1. Obecně k možnosti jednočinného souběhu až tří deliktů

Porušení závazkového práva je v českém právním prostředí posuzováno primárně instituty závazkového práva (například nicotnost, neplatnost absolutní nebo relativní, aktivace práv z odpovědnosti za vady, práva na odstoupení od smlouvy, práva na zaplacení smluvní pokuty, úroků z prodlení, vznik práva na náhradu škody, přechod nebezpečí škody na věci a řada dalších institutů). Tento přístup vyplývá ze skutečnosti, že smlouva zakládá relativní závazkový vztah s právními účinky toliko mezi smluvními stranami (inter partes), nezasahuje tedy do právních poměrů osob stojících mimo smluvní strany.¹

Kumulativní kvalifikace² porušení norem závazkového práva (závazkový delikt³ také jako správního deliktu nekalé obchodní praktiky a civilního deliktu nekalé soutěže je však možná a také vhodná. Je tomu tak zejména z důvodu možnosti přímého (či tzv. „bonusového“) uspokojení dotčeného spotřebitele, resp. té strany závazkového vztahu, jejíž práva byla jednáním (ev. opomenutím) druhé smluvní strany porušena (k tomu slouží zejména instituty závazkového práva a práva proti nekalé soutěži), a také souběžného sankcionování podnikatele orgánem veřejné správy ex offo (k tomu slouží právo proti nekalým obchodním praktikám).

Z uvedeného tedy vyplývá, že porušení norem závazkového práva ze strany podnikatele vůči spotřebiteli může být kvalifikováno jako civilní delikt (porušení norem závazkového práva a/nebo nekalá soutěž⁴ nebo správní delikt (nekalá obchodní praktika).⁵ Může se jednat o odpovědnost smluvní (porušení závazkového práva) i odpovědnost mimosmluvní (nekalá obchodní praktika, nekalá soutěž).

Situace, kdy určitý subjekt (zde podnikatel) svým jedním jednáním naplní více skutkových podstat podle různých právních norem,⁶ byť se tyto skutkové podstaty nacházejí dokonce v různých právních oblastech,⁷ představuje tzv. jednočinný souběh více deliktů.

Porušení norem závazkového práva může být žalováno separátně podle volby dotčené osoby, tedy výlučně normami práva závazkového, normami práva proti nekalým obchodním praktikám (zde se jedná ve vztahu k dozorovým orgánům o podnět, nikoliv žalobu spotřebitele) nebo právem proti nekalé soutěži. Limitem svobodné volby dotčené osoby ve vztahu k právní kvalifikaci je však věcná příslušnost soudu.

Porušení norem závazkového práva může představovat jednočinný souběh dvou deliktů – jednak civilního závazkového deliktu nekalé soutěže a současně jako správního deliktu nekalé obchodní praktiky (směřovala-li obchodní praktika vůči spotřebiteli), nebo civilního závazkového deliktu a civilního deliktu nekalé soutěže.

Porušení norem závazkového práva však může představovat také jednočinný souběh hned tří deliktů současně, tedy civilního závazkového deliktu, správního deliktu nekalé obchodní praktiky a civilního deliktu nekalé soutěže.

Jedním skutkem podnikatele tak může dojít k tzv. jednočinnému souběhu až tří deliktů v rámci různých právních předpisů – občanského zákoníku (závazkové právo, nekalá soutěž), zákona o ochraně spotřebitele (nekalá obchodní praktika), ale také zákona o regulaci reklamy (nekalá obchodní praktika). Zákon o regulaci reklamy se aplikuje na takové nekalé obchodní praktiky podnikatele, které jsou reklamou ve smyslu § 1 odst. 2 tohoto zákona⁸ a které ovlivnily spotřebitele tak, že s podnikatelem uzavřel smlouvu.

Jak uvádí D. Zavadová,⁹ „pokuta nijak nekonvaliduje vady spotřebitelské smlouvy způsobené použitím nekalé obchodní praktiky v konkrétním případě, ale ani vice versa není možné konstatovat, že v důsledku neplatnosti právního úkonu ztrácí příslušný správní orgán pravomoc uložit sankci podnikateli, který porušil zákaz použití nekalých praktik.“

Vyloučeno není ani souběžné naplnění znaků trestného činu. V případě porušení závazkového práva se v konkrétním případě může jednat například o trestný čin poškozování spotřebitele podle § 253 TrZ, trestný čin podvodu podle § 209 TrZ, trestný čin lichvy podle § 218 TrZ apod. V případě nekalé soutěže se může jednat o trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 TrZ (k tomu by došlo v případě, že by jednání podnikatele spočívající v porušení závazkového práva bylo kvalifikovatelné jako nekalá soutěž podle některé ze zvláštních skutkových podstat podle § 2977 až 2986 ObčZ, nikoliv tedy toliko podle generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 ObčZ).¹⁰ Uvedený souběh s trestněprávní úpravou by se neuplatnil při kvalifikaci jednání podnikatele jako nekalé obchodní praktiky, neboť totožné jednání nelze považovat současně za trestný čin i přestupek. Na rozdíl od nekalosoutěžního jednání postihnutelného podle občanského zákoníku je jedním z předpokladů naplnění znaků trestného činu podle § 248 TrZ úmysl pachatele (srov․ § 13 odst. 2 TrZ). V tomto kontextu však nelze opomenout zásadu subsidiarity trestní represe, podle níž platí, že „ochrana právních vztahů, které mají původ v oblasti soukromého práva, má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení civilněprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost“.¹¹ Trestněprávní otázky však zůstanou mimo předmět zájmu tohoto příspěvku.

V současné době není dostupné takové rozhodnutí některého z vyšších soudů, které by se vyjádřilo k možnosti souběhu zkoumaných tří deliktů výslovně. Tuto přípustnost lze dovodit z přípustnosti souběhu v souvisejících oblastech (podle judikatury a odborné literatury).

K možnosti, ale také samotné účelnosti kumulativního souběhu kvalifikace určitého jednání podle více právních předpisů souvisejících s ochranou spotřebitele se vyjádřil i Nejvyšší správní soud¹² (v posuzovaném případě se jednalo o souběh práva proti nekalé soutěži a veřejnoprávní regulace reklamy): „Pokud by pro ochranu spotřebitele postačoval soukromoprávní zákaz nekalé soutěže obsažený v § 44 až 52 obchodního zákoníku, respektive nyní v § 2976 a násl. nového občanského zákoníku, pak by opět nebyl důvod pro samostatnou veřejnoprávní úpravu reklamy obsaženou právě v zákoně o regulaci reklamy. Tak tomu ovšem není a mohou existovat i případy, kdy určitá reklama bude souladná se soukromoprávní úpravou nekalé soutěže, přesto se však bude jednat o reklamu zakázanou zákonem o regulaci reklamy.“

