Pravomoci vojenských soudů podléhají

Pravomoc vojenských soudů podle odstavce 1 se vztahuje jen na trestné činy spáchané za trvání poměru, který tuto pravomoc zakládá.

Jestliže trestný čin, který byl spáchán v době trvání poměru zakládajícího pravomoc vojenských soudů, vyjde najevo teprve po skončení takového poměru, může vojenský soud věc postoupit soudu obecnému. Pro takový čin může být obžaloba podána přímo u soudu obecného. Obecný soud pak věc soudu vojenskému již postoupit nemůže.

Ustanovení odstavce 3 se neužije, jde-li o trestné činy podle hlavy prvé oddíl třetí zvláštní části trestního zákona a o trestné činy vojenské.

Pravomoci vojenských soudů podléhají dále

Vojáci a příslušníci sborů uvedených v § 10 odst. 1 písm. b) podléhají pravomoci vojenských soudů i mimo činnou službu pro trestné činy vojenské, jichž se dopustili ve služebním stejnokroji.

Krajský soud koná v první stolici řízení o trestných činech podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona a podle zákona na ochranu míru, na které zákon stanoví trest smrti nebo trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, a dále o trestných činech podvracení republiky, teroru, záškodnictví a sabotáže (§ § 79a, 80a, 84 a 85 tr. zák.).

Vyšší vojenský soud koná v první stolici řízení též o trestných činech funkcionářů, pro které je zřízen.

Řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.

Nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu má obviněný bydliště, pracoviště nebo pobyt; jestliže se nedají zjistit nebo jsou mimo území Československé republiky, soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo.

Řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sborů, kteří konají službu u části, pro kterou byl zřízen vojenský soud, koná tento soud.

Řízení o trestných činech funkcionářů ozbrojených sborů koná vojenský soud, který je určen prezidentem republiky k projednání trestných činů těchto funkcionářů.

K urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení.

Příslušnost soudu věc vyloučivšího se nemění; vyloučí-li však krajský soud věc, o níž by jinak příslušelo konat řízení lidovému soudu, může ji postoupit místně příslušnému soudu lidovému.

Na návrh předsedy nejvyššího soudu nebo generálního prokurátora může nejvyšší soud

Jde-li o trestný čin, který ohrožuje důležité zájmy obrany vlasti, může nejvyšší soud věc odejmout příslušnému soudu obecnému a přikázat ji k pokračování v řízení a k rozhodnutí vojenskému soudu téže nebo vyšší stolice.

Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, prokurátor, vyšetřovací orgán a zapisovatel, u něhož pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, jde-li o soudce též k prokurátoru a jde-li o prokurátora též k vyšedtřovacímu orgánu, lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.

Soudce je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako prokurátor, vyšetřovací orgán, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného.

Ve vyšší stolici je kromě toho vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v první stolici, a naopak: z rozhodování o stížnosti je vyloučen prokurátor, který se zúčastnil řízení v první stolici.

Jakmile se doví o skutečnosti odůvodňující jeho vyloučení nebo je-li taková skutečnost některou ze stran namítána, oznámí to soudce předsedovi soudu, předseda soudu předsedovi nadřízeného soudu a jiná osoba bezprostředně nadřízenému orgánu; až do rozhodnutí těchto orgánů o vyloučení vykonávají jen ty úkony, které nesnesou odkladu.

Jestliže soudce, o jehož vyloučení jde, s tím souhlasí, může předseda soudu, aniž o vyloučení rozhodne, přidělit věc soudci jinému nebo určit za něho do senátu jiného soudce.

Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti anebo neovládá-li obviněný jazyk, ve kterém se jednání vede, přibere se tlumočník; tlumočník může být zároveň zapisovatelem.

Jako tlumočník nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen z důvodu uvedeného v § 25 odst. 1.

Tlumočník se v předvolání upozorní na následky nedostavení se ( § 74) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako tlumočník.

Tlumočník musí být poučen o tom, že je povinen přesně přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako tlumočník dověděl; dále musí být poučen o významu své funkce s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

Tlumočník má nárok na náhradu nutných výdajů a na přiměřenou odměnu (tlumočné).

Výši tlumočného určí ten, kdo tlumočníka přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu dávají za vinu, a k důkazům o nich, právo uvést všechny okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, a dále zejména právo činit v trestním řízení návrhy, zvolit si obhájce a podávat opravné prostředky. Tato práva příslušejí obviněnému i tehdy, jestliže není svéprávný.

Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného vždy o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

Obhájcem může být, není-li dále stanoveno něco jiného, jen advokát; v oboru vojenského soudnictví a v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu ( § 13 odst. 1), jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti.

Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

Neužije-li obviněný nebo jeho zákonný zástupce práva zvolit obhájce, může ho zvolit na svůj náklad jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh, jakož i zúčastněná osoba. Není-li obviněný svéprávný, mohou tak tyto osoby učinit i proti jeho vůli.

Nebude-li obhájce soudu a v přípravném řízení prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu oznámen tím, kdo ho zvolil, musí sám prokázat, že byl za obhájce zvolen.

Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo jinou osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného.

Jestliže obviněný nemá obhájce v případech, kdy ho musí mít, a neprokáže ve stanovené lhůtě, že si ho sám zvolil, bude mu obhájce ustanoven na jeho náklad.

Nemá-li obviněný v případě uvedeném v odstavci 1 dostatečných prostředků, aby hradil odměnu obhájci, bude mu ustanoven obhájce, který ho bude obhajovat bez nároku na odměnu.

Na žádost obviněného, který nemá dostatečných prostředků, aby hradil odměnu obhájci, bude mu ustanoven obhájce, který ho bude obhajovat bez nároku na odměnu, i když nejde o případ, kdy obviněný obhájce mít musí.

Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si v trestním řízení neodporují, zpravidla obhájce společný.

Obhájce ustanovuje předseda senátu a v řízení přípravném prokurátor, a to zpravidla v součinnosti s advokátní poradnou; jim náleží též zprostit ustanoveného obhájce povinnosti obhajování.

V oboru vojenského soudnictví může být se souhlasem náčelníka ustanoven obhájcem též důstojník justice v činné službě, jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný anebo jestliže to vyžaduje povaha projednávané věci; obhájcem však nemůže být důstojník činný u vojenského prokurátora.

Ustanovený obhájce je povinen převzít obhajobu; z důležitých důvodů může však být na svou žádost povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný.

Z důležitých důvodů může být na žádost obviněného místo ustanoveného obhájce ustanoven obhájce jiný. Lze též rozhodnout, aby obhájce již ustanovený obhajoval obviněného bez nároku na odměnu.

Obhájce je oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy a podávat za něho žádosti a opravné prostředky. Při seznamování obviněného s výsledky vyšetřování (§ § 183, 184) a kdykoli později smí obhájce mluvit s obviněným, který je ve vazbě, bez přítomnosti jiných osob a nahlížet do spisů.

Obhájce je v řízení před soudem též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný.

Zúčastněné osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila; může být přítomna při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání a činit v něm návrhy.

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejich právech poučit a poskytnout ji plnou možnost jejich uplatnění.

Poškozený má právo žádat, aby v trestním řízení bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody způsobené trestným činem, a činit návrhy. Toto právo poškozenému nepřísluší v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu ( § 13 odst. 1).

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

Právo podle odstavce 1 poškozenému nepřísluší, jestliže nárok na náhradu škody uplatnil již v řízení ve věcech občanskoprávních.

Je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody bude mařeno,může soud a v řízení přípravném prokurátor na návrh poškozeného zajistit movité věci obviněného, a to do pravděpodobné výše škody; zajištěné věci nutno sepsat a zpravidla uschovat u státního notářství nebo u soudu. K uspokojení tohoto nároku mohou být zajištěny též pohledávky obviněného, pokud nejde o odměnu za práci nebo o pohledávky plynoucí z nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení; dlužníku obviněného se přikáže, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy státního notářství nebo soudu.

O tom, že zajištění bylo nařízeno, se poškozený vyrozumí s poučením o ustanovení § 45.

Proti rozhodnutí, jímž bylo zajištění nařízeno, může obviněný podat stížnost.

Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu ( § 13 odst. 1).

Návrh podle odstavce 1 není oprávněn učinit poškozený, který svůj nárok na náhradu škody uplatnil již v řízení ve věcech občanskoprávních.

Zajištění musí být zrušeno

Zajištění musí být omezeno, je-li zřejmo, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.

Zúčastněná osoba a poškozený se mohou dát zastupovat zmocněncem. Nebude-li zmocněnec soudu a v řízení přípravném prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu oznámen tím, kdo ho zmocnil, musí sám prokázat, že je zmocněn.

Zmocněncem zúčastněné osoby a poškozeného může být jen osoba svéprávná a občansky bezúhonná, která není pokoutníkem; při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

V oboru vojenského soudnictví a v řízení o trestných činech náležejících k příslušnosti krajského soudu ( § 13 odst. 1) může být zmocněncem jen advokát, který by ve věci mohl být obhájcem.

Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného je oprávněn činit za zúčastněnou osobu nebo poškozeného návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se mohou zúčastnit zúčastněná osoba nebo poškozený.

Nebylo-li zmocnění omezeno, vztahuje se na celé řízení.

Procesní úkony se zpravidla vykonávají v úřední místnosti toho, kdo je provádí. Vyžaduje-li toho povaha úkonu nebo je-li toho třeba pro urychlení řízení, náležité objasnění věci nebo z jiných důležitých důvodů, provedou se procesní úkony i mimo úřední místnost nebo sídlo příslušného soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu.

Má-li být procesní úkon vykonán v objektu státního orgánu nebo ústavu, podniku nebo jiné organizace, je nutno to předem ohlásit osobě pověřené jeho vedením.

V objektech ozbrojených sborů smí být procesní úkon vykonán jen s vědomím příslušného náčelníka.

Procesní úkony se provádějí zpravidla v pracovní době. Ve dnech pracovního klidu a v noci lze tyto úkony konat jen v naléhavých případech.

Provedení procesních úkonů má být stanoveno zpravidla nejméně tři dny předem, jestliže se úkonu mají zúčastnit jiné osoby. Má-li být vyslechnut větší počet osob zaměstnaných na témže pracovišti, lze jejich výslech provést po předchozí dohodě s vedoucím pracoviště v místě pracoviště, a to i bez jejich předchozího předvolání; jde-li o příslušníky ozbrojených sborů v činné službě u téhož útvaru, lze tak učinit po dohodě s příslušným náčelníkem.

Soud, prokurátor a vyšetřovací orgány vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení ve svém obvodě zpravidla sami. Mimo svůj obvod vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení soudc, prokurátor nebo vyšetřovací orgán zpravidla dožádáním lidového soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, v jehož obvodě má být úkon proveden, po případě též dožádáním vojenského soudu nebo prokurátora; jestliže věc nesnese odkladu nebo je toho nezbytně třeba pro řádné posouzení věci, vykonají je i mimo svůj obvod sami.

Nejvyšší soud a krajský soud mohou je však i ve svém obvodu vykonat dožádáním lidového soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden; nejvyšší soud může toto činit též dožádáním krajského soudu.

V oboru vojenského soudnictví mohou jednotlivé úkony trestního řízení vykonat vojenský soud nebo vojenský prokurátor též dožádáním lidového soudu nebo okresního prokurátora, v jehož obvodu má být úkon proveden.

