Ke zločinu vyžaduje se zlého úmyslu. Zlý úmysl dává se však za vinu nejen tehda, když před tím, než se něco před se vzalo nebo opominulo, anebo když se to před se bralo nebo opomíjelo, zlo, jež se zločinem jest spojeno, přímo bylo rozváženo a umíněno; nýbrž i, když z nějakého jiného zlého úmyslu něco bylo před se vzato nebo opominuto, z čeho zlo, které tím povstalo, obyčejně povstává, anebo alespoň snadno povstati může.

Proto nepřičítá se konání neb opominutí za zločin:

Že však tu byla spravedlivá nutná obrana, za to má se míti jen tehdy, když lze z povahy osob, času, místa, ze způsobu útoku nebo z jiných okolností důvodně souditi, že pachatel užil toliko obrany potřebné, aby odvrátil od sebe neb od jiných protiprávný útok na život, na svobodu nebo na jmění; - nebo že toliko z poděšení, ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany. - Vykročení takové může se však podle povahy okolností trestati podle ustanovení dílu druhého tohoto zákona trestního §§ 335 a 431) za čin trestný z nedbalosti.

Neznalostí zákona tohoto o zločinech nikdo se nemůže omlouvati.

Zločin pochází ze zlomyslnosti pachatelovy, nikoliv z povahy toho, na němž se spáchá. Zločin tudíž spáchati lze i na provinilcích, na bezesmyslných, na dětech, na spících a též na takových osobách, které samy škody si přejí nebo k ní svolují.

Netoliko přímý pachatel sám stává se vinným ze zločinu, nýbrž i každý, kdo rozkazem, radou, poučením, pochvalou zlý skutek nastrojil, k němu úmyslně podnět dal, k vykonání jeho úmyslným opatřením prostředkův, odvrácením překážek, anebo jakýmkoliv způsobem nadržoval, pomáhal, k bezpečnému vykonání jeho přispěl; i kdož se jen napřed s pachatelem o pomoc, kterou mu po vykonaném skutku poskytnouti má, neb o podíl v zisku a užitku srozuměl.

Okolnosti omluvné, pro něž zločin nějaký vzhledem k pachateli nebo některému ze spoluvinníků nebo účastníků toliko pro jeho osobní poměry trestným býti přestává, nemají se vztahovati na ostatní spoluvinníky a účastníky.

Kdo dříve se nesrozuměv teprve po spáchaném zločinu pachateli pomáhá a ho podporuje, neb ze zločinu, o němž zvěděl, zisk a užitek béře, nedopouští se sice téhož zločinu, ale ovšem dopouští se zločinu zvláštního, jak dále v zákoníku tomto ustanoveno bude.

Byl-li spáchán zločin obsahem tiskopisu, jsou vinni týmž zločinem spisovatel, překladatel, vydavatel, nakladatel, neb obstaravatel prodeje, knihkupec, tiskař, při tiskopisech periodických i odpovědný redaktor, jakož vůbec všechny osoby, jež při tisku nebo při rozšiřování trestného tiskopisu spolupůsobily, ač lze-li vztahovati na ně obecná ustanovení §§ 1, 5, 6, 8, 9, 10 a 11.

Ke zločinu není potřebí, aby čin skutečně byl dokonán. Již pokus zlého skutku jest zločinem, jakmile zlomyslník předsevzal nějaký čin, který ke skutečnému vykonání vede; k dokonání zločinu však jen pro nemohoucnost, pro překážku odjinud v to přišlou nebo náhodou nedošlo.

Proto užíti se má ve všech případech, kde zákon zvláštních výjimek nenařizuje, všelikých ustanovení pro zločiny vůbec daných i na pokusy zločinné, a trestati jest pokus zlého skutku za použití § 47 lit. a) týmž trestem, jenž uložen na zločin dokonaný.

Kdo někoho k zločinu nějakému vyzývá, povzbuzuje nebo svésti hledí, dopouští se, bylo-li působení jeho bez výsledku, pokusu svádění ke zločinu onomu, a má odsouzen býti k tomu trestu, který by se na pokus toho zločinu měl uložiti.

Při zločinech, jichž se kdo dopustí tiskopisy, počíná se trestnost činu pro spisovatele, překladatele, vydavatele, redaktora a nakladatele (§ 7) tou dobou, kdy dílo, jež se má rozmnožiti, se do tisku odevzdá; pro ostatní vinníky však počátkem jich spolupůsobení.

Pro myšlenky nebo pro vnitřní zamýšlení nelze nikoho odpovědným činiti, nebyl-li předsevzat žádný vnější zlý čin, anebo nebylo-li něčeho opominuto, co zákony předpisují.

Trestem zločinů jest smrt zločincova nebo přidržení ho v žaláři.

Trest smrti vykonává se provazem.

Trest žaláře dělí se podle rozdílné tuhosti na dva stupně. První stupeň se označuje slovem "žalář" bez přídavku, druhý slovy "těžký žalář".

Při prvním stupni trestu žaláře chová se trestanec bez želez, avšak těsně opatřen a stravován tak, jak to připouští zařízení trestnic pro takové zločince určených podle předpisů již o tom vydaných, nebo které ještě vydány budou.

Nedovoluje se mu scházeti se s nikým, není-li přítomen dozorce vězňů ani rozmluva v jazyce tomuto nesrozumitelném.

Rozmluva s lidmi, již nemají přímo s jeho vězněním co činiti, povoluje se odsouzenci toliko v případech zcela zvláštních a důležitých.

K trestu žaláře odsuzuje se zločinec buď na celý život nebo na určitý čas. Nejkratší trvání dočasného žaláře jest zpravidla (§§ 54 a 55 tr. z.) šest měsíců, nejdelší dvacet let. Doba trestu a všeliké jiné právní účinky trestního rozsudku se počínají, pokud v rozsudku jinak určeno není, od té chvíle, kdy vyhlášen byl rozsudek, proti němuž není žádného dalšího právního prostředku.

Poněvadž rozdílnost okolností, které zločin zvětšují nebo zmenšují, toho nedopouští, aby se v zákoně samém na jeden každý případ míra trestu určitě ustanovila; určuje se v následujících hlavách při každém zločinu jen rozpětí od nejkratší do nejdelší doby, v němž zpravidla trvání trestu podle velikosti zločinu se má vyměřiti.

S trestem žaláře vždy spojeno bývá přidržování k práci. Každý trestanec musí tedy konati tu práci, kterou zařízení trestnice s sebou přináší.

U přidělování těchto prací hleděti se má co možná na stupeň trestu žaláře, na dosavadní způsob zaměstnání a na vzdělání trestanců.

Trest žaláře zostřiti se může mimo to:

První a druhý stupeň žaláře může postem býti zostřen v ten způsob, že se trestanec některé dny drží jen o vodě a chlebě. To však díti se nemá vícekrát než třikrát v týdnu a jen ve dnech ne nepřetržitě po sobě jdoucích.

Zostření vykázáním tvrdého lože záleží v tom, že se obmezí trestanec na pouhé desky, což díti se smí jen ve dnech ne nepřetržitě za sebou jdoucích a ne častěji než třikrát v týdnu.

Držení v samovazbě nesmí nepřetržitě trvati déle jednoho měsíce, a lze ho potom zase užíti teprve za měsíc. Ostatně má k trestanci po čas samovazby alespoň dvakrát za den také docházeti některá z osob dohlédajících v trestnici, a má se mu dáti přiměřené zaměstnání.

Uzavření o samotě v temné komůrce nesmí nepřetržitě trvati déle než tři dny, potom může se opakovati teprve až po přestávce týdenní a smí celkem trvati nejvýše třicet dní v roce.

Vypověděni mohou býti ze země jenom ti zločinci, kteří jsou cizozemci, a musí se pokaždé vypovědění vztahovati na celé území republiky Československé.

S každým odsouzením pro zločin jsou mocí zákona spojeny tyto účinky:

Mimo to zůstávají v platnosti ta ustanovení předpisů občanských, politických a církevních, jež spojují s odsouzením pro zločin nějaký ještě jiné škodlivé následky.

Úprava předpisů o dávání zločinců potrestaných pod dohled policejní vyhrazuje se zvláštním nařízením, a jimi též určeno bude, jakou působnost při tom soudy míti mají.

Ztráta živnosti není žádným následkem spojeným již po zákonu se zločinem, a nemůže tudíž trestním rozsudkem býti vyřknuta. Má však soud trestní, když pro zločin odsouzený má živnost, po vyhlášeném rozsudku postoupiti spisy tomu úřadu, jemuž propůjčování živnosti takové přísluší. Kdyby se úřadu tomuto zdálo na pováženou povoliti zločinci, aby po vystálém trestu živnost tu provozoval, má mu živnost odejmouti, šetře při tom předpisů o tom vydaných.

Stejné řízení nastane i tenkráte, když měl odsouzenec patent lodní nebo právo držeti loďku plavbě pobřežní. V tomto případě přísluší rozhodovati o ztrátě práva takového ústřednímu úřadu námořskému.

Jako trestuhodnost, tak i skutečný trest nemůže stihnouti nikoho než zločince.

Trest má se ustanoviti přesně podle zákona a nesmí se vyměřiti ani ostřeji ani mírněji, než jak zákon podle dané povahy zločinu i pachatele předpisuje.

Také se nemůže zpravidla (§ § 52, 54 a 55) žádný jiný způsob trestu zločinci uložiti, nežli jaký v tomto zákoně jest ustanoven. Ani nelze zrušiti zasloužený trest pro vyrovnání mezi zločincem a poškozeným (§ § 187 a 188).

Spáchal-li zločinec několik zločinů, na něž se vztahuje totéž vyšetřování a odsouzení, potrestati se má podle toho zločinu, na kterýž ostřejší trest jest uložen, přihlížejíc však k zločinům ostatním.

Předpisu toho šetřeno budiž i tehda, když se zločiny sbíhají s přečiny nebo přestupky.

Ustanovení však zvláštních, daných v § § 28 a 29 užito býti má v tom případě, když se sbíhá více zločinů, nebo když se sbíhají zločiny s přečiny anebo s přestupky mimo ostatní trest zákonný i tehda, když i jen jediný ze sbíhajících se činů trestných spáchán byl obsahem tiskopisu.

Rovněž tak má, i když jen na jediný z těchto sbíhajících se činů trestných určen jest v tomto nebo jiném zákoně trest peněžitý nebo některý z trestů § 240 lit. b) a c), uložen býti vinníkovi kromě jiného trestu zákonného po každé tento zvláštní trest.

Pro zločiny, jež některý občan republiky československé spáchal v cizozemsku, nemá v tuzemsku, byv přistižen, nikdy v cizozemsku býti vydán, nýbrž má se s ním naložiti podle tohoto zákona trestního, nehledíc k zákonům té země, kde zločin byl spáchán.

Byl-li však pro ten čin již v cizozemsku potrestán, má se trest přetrpěný vpočísti do trestu, který podle tohoto zákona mu má býti uložen.

Rozsudky cizozemských úřadů trestních nemají se v tuzemsku v nižádném případě vykonávati.

Také nad cizincem, jenž spáchá zločin na státním území československém, jest jen podle tohoto zákona rozsudek vynésti. (§ 41).

Spáchal-li cizinec v cizozemsku zločin, vztahující se na stát československý nebo zločin zfalšování zdejších veřejných úvěrních papírů nebo mincí (§ § 106 až 121), má se s ním naložiti podle zákona tohoto tak, jako s tuzemcem.

Spáchal-li však cizinec v cizozemsku jiný zločin než v předešlém paragrafu naznačeno, budiž sice, bude-li v tuzemsku přistižen vždy do vězení vzat; ale ihned jest se dorozuměti se státem, kde zločin spáchal, o jeho vydání.

Kdyby se cizí stát zdráhal ho přijati; má se proti cizímu zločinci zpravidla postupovati podle předpisu tohoto trestního zákona. Jestliže by však podle trestního zákona toho místa, kde skutek spáchal, byl trest mírnější, trestán budiž podle tohoto mírnějšího zákona. K trestnímu rozsudku budiž připojeno mimo to vypovězení ze země po skončené době trestu.

Jsou-li o obapolném vydání zločinců s cizími státy uzavřeny zvláštní smlouvy, má se podle nich postupovati.

O právu k náhradě proti zločinci

Potrestáním zločince ničeho se nemění na právu těch, jimž zločinem bylo ublíženo nebo uškozeno, a jimž za to přísluší dostiučinění nebo náhrada od zločince, jeho dědiců, nebo z jeho jmění.

Zločin jest vůbec tím větší, čím zralejší jest rozvaha, čím promyšlenější příprava, s níž se zločin před se béře, čím větší škoda tím způsobená nebo nebezpečenství s tím spojené, čím méně opatrnosti proti němu se použíti dalo, anebo čím více povinností se tím poruší.

Zvláštní okolnosti přitěžující jsou:

Též jest okolností přitěžující, když obviněný ve vyšetřování soudce vymýšlením nepravdivých okolností obelstíti hledí.

Okolnosti polehčující, které se vztahují na osobu pachatelovu, jsou:

Okolnosti polehčující vzhledem k povaze skutku jsou:

K okolnostem přitěžujícím má se přihlížeti jen potud, pokud proti nim není okolností polehčujících, a taktéž k okolnostem polehčujícím, pokud proti nim není žádných okolností přitěžujících. V té míře jak jedny nebo druhé mají převahu, jest jich užíti k zostření nebo k zmírnění trestu.

Při zostřování nemůže se ani zaměniti druh trestu na každý zločin uloženého ani prodloužiti trest přes trvání zákonem vyměřené.

Při trestu smrti a doživotního žaláře jest vůbec zostření vyloučeno.

Trest dočasného žaláře má se však pro přitěžující okolnosti vyměřiti podle delšího nebo nejdelšího zákonem předepsaného trvání a též poměrně zostřiti jedním nebo několika ze způsobů zostřovacích, v § 19 naznačených.

Jsou-li okolnosti polehčující při zločinech, na které uložen trest smrti, má sice soudce rozsudek podle zákona vynésti, ale má se dále zachovati podle předpisů o řízení vydaných.

Nedokonal-li však zločinec v čas spáchání zločinu ještě dvacátý rok věku svého, nalézti se má místo trestu smrti nebo doživotního žaláře na trest těžkého žaláře mezi deseti a dvaceti roky.

Ve všech jiných případech určuje se za pravidlo, že se pro okolnosti polehčující ani druh trestu ani jeho zákonné trvání nemůže změniti, nýbrž že se doba trestu zkrátiti má toliko v mezích, jež zákony připouštějí.

Také se má při zločinech, za něž trest po zákonu by neměl přes pět let trvati, přihlížeti k nevinné rodině, a vzešla-li by jí tím, kdyby trest déle trval, ve výživě důležitá škoda, může se trest i pod šest měsíců zkrátiti, ale jen v ten způsob, že se nahradí delší trvání trestu žaláře jedním nebo několika způsoby zostření v § 19 vytčenými.

Zločiny zasahují buď do společné bezpečnosti přímo ve svazku státním, ve veřejných opatřeních nebo veřejné důvěře, anebo porušují bezpečnost lidí jednotlivých co se týče osoby, majetku, svobody, nebo jiných práv.