V jiné věci se Nejvyšší správní soud¹³ zabýval otázkou možné kumulativní kvalifikace určitého jednání jako klamavé reklamy (neposuzoval však otázku možného souběžného postihu z pohledu sankčního aparátu), která je upravena jak v zákoně o ochraně spotřebitele (klamavá obchodní praktika), tak v obchodním zákoníku (nekalá soutěž v podobě klamavé reklamy; dnes upraveno v § 2977 ObčZ). „Jmenované zákony uvádějí v generálních klauzulích odlišná kritéria pro posouzení nekalé soutěže a nekalých obchodních praktik, nicméně klamavost reklamy podle obchodního zákoníku a obchodní praktiky dle zákona o ochraně spotřebitele jsou svojí podstatou velmi podobné. V obou případech se může jednat i o nepravdivý údaj, který vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit, může uvést spotřebitele v omyl. Proto by v uvedených typech případů k odlišnému hodnocení téhož jednání soudy v občanskoprávním řízení a správními orgány a soudy ve správním soudnictví mělo docházet spíše výjimečně. Jedna větev soudní moci by měla v každém případě reflektovat, že druhá z nich již totéž konkrétní jednání, které mělo mít povahu klamavé reklamy, resp. klamavé obchodní praktiky, dříve posuzovala, a s tímto dřívějším posouzením by se měla tak či onak vypořádat – ztotožnit se s ním, anebo nikoli, avšak vždy přezkoumatelně vysvětlit své důvody pro ten či onen závěr [zvýraznila aut.].“

Pro možnost souběžné kvalifikace určitého jednání jako deliktu nekalé soutěže a závazkového deliktu (a nároků z těchto deliktů vyplývajících) svědčí také absentující obdoba § 1925 ObčZ, která řeší prioritu nároků z odpovědnosti za vady ve vztahu k nároku na náhradu škody („Právo z vadného plnění nevylučuje právo na náhradu škody; čeho však lze dosáhnout uplatněním práva z vadného plnění, toho se nelze domáhat z jiného právního důvodu.“). Pokud by zákonodárce zamýšlel souběh nekalé soutěže a závazkového práva omezit, jak učinil u náhrady škody a práv z odpovědnosti za vady, zakotvil by zřejmě takové ustanovení do zákona.¹⁴ Zákonodárce však ještě více podpořil úvahy o možném jednočinném souběhu více deliktů (zde soutěžních) a nároků dotčených subjektů výslovným zakotvením § 2990 ObčZ, podle něhož může osoba, jejíž právo bylo ohroženo nebo porušeno nedovoleným omezením soutěže, mít stejná práva, jaká vyplývají z § 2988 ObčZ upravujícího právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži.

Ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem je při porušení smlouvy podnikatelem v praxi pravděpodobnější kvalifikace a postih takového jednání jako závazkového deliktu, přičemž k tomu stále častěji přistupuje také postih jako nekalé obchodní praktiky (byť vyloučena není kvalifikace jednání jako nekalosoutěžního).

Ve vztazích mezi dvěma podnikateli je při porušení smlouvy jednou smluvní stranou v praxi nejpravděpodobnější kvalifikace a postih takového jednání jako závazkového deliktu; postih prostřednictvím práva proti nekalé soutěži není vyloučen, ale zatím je v českém právním prostředí (na rozdíl od Německa či Rakouska) spíše výjimečný.

Německý přístup vhodně shrnuje K.-N. Peifer:¹⁵ Není pochyb o tom, že závazkové právo poskytuje všechny potřebné prostředky nápravy k řešení individuálních požadavků některé (obou) smluvní strany. Ale tyto prostředky jsou nepoužitelné, pokud je jejich uplatňování pro tyto smluvní strany příliš zatěžující. Právo proti nekalé soutěži by bylo použitelné v případě, že by porušení smlouvy bylo shledáno také nekalou obchodní praktikou. Právo proti nekalým obchodním praktikám (nekalé soutěži) a smluvní právo, zejména pravidla týkající se záruk a jiných porušení povinností, sledují paralelní funkce. Zatímco smluvní odpovědnostní standardy směřují k rozdělení rizik mezi stranami, právo proti nekalým obchodním praktikám chrání zákazníky před tržními rozhodnutími, která jsou činěna na základě nedostatečných informací (klamavé praktiky) nebo pod nepatřičným ovlivňováním (agresivní praktiky). Obě právní oblasti proto mají v úmyslu zlepšit tržní chování spotřebitelů informovanými rozhodnutími. Německé právo vytvořilo rozhraní mezi nekalou soutěží a smluvním právem. Soutěž končí uzavřením smlouvy a stejně tak právo proti nekalé soutěži. Směrnice 2005/29/ES se odklonila od této časové schématické linie, když se aplikuje na obchodní praktiky podnikatele před uzavíráním smlouvy, během jejího uzavírání i poté. Právo nekalých obchodních praktik neumožňuje spotřebitelům uspokojit individuální nároky vyplývající z nekalého chování podnikatele, které předcházelo uzavření smlouvy, nebo z porušení smlouvy. Individuální nároky spotřebitelů a sankce za nekalé obchodní praktiky jsou tak vzájemně odděleny.

I britský přístup připouští, že je zřejmé, že porušení soutěžních pravidel může představovat také porušení smluvního práva nebo práva občanskoprávních deliktů.¹⁶ Závazkové právo slouží ke kontrole závazkových vztahů podnikatele a spotřebitele (tzv. B2C vztahy), smluv, u kterých spotřebitel nemá žádnou nebo má jen zanedbatelnou možnost ovlivnit smluvní podmínky (tzv. smlouvy uzavírané adhezním způsobem), a tzv. e-kontraktů.¹⁷ Nekalé obchodní praktiky mohou vést ke vzniku individuálního nároku spotřebitele na náhradu újmy způsobené porušením smluvní nebo mimosmluvní povinnosti.^18,19

Jakkoliv z výše uvedeného vyplývá, že kumulativní postih podnikatele při porušení závazkového práva také normami práva proti nekalým obchodním praktikám (je-li dotčenou osobou spotřebitel) a práva proti nekalé soutěži je možný, varuji před přístupem, kdy by každé porušení norem závazkového práva bylo shledáváno také právně závadným jako nekalá obchodní praktika a/nebo nekalá soutěž.

2. Základní otázky aktivní legitimace ve sporech ze závazkového deliktu

Při porušení smlouvy uzavřené s podnikatelem se může druhá smluvní strana (spotřebitel nebo jiná osoba v postavení smluvní strany) domáhat po podnikateli některého z nároků vyplývajících z právní úpravy prodlení dlužníka (§ 1968 a násl. ObčZ), odstoupení od smlouvy z jiných důvodu než prodlení (§ 2001 a násl. ObčZ), odpovědnosti za vady (obecně viz § 1914 a násl. ObčZ, konkrétně v závislosti na smluvním typu), náhrady újmy²⁰ (§ 2894 a násl. ObčZ) a řady dalších reparačních (např. bezdůvodné obohacení), satisfakčních (např. dodání náhradního zboží), sankčních (např. úroky z prodlení při nevrácení kupní ceny po odstoupení od smlouvy) a jiných prostředků.

