Nejvyšší soud České republiky: Limity pro rozdělování zisku ve společnosti s ručením omezeným
§ 8, § 212, § 245 ObčZ
§ 34, § 161 ZOK
Valná hromada společnosti s ručením omezeným může rozhodnout pouze o částečném rozdělení zisku mezi společníky, aniž má pro nerozdělení zisku v plné výši důležitý důvod.
Rozhodne-li valná hromada o rozdělení zisku na podkladě nezpůsobilé účetní závěrky, nemá toto rozhodnutí právní účinky.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1306/2023
K věci: Soud prvního stupně vyslovil částečnou neplatnost usnesení valné hromady K. s. r. o. („společnost“), konané 8. 1. 2021, ve znění: „Valná hromada dále rozhoduje o rozdělení zisku společnosti za r. 2019 takto: a) Do rezervního fondu nebude přiděleno nic, neboť tento je naplněn. b) Mezi společníky se rozděluje částka 2 mil. Kč, a to v poměru dle výše jejich podílů ve lhůtě splatnosti do 31. 1. 2021. Jednateli společnosti se ukládá zajistit výplatu podílů na zisku a odvedení 15% srážkové daně z příjmů. c) Do jiných fondů nebude přiděleno nic. d) Zbylý zisk společnosti za r. 2019 ve výši 367 tis. Kč vykázaný v účetní závěrce za r. 2019, po odečtení provedených výplat podílů na zisku za toto účetní období, se společníkům společnosti rozdělovat nebude a přesouvá se na účet nerozdělených zisků minulých let.“
Odvolací soud k odvolání společnosti změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh na vyslovení neplatnosti bodu d) usnesení valné hromady zamítá. Odvolací soud sice přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „podíl na zisku je skutečně jedním z významných práv společníka společnosti s ručeným omezeným. A pokud by zisk za příslušné účetní období vůbec mezi společníky rozdělen nebyl, musel by pro tento postup existovat vážný důvod“. Avšak v poměrech projednávané věci odvolací soud považuje soudní zásah do vnitřních poměrů společnosti za nepřiměřený, neboť k tomu není dán vážný důvod, když „85 % zisku rozděleno bylo“ a „nerozdělení 15 % zisku mezi společníky je zcela v diskreci obchodní korporace“. Dále odvolací soud formuloval závěr, podle něhož přijetím napadeného usnesení valné hromady nedošlo ke zneužití hlasovacích práv, neboť „samotná skutečnost, že určitá osoba nakládá s většinou hlasovacích práv“, není dle něho dostačující. Rovněž se podle odvolacího soudu nemůže jednat o zneužití hlasovacího práva či znevýhodňující rozhodování v případě, kdy nebylo mezi společníky rozděleno (pouze) 15 % zisku a zbylých 85 % bylo rozděleno poměrně podle velikosti podílů společníků. Odvolací soud označil úvahu soudu prvního stupně týkající se dobrých mravů za nepřehlednou a konstatoval, že za situace, kdy není dán prostor pro soudní ingerenci a současně se nemůže jednat o zneužití hlasovacího práva, neobstojí ani konstrukce, že je zneužití hlasovacího práva nemravné.
Z odůvodnění: Soud citoval § 34 odst. 1 až 3, § 161 odst. 1 a 4, § 184 odst. 1, § 191 odst. 1 a 2 ZOK, § 212 odst. 2 ObčZ (pozn. red.).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se rozhodování valné hromady akciové společnosti o rozdělení zisku se podávají následující závěry:
1. Soud při rozhodování o neplatnosti usnesení valné hromady zpravidla neposuzuje, zda opatření, o kterém rozhodla valná hromada, je věcně důvodné, zda odpovídá zájmu společnosti, resp. je v širším smyslu materiálně opodstatněné. Napadené usnesení může zpravidla posoudit nanejvýš z hlediska, zda se jeho obsah či okolnosti přijetí nepříčí zákonu či stanovám.