Podle tohoto vztahu prohlašují se tímto za zvláštní druhy zločinů:

Zločin veřejného násilí se spáchá v těchto případech:

První případ: Když někdo sám o sobě, nebo spojiv se s jinými, shromáždění ku projednávání veřejných věcí vládou svolané, soud nebo jiný veřejný úřad v jeho se sejíti, v jeho trvání nebo působnosti násilně ruší nebo mu překáží, nebo na jeho usnesení nebezpečným vyhrožováním působiti hledí, ač není-li čin ten jiným těžším zločinem.

Zločin tento potrestán buď těžkým žalářem od jednoho až do pěti let, a jsou-li okolnosti zvláště přitěžující, až do deseti let.

Druhý případ: Týmž zločinem vinným se stává ten, kdo se dopustí činu některého v § 76 naznačeného proti korporacím zákonně uznaným nebo proti shromážděním, jež se konají za spolupůsobení nebo pod dohledem veřejného úřadu.

Zločin tento potrestán buď těžkým žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku, a jsou-li okolnosti zvláště přitěžující, až do pěti let.

Vybízel-li kdo k některému činu v § § 76 až 78 naznačenému řečmi, veřejně nebo před více lidmi pronesenými, nebo díly tiskovými, rozšiřovanými vyobrazeními nebo spisy, podněcoval-li k tomu nebo někoho svésti hleděl, a nebylo-li působení toto s nijakým jiným zločinným podniknutím spojeno, a zůstalo-li bez výsledku (§ 9), má se v případech v § 76 uvedených uznati na žalář od jednoho až do pěti let, v případech však uvedených v § 78 od šesti měsíců až do jednoho roku.

Třetí případ: Když někdo sám o sobě, nebo když i více lidí, avšak nesrotivše se, některé z osob v § 68 jmenovaných u vykonávání rozkazu vrchnostenského nebo při konání jejího úřadu nebo služby v tom obmyslu, aby výkon ten byl zmařen, nebezpečnou pohrůžkou nebo skutečným násilným vztažením ruky, byť i beze zbraně a bez poranění, se zprotiví; anebo některého z činů těchto se dopustí, aby vynutil nějaké úřední jednání nebo konání služby.

Zločinec takový potrestán budiž těžkým žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku; ale stal-li se odpor se zbraní, nebo byl-li někdo poškozen či poraněn, nebo byl-li odpor vykonán proto, aby se jím nějaké jednání úřední nebo výkon služby vynutil, od jednoho až do pěti let.

Čtvrtý případ: Ruší-li se, opominouc vrchnost, s více lidmi sebranými násilným vpádem pokojné držení pozemku nebo práv něčích na něj se vztahujících; anebo když se, byť i bez pomocníků, se zbraní vnikne do něčího domu nebo příbytku, a tam se vykoná násilí na jeho osobě, nebo na jeho lidech domácích, na jmění a statku; nechť se tak děje proto, aby pro domnělé bezpráví pomsta byla vykonána, aby se provedlo právo, na které se nárok činí, aby se vynutil slib nějaký nebo prostředek průvodní, nebo aby se jinak ukojilo nějaké záští.

Původce takového násilí upadá v trest těžkého žaláře od jednoho až do pěti let. Ti, kdo se dali užíti za pomocníky, potrestáni býti mají žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku.

Pátý případ: Jiná zlomyslná poškození cizího majetku pokládati se mají za zločin veřejného násilí, když buďto:

Trestem zločinu tohoto jest v případě pod lit. a) předešlého paragrafu uvedeném těžký žalář od šesti měsíců až do jednoho roku, ale v případech uvedených pod lit b) a c) těžký žalář od jednoho až do pěti let, a podle velikosti zlomyslnosti a nebezpečenství až i do deseti let.

Vzešel-li však z poškození skutečně úraz jiným na zdraví, bezpečnosti těla, nebo ve větším rozsahu na majetku, potrestáni buďtež vinníci těžkým žalářem od deseti až do dvaceti let, a jsou-li tu okolnosti zvláště přitěžující, těžkým žalářem doživotním. Ale povstala-li z poškození takového smrt člověka, a mohl-li to pachatel předvídati, potrestán buď smrtí.

Šestý případ: Téhož zločinu dopustí se i ten, kdo jakýmkoliv jiným jednáním předsevzatým ze zlomyslnosti, nebo úmyslným zanedbáním povinnosti, kterou má při provozování jízdy železniční nebo při dílech nebo podnicích v § 85 lit. c) uvedených, způsobí některé nebezpečí v § 85 lit. b) naznačené.

Trestem zločinu tohoto jest těžký žalář od jednoho až do pěti let, podle velikosti zlomyslnosti a nebezpečí až i do deseti let. Je-li tu však některá z dalších okolností přitěžujících v § 86 dotčených, užíti jest trestů vyšších tamtéž ustanovených.

Sedmý případ: Zlomyslná poškození některé části státního telegrafu a všeliké úmyslné přerušení provozu, jakož i všeliké úmyslné zneužití tohoto státního zařízení, potrestati se mají, nehledíc k částce škody, jakožto zločin veřejného násilí těžkým žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku, a je-li škoda zvláště důležitá, anebo, je-li tu zvláštní zlomyslnost, od jednoho až do pěti let.

Osmý případ: Zmocní-li se někdo bez vědomí a přivolení řádné vrchnosti člověka nějakého lstí nebo násilím, aby ho proti jeho vůli vydal v moc zahraniční.

Na tento zločin budiž trestem uložen těžký žalář od pěti až do deseti let, který se však až do dvaceti let prodloužiti může, byl-li ten, s nímž se zle nakládalo, vydán nebezpečí života nebo nebezpečí, že svobody opět nedosáhne.

Devátý případ: Když někdo svémocně vězní člověka, nad nímž mu podle zákona žádné moci nepřísluší, a jehož nemá příčiny ani pokládati za zločince ani míti ho důvodně za škodlivého nebo nebezpečného člověka, nebo když mu jakýmkoliv způsobem v užívání osobní svobody překáží; anebo když někdo i při zdánlivě odůvodněné příčině zadržení schválně opomine dáti o tom hned řádné vrchnosti věděti.

Trestem zločinu toho jest žalář od šesti měsíců až do jednoho roku. Trvalo-li by však omezování déle než tři dny, anebo kdyby zadržovaný byl trpěl škodu nebo kromě odňaté svobody ještě jinakou nepříjemnost, má se nalézti na těžký žalář od jednoho až do pěti let.

Desátý případ: Poněvadž se v republice Československé ani otroctví ani vykonávání moci nějaké k němu se vztahující nepřipouští, a každý otrok tu chvíli se stane svobodným, kdy vstoupí na československé území nebo i jen na československou loď, a tak i v cizozemsku svobody své nabývá tou chvílí, v které se jakýmkoliv důvodem jako otrok některému občanu Československé republiky postoupí, dopustí se vzhledem k tomu zločinu veřejného násilí každý, kdo otroku na něho převedenému v užívání osobní svobody jeho překáží, anebo jej v tuzemsku nebo v cizozemsku zase dále za otroka na někoho převede, jakož i každý lodní kapitán, kterýž i jen převoz jednoho nebo více otroků převezme, nebo otroku na loď československou přišlému svobody osobní tím nabyté užívati překáží nebo jinými překážeti nechává, a potrestán bude těžkým žalářem od jednoho až do pěti let.

Kdyby však kapitán lodi československé nebo jiný československý poddaný obchod otroky opětovně provozoval, prodloužen bude trest těžkého žaláře do deseti let, za okolností zvláště přitěžujících až do dvaceti let.

Jedenáctý případ: Když někdo osobu ženskou v úmyslu směřujícím k ženění nebo k smilstvu proti její vůli násilím nebo lstí unese; anebo, když někdo vdanou ženu, třeba i s její vůlí, manželi; když dítě rodičům; poručenec poručníkovi anebo opatrovateli lstí nebo násilím unese, nechť záměru podniknutí toho bylo dosaženo čili nic.

Trest únosu proti vůli osoby unesené, nebo únosu osoby čtrnáctý rok věku svého ještě nedokonavší jest těžký žalář od pěti až do deseti let, dle míry prostředkův, jichž bylo užito a dle míry zla, které bylo zamýšleno nebo z toho povstalo. Ale bylo-li již osobě unesené aspoň čtrnáct let a svolila-li k tomu, uložiti se má těžký žalář od šesti měsíců až do jednoho roku.

Dvanáctý případ: Zločinu veřejného násilí vydíráním dopustí se ten, kdo

Třináctý případ: Kdo pohrůžky v § 98 uvedené a takové, že se jí způsobem tam udaným vzbuditi může důvodná obava, užije i jen v tom obmyslu, aby osobu jednotlivou, obec neb okres uvedl ve strach a nepokoj, dopustí se zločinu veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním.

Trestem dvou zločinů předcházejících v § § 98 a 99 naznačených jest těžký žalář od šesti měsíců až do jednoho roku.

Jsou-li tu okolnosti přitěžující, zvláště když ten, s nímž zle nakládáno, učiněným mu násilím nebo nebezpečnou pohrůžkou po delší čas v trapný stav byl uveden: - hrozeno-li vraždou nebo žhářstvím; - když škoda, jíž hrozeno, převyšuje 60 000,- korun, nebo když škoda, která by z vynucovaného plnění, dopuštění nebo opominutí vzešla, převyšuje třicet tisíc korun; nebo kdyby pohrůžka směřovala proti celým obcím nebo okresům, vyměřen buď za trest těžký žalář od jednoho až do pěti let.

Každý úředník státní nebo obecní, který v úřadě, jímž jest zavázán, zneužije moci sobě svěřené jakýmkoliv způsobem, aby někomu, buď si to stát, obec nebo jiná osoba, škodu způsobil, dopustí se takovým zneužitím zločinu, nechť se byl k tomu svésti dal zištností, nebo jinak náruživostí nebo vedlejším obmyslem.

Za úředníka pokládati se má ten, kdo mocí příkazu veřejného, přímo nebo nepřímo daného, ať jest pod přísahou čili nic, povinen jest, obstarávati práce vlády.

Za takových okolností dopustí se zločinu toho zejména:

Trestem zločinu tohoto jest těžký žalář od jednoho až do pěti let. Podle toho, jak zlomyslnost a škoda jest veliká, může se žalář prodloužiti až i do deseti let.

Úředník, který při správě spravedlnosti, při propůjčování služeb, nebo při rozhodování o veřejných věcech úřad svůj sice podle povinnosti koná, avšak, aby ho konal, nepřímo nebo přímo dar přijme, anebo jinak tudy nějaký prospěch si zjedná nebo sobě přislíbiti dá; rovněž i ten, kdo se tím vůbec při obstarávání svých prací úředních k nějakému stranictví svésti dá, potrestán býti má žalářem mezi šesti měsíci a jedním rokem.

Kdo soudce civilního nebo trestního, státního zástupce, anebo v případech propůjčování služeb nebo rozhodování ve věcech veřejných jakéhokoliv úředníka dary ke stranictví nebo k porušení povinnosti úřední svésti hledí, dopustí se zločinu; nechť úmysl směřuje k jeho vlastnímu prospěchu nebo ku prospěchu osoby jiné, nechť se mu zdaří čili nic.

Trestem takového svádění jest žalář od šesti měsíců až do jednoho roku; je-li však lest veliká nebo byla-li skutečně způsoben značná škoda, těžký žalář od jednoho až do pěti let.

Zločinu rušení náboženství dopustí se

Bylo-li rušením náboženství dáno veřejné pohoršení, nebo byl-li kdo sveden, anebo bylo-li s tím spojeno obecné nebezpečí, potrestán buď zločin ten těžkým žalářem od jednoho až do pěti let; ale byla-li při tom veliká zlomyslnost nebo nebezpečnost, až do deseti let.

Není-li tu žádné z okolností v předešlém paragrafu dotčených, potrestáno budiž rušení náboženství žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku.

Kdo osobu ženskou nebezpečným vyhrožováním, skutečně vykonaným násilím nebo lstivým omámením smyslů učiní neschopnou, by mu odpor činila, a v stavu tomto jí zneužije k mimomanželské souloži, dopustí se zločinu násilného smilstva.

Trestem násilného smilstva jest těžký žalář mezi pěti a deseti lety. Vzešla-li z toho násilí osobě, jíž ublíženo, důležitá škoda na zdraví, nebo dokonce na životě, prodloužen buď trest na deset až i do dvaceti let. Byla-li osobě, jíž bylo ublíženo, zločinem tím způsobena smrt, tresce se těžkým žalářem doživotním.

Mimomanželská soulož, předsevzatá s osobou ženskou, která bez přičinění pachatelova jest bezbranná nebo bez sebe, anebo, která ještě nedokonala čtrnáctý rok věku svého, budiž též pokládána za smilstvo násilné a potrestána buď podle § 126.

Kdo pro ukojení chlípných choutek svých hocha nebo děvčete, jimž není ještě čtrnácte let, anebo osoby nějaké, která jest bezbrannou nebo bez sebe pohlavně zneužije jiným způsobem, nežli tím, který uveden v § 127, dopustí se, ač není-li čin ten zločinem v § 129 lit. b) uvedeným, zločinu zprznění a potrestán buď těžkým žalářem od jednoho až do pěti let, jsou-li okolnosti velmi přitěžující, až do deseti let, a má-li to za následek zlo některé v § 126 naznačené, až do dvaceti let.

I. Proti přírodě

Jako zločiny trestají se též další způsoby smilstva: I. smilstvo proti přírodě, to jest:

Trestem toho jest těžký žalář od jednoho až do pěti let.

Bylo-li však v případě pod lit. b) užito některého z prostředků v § 125 naznačených, uložiti se má trest od pěti až do deseti let, a je-li tu některá z okolností v § 126 obsažených, i trest tam stanovený.

II. Zprznění krve, jež se spáchá mezi příbuznými v pokolení vzestupném neb sestupném, nechť příbuzenství jejich pochází z rodu manželského nebo nemanželského. - Trestem jest žalář od šesti měsíců do jednoho roku.

IV. Kuplířství vzhledem k osobě nevinné

Trestem jest těžký žalář od jednoho až do pěti let.

Kdo jedná proti člověku v obmyslu, aby ho usmrtil, takovým způsobem, že z toho nastane smrt jeho nebo jiného člověka, dopustí se zločinu vraždy; i když výsledek tento nastal jen pro osobní povahu toho, jemuž ublíženo, nebo pouze pro nahodilé okolnosti, za nichž byl čin spáchán anebo jen z příčin vedlejších náhodou k tomu přistoupivších, pokud tyto příčiny byly přivoděny činem samým.

Druhy vraždy jsou:

Za každou dokonanou vraždu má nejen vrah sám, nýbrž i ten, kdo ho snad k ní zjednal nebo při samém vykonávání vraždy ruku svou vztáhl anebo způsobem činným spolupůsobil, potrestán býti smrtí.

