VRCHNÍ SOUD V PRAZE: Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení nejvyššího orgánu veřejné obchodní společnosti
§ 105 ZOK
I. | Domáhá-li se (bývalý) společník vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého pro jeho rozpor se zákonem či stanovami, nemusí prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení ve smyslu § 80 OSŘ a jeho návrh na zahájení řízení nelze zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu. |
II. | Byť ZOK v části upravující veřejnou obchodní společnost neobsahuje obdobu ustanovení upravujících neplatnost usnesení nejvyššího orgánu kapitálové společnosti, je namístě analogická aplikace shodných pravidel. Přijetí opačného výkladu by totiž znamenalo připuštění možnosti napadat usnesení orgánu veřejné obchodní společnosti i několik let po jeho přijetí, což není z hlediska právní jistoty a stability poměrů ve společnosti přijatelné. |
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 14 Cmo 320/2020
K věci: Soud prvního stupně zamítl návrh navrhovatele (bývalého společníka veřejné obchodní společnosti) na „určení“ neplatnosti rozhodnutí jediného společníka společnosti J. U. ze dne 29. 12. 2015 o jeho jmenování likvidátorem společnosti. Soud prvního stupně při rozhodování o návrhu navrhovatele vyšel z toho, že
– | společnost byla [v souladu s § 113 odst. 1 písm. a) ZOK] zrušena výpovědí jednoho ze dvou společníků (navrhovatele) ke dni 31. 12. 2015 a uvedeným dnem vstoupila do likvidace; |
– | účast navrhovatele zanikla ke dni 31. 12. 2015; |
– | dne 29. 12. 2015 rozhodl J. U. v postavení jediného společníka veřejné obchodní společnosti o svém jmenování do funkce likvidátora společnosti; |
– | rozhodnutím společníka J. U. ze dne 23. 9. 2019 byl do funkce likvidátora jmenován A. U.; |
– | dne 18. 11. 2019 byl J. U. vymazán z funkce likvidátora společnosti a novým likvidátorem byl zapsán A. U. |
Na takto ustaveném základu soud prvního stupně uzavřel, že
– | navrhovatel je s odkazem na § 36 ZOK k podání návrhu jako bývalý společník společnosti mající právo na vypořádací podíl aktivně legitimován; |
– | na požadovaném určení neplatnosti rozhodnutí však nemá naléhavý právní zájem (§ 80 OSŘ), neboť k okamžiku rozhodování soudu prvního stupně již J. U. není zapsán jako likvidátor společnosti, jmenovaný byl z funkce likvidátora společnosti vymazán ke dni 18. 11. 2019; |
– | vzhledem k tomu, že ve věcech rozhodnutí společnosti je zapotřebí souhlasu všech společníků (tj. ke dni 29. 12. 2015 i navrhovatele), je rozhodnutí J. U. ze dne 29. 12. 2015 o svém jmenování do funkce likvidátora v rozporu s § 105 ZOK; |
– | neplatné pro rozpor s § 105 a 95 odst. 1 ZOK je i rozhodnutí zbyvšího společníka J. U. ze dne 23. 9. 2019 o jmenování A. U. likvidátorem společnosti, neboť zbyvší společník nemohl rozhodnout o odvolání a jmenování likvidátora. |
Odůvodnění: Závěr, na němž soud prvního stupně vystavěl své rozhodnutí, že navrhovatel nemá s odkazem na § 80 OSŘ na „požadovaném určení naléhavý právní zájem“, není správný. Je tomu tak proto, že předmětný návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí společníka je zvláštním určovacím návrhem, pro který ZOK (v poměrech společnosti s ručením omezeným v § 191, v poměrech akciové společnosti v § 428) taxativně vymezuje okruh osob, u kterých je dána aktivní věcná legitimace pro takové řízení․ Splnění podmínky aktivní věcné legitimace tedy nemusejí osoby uvedené v citovaných ustanoveních prokazovat – postačí, když prokáží, že zastávají postavení opravňující je ze zákona k podání návrhu. Tyto osoby pak nemusejí prokazovat ani existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť zákon takový určovací návrh naléhavým právním zájmem navrhovatele nepodmiňuje. Tento zájem je zcela zřejmě dán postavením oprávněného navrhovatele ve společnosti. K uvedenému závěru lze dospět nejen logickým, ale i systematickým a teleologickým výkladem citovaných ustanovení, jejichž účelem je umožnit osobám, pro které lze z jejich postavení a vztahu ke společnosti dovodit právní zájem na přezkoumání zákonnosti přijatého rozhodnutí, domáhat se takového přezkoumání soudem. Domáhá-li se tedy (bývalý) společník vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého pro jeho rozpor se zákonem či stanovami, nemusí prokazovat naléhavý právní zájem na takovém určení ve smyslu § 80 OSŘ a jeho návrh na zahájení řízení nelze zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2002, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010).
Byť ZOK v části upravující veřejnou obchodní společnost neobsahuje obdobu výše zmíněných § 191 a 428 upravujících neplatnost usnesení nejvyššího orgánu kapitálové společnosti, je namístě analogická aplikace shodných pravidel. Přijetí opačného výkladu by totiž znamenalo připuštění možnosti napadat usnesení orgánu veřejné obchodní společnosti i několik let po jeho přijetí, což není z hlediska právní jistoty a stability poměrů ve společnosti přijatelné.