2. I po 1. 1. 2014 platí, že právo podílet se na zisku společnosti je jedním ze základních práv akcionáře (srov. § 256 odst. 1 ZOK); vytvoří-li akciová společnost zisk, může valná hromada rozhodnout o tom, že nebude rozdělen mezi akcionáře, pouze z důležitých důvodů a při respektování zákazu zneužití většiny hlasů (§ 212 ObčZ).
3. S účinností od 1. 1. 2014 může valná hromada rozhodnout o rozdělení zisku i tak, že jeho část rozdělí v podobě tantiém mezi členy volených orgánů (za předpokladu, že to připouští stanovy společnosti), popř. ji přidělí do fondu zřízeného stanovami a tvořeného ze zisku, a zbytek zisku ponechá na účtu nerozděleného zisku; i pro nerozdělení zbývající části zisku mezi akcionáře však musí být dány důležité důvody. Důležité důvody, pro které představenstvo (popř. jiný svolavatel) navrhuje, aby zisk nebyl rozdělen mezi akcionáře (včetně důvodů, které se podávají ze stanov společnosti), musí být uvedeny v pozvánce na valnou hromadu [srov. § 407 odst. 1 písm. f) ZOK].
4. S účinností od 1. 1. 2014 může řádná účetní závěrka zpracovaná za předchozí účetní období sloužit jako podklad pro rozdělení zisku až do konce následujícího účetního období.
Srov. např. usnesení NS z 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3885/2017 (R 9/2020), a na ně navazující usnesení NS z 25. 4. 2023, sp. zn. 27 Cdo 948/2022.
Uvedené závěry však nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů společnosti s ručením omezeným.
Je tomu tak proto, že akciová společnost je ryze kapitálovou společností, která se vyznačuje předně tím, že povinně vytváří základní kapitál v minimální výši 2 mil. Kč (§ 246 odst. 2 ZOK). Její vnitřní správa je oddělena od osob akcionářů, což zajišťuje provoz společnosti bez ohledu na změny v osobách akcionářů. Převoditelnost podílu v akciové společnosti nelze vyloučit (§ 270 odst. 1 a § 274 odst. 1 ZOK). Účast společníků (akcionářů) na řízení akciové společnosti se realizuje zásadně pouze prostřednictvím nejvyššího orgánu společnosti – valné hromady, která rozhoduje na většinovém principu. V průběhu trvání akciové společnosti akcionáři neručí za její závazky.
Oproti tomu společnost s ručením omezeným má smíšenou povahu. Ačkoliv i ji zákon označuje jako kapitálovou společnost (§ 1 odst. 2 ZOK), činí tak toliko jako⛘legislativní zkratku pro zjednodušení zákonného textu, aniž by tím popíral, že úprava společnosti s ručením omezeným obsahuje i prvky osobních společností (srov. např. rozsudek NS z 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2708/2018). Prvky osobní společnosti se projevují na mnoha místech její úpravy. Obsah společenské smlouvy lze měnit pouze dohodou všech společníků (nestanoví-li společenská smlouva jinak – § 147 odst. 1 ZOK). I v případě, že o změně společenské smlouvy rozhoduje valná hromada, musí se změnou, jež zasahuje do práv nebo povinností společníků, dotčení společníci souhlasit (§ 171 odst. 2 ZOK). Převod podílu může být ve společenské smlouvě zcela vyloučen (srov. závěry usnesení NS z 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5719/2016, R 152/2018), společníci ručí za závazky společnosti v rozsahu stanoveném v § 132 odst. 1 ZOK (k tomu srov. závěry rozsudku NS z 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 5507/2017, R 48/2020) a informace o společnosti mohou žádat i mimo zasedání valné hromady a ve výrazně větším rozsahu, než je tomu v akciové společnosti (srov. závěry rozsudků NS sp. zn. 27 Cdo 2708/2018 a z 25. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3812/2019). Též platí, že společníkovi společnosti s ručením omezeným (na rozdíl od akcionáře) svědčí – při zániku účasti za trvání společnosti bez právního nástupce – právo na vypořádací podíl.