Je-li k provedení úkonů, o které je žádáno, třeba podrobnější znalosti spisů, mohou být spisy nebo jejich části k dožádání připojeny.

Jestliže to je pro úspěšné provedení řízení třeba, je nutno výslech při provádění dožádání rozšířit podle toho, co při něm vyjde najevo, i na okolnosti nebo osoby, které v dožádání nebyly uvedeny.

O každém procesním úkonu je třeba sepsat protokol, a to ihned při úkonu, a není-li to možné, co nejdříve po něm.

Protokol sepisuje zapisovatel, nebo nemohl-li být přibrán ( § 27), osoba, která procesní úkon provádí. Protokol o hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání sepisuje vždy zapisovatel podle diktátu nebo pokynů předsedy senátu; výpovědi osob, které byly již vyslechnuty, zapíší se do tohoto protokolu potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k jejich výpovědem. Závěrečné řeči stran se v protokole zpravidla neuvádějí; uvede se pouze pořadí, v jakém byly proneseny, a závěrečné návrhy.

Osobě, které se úkon nebo jednání týká, lze dovolit, aby sama diktovala svou výpověď; tato okolnost se poznamená v protokole.

Při výslechu několika obviněných nebo svědků mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné zasedání se sepíše s každým zvláštní protokol. O pozdějších výsleších se zpravidla sepíše jen dodatek k dřívějšímu protokolu.

Protokol o výpovědi osoby neznalé českého ani slovenského jazyka se sepíše některým z těchto jazyků; záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník její příslušnou část také v jazyku, jímž tato osoba vypovídala.

Protokol musí obsahovat

Jestliže při úkonu byly pořízeny plány, fotografie a podobné doplňující doklady, připojí se k protokolu. Jestliže byly při úkonu předloženy věcné nebo listinné důkazy, je nutno označit je v protokole tak, aby nemohlo dojít k záměně.

Protokol je třeba sepsat perem nebo strojem, čitelně a pokud možno bez škrtání; přeškrtnutá místa musí zůstat čitelná. V důležitých případech lze nařídit, aby se vedle protokolu vedly i stenografické záznamy; tyto záznamy a jejich přepsání do obyčejného písma se připojí k protokolu.

Protokol o hlavním a odvolacím líčení a o veřejném a neveřejném zasedání podepíše předseda senátu a zapisovatel; jiné protokoly podepíše ten, kdo úkon vykonal, zapisovatel, byl-li přibrán, a osoba, které se úkon týká, po případě tlumočník, znalci nebo jiné osoby přivzaté k úkonu. Skládá-li se protokol o výslechu z více stran, musí vyslýchaná osoba podepsat každou stranu protokolu. Odmítne-li vyslýchaný nebo jiná osoba přivzatá k úkonu protokol podepsat, uvede se v protokolu důvod odmítnutí.

Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání protokol podepsat, podepíše jej jiný člen senátu. Nemůže-li jej pro překážku delšího trvání podepsat jiná osoba, není jejího podpisu třeba. Důvod toho se poznamená v protokole.

O opravě a doplnění protokolu o hlavním a odvolacím líčení a o veřejném a neveřejném zasedání a rovněž o námitkách proti takovému protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

Ten, kdo řídí jednání nebo provádění úkonu, může i po podpisu protokolu nařídit nebo provést opravu písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností. Oprava se provede tak, aby původní zápis zůstal čitelný; opravu podepíše ten, kdo ji nařídil.

V protokole o hlasování se kromě všeobecných náležitostí ( § 55 odst. 1) uvede

Protokol o hlasování podepisují všichni členové senátu a zapisovatel.

Zápisy o všech hlasováních senátu, která se vyskytla v průběhu téhož jednání, pojmou se do jediného protokolu o hlasování.

Protokol o hlasování se nesepisuje, jde-li o jednoduchá rozhodnutí, na kterých se senát usnesl jednomyslně a kterým předcházela pouze porada v jednací síni bez přerušení jednání; v protokole o jednání se poznamená, že usnesení bylo učiněno bez přerušení jednání.

Protokol o hlasování se připojí k protokolu o jednání v zalepené obálce, kterou smí otevřít jen předseda senátu nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu nejvyššího soudu nebo předseda nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku; po nahlédnutí opět obálku zalepí a opatří svým podpisem.

Podání lze učinit písemně, telegraficky, dálnopisem nebo ústně do protokolu u soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu.

Ten, kdo podání učinil telegraficky nebo dálnopisem, může být vyzván, aby ve lhůtě, která se mu určí, podání opakoval písemně a s potřebným počtem opisů. Nevyhoví-li této výzvě, budou opisy pořízeny na jeho náklad; na to musí být ve výzvě upozorněn.

Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.

Jestliže se oznámení o trestném činu činí ústně, je nutno oznamovatele vyslechnout o okolnostech, za nichž byl čin spáchán, o osobních poměrech toho, na něhož se oznámení podává, a o důkazech a výši škody způsobené oznámeným činem; je-li oznamovatel zároveň poškozeným nebo jeho zmocněncem, musí být vyslechnut též o tom, zda žádá, aby soud rozhodl v trestním řízení o jeho nároku na náhradu škody. Výslech má být proveden tak, aby byl získán podklad potřebný pro další řízení.

Jestliže byl protokol o ústně učiněném trestním oznámení sepsán u soudu, zašle jej soud neprodleně prokurátoru.

Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

Lhůta stasnovená podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, jenž svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

dáno na poštu a adresováno soudu, prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu, u něhož má být podáno, nebo který má rozhodnout ve věci,

učiněno u soudu nebo prokurátora, který má ve věci rozhodnout,

učiněno příslušníkem ozbrojených sil v činné službě u jeho náčelníka,

učiněno u správy vězeňského ústavu, kde je ten, kdo podání činí, ve vazbě nebo v trestu,

učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli lidového soudu nebo okresního prokurátora.

Zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitého důvodu lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu soud nebo prokurátor, který ve věci rozhodoval v prvé stolici, navrácení lhůty, avšak jen tehdy, jestliže o to obviněný nebo obhájce požádá do tří dnů od pominutí překážky. Bylo-li povoleno navrácení lhůty, běží obviněnému lhůta k podání opravného prostředku od doručení tohoto usnesení.

Proti rozhodnutí, jímž žádost za navrácení lhůty byla zamítnuta, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Písemnosti se doručují zpravidla poštou; lze je doručit též doručovatelem soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu. Písemnost lze doručit též v úřední místnosti orgánů činných v trestním řízení na potvrzení ve spise. Při provádění procesního úkonu může doručit písemnost též ten, kdo jej koná; výkon doručení osvědčí v protokole, který byl o úkonu sepsán.

V odůvodněných případech lze požádat o doručení výkonný orgán příslušného národního výboru, nebo zejména při nařízeném předvedení, příslušný orgán veřejné bezpečnosti.

Osobě, které se má písemnost doručit, lze ji doručit v bytě, na pracovišti nebo kdekoliv bude zastižena.

Písemnosti určené soudům, prokurátorům a vyšetřovacím orgánům nebo jiným státním orgánům, dále ústavům, podnikům a jiným organizacím doručují se osobám oprávněným za ně písemnosti přijímat.

Písemnosti určené příslušníkům ozbrojených sborů v činné službě doručují se prostřednictvím náčelníka těchto osob; není-li znám, může se tak stát, jde-li o vojáky, prostřednictvím správce posádky, a jde-li o ostatní příslušníky ozbrojených sborů, prostřednictvím nejbližšího orgánu veřejné bezpečnosti.

Písemnosti určené osobám, které jsou ve vazbě nebo na nichž se vykonává trest odnětí svobody, doručují se prostřednictvím správy vězeňského ústavu.

Písemnosti určené osobám požívajícím diplomatických imunit a výsad nebo osobám v jejich bytech předloží se ministerstvu spravedlnosti, jež zařídí jejich doručení.

Nebyla-li osoba, které se má písemnost doručit, zastižena v místě, kde se zdržuje, může být písemnost doručena každé dorostlé osobě v jejím bytě spolubydlící nebo jiné dorostlé osobě bydlící v témže domě, jestliže je ochotna písemnost převzít.

Nebyla-li osoba, které se má písemnost doručit, zastižena na svém pracovišti, může být písemnost doručena jejím spolupracovníkům, jsou-li ochotni ji převzít.

Jde-li o písemnost, která může být podle odstavce 1 nebo 2 doručena náhradně, uvede odesilatel na obálce písemnosti osobu, které při náhradním doručení nesmí být písemnost doručena pro její zájem na věci nebo z jiných důvodů.

Jestliže se osoba, které se má písemnost doručit, nezdržuje v místě určení a doručovatel může zjistit nové místo jejího pobytu, zašle písemnost na novou adresu, není-li na zásilce výslovně uvedeno, že doručení mimo místo určení je vyloučeno.

Není-li možno doručit písemnost některým ze způsobů uvedených v § 66, uloží ji

O uložení písemnosti vyrozumí doručovatel osobu, které má být písemnost doručena, oznámením, které zanechá v jejím bytě nebo ve schránce na dopisy nebo na jejím pracovišti, anebo upevní oznámení na dveřích jejího bytu nebo na jiném vhodném místě; podle možnosti vyrozumí o tom i osoby ze sousedství nebo její spoluzaměstnance na pracovišti. Tyto okolnosti, jakož i den a místo uložení písemnosti, poznamená doručovatel na doručence a vrátí ji odesilateli.

Den, kdy byla písemnost uložena, se považuje za den doručení písemnosti. Takové uložení má účinky doručení, i když se osoba, které má být písemnost doručena, o uložení písemnosti nedověděla.

obviněnému obžaloba a předvolání,

osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí,

jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán z důležitých důvodů nařídí.

Nelze-li písemnost doručit do vlastních rukou příjemce, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, zanechá doručovatel na některém z lmíst uvedených v § 67 odst. 2 písemnou výzvu, aby byl v určitý den a hodinu přítomen k přijetí písemnosti. Nebude-li ani této výzvě vyhověno, doručovatel písemnost uloží ( § 67 odst. 1) a v oznámení o uložení písemnosti ( § 67 odst. 2) uvede, že si příjemce má doručovanou písemnost do tří dnů vyzvednout. Jestliže písemnost byla uložena a příjemce si ji ve lhůtě tří dnů nevyzvedne, považuje se poslední den lhůty za den, kdy doručení bylo vykonáno, i když se příjemce o uložení písemnosti nedověděl.

Náhradní doručení uložením při doručení do vlastních rukou je vyloučeno, doručuje-li se

Je-li náhradní doručení uložením vyloučeno, musí odesilatel opatřit doručenku nápadným označením, že uložení písemnosti je vyloučeno.

Odmítne-li osoba, které má být písemnost doručena, tuto písemnost přijmout poučí doručovatel adresáta o následcích odepření přijetí, poznamená to na doručence spolu s datem a důvodem odepření přijetí a písemnost vrátí.

Ozná-li předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán, který písemnost odeslal, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno.

Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba a jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si výpisy a poznámky. Totéž právo mají zákonní zástupci nesvéprávného obviněného, poškozeného a zúčastněné osoby. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv.

V přípravném řízení může prokurátor nebo vyšetřovací orgán nahlédnutí do spisu odepřít, jestliže by tím byl mařen účel trestního stíhání; toto omezení se nevztahuje na obviněného a obhájce, bylo-li již přikročeno k seznamování obviněného s výsledky vyšetřování ( § 183).

Tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, nemůže být odepřeno nahlédnutí do spisů o takovém úkonu.

