Nejvyšší soud České republiky: Započtení nejistou a neurčitou pohledávkou

§ 588, § 1987, § 2991, § 3028 odst. 3 ObčZ

§ 98 OSŘ

V kontextu civilního procesu je zákaz jednostranného započtení nejistou a neurčitou pohledávkou spatřován zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníkových. Lze-li očekávat, že by námitka započtení s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost.

Současně však nelze daný nástroj aplikovat způsobem, který by žalovaného zcela zbavoval námitky započtení jako zákonem předvídané procesní obrany. Nebylo by správné, aby na základě citovaného ustanovení mohl soud odhlédnout od jakékoli vzájemné pohledávky žalovaného dlužníka, pokud proti ní žalující věřitel uplatní racionální argumentaci, neboť tím není řízení o žalobou uplatněné pohledávce bez dalšího zdržováno.

Za nejistou a neurčitou není pohledávku uplatněnou k započtení povětšinou namístě označit, pakliže pochybnosti o její existenci vyvolává toliko spornost právní kvalifikace, nikoli problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku. Nadto lze usuzovat, že je dovození nekompenzability protipohledávky v rámci civilního procesu méně často přiléhavé tam, kde započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou.

Právní jednání, jímž by byla k započtení namítnuta pohledávka nekompenzabilní, by mohlo být stiženo toliko neplatností relativní, ledaže by zde byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 ObčZ.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017

K věci: Soud prvního stupně zastavil řízení ohledně částky 1 453 Kč (výrok I) a žalovanému uložil zaplatit žalobci 101 872 Kč (výrok II). Žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 ObčZ 1964, resp. § 2991 ObčZ) vzniklého žalovanému nadužíváním spoluvlastněné nemovitosti bez právního důvodu od 1. 3. 2013 do 31. 12. 2014. Proti tomuto nároku, jejž shledal soud po právu, žalovaný v řízení započetl pohledávky na úhradu poloviny nákladů na údržbu a zachování společné věci, jakož i zaplacené daně z nemovitých věcí. Pokud jde o řečenou daň, žalobce pohledávku žalovaného zčásti uznal a v odpovídajícím rozsahu vzal svou žalobu zpět, což vyústilo v parciální zastavení řízení výrokem I. Ostatní náklady specifikované žalovaným se pak svým charakterem podle soudu převážně vztahovaly k užívání obytného objektu a musel je hradit sám uživatel (přenášení těchto výdajů na žalobce by bylo nemravné). Skutečnost, že by provedenými úpravami došlo ke zhodnocení nemovitosti, žalovaný navzdory poučení neprokázal. Soud tudíž ke zmíněné kompenzační námitce nepřihlížel a žalobě vyhověl potud, pokud nebyla žalobcem vzata zpět, jelikož požadavek žalobce odpovídal znalecky vyčíslené výši majetkového prospěchu na straně žalovaného.

Odvolací soud k odvolání žalovaného (jímž nebyl zpochybněn výrok I prvoinstančního rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I). Přezkumu podrobil skutkové i právní úvahy soudu prvního stupně a shledal je přiléhavými, přičemž nárok žalobce týkající se období do 31. 12. 2013 posoudil dle § 451 a násl. ObčZ 1964, zatímco požadavek za užívání společných nemovitostí žalovaným po 1. 1. 2014 subsumoval pod § 2991 a násl. ObčZ. Námitku, již vznesl žalovaný v podání ze dne 3. 12. 2014, doručeném zástupci žalobce dne 9. 12. 2014, soud hodnotil dle § 1982 a 1987 ObčZ, jelikož bylo toto jednostranné právní jednání uskutečněno po účinnosti nového občanského zákoníku. Právo žalobce na náhradu poloviny zaplacené daně z nemovitostí za r. 2000 až 2007 soud označil za promlčené, a tedy nekompenzabilní (§ 1987 odst. 1 ObčZ), přičemž ohledně částky, jež odpovídala dani za r. 2008 až 2014, vzal žalobce žalobu zpět. U ostatních pohledávek žalovaného neměl soud za prokázané, že by byly ke dni provedení zápočtu splatné. Podotkl, že v tomto směru by bylo namístě žalovaného poučit ve smyslu § 118a OSŘ, ke zmíněnému poučení však nepřikročil, jelikož dotčené pohledávky pokládal za nekompenzabilní především z jiného důvodu, a to pro nejistotu a neurčitost dle § 1987 odst. 2 ObčZ. Opravy tvrzené žalovaným nebyly podle žalobce nezbytné a směřovaly pouze ke zlepšení podmínek bydlení uživatelů nemovitosti, „v daném případě je tedy otázkou, zda je vůbec nárok na vydání bezdůvodného obohacení dán, a již proto se jedná o pohledávku nejistou“, pohledávka „je rovněž neurčitá, a to vzhledem k účtovaným částkám“. Nejistota a neurčitost (jakož i částečné promlčení) vylučují kompenzabilitu pohledávky na úhradu pojistného placeného žalovaným za pojištění nemovitostí, nebylo-li ozřejměno, zda šlo o pojištění staveb či domácnosti. Důvodně zpochybněn byl též tvrzený nárok na náhradu nákladů „údržby otopné soustavy“, neboť se dle žalobce jednalo o zajištění topení v domě výlučně užívaném žalovaným, i tato pohledávka je tudíž nejistou. Co se konečně týče poloviny částek, které žalovaný dle svých tvrzení vynaložil na údržbu ploch okolo domu (zahrady), jedná se podle žalobce o běžné náklady, které by měl nést ten, kdo nemovitosti výlučně užíval (navíc je sporné, zda žalovaný uvedené obnosy vynaložil), pročež lze také tuto pohledávku označit za nejistou. Soud prvního stupně si tedy počínal správně, když k námitce započtení nepřihlédl a žalobě v rozsahu, v němž nebyla vzata zpět, vyhověl.