Jakkoliv je úprava obou typů obchodních společností do určité míry dispozitivní a umožňuje, aby se akciová společnost (ujednáním ve stanovách) „přiblížila“ co do nastavení vnitřních poměrů společnosti s ručením omezeným, a vice versa (srov. např. ve vztahu k právu na informace výše cit. rozsudek NS sp. zn. 27 Cdo 2708/2018, odst. 28, či rozsudek NS z 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1395/2020, odst. 57 až 62), platí, že částečně odlišná povaha obou společností neumožňuje automaticky přenést výše popsané závěry přijímané pro akciovou společnost na poměry společnosti s ručením omezeným. Jde-li o právo na podíl na zisku, nelze pomíjet, že akcionář je především investor, přinášející kapitál potřebný pro podnikání společnosti, kdežto účast společníka ve společnosti s ručením omezeným se zdaleka neomezuje na tuto roli (zákon ji dokonce automaticky nepředpokládá, viz úpravu minimální výše vkladu) a je mnohem více osobní povahy.
Právě s ohledem na skutečnost, že účast akcionáře v akciové společnosti má spíše majetkový charakter a v zásadě představuje investici, jejíž výnos akcionář pravidelně realizuje prostřednictvím práva podílet se na zisku společnosti coby jednoho ze základních akcionářských práv, a že vliv menšinových akcionářů na řízení a kontrolu společnosti je často mizivý, Nejvyšší soud i po 1. 1. 2014 setrval na požadavku vyplývajícím z judikatury přijaté již v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Podle něho valná hromada akciové společnosti může rozhodnout o tom, že zisk nebude rozdělen mezi akcionáře, pouze z důležitých důvodů (R 9/2020; jde-li o judikaturu týkající se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, srov. usnesení NS z 25. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1326/2009, R 13/2011, a na ně navazující rozhodnutí NS).
S ohledem na smíšenou povahu společnosti s ručením omezeným a z ní plynoucí částečně odlišné postavení jejích společníků není valná hromada této společnosti omezena při rozhodování o (ne)rozdělení zisku tak, jako je tomu v případě akciové společnosti. Lze dodat, že i na společníky společnosti s ručením omezeným samozřejmě dopadá zákaz zneužití hlasů k újmě celku (§ 8 a § 212 odst. 2 ObčZ).
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že valná hromada společnosti mohla rozhodnout pouze o částečném rozdělení zisku mezi společníky, aniž měla pro nerozdělení zisku v plné výši důležitý důvod. Potud je právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Odvolací soud však přehlédl, že valná hromada společnosti napadeným usnesením rozhodla dne 8. 1. 2021 o rozdělení zisku na podkladě účetní závěrky zpracované za účetní období kalendářního r. 2019.
V R 9/2020 (odst. 45) Nejvyšší soud vyložil, že řádná účetní závěrka je způsobilým podkladem pro rozdělení zisku (pouze) do konce následujícího účetního období. Uvedený závěr, ač přijatý pro poměry akciové společnosti, se plně prosadí (z důvodů níže uvedených) i ve společnosti s ručením omezeným (s účinností od 1. 1. 2021 viz výslovnou úpravu v § 34 odst. 1 větě druhé ZOK).
Společníkovi obchodní společnosti sice svědčí právo na podíl na zisku (jakožto jeden z průmětů práva na reziduální výsledek hospodaření společnosti), nicméně právní úprava zajišťuje, aby při rozdělování zdrojů obchodní společnosti nebyla dotčena práva jejích věřitelů. Zjednodušeně řečeno platí, že společníci by měli stát „ve frontě na zdroje společnosti“ až jako poslední v řadě. Jinými slovy, rozdělení zisku (či jiných vlastních zdrojů) by nemělo mít negativní dopady na věřitele společnosti.