Nahlížet do spisů lze jen v místnostech soudu, prokuratury nebo vyšetřovacího orgánu, a to pod dohledem.

Na odůvodněnou žádost lze se souhlasem předsedy senátu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu zaslat spisy nebo jejich část i jinému soudu, prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu, aby tam mohlo být do nich nahlédnuto.

Kdo ruší řízení nebo se k soudu, prokurátoru nebo k vyšetřovacímu orgánu chová urážlivě anebo neuposlechne bez dostatečné omluvy příkazu daného mu podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v řízení přípravném prokurátorem nebo vyšetřovacím orgánem potrestán pořádkovou pokutou do pěti set Kčs. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Dopustí-li se takového jednání příslušník ozbrojených sborů v činné službě, může se přenechat jeho náčelníku, aby ho potrestal podle kázeňského řádu.

Dopustí-li se takového jednání osoba, která je ve vazbě nebo si odpykává trest odnětí svobody, může se přenechat náčelníku vězeňského ústavu, aby ji potrestal podle vězeňského řádu.

Zatknout osobu podezřelou ze spáchání trestného činu jsou bezpečnostní orgány oprávněny jen tehdy, jestliže tato osoba byla přistižena při činu.

O přistižení při činu jde i tehdy, byl-li někdo ihned po činu jako podezřelý pronásledován nebo ihned po činu postižen za okolností, které ukazují na jeho účast při činu, zejména s věcmi, kterými byl trestný čin spáchán nebo které z něho pocházejí.

O každém zatčení musí bezpečnostní orgány ihned sepsat protokol, v němž vedle osobních údajů o zatčené osobě uvedou podstatné důvody, pro které bylo zatčení provedeno, místo a čas zatčení, okolnosti, za nichž k zatčení došlo, jakož i označení osoby, která zatčení provedla. Opis tohoto protokolu doručí neprodleně prokurátoru.

Zatčenou osobu musí bezpečnostní orgány nejpozději do 48 hodin odevzdat prokurátoru nebo ji propustit na svobodu.

Nejde-li o případ uvedený v § 75 odst. 1, smí být obviněný zatčen jen na písemný příkaz soudu.

Příkaz k zatčení lze vydat jen tehdy, je-li tu některý z důvodů vazby ( § 79). Vydá jej předseda senátu a označí v něm trestný čin, pro který bylo vzneseno obvinění (§ § 178, 180), a důvod zatčení. V přípravném řízení rozhodne o vydání takového příkazu na návrh prokurátora; proti zamítavému rozhodnutí může prokurátor podat stížnost.

Zatčení provede na základě příkazu k zatčení bezpečnostní orgán. Příkaz k zatčení se doručí obviněnému při zatčení, a není-li to možné, nejdéle do 48 hodin po něm.

Zatčená osoba musí být nejpozději do 48 hodin odevzdána soudu, nebo byl-li příkaz k zatčení vydán v přípravném řízení, prokurátoru.

Příkaz k zatčení předseda senátu odvolá, jakmile důvod k němu pomine.

Osoba, která je na základě zjištěných skutečností podezřelá ze spáchání trestného činu, smí být vyšetřovacími orgány vzata do prozatímní vazby, jen jestliže tu je některý z důvodů vazby ( § 79) a věc nesnese odkladu.

O každém vzetí do prozatímní vazby musí vyšetřovací orgány ihned sepsat protokol, v němž vedle údajů o osobě vzaté do prozatímní vazby uvedou důvody, pro které bylo vzetí do prozatímní vazby provedeno, dobu a místo vzetí do takové vazby, jakož i označení osoby, která vzetí do vazby provedla. Opis tohoto protokolu musí být neprodleně doručen prokurátoru.

Osobu vzatou do prozatimní vazby musí vyšetřovací orgány nejpozději do 48 hodin odevzdat prokurátoru nebo propustit na svobodu.

že uprchne, zejména proto, že nelze ihned zjistit jeho totožnost nebo bydliště, nebo pro vysoký trest, který ho podle očekávání postihne,

že bude působit na svědky nebo spoluobviněné anebo že bude jinak mařit objasnění skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

že se znovu dopustí trestného činu, který spáchal, nebo že dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo že vykoná trestný čin, kterým hrozil.

Vzít do vazby lze pouze osobu, proti níž již bylo vzneseno obvinění ( § 178).

Vzít do vazby je oprávněn pouze soud a v přípravném řízení prokurátor. Vzít do vazby osobu zatčenou ( § 76) po podání obžaloby je oprávněn předseda senátu.

O vazbě musí být rozhodnuto nejpozději do 48 hodin od dodání osoby zatčené, vzaté do prozatímní vazby nebo zadržené soudu nebo prokurátoru, a to vždy po jejím předchozím výslechu. O vzetí do vazby je třeba vyrozumět neprodleně rodinné příslušníky obviněného, jakož i jeho zaměstnavatele, nebyli-li již vyrozuměni o zatčení nebo prozatímní vazbě; o vzetí do vazby příslušníka ozbrojeného sboru je třeba vyrozumět jeho náčelníka.

Trvá-li vazba v přípravném řízení již 2 měsíce, musí být obviněný propuštěn na svobodu, jestliže nadřízený prokurátor nerozhodl, že vazba trvá dále. Nadřízený prokurátor může takto vazbu prodloužit jen z důvodů uvedených v § 79 písm. a) nebo c), a to nejdéle o jeden měsíc. Na delší dobu může vazbu z těchto důvodů prodloužit jen generální prokurátor.

Doba uvedená v odstavci 1 se počítá ode dne zadržení, zatčení anebo vzetí do vazby nebo prozatímní vazby a končí nejpozději dnem podání obžaloby. Do této doby se započítává též doba, po kterou byl obviněný pozorován v ústavu ( § 130 odst. 2).

Vede-li se trestní stíhání pouze pro přestupek, nesmí vazba trvat déle než 30 dnů, včetně vazby v řízení před soudem.

Prokurátor a soud jsou povinni zkoumat v každém období trestního stíhání, zda důvody vazby ještě trvají; pomine-li důvod vazby, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu.

Obviněný má právo kdykoli žádat za propuštění na svobodu; o jeho žádosti musí být neprodleně rozhodnuto.

Souhlasí-li prokurátor s propuštěním obviněného na svobodu, může rozhodnutí o tom, že se obviněný propouští na svobodu, učinit v řízení před soudem předseda senátu.

Proti rozhodnutí o vazbě je přípustná stížnost.

Odkladný účinek má pouze stížnost prokurátora proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby. Byl-li prokurátor vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí; jde-li však o propuštění z vazby po zprošťujícím rozsudku, má stížnost prokurátora odkladný účinek jen tehdy, jestliže současně s ní podal prokurátor také odvolání.

Kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání vydat soudu, prokurátoru nebo vyšetřovacímu orgánu; ve vyzvání musí být upozorněn na to, že nevydá-li věc, může být odňata, a na jiné následky nevyhovění ( § 74).

Vyzvat k vydání věci je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán.

Nebude-li věc důležitá pro trestní řízení na vyzvání vydána tím, kdo ji má u sebe, může být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu odňata; k vydání příkazu potřebuje vyšetřovací orgán předchozí souhlas prokurátora.

Bez příkazu uvedeného v odstavci 1 může být věc odňata jen tehdy, jestliže nelze takového příkazu předem dosáhnout a věc nesnese odkladu.

K odnětí věci se přibere podle možnosti osoba, které není na věci zúčastněna.

Jakmile není věci k dalšímu řízení třeba, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, pokud k ní neuplatňuje právo jiná osoba, nebo tomu, o jehož právu k věci není pochyb. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Je-li nebezpečí, že se věc vzatá do úschovy, která nemohla být vrácena podle odstavce 1, zkazí, věc se prodá a částka za ni stržená se uloží do úschovy státního notářství nebo soudu. Na prodej věci se přiměřeně užije předpisů o soudním prodeji zabavených movitých věcí.

O vrácení a prodeji věci rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor.

Jestliže byla obviněným vydána nebo mu odňata věc, kterou pravděpodobně získal trestným činem, a buď není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci. Vyhlášení se učiní způsobem pro vypátrání poškozeného nejúčelnějším, a to spolu s vyzváním, aby se poškozený přihlásil do roka od vyhlášení.

Neuplatní-li kromě obviněného nikdo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 právo k věci, vydá se věc nebo částka za ni stržená obviněnému na jeho žádost. Jestliže o to obviněný nežádá nebo jestliže mu věc zřejmě nepatří, věc se prodá a částka za ni stržená se uloží do úschovy státního notářství nebo soudu. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Opatření a rozhodnutí uvedená v odstavci 1 a 2 činí předseda senátu a v řízení přípravném prokurátor.

Jestliže věc, o níž není známo, komu patří, je bezcenná, zničí se a jestliže má cenu jen nepatrnou, prodá se a částka za ni stržená se uloží do úschovy státního notářství nebo soudu.

Domovní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě, jiné místnosti nebo prostoře k nim náležející je věc důležitá pro trestní řízení nebo že se tam skrývá osoba podezřelá ze spáchání trestného činu.

Osobní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení; u osoby zatčené nebo vzaté do prozatímní vazby lze vykonat osobní prohlídku též tehdy, je-li tu podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jíž by mohla ohrozit život nebo zdraví bezpečnostního orgánu nebo jiné osoby nebo která by mohla sloužit ke spáchání sebevraždy.

Nevykoná-li předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán domovní nebo osobní prohlídku sám, vykoná ji na jeho příkaz bezpečnostní orgán. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí obsahovat odůvodnění; příkaz se doručí osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejdéle do 48 hodin po ní. Vyšetřovací orgán potřebuje k výkonu domovní a osobní prohlídky a k vydání příkazu k ní předchozí souhlas prokurátora.

Bez příkazu uvedeného v odstavci 1 mohou bezpečnostní orgány vykonat domovní nebo osobní prohlídku jen tehdy, jestliže příkazu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu, anebo jestliže jde o osobu přistiženou při činu nebo o osobu, na kterou je vydán příkaz k zatčení.

Orgán vykonávající domovní prohlídku je povinen umožnit, aby se jí zúčastnila osoba, u níž se koná, nebo některý dospělý člen její domácnosti. O tomto právu je povinen tyto osoby poučit.

K výkonu domovní a osobní prohlídky se přibere osoba, která není na věci zúčastněna.

Orgán vykonávající prohlídku se prokáže svým oprávněním.

Osobě, u které byla prohlídka vykonána, vydá orgán vykonávající prohlídku ihned, a není-li to možné, nejdéle do 48 hodin po ní písemné potvrzení o důvodech prohlídky a o jejím výsledku, jakož i o věci při ní vydané nebo odňaté.

Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní stíhání nutno zjistit obsah nedoručených telegramů, dopisů nebo jiných zásilek, které pocházejí od obviněného nebo jsou pro něho určeny, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán, aby mu je podnik provádějící jejich dopravu vydal; vyšetřovací orgán potřebuje k tomuto opatření předchozí souhlas prokurátora.

Bez nařízení uvedeného v odstavci 1 může být doprava zásilky zdržena na příkaz bezpečnostních orgánů, avšak jen tehdy, jestliže nelze tohoto nařízení předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. Nedojde-li však podniku provádějícímu dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení předsedy senátu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, aby mu byly zásilky vydány, nesmí podnik dopravu zásilek dále zdržovat.

Zásilku vydanou podle § 96 odst. 1 smí otevřít jen předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor nebo vyšetřovací orgán; tento orgán potřebuje k otevření předchozí souhlas prokurátora.

Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesilateli. Je-li však obava, že by odevzdání zásilky mělo škodlivý vliv na trestní stíhání, připojí se ke spisu; je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu a není-li jeho pobyt znám, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.

Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi nebo se vrátí podniku, který ji vydal.

Objeví-li se již před zahájením vyšetřování, že je nezbytně nutno vzít osobu podezřelou ze spáchání trestného činu do prozatímní vazby ( § 77), odejmout věc (§ § 86 a násl.) nebo vykonat osobní nebo domovní prohlídku (§ § 91 až 95), vyžádá si k tomu bezpečnostní orgán předchozí souhlas prokurátora; bez předchozího souhlasu prokurátora může takový úkon provést jen tehdy, jestliže souhlasu nemůže předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. V takovém případě je povinen vyžádat si nejpozději do 48 hodin dodatečný souhlas prokurátora, a jde-li o vzetí do prozatímní vazby, dodat nejpozději do 48 hodin takovou osobu prokurátoru nebo ji propustit na svobodu.

Při provádění úkonů uvedených v odstavci 1 postupují bezpečnostní orgány podle ustanovení tohoto zákona. Zákonnost a neodkladnost takových úkonů je prokurátor povinen prověřit.

Nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení ( § 74) musí být v předvolání upozorněn.

Obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména skrývá-li se nebo nemá-li stálé bydliště.

Vyslýchající požádá o předvedení příslušný orgán veřejné bezpečnosti; jde-li však o mladistvého, lze tak učinit, jen nelze-li předvedení provést zaměstnancem soudu, prokuratury nebo orgánu pověřeného péčí o mládež. O předvedení příslušníka ozbrojených sborů v činné službě požádá vyslýchající jeho náčelníka.

Je-li obviněných více, vyslýchají se odděleně; přitom je nutno učinit opatření, aby se ti, kteří jsou obviněni v téže věci, nemohli navzájem dorozumívat.

Vyslýchající je povinen před prvním výslechem obviněného zjistit jeho totožnost, osobní, rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty, objasnit mu podstatu vzneseného obvinění a poučit jej o jeho právech; obsah poučení se poznamená v protokole. Po té ho vyslýchající vyzve, aby se k obvinění podrobně vyjádřil, zejména aby souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, aby uvedl okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídl o nich důkazy. Výpověď obviněného se do protokolu zapíše v přímé řeči a pokud možno doslova.

Otázky, které se obviněnému kladou k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů, a jím dané odpovědi se podle potřeby poznamenají v protokole o výslechu. Vyslýchající musí klást otázky jasně a srozumitelně, bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí být v nich již obsažen pokyn, jak na ně odpovědět.

Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež však musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

Obviněnému může být též dovoleno, jestliže o to žádá, sepsat vlastnoručně svou výpověď.

Výslech obviněného se koná tak, aby podal pokud možno úplný a jasný obraz skutečností závažných pro trestní řízení; k výpovědi nebo k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti.

Doznání obviněného nezbavuje vyslýchajícího povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu.

Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve vyslýchající obviněného, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

Je-li třeba zjistit pravost rukopisu obviněného, může ho vyslýchající vyzvat, aby napsal potřebný počet slov; k tomu však nesmí být obviněný žádným způsobem donucován. Vždy však je povinen snášet úkony potřebné ke zjištění jeho totožnosti.

Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech, které tvoří státní nebo hospodářské tajemství, jež je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu.

Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, pokud by svou výpovědí porušil státem výslovně uloženou nebu uznanou povinnost mlčenlivost, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

Zákaz výslechu podle odstavce 2 se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran kterého má svědek oznamovací povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák.

Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má svědek právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.

Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, pokud by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má povinnost podle § 165 odst. 2 trt. zák. oznámit trestný čin, jehož se svědecká výpověď týká.

Svědek, který oprávněně odepře výpověď, nesmí být vyslechnut a nesmí být proveden důkaz ani přečtením protokolu o jeho dřívější výpovědi.

Svědci se vyslýchají jednotlivě a zpravidla v nepřítomnosti jiných svědků.

Po zjištění totožnosti svědka a jeho poměru k obviněnému poučí ho vyslýchající o právu odepřít výpověď, a je-li třeba, též o zákazu výslechu, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

Před počátkem výslechu se vyslýchající dotáže svědka na jeho poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti.

Výslech svědka počíná výzvou vyslýchajícího, aby svědek souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné. Výpověď svědka se do protokolu zapíše v přímé řeči a pokud možno doslova.

Má-li vyslýchající za to, že výpověď svědka není zcela jasnáa úplná nebo že jsou jeho údaje v rozporu, dá mu otázky směřující k jejich ověření, doplnění a objasnění. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi. Je-li toho třeba, otázky a odpovědi na ně se zapíší do protokolu doslova.

Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve vyslýchající svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.

Je-li třeba zjistit pravost rukopisu svědka, může ho vyslýchající vyzvat, aby napsal potřebný počet slov.

Svědkovi může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež však musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, dát k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po svém výslechu nebo ode dne, kdy mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.

Výši svědečného určí ten, kdo svědka předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu.

Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba odborných znalostí, přiberou se znalci, a to zpravidla dva. Jestliže jde o objasnění skutečností méně důležitých nebo věc nesnese odkladu, stačí přibrat znalce jednoho. To určuje orgán, který znalce předvolává.

Místo přibrání znalce z oboru lékařství lze se spokojit s lékařským potvrzením, o jehož správnosti nejsou pochybnosti.

Jako znalci se zpravidla přiberou osoby trvale ustanovené pro obor, o který jde, a v oboru vojenského soudnictví příslušníci ozbrojených sborů v činné službě. Jestliže není takových znalců nebo věc nesnese odkladu nebo případ vyžaduje zvláštní odborné znalosti, mohou být přibráni znalci jiní.

Jako znalec je povinen být činný jen ten, kdo je trvale ustanoven za znalce pro obor, jehož znalosti je k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba, a ten, kdo takový obor provozuje jako své povolání.

Ustanovení § 25 odst. 1 se užije přiměřeně i na znalce.

K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec lékař, který ošetřoval zemřelého přímo před smrtí.

Znalci se na jeho žádost poskytnou potřebná vysvětlení. Jestliže je toho třeba k podání posudku, může být znalci dovoleno nahlédnout do spisů nebo mu spisy mohou být zapůjčeny a může být přítomen při výslechu obviněného a svědků a dávat jim otázky, které se vztahují na předmět znaleckého vyšetření. Znalec může též navrhnout, aby byly vyšetřeny okolnosti potřebné k podání posudku.

Je-li k podání posudku třeba krevní zkoušky nebo jiného podobného úkonu, je obviněný a svědek povinen strpět, aby znalec-lékař na něm takový úkon vykonal, pokud není spojen s nebezpečím pro jeho zdraví. O této povinnosti musí být obviněný a svědek poučení s upozorněním na následky nevyhovění ( § 74).

Znalci se zpravidla uloží, aby posudek podal písemně.

Před začátkem výslechu se vyslýchající dotáže znalce na okolnosti, pro které by nesměl být přibrán. Předložil-li znalec posudek písemně, vyzve ho vyslýchající, aby posudek stvrdil; tato okolnost se poznamená v protokole. Nepředložil-li znalec posudek písemně, nadiktuje jej do protokolu.

Má-li podat posudek několik znalců, musí jim být na jejich žádost dána možnost, aby se mezi sebou dorozuměli. Jestliže znalci dospěli k souhlasnému závěru, může posudek podat pouze jeden ze znalců, a to podle volby znalců samých; různí-li se názory znalců, musí každý z nich podat svůj posudek zvláště.

Znalec má nárok na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu (znalečné).

Výši znalečného určí ten, kdo znalce přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.

Listinnými důkazy jsou listiny, které potvrzují nebo vyvracejí prokazovanou skutečnost vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.

Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu možno v takových případech jen se souhlasem prokurátora. O tom rozhodne prokurátor s největším urychlením.

Exhumaci mrtvoly může nařídit prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.

Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie.

Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení prokurátor nařídit, aby osoba obviněná z trestného činu byla pozorována ve veřejném zdravotním ústavu, jejž určí předseda senátu nebo prokurátor, nebo je-li obviněný ve vazbě, též ve zvláštním pozorovacím oddělení vězeňského ústavu; v takovém případě musí obviněný mít obhájce ( § 35). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je nutno podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení prokurátor tuto lhůtu prodloužit, nikoliv však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.

Zjistí-li znalci u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda jeho pobyt na svobodě není nebezpečný.

Ustanovení odstavce 2 se neužije, vede-li se trestní stíhání pouze pro přestupek.

označení soudu, jména a příjmení soudců,

den a místo vyhlášení rozsudku,

jméno a příjmení obžalovaného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, po případě jiné údaje potřebné k tomu, aby obžalovaný nemohl být zaměněn s jinou osobou, a jde-li o osobu podléhající vojenské soudní pravomoci, též údaj o hodnosti obžalovaného a o útvaru, jehož je příslušníkem,

výrok o tom, zda se obžalovaný uznává vinným či se obžaloby zprošťuje, a to s přesným označením trestného činu, jehož se tento výrok týká,

odůvodnění rozsudku,

poučení o odvolání.

Odsuzující rozsudek musí obsahovat též výrok o trestu s uvedením všech zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno. Výrok o trestu musí být tak určitý, aby nevznikly při jeho výkonu pochybnosti.

Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat také výrok o tom, zda byl podmíněný odklad výkonu trestu povolen a po případě, na jaké podmínky je vázán.

Skončilo-li hlavní líčení vyhlášením rozsudku, pojme se do rozsudku také výrok

Vojenský soud pojme do rozsudku také výrok o tom, zda důstojník ozbrojených sborů zažlovaným skutkem ohrozil vážnost a čest hodnosti důstojníka ozbrojeného sboru, k němuž náleží; tento výrok vojenský soud neučiní, ukládá-li obžalovanému trest ztráty vojenské hodnosti.

Trestný čin, jehož se týká výrok o vině, je nutno označit nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, po případě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

V odůvodnění je vždy třeba stručně, ale jasně vyložit, které skutečnosti vzal soud za prokázány a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, existenci kterých skutečností pokládá se zřetelem na výsledky dokazování za vyloučenou nebo za pochybnou, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších. Z odůvodnění musí být dále patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, ať v otázce viny a trestu či po případě též v otázkách jiných, byly-li do rozsudku pojaty další výroky.

zda se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán,

zda tento skutek má všechny znaky některého trestného činu,

zda tento skutek spáchal právě obžalovaný,

zda je obžalovaný za tento skutek trestně odpovědný,

zda trestnost skutku nezanikla,

zda a jaký trest má být obžalovanému uložen,

zda a v jakém rozsahu má být poškozenému přiznán nárok na náhradu škody,

zda a jaké ochranné opatření má být vysloveno.

Poradě a hlasování senátu nesmí být kromě soudců a soudců z lidu, zúčastnivších se jednání rozsudku bezprostředně předcházejícího, a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O obsahu porad je nutno zachovávat mlčenlivost.

K rozsudku je třeba většiny hlasů. Nedosáhne-li se většiny ani rozdělením otázek, připočítávají se hlasy obžalovanému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, který z hlasů je obžalovanému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.

