Závěr

První věta úvodu této publikace („Je ochrana duševního vlastnictví formou patentu dobrem, nebo zlem?“) je ve své podstatě filozofickou otázkou pátrající po tom, zda je právo duševního vlastnictví dobrem, nebo zlem. Nad touto otázkou je možné se zamyslet z obou úhlů pohledu – zda to, co je dobré pro vynálezce, je dobré i pro společnost, a naopak. Z textu této publikace vyplývá, že odpověď na předmětnou otázku z hlediska filozofického, morálního a náboženského není vůbec jednoduchá. Z publikace zároveň plyne, že odpověď na tuto otázku rozhodně není odpovědí jednoznačnou. Přesto společenský vývoj ve většině světa, který je právě ovlivněn křesťanstvím (a s tím spojenými židovskými základy) a západní filozofií, dospěl k závěru, že ochrana duševního vlastnictví je v pořádku a namístě. Důsledkem ochrany patentových práv však může být (a je) to, že dochází ke sporům z těchto patentových práv, ať jsou již vyvolány oprávněně, či nikoliv. Ať se již jedná o ochranu vývoje či o snahu zamezit konkurenci v jejím podnikání.

Z monografie dále plyne, že patentové litigace častěji představují obchodní strategii nežli ochranu práv. Uvedených patentových sporů je celá řada, přičemž je nutné podotknout, že v oblasti průmyslových práv, potažmo práv duševního vlastnictví jde o nepřeberné množství dalších sporů.

Z hlediska porozumění problematice je potřebné se nejprve zabývat historickým vývojem. Historický vývoj práva obecně a práva duševního vlastnictví zvláště je navázán na konkrétní společnost. Se samotným historickým vývojem je rovněž spojen vývoj společnosti spolu s vývojem filozofie a náboženství na daném území, což ve vzájemné souvislosti ovlivňuje pojetí jednotlivých druhů práva a jejich následnou aplikaci. Publikace se stručně zabývá historickým vývojem zejména v zemích, které současné právo duševního vlastnictví ovlivnily. Jedná se tedy zejména o země Evropy a USA. Uvedené je důležité zejména z toho důvodu, že především země Dálného východu, které jsou předmětem zájmu této publikace, se nechaly značně inspirovat pozitivněprávní úpravou zemí západní Evropy, když konkrétně v zemích, o nichž tato publikace pojednává, se jedná o právo německé a rakouské. Skutečnost, že tyto země pro své právní řády použily jako základ své vnitrostátní právní úpravy, však neznamená, že s ohledem na jejich odlišný historický, společenský a filozofický vývoj se při aplikaci těchto norem od tohoto svého vývoje odchýlí. Příkladem jsou zejména rozhodnutí soudů⛘v Japonsku a Číně. Rozhodovací praxe soudů těchto zemí začíná směřovat ke standardům západních a amerických soudů, když některá jejich dosavadní rozhodnutí byla pro „ostatní svět“ poněkud překvapivá a „ostatním zbytkem světa“ také kritizovaná. Jak bylo uvedeno výše, popsané je dáno odlišným historickým, společenským a filozofickým (a s tím také spojeným náboženským) vývojem. Japonsko má odlišný přístup z hlediska historické a filozofické aplikace práva a Čína má odlišný společenský a filozofický přístup k této aplikaci, která je dána především socialistickým zákonodárstvím a filozofií marxismu-leninismu ve spojení se specifickým čínským přístupem. S rozdílným aplikačním přístupem mohou ostatní státy nesouhlasit a kritizovat jej, avšak je nezbytné k tomuto rozdílnému pojetí přistupovat s pokorou a respektem k právnímu řádu a k aplikaci tohoto právního řádu té které země. Znalost historického, filozofického a sociálního vývoje v příslušné zemi je spolu se znalostí pozitivněprávní úpravy velice důležitou částí patentové strategie, neboť uvedené mj. ovlivňuje případný úspěch (nebo naopak neúspěch) ve věci.