V případě, že podnikatel nebude plnit dobrovolně, co mu ukládá smlouva nebo zákon, může se spotřebitel obrátit na orgán mimosoudního řešení sporu (viz § 20d a násl. OchSpotř). To platí pouze v případě řešení spotřebitelského sporu z kupní smlouvy nebo ze smlouvy o poskytování služeb (výjimku tvoří smlouvy podle § 20d OchSpotř). Pokud tak spotřebitel neučiní nebo nebude uspokojen, musí se obrátit se svým nárokem (žalobou) na civilní soud – učinit tak může sám, prostřednictvím svého zástupce dle § 25 OSŘ (typicky advokáta), nebo prostřednictvím sdružení či profesní organizace mající zájem na ochraně spotřebitele podle § 25 OchSpotř.²¹ Pokud by dotčenou osobou nebyl spotřebitel, ale jiná osoba (například podnikatel nebo právnická osoba), přichází v úvahu podání žaloby u civilního soudu (mimosoudní řešení sporu podle § 20d a násl. OchSpotř nepřichází v úvahu, stejně jako možnost zastoupení právnickou osobou mající zájem na ochraně spotřebitele podle § 25 OchSpotř).

K.-N. Peifer²² poukazuje na skutečnost, že hlavní problémy řešení konfliktu mezi smluvním právem a právem proti nekalé soutěži v německé právní úpravě (což je ale plně použitelné i na českou právní oblast) ústí zejména z následujících nedostatků:

3. Základní otázky aktivní legitimace ve sporech z deliktu nekalé obchodní praktiky

Osobou, která může podat podnět orgánu dozoru nad nekalými obchodními praktikami, může být podle § 42 správního řádu kdokoliv. Kromě přijímání podnětů mají dozorové orgány povinnost samy aktivně vyhledávat případy porušení právních předpisů a činit v mezích své působnosti veškerá opatření zamezující porušování ustanovení zákona o ochraně spotřebitele (v posuzovaném případě ustanovení regulujících nekalé obchodní praktiky).

Určité jednání podnikatele však bude nekalou obchodní praktikou toliko tehdy, bude-li praktika podnikatele směřovat vůči spotřebiteli (nikoliv vůči jiné osobě, byť by tato osoba byla v pozici slabší smluvní strany).

V případě, že podnikatel nebude plnit dobrovolně, co mu ukládá smlouva nebo zákon, či vznikne mezi spotřebitelem a podnikatelem jiný spor (například z neuznané reklamace), může se spotřebitel do jednoho roku od vzniku sporu obrátit na orgán mimosoudního řešení sporu dle § 20e OchSpotř. Bez ohledu na to, zda spotřebitel podal, či nepodal podnět k mimosoudnímu řešení, může spotřebitel podat podnět orgánu dozoru.²³ Podnět může podle § 26 OchSpotř podat také sdružení či profesní organizace mající zájem na ochraně spotřebitele podle § 25 OchSpotř. Orgány veřejné správy, které tyto podněty obdrží, jsou povinny informovat sdružení nebo profesní organizace, jež mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitele, o jejich vyřízení bez zbytečného odkladu, nejpozději však do dvou měsíců od obdržení podnětu.

Pokud orgán dozoru nebude po tomto podnětu činný, má spotřebitel možnost užít prostředky ochrany proti nečinnosti podle § 80 správního řádu či podle § 79 a násl. soudního řádu správního.

Podnikateli může být udělena veřejnoprávní sankce za správní delikt nekalé obchodní praktiky ze strany dozorového orgánu podle zákona o ochraně spotřebitele²⁴ spočívající v závazném pokynu k odstranění zjištěných nedostatků nebo udělení pokuty v maximální výši pěti milionů korun českých [srov. § 23a a § 24 odst. 1 písm. a) OchSpotř]. Odpovědnost podnikatele je založena na objektivním principu.²⁵ Postih za nekalé obchodní praktiky v návaznosti na směrnici 2005/29/ES je sice v kompetenci jednotlivých členských států Evropské unie, tyto sankce by však podle článku 13 směrnice 2005/29/ES měly být „účinné, přiměřené a odrazující“.

V praxi fungují jak podněty ze strany spotřebitelů, tak vlastní vyhledávací činnost dozorových orgánů.

4. Základní otázky aktivní legitimace ve sporech z deliktu nekalé soutěže

Ve sporech z nekalé soutěže (pro porušení závazkového práva) může být osobou aktivně legitimovanou spotřebitel, ale také soutěžitel, jiná dotčená osoba nebo právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků. Tento relativně široký výčet aktivně legitimovaných osob z nekalé soutěže umožňuje podat žalobu také osobě, která není přímo smluvní stranou smlouvy, která byla jednáním druhé smluvní strany porušena (typicky v případě právnické osoby oprávněné hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků) – právo proti nekalé soutěži umožňuje tzv. kolektivní preventivní ochranu.²⁶ Jinou otázkou je praktická nefunkčnost takového způsobu obrany v České republiky.

Podle § 2988 ObčZ platí: „Osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody²⁷ a vydání bezdůvodného obohacení.“

Osoba dotčená nekalou soutěží si tak může zvolit ze zákonného výčtu nároků, jaký shledává odůvodněným (při dodržení mezí stanovených § 2989 odst. 1 ObčZ ve vztahu k právnickým osobám oprávněným hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků) a jehož prostřednictvím dosáhne uspokojení, přičemž může po žalovaném (rušiteli) požadovat některý z nároků nebo kumulativně hned několik nároků (případně všechny, samozřejmě za předpokladu naplnění podmínek pro jejich přiznání) uvedených v § 2988 ObčZ. Zda bude konkrétní právní prostředek ochrany dle § 2988 ObčZ přiznán, tedy zda se jedná o nekalosoutěžní jednání a zda je ten který nárok důvodný, samozřejmě záleží na posouzení soudu v konkrétním případě.

Jak správně upozorňuje P. Hajn, „právní sankce proti nekalému soutěžnímu jednání výlučně mezi soutěžiteli, obchodníky (na rozdíl od jednání zaměřeného výlučně, event. též vůči spotřebitelům) nemají být natolik důrazné, aby odrazovaly od hledání nových marketingových postupů a potlačovaly některé přirozené a užitečné rysy hospodářského soupeření (běžné soutěžní lákání; inovace cestou částečné imitace; přiměřenou míru agresivity)“.²⁸ Na druhou stranu by měly být natolik efektivní, aby potlačovaly jednání, které může být způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, a aby se toto jednání nestalo běžně akceptovatelným.

Je-li v nekalé soutěži žalobcem spotřebitel a uplatní-li právo, aby se rušitel zdržel nekalé soutěže nebo aby odstranil závadný stav, a jde-li o některý případ stanovený v § 2976 až 2981 ObčZ nebo v § 2987 ObčZ, musí rušitel prokázat, že se nekalé soutěže nedopustil. Uplatní-li spotřebitel právo na náhradu škody, musí rušitel prokázat, že škoda nebyla způsobena nekalou soutěží (jak vyplývá z § 2989 odst. 2 ObčZ). Jedná se o zákonné obrácení důkazního břemene ve prospěch spotřebitele (ale nikoliv jiného zákazníka).

