66. Zdanění církevních restitucí
čl. 1 odst. 1 Úst
čl. 11 LPS
čl. 1 Protokolu 1 k EÚLP
§ 18 odst. 1 písm. f) DPříj
Vznikl-li již určitému subjektu individualizovaný nárok na konkrétní plnění ze strany státu, nelze do něj svévolně zasahovat, bez ohledu na to, zda tak zákonodárce učiní přímo, nebo dodatečným stanovením daňové povinnosti, jež se od přímého snížení liší pouze svým označením; jinak zákonodárce porušuje princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Úst a legitimního očekávání podle čl. 11 odst. 1 LPS a čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP.
Nález ÚS z 1. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 5/19
K věci: ÚS na návrh skupiny senátorů zrušil § 18 odst. 1 písm. f) DPříj, ve zbytku návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Z odůvodnění: Přijetím MajVyrC zákonodárce odstranil významný deficit odčinění následků komunistického režimu ve vztahu k církvím a náboženským společnostem, jehož existenci opakovaně konstatoval ÚS, nejsilněji pak nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a konečně též nálezem z 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3120/10 (SR 1/2013 s. 8), a k němuž se sám zákonodárce na počátku 90. let zavázal (viz zákon č. 289/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, či tzv. blokační § 29 VlVzP v původním znění).
Proto je třeba vyjít ze smyslu a účelu MajVyrC, jímž je především zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd spáchaných komunistickým režimem v období let 1948 až 1989 na církvích (jejich příslušnících a představitelích), který se nikterak nevymyká výše popsanému obecnému smyslu a účelu restitučního zákonodárství; interpretační vodítko v tomto směru poskytují především preambule a úvodní ustanovení MajVyrC. Restituci majetku přitom nelze chápat jako příjem oprávněné osoby (ve smyslu rozšíření majetku), nýbrž jako snahu o obnovení původní majetkové podstaty – nápravu jejího předchozího protiprávního snížení.
Ve světle takto popsaných účelů MajVyrC ÚS nahlížel na ústavní konformitu napadených ustanovení – předesílá, že nevěnoval bližší pozornost argumentaci navrhovatelky či vlády k otázce přiměřenosti finanční náhrady, neboť se jí podrobně zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž konstatoval, že politické rozhodnutí ohledně stanovení výše finančního vypořádání nemá na ústavnost MajVyrC vliv (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13, shodně též nález sp. zn. III. ÚS 3397/17).
Ustanovením § 18a odst. 1 písm. f) DPříj má být s účinností od 1. 1. 2020 zavedena povinnost církví a náboženských společností, jež se státem uzavřely smlouvy o vypořádání na základě § 16 MajVyrC, zdaňovat roční splátky dohodnuté finanční náhrady inkasované v budoucnu (přesněji: ruší se původní osvobození finanční náhrady od daně z příjmů). ÚS dospěl k závěru, že uvedená úprava z ústavněprávního hlediska s ohledem na rekapitulované obecné principy nemůže obstát, a to z několika důvodů.
Předně v daném případě z materiálního hlediska nejde podle ÚS o daň (tou je pouze formálně), nýbrž fakticky o snížení finanční náhrady (mutatis mutandis srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 53/10), a to ještě finanční náhrady sloužící ke zmírnění majetkových křivd spáchaných v době totality komunistickým režimem, jež z povahy věci nemůže být příjmem v daňovém slova smyslu.
Daně se vybírat musejí a musejí se i platit, aby stát mohl vůbec fungovat a účelně se svými příjmy hospodařit. Daně dokonce v odůvodněných případech nemusejí sledovat jen fiskální účel (například naplnění veřejného zájmu na ochraně zdraví při zdanění tabákových výrobků či alkoholu). V případě „zdanění církevních restitucí“ zjevně nešlo ze strany státu od počátku primárně o poctivou snahu naplnit státní pokladnu ani o jiný legitimní cíl, ale o faktické snížení dohodnuté finanční náhrady určené na zmírnění majetkových křivd a bezdůvodné sankcionování církví a náboženských společností (viz stenografický záznam vystoupení poslance Koníčka, předkladatele návrhu zákona č. 125/2019 Sb., v úvodu projednávání bodu 12 na 7. schůzi Poslanecké sněmovny, konané dne 28. 2. 2018), jež může v konečném důsledku ohrozit jejich činnost, a tím zasáhnout do náboženských svobod garantovaných čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 LPS.