Ti, kdo nevztáhnuvše při samém vykonávání vraždy ruky své a nespolupůsobivše způsobem činným, přispěli ku skutku některým jiným, v § 5 obsaženým, vzdálenějším způsobem, potrestáni buďtež, byla-li vražda prostá, těžkým žalářem od pěti až do deseti let; byl-li však skutek vražedný spáchán na příbuzných v pokolení vzestupném nebo sestupném, na manželi nebo manželce osoby některé, jež spolupůsobila, a byly-li jim tyto svazky známy, anebo byla-li spáchána vražda úkladná, loupežná nebo zjednaná, těžkým žalářem mezi deseti až dvaceti lety.

Za podniknutou, avšak nedokonanou vraždu prostou potrestati jest pachatele i přímé spoluvinníky (§ 136) těžkým žalářem od pěti až do deseti let, spoluvinníky a účastníky vzdálené (§ 137) však těžkým žalářem od jednoho roku až do pěti let. Stal-li se však pokus vraždy loupežné, úkladné, zjednané nebo na příbuzných v předešlém paragrafu jmenovaných, vyměřen bud trest těžkého žaláře pachateli a přímým spoluvinníkům mezi deseti a dvaceti lety, a jsou-li okolnosti zvláště přitěžující, doživotně; vzdáleným pak spoluvinníkům a účastníkům mezi pěti a deseti lety.

Matce, která dítě své při porodu usmrtí, nebo úmyslným opominutím pomoci při porodu potřebné je zahynouti nechá, uložen budiž, vykonána-li vražda na dítěti manželském, těžký žalář doživotní. Bylo-li dítě nemanželské, tresce se to, bylo-li usmrceno, těžkým žalářem od deseti až do dvaceti let, zahynulo-li však dítě opominutím potřebné pomoci, od pěti až do deseti let.

Nevykoná-li se sice čin, jímž člověk o život přijde (§ 134), v tom obmyslu, aby byl usmrcen, ale přece v jiném obmyslu nepřátelském, jest zločin ten zabitím.

Byla-li podniknuta loupež a jednalo-li se při tom s člověkem nějakým tak násilně, že z toho nastala jeho smrt (§ 134), mají se všichni, kdo k usmrcení spolupůsobili, potrestati za zabití smrtí.

V jiných případech potrestati se má zabití těžkým žalářem od pěti až do deseti let; byl-li však pachatel s usmrceným v blízkém příbuzenství anebo byl-li mu jinak zvláště zavázán, těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.

Byl-li někdo usmrcen ve rvačce mezi několika lidmi povstalé, nebo při nějakém zlém nakládání s jednou nebo více osobami, jest každý, kdo ho smrtelně zranil, vinen zabitím. Byla-li však smrt způsobena toliko všemi ranami nebo vším zlým nakládáním dohromady, anebo nedá-li se určiti, kdo ho smrtelně poranil, pak sice nikdo není vinen zabitím, ale ovšem vinni jsou všichni, kdo na usmrceného ruku vztáhli, zločinem těžkého poškození na těle (§ 152) a odsouzeni mají býti k těžkému žaláři od jednoho roku do pěti let.

Žena, která obmyslně podnikne jakékoliv jednání, jímž způsobí vyhnání svého plodu, anebo jímž se přivodí takový porod, že dítě mrtvé na svět přijde, dopustí se zločinu.

Stane-li se pokus vyhnání, ale toto nenastalo, vyměřen buď trestem žalář mezi šesti měsíci a jedním rokem; uskutečněné vyhnání však trestáno buď těžkým žalářem mezi jedním rokem a pěti lety.

K témuž trestu, avšak zostřenému, odsouzen buď otec dítěte ze života vyhnaného, je-li spoluvinen na zločinu.

Zločinu toho dopustí se i ten, kdo z jakéhokoliv obmyslu matce, proti její vůli a bez vědomí jejího, plod ze života vyžene, anebo vyhnati se pokusí.

Zločinec takový potrestán buď těžkým žalářem mezi jedním rokem a pěti lety; a byla-li zároveň matka tím zločinem uvedena v nebezpečenství života, anebo bylo-li jí ublíženo na zdraví, mezi pěti a deseti lety.

Kdo dítě v takovém věku, kdy si k zachování svého života samo nemůže pomoci opatřiti, odloží, aby je vydal v nebezpečenství smrti, anebo i jen proto, aby jeho záchranu přenechal náhodě, dopustí se zločinu, nechť jej jakákoliv příčina k tomu pohnula.

Bylo-li dítě odloženo na místě odlehlém, obyčejně nenavštěvovaném, nebo za takových okolností, že nemohlo snadno býti brzo zpozorováno a zachráněno, jest trestem těžký žalář od jednoho roku až do pěti let, a zemřelo-li dítě, od pěti až do deseti let.

Bylo-li však dítě odloženo na místě obyčejně navštěvovaném, a takovým způsobem, že se důvodně očekávati dalo, že bude brzo zpozorováno a zachráněno, trestáno buď odložení žalářem mezi šesti měsíci a jedním rokem. Zemřelo-li však dítě přece, jest tu trestem žalář od jednoho roku až do pěti let.

Kdo proti člověku, ne sice v tom obmyslu, aby ho usmrtil, ale přece v jiném obmyslu nepřátelském takovým způsobem jedná, že z toho (§ 134) mu vzejde přerušení zdraví nebo nezpůsobilost k povolání trvající alespoň dvacet dní, nějaká duševní porucha nebo těžké ublížení, dopustí se zločinu těžkého poškození na těle.

Zločinu toho dopustí se i ten, kdo svým vlastním rodičům; nebo kdo veřejnému úředníku, duchovnímu, svědkovi nebo znalci, když vykonávají povolání své nebo pro toto vykonávání úmyslně na těle ublíží, byť i poškození nebylo povahy v § 152 naznačené.

Trest zločinu v § § 152 a 153 uvedeného jest žalář od šesti měsíců až do jednoho roku, jenž však, jsou-li tu okolnosti přitěžující, prodloužen býti má až na pět let.

Bylo-li však:

Byla-li však zločinem tím:

Byl-li někdo těžce poškozen na těle (§ 152) v nějaké rvačce mezi několika lidmi povstalé, nebo při nějakém zlém nakládání s jednou nebo více osobami, potrestán buď každý, kdo mu poškození takové způsobil, podle předcházejících § § 154 a 156.

Stalo-li se však těžké poškození na těle toliko společným působením poranění nebo zlého nakládání od více osob pocházejících, nebo, nedá-li se dokázati, kdo mu těžce ublížil, pak nalezeno buď, že jsou všichni, kdo na toho, s nímž zle nakládáno, ruku vztáhli, též vinni zločinem těžkého poškození na těle, a všichni potrestáni buďte žalářem od šesti měsíců do jednoho roku.

Kdo někoho z jakékoliv příčiny vyzve k půtce se zbraněmi smrtícími, a kdo na takové vyzvání k půtce se dostaví, dopustí se zločinu souboje.

Zločin tento potrestán býti má, nedošlo-li k poranění, žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku.

Byl-li někdo v souboji poraněn, tresce se to žalářem od jednoho roku až do pěti let. Byl-li však se soubojem spojen některý z následků v § 156 naznačených, potrestati se to má těžkým žalářem od pěti až do deseti let.

Vzešla-li však ze souboje smrt některého ze soupeřů, potrestám buď ten, jenž zabil, těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.

Vždy pak buď odsouzen vyzývatel na delší čas než by byl odsouzen jsa vyzvaným.

Kdo k vyzvání nebo ke skutečnému dostavení se jedné nebo druhé strany na bojiště podněcoval, anebo jiným způsobem obmyslně k tomu přispěl, anebo tomu, kdo vyzvání odvrátiti hleděl, opovržením hrozil nebo mu je prokazoval, potrestán buď žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku; bylo-li však působení jeho zvláště důležité, a byl-li kdo poraněn nebo dokonce usmrcen, žalářem od jednoho roku až do pěti let.

Ti, kdo se některému ze soupeřů postavili k boji za svědky nebo tak zvané sekundanty, potrestáni býti mají žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku, a podle velikosti působení jich a zla, které z toho vzešlo, až do pěti let.

Zločin tento přestává býti trestným:

Kdo pro svůj užitek cizí movitou věc z držení někoho jiného bez jeho přivolení odejme, dopustí se krádeže.

Krádež stává se zločinem buď podle částky, nebo z povahy činu, nebo z vlastnosti věci odňaté, nebo z vlastnosti pachatelovy.

Podle částky stává se krádež zločinem, činí-li tato částka nebo cena toho, co bylo ukradeno, více než šest set korun. Při tom nečiní rozdílu, zda tato částka nebo cena pochází z jednoho nebo z několika, současných nebo opakovaných útoků, zda byla odňata jednomu nebo několika majitelům, zda krádež vykonána na jedné věci nebo na věcech rozličných. Cena však se nemá počítati podle užitku zloděje, nýbrž podle škody okradeného.

Z povahy skutku jest krádež zločinem:

Z vlastnosti ukradené věci stane se krádež zločinem:

Z vlastnosti pachatelovy jest krádež zločinem:

Má-li se krádež podle § 176 pachateli přičítati za zločin jen pro jeho vlastnost, nebudiž ani účastenství ani spoluvina na ní pokládána za zločin.

Není-li krádež kromě toho, co se podle § § 173 až 176 ke zločinu požaduje, ničím více stížena, potrestána býti má těžkým žalářem mezi šesti měsíci a jedním rokem; jsou-li tu však okolnosti přitěžující, mezi jedním a pěti lety.

Činí-li však součet toho, co bylo ukradeno, přes šest tisíc korun; - nebo byla-li krádež spáchána s obzvláštní odvážlivostí, násilností nebo lstí; - nebo užil-li zloděj, byv při krádeži přistižen, proti osobě skutečného násilí nebo nebezpečné pohrůžky, aby se v držení věci kradené zachoval; - anebo vzal-li si pachatel kradení ve zvyk, nalezeno buď na těžký žalář od pěti do deseti let.

Tím, že krádež byla spáchána času nočního, není sice sama o sobě ještě zločinem, nepřistupuje-li k tomu zároveň některá z okolností § § 173 - 176 uvedených, ale krádež taková má se buď vyměřením delšího trestu nebo zostřením trestu přísněji potrestati, než kdyby se za okolností jinak stejných byla stala ve dne.

Zpronevěra má se pokládati za zločin, když někdo věc nějakou, která mu z důvodu jeho veřejného (státního nebo obecního) úřadu nebo zvláštního příkazu vrchnostenského nebo obecního byla svěřena a která činí více než stopadesát korun, za sebou zadrží nebo sobě přivlastní.

Taková zpronevěra potrestána buď těžkým žalářem od jednoho roku až do pěti let; ale převyšuje-li tři tisíce korun, od pěti až do deseti a dvaceti let.

Zločinu zpronevěry dopustí se i ten, kdo mimo případ v § 181 obsažený věc nějakou jemu svěřenou, která činí více než šest set korun, za sebou zadrží nebo sobě přivlastní.

Taková zpronevěra potrestána buď těžkým žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku; za přitěžujících okolností těžkým žalářem od jednoho roku až do pěti let; přesahuje-li však částka šest tisíc korun, od pěti až do deseti let.

Podílnictví na krádeži nebo na zpronevěře dopustí se ten, kdo věc ukradenou nebo zpronevěřenou ukrývá, na sebe převede nebo prošantročí.

Je-li podílníkovi:

Všeliká krádež a všeliká zpronevěra přestává býti trestnou, jestliže pachatel z účinné lítosti, třeba k naléhání poškozeného, sám, nikoli však jiný za něj, celou škodu z činu jeho povstalou napraví prve, nežli soud nebo jiná vrchnost o provinění jeho zví.

To platí také o podílnictví; avšak k osvobození postačuje, když podílník krádeže nebo zpronevěry prve, nežli vrchnost o tom zví, napraví celou škodu z jeho podílnictví vzešlou, pokud se část ta dá vyšetřiti.

Jestliže tedy poškozený vrchnosti oznámil, že byl okraden, nemoha však ani vzdálenými půtahy na pachatele poukázati, pachatel by však prve, nežli se vrchnost doví, že on jest pachatelem, škodu napravil, pak jest pachatel ovšem prost trestu; naproti tomu nelze použíti ustanovení předešlého paragrafu:

Pokud ostatně krádeže nebo zpronevěry, jež se tuto neuvádějí, a podílnictví v nich, jakož i vůbec krádeže a zpronevěry, které se přihodí mezi manžely, rodiči, dětmi a mezi sourozenci, pokud žijí ve společné domácnosti, pokládati se mají za přestupky, o tom obsažen jest předpis v druhém dílu zákona tohoto (§ 463).

Loupeže dopustí se ten, kdo někomu učiní násilí, aby se zmocnil jeho nebo nějaké jiné cizí věci movité, nechť násilí se stane tak, že se ublíží skutkem nebo nechť se stane jen pohrůžkou.

Již taková pohrůžka, byť se i jen od jednotlivého člověka stala a žádného účinku neměla, potrestati se má těžkým žalářem od pěti až do deseti let.

Stala-li se však pohrůžka ve spolku s jedním nebo s několika spoluloupežníky, nebo s vražednými zbraněmi, anebo byla-li věc na takovou pohrůžku skutečně uloupena, nalezeno býti má na těžký žalář od deseti až do dvaceti let.

Tento trest nastane i tehdy, když byla na někoho násilně ruka vztažena, ačkoli loupež nebyla dokonána.

Byla-li však loupež, násilným vztažením ruky podniknutá, také dokonána, potrestáno to buď zostřeným těžkým žalářem od deseti do dvaceti let.

Pakli byl při loupeži někdo tak poraněn nebo tak mu bylo ublíženo, že proto utrpěl těžké poškození na těle (§ 152); anebo byl-li někdo déle trvajícím zlým nakládáním nebo nebezpečným vyhrožováním uveden v trapný stav; potrestán býti má každý, kdo v tom měl účastenství, těžkým žalářem doživotním.

Kdo věc, byť i nepatrné částky neb ceny, o které ví, že byla uloupena, ukrývá, prošantročí nebo na sebe převede, vinen jest zločinem podílnictví na loupeži, a potrestán býti má těžkým žalářem mezi jedním rokem a pěti lety.

Kdo lstivým předstíráním nebo jednáním jiného uvede v omyl, jímž někdo, budiž to stát, obec nebo jiná osoba na svém majetku nebo na jiných právech má škodu trpěti; anebo, kdo v tom obmyslu a způsobem právě dotčeným užije omylu nebo nevědomosti jiného, dopustí se podvodu; nechť se k tomu dal svésti zištností, náruživostí, obmyslem, aby tím někomu zjednal proti zákonu výhody nějaké, nebo jakýmkoliv obmyslem vedlejším.

Podvod stává se zločinem buď z povahy činu nebo z částky škody.

Jsou-li tu podmínky § 197, stane se podvod již z povahy činu zločinem;

Jiné podvody stanou se zločinem, když škoda, která byla způsobena, nebo k níž zlý obmysl směřoval, činí více než šest set korun.

Způsoby podvodu nedají se sice pro jejich přílišnou rozmanitost všechny v zákoně vypočísti. Vzhledem však ku škodě právě dotčené dopustí se zločinu zvláště ten:

Trestem podvodu jest vůbec žalář od šesti měsíců až do jednoho roku, ale jsou-li tu okolnosti přitěžující, od jednoho roku až do pěti let.