V České republice však ani přes zjednodušenou žalobní situaci ve prospěch spotřebitele není běžné, aby spotřebitel podal žalobu pro nekalosoutěžní jednání.²⁹ Spotřebitele od podáni žaloby odrazuje zejména zdlouhavost a nákladnost celého soudního procesu. Jediný případ, který se dostal až k rozhodnutí Nejvyšším soudem (rozhodnutí ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2749/2008), byl následující případ: Žalobce jako spotřebitel na základě inzerátu žalované, která nabízela zpětný leasing motorových vozidel s následnou možností výpovědi uzavřené leasingové smlouvy leasingovým nájemcem i bez udání důvodu, prodal svůj osobní automobil žalované. Žalobce neuzavřel leasingovou smlouvu o leasingu předmětného osobního automobilu s žalovanou, ale s leasingovou společností, které žalovaná osobní automobil předtím prodala. Žalobce se tak domáhal náhrady hmotné i nehmotné újmy, která mu měla vzniknout tím, že žalovaná uveřejnila nepravdivé skutečnosti o poskytovaných finančních službách, neboť leasingové všeobecné obchodní podmínky neumožňovaly předčasné ukončení smlouvy. Žalobce však potvrdil, že si tyto všeobecné obchodní podmínky před uzavřením smlouvy nepřečetl. Soud prvního stupně i soud odvolací tuto skutečnost (nepřečtení obchodních podmínek) přičetly k tíži žalobce, který si měl úpravu nevyhovující podmínky vyžádat. Oba soudy tak uzavřely, že jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, a nejednalo se tak o jednání nekalosoutěžní.

Nejvyšší soud v dané věci konstatoval, že „není naplněna podmínka rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže, neboť žalobce netvrdil a ani neprokazoval, že žalovaná s ním odmítla uzavřít leasingovou smlouvu v takové podobě, jakou očekával podle znění jejího inzerátu. Pouze v případě, že by žalobce trval na uzavření leasingové smlouvy s žalovanou podle znění inzerátu a že by žalovaná s ním tuto smlouvu odmítla uzavřít, mohlo by se uvažovat o nepravdivosti nebo neúplnosti šířených údajů či o jejich klamavosti a současně i o rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže. Pokud žalobce v řízení prokázal výhradně tu skutečnost, že leasingová smlouva, kterou sám dobrovolně uzavřel prostřednictvím žalovaného s leasingovou společností, je smlouvou jinou (smlouvou s jiným obsahem), své nároky pak spojil výhradně s újmou, která mu údajně vznikla v souvislosti s uzavřením této jeho smlouvy jiného znění, a nikoliv odmítnutím žalované uzavřít s žalobcem smlouvu v inzerované podobě. Žalobce, přestože jednal se znalostí inzerátu žalované, sám přerušil příčinnou souvislost dalších právních skutečností s jednáním žalované tím, že uzavřel leasingovou smlouvu s třetí osobou, leasingovou společností (tj. smlouvu jinou, s jinými závazky účastníků tohoto závazkového vztahu), a nikoliv smlouvu s žalovanou.“ V tomto jediném konkrétním případě tedy spotřebitel nebyl úspěšný.

V České republice nejsou příliš aktivní ani úspěšné ani případy, kdy ve věcech nekalé soutěže žaluje právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků. Ta může ze zákona (srov. § 2989 odst. 1 ObčZ) podat žalobu pouze u skutkových podstat § 2976 až 2981 a § 2986 a 2987 ObčZ (tedy u nekalé soutěže podle generální klauzule, u skutkové podstaty klamavé reklamy, klamavého označení zboží a služeb, srovnávací reklamy, vyvolání nebezpečí záměny, dotěrného obtěžování a ohrožení zdraví a životního prostředí) – toto omezení je výslovně stanoveno v § 2989 odst. 1 ObčZ.³⁰

Naznačený problém však není specifický pouze pro Českou republiku, ale pro celou Evropskou unii. „Podle průzkumu právního postavení spotřebitelů provedeného Evropskou komisí pouze 16 procent spotřebitelů, kteří se setkali s problémy, se s žádostí o nápravu obrátilo na sdružení spotřebitelů nebo na příslušné úřady.“³¹ To platí i přesto, že například v Rakousku, Německu a Slovinsku existují tzv. „stálá“ sdružení na ochranu spotřebitele³² (na rozdíl od například českých sdružení na ochranu spotřebitele, u nichž neexistuje povinnost vzniku ani trvání či aktivity).

Například ve Francii jsou však podněty ze strany spotřebitelských sdružení považovány za velmi účinné. Udělované sankce však mají spíše preventivní charakter, kompenzace za potenciální vznik kolektivní újmy jsou však symbolické a nejsou uspokojeni konkrétní poškození spotřebitelé.³³

5. Některé praktické otázky souběhu nároků při jednočinném souběhu více deliktů

V případě jednočinného souběhu více deliktů (závazkového, nekalé obchodní praktiky, nekalé soutěže) si může aktivně legitimovaná osoba vybrat, který z nároků bude v řízení požadovat (není nucena k prioritnímu postupu v rámci určitého řízení ani k volbě určitého nároku).

Je také možné požadovat souběžně v různých řízeních různé nároky, byť například podobného (finančního) charakteru: například v rámci správního řízení ve věci nekalé obchodní praktiky může být podnikateli udělena pokuta, v řízení o nekalosoutěžním jednání se spotřebitel může domoci přiměřeného zadostiučinění v penězích (či v nepeněžité formě) a v rámci řízení ve věci nároku z porušené smlouvy se může spotřebitel domoci vrácení zaplacené kupní ceny či náhrady škody v penězích. Takový souběh je sice možný, avšak v praxi nebude častý, a to jak z důvodů časových, tak finančních (z pohledu aktivně legitimovaného spotřebitele).

Z povahy věci bude vyloučeno požadovat zdržovací nárok (nekalá soutěž), pokud již byl ve správním řízení udělen dozorovým orgánem závazný pokyn k odstranění zjištěných nedostatků. Zdržovací nárok by měl smysl pouze v případě, že by zjištěné nedostatky podnikatel v době rozhodování soudu o tomto nároku neodstranil, ev. by v budoucnu hrozilo opakování takového závadného jednání podnikatele.³⁴

Aktivně legitimovaná osoba také neuspěje tehdy, pokud bude požadovat nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení ze stejných důvodů v řízení o porušení závazkového práva i ve sporu z nekalé soutěže (půjde-li o oddělená řízení).

Není vyloučeno, aby správní orgán udělil podnikateli veřejnoprávní sankci za nekalou obchodní praktiku a spotřebitel požadoval rovněž kumulativně všechny nároky z nekalé soutěže (pokud by namísto něj podala žalobu právnická osoba oprávněná hájit jeho zájmy, mohla by však požadovat pouze nárok na zdržení se závadného jednání a odstranění závadného stavu, jak vyplývá z § 2989 odst. 1 ObčZ).

