Došlo-li u pracovníka k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem, který se přihodil při výkonu jeho zaměstnání nebo v přímé souvislosti s ním (dále jen "pracovní úraz"), odpovídá za škodu tím vzniklou podnik, u něhož byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru.

Za škodu způsobenou pracovníkovi nemocí z povolání odpovídá podnik, u něhož pracovník pracoval naposledy v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání se rozumějí nemoci uvedené v příloze k zákonu o sociálním zabezpečení nebo v předpisech podle něho vydaných, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.

Pracovním úrazem ve smyslu odstavce 1 není úraz, který se pracovníkovi přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

Podnik je povinen nahradit škodu i tehdy, když z jeho strany byly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nezprostí-li se odpovědnosti podle § 2 nebo 3.

Podnik se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený pracovník svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ač byl s nimi řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.

Zprostí-li se podnik odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese pracovník sám, podle míry jeho zavinění. Bylo-li však další příčinou škody porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze strany podniku nebo nedodržení závazných pokynů daných podniku orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, musí být část škody, kterou je povinen nahradit podnik, vždy vyšší než část škody, kterou nese pracovník sám.

Podnik je povinen pracovníka, který byl poškozen na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, po skončení jeho pracovní neschopnosti zaměstnávat na jeho původním pracovním místě nebo na o takovém pracovním místě, kde druh požadované práce a pracovní podmínky jsou pro něj vhodné vzhledem k jeho schopnostem a jeho zdravotnímu stavu a kde pracovník, i když jeho pracovní schopnost je změněna, může dosahovat výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Nemůže-li podnik poskytnout pracovníkovi takové pracovní místo, je povinen ve spolupráci s okresním národním výborem opatřit pracovníkovi takové pracovní místo v jiném podniku.

Neplní-li podnik povinnosti uložené mu v § 6, popřípadě opatří-li poškozenému jen takové pracovní místo, na němž pracovník nemůže dosáhnout výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je povinen nahradit poškozenému ušlý výdělek; pobírá-li poškozený částečný invalidní důchod při pracovním úrazu, přísluší mu náhrada ušlé=ho výdělku, pokud není uhrazen tímto důchodem. Náhrada ušlého výdělku se poskytuje v rozsahu, ve kterém podnik za škodu odpovídá.

Náhrada ušlého výdělku spolu s výdělkem poškozeného a případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu nesmí činit více, než by činil invalidní důchod vyměřený podle § 8.

Jestliže čistý výdělek poškozeného po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání spolu s případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu přesahuje 1200 Kčs měsíčně, poskytne se mu náhrada ušlého výdělku jen v případě, činí-li aspoň 50 Kčs měsíčně.

Náhrada ušlého výdělku podle předchozích odstavců nepřísluší pracovníkovi, který bezdůvodně odmítne nastoupit místo, které mu bylo opatřeno.

Jestliže se pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, za které zcela odpovídá podnik, stane invalidním, náleží mu invalidní důchod v nejvyšší míře podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření). jestliže však podnik za škodu odpovídá jen zčásti, sníží se invalidní důchod podle věty prvé o poměrnou část rozdílu mezi tímto invalidním důchodem a invalidním důchodem při pracovním úrazu, který by pracovníkovi jinak náležel podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření), a to podle míry spoluodpovědnosti pracovníka.

Po dobu, kdy je pracovníkovi přiznán invalidní důchod podle odstavce 1, nepřísluší mu vůči podniku nároky podle § 6 a 7.

Pro trvání nároku na invalidní důchod vyměřený podle odstavce 1 platí předpisy o sociálním zabezpečení (zaopatření).

Jestliže pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je podnik povinen nahradit náklady léčení, pokud nebylo poskytnuto bezplatně, a přiměřené náklady spojené s pohřbem, které nebyly uhrazeny pohřebným podle předpisů o nemocenském pojištění, a to v obojím případě tomu, kdo tyto náklady vynaložil.

Důchody pozůstalých se vyměří z invalidního důchodu při pracovním úrazu, který by náležel zemřelému podle § 8.

Pozůstalým, pokud mají nárok na důchody pozůstalých, je podnik povinen poskytnout dále jednorázové odškodnění, a to vdově (vdovci) ve výši 3000 Kčs a každému dítěti ve výši 5000 Kčs.

Podnik je povinen osobám, které byly výživou odkázány na výdělek zemřelého a nemají nárok na důchody pozůstalých a jejichž výživu nelze jinak dostatečně zabezpečit, poskytovat, co jim ušlo; náhrada nesmí činit celkem více než 1600 Kčs měsíčně.