Převyšuje-li však částka nebo cena toho, co si pachatel zločinem přisvojil, nebo k čemu jeho úmysl směřoval, sumu šesti tisíc korun; nebo, spáchal-li zločinec podvod s obzvláštní smělostí a lstí; anebo vzal-li si provozování podvodů ve zvyk, tresce se to těžkým žalářem od pěti až do deseti let.

Spáchán-li zločin podvodu křivou přísahou (§ 199, lit. a), odsouzen býti má podvodník k trestu těžkého žaláře na tak dlouho, jak to v § § 202 a 203 ustanoveno, a způsobil-li křivou přísahou škodu velmi důležitou, k těžkému žaláři až i na dvacet let, podle okolností i doživotnímu.

Podvody, při nichž není žádné okolnosti v § § 199 a 200 uvedené, pokládati se mají za přestupky a jest se stran nich zachovati podle předpisu, obsaženého v druhém dílu zákona tohoto.

Když osoba oddaná vejde v manželství s jinou osobou, dopustí se zločinu dvojnásobného manželství.

Téhož zločinu dopustí se osoba, která, ač sama nejsouc oddána, vědomě osobu oddanou si vezme.

Trestem tohoto zločinu jest žalář od jednoho roku až do pěti let. Zatajil-li však zločinec té osobě, s níž ve druhé manželství vešel, stav svůj manželský, odsouzen býti má k těžkému žaláři.

Kdo někoho pro nějaký naň vymyšlený zločin u vrchnosti udá, nebo takovým způsobem obviní, že by obvinění jeho dáti mohlo vrchnosti podnět k vyšetřování nebo alespoň k pátrání proti obviněnému, dopustí se zločinu utrhání na cti.

Utrhač tresce se vůbec těžkým žalářem od jednoho roku až do pěti let; trest tento se však má prodloužiti až i do deseti let, když

Že přičiňováním spáchají se zločiny téhož druhu, jichž se dopustí pachatel sám, řečeno již v § 5. Avšak i ten, kdo zločinci nadržuje, sám se dopouští zločinu v těchto případech:

První případ: Když někdo ze zlomyslnosti opomine překaziti zločin, ač by ho byl snadno mohl překaziti, aniž vydal v nebezpečí sebe, své příslušníky (§ 216), nebo ty, již jsou pod jeho zákonnou ochranou.

Při zločinech nakládání s člověkem jako s otrokem má se opominutí takové za spoluvinu pokládati, a jest se zachovati způsobem v § 95 ustanoveným. Při jiných zločinech potrestán býti má vinník žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku; je-li však na ten čin za trest uložena smrt nebo žalář doživotní, těžkým žalářem mezi jedním a pěti lety.

Druhý případ: Když někdo pátrající vrchnosti tají půtahy, které by k objevní zločinu nebo pachatele vésti mohly, t.j. když úmyslně hledí tomu zabrániti, aby nepřišly na jevo, nebo, když to alespoň hledí ztížiti; anebo, když zločince před vrchností ukrývá; nebo známé jemu zločince přechovává; anebo schůzkám jejich hoví, kdežto by je mohl překaziti.

Nebylo-li při zločinech vyzvídání a neoprávněného verbování opominuto učiniti oznámení a nebylo-li to příčinou spoluviny na týchž zločinech (§ § 61, 67, 92), potrestán budiž ukrývač takový podle nebezpečnosti zločince ukrývaného a podle škodlivosti, které se nadržováním jeho pomáhalo, žalářem od šesti měsíců až do jednoho roku; byl-li však přechováván zločinec nějaký, nebo bylo-li hověno schůzkám, potrestán buď těžkým žalářem až do pěti let.

Avšak příbuzní a sešvakřenci zločincovi v pokolení vzestupném a sestupném, jakož i jeho sourozenci, bratranci a sestřenice anebo ti, kteří jsou ještě blíže příbuzní, jeho manžel nebo manželka, sourozenci jeho manžela nebo manželky a manželé a manželky jeho sourozenců nemohou pro takové ukrývání samo trestáni býti.

Třetí případ: Když někdo osobě nějaké pro zločin zatčené lstí nebo násilím příležitost k uprchnutí ulehčí nebo vrchnosti pátrající po uprchlém překáží, aby zase byl předveden.

Nadržuje-li někdo, jenž povinen jest pečovati o opatrování zatčených; anebo věděl-li ten, kdo nadržoval, že zatčený obviněn jest z z falšování úvěrních papírů nebo mince, z vraždy, loupeže nebo ze založení požáru, anebo že proto trestný byl uznán, potrestán buď zločinec těžkým žalářem a sice, když se nadržovalo někomu, kdo zatčen byl pro zfalšované úvěrní papíry, mezi pěti a deseti lety, v jiných pak zde jmenovaných případech mezi jedním a pěti lety.

Je-li zatčený ve vyšetřování nebo v trestu pro jiný zločin, nežli některý z těch, jež jsou v paragrafu předešlém pojmenovány, a neměl-li ten, kdo mu nadržoval, žádné zvláštní povinnosti k jeho opatrování, tresce se to žalářem mezi šesti měsíci a jedním rokem.

Zločin pomíjí:

Smrtí pachatelovou, nechť nastala před početím nebo po zahájení vyšetřování (§ 227), před vynesením nebo po vynesení rozsudku, zrušuje se stíhání zločince a užití trestu.

Když zločinec trest na něho uvalený přestál, má se pokládati zločin za shlazený. Potrestaný nabude zase všech společenských práv občanských, pokud ztráta jich v následcích odsouzení v § 26 vyslovených obsažena není, aniž se dle § 25 s odsouzením spojuje. A proto nemůže jemu nikdo v požívání práv takových překážeti ani příkoří činiti. Také nemá mu, pokud počestný život vede, to, co již minulo, od nikoho vytýkáno býti, aniž má proto jakýmkoliv způsobem haněn býti.

Pokud trest vyřknutý byl prominut, má prominutí týž účinek jako trest přestálý.

Promlčením pomíjí zločin i trest, když pachatel od toho času, co zločin spáchal; anebo byl-li pro něj již vzat ve vyšetřování, od času rozsudku počítajíc, jímž pravoplatně byl osvobozen, ve lhůtě tímto zákonem stanovené od tuzemského soudu trestního nebyl vzat ve vyšetřování. Promlčení tedy se přerušuje, když na pachatele jakožto obviněného vydáno bylo obeslání, rozkaz postavovací nebo zatýkací, nebo, když vyneseno bylo usnesení, že proti němu má se počíti vyšetřování, nebo, když jakožto obviněný již byl vyslechnut nebo zatčen, anebo honěním nebo listy zatýkacími stíhán.

Lhůta promlčecí stanoví se:

Promlčení má ten účinek, že ani vyšetřování ani trest pro takový zločin již není přípustný.

Při zločinech, na něž jest uložen trest smrti, nechrání žádné promlčení od vyšetřování a potrestání.

Prošlo-li však od toho času, co zločin takový byl spáchán, dvacet let, a jsou-li tu podmínky v § § 227 a 229 uvedené, nalezeno buď jen na těžký žalář mezi deseti a dvaceti lety.

Při zločinech, na něž zákon ukládá trest smrti nebo trest doživotního žaláře, vzíti se má za míru promlčení, co se týče osob, které toho času, když měly v nich účastenství, ještě dvacátý rok nebyly dokonaly, jenom trest od deseti až do dvaceti let (§ 228 lit. b).

Přečiny a přestupky, které v tomto dílu zákona trestního jsou obsaženy, jsou vesměs činy neb opominutí, jež každý sám od sebe za nedovolené poznati může; anebo takové, kde pachatel dle svého stavu, své živnosti, svého zaměstnání, nebo dle svých poměrů povinen jest znáti zvláštní nařízení, jež bylo přestoupeno. Proto se neznalostí trestního zákona tohoto, co se týče obsažených v něm přečinů a přestupků, nikdo nemůže omlouvati.

Také cizozemci, kteří se v Československé republice zdržují, mohou se přečinů a přestupků těchto dopustiti, jsouce povinni opatřiti si vůbec známost nařízení obecných, na veřejnou bezpečnost a řád se vztahujících, a podnikají-li nějaký obchod, také nařízení zvláštních, jež se na tento obchod vztahují.

Naproti tomu nemají cizozemci, kteří se v cizím státě dopustili nějakého trestného činu, o němž v tomto dílu zákona trestního se mluví, proto ani do cizozemska vydávání ani v tuzemsku trestáni býti.

Pro přečiny a přestupky, jichž se tuzemec dopustil v cizozemsku, nemá, byv v tuzemsku postižen, nikdy cizozemsku býti vydán, nýbrž, nebyl-li pro tyto přečiny a přestupky v cizozemsku potrestán, anebo nebyly-li mu tam prominuty, má se s ním jednati podle tohoto trestního zákona, nehledíc na zákony té země, kde se jich dopustil.

Předpisu toho šetřiti se má také tehdy, když tuzemci pro takové přečiny a přestupky v cizozemsku byl již trest uložen, ale ještě nevykonán. Nikdy pak nemají se rozsudky trestních úřadů cizozemských v tuzemsku vykonávati.

Ačkoliv činy, jež jinak jsou zločiny, když spáchány byly v nahodilém opilství, za zločiny pokládati se nemohou (§ 2 lit. c), tresce se v tomto případu přece opilství jako přestupek (§ 523).

Činy protizákonné, i beze zlého úmyslu a bez škody vzešlé, již samy o sobě jsou přečiny nebo přestupky

Již čin, jenž proti zápovědi byl vykonán, neb opominutí, jež se stalo proti příkazu, jest přečinem nebo přestupkem, pokud se v zákoně tomto za to prohlašují, ač při tom nebylo ani zlého úmyslu, aniž z toho povstala škoda nebo ublížení.

Vůbec vztahovati se mají ustanovení v § § 5 až 11 o zločinech daná i na přečiny a na přestupky, pokud výjimky z toho zákonem v tom neb onom případě zvláště nejsou nařízeny, anebo pokud nevyplývají ze zvláštní povahy přečinu nebo přestupku.

Přečiny a přestupky v zákoně tomto obsažené trestají se:

Peníze, zboží, věci prodejné nebo nářadí, pro přečiny nebo přestupky z trestu propadlé, připadají pokaždé k fondu chudých toho místa, kde trestný čin byl vykonán.

Ztráta práv a daných povolení ukládá se osobám k hodnostem a akademickým povýšením, nebo osobám jiným, které nějaký úřad nebo zaměstnání pod věrou veřejnou vykonávají, pak těm, jež provozují nějaké řemeslo, nebo živnost buď jakožto měšťané nebo z povolení, které obdržely od vrchnosti. Trest tento ukládá se buď na určitý čas nebo na vždy.

Má-li se pro přečin nebo přestupek vyřknouti ztráta živnosti, nemá se vyšetřovanci žádným způsobem dovoliti, aby v čas vyšetřování nebo před vynesením rozsudku živnosti té se vzdal. Je-li v případě takovém živnost ta osobní, pak pomíjí odsouzenci právo k samostatnému provozování živnosti docela; byla-li však to živnost radikovaná nebo prodejná, pozbude sice odsouzenec právo ji vykonávati, bude-li však prodána, nemá cena kupní, za ni stržená, nikterak býti prohlášena za propadlou.

Trest vězení má dva stupně: první stupeň označuje se slovem vězení, bez přídavku, a záleží v zavření ve věznici bez želez; při čemž se odsouzenci, když může sobě výživu buď z vlastních prostředků nebo pomocí svých příslušníků opatřiti, na vůli zůstavuje, kterak se chce zaměstnávati.

Vězení druhého stupně označuje se přídavkem tuhé vězení. I v tom chová se trestanec bez želez, strava však a práce dává se mu taková, jak podle předpisů zvláštních o tom vydaných nebo těch, které ještě vydány budou, dovoluje zřízení trestnic pro takové trestance ustanovených.

Nedovoluje se mu s nikým se scházeti bez přítomnosti dozorce vězňů ani rozmlouvati v jazyce pro tohoto nesrozumitelném.

Kromě těchto dvou stupňů vězení uznáno býti může také na vězení domácí buď jen na přípověď odsouzence, že se nevzdálí, anebo tak, že se mu postaví stráž. Vězením domácím zavazuje se odsouzenec, že se pod nižádnou záminkou z domu nevzdálí pod trestem, že by ostatní čas vězení přestáti musil ve věznici veřejné.

Zpravidla trvá nejkratší vězení čtyřiadvacet hodin (§ § 260 a 267), nejdelší šest měsíců.

Vyhoštěn může býti někdo z jednoho místa nebo z jedné země buď na určitý čas, anebo podle povahy trestného jednání a okolností i na čas neurčitý.

Z veškerých zemí československé republiky vyhostiti se mohou jen cizozemci.

Vypočtené tu druhy trestů mohou se též zostřiti. Zostřením vůbec jest, když se více jednotlivých trestů spojí. Může se tak státi jen v těch případech, o nichž v zákoně tomto jest ustanoveno, a v té míře, jak to ustanoveno.

S vězením může též spojeno býti jedno nebo zároveň více z následujících zostření:

Připojí-li se zostření postem k vězení prvního stupně, dá se trestanci jenom ta strava, která předepsána jest v § 245 při vězení stupně druhého. Zostří-li se vězení druhého stupně, nemá se dávati trestanci v některé dny leč voda a chléb; to však nemá se stávati častěji než dvakráte za týden.

Tvrdé lože nesmí se trestanci vykázati leč ve dnech ne nepřetržitě za sebou jdoucích a ne častěji nežli dvakráte za týden (§ 21).

V samovazbě (§ 22) nesmí nikdo bez přetržení déle držen býti, nežli čtrnáct dní, a potom se jí nesmí zase užíti dříve než za měsíc.

Uzavření o samotě v tmavé komůrce (§ 23) nesmí nepřetržitě déle trvati, než čtyřiadvacet hodin, potom může se opakovati teprve až po přestávce týdenní, a po celý čas trestu nanejvýš desetkrát.

Druhy trestu nelze zaměniti vůbec ani zrušiti vyrovnáním s poškozeným

Vůbec nemůže způsob trestu na každý trestný čin ustanovený, zaměněn býti, aniž se může potrestání zrušiti pro vyrovnání učiněné s poškozeným.

Za následujících však zvláštních okolností má se trest v zákoně ustanovený změniti:

V případě prvním uznáno býti má místo pokuty peněžité na přiměřený trest vězení a to, kde zákon nic jiného zvláště nepředpisuje, za každých dvěstapadesát korun jeden den.

V případě druhém snížiti se může čas trestu i pod nejmenší zákonnou trestní sazbu, má se však vězení podle § 253 zostřiti.

V okolnostech zvláštního zřetele hodných změniti se může vězení prvního stupně také v pokutu peněžitou, majetkovým poměrům trestancovým přiměřenou; tato změna trestu nikdy však zůstaviti se nesmí trestanci na vůli.

Kromě toho může se místo vězení prvního stupně uložiti vězení domácí, když trestanec jest člověkem bezúhonné pověsti a když by vzdálen jsa od svého příbytku, nemohl si hleděti svého úřadu, svého obchodu, nebo svého výdělku.

