79. Režim ZPr pro výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti
§ 66 odst. 2 a 3 ObchZ
§ 2 odst. 1 ZPr
Člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první ObchZ (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim ZPr. Takové ujednání však z jejich vztahu (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) neučiní vztah pracovněprávní; i nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí ObchZ a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními ZPr, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.
Rozsudek NS z 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017
K věci: OS v Hradci Králové zamítl žalobu o zaplacení 2 374 157 Kč s příslušenstvím. Vyšel mimo jiné z toho, že žalovaný byl v době od 3. 7. 2003 do 26. 11. 2010 předsedou představenstva akciové společnosti, která jej ke dni 3. 7. 2003 jmenovala do funkce generálního ředitele. Dne 30. 12. 2008 uzavřeli společnost jako zaměstnavatel (jednající místopředsedou představenstva) a žalovaný jako zaměstnanec smlouvu o individuálních pracovních a platových podmínkách na pozici generálního ředitele (dále též jen „manažerská smlouva“). Náplní práce generálního ředitele byly tytéž činnosti, které spadaly do působnosti představenstva (zejména obchodní vedení společnosti). Mzda generálního ředitele činila dle manažerské smlouvy 80 000 Kč měsíčně (článek III bod 1 smlouvy). Za dobu od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2010 zaplatila společnost žalovanému na základě manažerské smlouvy na mzdě a dalších odměnách celkem 2 374 157 Kč.
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně – odkazuje na rozsudek VS v Praze z 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92 (Rc 13/1995), a dále například na rozsudky NS z 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, z 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, či ze 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 – uzavřel, že žalovaný nemohl vykonávat činnost člena statutárního orgánu společnosti v pracovním poměru, neboť výkon funkce člena statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu pracovněprávních předpisů, a vztah mezi žalovaným a společností je tak třeba posoudit podle ObchZ; manažerská smlouva je proto absolutně neplatná. Jelikož soud prvního stupně shledal, že vyplacená částka odpovídá obvyklé odměně ve smyslu § 66 odst. 2 a § 571 odst. 1 ObchZ, přičemž v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti a jejímu úpadku (§ 66 odst. 3 in fine ObchZ), žalobu o vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné manažerské smlouvy zamítl.
Podle odvolacího soudu je skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v projednávané věci „ve své podstatě totožný“ se skutkovým stavem, který posuzoval ÚS v nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15. Náplň funkce generálního ředitele, vykonávané žalovaným, byla „ve své podstatě stejná“ jako činnost, kterou žalovaný vykonával jako předseda představenstva. Jako generální ředitel žalovaný nebyl podřízen žádné další osobě. Odvolací soud tak své rozhodnutí založil na závěru, podle něhož je manažerská smlouva uzavřená mezi společností a žalovaným platným právním úkonem, v důsledku čehož je na žalovaného třeba hledět jako na zaměstnance a poskytnout mu ochranu „jako každému jinému zaměstnanci“. Na tomto základě pak dovodil, že přes neúčinnost ujednání o odměně (neboť valná hromada společnosti neudělila „souhlas s plněním ve formě odměny generálního ředitele“) má žalovaný právo na „spravedlivou a obvyklou“ odměnu.
Jelikož shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal, že by žalovaný zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti a jejímu úpadku, a za důvodné nepovažoval ani další námitky žalobkyně, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný.
Tříčlenný senát číslo 27, který měl podle rozvrhu práce NS dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky platnosti smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti jakožto „zaměstnancem“ a akciovou společností jakožto „zaměstnavatelem“ na výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu a „podřízené“ režimu ZPr k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen (mimo jiné) v rozsudcích NS ze 17. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 737/2004, z 29. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 894/2004, aj. Z citovaných rozhodnutí se podává, že smlouva uzavřená mezi členem statutárního orgánu obchodní společnosti (jakožto „zaměstnancem“) a obchodní společností (jakožto „zaměstnavatelem“) v režimu ZPr, na jejímž základě má člen statutárního orgánu vykonávat činnosti (práci), jež spadají do působnosti statutárního orgánu (zpravidla obchodní vedení společnosti), je neplatná pro rozpor se zákonem.
Z odůvodnění: Jelikož manažerská smlouva byla uzavřena dne 30. 12. 2008 a žalobkyně se domáhá vrácení plnění poskytnutého podle této smlouvy za dobu od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2010, je pro další úvahy rozhodný ObchZ ve znění účinném do 31. 12. 2011 (tedy ve znění před účinností zákona č. 351/2011 Sb., jímž byl do ObchZ včleněn § 66d).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 190/15 poukázal ÚS na autonomii vůle a smluvní svobodu a z nich vyvěrající základní princip výkladu smluv, podle něhož je třeba upřednostnit výklad smlouvy, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a uzavřel, že z pracovněprávního pohledu (…) není důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim ZPr (bod 47 nálezu). Otázku, zda takovému ujednání brání právní úprava obchodních korporací, pak ÚS ponechal otevřenou (body 50 až 55 nálezu).
Z § 66 ObchZ se podává, že vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací se sice řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, nicméně strany se mohou od této dispozitivní úpravy odchýlit a sjednat si pro svůj vztah jiný právní režim.
