Předmluva

Předkládanou knihou Problematika reprezentace v dědickém právu se čtenářům snažím přiblížit institut práva reprezentace, který se prolíná celou úpravou dědického práva. Jde o jednoduché pravidlo obsažené v úpravě zákonné dědické posloupnosti, podle kterého zjednodušeně řečeno nastupují děti na místo svých rodičů, pokud to normy dědického práva stanoví. I takto jednoduché pravidlo ovšem dopadá na množství rozličných situací a zahrnuje nastoupení potomků různých osob, a proto ho právní věda rozděluje do kategorií a stanovuje pravidla pro jeho použití. Z jednoduchého pravidla se tak rázem stává předmět vědeckých polemik.

Nejsou to jen polemiky odtržené od běžného života, neboť právo reprezentace se skutečně dotýká téměř každého člověka. Všichni lidé se totiž setkají s dědickým právem, protože většina z nich se ocitne v pozici dědice a každý se ocitne v pozici zemřelého (zůstavitele), po kterém nastane dědění. Nejčastějším důvodem dědění stále je zákonná dědická posloupnost, jejíž součástí je právo reprezentace, které zasahuje do mnoha dalších institutů dědického práva. Přesto mám za to, že zákonná dědická posloupnost a právo reprezentace stojí poněkud stranou zájmu současných českých autorů.

Touto knihu se proto snažím navázat na česko-rakouskou civilistickou tradici a věnuji se komplexně problematice práva reprezentace v dědickém právu. Nepřekonatelným vzorem je pro mě Emanuel Tilsch a jeho kniha Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací vědy právní (1905), v níž přehledně a odborně, přesto srozumitelně vykládá základní zásady dědického práva a zákonnou dědickou posloupnost včetně problematiky práva reprezentace, přičemž ukazuje jen těžko dosažitelný rozhled a znalosti. Práci E. Tilsche mi představil a zájem o dědické právo ve mně vzbudil můj tehdejší učitel a dnes již přítel Ondřej Horák, který mě také přivedl k myšlence nezabývat se dědickým právem jen z pohledu jeho současného znění, ale hledat jeho smysl a účel i v jeho inspiračním zdroji a důvodech změn. Tento přístup s ohledem na současnou úpravu dědického práva, která se vrací k ABGB, není jen akademickým výzkumem dávno neúčinných norem, ale otevírá obzory ke správnému výkladu, který je mnohdy otevřenější než výklad svázaný zažitou právní praxí posledních desítek let.

Mou snahou je uvést čtenáře především z řad odborné veřejnosti do problematiky zákonné dědické posloupnosti a práva reprezentace výkladem pokud možno srozumitelným, který zohledňuje názory současné právní vědy i praxe, upozorňuje na inspirační zdroje právní úpravy a pokouší se nalézt praktická řešení případných problémů zohledňující obecné právní principy i zvláštní principy dědického práva. Zda se to podařilo, musí zhodnotit čtenáři sami. Budu rád za případné diskuse a další polemiky, neboť více názorů na stejný problém posouvá diskusi vpřed a umožňuje názory tříbit a měnit. Změnu názoru nepovažuji za slabost a zdá se mi dokonce vhodnější než tvrdošíjné lpění na názoru vyvráceném vhodnými argumenty.

Olomouc, leden 2021

Adam Talanda