Nejvyšší soud České republiky: Podmínky řádného a mimořádného vydržení. Vydržecí doba a její započtení. Zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Judikatura o mimořádném vydržení

§ 1089 a násl., § 1095 a násl. ObčZ

Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 ObčZ) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 ObčZ), ani – pro dobu držby před 1. 1. 2014 – držba oprávněná (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele.

Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená.

V § 1091 až 1094 je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení neaplikují. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak i mimořádného.

Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 ObčZ), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964).

Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, 1096 ObčZ) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci.

Ustanovení § 995 věty první ObčZ lze analogicky aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021

K věci: Odvolací soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení svého vlastnického práva k pozemkům v rozsudku uvedeným. Jejich držbu nabyly od svých právních předchůdců (rodičů; pozemky však drželi již jejich prarodiče a praprarodiče). Jde o pozemky, které byly připloceny k pozemkům ve vlastnictví právních předchůdců, kteří je, stejně jako žalobkyně, drželi v dobré víře, že jde o část pozemků v jejich vlastnictví; vlastnické právo tedy žalobkyně údajně nabyly v důsledku mimořádného vydržení (§ 1095 ObčZ), neboť pozemky se započtením držby svých předchůdců držely po stanovenou vydržecí dobu. Zatímco soud prvního stupně žalobě vyhověl, odvolací soud jeho rozsudek změnil a žalobu zamítl. Vyšel z toho, že vlastnické právo vydrželi již rodiče žalobkyň, ti jim však toto právo v hranicích daných vydržením nepřevedli, jsou stále vlastníky, a dobu jejich vlastnické držby již nebylo možno do vydržecí doby žalobkyň započíst; samy žalobkyně pak nesplnily podmínku dvacetileté vydržecí doby, nutné pro mimořádné vydržení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud shledal přípustným, avšak nedůvodným.

Z odůvodnění: Přípustnost dovolání zakládá skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na otázkách hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny; jde o podmínky mimořádného vydržení a otázku vydržecí doby potřebné k vydržení podle současného občanského zákoníku, v souvislosti se započtením vydržecí doby předchůdce toho, kdo se vydržení dovolává (pozn. red.: následují citace § 1095, § 1089 odst. 1, § 992 odst. 1, § 993, § 1091 odst. 1 a 2, § 1096 odst. 1 a 2, § 3066 ObčZ).

K odpovědi na právní otázky předložené v dovolání, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba nejprve vymezit předpoklady mimořádného a řádného vydržení v současném občanském zákoníku, a poté interpretovat ustanovení týkající se běhu vydržecí doby z hlediska možného zápočtu doby držby předchůdce.

K předpokladům řádného vydržení podle § 1089 a § 1090 odst. 1 ObčZ

Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 ObčZ) a pravá (§ 993 ObčZ). Naopak nemusí být řádná ve smyslu § 991 ObčZ; to výslovně uvádí i důvodová zpráva:

„Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na mysli jiný případ.“

Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného).

K předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 ObčZ

K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095 ObčZ) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 věta druhá ObčZ), resp. zda se k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná.

Mimořádné vydržení připouštěl v § 1477 i obecný zákoník občanský („OZO“). Oproti řádnému vydržení poskytovalo úlevu jen v tom, že držitel nemusel prokazovat držbu, která se opírá o platný právní důvod, způsobilý k nabytí drženého práva (§ 316 OZO). Poctivá (§ 326 OZO) a pravá (§ 345 OZO) držba byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz např. Rouček, F., Sedláček, J. a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI. Praha, 1937, s. 471).

Konstrukce § 1095 ObčZ je jiná než úprava v § 1477 OZO. Základní norma („Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“) je obdobná jako v § 1477 OZO, protinorma je však formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele.

Skutečnost, že v § 1095 ObčZ nejde o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 věta druhá ObčZ), se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje „nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“.

Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 ObčZ).

„Ustanovení § 6 ObčZ a na něj navazující § 7 ObčZ se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět.“ (Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45)

Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“.

V § 992 odst. 1 ObčZ nejde – na rozdíl od § 1095 ObčZ – o „poctivost“ v obecném smyslu [k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou]. Nepoctivým může být i držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu.