Vlastnické právo je v demokratických zemích chráněno již v rovině základních lidských práv a svobod. Vývoj společnosti vždy předcházel vývoji právnímu a v současné době v souvislosti s oblastí práva duševního vlastnictví dochází k další „revoluci“, jíž je vývoj v oblasti umělé inteligence. V současnosti se jedná především o strojové učení a rozpoznávání. Právě tato oblast je dynamicky se rozvíjející oblastí, kterou bude zapotřebí regulovat stejně jako kdysy vznik vlastnického práva k věcem bez hmotné podstaty, což představoval také elektrický proud, kdy nejprve byl předmětem práva kabel samotný a teprve následně se elektrický proud jako věc bez hmotné podstaty stala samostatnou věcí. Uvedená problematika se také začíná projevovat v oblasti patentových práv (například zda může být stroj autorem vynálezu Dabus case – řízení před EPO). Na tomto místě se jeví vhodné vyzvat k další práci v oblasti právní úpravy práv v oblasti nehmotných statků a zejména v oblasti, která může být pro naši společnost obtížně uchopitelná, avšak pro další generace již může být realitou všedního dne. Příkladem může být úvaha prof. Krčmáře, jenž uvádí, že rozdělení na práva hmotná a nehmotná se nezdá býti příliš důležité.⁴⁷⁰ Prof. Krčmář vydal tuto úvahu v roce 1936, přičemž v roce 2022 je rozdělení na práva hmotná a nehmotná realitou každého dne. V tomto ohledu, byť se uvedené může jevit jako sci-fi, je vhodné uvažovat do budoucna nejen nad patentovým právem. Pokud se například umělá inteligence bude nadále vyvíjet stejnou rychlostí, může dojít k tomu, že se bude muset právně vymezit odpovědnost umělé inteligence, potažmo upravit, kdo má nárok na výsledek činnosti umělé inteligence (případně kdo má nárok na vlastnické právo k výsledku její činnosti). Jak je uvedeno výše, na první pohled se může zdát, že se jedná o vědecko-fantastický přístup. Odkaz například na film⛘Stanleyho Kubricka „2001: Vesmírná odysea“ z roku 1968, ve kterém se objevují přístroje, jež jsou velice podobné současným iPadům (či tabletům), nás přibližuje tomu, že v současnosti již v nějaké formě (tehdejšího) sci-fi žijeme. Nemusí se jednat zrovna o „cestu ke hvězdám“ – což je dle mého názoru jen otázkou času –, ale o užití „fantastických přístrojů“ připomínajících právě iPad. To, že se tento přístroj ve filmu objevil, mělo mj. za následek neúspěch firmy Apple v řízení o průmyslový vzor (design patent) na vzhled tabletů a mobilních telefonů. S ohledem na uvedené je tedy vhodné uzavřít, že pokud je něco v současné době otázkou sci-fi (například rozvinutá umělá inteligence), je namístě – s ohledem na rozvoj techniky – tyto oblasti techniky alespoň filozoficky a rámcově začít upravovat tak, aby zde ve chvíli, kdy dojde k nutnosti jejich praktické úpravy, existovaly filozofické a právně teoretické základy, na kterých bude možné začít stavět praktickou a pozitivněprávní úpravu.

Patentové litigace bez využití právní úpravy (či pramenů práva) v jednotlivých zemích jsou ve své podstatě nemyslitelné. Patentové litigace (s mezinárodním prvkem) jsou postaveny na pozitivním právu jednotlivých zemí, přičemž s pozitivním právem jsou rovněž spojeny prameny práva příslušných zemí. Publikace se u oblasti pozitivněprávních zákonných úprav zabývá také mezinárodními smlouvami, z nichž některé již mají dlouhou tradici. Příkladem takové mezinárodní smlouvy s dlouhou tradicí je Pařížská unijní úmluva, která je ve znění novel platná dodnes a která položila základ mezinárodního systému ve vztahu k ochraně průmyslových práv. Úspěšnou (poněkud novější) úmluvou je Dohoda TRIPS, která ve vztahu k WTO přiměla například Čínu k ochraně průmyslových práv, když mimo jiné právě Dohoda TRIPS přispěla k dynamickému vývoji ochrany průmyslových práv v Číně, jež se tak pomalu začíná alespoň přibližovat západním standardům. Další ukázkou tentokrát velice úspěšné mezinárodní úmluvy je Evropská patentová úmluva, na jejímž základě vznikla EPOrg. Fungování této úmluvy (této organizace) je vzorem, na jehož základě vznikla celá řada obdobných úmluv a organizací. Příkladem jsou ARIPO, OAPI, GCC, eurasijský patentový systém či naposledy vzniklý VPI.