Stěžejním důvodem neústavnosti napadeného ustanovení DPříj ve znění zákona č. 125/2019 Sb. je především porušení práva na legitimní očekávání dotčených církví a náboženských společností, a to ve smyslu čl. 1 odst. 1 Úst – tedy obecného očekávání, že sliby státu budou splněny, zvláště jde-li o oblast restitucí, a sekundárně očekávání ve smyslu čl. 11 odst. 1 LPS a čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP – jako derivátu majetkového práva, tedy již jasně finančně vyčíslitelného závazku, z nějž ono očekávání plyne (viz rozsudek ESLP ve věci Broniowski proti Polsku, srov. také nález z 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, 109/2015 USn.). Zmíněné legitimní očekávání ve prospěch církví a náboženských společností vzniklo ve dvou hlavních krocích – nejprve v podobě blokačního § 29 VlVzP v původním znění, z počátku 90. let a navazující judikatury ÚS potvrzující, že zde církvím a náboženským společnostem očekávání svědčí a zákonodárce je musí naplnit. V návaznosti na uvedené zákonodárce jako druhý krok přijal MajVyrC, kterým obecné očekávání konkrétně naplnil stanovením konkrétních částek a plateb. Právě s ohledem na hodnoty uvedené výše je uvedené očekávání nenarušitelné a vytváří právo na ochranu již jednou nabytých práv (srov. shodně i nález sp. zn. III. ÚS 3397/17).
Jestliže zákonodárce napadenou úpravou nesledoval jiný legitimní veřejný zájem, který by nadto musel být vyšší intenzity, než jsou právě popsané principy, chráněné čl. 1 odst. 1 Úst, čl. 11 odst. 1 LPS a čl. 1 Dodatkového protokolu k EÚLP, aby mohl zamýšlený zásah do ústavně chráněného legitimního očekávání dotčených církví a náboženských společností ospravedlnit, postupoval svévolně, čímž porušil rovněž zákaz retroaktivity.
Skutečnost, že finanční náhrada je církvím vyplácena nikoli pouze na základě zákona, nýbrž na základě zákona v kombinaci s následně uzavřenými smlouvami, není náhodná a nepodstatná, jak z hlediska vůle dotčených církví přistoupit na podmínky nabízené státem, tak i z hlediska úmyslu vlastního sebeomezení tehdejšího zákonodárce pro časy budoucí (viz důvodovou zprávu k § 16 MajVyrC).
Uzavřením smlouvy o vypořádání přijaly církve a náboženské společnosti výslovné ujednání, že jejich veškeré nároky vůči státu za původní majetek (vyjma nároku na naturální restituční plnění podle MajVyrC) jsou danou smlouvou a vyplacením finanční náhrady vypořádány [viz § 16 odst. 2 písm. a) MajVyrC, čl. 2 smlouvy o vypořádání]. Dále je součástí uzavírané smlouvy podle § 16 odst. 2 písm. g) MajVyrC (a následně podle čl. 5.2 smlouvy) ujednání, že účel smlouvy se řídí zákonem ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. V čl. 5.1 každé z uzavřených smluv o vypořádání se proto stát i dotčená církev či náboženská společnost zavazují smlouvu dodržovat a nemařit její účel (vymezený samotným MajVyrC). Pro názornost ÚS uvádí znění čl. 5 vzorové smlouvy o vypořádání, již stát s církvemi a náboženskými společnostmi jmenovanými v § 15 MajVyrC uzavřel:
ÚS přitom stále neztrácí ze zřetele, že část finančních náhrad určených k vyplacení slouží k naplnění účelu odluky církve od státu – skutečnost, která byla při přijímání zákona č. 125/2019 Sb. akcentována na podporu legitimity „zdanění“ finančních náhrad. Uvedený aspekt nicméně nezpochybňuje závěr, že jednou vzniklý právní nárok na výplatu celé finanční náhrady neopravňuje budoucího zákonodárce k jeho jednostrannému snížení jakoukoli cestou, právě naopak. Jednak není technicky možné stanovit přesnou hranici restituční (primární) a vyrovnávací složky finanční náhrady u každé jednotlivé církve či náboženské společnosti a přistupovat ke každé z nich z hlediska přezkumu jednotlivě a odlišně. Dále je třeba zdůraznit, že hospodářská odluka církve od státu není pro stát i jeho rozpočet nevýhodná, neboť vedle naplnění požadavků náboženských svobod (čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 LPS) z materiálního hlediska odpadnou výdaje státního rozpočtu v podobě financování platů duchovních a dalších výdajů registrovaných církví a náboženských společností (viz důvodovou zprávu k § 17 MajVyrC).