Za okolnosti přitěžující jak přečinu tak i přestupku se má pokládati:

Naproti tomu pokládati se má za okolnosti polehčující:

Při vyměřování trestu přihlížeti se má k okolnostem přitěžujícím a polehčujícím dle toho, jak jedny nebo druhé mají převahu; trest však vyměřiti se má vůbec v mezích sazby trestním zákonem na jeden každý přečin nebo přestupek ustanovené, jakož pak pro okolnosti polehčující nebo přitěžující vůbec na žádný jiný způsob trestu nalézti se nemá. Pro okolnosti přitěžující může se přes to ještě užíti ustanovení v § § 250, 252 a 253.

Sejde-li se při některém přečinu nebo přestupku více okolností polehčujících a to takových, z nichž se dá s důvodem očekávati, že se vinník polepší, pak může se nejen vězení v mírnější stupeň zaměniti, ale zákonný trest i pod nejmenší sazbu trestní snížiti.

Spáchal-li vyšetřovanec více přečinů nebo více přestupků, na něž se vztahuje totéž vyšetřování a odsouzení, anebo sejdou-li se takovým způsobem přečiny s přestupky, užívati se má toho zákona, který mezi těmito trestnými činy ustanovuje největší trest, avšak přihlížejíc i k činům ostatním.

Ustanovení však zvláštních užito budiž, když se sejde více přečinů nebo přestupků, nebo když se sejdou přečiny s přestupky, krom ostatního trestu zákonného i tehda, když i jen jediný ze sbíhajících se činů trestných spáchán byl tiskopisem. Taktéž se má, když i jen na jediný z těchto sbíhajících se činů trestných stanoven jest v tomto nebo v jiném zákoně trest peněžitý nebo některý z trestů v § § 240, lit. b) a c) ustanovených, uložiti vinníku kromě jiného trestu zákonného vždy i tento trest zvláštní.

Které další následky s odsouzením pro přečin nebo přestupek jsou spojeny, obsaženo jest ve zvláštních zákonech a v předpisech politických a církevních. V těch pak případech, když odsouzený má nějakou živnost, patent lodní nebo právo míti loď ku plavbě pobřežní, užíti se má ustanovení v § 30 obsažených, ač není-li ztráta práva takového již krom toho v zákoně za trest nařízena.

Činy trestné, jež se podle důležitosti a škodlivého jich působení tímto prohlašují za přečiny nebo za přestupky, dělí se v tyto druhy:

V činy trestné proti veřejné bezpečnosti, totiž proti veřejnému pokoji a řádu, proti veřejným zřízením a opatřením ke společné bezpečnosti a proti povinnostem veřejného úřadu.

V činy trestné, jimiž vzchází nebezpečenství a škoda bezpečnosti jednotlivých lidí, totiž osobní bezpečnosti života, zdraví anebo jinak bezpečnosti těla; bezpečnosti majetku nebo výdělku; bezpečnosti cti a dobré pověsti nebo bezpečnosti jiných práv.

V přečiny a přestupky, které urážejí veřejnou mravopočestnost.

Přečiny a přestupky proti veřejnému pokoji a řádu jsou:

Přečinu shluknutí dopustí se, kdo proti některé z osob v § 68 jmenovaných, když vykonává nějaký vrchnostenský příkaz nebo koná svůj úřad nebo službu svou, vybízí více lidí k společné pomoci nebo k zprotivení se. Trestem na to jest tuhé vězení od jednoho až do šesti měsíců.

Ve stejný trest upadá ten, kdo takového vybídnutí uposlechne a se k vybíziteli připojí pro společnou pomoc nebo zprotivení.

Jakmile v čas veřejného nepokoje vyšel rozkaz, aby každý doma zůstal i příslušníky své domácnosti doma držel, dopustí se každý, kdo bez důležité příčiny z domu vyjde, a zvláště hospodář nebo kdo jiný postaven jest nad rodinou, přečinu shluknutí, nedrží-li příslušníky domácnosti pod ním postavené dle možnosti doma.

Trestem hospodáře nebo hlavy rodiny jest vězení od jednoho týdne až do jednoho měsíce.

Stejně potrestáni býti mají ti, kdo za takových okolností z domu se vzdálí, byť i v nepořádku účastenství neměli.

Kdo při shluknutí nějakém, které povstalo i z jiné příčiny nežli té, pro kterou se srocení stává zločinem, neuposlechne úředníka nebo stráže, když tito lidu káží, aby se rozešel, dopustí se taktéž přečinu shluknutí a potrestán býti má vězením od jednoho týdne až do jednoho měsíce.

Kdyby se někdo, vzpíraje se takto, s úředníkem nebo se stráží byl dal do vády nebo hádky, potrestán bude tuhým vězením jednoměsíčním, které se má podle okolností nastalých zostřiti.

Kdo veřejně nebo před více lidmi, nebo v dílech tiskových, rozšiřovaných vyobrazeních nebo spisech haněním, posmíváním, nepravdivým udáváním nebo převracováním příběhů skutečných hledí nařízení nebo rozhodnutí úřední zlehčiti, nebo způsobem takovým jiné k nenávisti k úřadům státním nebo obecním nebo k jednotlivým orgánům vlády, co se týče vedení úřadu jejich, nebo k svědkovi nebo znalci některému, co se týče výpovědi jejich před soudem, anebo k opovrhování úřady a osobami těmito, nebo k vedení bezdůvodných stížností na ně popuditi, dopustí se přečinu pobuřování, ač není-i čin jeho činem trestným, na nějž uložen jest trest těžší, a potrestán býti má vězením od jednoho až do šesti měsíců.

Byl-li však za tou příčinou, aby se jiné ke stížnostem takovým přidali, sbíral podpisy nebo příspěvky peněžité, nebo byl-li k nim vybízen, pak se má trest zostřiti.

Také může spisovatel takovéto stížnosti z toho místa nebo z celé země, a je-li cizozemcem, i z veškerých zemí býti vyhoštěn.

Kdo z jakéhokoliv úmyslu, obzvláště však ze zištnosti, strany k vedení stížností svévolných, bezdůvodných, v zákonném pořadí instancí již odbytých vybízí a svádí, anebo v té příčině nějakého vydírání peněz se dopustí, vinen jest přestupkem, a potrestán buď vězením až do jednoho měsíce.

Kdo veřejně nebo před více lidmi, nebo v dílech tiskových, rozšiřovaných vyobrazením nebo spisech posmívá se učení, obyčejům nebo zřízením církve nějaké nebo společnosti náboženské, státem zákonně uznané, nebo je zlehčiti hledí, anebo kdo nějakého jejich služebníka náboženského při výkonu obřadů bohoslužebných urazí, nebo se v čas veřejného provozování náboženství tou měrou neslušně chová, že z toho jiným vzejíti může pohoršení, dopouští se přečinu, ač není-li čin ten zločinem rušení náboženství (§ 122), a potrestán býti má tuhým vězením od jednoho do šesti měsíců.

Taktéž dopustí se přečinu, a vězením od jednoho až do tří měsíců potrestán býti má ten, kdo za příčinou zřízení nebo rozšíření nějaké společnosti (sekty) náboženské, o níž se správa státní prohlásila, že uznána býti nemůže, shromáždění pořádá, přednášky má nebo u veřejnost vydává, vyznavače získává, nebo cokoli před se vezme, což k cíli tomuto směřuje.

Byl-li však některý z přečinů v § § 300 a 303, 304 jmenovaných vykonán tiskopisy, zvýšiti se může trest podle nebezpečnosti a obmýšleného většího rozšíření na tuhé vězení až do jednoho roku, a vinníci vyhoštěni býti mohou v případu tom z místa toho, nebo jsou-li cizozemci, i z celé Československé republiky.

Kdo pohřebiště, pro mrtvoly lidské ustanovená, ze zlomyslnosti nebo svévole poškodí, bez povolení hroby otevře, odtud nebo z jiných míst, kde se mrtvoly lidské chovají, mrtvoly nebo jednotlivé části jich o své moci odejme, nebo s mrtvolami lidskými zle nakládá, dopustí se přečinu a má býti potrestán tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců. Odcizí-li však někdo v úmyslu zištném něco na pohřebištích, z hrobů nebo na mrtvých tělech, potrestán za to buď jako za krádež (§ § 172 a 460).

Kdo způsobem v § § 214 a 217 dotčeným dopustí se nadržování v příčině nějakého přečinu nebo přestupku, vinen jest přestupkem a potrestán býti má v případu onom vězením od osmi dnů až do tří měsíců, v případě tomto až do jednoho měsíce.

Urazí-li kdo slovem nebo skutkem osobu nějakou v § 68 jmenovanou, když vykonává nějaký příkaz vrchnostenský nebo koná úřad svůj nebo službu svou, potrestán budiž za přestupek, ač není-li to čin trestný, na který uložen jest trest těžší.

Urážky slovní potrestati se mají vězením od tří dnů až do jednoho měsíce, urážky skutkem ale vězením od jednoho až do šesti měsíců.

Byla-li však urážka spojena s nějakými následky, a překazilo-li se jí skutečně vykonání příkazu vrchnostenského nebo konání úřadu nebo služby, odsouzen buď vinník k tuhému vězení ode tří až do šesti měsíců.

Kdo, nedopustiv se urážky v § 312 dotčené, jiným způsobem se vměšuje, aby některé z osob tam jmenovaných v konání úřadu nebo služby nebo u vykonávání rozkazu vrchnostenského překážel, dopustí se přestupku, a potrestán býti má vězením od jednoho dne až do jednoho měsíce.

Přestupku dopustí se i ten, kdo patenty, nařízení, pečeti úřadů státních nebo obecních nebo listiny od vrchnosti podepsané, pod jakýmkoliv jménem a v jakékoli způsobě za příčinou veřejného ohlášení přibité neb vydané, strhne, pryč vezme, roztrhá, poskvrní nebo jiným způsobem poruší. Stane-li se přestupek tento z pouhé lehkomyslnosti nebo svévole, tresce se vězením od čtyřiadvaceti hodin až do jednoho týdne. Shledá-li se však při vyšetřování, že tu byl obmysl, buď potupiti úřad nebo překaziti tomu, aby se nařízení nějaké ohlásilo a zachovalo, pak se to tresce tuhým vězením od jednoho až do tří měsíců. Podle povahy případu a pachatele může se tuhé vězení prodloužiti až do šesti měsíců.

Otevře-li někdo o své moci nebo nemaje k tomu práva, pečeti úřadů veřejných, pod nimiž se zavřeny chovají písemnosti nebo jiné věci, potrestati se to má, stalo-li se tak z pouhé svévole nebo z lehkovážné zvědavosti, jakožto přestupek vězením od jednoho až do tří měsíců.

Ale stalo-li se tak proto, aby se tím projevila nevážnost k veřejným nařízením, nebo v tom obmyslu, aby se tím o své moci provedlo domnělé vlastní právo nebo nějaký obmysl nevraživý, potrestati se to má tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců.

Za pečeti úřadů veřejných pokládají se však netoliko pečeti úřadů státních, nýbrž i pečeti obcí, veřejných ústavů učebných, far a veřejných notářů.

Kdo svítilnu k veřejnému osvětlení postavenou úmyslně roztluče nebo jiným způsobem poškodí, potrestán buď za ten přestupek vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce.

Strhne-li někdo nebo poruší-li svévolně nějaký most, splav, nějakou hráz, nějaké ohražení nebo zábradlí, nebo jakoukoliv jinou stavbu, kterou jsou upevněny břehy řek a potoků, nebo opatřeny srázy při silnicích a cestách nebo mostech, potrestáno to buď podle velikosti škody, jež byla způsobena, jakožto přestupek vězením od jednoho až do tří měsíců.

Stejným trestem tresce se i poškození všeliké věci v § 85 lit.c) jmenované, jakož i činy v § 89 vytčené, vztahující se na státní telegraf, staly-li se toliko ze svévole, lehkomyslnosti nebo zavinilé nedbalosti.

Bylo-li krom porušení takového i něco odcizeno, potrestati se to má zvláště.

Mimo to jest přestupkem, když se odtrhnou nebo obmyslně poškodí jakákoliv znamení výstražná, která jsou postavena, aby se uvarovalo neštěstí a přestupek ten potrestati se má vůbec vězením ode tří dnů až do tří měsíců; byla-li však při tom větší zlomyslnost a povstala-li z toho škoda, tuhým vězením rovněž tak dlouhým.

V těch místech, kde jsou zvláštní předpisy, aby všichni obyvatelé i cizinci byli oznamováni úřadu bezpečnostnímu, trestati se má nešetření předpisů těchto, až jestliže se v nich nic jiného nenařizuje, v následujících případech za přestupek:

I nehledíc na tyto zvláštní předpisy, trestati se má za přestupek:

na ty, kdo falešně se opovídají;

na napodobovatele nebo falšovatele veřejných listin;

Když někdo, kdo z republiky Československé pro zločin byl vypovězen (§ 25) nebo pro přečin nebo přestupek od soudu trestního (§ 249) nebo z příčin policejních od úřadu bezpečnosti vyhoštěn, pod jakoukoliv záminkou do některé z nich se navrátí, dopustí se tímto návratem přestupku a potrestán býti má ponejprv vězením od jednoho až do tří měsíců, a kdyby se to opakovalo, tuhým vězením ode tří až do šesti měsíců.

Kdo jen z některé země nebo z určitého místa od soudu trestního (§ 249) nebo z jakýchkoliv příčin úřady státními nebo obecními na vždy nebo na jistý čas byl vyhoštěn, v onom případu vůbec kdy, v tomto případu však před projitím určené lhůty se navrátí, dopustí se přestupku a potrestán býti má vězením od jednoho až do tří měsíců, při opětovném postižení tuhým vězením rovněž tak dlouhým.

Kdo nemaje obmyslu někoho ošáliti (§ § 197) berné mince nebo z oběhu vzaté (odvolané) pozlatí nebo postříbří, nebo pamětní mince, medaile, tantesy (hrací známky), nebo cokoliv jiného raženého; tak i, kdo adresy, návěští nebo vůbec díla tisková v takovém způsobu zhotoví, že, když se někdo povrchně na ně podívá, snadno je může za berné mince nebo veřejné úvěrní papíry pokládati, dopustí se tím přestupku a potrestán býti má vězením od jednoho až do tří měsíců propadnutím všeho toho, co proti zákonu byl vyrobil.

Kdo chová tak zvaný stroj razicí nebo tiskací, neobdržev od úřadu k tomu povolení buď výslovně anebo tím, že mu povoleno provozovati nějakou živnost nebo fabrikaci, k níž strojů razicích nebo tiskacích jet potřebí, dopustí se přestupku a potrestán býti má kromě toho, že stroj razicí nebo tiskací propadne, ponejprv vězením od osmi dnů až do jednoho měsíce, a kdyby přestupek opakoval, krom vězení jednoho měsíce, je-li živnostníkem, i ztrátou živnosti.

Podle § 326 jest i toho potrestati, kdo stroj nějaký tam jmenovaný zhotoví, neobdržev povolení k provozování živnosti nebo fabrikace, kde se stroje takové dělají, nebo příkazu nebo povolení k tomu od úřadu.