Jedním z nástrojů, který zajišťuje výše popsanou ochranu práv věřitelů společnosti, je povinnost společnosti mít pro rozhodnutí o rozdělení zisku „aktuální“ účetní závěrku (zobrazující zisk, který je možné rozdělit) a současně povinnost respektovat tzv. bilanční testy (pro společnost s ručením omezeným v právní úpravě účinné do 31. 12. 2020 viz § 161 odst. 4 ZOK). Posouzení, zda zvažované rozdělení zisku „prochází“ bilančním testem, přitom nelze učinit bez aktuální účetní závěrky.
Mají-li požadavek aktuální účetní závěrky jako podkladu pro rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku a samotný bilanční test sloužit k ochraně věřitelů společnosti, nelze ponechat výlučně na osobách uvedených v § 191 odst. 1 ZOK, zda se jejich nedostatku (nesplnění) dovolají u soudu ve lhůtě stanovené zákonem prostřednictvím návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Tyto osoby (zejména společníci) ostatně ani nemusí mít zájem na tom, aby platnost usnesení valné hromady přijatého v rozporu se zákonnými pravidly o rozdělení zisku chránícími věřitele společnosti byla zpochybněna. Nejsou-li věřitelé společnosti aktivně věcně legitimováni k podání návrhu na vyslovení neplatnosti takového usnesení valné hromady (srov. usnesení NS z 26. 10. 2023, sp. zn. 27 Cdo 452/2023), je jediným účinným prostředkem zajišťujicím jejich ochranu sankce neúčinnosti či zdánlivosti usnesení valné hromady přijatého v rozporu s uvedenými zákonnými požadavky. Jinými slovy řečeno, usnesení valné hromady přijaté v rozporu se zákonnými pravidly o rozdělení zisku chránícími věřitele společnosti nemá právní účinky. Z toho vychází i § 34 odst. 3 věta druhá ZOK, ukládající členům statutárního orgánu povinnost zdržet se výplaty podílů na zisku rozděleného v rozporu se zákonem, bez ohledu na to, zda soud vyslovil neplatnost takového usnesení. To, že usnesení valné hromady učiněné v rozporu s bilančními testy (i kdyby vycházelo z údajů v jinak řádně zpracované a schválené účetní závěrce za předchozí účetní období), nemá právní⛘účinky, stanoví s účinností od 1. 1. 2021 výslovně § 34 odst. 2 ZOK (stejně jako § 40 odst. 1 a 2 ZOK); v právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 srov. § 179 odst. 1 ObchZ a v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek z 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2363/2011 (R 75/2013). Tím spíše je takový následek nutné vztáhnout na případy, kdy valná hromada přijme rozhodnutí o rozdělení zisku, aniž má k dispozici způsobilý podklad, tj. řádně schválenou účetní závěrku za předchozí účetní období.
Účetní závěrka za r. 2019 byla zpracována k 31. 12. 2019, tedy za účetní období, jež předcházelo „předchozímu účetnímu období“, jímž byl kalendářní r. 2020. Účetní závěrka za r. 2019 tudíž nebyla v r. 2021 způsobilým podkladem pro rozhodnutí valné hromady o rozdělení zisku (mimo jiné tak společnost vůbec nemohla posoudit splnění tzv. bilančního testu). Rozhodla-li valná hromada o rozdělení zisku na podkladě nezpůsobilé účetní závěrky, nemá toto rozhodnutí právní účinky (srov. § 34 odst. 3 větu druhou ZOK).
Nemá-li napadené usnesení valné hromady právní účinky, hledí se na ně, jako by nebylo přijato (§ 245 ObčZ). V řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby přitom rozhodne soud i bez návrhu o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na ně, jako by nebylo přijato (§ 90 odst. 1 ZŘS; k tomu srov. usnesení NS z 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1817/2016, R 46/2018, a v něm cit. judikaturu).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavírá, že řešení dovoláním otevřené otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 OSŘ byl uplatněn právem. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) OSŘ usnesení odvolacího soudu změnil.