Tvrdí-li navrhovatel, že k rozhodnutí ze dne 29. 12. 2015 nebyl dán souhlas všech společníků, pak uvedená skutečnost nezpůsobuje nicotnost rozhodnutí, nýbrž je důvodem pro případné vyslovení jeho neplatnosti (viz mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1104/2016).
S ohledem na výše řečené bylo tedy primárně namístě zabývat se otázkou včasnosti podaného návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí ze dne 29. 12. 2015 v obecné rovině v linii § 259 ObčZ, za použití analogie pak v linii § 191 odst. 1 ZOK. Marným uplynutím lhůt totiž právo na přezkum rozhodnutí zaniká [srov. za mnohá například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016 (dále pouze „R 46/2018“)]); tento následek nelze obejít (ani) podáním určovací žaloby dle § 80 OSŘ, ani k námitce účastníka v jiném řízení (srov. například komentářovou literaturu Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 335).
Pro podání návrhu na přezkum rozhodnutí je stanovena jak subjektivní, tak objektivní lhůta; návrh tak musí být podán v subjektivní lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel rozhodnutí dozvěděl nebo mohl dozvědět, a v objektivní lhůtě jednoho roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí skutečně přijato. Převedeno do poměrů projednávané věci, bylo-li rozhodnutí učiněno dne 29. 12. 2015, pak je zřejmé, že byl-li návrh (jeho změna) podán u soudu dne 8. 10. 2018, byl podán po uplynutí objektivní roční lhůty. Jedná se o lhůtu hmotněprávní prekluzivní (§ 654 ObčZ, srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2490/2010), její zmeškání nelze – jak rozvedeno výše – prominout. Marným uplynutím lhůty tak právo na soudní přezkum přijatého rozhodnutí navrhovateli zaniklo, k podání změněného návrhu již navrhovatel (v důsledku marného uplynutí lhůty k uplatnění práva dovolat se neplatnosti usnesení) nebyl aktivně věcně legitimován (viz R 46/2018).
Odvolací soud ze shora vyložených důvodů usnesení soudu prvního stupně v (zamítavém) výroku II. potvrdil (§ 219 OSŘ), byť z jiného důvodu než soud prvního stupně.
Komentář: V rozhodné době (tj. v době přijetí daného rozhodnutí nejvyššího orgánu veřejné obchodní společnosti v roce 2015) ZOK neobsahoval výslovné ustanovení pro přezkum rozhodnutí nejvyššího orgánu veřejné obchodní společnosti.
Vládní návrh zákona č. 33/2020 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2021, původně počítal s přijetím § 108a ve znění: „(1) Každý společník nebo likvidátor se může dovolávat neplatnosti rozhodnutí nejvyššího orgánu podle ustanovení ObčZ o neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. (2) Nebylo-li právo podle odstavce 1 uplatněno v zákonné lhůtě, případně nebylo-li návrhu na vyslovení neplatnosti vyhověno, nelze platnost rozhodnutí společníků již přezkoumávat, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. (3) Důvodem neplatnosti rozhodnutí společníků je i rozpor tohoto rozhodnutí s dobrými mravy“, a to s následujícím odůvodněním: „Po vzoru úpravy kapitálových společností a družstev se rovněž v osobních společnostech navrhuje zakotvit možnost dovolat se neplatnosti rozhodnutí nejvyššího orgánu společnosti. Stávající úprava obdobné pravidlo postrádá a společníci veřejné obchodní společnosti fakticky nedisponují žádnými nástroji, kterými by se mohli bránit proti vadnému rozhodnutí nejvyššího orgánu. Navrhovaná změna tuto mezeru v zákoně vyplňuje, vychází přitom ze stejných pravidel, která platí pro kapitálové společnosti a družstva. Na rozdíl od úpravy kapitálových společností se však nepředpokládá převzetí institutu protestu. Ten je z povahy rozhodování ve veřejné obchodní společnosti vyloučen. Právní úprava neupravuje formální náležitosti svolání, průběh ani rozhodování nejvyššího orgánu; nevyžaduje se ani vyhotovení zápisu zachycujícího průběh rozhodování nejvyššího orgánu. Nadto lze podotknout, že již stávající úprava v zákoně o přeměnách obchodních společností a družstev připouští možnost společníků veřejné obchodní společnosti dovolat se neplatnosti souhlasu společníků s přeměnou.“
Předmětné ustanovení však bylo v průběhu legislativního procesu z předlohy vyřazeno, a proto i v současné době (2021) ZOK obdobu pravidel uvedených v § 191 a 428 ZOK pro poměry veřejné obchodní společnosti neobsahuje.
Závěry odvolacího soudu přijaté v komentovaném rozhodnutí jsou tak použitelné i za stávající úpravy, kdy lze souhlasit s tím, že z povahy rozhodování ve veřejné obchodní společnosti je vyloučena analogická aplikace institutu protestu.
Dle mého názoru tak Vrchní soud v Praze správně vyplnil mezeru v zákoně, jelikož opačný výklad (tj. takový, že společníci nemají možnost soudně napadat neplatnost rozhodnutí nejvyššího orgánu veřejné obchodní společnosti) by zakládal tzv. denegatio iustitiae.
JUDr. VLADIMÍR JANOŠEK, Kobylí