Předmluva

Snahou této publikace je podat přehled o možnostech a omezeních, které dává autorovi k dispozici právní řád proto, aby z výsledku jeho práce neprofitoval někdo jiný. Kniha je však účelově zaměřena pouze na ochranu těch uměleckých děl, které mají postavy a příběh. Půjde především o díla dramatická, audiovizuální a literární (z literárních děl půjde v plném rozsahu pouze o literární díla epická a dramatická¹, třebaže obecný výklad, jakož i ochranu názvu lze vztáhnout na ochranu autorského díla obecně.

Text publikace nebyl napsán na objednávku, ale pro studijní účely, neboť představuje z větší části mou diplomovou práci, kterou jsem obhájil na Právnické fakultě MU v květnu 2002. Při úvahách nad vydáním podobného textu bylo třeba vyřešit především otázku, pro koho bude publikace určena: zda právníkům nebo umělcům. Po dohodě s nakladatelstvím jsme se rozhodli, že nebudeme vyřazovat žádnou skupinu potenciálních čtenářů. K tomu bylo nutné ovšem publikaci přizpůsobit a napsat obecnou kapitolu o možnostech právní ochrany uměleckých děl. V ní jsou stručně vysvětleny základy autorského a nekalosoutěžního práva, jakož i některé další instituty právního řádu, které by bylo možné využít na ochranu uměleckých děl.

Právníkům proto doporučuji, aby uvedenou kapitolu přeskočili, neboť obecné instituty práva autorského a nekalosoutěžního znají ze školy nebo z praxe. Ryze účelově, tzn. na ochranu příběhů, postav a názvů uměleckých děl, je publikace zaměřena až v následujících kapitolách. Je vhodné též upozornit, že název publikace plně nekoresponduje se členěním práce. Název vychází z logiky vnímání díla, kdy se nejdříve seznamujeme s názvem, potom s postavami, a teprve jejich vzájemným jednáním poznáváme příběh. Z hlediska zpracování tématu mi ovšem nepřipadalo vhodné zachovávat uvedenou logiku. Zařazuji proto hned po obecné kapitole o možnostech ochrany uměleckých děl a stručném historickém vývoji těchto možností kapitolu o ochraně příběhů, která v sobě implicitně obsahuje i ochranu postav. Kapitoly o ochraně postav a názvů uvádím až v závěru práce, protože se nejvíce vzdalují od ochrany díla jako celku. Postavy i názvy mohou být totiž z díla vytrženy a mohou existovat i samostatně, bez spojení s příběhem.

Při zpracování publikace jsem vycházel z dostupné právní literatury. Snažil jsem se hledat a vykládat možnosti ochrany uměleckých děl jak za pomoci zákonů, tak odborné literatury i soudních rozhodnutí.

Jelikož se jedná o umělecká díla, je třeba jako hlavní právní prostředek jejich ochrany zmínit autorský zákon – zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Zákon č. 121/2000 Sb. nahradil dřívější autorský zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). Při porovnávání obou předpisů někdy literatura pro rozlišování nepoužívá jejich čísla, ale jejich stáří. V takovém případě mluví o starém a novém zákoně.

Výkladovým problémem českého autorského práva je především nedostatek judikatury. Je to způsobeno zejména tím, že se většina sporů vyřeší mimosoudně. Problémem samotné judikatury je pak to, že je v určitých oblastech autorského práva neustálená, útržkovitá a spíše jen náhodná. Pro svou rozpornost a značnou výkladovou neujasněnost je mnohdy prakticky nepoužitelná.² Jestliže v určitých oblastech autorského práva trpí judikatura uvedenými nedostatky, je vhodnější vykládat ustanovení zákona doktrinálně.

Velkým inspiračním zdrojem mi byla judikatura zahraniční, zejména americká. Jestliže jsou Spojené státy považovány za kolébku kinematografie, myslím, že je můžeme též považovat za kolébku sporů plynoucích z tohoto prostředí. Značná část sporů je potom přínosná i pro ochranu uměleckých děl. Jsem si samozřejmě vědom rozdílu mezi kontinentálním systémem autorského práva a systémem copyright, přesto však mohou být některá rozhodnutí amerických soudů podnětná. Jedná se zejména o problémy, jak posuzovat plagiát a v čem si musí být díla podobná, aby se o plagiát jednalo. Tyto problémy mají oba systémy ochrany děl, jak kontinentální, tak anglosaský, společné.

Potíže samozřejmě nastávají při vysvětlování právního řešení sporů, neboť oba systémy nemají totožné instituty. U jednotlivých sporů však uvádím možnosti ochrany v českém právním prostředí. Při některých úvahách a vysvětlování je však třeba objasnit význam určitých pojmů, pro které čeština nemá zavedeny české termíny a uchyluje se k výpůjčkám. Jedná se zejména o výrazy „public domain“, „passing off“, „merchandising rights“, „secondary meaning“. Uvedené zahraniční termíny v příslušných kapitolách vysvětluji. Považuji je za součást právnického slovníku, a proto je užívám v jejich původním znění a významu i v českém textu. K citaci a parafrázování zahraniční literatury musím ještě doplnit, že se mi mnohdy nepodařilo najít zcela vhodný ekvivalent pro vyjádření některých anglických obratů, v závorce v tom případě uvádím jejich původní znění.

Na tomto místě musím zmínit též docenta Právnické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně Iva Telce, který byl vedoucím mé diplomové práce, ze které tato publikace vychází. Děkuji mu proto touto cestou za rady a zapůjčenou literaturu.

Publikace je členěna na kapitoly, třebaže to výslovně neuvádím. Nicméně používám pojmenování kapitola v odkazech na příslušnou její část.

S problémem potenciálních čtenářů rovněž souvisí odbornost práce. Zde jsem byl ve dvojím ohni, neboť text bude samozřejmě odlišný pro právníky a pro laiky. Laikům by bylo samozřejmě vhodné vysvětlit některé právnické termíny jako např. litispendence, ale pro právníky je to nadbytečné. Rozhodl jsem se proto, že obdobné právnické výrazy, které by mohly laikům činit problémy, vysvětluji v obecné kapitole pod čarou; není jich však moc, neboť nechci, aby se z této kapitoly stala učebnice teorie práva. Dalším problémem bylo, zda zachovat poznámkový aparát, což jsem udělal, jelikož publikace je účelově zaměřena, a literatury, kterou lze k výkladům problémů použít, není mnoho. Poněkud nepřehledné bylo používání spisových značek zahraničních soudů, jejichž délka přesahuje mnohdy celý řádek a činí text nepřehledným. Spisové značky jsem tedy z vlastního textu odstranil a uvádím je až na konci práce seřazené podle abecedního pořadí žalobců sporu. K tomu je třeba dodat, že někdy literatura neuvádí spor podle názvu žalobců a odpůrců (někdo versus někdo), ale pouze se zmiňuje o předmětu sporu. Takové spory nebyly vhodné pro zařazení do seznamu spisových značek, proto zařazuji spisovou značku sporu přímo do textu, pokud ji ovšem citovaná literatura vůbec uvádí.