Dovolací soud souhlasí s tím, co je ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“ uvedeno v publikaci Spáčil, J., Králík, M. a kol., cit. výše, s. 101:

„Občanský zákoník se odchýlil od úpravy držby v OZO též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§ 1095). Zatímco OZO vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává.“

Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163).

Podobně věc pojímají i další autoři (Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a kol., op. cit. výše, s. 377; Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90).

Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; tím spíše to platí pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948–1990, event. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem.

Nepoctivým ve smyslu § 1095 ObčZ je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně

„vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 ObčZ).

Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 ObčZ) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 ObčZ), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 ObčZ, resp. dříve v § 130 odst. 1 ObčZ 1964, se tu neuplatní.

Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.

Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle § 995 věty první ObčZ platí:

„Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba.“

Toto ustanovení lze analogicky (§ 10 odst. 1 ObčZ) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení.

K vydržecí době potřebné k vydržení

Ze systematiky zákona je zřejmé, že v § 1091 až 1094 je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se cit. ustanovení neaplikují. Vyplývá to z toho, že tato ustanovení jsou zařazena před § 1095 ObčZ, připouštějící mimořádné vydržení, které má v § 1096 vlastní úpravu vydržecí doby. Z textu zákona pak vyplývá, že § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak i mimořádného (stejně Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol., cit. výše, výklad k § 1093 ObčZ, v aktualizované verzi in beck-online).

Podle výslovného znění zákona platí:

„Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího (§ 1096 odst. 2 ObčZ).“

Formulace „poctivého předchůdce“ vyvolává dojem, jako by šlo o poctivého držitele (§ 992 odst. 1 ObčZ). Takové řešení by však nedávalo smysl; není jasné, proč by zákon vázal mimořádné vydržení na držbu „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, zatímco pro zápočet předchůdce by vyžadoval „poctivou držbu“, tedy držbu, na kterou se kladou vyšší nároky.

K uvedenému nesouladu se v literatuře uvádí:

„K mimořádnému vydržení (§ 1095) se nevyžaduje ani poctivá držba; držiteli postačí, že mu nebyl prokázán nepoctivý úmysl (§ 1095 věta druhá). Máme za to, že k započtení předchůdcovy doby držby postačí u mimořádného vydržení, že se neprokázal předchůdcův nepoctivý úmysl (jeho poctivá držba se nevyžaduje). Text § 1096 (‚poctivého předchůdce‘) sice zdánlivě vyžaduje i pro mimořádné vydržení, aby držba právního předchůdce byla poctivá, má-li si nynější držitel započíst její dobu, nicméně tento text je třeba pro případ mimořádného vydržení korigovat (§ 2). Není tu totiž legitimní důvod, proč vyžadovat u právního předchůdce vyšší kvalitu držby než u vydržitele, zvláště ne v případě všeobecného právního nástupnictví (§ 1096 odst. 1). Navíc nesoulad mezi § 1095 (‚prokáže nepoctivý úmysl‘) a § 1096 odst. 1 (jehož text se vztahuje pouze k poctivosti držby a nepamatuje na prokázání nepoctivého úmyslu) představuje nezamýšlený nedostatek občanského zákoníku, který vznikl tim, že v dřívější verzi návrhu (§ 974 ve verzi květen 2007) se pro mimořádné vydržení vyžadovala poctivá držba (shodně jako v § 1471 OZO), zato v pozdější verzi návrhu (§ 1030 ve verzi leden 2009) se nově stanovilo, že k mimořádnému vydržení postačí absence nepoctivého úmyslu. Tato změna se však nepromítla… do § 1096 o započtení vydržecí doby.“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol., cit. výše, s. 1167, marg. č. 10)

Dovolací soud uzavírá, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 ObčZ), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964).

K započtení doby držby předchůdce, který již splnil podmínky vydržení, ve prospěch jeho nástupce

Podle výslovného znění zákona se jak při řádném, tak mimořádném vydržení započítává „vydržecí doba“ předchůdce. Jde tedy o zápočet držby způsobilé k vydržení, resp. směřující k vydržení. Takovou držbou však není držba vlastnická; drží-li věc její vlastník, nelze o vydržecí době uvažovat. Již proto nelze držiteli započíst dobu, po kterou držel věc jeho předchůdce jako vlastník.

