Předmluva

Rychlý a již delší dobu i soustavný rozvoj českého soukromého práva klade v měnících se společenských podmínkách na aplikační praxi stále nové požadavky. K tomu, aby tyto požadavky byly naplněny, aby byl zajištěn kvalitní výkon soudnictví, advokacie i dalších právnických profesí, přispívá významnou měrou i odborná literatura.

Předkládáme, jménem obměněného a rozšířeného autorského kolektivu a v nové podobě, Komentář k občanskému soudnímu řádu. Již v roce 1994, v němž vyšlo první vydání tohoto komentáře v Nakladatelství C. H. Beck Praha, jsme předpokládali, že české procesní právo směřuje ke své rekodifikaci, která určí na dlouhou dobu jeho příští směřování. Uplynulo 15 let a Komentář se zabývá stále stejným zákonem č. 99/1963 Sb., ovšem „posíleným“ množstvím novel a dalších změn; zatímco v roce 1994 jsme komentovali občanský soudní řád ve znění celkem 11 novel, nyní má občanský soudní řád již 98 novel a dotklo se ho také 6 nálezů Ústavního soudu. Za posledních 15 let tedy „novelizační koeficient“ občanského soudního řádu činí 5,8; „rekordním“ byl v tomto směru rok 2006, v němž byl občanský soudní řád změněn a doplněn celkem patnáctkrát.

Je nepochybné, že četné – často překotné a nedomyšlené, někdy i vysloveně chybné – novelizace nepřispívají soudní a právní praxi a právní jistotě ve vztazích subjektů soukromého i veřejného práva. Již dříve jsme poukázali na to, jak škodí aplikaci práva, jestliže návody k výkladu koncepčních změn v občanském soudním řízení nepodává ju-dikatura, ale především další a další novelizace, jejichž přínos pro přehlednost a srozumitelnost právní úpravy je více než sporný.

Mohlo by se, na první pohled, zdát, že po tolika novelizacích musí být občanský soudní řád dokonalý právní předpis, s nímž je radost pracovat. Bohužel, ve skutečnosti je velmi nesnadné (a vskutku náročné) občanský soudní řád aplikovat; střetávají se v něm rozdílné (až protikladné) koncepce, vykazuje dosti zřejmých legislativních chyb zpochybňujících jeho srozumitelnost a je poznamenán řadou legislativních nedokonalostí a nedomyšleností, vyplývajících zejména z novelizací v posledních letech. Pro užívání občanského soudního řádu je proto mimo jiné příznačné, že výklad mnohých ustanovení v něm obsažených je složitý až obtížný („selhává“ zejména jazykový výklad), že bez podrobných až detailních znalostí teorie procesního práva nelze dospět ke správnému řešení a že jen mimořádné úsilí vynaložené při studiu právních předpisů může vést k řádnému postupu soudů, účastníků řízení a ostatních procesních subjektů; aplikační praxe, v procesním právu vždy poněkud poplatná zažitým stereotypům, se proto rozchází a „tápání“ praxe při výkladu právních předpisů je příčinou zbytečných průtahů v občanském soudním řízení.

Řada novel občanského soudního řádu má význam jen okrajový (často se v nich projevuje nešvar upravovat otázky, které jinak bývají vyhrazeny předpisům podzákonným, leckdy nemajícím ani povahu předpisu obecně závazného), jiné změny zasáhly do občanského soudního řízení podstatnějším způsobem. Za opravdu zásadní pro naše procesní právo lze podle našeho názoru označit novely občanského soudního řádu provedené zákony č. 519/1991 Sb., č. 30/2000 Sb. a č. 7/2009 Sb.

Novelizace občanského soudního řádu provedená zákonem č. 519/1991 Sb. postihla především institucionální stránku soudnictví; vrátila do civilní pravomoci soudů obchodní věci, zavedla správní soudnictví, významně zasáhla do vykonávacího (exekučního) řízení a především odstranila většinu nedemokratických prvků v dosavadní úpravě občanského soudního řízení.

Zákon č. 30/2000 Sb., kterým bylo dosud nejrozsáhleji zasáhnuto do našeho civilního procesu, měl za cíl vrátit do úpravy občanského soudního řízení dosud chybějící řád a zřetelně oddělit pravidla civilního řízení sporného od pravidel řízení nesporného. Ve sporném řízení položil důraz na odpovědnost účastníka za splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, a tím i za výsledek sporu, vytvořil koncepčně prostor, aby důkazní řízení bylo ukončeno před soudem prvního stupně a do odvolacího řízení navrátil systém neúplné apelace. Stanovením přesných práv a povinností účastníků a určením postupu soudu bylo sledováno takové pojetí sporného řízení, jemuž je jednak vlastní posílení odpovědnosti účastníků (jak žalobce, tak i žalovaného) za výsledek sporu, jestliže závisí na jejich aktivitě tvrzení a důkazní, jednak zdůraznění role soudu při plnění poučovací povinnosti. V úpravě vykonávacího (exekučního) řízení usiloval o větší míru informací oprávněného o majetku povinného zavedením institutu tzv. prohlášení o majetku, došlo k podstatnému přepracování jednotlivých způsobů exekuce a nově byl zaveden výkon rozhodnutí prodejem podniku a postižením obchodního podílu.

