27. Hrubá nedbalost škůdce u náhrady nemajetkové újmy za ztrátu osoby blízké
§ 2924, § 2959, § 2957 ObčZ
Bylo-li v řízení o náhradu nemajetkové újmy za ztrátu blízké osoby prokázáno, že mezi usmrceným a pozůstalými existovaly velice úzké manželské a rodičovské vazby a vřelé vztahy, nejedná se o předpoklad přiznání standardní částky, ale o důvod pro její zvýšení, zejména byly-li zjištěny další okolnosti způsobilé prohloubit míru utrpení pozůstalých. I když nebylo zjištěno úmyslné zavinění, které je výslovně uvedeným zákonným důvodem pro zvýšení náhrady nemajetkové újmy (§ 2957 ObčZ), je i v případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností namístě zohlednit též případnou hrubou nedbalost při počínání škůdce.
Rozsudek NS z 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2421/2022
K věci: Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 2. 2020 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 325 092 Kč a žalobkyni b) 273 720 Kč, obojí s příslušenstvím, a zamítl žalobu o dalších dalších 2 174 908 Kč a 1 486 280 Kč. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy při usmrcení osoby blízké vyšel ze zjištění, že dne 9. 9. 2015 zemřel manžel žalobkyně a) a otec žalobkyně b) pan M. B. při plnění pracovního úkolu spočívajícího v provádění vizuální a ultrazvukové kontroly části železniční tratě, během něhož ujel žalovanou stavební společností nedostatečně technologicky zabrzděný podvozek se svazkem kolejových polí a poškozeného nacházejícího se na trati smrtelně zranil. Povinnost k náhradě soud kvalifikoval podle § 2924 ObčZ jako újmu způsobenou provozní činností, za niž odpovídají ve smyslu § 2915 ObčZ solidárně žalovaná a zaměstnavatel poškozeného. Žalovaná neučinila veškerá opatření k zabránění vzniku škody, neboť měla možnost zajistit přítomnost hnacího vozidla před svazkem kolejových polí, zaměstnavatel poškozeného neinformoval včas žalovanou o tom, že poškozený a jeho kolega se v rámci výkonu své pracovní činnosti budou pohybovat na vyloučené koleji,⛘kde současně probíhaly práce realizované žalovanou. Výši náhrady stanovil soud s odkazem na ustálenou judikaturu NS dvacetinásobkem průměrné měsíční mzdy v kalendářním roce 2014 předcházejícím roku úmrtí (513 720 Kč). Žalobkyni a) přiznal 325 092 Kč, zahrnující zvýšení základní částky o 10 % po odečtu již vyplacené částky 240 000 Kč náhrady újmy z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele zemřelého zaměstnance. Ke zvýšení náhrady o 10 % přistoupil proto, že žalobkyně a) po úmrtí manžela užívala medikaci proti depresivním stavům a určitý čas trvalo, než se vypořádala s novou situací. Naopak jako důvod pro zvýšení neshledal skutečnost, že s poškozeným žila v dlouhodobém, stabilním a harmonickém manželství. Žalobkyni b) pak přiznal 273 720 Kč bez úpravy základní částky a s odečtením 240 000 Kč již vyplacených na náhradě újmy ze strany vedlejší účastnice. Jako důvod pro navýšení neshledal skutečnost, že vzájemný vztah poškozeného s touto žalobkyní byl velmi intenzivní, kladný a harmonický. Soud prvního stupně uzavřel, že ve srovnávaných případech byla situace obdobná, naopak, pokud byly vztahy mezi rodiči a potomky sporadické až negativní, byla přiznaná náhrada výrazně snížena.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích o věci samé. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ohledně odškodnění duševních útrap žalobkyň podle § 2959 ObčZ se zcela ztotožnil s jeho právním posouzením․ S odkazem na rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 894/2018 uvedl, že určení základní částky náhrady nemajetkové újmy u obou žalobkyň tak, jak byla učiněna soudem prvního stupně, je v souladu s ustálenou judikaturou. Výši odškodnění soud správně porovnal s ostatními podobnými případy. Podle odvolacího soudu nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti svědčící pro výraznější navýšení přiznaných částek, vyjma žalobkyně a), u níž byly shledány podmínky pro dílčí zvýšení o 10 %. V případě manželství lze totiž harmonický vztah a vzájemnou náklonnost obou partnerů standardně očekávat, stejně jako láskyplný vztah mezi dcerou a otcem, proto tyto skutečnosti neimplikují zvýšení základní náhrady. Naopak v případě nižší kvality vztahu provázeného odcizením po 30. roku života dítěte by bylo možno uvažovat o přiměřeném snížení náhrady. Pro navýšení by musela svědčit větší míra odkázanosti žalobkyně b) na poškozeného, například z důvodu, že by se jednalo o jejího již jediného žijícího rodiče, na němž by byla výlučně citově závislá. Porovnání újmy žalobkyň jako sekundárních obětí s případy týkajícími se náhrady nemajetkové újmy způsobené zásahy do práva na čest, důstojnost a případě soukromí ze strany informačních médií známým celebritám, jež byly primárními oběťmi, není podle odvolacího soudu odpovídající. Dále uvedl, že ze strany žalované nešlo o úmyslné zavinění a nešlo o jediný subjekt, který by za vzniklou újmu odpovídal, když bylo prokázáno, že za úmrtí poškozeného solidárně se žalovanou odpovídá i zaměstnavatel poškozeného. To, že se žalovaná brání podané žalobě v tomto řízení legálními prostředky, taktéž nelze hodnotit jako okolnost odůvodňující zvýšení náhrady.
