže však požadovati placení nájemného nebo pachtovného.

§ 1105

Může-li nájemce před takovou náhodu věci najaté obmezeně užívati, sleví se mu také poměrná část nájemného. Pachtýři náleží sleva z pachtovného, když užitky statku najatého jen na rok klesly o více než o polovinu obyčejného výnosu. Propachtovatel je povinen sleviti tolik, kolik se tímto úbytkem nedostává na pachtovném.

§ 1106

Vzal-li nájemce (pachtýř) na sebe vůbec všechna nebezpečenství; rozumějí se tím jen škody požární, vodní a živelní pohromy. Jiné mimořádné nehody nejdou na jeho nebezpečí. Zaváže-li se však výslovně, že ponese i všechny jiné kromobyčejné nehody; neplatí přece ještě domněnka, že chtěl také ručiti za nahodilou zkázu celé pachtované věci.

§ 1107

Nemůže-li nájemce (pachtýř) věci upotřebiti nebo užívati nikoli pro poškození věci nebo proto, že věc jinak stala se neupotřebitelnou, nýbrž pro překážku nebo neštěstí, které se sběhly jemu, nebo byly-li v době poškození plody od pozemku již odděleny, postihne nepříznivá událost jen nájemce (pachtýře) a musí on zaplatiti činži. Pronájemci (propachtovateli) sluší však započítati uspořený náklad a výhody, kterých dosáhne jinakým užitím věci.

§ 1108

Žádá-li pachtýř, aby mu bylo prominuto celé pachtovné nebo jeho část buď podle smlouvy nebo podle zákona; musí propachtovateli bez odkladu oznámiti nastavší nehodu a dáti vyšetřiti příběh, není-li v zemi známý, soudně nebo aspoň dvěma muži věci znalými; bez této opatrnosti nebude slyšen.

4. vrácení.

§ 1109

Nemůže-li nájemce (pachtýř) věci upotřebiti nebo užívati nikoli pro poškození věci nebo proto, že věc jinak stala se neupotřebitelnou, nýbrž pro překážku nebo neštěstí, které se sběhly jemu, nebo byly-li v době poškození plody od pozemku již odděleny, postihne nepříznivá událost jen nájemce (pachtýře) a musí on zaplatiti činži. Pronájemci (propachtovateli) sluší však započítati uspořený náklad a výhody, kterých dosáhne jinakým užitím věci.

§ 1110

Nebyl-li při nájemní (pachtovní) smlouvě zřízen soupis; platí stejná domněnka jako při požívání (§ 518).

§ 1111

Je-li najatá nebo pachtovaná věc poškozena nebo zneužíváním opotřebena; ručí nájemce a pachtýř za zavinění jak své vlastní, tak i podnájemcovo (podpachtýřovo), nikoli však za náhodu. Pronajímatel (propachtovatel) musí však u soudu žádati za náhradu z tohoto ručení nejpozději do roka po vrácení najaté (spachtované) věci; jinak právo to zanikne.

5. rozvázání nájemní (pachtovní) smlouvy:
a) zánikem věci;

§ 1112

Nájemní (pachtovní) smlouva zaniká sama sebou, zmaří-li se najatá (spachtovaná) věc. Stane-li se to zaviněním jedné strany, náleží druhé straně náhrada; stane-li se to nehodou, není žádná strana druhé za to zodpovědna.

b) projitím času;

§ 1113

Nájemní (pachtovní) smlouva zaniká také uplynutím doby, která byla vymíněna výslovně nebo mlčky buď tím, že byl plat podle určité doby vyměřen, jako při tak zvaných světnicích na den, týden a měsíc, nebo projeveným nájemcovým (pachtýřovým) úmyslem, nebo z okolností najevo vycházejícím.

Nestane-li se obnovení;

§ 1114

Nájemní (pachtovní) smlouva může se však obnoviti netoliko výslovně, nýbrž i mlčky. Byla-li ve smlouvě vymíněna předchozí výpověď; obnovuje se smlouva mlčky opomenutím náležité výpovědi. Nebyla-li výpověď vymíněna; nastává mlčky obnovení, když nájemce (pachtýř) po uplynutí nájemní (pachtovní) doby pokračuje v užívání nebo požívání věci, a pronajímatel (propachtovatel) to dopouští.

