Manželské nebo jim na roveň postavené děti následují, pokud oba rodiče přináleží ke stejnému vyznání, víru svých rodičů.

Ve smíšených manželství následují synové víru otce, dcery víru matky. Manželé ale mohou před nebo po uzavření manželství smlouvou stanoviti, že vztah má býti obrácený, nebo že všechny děti víru otce nebo všechny víry matky následovati mají.

Nemanželské děti následují víru matky.

V případě, že žádné se shora uvedených ustanovení nenajde uplatnění, má ten, komu náleží právo výchovy ve vztahu k dítěti, určiti náboženskou příslušnost téhož.

Prohlášení vůči představitelům nebo služebníkům církve nebo náboženského společenství nebo jiným osobám o náboženské příslušnosti , v níž mají být vychovány a vzdělány děti, jsou neúčinné.

Náboženská příslušnost dítěte určená podle předchozího článku nesmí zpravidla být změněna tak dlouho, dokud toto ze své vlastní vůle takovou změnu provede. Rodiče, kteří podle článku 1 náboženskou příslušnost dětí určili smluvně, jsou ovšem oprávněni to samé změnit stran každého dítěte, které ještě nedosáhlo sedmého roku života.

V případě změny vyznání jednoho nebo obou rodičů, popřípadě nemanželské matky, jsou ovšem existující děti, které sedmého roku života ještě nedosáhly, ohledně náboženské příslušnosti bez ohledu na smlouvu uzavřenou před změnou víry zacházet jako kdyby se narodily teprve po změně víry rodičů, popřípadě nemanželské matky.

Je-li dítě před dosažením sedmého roku života legitimizováno, je s ním zacházeno ohledně náboženské příslušnosti podle článku 1.

Rodiče a poručníci, jakož o náboženští služebníci jsou odpovědní za přesné dodržování uvedených předpisů.

Pro případ porušení téhož náleží nejbližším příbuzným jakož i vrchním představitelům církví a náboženských společenství právo dovolat se pomoci úřadů, které věc mají prošetřit a zákonně naložiti.

Po dokončeném 14. roku života má každý bez rozdílu pohlaví svobodnou volbu náboženského vyznání podle svého vlastního přesvědčení a je v této svobodné volbě případě potřeby chráněn úřady.

Tento se ale v okamžiku volby nesmí nacházet v duševním nebo citovém stavu, který vylučuje jeho svobodné přesvědčení.

Změnou vyznání zanikají všechna společenstevní práva opouštěné církve nebo náboženského společenství k vystoupivšímu, jakož i jeho nároky k nim.

Aby však vystoupení z církve nebo náboženské společenství svůj zákonný účinek mělo, musí to vystoupivší ohlásit politickým úřadům, které předají představitelům nebo služebníkům opuštěné církve nebo náboženského společenství oznámení.

Vstup do nově zvolené církve nebo náboženského společenství musí vstupující ohlásit osobně příslušným představitelům nebo služebníkům.

Ustanovení § 768, písm. a) obecného zákoníku občanského, jimž se odpadnutí od křesťanství prohlašuje důvodem vydědění, dále ustanovení § 122, písm. c) a d) trestního zákona, podle nichž každý, kdo křesťana k odpadnutí od křesťanství svede nebo křesťanskému vyznání odporující bludařství rozsévati snaží, bude shledán vinným proviněním, jsou zrušeny.

Je však každé náboženské straně zapovězeno, pohnout k přestupu členy jiné násilím nebo lstí. Podrobnější ustanovení zákonné ochrany naproti tomu, nejsou-li upravena trestním zákonem, zůstávají vyhrazena zvláštnímu zákonu.

Představitel, služebník nebo příslušník církve nebo náboženského společenství se musí zdržet oprávněnými osobami nevyžádaného vykonávání funkcí bohoslužby a duchoví péče k příslušníkům jiné církve nebo náboženského společenství.

Výjimkou může nastat pouze pro každý jednotlivý případ, v němž příslušným duchovním správcem nebo služebníkem druhé církve nebo náboženského společenství byla podána žádost o vykonání úkonu tomuto přináležejícímu nebo stanovy a předpisy toho druhého vykonání dovolují.

Kromě těchto případů je příslušný akt třeba pokládat za právně neúčinný a úřady musí na žádost poškozené soukromé osoby nebo náboženského společenství vhodnou pomoc.

Příslušníci církve nebo náboženského společenství mohou být přidrženi k příspěvkům v penězích a naturáliích nebo k plněním v práci pro kultovní a dobročinné účely jiného pouze tehdy, když je zavazují povinnosti z věcného patronátu nebo když závazek k takovým plněním spočívá na soukromoprávních důvodech prokazatelných listinou nebo když je zajištěna v pozemkových knihách.

Žádný duchovní správce nemůže od příslušníků jiné ho vyznání požadovat daně, služební poplatky apod., kromě těch na jejich žádost skutečně vykonaných funkcích, a sice jen b zákonné výši.

Ustanovení předchozího článku 9 se zcela použijí i na příspěvky a plnění na vyučovací účely, kromě když příslušnicí nějaké církve nebo náboženského společenství s příslušníky jiné s pomocí zákonného zaškolení tvoří školskou obec, v kterémžto případu zaškolovaní bez rozdílu vyznání musí nésti náklady potřebné ke zřízení a udržování společné školy a plat této zaměstnaného učitele, avšak s výjimkou nákladů na náboženské vyučování příslušníků druhého vyznání.

Nucené zaškolení ve škole druhého vyznání se nekoná.

Všechna ustanovení předchozích článků 9 a 10 nezdůvodnění nároky duchovních, kostelníků, varhaníků a učitelů, pak kultovních, vzdělávacích a dobročinných ústavů církve nebo náboženského společenství na příspěvky a plnění ze strany příslušníků jiné je třeba pokládat za zaniklé.

Žádná náboženská obec nemůže odepřít mrtvole svého nečlena důstojný pohřeb na svém hřbitově:

Nikdo nemůže být nucen se na slavnostních a svátečních dnech jenu cizí církve nebo náboženského společenství zdržet se práce.

V neděli však během bohoslužeb musí každý přerušit veřejnou práci, jež není nutně nezbytná.

Dále musí o svátcích vždy pro církev nebo náboženské společenství během hlavních bohoslužeb v blízkosti domu božího vše být zdrženo všeho, co by mohlo míti za následek rušení nebo omezení slavnosti.

To samé je třeba dodržovati při tradičních svátečních procesích na náměstích a ulicích, jmiž se pohybuje průvod.

Žádná náboženská obec nemůže být nucena zdržet se zvonění ve dnech, během nichž se toto podle stanov jiné církve nebo náboženského společenství nekoná.

Ve školách, které jsou navštěvovány příslušníky různých církví nebo náboženských společenství, má se, je-li to proveditelné, vyučování rozdělit tak, že také i menšině bude umožněno plnění jejích náboženských povinností.

Všechna tomuto předpisu odporující ustanovení dosavadních zákonů a nařízení, na jejichž základě spočívají a v jejich formě mohou být vydávány, jakož i případně protivící se obyčeje nebudou, i když zde výslovně zrušeny nebyly, již nadále používány.

To platí zejména pro předpisy o náboženské výchově dětí převzatých do obecné péče.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem svého zveřejnění.

Provedením tohoto zákona jsou pověřeni Ministři kultu a vyučování, jakož i ostatní ministři, do jejichž okruhu působnosti předpisy téhož se použijí, a mají vydat nařízení potřebná k jeho provedení.

Vídeň, 25. května 1868