Zákon č. 7/2009 Sb. patří k nejvýznamnějším novelám občanského soudního řádu především proto, že uzákonil ve sporném řízení univerzální koncentraci řízení. Stanovení téměř bezvýjimečné koncentrace tvrzení a důkazů již do samého začátku řízení (koncentrace nastává buď v přípravném jednání, nebo při prvním jednání), pro niž – máme-li najít výstižné a stručné heslo – se nabízí přirovnání, že jde o „univerzální koncentraci sporného řízení s netušenými následky“, představuje pravděpodobně nejpodstatnější změnu v civilním procesu nejen posledního období, ale už od přijetí civilního řádu soudního v roce 1895. Je podivuhodné, že k tak zásadní – a kontroverzní – změně došlo bez jakékoliv větší odborné diskuse a bez vyhodnocení účinků dosavadní a dopadů nové právní úpravy a že zůstaly zcela nedomyšleny souvislosti s dalšími instituty procesního práva, zejména ve vztahu k odvolacímu a dovolacímu řízení. Ironií osudu zůstává, že zákon č. 7/2009 Sb. patří po legislativně-technické stránce k nejhorším zákonům, které vůbec kdy dosud novelizovaly občanský soudní řád.

Jsme si vědomi, že Komentář za takové situace nemůže nabízet řešení, která by vždy požívala obecného uznání. Přesto jsme se rozhodli se v Komentáři vyslovit ke všem otázkám, které jsou podle našeho názoru významné pro projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí v občanském soudním řízení. Vzali jsme v úvahu i to, že judikatura soudů, zejména Nejvyššího soudu, má v tomto směru stále „určitý dluh“ a že možnosti judikatury se nově také v oblasti civilního procesu zmenšily úměrně tomu, jak novela občanského soudního řádu provedena zákonem č. 7/2009 Sb. – zjevně bezdůvodně – omezila kompetence Nejvyššího soudu zúžením přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. V neposlední řadě jsme museli přihlížet i k tomu, že Jednací řád pro okresní, krajské a vrchní soudy – jako základní podzákonný právní předpis v oblasti občanského soudního řízení – neodpovídá zcela platným zákonům a že proto musí být v aplikační praxi řešeno i to, zda příslušné ustanovení Jednacího řádu nesmí být užito pro rozpor s předpisem vyšší právní síly.

Rozhodnutí Evropského soudního dvora uvedená v části komentáře věnované Evropskému mezinárodnímu právu procesnímu, která byla vydána před 1. květnem 2004, jsou citována v překladu JUDr. Pavla Simona, a nejde proto o jejich oficiální překlad. Výjimkou jsou ta z daných rozhodnutí, pro která byl již oficiální překlad uveřejněn na webových stránkách soudu (www.curia.eu v sekci Judikatura > Historická judikatura).

V Komentáři respektujeme terminologii občanského soudního řádu. Výjimku představuje termín o tom, že „písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě“. Aniž bychom zpochybňovali možnost zavést zákonem jakýkoliv obsah kteréhokoliv termínu, z důvodů blíže vyložených v Komentáři k § 42 vycházíme z toho, že podání jakožto „listina“ se činí nejen „písemně“, ale též v „elektronické podobě“, a že podání učiněné v této formě má stejné právní následky, jaké právní předpisy přiznávají písemnému podání.

Komentář vychází z právních předpisů ve znění účinném ke dni 1. 7. 2009; u občanského soudního řádu však byly zohledněny též novelizace, k nimž došlo ještě v červenci 2009. K dalším změnám jsme z redakčních důvodů již nemohli přihlédnout.

Autoři touto cestou děkují svým kolegům a spolupracovníkům za cenné připomínky, rady a konzultace některých problémů a za pomoc při zpracování Komentáře.

Obzvláštní poděkování náleží JUDr. Pavlíně Svobodové, Mgr. Petře Lavické, JUDr. Ivaně Burešové, Mgr. Martině Kašpárkové, Mgr. Kamile Michalkové, Mgr. Kamile Beerové, Mgr. Soně Šnajdrové, JUDr. Miloslavě Hoffové, Mgr. Janě Leblochové, JUDr. Martě Zavadilové, Ph.D., JUDr. Petru Břízovi, LLM, Mgr. Zuzaně Fišerové a JUDr. et Mgr. Tomáši Břicháčkovi za významnou pomoc při zpracování Komentáře.

Praha, srpen 2009

Za autorský kolektiv

JUDr. Ljubomír Drápal

JUDr. Jaroslav Bureš