§ 1115

Obnovení nájemní (pachtovní) smlouvy nastává mlčky za týchž podmínek, za jakých byla před tím sjednána. Při pachtech vztahuje se však jen na rok; může-li se však řádný požitek bráti teprve v pozdější době, na tak dlouhou dobu, pokud je nutno, aby tyto užitky mohly býti jednou vybrány. Nájmy, za něž bývá plat zaplacen teprve po celém roce nebo po půl roce, obnovují se mlčky na půl roku; všechny kratší nájmy však na takový čas, který byl před tím určen pachtovní smlouvou. O opětovném obnovení platí totéž, co zde bylo předepsáno o prvém obnovení.

c) výpovědí;

§ 1116

Pokud trvání nájemní (pachtovní) smlouvy není výslovně nebo mlčky určeno nebo zvláštními předpisy, musí ten, kdo chce smlouvu zrušiti, druhému pacht šest měsíců; nájem nemovité věci čtrnáct dní; a movité věci dvacetčtyři hodin vypovědi před tím, než má býti věc odevzdána.

§ 1116a

Smrtí jednoho ze smlouvcův smlouva nájemní (pachtovní) se neruší. Nájmy bytů mohou však, zemře-li nájemce, býti rozvázány beze zřetele k smluvené době jak dědici nájemcovými tak pronájemcem, šetříc zákonné lhůty výpovědní.

§ 1117

Nájemce (pachtýř) jest oprávněn, odstoupiti od smlouvy bez výpovědi i před uplynutím smluvené doby, když byla odevzdána ve stavu nebo později bez jeho viny octne se ve stavu k smluvenému užívání nezpůsobilém, nebo když značná část náhodou bude odňata nebo stane se neupotřebitelnou na delší dobu. Jde-li o místnosti obytné zdraví škodlivé, má nájemce toto právo i tehdy, když ve smlouvě se ho zřekl nebo když znal povahu místností při uzavření smlouvy.

§ 1118

Pronajímatel (propachtovatel) může se své strany žádati dřívější zrušení smlouvy, když nájemce (pachtýř) věci užívá tak, že vzchází značná újma; když byv upomenut se zaplacením platu tak prodlévá, že do projití období zadržené nájemné (pachtovné) úplně nezapravil; nebo když se musí pronajaté stavení znovu vystavěti. Nájemce není povinen dopustiti, aby na jeho újmu byla provedena užitečnější stavba, je však povinen dopustiti nutné opravy.

§ 1119

Musela-li býti pronajímateli nezbytnost nového provedení stavby známa již v době sjednání smlouvy; nebo nevznikla-li nezbytnost déle trvajících oprav zanedbáním menších oprav; musí býti nájemci dáno přiměřené odškodnění za pohřešené užívání.

d) zcizením věci.

§ 1120

Zcizil-li vlastník pronajatou (propachtovanou) věc někomu jinému a již mu ji odevzdal; musí nájemce (pachtýř) po náležité výpovědi novému držiteli ustoupiti, není-li jeho právo do veřejných knih zapsáno (§ 1095). Jest však oprávněn žádati od pronajímatele (propachtovatele) úplné zadostiučinění co do utrpěné škody a ušlého zisku.

§ 1121

Při vnuceném prodeji soudním buď právem nájemním (pachtovním), je-li zapsáno ve veřejných knihách, nakládáno jako služebností. Není-li na vydražiteli, aby nájemní (pachtovní) právo převzal, musí mu nájemce (pachtýř) ustoupiti obdržev řádnou výpověď.

II. Dědičný pacht.

(§ 1122)

§ 1122

Smlouva, kterou se někomu dědičně přenechává užívací vlastnictví statku s podmínkou, že za roční užitky má platiti roční v poměru k výnosu určenou dávku v penězích, v plodech nebo také v přiměřených službách, sluje smlouva o dědičný pacht.

III. Smlouva o dědičný úrok.

(§ 1123-1150)

§ 1123

Plní-li držitel nepatrnou dávku jen jako uznání pozemkového vlastnictví; nazývá se pozemek úročním statkem a smlouva o tom učiněná smlouvou o dědičný úrok.