Nejvyšší soud k dovolání obou žalobkyň rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z odůvodnění: Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 ObčZ by měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti, přičemž tato kritéria jsou příliš obecná a nepostačují sama o sobě k určení konkrétní částky, neboť názory na to, jaká výše náhrady je spravedlivá a slušná, jsou velmi subjektivní a mohou se značně lišit, nehledě k tomu, že údaje o takto obecně sdílených představách nejsou ani k dispozici. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu z 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku z 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, Rc 85/2019, demonstrativním způsobem uvedena podrobnější kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle § 2959 ObčZ přihlédnout. Podle těchto rozhodnutí je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, případná existenční závislost na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není bez dalšího dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Lze předpokládat, že soud zohlední i jiné, zde nevyjmenované okolnosti, mají-li vliv na vnímání ztráty osoby blízké některým z pozůstalých. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.
Ustanovení § 2959 ObčZ je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. opět nález ÚS sp. zn. I. ÚS 2844/14, na který odkazují rovněž dovolatelky).
Odvolací soud sice výše uvedená kritéria zohledňoval, avšak nikoli v míře, které v projednávané věci okolnostem odpovídají. Ve smyslu uvedených kritérií je pro rozhodování o výši relutární náhrady duševní újmy pozůstalých v daném případě rozhodné, že obě žalobkyně byly s poškozeným v nejbližším rodinném vztahu – žalobkyně a) jeho manželkou a celoživotní partnerkou, žalobkyně b) dcerou. Manželství poškozeného a žalobkyně a) bylo mimořádně harmonické a pevné, měli společné zájmy, spolu trávili volný čas i veškeré dovolené; po smrti⛘poškozeného se žalobkyně a) na nějaký čas uzavřela do sebe, zůstala doma a užívala antidepresiva. Rovněž tak velice kladný a láskyplný vztah s poškozeným měla žalobkyně b), která s rodiči žila po celý život ve společné domácnosti a odstěhovala se asi 2 měsíce před úmrtím jejího otce, pravidelně však k rodičům jezdívala na víkendy. Poškozený jí byl podporou na studiích i v její nové práci, byl velmi starostlivý a nápomocný, počítala s jeho pomocí při plánované stavbě rodinného domu. O úmrtí se dozvěděla na dovolené, kde se zasnoubila se svým přítelem, svatbu v důsledku této tragické události odložili. Událost měla vliv rovněž na její zdravotní stav, neboť trpí roztroušenou sklerózou. Bylo jí 25 let, když přišla o svého otce. Je tedy nepochybné, že všichni měli mezi sebou velmi pevné a úzké vazby a oběma žalobkyním se úmrtím poškozeného zásadně změnil život.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v základním obecném předpokladu, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, a že zejména slabší než obvyklé (byť v zásadě dobré) vztahy již odůvodňují přiznání nižší než výchozí částky (srov. též rozsudek NS z 18. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 757/2022, v němž se soud zabýval mimo jiné intenzitou rodinných vztahů zemřelého a sekundární oběti). Bylo by téměř nemožné definovat standardní míru soužití a kvalitu vztahu, která neodůvodňuje úpravu základní náhrady, proto v případě tvrzené výjimečnosti sepětí rodinných příslušníků musí soud zvažovat všechny zjištěné okolnosti způsobilé objektivizovat kvalitu vzájemných vztahů. Bylo-li tedy v řízení prokázáno, že mezi poškozeným a oběma žalobkyněmi existovaly velice úzké vazby a vřelé vztahy (manželské, rodičovské), nejedná se o předpoklad přiznání výchozí částky, ale o důvod pro její zvýšení (srov. opět rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 894/2018), a to zejména proto, že byly zjištěny některé další okolnosti způsobilé prohloubit míru utrpení obou pozůstalých. Poškozený zemřel v plně produktivním věku, takže se nenaplnil předpoklad dalšího dlouhodobého soužití s oběma žalobkyněmi. Podrobný popis společných aktivit a zájmů členů rodiny svědčí pro vyšší než zcela standartní přístup. Intenzitu negativního prožívání tragické ztráty žalobkyní a) dokreslují nejen soudem zohledněné zdravotní problémy, nýbrž i zjištění, že se významně změnil její život v situaci, kdy zůstala sama poté, co se