Vydržení je způsob nabytí vlastnického práva držitelem a jeho ztráty vlastníkem. Vydržecí doba je stanovena na ochranu vlastníka tak, aby měl možnost důsledkům držby jeho věci nevlastníkem zabránit. Bylo by protismyslné, aby držba vlastníka byla započtena ve prospěch toho, jehož držba má vlastníka o vlastnické právo připravit.

Může se ovšem stát, jako v této věci, že předchůdcem toho, kdo se vydržení dovolává, je osoba jemu blízká (resp. více takových osob), která, jak lze předpokládat, by proti započtení vlastnické držby nic nenamítala. Ani v takovém případě však zákon takové započtení neumožňuje.

Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci spornou věc nabyli od předchůdců, kteří vlastnické právo již vydrželi, do vlastnictví jiným způsobem, např. smlouvou nebo děděním. V prvém případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu. V případě dědění je předpokladem nabytí vlastnictví nejenom smrt právního předchůdce, ale i rozhodnutí soudu, ze kterého vyplývá, že dědic spornou věc nabyl. Pokud se tak dosud nestalo, platí, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80 OSŘ určení, že je vlastníkem věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a nebylo mu ohledně ní potvrzeno nabytí vlastnictví (viz rozsudek NS z 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004). Nestala-li se sporná věc dosud předmětem řízení o dědictví nebo orgán rozhodující o dědictví nevyhověl návrhu na dodatečné projednání dědictví, podle ustálené soudní praxe přichází pro žalobce v úvahu prakticky jen žaloba na určení, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem věci ke dni své smrti (k tomu srov. rozsudek NS z 31. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010).

Stále tedy platí to, co NS vyslovil např. v usnesení z 5. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, a v rozsudku ze 7. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006, že námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedícího s nabytým pozemkem, jehož držby se chopil spolu s držbou pozemku skutečně do vlastnictví nabytého, započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže ten již sousední pozemek vydržel.

Lze uzavřít, že do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, 1096 ObčZ) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.

K výkladu § 3066 ObčZ

Do doby stanovené v § 1095 ObčZ se započte i doba, po kterou měl držitel, popř. jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 ObčZ). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 ObčZ).

Z § 3066 vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.

Co v poměrech dané věci vyplývá z výše uvedených závěrů

Dovolatelky samy nemohly sporné pozemky vydržet, neboť v době účinnosti občanského zákoníku 1964 první žalobkyni desetiletá vydržecí doba neuplynula a druhá žalobkyně se v té době držby neujala; řádné vydržení podle § 1089 odst. 1 ObčZ nepřicházelo do úvahy již proto, že se držba žalobkyň nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci; držby se zřejmě chopily na základě domnělého (putativního) titulu, tedy kupní smlouvy ohledně sousedních pozemků, ale takový titul v poměrech § 1089 odst. 1 ObčZ nestačí, vyžaduje se právní důvod skutečně existující a vztahující se k držené věci.

K mimořádnému vydržení pak potřebovaly držbu trvající 20 let, a po takovou dobu pozemek nedržela žádná z nich; započtení vydržecí doby jejich předchůdců nebylo možné proto, že podle zjištění odvolacího soudu pozemky vydrželi již jejich bezprostřední právní předchůdci.