Týmž způsobem za přestupek potrestati se má, když někdo bez povolení úředního dělá a užívá punců, kolkovadel nebo licích vzorců jakékoliv formy, jimiž se mohou dělati v kovech otisky nebo plastická napodobení mincí podle rázu v tuzemsku nebo v cizozemsku zákonně běžného, nechť ustanoveny jsou ku hře, k ozdobě nebo k jakékoli jiné potřebě, ač o sobě dovolené.

Kdo zhotoví pečeť úřadu veřejného (§ 316), nemaje k tomu příkazu od úřadu, jemuž ta pečeť svědčí, nebo kdo pečeť udělanou vydá někomu jinému, nežli tomu úřadu, který ji udělati nařídil, dopustí se přestupku a potrestán býti má ponejprv vězením od jednoho týdne až do jednoho měsíce, kdyby přestupek opakoval, vězením jednoho měsíce a mimo to, je-li živnostníkem, i ztrátou živnosti.

Když některá z osob v § 68 jmenovaných konajíc úřad svůj nebo svou službu urazí někoho skutkem (začež se zvláště to pokládá, když někoho zatkne v případech jiných, než které se v zákonech ustanovují), dopustí se přestupku a potrestána býti má po prvé vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce, po druhé tuhým vězením též tak dlouhým.

Stala-li by se urážka skutkem v okolnostech takových, které daly nebo aspoň dáti mohly příčinu ku shluknutí, tresce se to tuhým vězením od jednoho až do tří měsíců.

Za každé jednání neb opominutí, o němž pachatel již dle přirozených jeho následků, které každý snadno poznati může, nebo podle předpisů zvláště vyhlášených, nebo podle svého stavu, úřadu, povolání, své živnosti, svého zaměstnání nebo vůbec podle svých zvláštních poměrů může nahlížeti, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života, zdraví nebo tělesné bezpečnosti lidí, potrestán budiž každý vinník, nastalo-li z toho těžké poškození na těle (§ 152) nějakému člověku, jako pro přestupek vězením od jednoho až do šesti měsíců; ale povstala-li z toho smrt člověka, jako pro přečin tuhým vězením od šesti měsíců až do jednoho roku.

Předpisu v paragrafu předešlém obsaženého zvláště užíti jest, když nastala smrt nebo těžké poškození na těle z některého z těchto provinění:

Dopustí-li se kdo nějakého činu nebo opominutí, jež se podle § 335 za provinění přičítati má, vzhledem k věcem v § § 85 lit. c), 87 a 89 jmenovaným, nebo v dotčených tam okolnostech zvláště nebezpečných, odsouzen budiž proto jako pro přečin k tuhému vězení od šesti měsíců až do dvou roků i tehdá, když z toho nastalo toliko těžké poškození na těle; bylo-li tím však způsobeno usmrcení, k tuhému vězení až do tří let.

Kdo se v řekách nebo v rybnících mimo místa od úřadu k tomu ustanovená nebo proti zápovědi od úřadu vydané a veřejně vyhlášené koupá, tak i kdo se času zimního mimo místa k tomu určená na ledě klouzá, konečně, kdo v takový čas, když pro nastávající nebezpečenství to bylo zakázáno, přece se odváží, přecházeti led, trestán býti má pro tento přestupek vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce.

Nevdaná osoba ženská, která jest těhotnou, má při slehnutí povolati k pomoci bábu, porodního pomocníka neb nějakou počestnou ženu. Pakli by ji byl porod překvapil, nebylo bylo-li by jí něco v tom překáželo, aby povolala pomoc, a byla-li by buď potratila, nebo by dítě, jsouc živé narozeno, ve čtyřiadvaceti hodinách po porodu zemřelo, tehdy povinna jest oznámiti slehnutí své osobě, která má právo při porodu pomáhati, anebo kde by osoby takové nebylo, osobě úřední, a ukázati jí plod nedonošený nebo dítě mrtvé.

Zatajení porodu, jež se stalo proti tomuto předpisu, potrestati se má po uzdravení osoby, která to zatajila, jakožto přestupek tuhým vězením ode tří až do šesti měsíců.

Kdo nenabyv lékařského učení a nemaje dle zákona práva, léčiti jako lékař nebo hojič nemocné, lékařství nebo hojičství po živnostensku provozuje, aneb obzvláště užíváním magnetismu zvířecího neb životního, aneb par éterových (narkotisováním) se obírá, dopustí se tím přestupku a potrestán býti má vězením, a podle toho, jak dlouho tu nedovolenou živnost provozoval, a podle velikosti škody, kterou tím způsobil, tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců; pak-li však z provinění jeho nastala smrt člověka, potrestán býti má pro přečin § 335.

Je-li provinilec cizozemcem, vyhoštěn budiž po dokonaném trestu z Československé republiky.

Lékárník, pachtéř, nebo odpovědný správce lékárny, zástupce ve vedení lékárny, lékárnický pomocník a lékař oprávněný míti domácí lékárnu, který nešetře zvláštních předpisů pro uschovávání, připravování a vydávání léčiv, jakož i vůbec pro provozování lékáren platných, spáchá jednání nebo opominutí podle § 335 přičítatelné, které jest způsobilé přivoditi nebezpečenství pro život, zdraví nebo tělesnou bezpečnost lidí nebo zvětšiti takové nebezpečenství, bude potrestán pro přestupek peněžitou pokutou od 250 do 25 000 korun nebo vězením ode tří dnů až do tří měsíců, a nastalo-li z činu těžké tělesné poškození nebo smrt člověka, bude potrestán podle § 335.

Těmto trestům jsou podrobeni lékárník a osoby jinak odpovědné za provozování lékárny také v tom případě, když jim lze přičísti zanedbání povinného dozoru k pomocným osobám v provozování lékárny zaměstnaným.

Byl-li čin podle trestních ustanovení § 335 trestný spáchán následkem nedostatečných vědomostí nebo zručností, kterých je třeba k výkonu povolání nebo oprávnění v prvním odstavci dotčených, budiž vedle jiného trestu nalezeno na zápověď vykonávati povolání neb oprávnění, dokud by nebylo prokázáno, že jest tento nedostatek napraven.

Kromě lékáren oprávněných, a též lékáren domácích, jež mají pověření lékaři a hojiči na venkově, zapovězeno jest prodávati bez povolení zvláštního, úřadem k tomu daného, léčiva vnitřní nebo zevnitřní, stran jichž vydávání platí zvláštní omezující nařízení. Přestupek ten potrestán býti má vězením od jednoho až do tří měsíců; bylo-li však prodáváno po více měsíců, zostřeným vězením, a shledá-li se při vyšetřování, že prodej takových léků měl škodlivé následky, tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců.

Prodavač jest též povinen vydati vrchnosti celou zásobu připravených léků, materiálií a nářadí, jinak by trest byl zostřen. Cizozemci, již se tohoto přestupku dopustí, vyhoštěni buďtež z Československé republiky.

Lékař, který při léčení nemocného takových chyb se dopustil, že z nich nevědomost jeho jest na bíle dni, dopustí se tím, nastalo-li z toho těžké poškození na těle, přestupku, a jestliže nemocný zemřel, přečinu, i má se mu proto zapověděti provozování lékařství dotud, až v nové zkoušce dokáže, že nabyl vědomostí, jichž se mu nedostávalo.

Téhož trestu užito budiž i proti ranhojiči, jenž nešikovnou operací předsevzatou na nemocném způsobil následky v předešlém paragrafu dotčené.

Převzal-li lékař nebo hojič nemocného, a patrno-li, že ho později ke skutečné škodě zdraví jeho podstatně zanedbal, budiž mu pro takový přestupek uložena pokuta peněžitá od 2 500 až do 10 000 korun. Bylo-li tím nemocnému těžce ublíženo, nebo nastala-li z toho dokonce jeho smrt, užíti se má předpisu v § 335 obsaženého.

Lékaři, hojiči, lékárníci, porodní báby a ohledači mrtvých povinni jsou, kdykoliv se jim vyskytne nějaká nemoc, nějaké poranění, nějaký porod nebo úmrtí, při kterém vzejde podezření zločinu nebo přečinu, anebo vůbec nějakého ublížení násilného od jiných způsobeného, oznámiti to bez prodlení úřadu. Opominou-li to oznámiti, potrestáni budou pro to jako pro přestupek pokutou peněžitou od 500 až do 5 000 korun.

Dokáže-li se, že ti, jimž z povinnosti přirozené nebo převzaté náleží, aby nemocného opatrovali, dopustili, aby se mu naprosto nedostávalo potřebné pomoci lékařské, kde pomoc takovou opatřiti možno bylo, jsou tito vinni přestupkem a mají býti potrestáni podle povahy okolností vězením od jednoho až do šesti měsíců.

Kdo nemaje výslovného dovolení od vrchnosti, obchoduje utrejchem neb jakýmkoliv jiným jedem nebo takovým zbožím, které podle zvláštních předpisů se jedu rovná, dopustí se přestupku a potrestán býti má, pokud paragrafy následující žádných zvláštních ustanovení neobsahují, pokutou peněžitou od 250 až do 2 500 korun anebo vězením od jednoho do osmi dnů.

Obchodník nebo kramář, který maje řádnou obchodní místnost nebo krám kupecký, prodává jed bez povolení, třeba šetří opatrností podle zákona k dovolenému prodeji jedu předepsaných, buď potrestán za přestupek tento při prvním postižení propadnutím zboží jedovatého a podle různosti majetkových poměrů peněžitou pokutou od 1 250 až do 5 000 korun; dopustí-li se toho po druhé, krom dvojnásobné pokuty peněžité také vězením jednoho měsíce a stane-li se tak po třetí, nalezeno buď, že se zbavuje své živnosti.

Pak-li by obchodník nebo kramář, nemající práva k prodeji jedovatého zboží, jed prodával, nešetře předepsaných opatrností, zbaven bude hned při prvním postižení své živnosti; a shledá-li se při vyšetřování, že byl nedovolený obchod tím způsobem již delší čas provozován, potrestán býti má tuhým vězením od jednoho až do tří měsíců. Přišel-li však tím někdo o život, nebo mu bylo těžce uškozeno na těle, jednati se má s vinníkem podle § 335.

Kočovní kramáři, či tak zv. hausírníci, kteří nosí na prodej bílý nebo žlutý utrejch, prášek na krysy nebo na myši, kámen muchomorný, utrejch pro dobytek, kebule (zrnka kokulová) nebo jiné zboží jedovaté, dopustí se přestupku a mají býti potrestáni krom toho, že propadne zboží jedovaté, a že ztratí povolení k podomnímu obchodu, tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců podle toho, jestli ten nedovolený prodej provozovali delší dobu, a tím i snad škodu způsobili.

Lékárníci a ti obchodníci, kteří jsou k obchodu zbožím jedovatým řádně oprávněni, nešetří-li opatrností předepsaných nařízeními o prodeji jedu, jakož i proviní-li se nedbalostí nějakou v § § 366 až 368 dotčenou, potrestáni za to buďtež pokaždé jako za přestupek.

Zvláště pak, když byl jed někomu vydán, kdo neprokáže předepsaného povolení, má se to potrestati po prvé pokutou peněžitou od 250 do 2 500 set korun, po druhé ztrátou živnosti.

Shledá-li se při vyšetřování, že nebyla o prodeji jedů vedena zvláštní kniha zápisní, do níž se bedlivě zapisovati mají osoby, kterým jed byl vydán, čas, kdy byl vydán, a povolení, proti jehož ukázání toliko se jed smí prodati, tresce se takové obmeškání po prvé 500 až 2 500 korunami, po druhé až do 5 000 korun a při dalším pokračování ztrátou živnosti.

Shledána-li nějaká nedbalost v tom, že nebylo jedovaté zboží od ostatního náležitě odděleno, anebo v poznamenání nádob nebo v zavírání jich, zůstává odpovědným za to ten, kdo jest představeným v obchodu nebo v lékárně. Pouhé obmeškání náležité opatrnosti potrestáno budiž při prvním postižení 250 až 1 250 korunami, při každém dalším buď trest tento zdvojnásoben.

Mělo-li takové obmeškání ten následek, že zboží jedovaté skutečně směněno za jiné, a někdo tím přišel o život nebo mu těžce uškozeno na těle, potrestáno buď obmeškání toto podle § 335.

Při živnostech, při nichž se užívá jedu nebo materiálií jedovitých, povinen jest mistr, anebo kdo jiný živnost řídí, aby je vždy měl ve svém opatrování, a když se někam posílají, aby šetřil zvláštních předpisů o tom platících. Opominuty-li opatrnosti tyto, potrestati se to má, když tím nikdo nevezme škody, jakožto přestupek vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce; a jestli tím někdo přišel o život nebo mu na těle těžce uškozeno, podle § 335.

V trest v § 368 ustanovený upadá každý obchodník, jenž dá do oběhu tak řečené zboží materiální takového druhu, který třeba by ani nebyl právě určen k potřebě lékařské, před tím byl úplně neznámý, a nebyl od úřadu zkoušen.

Myslivci, nebo kdo jiný má doma nabitou pušku, povinni jsou uschovati ji před dětmi a jinými neopatrnými a nezkušenými osobami. Zanedbána-li tato péče, a vezme-li proto někdo škodu, potrestáno buď obmeškání takové jakožto přestupek vězením od jednoho týdne až do jednoho měsíce; vězení pak buď mimo to zostřeno v té míře, jak byla nedbalost větší; bylo-li však někomu těžce uškozeno na těle, nebo byl-li někdo usmrcen, potrestáno to buď podle § 335.

Na stejný trest uznáno budiž podle míry škodlivého následku tomu, kdo beze zlého úmyslu na někoho pušku spustí, nepřesvědčiv se prve, že není nabita.

Kdo při ohledání mrtvého nesprávně oznámí čas, kdy tento zemřel, a tím dá podnět, že zemřelý pochován nebo rozebrán dříve nežli zákonem jest předepsáno, aby se předešlo pochování a otevření zdánlivě mrtvých, potrestán býti má za tento přestupek tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců.

Vůbec odpovědni jsou ti, kdo z povinnosti přirozené nebo přejaté mají dohled k dětem nebo k jiným lidem, kteří sami nejsou s to, aby se před nebezpečenstvím opatřili a chránili, z nepečlivosti u plnění této povinnosti. Bude-li tedy takové dítě nebo takový člověk usmrcen nebo těžce poškozen na těle, potrestán budiž ten, jemuž přičísti jest dokázaný nedostatek povinné pečlivosti, podle toho, co předepsáno v § 335.

Totéž předpokládajíc, odsouzeny buďtež k témuž trestu osoby zmíněné zvláště, když dětem dávají odvar z makovic.

Právě tak budiž jednáno s těmi, na něž náleží dítě nějaké opatrovati nebo k němu dohlížeti, když dítě, jež mají pod svým opatrováním nebo dohledem, proto, že bylo v místě dětem nebezpečném samo sobě zůstaveno, bylo usmrceno nebo těžce na těle poškozeno. Zatají-li se neštěstí, jež se dítěti přihodilo, budiž trest zostřen.

Osoba ženská, která ví, že stižena jest nemocí nakažlivou, a zamlčíc to nebo zatajíc, jde do služby za kojnou, potrestána buď za tento přestupek tuhým vězením tří měsíců.