Z odůvodnění: Pro aplikaci § 1987 odst. 2 ObčZ na všechny pohledávky započítávané žalovaným pokládal odvolací soud za rozhodující skutečnost, že započtení bylo provedeno po 1. 1. 2014, tedy po datu účinnosti nového civilního kodexu. Jak ovšem Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil v rozsudku z 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, pro způsobilost pohledávek k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první ObčZ rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla (fakt, že v cit. judikátu byla řešena problematika závazků smluvních, zatímco pohledávky namítané k započtení žalovaným mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní, nezakládá podle dovolacího soudu relevantní odlišnost, jež by činila právě uvedený závěr v řešené věci neaplikovatelným). Použití § 1987 odst. 2 ObčZ na ty z tvrzených pohledávek žalovaného, jež měly vzniknout do 31. 12. 2013, je tedy ve zjevném rozporu s aktuální judikaturou vykládající § 3028 odst. 3 ObčZ․ Již z tohoto důvodu nemůže tudíž rozhodnutí odvolacího soudu obstát jako správné (dovolání bylo tedy podáno důvodně ve smyslu § 241a odst. 1 OSŘ).

Vzhledem k tomu, že některé z kompenzovaných pohledávek měly vzniknout až po 1. 1. 2014, pokládá ovšem Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se stručně i k dovolacím námitkám týkajícím se výkladu § 1987 odst. 2 ObčZ, jež nejsou korekcí úsudku o tom, jaký právní předpis aplikovat na řešený spor, náležitě vypořádány. Předně je třeba dovolateli přitakat v tom směru, že právní jednání, jímž by byla k započtení namítnuta pohledávka nekompenzabilní dle § 1987 odst. 2 ObčZ, by mohlo být stiženo toliko neplatností relativní [k tomu viz Jäger, M. Zánik závazků započtením: současný právní stav a změny v novém soukromém právu. Praha: Linde, 2013, s. 284; Šilhán, J. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1118, a Výtisk, M. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1997], ledaže by zde byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 ObčZ, jež však odvolací soud nepředestřel.

Pokud jde o výklad kritérií jistoty a určitosti pohledávek, jimiž občanský zákoník nově podmiňuje jejich kompenzabilitu, je třeba uvést, že dřívější právní úprava započtení s těmito koncepty nepracovala. Zákonodárce přitom v důvodové zprávě k novému civilnímu kodexu na osvětlení popsané změny nenabídl než poznámku, že „započtení sleduje odstranění vzájemných pohledávek zúčastněných osob, nikoli vyvolání nejasností a následných sporů“. Pravidlo vylučující započtení pohledávek neurčitých a nejistých je dle zákonodárce v souladu se „standardními úpravami“. Toto zdůvodnění skýtá exegezi § 1987 odst. 2 ObčZ jen velmi malou oporu. Důvodová zpráva by mohla být nápomocnou alespoň potud, pokud zdůrazňuje, že do českého právního řádu nebylo převzato podmínění započitatelnosti pohledávky její likviditou. Z dané pasáže nicméně vyplývá, že tvůrci osnovy občanského zákoníku zmíněný pojem patrně spojovali s rozdílem mezi nominální a skutečnou hodnotou pohledávky, a připisovali mu tedy poněkud jiný význam než dřívější právní věda československá, jež likviditu vázala na snadnou dokazatelnost započítávané pohledávky co do důvodu i rozsahu [srov. např. Sedláček, J. Obligační právo I. Praha: Wolters Kluwer, 2010 (pův. 1933), s. 234, a Nýdl, B. Kompensace v československém civilním právu procesním: procesuální studie. Praha: Nákladem Knihovny Sborníku věd právních a státních, 1937, s. 42 a násl., viz též Sommer, O. Učebnice soukromého práva římského II. Praha: Wolters Kluwer, 2011 (pův. 1946), s. 115]. Odkázat lze i na jurisprudenci zahraniční, včetně právní vědy francouzské, v níž se za likvidní pokládají právě pohledávky, jež jsou jisté a jejichž výše je určitá (viz např. Weill, A., Terré, F. Droit Civil. Les Obligations. Quatrième édition. Paris: Dalloz, 1986, s. 1023, a Légier, G. Droit Civil. Les Obligations. 18^e édition. Paris: Dalloz, 2005, s. 197). Francouzský právní řád, jemuž je podmínění kompenzability pohledávek jejich jistotou, resp. likviditou vlastní (srov. čl. 1347-1 francouzského občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2016), by se mohl jevit přirozeným inspiračním zdrojem pro výklad sporného § 1987 odst. 2 ObčZ. Dovolací soud se nicméně domnívá, že přenositelnost úvah vyslovených na téma kompenzability nelikvidních pohledávek v kontextu francouzského práva do poměrů českého práva je omezená, jelikož francouzský právní řád institut započtení koncipuje podstatně odlišně. Dokládá to již existence zdejšímu právu neznámého rozdílu mezi započtením zákonným (compensation légale) a započtením soudním (compensation judiciaire) – srov. např. Jourdan, L. La compensation: consécrations et interrogations. Journal des Sociétés, 2016, č. 144, s. 32–34 – který je navíc právě z hlediska významu podmínky likvidity kruciální (viz čl. 1348 francouzského občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2016).