Každý člen senátu musí hlasovat, i když byl v některé předchozí otázce přehlasován. Při hlasování o trestu se však mohou ti, kdo hlasovali pro zproštění obžaloby, hlasování zdržet; jejich hlasy se pak přičítají k hlasu pro obžalovaného nejpříznivějšímu.

Soudci hlasují vždy mladší před staršími a u vojenských soudů a vojenského kolegia nejvyššího soudu hodností mladší před hodností staršími; přitom soudci z lidu hlasují před ostatními soudci. Předseda senátu hlasuje naposled.

O hlasování se sepíše zvláštní protokol ( § 58).

Rozsudek je nutno vždy vyhlásit; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky.

Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatná část odůvodnění, jakož i poučení o odvolání. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.

Vyhlášení se má stát zpravidla hned po skončení jednání mu předcházejícího; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit jednání na dobu nejdéle tří dnů.

Každý rozsudek nutno písemně vyhotovit. Vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.

Pokud rozsudek nebyl písemně vyhotoven již v poradě, vyhotoví jej zpravidla do pěti dnů po jeho vyhlášení předseda senátu; může však jeho vyhotovením pověřit některého soudce, který byl členem senátu.

Nemůže-li předseda senátu ani jiný člen senátu vyhlášený rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotoví jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce, který nebyl členem senátu.

Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu a ten, kdo je vypracoval. Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše je za něho jiný člen senátu; důvod překážky se na vyhotovení rozsudku poznamená.

Opis rozsudku se doručí vždy obžalovanému, prokurátoru, zúčastněné osobě a poškozenému, a to i když byli při vyhlášení rozsudku přítomni.

Má-li obžalovaný obhájce a zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku vždy též těmto osobám.

Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci, a mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci, i když mají též zákonného zástupce.

Předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit chyby v psaní a počtech, jakož i jiné nesprávnosti ve vyhotovení rozsudku, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit též soud vyšší stolice.

Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

Proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Po právní moci rozhodnutí o opravě se provede oprava jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět; po provedení opravy musí zůstat původní znění čitelné.

Nesprávnosti v opisech rozsudku opraví předseda senátu zvláštním usnesením tak, aby opisy rozsudku byly v naprosté shodě s vyhotovením rozsudku.

Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

Oprava se provede ve všech opisech rozsudku, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět. Po provedení opravy musí zůstat původní znění čitelné.

označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde,

den a místo rozhodování,

výrok s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito,

odůvodnění, a to zpravidla s uvedením skutečností, jež byly vzaty za prokázány, důkazů, o něž se skutková zjištění opírají, a úvah týkajících se hodnocení provedených důkazů a dále právních úvah, jimiž se orgán řídil při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona,

poučení o stížnosti.

Usnesení vyhlašuje předseda senátu, prokurátor nebo vyšetřovací orgán.

Vyhlašuje se plné znění výroku a podstatná část odůvodnění, jakož i poučení o stížnosti. Vyhlášení soudního usnesení musí být v naprosté shodě s obsahem usnesení, tak jak bylo odhlasováno.

Vyhlášení se stane ihned po skončení jednání mu předcházejícího.

Vyhlášené usnesení musí být vyhotoveno zpravidla do tří dnů.

Není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo nařizuje nebo připravuje jednání soudu.

Usnesení se oznamuje osobě, které se přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k němu podnět; v řízení před soudem, též prokurátoru. Oznámení se děje vyhlášením usnesení nebo doručením jeho opisu.

Má-li osoba, jíž se usnesení oznamuje, obhájce nebo zmocněnce, stačí, bylo-li usnesení vyhlášeno buď v přítomnosti této osoby, nebo není-li svéprávná, v přítomnosti jejího zákonného zástupce, anebo v přítomnosti jejího obhájce nebo zmocněnce. Nebylo-li usnesení vyhlášeno nebo nebyla-li při jeho vyhlášení žádná z uvedených osob přítomna, doručí se opis usnesení obhájci nebo zmocněnci, a jde-li o osobu nesvéprávnou, která nemá obhájce nebo zmocněnce, jejímu zákonnému zástupci.

Oznamuje-li se však obviněnému, který není svéprávný, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba je oznámit jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněný ve vazbě, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný svéprávný.

Prokurátoru se usnesení oznamuje vyhlášením, nebo nebyl-li při vyhlášení přítomen, doručením opisu usnesení.

Opis rozhodnutí o opravném prostředku se prokurátoru a osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a rovněž osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, doručí vždy.

Rozsudek je vykonatelný, jestliže

Odvolání podané jen zúčastněnou osobou nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek, pokud jde o ostatní obžalované, byl vykonán.

Jestliže byla lhůta k podání odvolání zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost za navrácení lhůty, nelze rozsudek vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

Usnesení je vykonatelné, jestliže

Usnesení, proti němuž zákon připouští stížnost mající odkladný účinek, je vykonatelné, jestliže

Stížnost mající odkladný účinek, která se týká jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání tomu, aby usnesení v ostatních částech, lze-li je oddělit, bylo vykonáno.

Jestliže byla lhůta k podání stížnosti mající odkladný účinek zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost za navrácení lhůty, nelze usnesení vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

Vyšetřování konají vyšetřovatelé prokuratury a vyšetřovatelé ministerstva vnitra.

Za účelem co nejobjektivnějšího prověření provádějí vyšetřovatelé prokuratury na příkaz prokurátora vyšetřování nebo jednotlivé vyšetřovací úkony, zejména výslech obviněného, i ve věcech, které vyšetřují jiné vyšetřovací orgány.

Dozor nad vyšetřováním vykonává prokurátor. Při tom je oprávněn

Vyšetřovatelé ministerstva vnitra konají vyšetřování jednak ve věcech, o nichž přísluší konat řízení v první stolici krajskému soudu, jednak v ostatních věcech.

Vyšetřování konají též velitelé v ozbrojených silách nebo orgány jimi pověřené, a to o trestných činech osob podléhajících jejich velitelské pravomoci, pokud na tyto trestné činy zákon nestanoví trest přísnější než trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje jeden rok.

podat obžalobu, zastavit nebo přerušit trestní stíhání a věc postoupit nebo odložit,

navrhnout vydání příkazu k zatčení, vzít do vazby a propustit z vazby,

nařídit, aby duševní stav obviněného byl zkoumán ve veřejném zdravotním ústavu nebo ve zvláštním pozorovacím oddělení vězeňského ústavu,

ustanovit obhájce,

povolit navrácení lhůty,

nařídit zajištění majetku obviněného,

určit,které prostředky a věci se nevztahuje zajištění majetku obviněného,

zrušit zajištění majetku obviněného,

provést zajištění nároku poškozeného na náhradu škody a omezit nebo zrušit takové zajištění,

rozhodnout o vrácení nebo prodeji věci vzaté do úschovy,

dát souhlas k pohřbení mrtvoly v případech, kde byla podle § 129 nařízena pitva, a nařídit exhumaci mrtvoly,

navrhnout vyžádání obviněného z ciziny,

provést předběžné šetření v řízení o vydání do ciziny.

k provedení osobní a domovní prohlídky,k odnětí věci a zadržení zásilek; bez předchozího souhlasu prokurátora mohou tyto úkony provést jen tehdy, jestliže souhlasu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu, v kterémžto případě jsou pak povinny vyžádat si nejpozději do 48 hodin souhlas dodatečný,

k otevření zásilek.

Jakmile je na podkladě zjištění skutečností dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin byl spáchán určitou osobou, vydá vyšetřovací orgán usnesení, že se tato osoba stíhá jako obviněný.

Obviněnému se toto usnesení oznámí do tří dnů, nejpozději však na počátku jeho prvého výslechu. Prokurátoru se opis tohoto usnesení doručí nejpozději do 24 hodin.

Vyšetřování konají vyšetřovací orgány osobně. Při provádění vyšetřovacích úkonů postupují podle ustanovení hlavy prvé až sedmé.

Vyšetřovací orgány postupují z vlastní iniciativy tak, aby co nejrychleji a nejúplněji vyšetřily všechny skutečnosti potřebné k posouzení případu, zejména sbírají důkazy bez rozdílu, zda svědčí ve prospěch či v neprospěch obviněného.

Doznání obviněného nezbavuje vyšetřovací orgány povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými důkazy ověřit všechny okolnosti případu. Obviněného nesmějí žádným způsobem k výpovědi nebo k doznání donucovat.

Po skončení vyšetřování předloží vyšetřovací orgán spisy s návrhem konečného opatření neprodleně prokurátoru.

Shledá-li vyšetřovací orgán, že ve vě+ci, která mu došla, není odůvodněno podezření z trestného činu ani z přestupku, nebo jde-li o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná, předloží ji se svým vyjádřením prokurátoru. Neshledá-li prokurátor v takovém případě důvod k jinému opatření, oznámení odloží; stejně prokurátor postupuje, jestliže taková věc došla přímo jemu.

Obžaloba musí obsahovat:

K obžalobě se připojí seznam důkazů, jejichž provedení při hlavním líčení se navrhuje, pokud takový návrh nebyl pojat již do obžaloby, a všechny vyšetřovací spisy i jejich přílohy.

Prokurátor zastaví trestní stíhání,

Prokurátor může zastavit trestní stíhání,

Usnesení o zastavení trestního stíhání musí být obviněnému a poškozenému vždy doručeno.

Prokurátor přeruší trestní stíhání

Před přerušením trestního stíhání učiní prokurátor vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání.

Pomine-li důvod přerušení, prokurátor v trestním stíhání pokračuje.

Jsou-li splněny zákonné podmínky, navrhne prokurátor, aby soud nařídil ochranné léčení nebo ochrannou výchovu anebo vyslovil zabrání.

Návrh uvedený v odstavci 1 může prokurátor učinit též v obžalobě.

Obžalobu, která byla po předběžném projednání soudem přijata anebo kterou nebylo třeba předběžně projednávat, doručí předseda senátu obžalovanému a jeho obhájci, a není-li obžalovaný svéprávný, též jeho zákonnému zástupci. Obžalobu, která obsahuje návrh na zábrání věci náležející jiné osobě než obžalovanému, doručí předseda senátu také této osobě. K doručované obžalobě se připojí seznam důkazů, pokud nebyl pojat již do obžaloby. Byla-li obžaloba předběžně projednána, připojí se k ní opis usnesení o jejím přijetí soudem.

Osoby, jimž se obžaloba doručuje, je nutno zároveň vyzvat, aby návrhy na provedení dalších důkazů u hlavního líčení včas soudu sdělily s uvedením okolností, které mají být těmito důkazy objasněny.

Obžaloba musí být doručena nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení nebo s vyrozuměním o něm.

Bude-li hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda soudu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci náhradní.

Náhradní soudce má při hlavním líčení postavení člena senátu. Má zejména právo klást vyslýchaným osobám otázky a dožadovat se vysvětlení. Porady a hlasování se však zúčasní jen v ton případě, je-li přibrán na místo soudce, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce, za něhož nastoupil náhradní soudce, se hlavního líčení dále již neúčastní.

Den hlavního líčení stanoví předseda tak, aby obžalovaný od doručení předvolání a obhájce od vyrozumění měli aspoň pětidenní lhůtu k přípravě a aby tato lhůta byla podle možnosti zachována i u ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo se o něm vyrozumívají ( § 213). Lhůtu k přípravě lze u obžalovaného a obhájce zkrátit jen s jejich souhlasem, a to nikoli pod tři dny.