§ 1124

Je-li pochybno zda užitkové vlastnictví je statkem dědičného pachtu nebo statkem dědičného úroku, budiž přihlíženo k částce ročního platu a k jiným závazkům. Není-li tato částka v žádném poměru s čistými ročními užitky; jest užitkové vlastnictví statkem dědičného úroku; lze-li však alespoň z dávných časů a při zcela pustých převzatých pozemcích souditi na nějaký poměr; je tu statek dědičného pachtu (§ 359).

Úrok z půdy.

§ 1125

Je-li vlastnictví tak rozděleno, že jedné straně patří dědičně podstata pozemku s užíváním toho, co je pod povrchem, druhé straně však jen užívání povrchu; nazývá se roční dávka, zapravovaná tímto poslednějším držitelem, úrokem z půdy.

Nabytí užitkového vlastnictví.

§ 1126

Děleného vlastnictví nemovité věci nelze nabýti, stejně jako úplného, bez zápisu do veřejných knih nebo rejstříků. Platný právní důvod zakládá jen osobní právo proti zavázané osobě, nikoli však věcné právo proti třetí osobě (§ 431).

Společná práva vrchního a užitkového vlastníka.

§ 1127

Práva vrchního a užitkového vlastníka se shodují vůbec v tom, že každý může potud vládnouti svojí částí, pokud se tím neporušují práva druhého (§ 363).

§ 1128

Jeden jako druhý jest oprávněn domáhati se svého podílu soudně, jej zastaviti a mezi živými nebo posledním pořízením zciziti. Kdo nějaké omezení tvrdí, musí takové dokázati náležitými listinami, tak zvanými záručnými listy nebo úpisy.

Zvláštní práva a povinnosti vrchního vlastníka.

§ 1129

Vrchní vlastník je zvláště oprávněn zapověděti užitkovému vlastníkovi netoliko ztenčování užívané věci; nýbrž i všechny změny, jimiž může býti výkon jeho práv zmařen nebo ztížen.

1. Vzhledem k udržování, zpracování a změnám statku;

§ 1130

Může tedy žádati, aby užitkový vlastník pečoval o udržování a vzdělávání pozemků. Zanedbá-li splnění těchto povinností, ač byl varován; nebo není-li s to nésti břemena na pozemku váznoucí; může vrchní vlastník domáhati se přenechání statku jiným dědičným pachtýřům nebo úročníkům.

2. dědičného úroku.

§ 1131

Hlavní právo pánů dědičného pachtu a dědičného úroku spočívá v braní ročního platu a jiných vymíněných poplatků. Tyto nemohou býti pod žádnou záminkou zvýšeny, pak nemohou býti vůbec brány ze svršků k pozemku nenáležejících, jakož i z jiných movitých věcí.

Kdy se má úrok platiti.

§ 1132

Není-li nic umluveno nebo provinciálními zákony ustanoveno, musí býti roční úrok odváděn v prvé polovici měsíce listopadu.

Kdy nastane prominutí?

§ 1133

Zpravidla neručí jeden neúplný vlastník druhému za náhodu: Nemohl-li však dědičný pachtýř pro povodně, válku nebo nákazy užívati svého pachtovaného statku; musí býti témuž přiměřeně sleveno na platu za čas pohřešovaného užívání.

§ 1134

Úročník nemá nároku na podobnou slevu; dokud je tu část majetku dědičného úroku, musí ustanovený dědičný úrok úplně zapravovati.

Právo při zmeškaném zapravení platu.

§ 1135

Neodvedl-li úročník plat ve vymíněném čase; může pán dědičného úroku žádati, aby užívání bylo zabaveno a on z něho odškodněn.

§ 1136

Dědičný propachtovatel má na vůli, byl-li plat přes rok zadržen, žádati buď zabavení užitků nebo soudní dražbu statku, daného do dědičného pachtu, aby byly nedoplatky zapraveny.

3. Vzhledem k břemenům a zlepšením.

§ 1137

Vrchní vlastník je povinen zastupovati užitkového vlastníka co do užitkového vlastnictví bezprostředně od něho obdrženého, a když se užitkové právo opět spojí s podstatou, jemu nebo jeho nástupci nahraditi učiněná zlepšení jako jinému poctivému držiteli a ručiti za správnost veřejných knih a rejstříků, které vede o svých úročných statcích.