Vyloučen může být souběžný požadavek na odstranění závadného stavu (nekalá soutěž) a na náhradu škody (újmy) relutárním způsobem. Na první pohled tyto nároky uspokojují zcela odlišné situace, nicméně odstranění závadného stavu může směřovat například k likvidaci závadných obalů, reklamních letáků, vyvolaných záměn v označení apod., což je de facto odstranění vzniklé újmy uvedením v předešlý stav. Stejným způsobem se podle § 2951 odst. 1 ObčZ primárně hradí také vzniklá újma, kde je prioritním způsobem relutární způsob náhrady újmy a až sekundárně a za zákonných podmínek nastupuje náhrada újmy v penězích (srov. „škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích“). Mám tedy za to, že oba nároky se mohou v konkrétním případě vylučovat, a to v případě, že by bylo v případě obou nároků požadováno uvedení do předešlého stavu, resp. odstranění závadného stavu.

Další otázkou je možnost souběhu nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění a veřejnoprávní sankce v podobě pokuty.

Přiměřené zadostiučinění plní funkci jak individuální, tak generální prevence. To vyplývá ze samotné podstaty tohoto institutu, ale také z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze:³⁵ „Smyslem zadostiučinění na jedné straně je vyrovnání újmy postiženého, ale na druhé straně jde také o určitou soukromoprávní sankci, postihující toho, kdo závadně jednal, a odrazující jej od opakování závadného jednání. Finančním zadostiučiněním – jsou-li dány podmínky pro jeho poskytnutí – je plnění i jeho funkce preventivní, jeho přiznáním rovněž je dáno najevo, že nekalá soutěž se ‚nevyplácí‘ a dobré mravy soutěže je třeba respektovat.“ Přiměřené zadostiučinění se svojí funkcí přibližuje v podstatě veřejnoprávní pokutě. Otázkou tak je, zda je možné uložit podnikateli za nekalou obchodní praktiku pokutu v rámci správního řízení a současně či následně přiznat dotčenému spotřebiteli přiměřené zadostiučinění v rámci civilního řízení o nekalé soutěži.

Domnívám se, že uvedený souběh přiměřeného zadostiučinění a pokuty možný je. Pokuta plní zejména funkci represivní, sankční, kdežto institut přiměřeného zadostiučinění (jak již z názvu tohoto institutu vyplývá) plní primárně funkci satisfakční, umožňující dotčené osobě nabýt určité formy zadostiučinění za spáchaný delikt nekalé soutěže. Přístup spočívající ve výlučné aplikaci jedné či druhé sankce by byl nepřijatelný.

Uvedený závěr potvrzuje také rozhodnutí Nejvyššího soudu, který konstatoval: „Sankce za porušení veřejnoprávní normy (pokuta uložená Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže za zneužití dominantního postavení) představuje trest delikventovi za to, že se dopustil správního deliktu. Postihuje tak materiální sféru delikventovu, nijak se ovšem neprojevuje v materiální sféře poškozeného. Jednání žalované v rozporu se zákonem o ochraně hospodářské soutěže mohlo pouze omezit hospodářské soutěže, ale také současně mohlo způsobit újmu jednotlivému subjektu do té míry, že je spravedlivé dotyčnému subjektu přiznat přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění je nárokem soukromoprávním, který se, odlišně od pokuty za správní delikt, projevuje přímo v materiální sféře poškozeného. Pokuta žalovanou zaplacená státu je příjmem státního rozpočtu, ale nijak nereparuje stav věci, který se negativně projevil u konkrétního subjektu…. Přiměřené zadostiučinění se musí pověřovat ve vztahu k důsledku, který se jednáním dominanta projevil u poškozeného; tu není místa zohledňovat jiné dominantovo plnění, které mu bylo uloženo Úřadem jako veřejnoprávní sankce za správní delikt. Žalovaná tedy v daném případě má uložena dvě zcela odlišná plnění: 1) sankci uloženou Úřadem a 2) povinnost zaplatit přiměřené zadostiučinění žalobkyni uloženou soudem. Pouze druhé plnění se projevuje v materiální sféře poškozeného; pak je namístě zohledňovat pouze důsledky jednání ve vztahu k poškozenému, a nikoli to, oč byla materiální sféra delikventa ochuzena již zaplacenou pokutou.“ Nejvyšší soud tak výslovně připustil odlišné funkce pokuty uložené správním orgánem za správní delikt a přiměřeného zadostiučinění uloženého v rámci civilního řízení před soudem, čímž také akceptoval možnost jednočinného souběhu obou deliktů – soukromoprávního i veřejnoprávního.

Praktický může být postup, kdy se na základě pravomocného rozhodnutí, z něhož bude patrné, že podnikatel porušil normy závazkového práva, bude následně dotčená osoba domáhat některého z nároků z nekalé soutěže.

6. Rozdíly v promlčení nároků v oblasti práva závazkového, práva proti nekalým obchodním praktikám a práva proti nekalé soutěži

Osoba dotčená jednočinným souběhem zkoumaných deliktů by měla při rozhodování o způsobu svého uspokojení zvážit také odlišnosti týkající se promlčení jednotlivých nároků.

a) Promlčení nároků v oblasti závazkového práva

Promlčení nároků v oblasti závazkového práva podléhá právnímu režimu podle § 609 až 653 ObčZ.

Obecná promlčecí lhůta činí tři roky (srov. § 629 odst. 1 ObčZ). Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (srov. § 629 odst. 2 ObčZ).

Jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (srov. § 619 odst. 1 ObčZ).

Ve speciálních případech bude záležet na konkrétním žalovaném nároku, přičemž nejčastěji bude v praxi zřejmě přicházet v úvahu nárok na náhradu škody či na vydání bezdůvodného obohacení (typicky u nároku na vrácení zaplacené ceny po odstoupení od smlouvy).

Nárok na náhradu škody podléhá promlčení v promlčecí lhůtě tří let (§ 629 odst. 1 ObčZ), nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda vznikla (§ 636 odst. 1 ObčZ). Byla-li škoda způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy ke škodě došlo (§ 636 odst. 2 ObčZ).

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení podléhá promlčení ve stejných lhůtách jako nárok na náhradu škody, tedy v promlčecí lhůtě tří let (§ 629 odst. 1 ObčZ), nejpozději za deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (§ 638 odst. 1 ObčZ). Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně, promlčí se právo na jeho vydání nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (§ 638 odst. 2 ObčZ).

b) Promlčení odpovědnosti v oblasti práva proti nekalým obchodním praktikám

V souvislosti s reformou správního trestání lze nově o promlčení hovořit i v případě nekalých obchodních praktik a správních trestů za ně udělovaných.

Zánik odpovědnosti promlčením za tento přestupek podléhá obecnému režimu zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Délka promlčecí lhůty činí tři roky, a to s ohledem na horní hranici 5 000 000 Kč v případě sazby pokuty za přestupek nekalé obchodní praktiky [srov. § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich]. Ačkoliv zákon dobu označuje jako promlčecí, terminologicky jde fakticky o dobu prekluzivní, neboť se k ní přihlíží z úřední povinnosti a jejím uplynutím odpovědnost za přestupek zaniká.

Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku, přičemž tím se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán (srov. § 31 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). Výslovně je pak stanoven počátek v případě pokračujícího, hromadného a trvajícího přestupku, obecně je tímto dnem den následující po dni, kdy došlo k poslednímu (dílčímu) útoku či odstranění protiprávního stavu.

Kromě stavění doby zákon nově upravuje i její přerušení (zejména zahájením řízení o přestupku či vydáním rozhodnutí o něm), v případě přerušení doba počíná v případě přestupku nekalé obchodní praktiky běžet od počátku v objektivní době pět let (srov. § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).

c) Promlčení nároků vyplývajících z právní úpravy nekalé soutěže

Při posuzování promlčitelnosti jednotlivých nároků osoby aktivně legitimované ve sporech z nekalé soutěže je nutno zvažovat každý z nároků samostatně.

Nárok na zdržení se závadného (nekalosoutěžního) jednání se nepromlčuje. Vyplývá to z § 611 ObčZ, podle něhož se „promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem; jiná práva se promlčují, pokud to zákon stanoví“. Nárok zdržovací nelze považovat za nárok majetkové povahy, byť velmi vzdáleně lze majetkovou povahu v některých případech dovodit (např. při zdržení se dalšího vysílání určité nákladné reklamní kampaně).

Nárok na odstranění závadného (nekalosoutěžního) stavu se nepromlčuje. Vyplývá to rovněž z výše citovaného § 611 ObčZ.

Otázka promlčení nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění se dělí v návaznosti na konkrétní podobu tohoto nároku, tedy zda se jedná o přiměřené zadostiučinění v penězích a v nepeněžní podobě.

Nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích podléhá promlčení,³⁶ a to v promlčecí lhůtě tří let (§ 629 odst. 1 ObčZ), nejpozději za deset let ode dne, kdy újma vznikla (§ 636 odst. 1 ObčZ). Byla-li újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy k újmě došlo (§ 636 odst. 2 ObčZ).

Nárok na přiměřené zadostiučinění v nepeněžité formě naopak promlčení nepodléhá, neboť se nejedná o právo majetkové povahy (jak vyplývá z § 611 ObčZ).

Nárok na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí ve stejných lhůtách, jak bylo uvedeno v bodě 1.

7. Závěrem k hmotněprávním aspektům jednočinného souběhu až tří deliktů

Porušením norem závazkového práva podnikatelem může dojít k naplnění závazkového deliktu (civilní delikt), ale také deliktu nekalé obchodní praktiky (správní delikt; to platí pouze za předpokladu, že obchodní praktika směřovala vůči spotřebiteli) a/nebo deliktu nekalé soutěže (civilní delikt).

Jedním skutkem podnikatele tak může dojít k tzv. jednočinnému souběhu až tří deliktů v rámci různých právních předpisů – občanského zákoníku (závazkové právo, nekalá soutěž), zákona o ochraně spotřebitele (nekalá obchodní praktika), ale také zákona o regulaci reklamy (nekalá obchodní praktika). V úvahu přichází také trestněprávní rovina porušení závazkového práva podnikatelem, takové posouzení však bude v praxi spíše výjimečné.

Kumulativní kvalifikace určitého jednání podnikatele jako více deliktů podle více právních předpisů je tedy možná a z pohledu míry uspokojení spotřebitele v konkrétním případě také žádoucí. Nelze však přistoupit k automatické kvalifikaci každého porušení norem závazkového práva podnikatelem také jako nekalé obchodní praktiky (v případě dotčeného spotřebitele) a/nebo nekalé soutěže.

Odlišná je aktivní legitimace v případě vymáhání nároků prostřednictvím práva závazkového (dotčená smluvní strana), práva proti nekalým obchodním praktikám (jakákoliv osoba, pokud řízení nezahájil ex offo dozorový orgán) a práva proti nekalé soutěži (spotřebitel, soutěžitel, právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků a jiná dotčená osoba).

Rozdíly jsou také v nárocích, které může aktivně legitimovaná osoba požadovat – v závazkovém právu závisí na konkrétní situaci, tedy zda se bude spotřebitel domáhat vrácení zaplacené kupní ceny, plnění podnikatele, náhrady škody apod. V právu proti nekalé soutěži může aktivně legitimovaná osoba volit mezi nárokem na zdržení se závadného jednání, odstranění závadného stavu, přiznání přiměřeného zadostiučinění, náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. U přestupku nekalé obchodní praktiky nelze hovořit o „nárocích“ tak, jak bylo uvedeno výše, ale spíše o sankcích, přičemž orgán dozoru může podnikateli uložit závazný pokyn k odstranění zjištěných nedostatků nebo udělit pokutu až ve výši pěti milionů korun českých.

V případě aktivní legitimace určité osoby ve všech zmíněných oblastech, svědčí-li této osobě všechny v úvahu přicházející nároky, musí tato osoba zvažovat, zda si jednotlivé nároky vzájemně nekonkurují. Vylučují se zejména v případě nároku na zdržení se závadného jednání (nekalá soutěž) a závazného pokynu k odstranění zjištěných nedostatků (nekalá obchodní praktika), u nároku na náhradu škody (v právu závazkovém i u nekalé soutěže) a u nároku na náhradu škody a odstranění závadného stavu (v případě, že bude u nároku na náhradu škody požadováno uvedení v předešlý stav). V některých případech bude možné uspokojit se vybraným nárokem v rámci jednoho řízení (např. nárok na přiměřené zadostiučinění v rámci nekalé soutěže) a další nárok požadovat v jiném řízení (např. na dodání zboží podle smlouvy v rámci závazkového práva). Nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích (nekalá soutěž) a veřejnoprávní pokuta (nekalá obchodní praktika) se vzájemně nevylučují.

Nestejné je u jednotlivých nároků (sankcí) také promlčení, přičemž konkrétní promlčecí lhůta je závislá na žalovaném nároku. Specifická úprava promlčení pak dopadá na přestupek nekalé obchodní praktiky.

1. Jednočinný souběh více deliktů a zásada „ne bis in idem“

Jak vyplynulo z první části příspěvku, jedním skutkem se může podnikatel dopustit deliktů jak podle civilního práva (závazkový delikt a delikt nekalé soutěže), tak podle práva veřejného (správní delikt nekalé obchodní praktiky).

Jak uvádí J. Bejček,³⁷ „souběh veřejnoprávního a soukromoprávního postihu určitého jednání se nevylučuje. Veřejnoprávní delikt (a navazující sankce) není předpokladem pro kvalifikaci určitého jednání jako deliktu soukromoprávního a naopak“. To ostatně vyplývá také z § 1 odst. 1 ObčZ, podle něhož je uplatňování soukromého a veřejného práva na sobě nezávislé.