Mezinárodní smlouvy a patentová ochrana jsou velkým tématem i v současnosti a zejména v Evropě je patentová ochrana vtělena do vzniku posílené patentové spolupráce a následného vzniku jednotného evropského patentu. Ten je (z hlediska mezinárodní smlouvy) předmětem diskuzí, když část diskutujících tento vývoj kritizuje především s ohledem na to, že dojde k omezení národních právních systémů v oblasti patentové spolupráce, a na to, že v oblasti patentové ochrany dojde ke vzniku samostatné justice, která nebude pod kontrolou jednotlivých členských zemí. Uvedené je nutné vyřešit zejména s ohledem na souvztažnost s ústavním pořádkem zemí, jež mají zájem na tomto programu participovat. Zde je nutné dát na misku vah výhody a rizika – přikláním se k závěru, že výhody jednotné regionální patentové ochrany převažují nad negativy. Při zobecnění uvedeného je⛘u problematiky pramenů práva vhodné sdělit, že unifikace (jak patentového práva, tak procesních předpisů směřujících k vymáhání patentové ochrany) má značné výhody, pokud jde o podobnost při ochraně a následném vymáhání ochrany patentových práv. Na druhou stranu se tím stírá diverzita jednotlivých systémů z hlediska jejich historického, filozofického a společenského vývoje. Zde je příhodné si položit otázku, zda se od „minoritních systémů“, z nichž některé kritizujeme, nemůžeme něčemu přiučit pro další ochranu patentových práv. Tuto otázku publikace nezodpovídá, a je tedy na čtenáři, aby si na ni sám odpověděl. Na tomto místě odkazuji především na systémy Japonska a Číny.

Kniha se dále zabývá jednotlivými základními právními předpisy ve vztahu k patentovému právu ve vybraných zemích. Ne všechny uvedené prameny práva (zákony, právní předpisy, ústavy, ale také významná soudní rozhodnutí) jsou běžně dostupné a jejich přehledné zpracování a komparatistika je jedním z hlavních cílů této publikace, když pro případný spor a následné litigační řízení je seznam jak právních předpisů upravujících patentové právo, tak procesních předpisů směřujících k vymáhání patentového práva z hlediska litigační strategie klíčovou informací. Jedná se zároveň o komparaci důležitých právních řádů z hlediska případných patentových strategií, s nimiž jsou spojené také strategie litigační.