Požadavek likvidity je coby předpoklad způsobilosti pohledávky k započtení odedávna ospravedlňován ochranou věřitele, který nemá být při vymáhání svého práva nadmíru zdržován vznášením námitek započtení obtížně prokazatelných vzájemných pohledávek ze strany dlužníka [srov. Arndts, K. L. Učební kniha pandekt II. Praha: Wolters Kluwer, 2010 (pův. 1886), s. 143]. Toto hledisko současně prostupuje i moderní kodifikační projekty na poli soukromého práva, pročež je jím zdůvodněna kupř. norma limitující započítávání nejistých pohledávek obsažená v čl. III.-6:103 Návrhu společného referenčního rámce [Bar, Ch. von, Clive, E. Principles, definitions and model rules of European private law: draft common frame of reference (DCFR). Volume 2. Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, s. 1121]. Tezi, dle níž by pravidlo o vyloučení započtení nejistých a neurčitých pohledávek obsažené v § 1987 odst. 2 ObčZ mělo být interpretováno ve vazbě na evropské kodifikační návrhy, viz v Pelikánová, I. Obchodní právo. Obligační právo – komparativní rozbor. 4. díl. Praha: ASPI, 2009, s. 357.

V právních řádech německém [Feldmann, B. von in Heinrichs, H. et al. Münchener Kommentar zum Bürgerliches Gesetzbuch. Band 2. Schuldrecht, Allgemeiner Teil (§ 241–432). 3. Aufl. München: C. H. Beck, 1994, s. 1505, a Palandt, O. Bürgerliches Gesetzbuch. 66. Auf. München: C. H. Beck, 2007, s. 577] i rakouském [Dullinger, S. in Achatz, M. et al. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. § 1175 bis 1502 ABGB. Dritte, neubearbeitete und erweiterte Auf. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2002, s. 500, a Griss, I. in Koziol, H., Bydlinski, P., Bollenberger, R. Kurzkommentar zum ABGB. Zweite, überarbeitete und erweiterte Auf. Wien: Springer, 2007, s. 1705] je likvidita coby hmotněprávní podmínka započtení v zásadě odmítána. Tamější procesní právo je s to reagovat na problém zdržování občanského soudního řízení neúčelným započítáváním obtížně prokazatelných protipohledávek specifickými procesními nástroji (viz Peters, E., Musielak, H.-J. in Lüke, G., Walchshöfer, A. Münchener Kommentar zur Zivilprozeßordnung. Band 1. München: C. H. Beck, 1992, s. 1030 a 1866, jakož i Kodek, G. E., Mayr, P. G. Zivilprozessrecht. Wien: Facultas, 2011, s. 221–222). Nemá-li český právní řád procesněprávní instrumenty, jimiž by se tomuto obstruování mohl bránit (efektivními nástroji v uvedeném směru nejsou koncentrace řízení v prvním stupni ani princip neúplné apelace, k tomu viz např. usnesení NS z 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 2783/2016; z 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2795/2017, a z 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4972/2017), je možné normu zakotvenou v § 1987 odst. 2 ObčZ použít ke kompenzaci zmíněného nedostatku.