Opominuto-li při stavbě postaviti předepsaná výstražná znamení, potrestán býti má stavitel anebo kdo jiný má dohled při stavbě za každý takový přestupek 500 až 2 500 korunami. Byl-li někdo pro takové opominutí poškozen, uložiti se má podle povahy té příhody krom pokuty peněžité i vězení od jednoho až do tří měsíců. Ale nastala-li z toho smrt člověka nebo těžké poškození na těle, užíti se má předpisu obsaženého v § 335.

Majitel domu nebo stavení anebo ten,, komu jest dohled na to svěřen, jest povinen, je-li tu obava, že se některá část toho nebo onoho sesuje, povolati neprodleně mistra stavitelského, aby to ohledal a prozatím opatření zabezpečovací učinil. Shledá-li se potom, že opominuto opatrnosti této, kde jí podle zdání znalců stavitelských bylo potřebí, má se takové opominutí, i když se nic nesesulo, potrestati za přestupek 1 250 až 10 000 korun.

Sesulo-li se něco skutečně, nevzal-li však při tom nikdo škody, zvýšiti se má trest na 2 500 až do 25 000 korun. Pakli kdo tím sesutím byl usmrcen nebo mu bylo těžce uškozeno na těle, užíti se má trestu obsaženého v § 335.

Stavitel, který provádí stavbu nějakou s lešením nebo má některé části stavení podporou opatřiti, potrestán budiž, když se takové lešení nebo stavení sesuje, za tento přestupek po prvé 1 250 až i 10 000 korun. Stane-li se to po druhé, povinen bude krom té pokuty peněžité vzíti budoucně ke stavbám po každé ku pomoci jiného stavitele pod trestem, že jinak zbaven bude práva stavitelského.

Pak-li při takovém sesutí někdo byl usmrcen nebo bylo někomu těžce uškozeno na těle, budiž stavitel netoliko k peněžité pokutě od 2 500 set až do 25 000 korun odsouzen, a mimo to podle § 335 s ním jednáno, nýbrž budiž mu také provádění stavby na tak dlouho zakázáno, až před znalci prokáže, že v této části umění stavitelského vědomostí svých dostatečně napravil.

Shledá-li se při vyšetřování některého případu, naznačeného v předešlém paragrafu, při staviteli hrubá nevědomost, má se mu hned při prvním sesutí zakázati všeliké další provádění staveb.

Kdo se ve městech a kde jinde to předepsáno jest, do domu nebo krámu nově vystavěného stěhuje, anebo jiným stěhovati dá, aniž vrchnost po předsevzatém ohledání byla k tomu dala dovolení, potrestán buď za ten přestupek podle rozličných okolností vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce, anebo částkou pololetního nájemného.

Beze zvláštního povolení vrchnostenského není nikomu dovoleno chovati divoká nebo dle povahy své jinak škodlivá zvířata. Nešetření této zápovědi jest přestupkem, a má býti netoliko ihned zvíře škodlivé odstraněno, nýbrž i majitel zvířete podle povahy okolností pokutou peněžitou od 250 až do 1 250 korun potrestán.

Uškodí-li někomu zvíře takové, chované bez povolení vrchnostenského, zvýšiti se má pokuta peněžitá podle velikosti škody na 1 250 až 5 000 korun.

Avšak i tehdá, když vrchnost k chování divokého zvířete dá povolení, odpovědným jest vždy majitel za to, že je bezpečně opatří. Zanedbá-li opatření toho, a bylo-li tím někomu uškozeno, potrestati se má za přestupek 500 až 2 500 korun.

Majitel jakéhokoliv domácího zvířete, o kterém ví, že má nějakou zlou vlastnost, povinen jest, opatřiti nebo obstarati je jak doma, tak i když ho potřebuje mimo dům, tak, aby nikomu nemohlo uškoditi. Zanedbá-li se opatrnost tato, jest to přestupek a potrestati se to má, byť i nikomu nebylo ublíženo, pokutou od 50 až do 1 250 korun, uškozeno-li však někomu skutečně, od dvaceti až do pěti set korun.

Přijde-li při vyšetřování škody, kterou zvíře nějaké učinilo, najevo, že někdo příhodu tu způsobil štvaním, drážděním neb jakýmkoliv úmyslným přičiněním, dopustí se pachatel přestupku a potrestán býti má vězením jednoho týdne, kteréž se podle okolností má zostřiti.

Kdo se dopustí jednání nebo opominutí, o kterém může věděti (§ 335), že jest způsobilé přivoditi rozšíření přenosné nemoci a tím nebezpečenství pro život nebo zdraví lidí, bude potrestán pro přestupek peněžitou pokutou od 250 až do 25 000 korun nebo vězením od tří dnů až do tří měsíců a, když z činu vzniklo těžké poškození nebo smrt některého člověka, bude potrestán podle § 335.

Byl-li čin spáchán za zvláště nebezpečných poměrů, budiž užito trestů § § 337 a 432.

Kdo do studnice, do cisterny, do řeky nebo do potoka, z něhož se voda v některém místě k pití nebo k vaření bere, hodí mrtvé dobytče nebo něco jiného, čím se voda znečištěnou a nezdravou státi může, dopustí se přestupku a má býti potrestán vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce, ale, jeví-li se veliká svévole nebo zlomyslnost, i zostřeným vězením.

Prodá-li se při nějaké živnosti, která má právo prodávati maso syrové neb jakkoliv připravované neb svařené, něco z takového dobytčete, které podle předpisu nebylo ohledáno, jest trestem toho přestupku po prvé krom ztráty neohledaného masa nebo peněz za ně stržených 1 250 až 10 000 korun; při druhém přestoupení budiž pokuta peněžitá zdvojnásobena; a stane-li se to po třetí, budiž nalezeno, že pachatel jest živnosti zbaven a k živnosti takové na vždy nezpůsobilým.

Úmyslná poškození na těle a ta, jež se přihodí při rvačkách, buďtež tehdá potrestána jako přestupek, nejsou-li činem trestným, na nějž uložen jest trest těžší (§ § 152 a 153), zanechají-li však po sobě alespoň viditelné známky a následky.

Přestupek tento tresce se vězením ode tří dnů až do šesti měsíců podle nebezpečenství a špatnosti činu, podle častějšího opakování, zvláště u rváčů ze zvyku, podle velikosti ublížení a podle vlastnosti osoby, které bylo ublíženo.

Práva domácí kázně nikdy nemůže se užívati v té míře, aby s někým tak zle bylo nakládáno, že by tím vzal škodu na těle.

A protož, když způsobem takovým zle nakládají rodiče se svými dětmi, poručníci s poručenci, manžel s manželem, vychovatelé a učitelé se svými vychovanci a žáky, mistři se svými učedníky a páni čeledi s čeledíny, má se to trestati za přestupek.

Když rodiče zle nakládají se svými dětmi, buďtež povoláni před soud, a budiž jim po prvé toto zneužívání moci a nepřirozené, nelaskavé chování jejich vážně a přísně vytknuto; po druhé budiž rodičům udělena domluva a pohroženo jim buď, že při opětovném zlém nakládání s dítětem zbaveni budou moci rodičů, že jim dítě bude odňato a na jejich náklad v jiném místě vychováno.

Kdyby se toho dopustili po třetí, anebo kdyby buď první zlé nakládání již samo o sobě bylo velmi těžké, nebo by povaha mysli rodičů byla taková, že by se bylo, co se týče dítěte, dalšího nebezpečenství obávati, má se již hned po prvé nalézti na trest, jímž výše pohroženo, a má se v té příčině státi dohoda s úřadem, aby byl poručník jmenován.

Nejsou-li rodiče s to, by na vychování náklad hradili, má vrchnost o to pečovati, aby bylo dítě někam jinam dáno, zlé nakládání pak potrestati se má zostřeným vězením a podle povahy zlého nakládání i tuhým vězením od jednoho týdne až do tří měsíců.

Když poručník se svým poručencem zle nakládá, tresce se hned po prvé sesazením s poručnictví, a byl-li s tímto spojen nějaký užitek, přísnou domluvou od soudu; bylo-li však poručnictví obstaráváno zdarma, vězením od jednoho týdne až do jednoho měsíce.

Dopustil-li by se poručník toho, že by s jiným poručencem zase tak zle nakládal, anebo jsou-li tu již při prvním zlém nakládání okolnosti uvedené v § 415, prohlášen buď pro budoucnost za nezpůsobilého k poručnictví, a krom toho buď nalezeno, že bude potrestán tak, jak v § 416 v případech takových ustanoveno jest stran rodičů.

Když manžel s manželem zle nakládá způsobem v § 413 dotčeným, buďtež oba obesláni a po vyšetření zlého nakládání má se tomu, kdo s druhým zle nakládal, uděliti přísná domluva; podle okolností potrestati se má vězením od jednoho týdne až do tří měsíců, a kdyby se to opakovalo, zostřeným vězením. Avšak ten, s kým zle nakládáno bylo, může žádati, aby trest byl polehčen ano i prominut, a soudce bude povinen, k tomu pokaždé náležitě přihlížeti.

Vychovatelé nebo učitelé obého pohlaví, kteří zle nakládají se svými chovanci, potrestáni buďtež po prvé vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce; ale stane-li se to po druhé, uložen jim buď trest právě ustanovený, krom toho však prohlášeni buďtež za nezpůsobilé pro budoucnost k učitelství nebo k vychovatelství.

Zlé nakládání pánů čeledi nebo mistrů s čeledíny nebo s učedníky potrestáno budiž podle okolností osoby, s níž zle nakládáno bylo, a podle toho, jak těžkým to zlé nakládáni bylo, pokutou peněžitou od 250 až do 5 000 korun nebo vězením ode tří dnů až do jednoho měsíce; stali-li se však častěji zpětnými, nebo jde-li ze způsobu zlého nakládání najevo zvláštní zatvrzelost, budiž trest zostřen.

Kdo nad ulicemi, před okny, před výstupky nebo jinde v obydlí svém něco postaví nebo pověsí, neopatřiv toho dostatečně, aby to nespadlo, anebo kdo s okna, s výstupků nebo odjinud shůry něco shodí, čímž by mimojdoucí mohli vzíti škodu, potrestán budiž za tento přestupek 250 až 1 250 korunami, nebo vězením ode tří dnů až do jednoho týdne. Byl-li tím spadnutím někdo lehce poraněn, má se pokuta peněžitá zdvojnásobiti a vězení zostřiti. Ale povstalo-li z toho těžké poškození na těle, nebo byl-li tím dokonce někdo usmrcen, potrestati se to má podle § 335.

Přestupky, jimiž porušena býti může bezpečnost těla, nedají se vůbec všecky vypočítati. Proto má jednání a opominutí všeliké v § § 335 až 337 uvedené i tehdá, když by jím žádná škoda skutečná nebyla způsobena, potrestáno býti jako přestupek pokutou peněžitou od 250 až do 25 000 tisíc korun nebo vězením ode tří dnů až do tří měsíců.

Dopustí-li se však provinění takového ve službě své osoba ustanovená při provozování jízdy železniční nebo při jiných dílech nebo podnicích v § 85 lit. c) uvedených anebo při státním telegrafu, nalezeno buď vždy na tuhé vězení ode tří dnů až do tří měsíců, a jsou-li okolnosti velmi přitěžující, až do šesti měsíců podle toho, jak se prokáže vyšší stupeň nedbalosti, jak z toho více lidem nebezpečí vzešlo, více poškození bylo způsobeno anebo z toho snad jiná větší škoda povstala.

Zejména pak potrestány buďtež těmito tresty osoby při provozování jízdy železniční ustanovené pro tyto přestupky:

Krádeže všeliké, které nelze podle předpisu § § 172 až 176 trestati jako zločiny, trestati jest jako přestupky prostým nebo tuhým vězením od jednoho týdne až do šesti měsíců a podle okolnosti má vězení též býti zostřeno.

Týž trest má místo i při zpronevěrách a podvodech, pokud ony podle okolností vytčených v § § 181 a 183, tyto podle okolností uvedených v § § 199, 200 a 201 nenabývají rázu zločinu.

Dobu trestu a zostření jeho ustanoviti jest podle výše částky a podle lsti, zlomyslnosti a nebezpečnosti, která se v činu jeví, a podle toho, čím více tím důvěra byla oklamána.

Krádeže a zpronevěry mezi manžely, rodiči, dětmi nebo mezi sourozenci, dokud žijí ve společné domácnosti, trestati se mohou jen tehdá, když za to požádá hlava rodiny, a to podle § 460.

Podílnictví v krádežích a zpronevěrách jest přestupkem, pokud podle § § 185 a 186 není zločinem.

Trest na podílnictví ustanoviti se má vůbec podle § 460; zvláště pak nalézti se má na tužší trest těm, kdo nedospělé nebo jiné osoby slabého rozumu k takovým přestupkům svedou.

Ustanovení obsažená v § § 187 a 188 vztahují se na krádeže a zpronevěry a na podílnictví v nich i tehdá, když jsou pouhými přestupky.

Zlomyslné poškození cizího majetku, není-li podle předpisu § § 85 a 89 zločinem, potrestáno býti má za přestupek vězením od jednoho dne až do tří měsíců.

Zámečníci a jiní řemeslníci, pracující ohněm, kteří zhotoví paklíče či hlavní klíče neznámým osobám nebo klíče podle povážlivých forem nebo dle pouhých otisků, anebo, kteří neopatrně, nevyptavše se náležitě, osobám neznámým klíče napodobují, nebo zámky otvírají; mistři zámečničtí, kteří tak řečených odmykadel (paklíčů) náležitě neschovají nebo je svěří osobám ne dosti bezpečným; vetešníci, kteří klíče, paklíče nebo háky odmykací kupují nebo prodávají, dopustí se přestupku a buďtež potrestáni po prvé pokutou peněžitou od 1 250 až do 2 500 korun; dopustí-li se toho přestupku opět, má býti trest zdvojnásoben, a stane-li se tak po třetí, budiž to potrestáno ztrátou živnosti.

Dopustí-li se sluha živnostenský, tovaryš řemeslnický nebo nějaká služebná osoba některého výše jmenovaného přestupku bez předchozího vědomí pána nebo mistra svého, má se potrestati tuhým vězením až do jednoho týdne. Dopustí-li se toho po druhé, má býti vězení zostřeno, a trestanec je-li cizozemcem, z republiky československé vyhoštěn.

Vetešníci, obchodníci podomní anebo kdokoli má živnost a obchod věcmi již opotřebovanými, odloženými nebo starými, když od dětí nedospělých něco koupí nebo za jiné smění, potrestáni býti mají za tento přestupek podle okolností osoby a věci 250 až 2 500 korun nebo vězením od jednoho až do deseti dnů.

Dopustí-li se toho opětovně, má se pokuta peněžitá zdvojnásobiti, anebo jednoduchá pokuta peněžitá vězením od jednoho až do osmi dnů a podle okolností i vězení toto ještě zostřiti. Objeví-li se častějším opakováním přestupku, že se vinníci nepolepšují, pak se jim odejme živnost anebo povolení vrchnostenské, mají-li jaké; vedou-li však obchod beze zvláštního povolení a jsou-li tuzemci, vyhostiti se mají na neurčitý čas z místa, a jsou-li cizozemci, z republiky československé navždy.