Z hlediska srovnání je závěrem vhodné uvést některá zjištění, která považuji za důležitá. Pokud jde o právní úpravu patentového práva, většina zemí (které jsou zájmem této publikace) patentové právo upravuje v samostatném kodexu. Výjimkou jsou Francie a Brazílie, které patentové právo upravují v zákonu o duševním vlastnictví (Francie), respektive v zákonu o právech duševního vlastnictví (Brazílie), tj. v zákonech, jež upravují duševní vlastnictví jako celek, včetně všech jeho součástí. Publikace se věnuje patentovým litigacím, s čímž souvisí úprava vztahů (nebo sporů) s mezinárodním prvkem. Zde některé země jako Česká republika, Velká Británie, Japonsko, Čína a Korea upravují mezinárodní právo soukromé v samostatném kodexu; jiné země jako Německo, Nizozemsko, Rusko nebo Brazílie mají úpravu kolizních norem (mezinárodního práva soukromého) naopak vtělenu do norem občanského zákoníku (případně částečně do ekvivalentu občanského soudního řádu – civilního procesu). Francie sice některé kolizní normy upravuje v občanském zákoníku, nicméně komplexní úpravou mezinárodního práva soukromého nedisponuje. Poslední zemí našeho zájmu jsou USA, které úpravu mezinárodního práva soukromého na federální úrovni (tedy právě ve vztahu k patentovému právu, jež v USA rozhodují federální soudy) nemají vůbec. Zde lze uvést, že státy v oblasti patentových litigací mají většinou (nikoliv výhradně) obdobnou právní úpravu. Procesní normy týkající se patentových litigací jsou v Evropské unii upraveny nařízením Brusel I bis (pokud jde o příslušnost soudů), rozhodné právo je následně upraveno v nařízeních Řím I (pro smluvní závazkové vztahy) a Řím II (pro mimosmluvní závazkové vztahy). Pro „ostatní svět“ žádná⛘taková globání mezinárodní úmluva otevřeného charakteru neexistuje. Vzhledem k technickému vývoji a (bohužel) ke značnému nárůstu patentových litigací by ovšem bylo více než vhodné takovou mezinárodní úmluvou disponovat. Avšak ani unifikace právních norem a přístupů nemůže zajistit stejnou aplikaci právních norem ve všech státech, nebo alespoň státech z hlediska patentové ochrany a její následné ochrany významných. Zde by stálo za to se zamyslet nad nějakou formou sdílení významných rozhodnutí a vzájemné diskuze o tom, proč došlo k tomu kterému rozhodnutí, a o důvodu vedoucímu právě k vydání tohoto rozhodnutí. Takové diskuze by v důsledku mohly pozitivně ovlivnit všechny zúčastněné strany.

Na problematiku právních úprav (pramenů práva) navazuje problematika struktury práva duševního vlastnictví, tedy rozdělení tohoto práva na copyright a na průmyslová práva, která jsou následně rozdělena. Zájmem této publikace je pouze jeden výsek práv průmyslových, a to právo patentové. Pokud jde o rozdělení, je namístě se zamyslet také nad ochranou software, jež je chráněno především jako autorské dílo. Patentová ochrana software je sice v Evropě nebo ve vybrané zemi Jižní Ameriky (Brazílii) formálně zákonem zakázána, v USA a Japonsku je už ale možné jej chránit také patentem. Patentová ochrana software však není úplně vyloučena ani v Evropě, byť by se mělo jednat o počítačem implementovaný vynález. Na tomto místě je vhodné poukázat na problematiku ochrany umělé inteligence, která je rozdělována na super-software, strojové učení a matematické metody. Pokud jde o ochranu software (byť jde o super-software), bude (s výjimkou USA a Japonska) na vynálezci či na přihlašovateli patentu, zda uvedené bude chránit prostřednictvím počítačem implementovaného vynálezu (bude-li to technicky vůbec možné). V závěru již byla umělá inteligence zmíněna, avšak především vzhledem k odpovědnosti umělé inteligence či nároku na výsledek činnosti umělé inteligence. Pokud jde o samotnou ochranu umělé inteligence, tato se, jak bylo uvedeno výše, chrání buď jako software (super-software), tedy prostřednictvím autorského práva původce strojového kódu, nebo jako počítačem implementovaný vynález. V této oblasti se jeví vhodné rozpoutat širokou diskuzi o ochraně umělé inteligence, o ochraně výsledků činnosti umělé inteligence a o odpovědnosti za škodu umělou inteligencí způsobenou.

Poté, co se publikace zabývala prameny práva ve vztahu k patentovému právu a mezinárodnímu právu soukromému a problematikou postavení patentového práva, je v rámci vymezení práva namístě se z hlediska struktury a tématu této publikace věnovat rovněž porušení práva chráněného patentem.

