Ve vyjádření, které k návrhu podala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 22. 7. 1996 a které je podepsáno předsedou sněmovny Milošem Zemanem, se uvádí, že řízení podle části páté o. s. ř. je koncipováno jako specificky upravený proces, při kterém soud vychází z právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí správního orgánu. Negativní enumerace v § 248 o. s. ř. představuje Ústavou dovolený průlom do obecného principu, neboť z pravomoci soudu je zakázáno vyloučit jen věci uvedené v čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny. Podle názoru Poslanecké sněmovny ustanovení § 250f o. s. ř. sice prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, na druhé straně však vyhovuje požadavkům kasačního rozhodování, kde se dokazování neprovádí a soudu nepřísluší rozhodnutí správního orgánu ani měnit, ani potvrzovat. Podmínky pro použití tohoto ustanovení je ovšem třeba vykládat přísně a restriktivně. Celé ustanovení je pak nutné rovněž vykládat v kontextu s ustanovením § 250j odst. 2 o. s. ř. tak, že případy, které nejsou kryty tímto ustanovením, pokrývá právě ustanovení § 250f o. s. ř. Podle mínění Poslanecké sněmovny je problém spíše v tom, že napadené ustanovení bývá zřejmě v řadě případů soudy užíváno ve snaze zjednodušit a urychlit řízení, že se však nakonec takový postup ukáže jako nesprávný. Za neústavní proto považuje Poslanecká sněmovna aplikaci ustanovení § 250f o. s. ř., nikoli však jeho vlastní text.
V závěru vyjádření se konstatuje, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění dne 5. 11. 1991, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. V dodatečném vyjádření ze dne 6. 9. 1996 pak Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyslovila souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez ústního jednání, jak to umožňuje ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ve vyjádření, které na žádost Ústavního soudu podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky dne 22. 7. 1996 a které je podepsáno ředitelem legislativního odboru JUDr. Milanem Kamlachem, se uvádí, že napadené ustanovení vychází z potřeb správního soudnictví jako kasační kontroly zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a z podstatných odlišností správního soudnictví od občanského a trestního řízení. Tato zásadní odlišnost spočívá především v tom, že skutkový stav je v době podání žaloby k soudu stabilizován a nelze jej měnit. Soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil správní orgán, nemůže sám činit nová skutková zjištění a na jejich základě rozhodovat o věci samé. Byla-li skutková zjištění nedostatečná a neumožňují-li posoudit, zda rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, má soud takové rozhodnutí zrušit i tehdy, budou-li účastníci činit návrhy na doplnění dokazování. Dále se ve vyjádření poukazuje na nutnost posuzovat napadené ustanovení v kontextu s ustanovením § 250j odst. 2 o. s. ř., kdy soud rozhoduje po jednání.
Ve vyjádření Ministerstva spravedlnosti se dále upozorňuje na to, že § 250f o. s. ř. se vztahuje nejen na případy jednoduché, ale i na případy, kdy napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů. Pokud jde o „jednoduchý případ“, podřazuje soudní praxe pod tento pojem i případy, kdy je naopak nepochybné, že skutkový stav orgánem veřejné správy správně zjištěn nebyl. Pokud jde o rušení rozhodnutí z důvodů jeho nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, řadí sem soudní praxe různorodé spektrum hmotněprávních a procesněprávních vad správních aktů, jimž je společné, že z nich nelze spolehlivě zjistit, zda a jak zasáhly do práv a povinností žalobců. Do skupiny nepřezkoumatelných rozhodnutí pro nedostatek důvodů pak soudní praxe zahrnuje především případy, kdy odůvodnění chybí, ačkoliv tuto náležitost v konkrétní věci procesní předpis stanoví, jakož i případy, kdy správní orgán mohl a měl užít volné úvahy, ale potřebná zjištění k této úvaze neprovedl.
Podle názoru Ministerstva spravedlnosti není smyslem § 250f o. s. ř. odnětí práva na veřejné projednání věci tam, kde může být přímá účast sporných stran jakkoliv ku prospěchu věci, ale účelem je omezit projednávání věci tam, kde je nepochybné, že jednání by bylo bezúčelné a nemohlo by mít žádný vliv na výsledek soudního řízení. Z tohoto pohledu proto lze toto ustanovení považovat za zákonnou výjimku ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy, aniž by bylo v rozporu s účelem práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny. Přitom je nepochybné, že systém správního soudnictví České republiky není v plném souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterou je Česká republika jako členský stát Rady Evropy vázána, neboť přezkum zákonnosti rozhodnutí správních orgánů obecnými soudy podle části páté o. s. ř. je nepostačující, pokud mu nepředchází rozhodování nezávislého a nestranného orgánu, který by měl pravomoc rozhodovat nejen z hlediska právního, ale i z hlediska skutkového. Řešení tohoto problému je však mimořádně náročné, souvisí s fungováním celé exekutivy, s její strukturou, s územním uspořádáním státu i s vymezením působnosti Nejvyššího správního soudu. Je tedy nesporné, že zrušení samotného ustanovení § 250f o. s. ř. by samo o sobě nevedlo k posílení zásad spravedlivého procesu ve správním soudnictví, ale vedlo by často pouze k formálním úkonům, které by však značně zatížily soudy. Ze všech těchto důvodů doporučuje Ministerstvo spravedlnosti pečlivě zvážit návrh senátu. V případě, že Ústavní soud dospěje k závěru o neústavnosti napadeného ustanovení, považuje Ministerstvo spravedlnosti za nezbytné poskytnout delší čas pro to, aby bylo možno vytvořit podmínky pro řádný výkon správního soudnictví.