Z. Husták zdůrazňuje: „Omezením veřejnoprávních sankcí však je, že jejich uložením zpravidla nedochází k poskytnutí příslušné kompenzace, restituce či zadostiučinění zákazníkům poskytovatelů investičních služeb. Pro jejich zajištění je nutno uplatnit příslušné odpovědnostní a sankční instituty soukromého práva… Je tedy možné, aby porušení určité právní povinnosti bylo postiženo sankcemi ve více právních odvětvích.“³⁸

Na vhodnost kombinace ukládání soukromoprávních i veřejnoprávních sankcí za konkrétní nekalé jednání poukazuje také D. Poelzig,³⁹ podle něhož nevýhody jednoho systému vymáhání právních norem mohou kompenzovat výhody toho druhého.

Jednočinný souběh nelze zaměňovat s procesněprávní zásadou „ne bis in idem“. Tato zásada „je jednou ze základních zásad jakéhokoli právního procesu, garantující, že o již jednou pravomocně rozhodnuté věci nesmí být znovu rozhodováno“.⁴⁰ Podle uvedené zásady a jejího specifického uplatnění v trestním řízení⁴¹ platí, že nikdo nemůže být stíhán ani potrestán za tentýž skutek (totožnost skutku) vícekrát na základě téhož zákonného ustanovení nebo na základě více ustanovení, která však chrání totožný veřejný zájem.⁴² S touto zásadou úzce souvisí materiální právní moc rozhodnutí, jejímž nabytím vzniká překážka „rei iudicatae“ neboli překážka věci rozhodnuté.⁴³

Trestněprávní doktrinální pojetí zásady ne bis in idem bylo později vzhledem k významným podobnostem doktrínou, judikaturou⁴⁴ i výslovnou právní úpravou⁴⁵ aplikováno také na oblast správního trestání (tedy ukládání správních trestů za přestupky).⁴⁶

Ve zkoumaném případě (tedy při souběhu civilního deliktu porušení závazkového práva a nekalé soutěže a přestupku nekalé obchodní praktiky) nedochází k porušení zásady „ne bis in idem“, neboť k uložení sankce při souběhu všech tří deliktů by nedocházelo podle stejných právních předpisů a téhož zákonného ustanovení nebo více ustanovení, která však chrání totožný veřejný zájem.

Na první pohled je možné konstatovat, že cílem ochrany práva proti nekalým obchodním praktikám, závazkového práva (smlouvy uzavírané se spotřebitelem) a práva proti nekalé soutěži je stejný (společný) veřejný zájem, a to ochrana spotřebitele. Z tohoto pohledu by se poté mohlo jednat o aplikaci zásady „ne bis in idem“, pokud by již existovalo například pravomocné rozhodnutí dozorového orgánu ve věci nekalé obchodní praktiky ve vztahu k nekalosoutěžní žalobě či žalobě o vymáhání závazků souvisejících se spotřebitelskou smlouvou. Domnívám se však, že onen chráněný zájem je odlišný a u prolínání práva soukromého a veřejného se zásada „ne bis in idem“ neuplatní.

Zákon o ochraně spotřebitele se jako předpis veřejného práva vyznačuje jakousi „plošnou ochranou“ veřejného zájmu, přičemž tímto zájmem je zde ochrana zvláštní skupiny subjektů – spotřebitelů. Jedním z hlavních účelů této ochrany je zejména vyrovnávání slabšího postavení spotřebitelů vůči podnikateli a informační asymetrie mezi podnikateli a spotřebiteli. Zákon o ochraně spotřebitele směřuje také na ochranu spotřebitelů proti klamavým a agresivním praktikám podnikatelů, a to ve všech fázích obchodního styku, jak před uzavřením smlouvy – a to i za předpokladu, že k uzavření smlouvy nakonec nedojde, tak při jejím uzavírání či v rámci realizace závazků z ní vyplývajících.

Naplňování takové „plošné ochrany“ nepředstavuje individuální uspokojení toho kterého poškozeného spotřebitele, takový cíl si klade nejvýznamněji právě občanský zákoník (jak právem proti nekalé soutěži, tak právem závazkovým) – spotřebitel se jako individuum musí sám případného porušení ustanovení na jeho ochranu domáhat. I v rámci této občanskoprávní ochrany spotřebitele je nutno rozlišovat mezi o něco abstraktnější ochranou spotřebitele prostřednictvím práva proti nekalé soutěži (ačkoliv se ochrany může domáhat individuálně dotčený spotřebitel, je jednání podnikatele postižitelné také v případě, že bude patrné potenciální dotčení modelového či průměrného spotřebitele) a více individuální ochranou spotřebitele prostřednictvím práva závazkového (vyplývající z posouzení rovnováhy a charakteru ujednání u konkrétní smlouvy).⁴⁷

Uvedené platí v obecné rovině, v současné době se rozdíly postupně začínají stírat a dozorové orgány podle zákona o ochraně spotřebitele začínají rozšiřovat svoji působnost také na postih porušení ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách jako nekalé obchodní praktiky.

Judikatura vztahující se přímo k dané problematice absentuje. Uvedený přístup však lze „posvětit“ závěry doktríny i rozhodovací praxe k podobným souběhům (zejména u práva kartelového a práva proti nekalé soutěži, u práva reklamního či souběhu práva trestního a správního).

K možnosti jednočinného souběhu deliktů a současně neporušení zásady ne bis in idem se vyjádřil Nejvyšší správní soud⁴⁸ pro oblast práva kartelového, kde se jednalo o případ, kdy jedním jednáním několika soutěžitelů došlo k porušení vnitrostátních právních předpisů na ochranu hospodářské soutěže (zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů) a současně evropských právních předpisů (konkrétně nařízení Rady ze dne 16. 12. 2002 č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy). Nejvyšší správní soud neshledal překážku spočívající v označení za kartel a uložení sankce Komisí EU pro obdobný postup českého Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je patrné odlišné vnímání „totožného veřejného zájmu“, jak je nezbytné k uplatnění zásady „ne bis in idem“.

K obdobnému závěru o odlišném chráněném zájmu dospívá i J. Munková,⁴⁹ byť ve vztahu práva kartelového a práva proti nekalé soutěži: „… věc posuzovaná z hlediska antitrustového práva není stejnou věcí, je-li posuzována jako nekalá soutěž, protože nejde o stejný skutkový stav, když v prvém případě je objektem ochrany samotná soutěž proti narušení, kdežto ve druhém případě je ochrana poskytnuta partikulárnímu zájmu na odstranění určitých důsledků, které toto narušení soutěže přineslo.“ J. Munková poukazuje na judikaturu,⁵⁰ která se na národní i komunitární úrovni opírá o zásadu „ne bis in idem“ jakožto základní princip komunitárního práva, což je ovšem řešení v rovině správněprávního trestání, nikoliv řešení konfliktu mezi veřejnoprávním a soukromoprávním postihem totožného protisoutěžního jednání.