§ 1138

Za jiná břemena užitkovým vlastníkem propůjčená a do veřejných knih nevložená vrchní vlastník neručí. Užitkový vlastník nemůže vůbec na jinou osobu převésti více práva, než má sám. Právo jednoho zaniká tedy s právem druhého.

Práva a povinnosti užitkového vlastníka vůbec.

§ 1139

Práva a závazky užitkového vlastníka jsou vůbec úměrny ustanoveným závazkům a právům vrchního vlastníka.

Zvláště
1. co do zcizení;

§ 1140

Užitkový vlastník nepotřebuje ku zcizení svolení vrchního vlastníka; musí mu však oznámiti nástupce, aby posoudil, zda týž je s to statek spravovati a břemena na něm váznoucí zapravovati. Na předkupní nebo výkupní právo vrchní vlastník nároku nemá.

§ 1141

Vyhradil-li si však vrchní vlastník výslovně toto svolení a tato práva; musí se prohlásiti do třiceti dnů po řádném, jemu učiněném oznámení. Po této lhůtě pokládá se jeho svolení za udělené. Nemaje výkonu předkupního nebo výkupního práva, může odpírati svolení jen pro patrné nebezpečenství podstaty a práv s tím spojených.

§ 1142

Dávka, kterou vrchní vlastník někdy má žádati od nového užitkového vlastníka, sluje, stane-li se změna mezi živými, lenní plat (laudemium); stane-li se však na případ smrti, odúmrtné. Obojí nazývá se také poplatky ze změny. Zda-li a jak tato práva jsou založena, rozhoduje zemské zřízení, veřejné knihy a listiny nebo třicetiletá pokojná držba.

2. co do pokladu a zmenšení podstaty;

§ 1143

Užitkovému vlastníku náleží také poměrný díl nalezeného pokladu (§ 399). Jest i oprávněn zmenšiti podstatu, může-li vrchnímu vlastníkovi dokázati, že jinak nelze užívati pozemku (§ 1129).

3. břemen;

§ 1144

Užitkový vlastník nese všechna řádná i mimořádná břemena váznoucí na statku; zapraví daně, desátky a jiné dávky zvláště zaznamenané. Za břemena, která se týkají platu, ručí vrchní vlastník.

4. záručního listu.

§ 1145

Každý nový užitkový vlastník je zpravidla zavázán opatřiti si od vrchního vlastníka ověřovací list nebo listinu na obnovené užitkové vlastnictví.

Zvláštní poměry mezi držiteli statků a poddanými.

§ 1146

Pokud užitkoví vlastníci jsou ještě v jiných poměrech vůči vrchním vlastníkům, a jaká práva a závazky jsou zvláště mezi držiteli statků a poddanými, budiž vyrozuměno ze zřízení každé provincie a z politických předpisů.

Práva při úroku z půdy.

§ 1147

Kdo zapravuje jen úrok z půdy, má nárok jen na užívání povrchu, jako: stromů, rostlin a stavení a na díl pokladu na něm nalezeného. Zakopané poklady a jiné podzemní užitky náležejí vrchnímu vlastníkovi.

Zánik užitkového vlastnictví.

§ 1148

Co bylo ustanoveno o zrušení úplného vlastnictví (§ 444), platí vůbec i o děleném.

§ 1149

Statky dědičného pachtu a dědičného úroku přecházejí na všechny dědice, kteří nebyli výslovně vyloučeni. Nemá-li užitkový vlastník řádného nástupce; spojí se užitkové vlastnictví s vrchním vlastnictvím. Vrchní vlastník musí však, chce-li tohoto práva užíti, zapraviti všechny dluhy užitkového vlastníka, jež nelze z jiného jmění zaplatiti. Pokud vrchní vlastník je zavázán odumřelý statek jiným přenechati, ustanovují politická nařízení.

§ 1150

Zničením rostlin, stromů a budov neztrácí se užitkové vlastnictví povrchu. Pokud zbývá ještě část pozemku, může ji držitel osázeti novými rostlinami, stromy a budovami, odvádí-li