Dovolací soud dotčené normě zcela neupírá uplatnění mimo soudní řízení a nepopírá závěr, že nejistota a neurčitost pohledávky může být vyvolána též jinými faktory než obtížnou dokazatelností [blíže viz Šilhán, J. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1145–1146]. Dospívá tedy k závěru, že v kontextu civilního procesu by měl být smysl § 1987 odst. 2 ObčZ spatřován zejména v ochraně věřitele před tím, aby řízení o jím uplatněné pohledávce bylo zdržováno složitým prokazováním protipohledávek dlužníkových. Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98 věty druhé OSŘ s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost (podobné řešení srov. v čl. 6:136 nizozemského občanského zákoníku).

Současně však nelze daný nástroj aplikovat způsobem, který by žalovaného zcela zbavoval námitky započtení jako zákonem předvídané procesní obrany. V tomto světle se postup odvolacího soudu při nakládání s § 1987 odst. 2 ObčZ v řešené věci jeví poněkud excesivním. Nebylo by správné, aby na základě cit. ustanovení mohl soud odhlédnout od jakékoli vzájemné pohledávky žalovaného dlužníka, pokud proti ní žalující věřitel uplatní racionální argumentaci, neboť tím není řízení o pohledávce uplatněné žalobou bez dalšího zdržováno. Za nejistou a neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 ObčZ není pohledávku uplatněnou k započtení podle § 98 věty druhé OSŘ povětšinou namístě označit, pakliže pochybnosti o její existenci vyvolává toliko spornost právní kvalifikace, nikoli problematičnost zjišťování skutkových předpokladů jejího vzniku. Nadto lze usuzovat, že je dovození nekompenzability protipohledávky v rámci civilního procesu méně často přiléhavé tam, kde započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou (srov. opět Bar, Ch. von, Clive, E., op. cit. výše, s. 1121–1122). Rozporoval-li tedy žalobce pohledávky uplatněné žalovaným na úhradu poměrné části prostředků vynaložených na údržbu a zachování nemovitosti i ploch v jejím okolí, resp. zajištění chodu domácnosti jejího uživatele argumentem, že podobné náklady nezakládají bezdůvodné obohacení druhého ze spoluvlastníků, a to v řízení, v němž bylo uplatněno právo na vydání majetkového prospěchu získaného žalovaným spoluvlastníkem v důsledku užívání téhož objektu nad rámec spoluvlastnického podílu, bylo namístě, aby se soud s uvedeným právním argumentem vypořádal a formuloval v daném směru přezkoumatelný úsudek, nikoli pouze konstatoval nejistotu a z toho plynoucí nezpůsobilost dané pohledávky k započtení. I v tomto ohledu se tedy právní posouzení věci odvolacím soudem jeví nesprávným.

Lze konečně přitakat i dovolatelově námitce, že zhodnocení pohledávek uplatněných žalovaným k započtení jako nejistých a neurčitých odvolacím soudem bylo do značné míry překvapivým (k překvapivosti srov. např. usnesení NS z 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4204/2014, nebo rozsudky NS ze 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, a z 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016). Soud prvního stupně tyto kategorie neaplikoval a v odvolacím řízení nebylo jejich použití nikterak avizováno (pochybnosti žalobce o existenci těchto pohledávek, jež vyslovil ve vyjádření k odvolání, směřují spíše k podpoře závěrů soudu prvního stupně a nelze je pokládat za poukaz na normu obsaženou v § 1987 odst. 2 ObčZ). Posouzení věci odvolacím soudem bylo tudíž v naznačeném ohledu z hlediska dosavadního průběhu řízení originálním a obtížně předvídatelným. Žalovaný tím byl zbaven příležitosti plnohodnotně právně a skutkově argumentovat k otázkám, jež se ukázaly z hlediska napadeného rozhodnutí nosnými.

Nejvyššímu soudu neuniklo, že odvolací soud zpochybnil kompenzabilitu pohledávek žalovaného též proto, že neměl za doložené, že by byly ke dni započtení splatnými. Tuto úvahu však odvolací soud zřetelně vyslovil toliko podpůrně. Nelze ji považovat za plnohodnotný důvod, jenž by byl samostatnou argumentační alternativou k úsudku o nejistotě a neurčitosti započtených pohledávek, jak se nade vši pochybnost podává ze skutečnosti, že odvolací soud, ač dovodil neunesení důkazního břemene žalovaným ohledně jím vznesené námitky (k pojmu námitky srov. Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 67–71), vědomě nepřikročil k udělení odpovídajícího poučení ve smyslu § 118a OSŘ. Nelze ostatně přehlédnout, že i konstatování nezpůsobilosti pohledávek žalovaného k započtení pro nesplatnost by bylo za dané procesní situace pro účastníky překvapivým.

Ze všech výše uvedených důvodů přikročil Nejvyšší soud ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.