Stejný přístup lze nalézt také v další doktríně, která se však spíše zabývá souběhem trestných činů a správních deliktů,⁵¹ souběh soukromoprávních a veřejnoprávních sankcí však ponechává spíše stranou. „Plnění právních povinností ve veřejné správě lze zajistit i jinými způsoby než správními tresty, včetně využití odpovědnostních mechanismů jiných právních odvětví (např. práva občanského, pracovního, finančního)… Rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt a rozhodnutí o výše uvedených opatřeních jsou zcela odlišné a samostatné právní instituty. Jejich souběžné užití proto není porušením zásady ne bis in idem.“⁵²

Na základě výše uvedeného dospívám k závěru, že kumulativní postih porušení závazkového práva podnikatelem ve vztahu ke spotřebiteli podle práva závazkového, práva proti nekalým obchodním praktikám a práva proti nekalé soutěži nenarušuje obecně platnou zásadu „ne bis in idem“.

2. Odlišná věcná příslušnost v rámci jednotlivých řízení

Při jednočinném souběhu více (zkoumaných) deliktů a zvažovaném postupu, jakým směrem se bude vést spor (tedy zda jako porušení závazkového práva, jako nekalá obchodní praktika, či nekalá soutěž), je nutné zohlednit rozdílnou věcnou příslušnost.

Pro oblast závazkového práva je věcně příslušným soudem v prvním stupni okresní soud (viz § 9 OSŘ).⁵³

Pro oblast nekalé soutěže je věcně příslušným soudem v prvním stupni krajský soud [viz § 9 odst. 2 písm. h) OSŘ].⁵⁴

Pro oblast nekalých obchodních praktik je věcně příslušným dozorovým orgánem některý z orgánů uvedených v § 23 OchSpotř. Konkrétně se jedná o Českou obchodní inspekci, Českou národní banku, Český telekomunikační úřad, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Energetický regulační úřad, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva, Státní veterinární správu, příslušný orgán stanovený zvláštním právním předpisem (profesní komory), obecní živnostenské úřady nebo krajské hygienické stanice. V případě podání správní žaloby je věcně příslušný krajský soud, nestanoví-li soudní řád správní nebo zvláštní zákon jinak (viz § 7 soudního řádu správního).⁵⁵

Z uvedeného vyplývá, že není možné podat žalobu u civilního soudu pro porušení závazkového práva a následně (či současně) rozšířit nárok také o nekalou soutěž. Byť se v obou případech jedná o civilní delikty, je zde odlišná věcná příslušnost soudů, což by mělo za následek zastavení věcně nepříslušného řízení (v případě specifických okolností postupuje soud podle § 104b a § 104c OSŘ).

3. Nezbytná zohlednitelnost výše sankcí udělených podle norem veřejného práva v případě sankcionování normami práva soukromého?

Další zásadní otázkou je, zda je nutné zohledňovat výše sankcí již udělených podle norem veřejného práva také v případě sankcionování normami práva soukromého.

V oblasti správního trestání se uplatní zásada absorpční, podle níž by sankce udělená za závažnější delikt měla v sobě již obsahovat sankci za delikt méně závažný a spáchání dalšího deliktu by mělo být přitěžující okolností, a tudíž zohledněno při stanovení sankce (srov. § 41 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).

Tuto zásadu však nelze aplikovat na souběh civilních deliktů a správního deliktu. Absorpční zásada by se uplatnila tehdy, pokud by se podnikatel dopustil více správních deliktů podle zákona o ochraně spotřebitele (například několik po sobě jdoucích nekalých obchodních praktik různého charakteru). Tato zásada se však neuplatní v případě, že by správní orgán rozhodoval o výši udělené sankce v případě, že by současně existovalo pravomocné rozhodnutí o porušení závazkového práva nebo nekalosoutěžním charakteru stejného jednání podnikatele. Stejně tak není důvodu pro zastavení správního řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté, jak již bylo uvedeno výše.

Pokud by však rozhodnutí civilního soudu ve věci nekalé soutěže předcházelo pravomocné konstatování nekalého charakteru obchodní praktiky správním orgánem, domnívám se, že by soud tuto skutečnost mohl (a měl) zohlednit například při zvažování výše přiměřeného zadostiučinění v peněžité podobě a tuto skutečnost dát podnikateli k tíži.

4. Závěrem k procesněprávním aspektům jednočinného souběhu tří deliktů

Jedním skutkem se může podnikatel dopustit jak deliktů podle civilního práva (zde porušení norem závazkového práva a/nebo nekalé soutěže), tak podle práva veřejného (nekalá obchodní praktika).

Jednočinný souběh nelze zaměňovat s procesněprávní zásadou „ne bis in idem“, podle níž platí, že nikdo nemůže být stíhán ani potrestán za tentýž skutek (totožnost skutku) vícekrát na základě téhož zákonného ustanovení nebo na základě více ustanovení, která však chrání totožný veřejný zájem.

U souběhu civilního deliktu porušení závazkového práva a nekalé soutěže a správního deliktu nekalé obchodní praktiky nedochází k porušení zásady „ne bis in idem“, neboť k uložení sankce při souběhu všech tří deliktů by nedocházelo podle stejných právních předpisů a téhož zákonného ustanovení nebo více ustanovení, která však chrání totožný veřejný zájem.

Zákon o ochraně spotřebitele se jako předpis veřejného práva vyznačuje „plošnou ochranou“ veřejného zájmu, přičemž tímto zájmem je zde ochrana zvláštní skupiny subjektů – spotřebitelů a jedním z hlavních účelů této ochrany je zejména vyrovnávání slabšího postavení spotřebitelů a informační asymetrie mezi podnikateli a spotřebiteli. Naplňování takové „plošné ochrany“ nepředstavuje individuální uspokojení toho kterého poškozeného spotřebitele, když právě takový cíl si klade občanský zákoník (jak právem proti nekalé soutěže, tak právem závazkovým) – spotřebitel se jako individuum musí sám případného porušení ustanovení na jeho ochranu domáhat.

Duplicitní sankcionování podnikatele, který se jedním jednáním dopustil nekalé obchodní praktiky s dopady v různých členských státech Evropské unie, je možné a také vhodné. Tato problematika není jasně regulována a i přes existenci dílčích harmonizačních snah nebyla shledána překážka, která by tomu bránila.

V případě vymáhání nároků v rámci jednotlivých oblastí je odlišná věcná příslušnost (v závazkovém právu je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud, v právu proti nekalé soutěži krajský soud, u nekalých obchodních praktik dozorové orgány uvedené v § 23 OchSpotř a v případě správní žaloby krajské soudy). Z uvedeného tak vyplývá, že není možné podat žalobu u civilního soudu pro porušení závazkového práva a následně (či současně) rozšířit nárok také o nekalou soutěž, neboť by bylo důvodné zastavení řízení pro věcnou nepříslušnost ohledně jednoho z nároků.

Pravomocné rozhodnutí o nekalosoutěžním charakteru jednání podnikatele nebrání udělení správního trestu za nekalou obchodní praktiku a naopak. Pokud by rozhodnutí ve věci nekalé soutěže předcházelo pravomocné konstatování nekalého charakteru obchodní praktiky správním orgánem, soud by tuto skutečnost mohl (a měl) zohlednit například při zvažování výše přiměřeného zadostiučinění v peněžité podobě a tato skutečnost by mohla jít podnikateli k tíži.