krátce předtím osamostatnila její dcera. Na straně žalobkyně b) lze za výjimečné okolnosti považovat její věk, neboť o otce přišla sice již v dospělosti, nicméně na prahu zakládání nové rodiny, právě v okamžiku přípravy svatby, takže byla připravena o možnost sdílet tuto zkušenost s otcem, který se měl stát dědečkem jejích dětí. Přehlédnout nelze ani zdravotní potíže (roztroušená skleróza), při nichž byl poškozený žalobkyni b) oporou a jistě měl potenciál v tomto směru i nadále dceři pomoci. Z tohoto pohledu výše náhrady stanovená soudem zcela přesně na doporučenou výchozí částku vyznívá poněkud šablonovitě a nezohledňuje dostatečně popsané skutečnosti, které nejsou obvyklé pro většinu případů ztráty osoby blízké, takže jsou nepochybně důvodem pro určité zvýšení náhrady nad standardní částku. Ostatně již před účinností zákona č. 89/2012 Sb. platilo, že odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném (srov. nález ÚS z 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek NS z 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že k 10 % navýšeni výchozí částky u žalobkyně a) soudy přistoupily nikoli z důvodu posouzení intenzity vzájemného soužití a vysoce harmonického manželství a zásadní změny rodinných poměrů ve věku, kdy to není obvyklé, nýbrž pro krátkodobé psychické onemocnění a nutnost užívání léků po úmrtí poškozeného. Konečně lze zohlednit i okolnosti a průběh škodní události, na něž poukazují dovolatelky. I když nebylo zjištěno úmyslné zavinění, které je ve smyslu § 2957 ObčZ výslovně uvedeným zákonným důvodem pro zvýšení náhrady, je i v případě tzv. objektivní odpovědnost škůdce (nastupující bez ohledu na protiprávnost a zavinění, jíž je odpovědnost za újmu způsobenou provozní činností) namístě zohlednit též případnou hrubou nedbalost při počínání škůdce, je-li prokázána.
Z hlediska dalších okolností, které je třeba zvážit při posuzování nároku na náhradu újmy podle § 2959 ObčZ, však již rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) obstojí. S kritérii odvozenými od osoby škůdce se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vypořádal, podle skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu) žalovaná projevila lítost nad úmrtím poškozeného, její postoj v tomto řízení lze označit za standardní obranu legitimními prostředky. Náhrada újmy by mohla být zvýšena jen tehdy, byla-li by prokázána ekonomická závislost pozůstalých žalobkyň na zemřelém, což v daném případě nebylo. Majetkové poměry škůdce je třeba vnímat jako výjimečný nástroj, který umožní zmírnit v konkrétním případě přílišnou tvrdost, kterou by představovala jinak odůvodněná výše náhrady (srov. odůvodnění rozsudku NS z 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, Rc 39/2022).
Dovolací důvod nesprávného stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké podle § 2959 ObčZ je ve vztahu k oběma žalobkyním naplněn. Proto NS zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že musí znovu zvážit všechny okolnosti rozhodné pro stanovení výše náhrady a určit tomu odpovídající částku. Soud nepřehlédne, že podle ustálené judikatury NS by však náhrada újmy podle § 2959 ObčZ neměla dosahovat částek v řádu milionů korun a blížit se náhradám fatálních trvalých následků poškození zdraví; obvykle platí pravidlo modifikace základní částky zhruba jen o desítky procent (nejsou-li shledány okolnosti zcela mimořádné až extrémní, což v nyní projednávané věci dovodit nelze).
Komentář: Soudní praxe k výkladu § 2959 ObčZ a k použití judikatorně tvořených a postupně doplňovaných relevantních kritérií pro stanovení výše náhrady je poměrně ustálená a dovolací soud ji koriguje spíše výjimečně tam, kde dojde k nesprávnému posouzení některých podstatných okolností. Specifikem projednávané věci byla i okolnost, že ve výroku o platební povinnosti se muselo zohlednit plnění, které žalobkyně obdržely mimo soudní řízení, což soudy v projednávané věci učinily a odečetly plnění již poskytnuté žalobkyním zaměstnavatelem zemřelého i plnění poskytnuté pojistitelem odpovědnosti na straně žalované. Jsou-li tu dva subjekty povinné poskytnout náhradu za totožnou újmu, náleží oprávněným osobám plnění pouze jednou bez ohledu na to, který z povinných jim plnil. Platí zde tzv. nepravá solidarita (§ 2915 odst. 1 ObčZ se neuplatní), tedy že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého.
JUDr. Petr Vojtek, Brno⛘