Náhrada a jednorázové odškodnění podle předchozích odstavců se poskytují v rozsahu, ve kterém podnik za škodu odpovídá.

Členům jednotných zemědělských družstev a osobám, na které se vztahuje sociální zabezpečení družstevních rolníků (dále jen "členové jednotného zemědělského družstva"), odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jejich družstvo.

Pro náhradu škody za pracovní úraz nebo nemoc z povolání členů jednotných zemědělských družstev platí ustanovení tohoto oddílu s odchylkami uvedenými v následujících odstavcích.

Náhrada ušlého výdělku poskytovaná podle § 7 nesmí spolu s výdělkem poškozeného a případným částečným invalidům důchodem činit více než 1600 Kčs měsíčně.

Jestliže člen jednotného zemědělského družstva se stane následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidním, je jednotné zemědělské družstvo povinno v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, nahradit mu ušlý výdělek, pokud není uhrazen invalidním důchodem. Náhrada ušlého výdělku nesmí s připočtením invalidního důchodu činit více než 1600 Kčs měsíčně.

jestliže člen jednotného zemědělského družstva následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je jednotné zemědělské družstvo povinno v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout osobám odkázaným svou výživou na zemřelého vedle náhrad uvedených v § 10 odst. 1 a 3, co jim ušlo, pokud to není uhrazeno dávkami důchodového zabezpečené. Náhrada spolu s důchody pozůstalých nesmí činit celkem více než 1600 Kčs měsíčně.

Nároky na náhradu škody podle ustanovení tohoto oddílu náležejí též při pracovních úrazech a nemocech z povolání učňů, členů výrobních družstev, příslušníků ozbrojených sil a příslušníků bezpečnostních sborů ministerstva vnitra, studentů vysokých škola a vědeckých (uměleckých) aspirantů, žáků základních devítiletých škol a středních škol, jakož i osob, které jsou činny pro socialistické organizace v poměru obdobném poměru pracovnímu, a jiných pracovníků, o kterých to stanoví Ústřední rada odborů.

osobám uvedeným v odstavci 1 odpovídá podnik, pro který byly tyto osoby činny.

U osob povolaných k službě v ozbrojených silách, jejichž pracovní poměr vůči podniku po dobu této služby trvá, plní povinnosti podle § 6 tento podnik. Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra jsou však povinna spolupracovat při umísťování těchto osob podle § 6 odst. 2 a poskytovat náhradu ušlého výdělku podle § 7.

Nárok na náhradu škody se uplatňuje u podniku. Podnik je povinen náhradu škody projednat se závodním výborem základní organizace Revolučního odborového hnutí, a to nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy poškozený nárok u podniku uplatnil. Nedošlo-li k tomuto projednání ve stanovené lhůtě, není tato skutečnost na překážku tomu, aby byl projednán spor o tomto nároku a aby o něm bylo rozhodnuto.

Spory o náhradu škody rozhodují rozhodčí orgány, pokud jsou k tomu příslušné podle zvláštních předpisů o rozhodování pracovních sporů, ¹ popřípadě soudy.

Žalobu podle tohoto oddílu zákona může poškozený podat nejen u soudu příslušného podle občanského soudního řádu, ale i u soudu, v jehož obvodu byla škoda způsobena.

Ustanoveními tohoto oddílu zákona nevylučuje se odpovědnost podle jiných právních předpisů.

I v těch případech, kdy se uplatňují podle jiných předpisů nároky na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání proti podniku, platí však ustanovení § 5 až 15 a v případech, kdy se uplatňují takové nároky proti jiné osobě než podniku, platí obdobně ustanovení § 5 až 14 a § 15 odst.

Jestliže v podniku nebyly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazné pokyny dané podniku orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí nad bezpečností a ochranou zdraví při práci a někomu tak bylo způsobeno poškození na zdraví nebo smrt, je tento podnik, i když u něho poškozený nebyl v pracovním poměru, povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z toho důvodu; tuto povinnost podnik nemá, jestliže si poškozený způsobil poškození na zdraví nebo smrt výhradně sám porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

Jestliže poškození na zdraví nebo smrt byly způsobeny vadou stroje nebo jiného provozního zařízení, postihuje povinnost stanovená v odstavci 1 také podnik, který dodal vadný stroj nebo jiné provozní zařízení anebo je vadně opravil.

Okolnosti rozhodné pro to, že povinnost podniku k náhradě nevznikla, musí prokázat podnik.