Obchodníci klenoty a zbožím galanterním, jakož i zlatníci i stříbrníci, jimž někdo ke koupi nabízí klenoty nebo věci ze zlata nebo ze stříbra, kdo soudíc dle okolností není ani vlastníkem, ani od vlastníka poslán, povinni jsou věc tu i prodavače zadržeti a, nemůže-li se tento dostatečně vykázati, mají se o to přičiniti, aby byl před úřad postaven. Nešetření předpisu tohoto jest přestupkem a potrestati se má 1 250 až 5 000 korunami.

Pakli zboží podezřelé takovým způsobem jim ku koupi nabízené na se převedou, uložen buď tomu, kdo je koupí, podle rozličné hodnoty toho zboží trest od 2 500 až do 25 000 korun.

Zlatníci a stříbrníci, jimž ke koupi se nabízí slité zlato a stříbro, které není označeno jménem jiného oprávněného zlatníka a stříbrníka, povinni jsou prodavače zadržeti a se o to přičiniti, aby byl postaven před úřad.

Opominou-li toho nebo převedou-li na se takovéto nepoznamenané zlato a stříbro, trestá se to pokutou uloženou na tento přestupek v předešlém paragrafu.

Avšak nejen obchodníci a živnostníci sami, ale i každý jiný, komu se nabízejí věci ke koupi nebo, aby něco na ně půjčil, kteréž podle své povahy proti nabízejícímu vzbuzují podezření, že jsou odcizeny, povinen jest tohoto dle možnosti zadržeti a, nevykáže-li se, přičiniti se o to, aby byl postaven před úřad.

Kdo opomine zaviněně vyplniti tuto svou povinnost, potrestán buď podle § 473.

Taktéž dopustí se každý přestupku a upadá podle hodnoty věci v pokutu peněžitou od 1 250 až do 25 000 korun, kdo způsobem výše naznačeným věc podezřelou koupí nebo na ni jako na zástavu něco půjčí.

Pokud v některých místech jsou zvláštní sazby nebo řády taxovní pro prodej jistého zboží nebo na ceny jistého plnění, trestati se to má, když se proti nim jedná šizením buď v užívání míry a váhy, byť i pravá byla, anebo šizením ve vlastnosti nebo v ceně zboží nebo plnění, podle zvláštních předpisů v té příčině daných. Třetí takové provinění však potrestati se má, ač není-li již samo o sobě takovým činem trestným, na který uložen je trest těžší, za přestupek ztrátou živnosti.

Když živnostníci, kteří mají vůbec takové zboží na prodej, jež náleží k nevyhnutelným potřebám denní výživy, zásobu svou tají, anebo komukoli kupujícímu z ní něco vydati se zdráhají, dopustí se tím přestupku a mají býti potrestáni podle toho, je-li zboží nevyhnutelněji potřebné, po prvé pokutou peněžitou od 500 až do 2 500 korun; dopustí-li se toho po druhé, má se trest zdvojnásobiti; třetí pak přestoupení má za následek ztrátu živnosti.

Jestliže by případy v § § 478 a 482 uvedené byly příčinu zavdaly k veřejnému nepokoji, má býti trest vězení prostého, kterýž na první tři případy ustanoven, zaměněn ve vězení tuhé, v případě pak § 482 má hned po prvé vyřknuta býti ztráta živnosti.

Stane-li se tajení nebo zdráhání v § 482 uvedené v čas veřejného nepokoje, potrestán buď vinník krom ztráty živnosti tuhým vězením od jednoho až do šesti měsíců, ač není-li čin jeho zločinem.

Kdo úmyslně po tom, kdy u něho nastala neschopnost platiti, věřiteli nadržuje v tom úmyslu, aby tím jiné věřitele poškodil, bude pro přečin potrestán tuhým vězením ode tří měsíců až do dvou roků. Věřitel, který přijme zjištění nebo placení pohledávky jemu příslušející, není trestný.

Dlužník, který za řízení vyrovnávacího předsevezme právní jednání, která mu dle řádu vyrovnávacího jsou dovolena, není trestný.

Lékař nebo hojič, pomocník nebo pomocnice porodní, kteří tajnosti osoby svěřené jich ošetřování vyjeví někomu jinému nežli úřadu, když tento úředně se dotazuje, mají býti potrestáni za tento přestupek po prvé tím, že se jim zakáže praxe na tři měsíce, po druhé na rok a po třetí na vždy.

Když lékárník tajnosti nějakého nemocného, o nichž vědomosti nabývá z receptů ho docházejících, jiným osobám vyjeví, nežli úřadu, když tento úředně se dotazuje, dopustí se tím přestupku a potrestán buď je-li vlastníkem lékárny nebo provisorem, po každé 250 až 2 500 korunami, pomocník však vězením od jednoho až do čtrnácti dnů, kteréžto vězení dle okolností se má i zostřiti.

Péče zákonodárná neomezuje po svém úmyslu pojem urážky veřejné mravopočestnosti toliko na činy takové, které samy o sobě vzbuditi mohou ošklivost a veřejné pohoršení, ale zahrnuje v to i činy, jež podle povahy své přičiňují k rozšíření zkázy mravů, jakož i takové, které mají obyčejně za následek nepořádky a prostopášnosti.

Podle toho určení trestati jest za přečiny anebo přestupky proti veřejné mravopočestnosti v případech tu jmenovaných:

Smilstvo mezi sourozenci plnorodými a polorodnými, s manžely rodičů, dětí nebo sourozenců trestáno budiž za přestupek vězením od jednoho až do tří měsíců, které se podle okolností má zostřiti.

Ti, o nichž se vyšetřováním zjistí, že byli svůdci, odsouzeni buďtež k tuhému vězení od jednoho až do tří měsíců. Po skončeném trestu budiž z povinnosti úřední učiněno opatření, aby vinníci od sebe byli odloučeni, a tak společenství jejich se zrušilo.

Osoba oddaná, která se dopustí cizoložství, jakož i osoba neoddaná, s níž cizoložství spácháno, vinna jest přestupkem a potrestána buď vězením od jednoho až do šesti měsíců, žena však potrestána býti má přísněji tehdá, když pro spáchané cizoložství vzejíti může pochybnost o manželském původu dítěte, které potom na svět přijde.

Cizoložství však nemůže se nikdy [vyjímajíc případ § 510] vyšetřovati a trestati z moci úřední, nýbrž toliko k žádosti strany uražené. Avšak ani ta nemá více práva toho žádati, když urážku, o níž se byla dověděla, výslovně odpustila, anebo když od té doby, co o ní nabyla vědomosti, po šest neděl proto nežalovala. Ba i trest již vyřknutý pomíjí, jakmile strana uražená prohlásí, že s vinníkem chce zase žíti. Takovýmto prohlášením se však nezrušuje trest vyřknutý již na spoluvinníky.

Člověk domácí, který zmrhá nezletilou dceru nebo nějakou k domácnosti náležející nezletilou příbuznou domácího hospodáře nebo hospodyně, potrestán býti má za tento přestupek podle rozdílnosti poměru, v němž s rodinou jest, tuhým vězením od jednoho až do tří měsíců.

Týž trest uložen býti má osobě ženské v rodině sloužící, která nezletilého syna nebo nezletilého příbuzného v domě žijícího ke smilstvu svede.

Oba tyto přestupky se však vyšetřují a trestají toliko k žádosti rodičů, příbuzných nebo poručenstva.

Když někdo osobu nějakou, připověděv jí manželství, ale nesplniv slibu, svede a zmrhá, potrestán býti má za tento přestupek tuhým vězením od jednoho až do tří měsíců. Krom toho zůstavuje se zmrhané osobě právo k náhradě.

Kdo, zatajiv povědomou mu zákonnou překážku manželství, oddati se dá neobdržet prve řádné dispense; anebo kdo se odebéře do cizí země, aby tam vstoupil v manželství, které podle zákonů zemských bylo nepřípustné, dopustí se přestupku a potrestán býti má tuhým vězením ode tří až do šesti měsíců, svůdce však vždy buď potrestán přísněji.

Vězení má býti ještě zostřeno, byla-li překážka jedné straně zatajena, a ona tím způsobem svedena bez své viny k neplatnému manželství.

Týž trest má býti uložen na přestupek rodičům, kteří by zneuživše své moci rodičů, nutili dítky své k manželství, jež dle zákonů jest neplatným.

Přestupku kuplířství se dopustí ti:

Trestem na tento přestupek jest tuhé vězení ode tří až do šesti měsíců, kterýž se však má zostřiti, provozovali-li vinníci živnost tuto již po delší dobu.

Osoba potrestaná již pro kuplířství má při druhém postižení po odbytém trestu vyhoštěna býti z místa, kde se dosud zdržovala.

Jestliže hostinští nebo krčmáři, mimo případy přestupku kuplířství v § 512 naznačené, dávají příležitost ke smilstvu, jsou vinnými přestupkem a potrestati se mají po prvé pokutou peněžitou od 1 250 až do 10 000 korun. Pakli takovéto příležitosti dále poskytují, vyhostí se ze živnosti hostinské nebo krčmářské a prohlásí se k živnosti takové pro příště za nezpůsobilé. Dopustí-li se toho přestupku osoby služebné bez vědomí hostinského nebo krčmáře, mají býti potrestány vězením od osmi dnů až tří měsíců.

Kdo vyobrazeními nebo smilnými činy mravopočestnost nebo stydlivost urazí hrubě a způsobem budícím veřejné pohoršení, vinen jest přestupkem a odsouzen býti má k tuhému vězení od osmi dnů až do šesti měsíců. Ale stalo-li se uražení takové tiskopisem, potrestati se má jako přečin tuhým vězením od šesti měsíců až do jednoho roku.

Pro hraní všelikých her hazardních čili naprosto odvážných a také všelikých her takových, které zvláštními předpisy zejména jsou zapovězeny, trestají se jak hráči tak i ten, kdo ve svém příbytku hráti dovolí, za každý takový přestupek pokutou 500 až 45 000 tisíc korun, z čehož třetina vydobytá připadne udavači, a pakli by tento sám měl býti trestán, promine se mu také trest docela.

Cizozemci, kteří pro tento přestupek trestu propadnou, buďtež z říše vyhoštěni.

Pro opilství jako přestupek trestati se má, kdo jsa opilým vykoná nějaký čin, který by se mu krom opilství přičítal za zločin (§ 236). Trestem na to jest vězení od jednoho až do tří měsíců. Věděl-li opilý ze zkušenosti, že v opilství podroben jest prudkým hnutím mysli, má býti vězení zostřeno, ale při těžších zlých skutcích uznati se má na tuhé vězení až do šesti měsíců.

Pro zastaralé opilství jako přestupek trestati se mají řemeslníci a nádenníci, kteří pracují na střechách a lešeních, nebo kteří zacházejí s věcmi, s nimiž spojeno je bezpečí ohně, jakož i takové osoby služebné, jichž nebedlivostí oheň snadno může povstati, vězením od jednoho až do osmi dnů, opakuje-li se to, až i do jednoho měsíce a podle okolností i také zostřeným vězením.

Trest pro zastaralé opilství ukládá se sice, když bylo veřejné a vrchnost se tudy o něm doví, z povinnosti úřadu, krom toho však jen tehdá, když mistři nebo pánové služební sobě na to u úřadu stěžují.

Jiné hrubší nemravnosti, jako: krádeže a zpronevěry mezi příbuznými, porušení věrnosti manželské, porušení povinné úcty skutkem se strany dětí k rodičům, lidí služebných k služebním pánům a podobné, zůstavují se sice, pokud z rodiny na veřejnost nevycházejí, toliko domácí kázni.

Jdou-li však tyto nepořádky tak daleko, že rodičové, poručníci, vychovatelé, příbuzní, manželé, služební pánové a j. pod. vidí toho potřebu, by žádali úřady za pomoc, stávají se přestupky proti veřejné mravopočestnosti. Úřadové jsou v případech takových povinni, napomáhati k odvrácení toho nepořádku a po náležitém vyšetření uložiti ten trest, který se jim podle okolností vidí býti nejpříhodnějším, aby měl platný účinek.

Přečiny a přestupky obsažené v tomto trestním zákoně i tresty jejich pomíjejí smrtí vinníkovou; výkonem trestu; prominutím trestu a promlčením.

Smrtí vinníkovou zrušuje se všeliké vyšetřování a, vyšel-li rozsudek, i všeliký účinek jeho, vyjímajíc náhradu neb odškodnění, ač byla-li rozsudkem přisouzena.

Trestem vykonaným shlazují se přečiny i přestupky (§ 225).

Prominutí trestu, pokud ho odpustil úřad veřejný k tomu povolaný, anebo žalobce, který měl k tomu právo, má stejný účinek s trestem vykonaným.

Ve všech oněch případech, kdy soud trestní přečin nebo přestupek nějaký stíhati může jen k žádosti osoby zúčastněné, nemá ten, kdo po zákonu tu žádost smí učiniti, k tomu více míti žádného práva, když trestný čin, o němž byl věděl, výslovně odpustil nebo, když od té doby, co o tom trestném činu vědomosti nabyl, po šest neděl z něho nežaloval, anebo když trestný čin promlčením již pominul. Ale jestli k žalobě oprávněný svou žádost za potrestání odvolá dříve, než rozsudek byl vyšetřovanému vyhlášen, pak sejíti má jak se všeho dalšího vyšetřování a řízení trestního, tak i se všelikého účinku rozsudku, byl-li tento snad již vynesen; avšak stane-li se takové odvolání teprve po vyhlášení rozsudku, byť i byl moci práva ještě nenabyl, pokládáno býti může zpravidla (§ 503) jenom za důvod k polehčení trestu u vyššího úřadu, k němuž se rozsudek pořadem odvolání byl dostal.

Promlčením pomíjí vyšetřování i trest, když vinník od té doby, co trestného činu se dopustil, anebo, byl-li pro něj již vzat ve vyšetřování, počítajíc od doby rozsudku, jímž právoplatně byl osvobozen, ve lhůtě tímto zákonem ustanovené žádným tuzemským trestním soudem nebyl vzat ve vyšetřování. Promlčení se tedy přerušuje, když na pachatele jakožto na obviněného byla vydána obsílka, rozkaz postavovací nebo zatýkací, anebo, když jako obviněný byl již vyslýchán nebo zatčen, anebo honěním nebo listy zatýkacími stíhán.

Krom toho však nesmí pachatel, aby se promlčení dovolávati mohl:

Pokud v zákoně při jednotlivých případech k užití práva žalobního není zvláště vyměřena lhůta kratší, ustanovuje se při přečinech a přestupcích, na něž v zákoně za nejvyšší trest ustanoveno vězení prvního stupně bez zostření, nebo pokuta peněžitá až do 2 500 korun, lhůta promlčecí na tři měsíce; kde uloženo jest zostřené vězení prvého stupně nebo pokuta peněžitá až do 10 000 korun, na šest měsíců; při všech pak přečinech a přestupcích, na které uložen je trest těžší, jakož i při těch, kdež za trest uložena ztráta práv a daných povolení, na plný rok.