Obžalovaného je třeba při předvolání upozornit na to, že nedostaví-li se, může být předveden. Přichází-li v úvahu možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného ( § 217 odst. 4), je třeba obžalovaného při předvolání na tuto možnost upozornit.

Hlavní líčení se koná veřejně.

Přístup k němu lze odepřít jen osobám nezletilým, pokud povinnost nosit zbraň jim neukládají služební předpisy, a osobám, které se dostavily ve stavu vzbuzujícím pohoršení. Veřejnosti hlavního líčení není na překážku, učiní-li se nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně.

Veřejnost může být vyloučena, jen kdyby veřejné projednávání věci při hlavním líčení ohrozilo státní, hospodářské nebo služební tajemství, narušený průběh jednání anebo mravnost. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení.

Rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně

O vyloučení veřejnosti rozhodne soud po slyšení obžalovaného usnesením, které se veřejně vyhlásí.

Soud může z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup, i když veřejnost byla vyloučena.

Na žádost obžalovaného musí být k hlavnímu líčení povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům. Je-li obžalovaných více, má právo na volbu důvěrníků každý z nich. Jestliže by tak celkový počet důvěrníků vzrostl na více než šest a obžalovaní se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr soud. Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, mohou být za důvěrníky zvoleny jen takové osoby, proti nimž nemá soud námitek.

Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení státního, hospodářského nebo služebního tajemství, upozorní předseda senátu přítomné ne trestné následky toho, kdyby nepovolaným osobám vyjevili skutečnosti, o nichž se při jednání dovědí; může též zakázat, aby si přítomní činili písemné poznámky.

Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele a zpravidla též za účasti prokurátora.

Účast prokurátora při hlavním líčení je povinná

Jde-li o případ, kdy účast prokurátora při hlavním líčení je povinná, musí mít obžalovaný obhájce, ledaže by výslovně prohlásil, že si obhájce nepřeje. Obžalovaný však musí mít obhájce vždy, koná-li se řízení o trestném činu, na který stanoví zákon trest smrti nebo trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, nebo považuje-li to soud za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obžalovaného má pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

V nepřítomnosti obžalovaného lze, nejde-li o řízení proti uprchlému, hlavní líčení provést jen výjimečně, a to jsou-li zde současně tyto podmínky:

Před zahájením hlavního líčení sdělí předseda senátu věc, která bude projednávána, zjistí, zda se osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, dostavily, a zjistí jejich totožnost, a to zpravidla podle občanských průkazů. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována.

Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést či je nutno je odročit. V tom případě se soud usnese také na opatřeních, kterých je třeba k tomu, aby účast nedostavivší se osoby při příštím hlavním líčení byla zajištěna.

Osoby,které mají být slyšeny jako svědci, vyzve předseda senátu, aby se odebraly do vykázaného jim prostoru a bez jeho dovolení se nevzdalovaly. Podle potřeby může učinit opatření, aby se zamezilo domlouvání svědků mezi sebou a se stranami.

Poškozeného předseda senátu vyzve, aby učinil návrh stran svého nároku na náhradu škody.

Uplatňuje-li někdo nárok, který mu zřejmě nepřísluší, nebo nárok, o němž nelze rozhodovat v řízení před soudem, vysloví soud usnesením, že jej jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Toto rozhodnutí neváže soud, před nímž by nárok byl uplatněn v řízení ve věcech občanskoprávních.

Hlavní líčení řídí předseda senátu.

Je povinen přitom dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a bylo zaměřeno co nejúčinněji k objysnění věci.

Kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole.

Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu vykázat z jednací síně.

Obžalovaný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Byl-li mu povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.

Po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže obžalovaného, zda obžalobě porozuměl. Je-li toho třeba, vysvětlí obžalovanému způsobem pro něho nejsrozumitelnějším podstatu obvinění.

Obžalovanému je nutno poskytnout možnost, aby souvisle vylíčil skutkový děj a přednesl své vyjádření k tvrzení obžaloby. Teprve púotom má předseda senátu obžalovanému klást otázky k odstranění mezer a k vysvětlení rozporů v jeho výpovědi.

Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného může být čten jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčiny.

Místo výslechu svědka nebo znalce při hlavním líčení lze číst protokol o jejich výpovědi jen zcela výjimečně, jestliže soud tak rozhodne, ježto pro menší závažnost dokazované skutečnosti a jasnost ostatního důkazního materiálu nepoklůádá osobní výslech za nutný a zároveň

Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka lze číst také tehdy, jestliže taková osoba

Listiny, jimž se provádí důkaz, se při hlavním líčení přečtou a umožní se nahlédnout do nich stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

Jiné věcné důkazy se předloží stranám, a je-li toho třeba, též svědkům a znalcům.

Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že další důkazy se nepřipouštějí, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.

Prokurátor nejprve shrne a zhodnotí výsledky hlavního líčení a vyjádří se o nebezpečnosti činu pro společnost a možnostech nápravy obžalovaného. Může mluvit i k otázce trestu, nesmí však navrhnout určitou jeho výměru.

Po řeči prokurátora zdůvodní své návrhy poškozený, po případě jeho zmocněnec.

Na to udělí předseda senátu slovo obhájci a obžalovanému, a je-li nesprávný, též jeho zákonnému zástupci. Je-li obžalovaných více, stanoví pořadí jejich řeči. Po nich udělí slovo zúčastněné osobě a jejímu zmocněnci.

Ujal-li se po řeči obhájce nebo obžalovaného znovu slova prokurátor, mají obhájce a obžalovaný právo na to odpovědět.

Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci.

Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem, poslednímu slovu obžalovaného nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno.

Po doplnění dokazování je třeba znovu dát slovo k závěrečným řečem a poslednímu slovu, a to i tehdy, nebylo-li třeba hlavní líčení k doplnění dokazování odročit.

Soud odročí hlavní líčení, jestliže

Dříve než se hlavní líčení odročí, nutno zjistit, zda strany nehodlají navrhnout další důkazy.

Při pokračování v odročení hlavním líčení přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení hlavního líčení uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, musí být provedeno hlavní líčení vždy znovu.

Soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu.

Vyjdou-li při hlavním líčení najevo okolnosti ukazující na to, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, zaznamená soud tyto okolnosti v protokole a jeho opis zašle prokurátoru.

Jestliže však skutek nově najevo vyšlý souvisí těsně se skutkem, který je předmětem projednávané obžaloby, a je žádoucí společné projednání a rozhodnutí, vrátí soud věc prokurátoru k došetření, ledaže by prokurátor u hlavního líčení prohlásil, že obžalovaného pro skutek nově najevo vyšlý nestíhá.

Shledá-li soud na podkladě výsledků hlavního líčení, že skutek, pro který je obžalovaný stíhán, má být při správném použití zákona posuzován podle jiného ustanovení, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, a že je třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení ještě dalšího objasnění věci, zejména s hlediska možnosti nové obhajoby, vrátí věc prokurátoru k došetření. Je-li však věc plně objasněna, takže došetření není třeba, rozhodne nejsa vázán právním posouzením skutku v obžalobě.

Jestliže by však skutek měl být posuzován podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, a obžalovaný na možnost tohoto přísnějšího posouzení nebyl už upozorněn podle § 202, musí jej soud na tuto možnost upozornit a hlavní líčení k přípravě obhajoby odročit, ledaže by obžalovaný výslovně žádal, aby se v hlavním líčení bez odročení pokračovalo. Při odročení je nutno zachovat lhůtu k přípravě podle § 212.

Věc vrácená prokurátoru k došetření podle § 238 odst. 3 a podle § 239 odst. 1 se vrací do stavu přípravného řízení.

Prohlásí-li prokurátor ve věci, která mu byla vrácena podle § 238 odst. 3, že skutek nově najevo vyšlý nestíhá, pokračuje soud v jednání na podkladě původní obžaloby. Obžaloba se v tomto případě znovu předběžně neprojednává.

Lhůta uvedená v § 203 odst. 3 se vztahuje i na věci vrácené podle § 238 odst. 3 a § 239 odst. 1.

nebylo-li prokázáno, že skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán, byl vůbec spáchán,

není-li tento skutek trestným činem ani přestupkem,

nebylo-li prokázáno, že tento skutek spáchal právě obžalovaný,

není-li obžalovaný pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

zanikla-li trestnost činu.

Shledal-li soud důvod pro vyslovení ochranného opatření proti obžalovanému, může je nařídit i bez návrhu prokurátora.

Jestliže v takovém případě potřebuje soud provést ještě další důkazy, které nemohou být provedeny ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.

Postupovat podle odstavce 2 lze i tehdy, jestliže prokurátor učinil návrh na zabrání věci nenáležející obžalovanému.

Zprostí-li soud obžalovaného obžaloby, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uzná-li soud obžalovaného vinným, přizná poškozenému nárok na náhradu škody vůči obžalovanému, jestliže nárok a jeho výše jsou výsledky trestního řízení odůvodněny. Jinak odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.

Přizná-li soud uplatněný nárok, ať již z jakéhokoli důvodu, jen z části, odkáže poškozeného se zbytkem jeho nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. Lhůta k plnění činí 15 dnů. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

Rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 soud neučiní, jestliže poškozený o přiznání nároku nepožádal do zahájení hlavního líčení.

Soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou okolnosti uvedené v § 6.

Soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou důvody uvedené v § 192 odst. 2.

Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 se může týkat také jen některého ze skutků, pro které byla podána obžaloba.

Proti rozhodnutí podle odstavce 1 a 2 může prokurátor podat stížnost, jež má odkladný účinek.

Soud přeruší trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu jsou okolnosti uvedené v § 193 odst. 1 písm. a) až d).

Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.

Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil, nebo jímž zamítl návrh na pokračování v něm, může prokurátor podat stížnost.

Shledá-li soud, že není příslušný, postoupí věc příslušnému. Je však povinen věc sám rozhodnout, jestliže jde toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný nepříslušnost nenamítl; stejně je povinen věc rozhodnout, měla-li by věc být postoupena soudu též druhu, avšak nižší stolice.

Postoupit věc jinému soudu však nemůže soud, jemuž byla věc postoupena nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

I tehdy, když obžaloba byla soudem přijata, soud v neveřejném zasedání trestní stíhání

Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, jež má, pokud jde o zastavení trestního stíhání, odkladný účinek.

Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, postoupí příslušný soud věc soudu, v jehož obvodu je bydliště mladistvého nebo u něhož je z jiných důvodů konání trestního řízení se zřetelem na zájem mladistvého nejúčelnější.

Proti mladistvému a osobě starší než 18 let se koná společné řízení jen tehdy, jestliže pro to jsou důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i v tomto společném řízení ustanovení tohoto oddílu.

Projednávání věci proti mladistvým koná pokud možno senát složený ze soudců, kteří mají zkušenosti ve výchově mládeže.

Za vyšetřování musí mít mladistvý obhájce ( § 35) též, jestliže je ve vazbě.

Při hlavním líčení, v odvolacím řízení a ve veřejném zasedání musí mladistvý mít obhájce ( § 35) vždy; prohlášení, že si obhájce nepřeje ( § 217 odst. 2) je neúčinné.

V řízení proti mladistvému se koná předběžné projednání obžaloby vždy.

Přijme-li soud obžalobu proti mladistvému, doručí ji předseda senátu též orgánu pověřenému péčí o mládež.

Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého.

O hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu též orgán pověřený péčí o mládež.

Při hlavním líčení, odvolacím líčení a ve veřejném zasedání proti mladistvému

Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež.

Nebyl-li orgán pověřený péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení soudu, prokurátora nebo vyšetřovacího orgánu, doručí se opis usnesení také jemu, jestliže jde o usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena.

Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně.

Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.

Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 243 odst. 2, může je vyslovit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Ustanovení tohoto oddílu se neužije

Ustanovení § 310 odst. 1, § 315 odst. 2, § 316 odst. 3 písm. c), § 317 a § 318 odst. 1, se neužije v oboru vojenského soudnictví.

Jestliže osoba, proti níž má být vedeno trestní stíhání, se vyhýbá trestnímu stíhání buď pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, lze proti ní konat řízení proti uprchlému.

Řízení proti uprchlému nelze konat proti mladistvému.

Vláda může vyhlásit stanné právo, když se v míře zvlášť nebezpečné rozmáhá některý z těchto tresatných činů: teror (§ 80a tr. zák.),záškodnictví ( § 84 tr. zák.), sabotáž ( § 85 tr.zák.), nedovolené ozbrojování (§ § 120 a 121 tr. zák.), násilí na veřejných sborech ( § 154 tr. zák.), násilí na veřejném činiteli ( § 177 tr. zák.), obecné ohrožení (§ § 190, 191 tr. zák.),vražda ( § 216 tr. zák.), loupež ( § 232 tr. zák.),rozkrádání v socialistickém vlatnictví ( § 245 tr. zák.), poškozování majetku v socialistickém vlastnictví ( § 245a tr. zák.),zběhnutí (§ § 273 a 274 tr. zák.), vzpoura ( § 276 tr. zák.) nebo násilí proti obyvatelstvu ( § 299 tr. zák.). Je-li třeba zabránit jen určitému způsobu pácháni těchto trestných činů, omezí se stanné právo jen na tyto případy.

Stanné právo se omezí na území nebo na útvary ozbrojených sborů, pro které je ho třeba.

Stanné právo se vyhlásí ve všech obcích a u všech útvarů, pro které je nařízeno, a to takovým způsobem, aby vešlo co nejdříve v obecnou známost. Ve vyhlášce se uvedou trestné činy, kterých se stanné právo týká, a území a útvary, na které se vztahuje. Připojíse pohrůžka, že každý, kdo po vyhlášení spáchá takový trestný čin, bude souzen ve stanném řízení a potrestán smrtí.

Za okolností uvedených v § 38 ústavy může vláda stanovit omezení svobody pobytu, svobody domovní a listovního tajemství a zakázat zdržovat se nebo shromažďovat se na veřejných místech.

Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na 15 až 25 let.

Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na 5 až 2O let.

Ve stanném řízení se projednají jen ty trestné činy, pro které bylo stanné právo vyhlášeno, a to jen pokud byly spáchány po vyhlášení stanného práva a na území nebo u útvaru, pro něž bylo vyhlášeno.

Stanné řízení nelze konat proti osobě, která nebyla přistižena při činu samém, nebo kterou nelze bez průtahů usvědčit anebo která je těžce nemocná nebo těhotná; v takovém případě se koná řízení podle obecných předpisů.

Stanné řízení se zahájí na návrh okresního prokurátora. Tento návrh nahrazuje obžalobu.

Stanné řízení se koná u lidového soudu po způsobu hlavního líčení. Předběžné projednání obžaloby se nekoná. Celé řízení musí být skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalůovaný postaven před soud.

Ve stanném řízení musí mít obžalovaný obhájce ( § 35).

Soud může obžalovaného uznat vinným jen tehdy, jestliže pro to hlasují všichni členové senátu. Nelze-li řízení skončit do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud, anebo nebude-li uznán vinným trestným činem, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, postoupí soud věc příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů.

Proti rozsudku není odvolání.

Trest smrti vyhlášený ve stanném řízení se vykoná zpravidla 3 až 12 hodin po vyhlášení rozsudku.

Ustanovení § § 335 a 336 se neužije.

Pomine-li důvod, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, vláda stanné právo zruší a veřejně to vyhlásí.

Všechny věci, ve kterých v době, kdy se soud dozvěděl, že bylo stanné právo zrušeno, ještě nebyl vyhlášen rozsudek, jakož i ty, v nichž trest smrti ještě nebyl vykonán, postoupí soud příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů. Nevykonaný rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, pozbývá platnosti.

Nabyl-li rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, právní moci, předloží předseda senátu soudu, který ve věci rozhodoval v první stolici, neprodleně spisy nejvyššímu soudu.

V případě uvedeném v odstavci 1 přezkoumá nejvyšší soud zákonnost rozsudku a řízení jemu předcházejícího, a shledá-li, že došlo k takovému porušení zákona, jež by mohlo mít vliv na uložení trestu smrti, postupuje, jako by byla podána stížnost pro porušení zákona; jinak předloží spisy ministerstvu spravedlnosti.

Nepřekáží-li již nic výkonu trestu smrti, oznámí soudce bezprostředně před výkonem trestu odsouzenému, že trest bude vykonán, a přečte mu rozsudek bez odůvodnění a zamítavé rozhodnutí o žádosti za milost, byla-li podána.

Na těhotné ženě se trest smrti vykonat nesmí.

Výkonu trestu smrti musí být přítomni soudce, prokurátor, náčelník vězeňského ústavu a lékař.

O výkonu trestu smrti sepíšed přítomnmý soudce protokol, který musí obsahovat též údaje o tom, kdy podle zjištění lékaře nastala smrt. Protokol podepíší osoby uvedené v odstavci 1.

Trest odnětí svobody se vykonává v ústavech ministerstva vnitra; jde-li o vojáka v základní vojenské službě, může se trest odnětí svobody nepřevyšující dvě léta vykonat též ve vojenském kárném útvaru.

Předpisy o tom, jak se vykonává trest v ústavech ministerstva vnitra, vydá ministr vnitra v dohodě s ministrem spravedlnosti; předpisy o výkonu trestu ve vojenských kárných útvarech nebo na vojácích, kteří nebyli odsouzeni ke ztrátě vojenské hodnosti, vydá ministr národní obrany po dohodě s ministrem spravedlnosti a vnitra.

Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest odnětí svobody, dozírá na jeho výkon. Správa místa, v němž se trest odnětí svobody vykonává, je povinna provést příkazy prokurátora, týkající se zachovávání předpisů platných pro výkon trestu odnětí svobody.

Jestliže odsouzený není ve vazbě a není obava, že uprchne, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k nastoupení trestu, aby si mohl předtím obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než třicet dnů.

Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo je-li důvodná obava, že uprchne, nařídí předseda senátu jeho předvedení do vězeňského ústavu.

O započtení vazby a trestu ( § 23 tr. zák.) rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává od doby, kdy byl obviněný zadržen, zatčen anebo vzat do vazby nebo prozatímní vazby.

Proti usnesení uvedenému v odstavci 1 je přípustná stížnost.

Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže by jeho výkonem byl ohrožen život nebo zdraví odsouzeného.

Trest odnětí svobody se může na těhotné ženě vykonat jen tehdy, jestliže trest je tak krátkého trvání, že porod za výkonu trestu pravděpodobně nenastane a výkonem trestu nebude ohroženo zdraví těhotné ženy nebo zdraví očekávaného dítěte. Jinak předseda senátu výkon trestu na těhotné ženě odloží, a to až na šest měsíců po porodu.

Jestliže by výkonem trestu na matce byl ohrožen život nebo zdraví jejího novorozeného dítěte, předseda senátu výkon trestu odloží, nejdéle však na jeden rok po porodu.

Proti rozhodnutí podle odstavce 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu na žádost odsouzeného, který je na svobodě, z důležitých důvodů odložit na dobu nejvýše tří měsíců od právní moci rozsudku. Je-li obava, že odsouzený uprchne nebo odkladu výkonu trestu jinak zneužije, předseda senátu odklad odvolá.

Další odklad výkonu trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může soud povolit ze zvláště důležitých důvodů, zejména jestliže by výkon trestu mohl mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky, a to nejdéle na dobu dalších tří měsíců. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou chorobou, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu přeruší výkon trestu vždy, jestliže jde o těhotnou ženu a výkonem trestu by bylo ohroženo zdraví těhotné nebo zdraví jejího očekávaného nebo novorozeného dítěte.

Předseda senátu může na žádost odsouzeného pro naléhavé rodinné důvody anebo na návrh náčelníka vězeňského ústavu nebo prokurátora odměnou za dobrý pracovní výkon a vzorné chování výkon trestu přerušit nejdéle na patnáct dní, a to i opětovně; tato doba se započítává do trestu.

Rozhodnutí uvedená v odstavci 1 a 2 činí předseda senátu lidového soudu, v jehož obvodu se vykonává trest. Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.

Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán nebo vyhoštěn.

Nedojde-li k provedení vydání nebo vyhoštění anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, trest odnětí svobody nebo jeho zbytek se vykoná.

Soud může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou duševní.

Proti rozhodnutí uvedenému v odstavci 1 a 3 je přípustná stížnost.

Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího šest měsíců, je-li odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby. Jestliže se odsouzený ve výkonu této služby nedopustil trestného činu a konal řádně vojenskou službu, upustí soud od výkonu trestu nebo jeho zbytku; v takovém případě se trest pokládá za vykonaný dnem, kdy byl jeho výkon odložen nebo přerušen.

O přerušení výkonu trestu podle odstavce 1 rozhoduje předseda senátu lidového soudu, v jehož obvodu se vykonává trest. Proti rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Soud rozhodne ve veřejném zasedání o tom, zda má být nařízen výkon trestu podmíněně odloženého či zda se podmíněně odsouzený osvědčil; vysloví-li soud, že se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne zároveň, zda se vykoná zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu ( § 27 odst. 1 tr. zák.). Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil a že se zbytek neodpykaného trestu zákazu činnosti a zákazu pobytu nevykoná, může soud učinit se souhlasem prokurátora též v neveřejném zasedání.

O podmíněném propuštění a o tom, že se na podmíněně propuštěném vykoná zbytek trestu, rozhoduje soud ve veřejném zasedání na návrh prokurátora nebo náčelníka vězeŇského ústavu, na žádost odsouzeného nebo i bez takové žádosti; byla-li žádost za podmíněné propuštění zamítnuta, může být opakována teprve po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže by žádost byla zamítnuta jenom proto, že dosud neuplynula doba stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.

Řízení podle odstavce 1 koná krajský soud a v oboru vojenského soudnictví vojenský obvodový soud, v jejichž obvodu se vykonává trest odnětí svobody.

Před rozhodnutím o podmíněném propuštění nebo o tom, že se na podmíněně propuštěném vykoná zbytek trestu, musí být odsouzený vyslechnut.

O rozhodnutí soudu, že nápravné opatření bude vykonáno beze změny zaměstnání odsouzeného, vyrozumí předseda senátu zaměstnavatele odsouzeného a sdělí mu skutečnosti potřebné pro výkon tohoto trestu.

Nařídí-li soud změnu dosavadního zaměstnání odsouzeného, určí nové zaměstnání předseda senátu po dohodě s příslušným orgánem státní správy podle zásad stanovených v rozsudku; předseda senátu sdělí novému zaměstnavateli skutečnosti potřebné pro výkon nápravného opatření a současně vyrozumí dosavadního zaměstnavatele odsouzeného. Podobně postupuje předseda senátu, bylo-li nápravné opatření uloženo osobě, která v zaměstnaneckém poměru není.

