Předmluva

Dostává se nám do rukou zainteresovanou právnickou veřejností dlouho očekávaný úplný komentář k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jsem rád, že mohu toto dílo představit. Je to pro praxi spolehlivý průvodce po právu Úmluvy i významný vklad do teorie v oboru lidských práv.

Budou tomu již dvě desetiletí, co bývalé Československo Úmluvu ratifikovalo. V postavení Úmluvy ve vnitrostátních právních řádech nástupnických republik, které převzaly závazky z ní vyplývající, sice existují určité rozdíly, ale to podstatné je jim společné. V obou jsou normativní ustanovení Úmluvy přímo aplikovatelná a mají přednost před domácími zákony. V ústavněprávní rovině jsou tedy vytvořeny základní předpoklady, aby se Úmluva mohla stát integrální a živou součástí právních řádů České a Slovenské republiky aplikovanou v každodenní praxi soudů a jiných orgánů. V rovině aplikace práva však Úmluva dosud nehraje předpokládanou roli. Proč tomu tak je?

Jako první a nejzjevnější příčinou se jeví být nedostatečná znalost Úmluvy a zejména judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která naplňuje její dost obecná a abstraktní ustanovení konkrétním obsahem.

Český ani slovenský právník se dosud nesetkával se systémem, v němž judikatura hraje tak významnou úlohu. Navíc si jen pomalu osvojuje principy a pravidla, které Soud používá při výkladu a aplikaci Úmluvy, jako jsou princip účinnosti, evolutivní výklad, autonomní výklad pojmů Úmluvy, princip proporcionality, doktrína pozitivních (aktivních) povinností státu při ochraně práv uplatňující se též na vztahy soukromých subjektů mezi sebou, doktrína implicitních procesních povinností obsažených v každém materiálním právu aj.

Působí tu také setrvačnost v myšlení českého a slovenského právníka, který často ulpívá na textu zákona a ještě stále si nezvykl vykládat jej ve světle ústavních textů a mezinárodních úmluv, jejichž principy vyzařují do celého právního řádu a ovlivňují jeho výklad a aplikaci.

Posléze sama problematika lidských práv se komplikuje. Jsme svědky jistého posunu v pohledu na postavení lidských práv v soudobé demokracii pod vlivem nových hrozeb, terorismu, organizované kriminality, vážné hospodářské krize. Volá se po účinnějších prostředcích ochrany společnosti i za cenu omezování práv jednotlivců či skupin. Také s rozvojem vědy a techniky, např. informatiky, biologie aj., jsou spojena zvýšená rizika pro lidská práva. Najít rovnováhu mezi protichůdnými zájmy, které se tu střetávají, je pro orgány aplikace práva zvláště obtížným úkolem. V obecnější rovině nelze přehlédnout více či méně otevřenou nechuť vůči evoluční, vícegenerační teorii lidských práv ze strany některých ideologů, u kterých lidská práva nejsou dnes na předním místě.

Nelze říci, že pro seznámení právnické i laické veřejnosti s Úmluvou se udělalo málo. Právo Úmluvy bylo zařazeno do programu výuky na právnických fakultách, do programů vzdělávání soudců, advokátů aj., vydávají se sbírky překladů důležitých rozsudků Soudu, rozvinula se poměrně bohatá publikační činnost. Některé z těchto aktivit však trpí určitou povrchností a vcelku nepřinesly očekávaný efekt. Odborná veřejnost ve svém celku ani laická veřejnost stále nemají dostatečně úplnou a přesnou představu o právech chráněných Úmluvou a o jejich mezích, ani o úloze Soudu a o řízení před ním. Výraznější pokrok v tomto směru vyžaduje pojmout úsilí o větší znalost Úmluvy se vší vážností. Především soudci si musí uvědomit, že mají primární odpovědnost za výklad⛘a aplikaci Úmluvy na vnitrostátní úrovni a že úloha štrasburského Soudu je pouze subsidiární. Nedávné bilancování padesáti let činnosti Soudu naléhavě připomenulo, že je kromě jiného nezbytné uplatnit v podstatně větší míře princip subsidiarity, nemá-li se evropský systém ochrany lidských práv zhroutit pod exponenciálním nárůstem stížností podávaných do Štrasburku.

Pokud jde o publikační činnost, v české a slovenské odborné literatuře, kromě dost bohaté časopisecké produkce, nechybějí učební pomůcky, praktické příručky, shrnutí a analýza judikatury Soudu týkající se určitých právních oborů ani díla označená jako komentář, ale ta se vztahují pouze na určité články Úmluvy nebo jde spíše o kompendia judikatury Soudu bez hlubší analýzy a bez uspořádání založeného na důsledné systematické osnově. Některé z těchto publikací jsou již překonány pozdějším vývojem. Citelně chybí komentář k Úmluvě jako celku.

Vyplnit tuto mezeru si předsevzal kolektiv čtyř autorů, který nám předkládá fundované dílo založené na precizní a jasné znalosti judikatury Soudu a na širokém rozhledu po naší i cizí literatuře. Svou kvalitou je to dílo srovnatelné s velkými zahraničními komentáři. Především je dílo uzpůsobeno pro službu praxi, pro službu těm, co o právech rozhodují, i těm, o jejichž práva jde. Promyšlená struktura komentáře a členění matérie do číslovaných odstavců opatřených mezititulky umožňuje snadnou a rychlou orientaci. Komentář je též vybaven přehledy judikatury a literatury v každé kapitole, a dále přílohami, včetně příkladů rozhodnutí Soudu. Je ovšem třeba zdůraznit, že dílo daleko přesahuje poslání pouhé praktické příručky. Úplností, hloubkou a přesností analýzy jde v naší literatuře o dosud nejvýznamnější přínos k poznání práva Úmluvy, včetně obecných teoretických principů, na nichž je založen výklad Úmluvy a rozhodovací filosofie Soudu.

Judikatura vytvořená Soudem je dnes už neobyčejně obsáhlá a bohatě strukturovaná. Základní principy práva Úmluvy formulované prvními velkými osobnostmi Soudu a principy formulované na základě evolutivního přístupu zejména od konce devadesátých let minulého století propůjčují právům zaručeným Úmluvou původně sotva tušenou účinnost. Autoři nám s velkou erudicí přiblížili tento obdivuhodný „acquis jurisprudentiel“. Soudcovské právo se však nutně nevyvíjí přímočaře. V judikatuře Soudu zůstávají nejasnosti, vyskytují se mezery i nedostatek koherence. Autoři na ně upozorňují a nevyhýbají se ani kritice. Zachovávají si však smysl pro uměřenost a rovnováhu.

Komentář je adresován též slovenskému čtenáři. Zvláštní oddíl je věnován postavení Úmluvy ve slovenském právním řádu a vystupování Slovenské republiky před Evropským soudem pro lidská práva. V textu komentáře jsou odkazy na některá slovenská specifika.

Je třeba si přát, aby si dílo našlo cestu k co nejširšímu okruhu čtenářů a přispělo tak ke zvýšení úrovně ochrany lidských práv v České i Slovenské republice.

Bohumil Repík

emeritní soudce Evropského soudu pro lidská práva

prosinec 2011⛘