Kdo podle občanského zákoníka odpovídá za škodu, protože někoho úmyslně nebo z nedbalosti poškodil na zdraví nebo tak způsobil jeho smrt, anebo kdo podle předpisů o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky odpovídá za škodu vzniklou poškozením na zdraví nebo smrtí, je povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a dávky důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z tohoto důvodu, a to v rozsahu odpovídajícím míře jeho odpovědnosti vůči poškozenému.

Odpovídá-li za škodu občan podle občanského zákoníka a nejde-li přitom o poškození na zdraví nebo smrt, které způsobil úmyslně nebo v opilosti, nesmí výše náhrady nákladů a dávek přesáhnout částku stanovenou v předpisech vydaných podle § 23 odst. 1.

Nároky na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 se promlčují ve třech letech; promlčecí doba počíná

Při společném uplatnění nároků na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 z téže události nepovažuje se žádný z uplatněných nároků za promlčený, pokud běží promlčecí doba aspoň pro jeden z nich.

Ministerstvo zdravotnictví, Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů v dohodě s ministerstvem financí a zúčastněnými ústředními úřady mohou stanovit podrobnosti k § 17 až 19, zejména stanovit sazby náhrad nákladů léčebné péče, způsob společného uplatňování náhrad nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a za jakých podmínek se může od uplatňování těchto náhrad a nákladů zcela nebo zčásti upustit, jakož i upravit způsob řízení v těchto věcech.

Státní orgány, orgány Revolučního odborového hnutí, jakož i všechny podniky jsou povinny v mezích své působnosti podávat na požádání sdělení potřebná pro uplatnění a vymáhání nákladů a dávek podle § 17 až 19.

Za zavinění podniku se považuje nejen zavinění jeho orgánů, nýbrž i zavinění pracovníků (členů) při plnění povinností vyplývajících z úkolů podniku. Nárok na náhradu škody nebo nárok na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 může být v takovém případě uplatněn jen proti podniku a ne vůči pracovníkovi (členovi).

Pracovníci (členové), jejichž zavinění se přičítá podniku, odpovídají jen tomuto podniku, a to v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními předpisy. ²

Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví pracovníků, předpisy hygienické a protiepidemické, technické normy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, předpisy dopravní, předpisy o ochraně proti požárům a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušinami, zbraněmi, jedy a látkami škodlivými zdraví a látkami radioaktivními, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Za předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se považují i pravidle bezpečné a zdravotně nezávadné práce a technická pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, která byla vydána ústředním orgánem nebo se souhlasem závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí podnikem; u pravidel vydaných podnikem se dále vyžaduje, aby byla uznána za předpis o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vyšším orgánem Revolučního odborového hnutí.

Při posuzování, zda pracovník, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání, porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, není možno se dovolávat jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své i zdraví jiných.

Příkazy, zákazy a jinými pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané pracovníkovi orgánem podniku k tomu příslušným.

Ústřední rada odborů vydá v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, Státním úřadem sociálního zabezpečení a dalšími zúčastněnými ústředními úřady a orgány předpisy potřebné k provedení tohoto zákona, ve kterých může též stanovit výši, do které lze poskytnout jednorázové úrazové odškodnění ( § 9), rozsah náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů vysokých škol a žáků základních devítiletých škol a středních školo, jakož i u pracovníků, jejichž výdělek před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání byl podstatně vyšší nežli průměrný roční výdělek rozhodný pro vyměření jejich invalidního důchodu.

Ministerstvo zdravotnictví a Státní úřad sociálního zabezpečení upraví v dohodě s Ústřední radou odborů a s ostatními zúčastněnými ústředními úřady a orgány určování výše jednorázového úrazového odškodnění v jednotlivých případech.

Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra vydají v dohodě s Ústřední radou odborů předpisy k provedení tohoto zákona v oboru jejich působnosti; v těchto předpisech mohou též stanovit potřebné odchylky.

Ustanovení tohoto zákona platí i o nárocích a náhradu škody a nárocích na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 vzniklých v době od 1. ledna 1957 do 31. ledna 1962, pokud před 1. únorem 1962 nebylo o nich pravomocně rozhodnuto soudem nebo rozhodčím orgánem nebo nedošlo k dohodě; pravomoc okresních národních výborů podle § 22 se nevztahuje na řízení zahájené u soudu před 1. únorem 1962.

Dávky na úhradu budoucně ucházejícího výdělku, které pracovníkovi byly pravomocně přiznány soudem nebo rozhodčím orgánem nebo stanoveny dohodou podle zákona č. 58/1956 Sb., o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a které jsou splatné po 31. lednu 1962,, nesmí činit spolu s výdělkem pracovníka po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a případnými dávkami důchodového zabezpečení více než 2200 Kčs měsíčně.