Je-li odsouzený stižen chorobou, která mu znemožňuje výkon určeného zaměstnání, nebo jde-li o těhotnou ženu anebo jsou-li tu jiné důležité důvody, může předseda senátu výkon nápravného opatření na potřebnou dobu odložit nebo přerušit. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Předseda senátu může v takovém případě též po dohodě s příslušným orgánem státní správy určit odsouzenému zaměstnání jiné.

Na odklad a přerušení výkonu trestu nápravného opatření a na upuštění od jeho výkonu v případě, že byl odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby, užije se obdobně ustanovení § 348.

Stane-li se osoba odsouzená k nápravnému opatření trvale práce neschopnou, dříve než bylo nápravné opatření vykonáno, upustí soud od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku; stejně soud postupuje, stane-li se odsouzený vojákem z povolání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost.

Bylo-li upuštěno od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku podle odstavce 1, pokládá se trest nápravného opatření za vykonaný dnem, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž bylo od výkonu nápravného opatření nebo jeho zbytku upuštěno.

O přeměně nápravného opatření uloženého soudem nebo výkonným orgánem národního výboru nebo o přeměně jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne soud ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Bylo-li uloženo nápravné opatření výkonným orgánem národního výboru, rozhoduje o přeměně podle odstavce 1 lidový soud, v jehož obvodu je národní výbor, jehož výkonný orgán nápravné opatření uložil.

Vzniknou-li při výkonu trestu propadnutí jmění pochybnosti, zda na určité prostředky nebo věci se propadnutí jmění vztahuje ( § 47 odst. 2 tr. zák.), rozhodne o tom předseda senátu na návrh příslušného orgánu státní správy, který provádí trest propadnutí jmění, anebo na žádost odsouzeného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat. Odsouzený nebo taková osoba mohou žádost podat nejpozději do tří měsíců po právní moci rozsudku.

Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Opis pravomocného usnesení uvedeného v odstavci 1 zašle předseda senátu příslušnému orgánu státní správy.

Jestliže je obviněný důvodně podezřelý z trestného činu, na který lze vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného očekávat uložení trestu propadnutí jmění, a je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit majetek obviněného. Soud zajistí majetek obviněného vždy, vyslovil-li propadnutí jmění rozsudkem, který dosud nenabyl právní moci.

Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost.

Zajištění postihuje veškerý majetek obviněného, přírůstek a výtěžky, které ze zajištěného majetku plynou, a majetek, kterého obviněný nabude po zajištění. Nevztahuje se však na prostředky a věci, na které se podle zákona nevztahuje propadnutí jmění ( § 47 odst. 2 tr. zák.).

Předseda senátu a v přípravném řízení prokurátor rozhodne na návrh příslušného orgánu státní správy, který provádí rozhodnutí o zajištění, nebo na žádost obviněného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je obviněný podle zákona povinen pečovat, zda na určité prostředky nebo věci se zajištění majetku nevztahuje proto, že jich je nezbytně třeba k ukojení životních potřeb obviněného nebo takové osoby. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

Pokud trvá zajištění, jsou neúčinné veškeré právní úkony obviněného, které se týkají zajištěného majetku, vyjímaje úkony směřující k odvrácení bezprostředně hrozící škody.

Kdo má ve své moci věci, které náležejí do zajištěného majetku, je povinen, jakmile se o zajištění doví, oznámit to prokurátoru nebo soudu, který majetek zajistil; jinak odpovídá za škodu způsobenou opominutím oznámení.

Na žádost odsouzeného může předseda senátu z důležitých důvodů

Pominou-li důvody, pro které byl povolen odklad výkonu trestu peněžitého, nebo nezaplatí-li odsouzený bez závažného důvodu dvě splátky po sobě jdoucí, může předseda senátu povolení odkladu výkonu trestu peněžitého nebo povolení splácet jej po částkách odvolat.

Předseda senátu nařídí, aby trest peněžitý byl vymáhán exekucí, nezaplatí-li jej odsouzený

Trest peněžitý smí být vymáhán, jen pokud tím uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody, týmž rozsudkem přiznaného, nebude zmařeno.

Předseda senátu upustí od exekučního vymáhání trestu peněžitého, je-li zjevné, že by nemělo výsledku nebo že by výkonem trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

Předseda senátu může až do rozhodnutí o žádosti odsouzeného za odklad výkonu trestu peněžitého nebo za povolení jej splácet s exekučním vymáháním trestu sečkat nebo může u exekučního soudu navrhnout odklad exekuce již vedené.

Je-li trest peněžitý na odsouzeném nedobytný nebo bylo-li upuštěno od exekučního vymáhání trestu penětitého, nařídí předseda senátu výkon náhradního trestu odnětí svobody; je-li nedobytná toliko část trestu peněžitého nebo bylo-li upuštěno od vymáhání zbytku trestu peněžitého, nařídí výkon jen poměrné části náhradního trestu. Bylo-li však uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý, učiní tak teprve tehdy, jestliže trest peněžitý nebo jeho zbytek nelze vymoci na žádné ze zúčastněných osob nebo jestliže bylo upuštěno od exekučního vymáhání na všech těchto osobách.

Odsouzený může kdykoli odvrátit výkon náhradního trestu nebo jeho poměrné části tím, že trest peněžitý nebo jeho poměrnou část zaplatí. O tom, jakou část náhradního trestu je třeba odpykat, rozhodne předseda senátu.

Proti rozhodnutím podle odstavce 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Jestliže byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, nařídí se výkon náhradního trestu jen tehdy, když byl nařízen výkon hlavního trestu odnětí svobody.

Byl-li odsouzený podmíněně propuštěn, vykoná se náhradní trest jen tehdy, jestliže se rozhodne, že se zbytek hlavního trestu odnětí svobody vykoná.

Byl-li uložen trest uveřejnění rozsudku, určí předseda senátu, zda bude rozsudek uveřejněn bez odůvodnění, či zda a v jakém rozsahu bude uveřejněno též odůvodnění rozsudku.

Předseda senátu určí způsob, jakým bude rozsudek uveřejněn; může se tak stát nejvýše ve třech časopisech nebo vyvěšením na místě určeném pro úřední vyhlášky v obci, kde má odsouzený bydliště nebo kde se trestného činu dopustil, a to nejdéle na dobu patnácti dnů, nebo jinakým zveřejněním v obou těchto obcích nebo v některé z nich anebo na pracovišti odsouzeného.

Je-li pobyt na svobodě u osoby, u níž bylo vysloveno ochranné léčení, nebezpečný pro její okolí, zařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do léčebného ústavu; jinak může poskytnout osobě, u které bylo nařízeno ochranné léčení, přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí.

Jde-li o příslušníka ozbrojených sborů v činné službě, požádá předseda senátu náčelníka útvaru, u kterého onen příslušník koná činnou službu, aby zařídil jeho dopravení do léčebného ústavu.

Předseda senátu požádá léčebný ústav, aby soudu, v jehož obvodě se vykonává ochranné léčení, podal neprodleně zprávu, jestliže důvody pro další trvání ochranného léčení pominou.

Výkon ochranné výchovy nařídí předseda senátu výchovnému zařízení, v němž má být s výkonem započato.

Jestliže mladistvý není ve vazbě a není obava, že uprchne, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí.

O propuštění z ochranné výchovy před dovršením osmnáctého roku, a byla-li ochranná výchova prodloužena, před dovršením devatenáctého roku, rozhoduje ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh prokurátora, orgánu pověřeného péčí o mládež, mladistvého nebo výchovného zařízení anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

O prodloužení ochranné výchovy rozhoduje ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se ochranná výchova vykonává, a to na návrh prokurátora, orgánu pověřeného péčí o mládež nebo výchovného zařízení anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

Jestliže návrh podle odstavce 1 nebyl podán výchovným zařízením, je před rozhodnutím třeba vyslechnout zástupce tohoto zařízení.

Prodloužit ochrannou výchovu lze jen tehdy, jestliže bylo s jejím výkonem již započato.

Vazba se vykonává v ústavech ministerstva vnitra. Vazba nařízená vojenským prokurátorem se může vykonávat na dobu nejnutnější potřeby též u útvaru.

Ve vazbě je obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení.

Z důvodů hodných zvláštního zřetele může prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu povolit, aby vazba byla vykonávána za náležitého dohledu v léčebném ústavu.

Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává vazba, dozírá na její výkon. Správa místa, v němž se vazba vykonává, je povinna provést příkazy prokurátora, týkající se zachovávání předpisů platných pro výkon vazby.

Jakmile nabude právní moci usnesení, jímž byla uložena pořádková pokuta ( § 74), vyzve vyšetřovací orgán, prokurátor nebo předseda senátu, který pokutu uložil, osobu, jíž byla uložena, aby pokutu zaplatila do patnácti dnů a upozorní ji, že jinak bude zaplacení vymáháno exekucí.

Při vymáhání nákladů trestního řízení zálohovaných státem a stanovených paušální částkou [ § 165 odst. 1 písm. c)] se postupuje podle předpisů o vymáhání pohledávek justiční správy.

Zdržuje-li se obviněný v cizině, vydá proti němu předseda senátu zatýkací rozkaz a na jeho základě požádá ministerstvo spravedlnosti o další opatření.

Nesnese-li věc odkladu, požádá předseda senátu ministerstvo spravedlnosti o zařízení předběžného zatčení obviněného; zatýkací rozkaz zašle ministerstvu spravedlnosti dodatečně.

V podrobnostech postupuje soud podle smluv o právní moci ve věcech trestních a předpisů vydaných o tom ministerstvem spravedlnosti.

Zatýkací rozkaz musí obsahovat

Byl-li obviněný vydán s výhradou, nutno výhradě učiněné vydávajícím státem vyhovět.

Byl-li obviněný vyžádán nebo vydán pouze pro některý z trestných činů, pro které bylo zavedeno trestní stíhání, může být obviněný stíhán jen pro tyto trestné činy, ledaže byl dán dodatečný souhlas k trestnímu stíhání i pro další trestné činy.

Byl-li obviněný z ciziny vyžádán nebo vydán k výkonu trestu jen pro některý z trestných činů, za které mu byl dříve uložen úhrnný trest, stanoví soud ve veřejném zasedání přiměřený trest za trestné činy, na které se vydání vztahuje; tohoto ustanovení se užije přiměřeně i na trest dodatkový. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Prokurátor, jemuž ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu za vydání nebo který se dověděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat za vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda jsou tu podmínky pro vydání, zejména že jde o čin trestný podle práva obou států, pro který je vydání přípustné a jehož trestnost nezanikla, a že nejde o československého občana.

V řízení o vydání musí mít obviněný obhájce.

Prokurátor vyslechne obviněného o obsahu žádosti za vydání. Jestliže obviněný uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez značných průtahů provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.

Po skončení předběžného šetření rozhodne krajský soud, v jehož obvodu má obviněný pobyt nebo byl postižen, na návrh prokurátora, zda je vydání přípustné, a předloží věc ministerstvu spravedlnosti.

Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí krajského soudu, může věc předložit nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí.

Jestliže bylo rozhodnuto, že vydání do ciziny je přípustné, nebo jestliže je to nutné k zamezení útěku obviněného, vydá předseda senátu příkaz k zatčení.

Předseda senátu propustí ihned obviněného z vazby, rozhodne-li nejvyšší soud, že vydání není přípustné, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti.

Vydání do ciziny povoluje ministr spravedlnosti, a to jen tehdy, jestliže krajský soud nebo nejvyšší soud ( § 400 odst. 2) rozhodl, že vydání je přípustné.

Povolené vydání zařídí předseda senátu krajského soudu.