Rozhodnutí odvolacího soudu je tak věcně správné. Nic na tom nemění ani skutečnost, že odvolací soud nesprávně vyložil § 1096 odst. 2 ObčZ a měl za to, že do vydržecí doby držitele pro mimořádné vydržení lze započíst jen poctivou držbu předchůdce; ve skutečnosti se započítává (mírněji posuzovaná) držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Protože vlastnické právo podle odvolacího soudu vydrželi již předchůdci žalobkyň, na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Poznámka: Současný občanský zákoník opustil koncepci držby a vydržení, uplatněnou v občanském zákoníku 1964, a vrátil se k principům obecného zákoníku občanského, s několika výjimkami. K té nejdůležitější patří jiná formulace ustanovení o mimořádném vydržení (§ 1095 ObčZ); oproti § 1477 OZO se nevyžaduje k vydržení „poctivá držba“ (§ 992 ObčZ), ale nedostatek nepoctivého úmyslu (§ 1095 ObčZ). Nicméně vzhledem k formulacím obou těchto ustanovení a zjevné souvislosti obou zmíněných úprav vydržení část literatury i judikatura některých soudů vyšly z toho, že i § 1095 vyžaduje k mimořádnému vydržení poctivou držbu, oproti řádnému vydržení tedy odpouští jen podmínku, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§ 1090 odst. 1 ObčZ). Proti tomu svědčí samotná formulace § 1095 ObčZ; dále důvodová zpráva uvádí, že „institut mimořádného vydržení… v platném právu (tj. v ObčZ 1964, pozn. J. S.) citelně chybí“. Pokud by však byl § 1095 ObčZ vázán na poctivou držbu, v zásadě totožnou s oprávněnou držbou (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964), podmínky vydržení podle § 1095 ObčZ by byly přísnější (kvůli dvacetileté vydržecí době) než podmínky vydržení podle § 134 odst. 1 ObčZ, a důvodová zpráva by tak nedávala smysl (vlastně by se dosavadní úprava, byť zpřísněná, v § 1095 přebírala, a žádná „citelná mezera“ by nebyla zaplněna). Konečně jde o výklad provedený těmi, kteří u tvorby § 1089 a násl ObčZ stáli (viz i v rozsudku cit. komentář J. Petrova).

Viz k tomu rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 788/2022:

„Podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 ObčZ), ale mnohem benevolentněji posuzovaná ‚držba nikoliv v nepoctivém úmyslu‘. Na dovoláním položenou otázku lze odpovědět, že jde ‚o jinou, novou mírou kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby‘... Problém je do značné míry v tom, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil přiléhavější pojem ‚oprávněná držba‘ souslovím ‚poctivá držba‘, ačkoliv u poctivé držby nejde o otázku poctivosti v obecném smyslu; tato terminologie pak vyvolává v praxi nejasnosti (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou).“

Výklad § 1095 ObčZ obsahuje i rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, týkající se mimořádného vydržení části sousedního pozemku; toto rozhodnutí se zabývá i vztahem oprávněné držby (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964) a držby potřebné k mimořádnému vydržení:

„Splňuje-li držba předpoklady oprávněné držby (§ 130 odst. 1 ObčZ 1964), resp. poctivé držby (§ 992 odst. 1 ObčZ), pak jde i o držbu ‚nikoliv v nepoctivém úmyslu‘; posuzování posledně uvedené držby je totiž mírnější, takže každá oprávněná držba je v zásadě i držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu podle § 1095 ObčZ. Naproti tomu fakt, že držba není oprávněnou či je nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé ObčZ, ještě neznamená, že nutně musí jít o držbu v nepoctivém úmyslu. Tak např. pokud někdo koupí nemovitost, zaplatí řádnou kupní cenu a chopí se její držby, a jeho právo není vloženo do katastru nemovitostí, není držitelem oprávněným ani poctivým (§ 992 odst. 1 ObčZ), neboť mu musí být z okolností zřejmé, že vykonává právo, které mu nenáleží; jeho držba však není držbou v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 ObčZ, a to ani když zjistí, že vlastnické právo nenabyl. To platí i v případě ‚nezaknihované‘ směny částí sousedících pozemků.“

Cit. rozhodnutí se vyjadřuje i k dokazování nepoctivého úmyslu držitele:

„Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení NS z 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, rozsudek NS z 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby ‚nikoliv v nepoctivém úmyslu‘. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečnosti, zakládající nepoctivost držitele, o které věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 ObčZ, tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě, a takto jednat i chce), zájem, nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn).“

Ve věci sp. zn. 22 Cdo 2961/2021 se NS vyjádřil ke vlivu přerušení výkonu držby na mimořádné vydržení:

„Vydržecí doba potřebná k mimořádnému vydržení se tak nepřerušuje nevykonáváním držby (§ 1093 ObčZ).“

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., Brno