Současně platí, že členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace. Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 ZPr.
Výše řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí ZPr. Ustanovení § 2 odst. 1 ZPr nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly ZPr podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 190/15).
Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu ZPr přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.
Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v § 66 odst. 2 větě první ObchZ (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim ZPr.
Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu § 2 odst. 1 ZPr, takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se ZPr, nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance a obchodní korporaci za zaměstnavatele․ Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí ObchZ a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními ZPr, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ ZPr se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) ObchZ, jejichž povaha to vylučuje.
Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného § 66 odst. 2 ObchZ) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim ZPr.
Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (či v souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí ZPr, se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel ObchZ upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.
Členu představenstva akciové společnosti tudíž vzniká funkce – bez ohledu na to, že se podle smlouvy o výkonu funkce má jeho vztah se společností řídit ZPr – zpravidla účinností rozhodnutí valné hromady (dozorčí rady) o jeho volbě (§ 194 odst. 1 ObchZ), splňuje-li všechny předpoklady výkonu funkce (§ 194 odst. 7 ObchZ), nikoliv dnem určeným § 36 ZPr. Nesplňuje-li některý z předpokladů výkonu funkce, členem statutárního orgánu se nestane bez ohledu na to, zda se smlouva o výkonu funkce (či souběžně uzavíraná manažerská smlouva) má řídit ZPr (§ 194 odst. 7 věta druhá ObchZ).
Také zánik funkce se zásadně řídí ustanoveními ObchZ, bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy). Přestane-li například splňovat některý z předpokladů výkonu funkce, jeho funkce mu zanikne v souladu s § 194 odst. 7 větou třetí ObchZ i v případě, že se smlouva o výkonu funkce či manažerská smlouva řídí ZPr. Totéž platí, uplynou-li tři měsíce od skončení funkčního období člena statutárního orgánu či je-li na jeho místo jmenován nový člen. Neurčují-li jinak stanovy společnosti, může příslušný orgán (§ 194 odst. 1 věta první a druhá ObchZ) člena představenstva z funkce odvolat (a tomu tato funkce zanikne) i bez udání důvodu (v tomto směru se tedy zásadně neuplatní ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů – srov. § 52 ZPr).
Smlouvu o výkonu funkce musí vždy (bez ohledu na její „režim“) schválit valná hromada (§ 66 odst. 2 in fine ObchZ) a pro odměňování platí pravidla upravená v § 66 odst. 3 ObchZ (k důsledkům nedostatku schválení ujednání o odměňování valnou hromadou srov. například rozsudek NS z 27. 4 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003).
Taktéž povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu, včetně důsledků jejich porušení (srov. zejména § 194 odst. 5 a 6 ObchZ), stíhá člena představenstva bez ohledu na to, zda se jeho smlouva o výkonu funkce (či souběžně uzavíraná manažerská smlouva) řídí ZPr. Ani v takovém případě není povinnost člena představenstva k náhradě jím způsobené škody omezena čtyřapůlnásobkem jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (§ 257 odst. 2 ZPr).
Napadené rozhodnutí však přesto neobstojí. Spor z manažerské smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je však sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 9 odst. 3 písm. h) OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Řečené platí bez ohledu na to, zda žalobu podává sama akciová společnost, její insolvenční správce či nabyvatel (tvrzené) pohledávky z manažerské smlouvy.
Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Komentář: Komentované rozhodnutí je významné pro právní praxi tím, že dává jednoznačnou a snad již konečnou odpověď na tolik diskutovanou otázku tzv. souběhu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace s pracovním poměrem. Rozsudek velkého senátu připouští, že smlouvu o výkonu funkce (případně tzv. manažerskou smlouvu) lze podřídit režimu ZPr. Jsou-li tímto krokem v praxi obvykle sledovány benefity ve prospěch členů statutárních orgánů obchodních korporací, pak je jednoznačné, že mezi tyto nemůže patřit zejména limitovaná povinnost k náhradě škody ani zvláštní ochrana při ukončování právního vztahu.
Rozhodnutí dále říká, že při výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace nejde o závislou práci. Lze proto dovodit, že na takového člena statutárního orgánu obchodní korporace nelze použít ta ustanovení ZPr, která provádějí zásadu zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, neboť on zaměstnancem vykonávajícím závislou práci není. Tímto poznatkem je však rozšiřován dosah komentovaného rozhodnutí nad limity v něm výslovně uvedené, a to zejména tam, kde ZPr plní svoji ochranitelskou, spíše než organizační funkci. Jako příklad lze uvést nepoužitelnost některých ustanovení o právním jednání, která zvýhodňují zaměstnance jako smluvní stranu, kterou je třeba chránit (viz § 18 a 19 ZPr).
Závěrem lze poukázat na procesní aspekt rozhodnutí, neboť staví najisto, že i v případech plnění na základě smlouvy o výkonu funkce podřízené ZPr je dána věcná příslušnost krajských soudů. Proti rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která však byla z procesních důvodů odmítnuta (viz usnesení ÚS z 11. 7. 218, sp. zn. IV. ÚS 2189/18).
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D., Plzeň