Má-li být proces odluky církve od státu v budoucnu zdárně dokončen, je právě pro menší církve nezbytné vytvořit adekvátní podmínky, aby se na novou situaci mohly připravit, nedisponují-li z historických důvodů vlastním majetkem schopným produkovat potřebné příjmy. ÚS dospěl k závěru, že bez tohoto kroku by v případě malých církví naplnění druhého z účelů MajVyrC, tedy jejich odluky od státu, nebylo reálné, neboť by bez adekvátního plnění za současného odepření příspěvků ze strany státu zanikly. Zmíněná důvodová zpráva k § 17 MajVyrC k tomu uvádí: Účelem zaváděného institutu přechodného financování je umožnit dotčeným církvím a náboženským společnostem přizpůsobit se – po více než 60 letech trvající majetkové závislosti na státu – nové ekonomické situaci, kdy stát již nadále přímo nefinancuje jejich duchovní ani jim nepřispívá na úhradu dalších nákladů. Pluralita náboženských subjektů je přitom veřejným zájmem (církve a náboženské společnosti představují celospolečenský přínos jak pro své věřící, tak i pro širší veřejnost svou činností v oblasti sociálních služeb, charity, zdravotnictví, kultury či vzdělávání) a současně předpokladem k naplnění základních náboženských svobod podle čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 LPS (nález z 27. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 6/02, 146/2002 USn., 4/2003 Sb.; nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07).
Jinými slovy, stát má zájem jak na odluce církve od státu, s níž je po uplynutí přechodného období podle MajVyrC spojena finanční nezávislost registrovaných církví a náboženských společností (tedy jejich odstřižení od pravidelných příjmů ze státního rozpočtu), tak i na zachování jejich existence a plurality, neboť plní nenahraditelnou společenskou úlohu a slouží veřejnému zájmu nejen ve vztahu ke svým příslušníkům a sympatizantům. Navrhovatelka přiléhavě uvádí, že byl-li stát aktérem dohody, podle které byla přerozdělena restituční finanční náhrada náležící původně Církvi římskokatolické mezi další církve (viz obecnou část důvodové zprávy návrhu MajVyrC či nález sp. zn. Pl. ÚS 10/13), nemůže se později dovolávat absence restitučního charakteru finanční náhrady u církví, v jejichž případě plní finanční náhrada více účel odlukový než restituční – s tím, že by „zdanění“ finanční náhrady bylo legitimní.
Komentář: Komentovaným nálezem ÚS rozhodl o protiústavnosti dodatečného zdanění náhrad, které náboženská společenství obdržela od státu v rámci tzv. církevních restitucí. Primárně se nález týká konkrétních právních vztahů nastolených MajVyrC, jenž byl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 10/13 shledán jako ústavně konformní. Některé jeho závěry jsou ovšem zobecnitelné a lze je využít i při řešení jiných právních otázek.
Předně ÚS jasně vyslovil, že vůči zákonodárci deferenční metodologii pro přezkum daňových předpisů (k této metodologii a rozdílům od nástrojů používaných v jiných případech srov. Červínek, Z. Standardy přezkumu ústavnosti v judikatuře ÚS. Jurisprudence, 2015, č. 4, s. 23 a 24) nebude aplikovat v situaci, kdy jde o daň pouze formálně a fakticky je cílem zákonodárce snížení již vzniklého nároku vůči státu (body 52 a 53 nálezu).
Obdobně může být významný závěr, že legitimní očekávání náboženských společenství bylo posíleno tím, že stát jim nárok na majetkové vypořádání přiznal nejen zákonem, nýbrž s nimi též uzavřel smlouvy. Podle ÚS je nepřípustné, aby stát nejprve jako jedna ze smluvních stran určité plnění slíbil, a následně v odlišné roli z pozice moci veřejné snížil míru, v níž má být jeho smluvní závazek splněn.
Konečně pak může být při posuzování otázek dotýkajících se náboženských společenství relevantní, že se ÚS výslovně přihlásil k názoru, že existence náboženských společenství je ve veřejném zájmu, a za veřejný zájem prohlásil i pluralitu náboženských společenství (body 84 a 85 nálezu).
Ing. Mgr. Jaroslav Benák, Ph.D., Brno