Jedná se zejména o spory o patentovatelnost, když v těchto sporech, jež jsou postavené především na správním právu, jde většinou o spor mezi přihlašovatelem a příslušným registračním úřadem (patentovým úřadem). U těchto sporů není mezinárodní prvek nikterak relevantní, s výjimkou situace, kdy je přihlašovatelem osoba cizího práva a kdy každý stát na⛘tomto místě použije princip teritoriality. Pro samotnou registraci patentu je nezbytné splnění podmínek patentovatelnosti, tedy splnění podmínek kladených na novost, obsah tvůrčí činnosti a průmyslovou využitelnost. Publikace v této části komparuje podmínky patentovatelnosti ve vybraných zemích. Závěrem této části je zjištění, že podmínky patentovatelnosti jsou dány mezinárodními smlouvami, a státy, které jsou předmětem zájmu této publikace, mají tyto podmínky formálně velmi podobné. Zde je vhodné poukázat na rozdíly mezi Evropou a USA, které sice mají být pouze formálního charakteru, ovšem skutečnost je jiná. Naopak velice podobnou úpravou ve vztahu k Evropě je úprava japonská. Aplikační praxe v Japonsku je nicméně v některých případech značně odlišná, a to přes velmi podobný právní základ.

Na spory o patentovatelnost navazuje problematika sporů z porušení patentu, kde již mezinárodní prvek relevanci má. V případě sporů z porušení patentu, ať již jde o přímé či nepřímé porušení patentu nebo o spor z vyčerpání práv z patentu, bude nezbytné určit pravomoc příslušného soudu, neboť z hlediska litigační strategie bude opět důležité vhodně zvolit soud z hlediska rychlosti řízení, případného úspěchu ve věci a s ohledem na vykonatelnost rozhodnutí soudu jedné země v zemi jiné. Pro některé subjekty zde může dojít k překvapení spočívající v tom, že subjekt sídlící v jedné zemi může být žalován v jiné zemi, než je země jeho sídla. Uvedené souvisí právě s kolizními ustanoveními a s pravomocí toho kterého soudu věc rozhodnout. Typicky jde o místo vzniku škody. Může se tedy stát, že český subjekt bude žalován za porušení japonského patentu před japonským soudem, když český zákon o mezinárodním právu soukromém v § 80 uvádí, že práva duševního vlastnictví se řídí právem státu, který tato práva přiznává a jimž poskytuje ochranu. Na základě uvedeného by se teoreticky mohlo stát, že českému subjektu dojde předvolání před japonský soud. Obdobně se tak může stát v případě Německa, pokud český subjekt poruší v Německu Německem udělený patent. Pokud některé subjekty vyjadřují obavy, že práva českých subjektů nemusí být v případě nadnárodních soudů chráněna (projekt Jednotného patentového soudu), může již v současné době ve sporech s mezinárodním prvkem dojít k obdobným situacím.

Publikace na tomto místě taktéž provádí komparaci příslušných ustanovení právních předpisů zmíněných v oblasti pramenů práva, které se zabývají problematikou pravomoci a příslušnosti soudů a výběrem hmotného práva. Komparací příslušných právních řádů bylo zjištěno, že jednotlivé státy na první místo obvykle staví domicil žalovaného, když jde-li o spory z patentů, je obvyklá místní příslušnost soudu dána místem vzniku škody nebo místem spáchání deliktu. Výjimkou z uvedeného je pouze Rusko, kde příslušný procesní zákon s obecnou příslušností podle místa vzniku škody nepočítá. Uvedené je vždy problematikou vnitrostátních právních úprav, kdy je příslušný soud zapotřebí vybírat velice pečlivě s ohledem na budoucí vykonatelnost. Z praktického hlediska je to důležité zejména⛘v případě čínských soudů, které obvykle nevykonávají rozhodnutí cizozemských soudů s odkazem na veřejný pořádek Číny. Dojde-li tedy k porušení patentového práva například v České republice nebo v Německu subjektem čínského práva, přestože formálně čínské právo uvádí příslušnost soudu podle místa, kde vznikla škoda, čínský soud obvykle odmítne takové rozhodnutí vykonat. Pro poškozeného tedy v tomto případě bude jednodušší žalovat v Číně před čínským soudem, když bude-li v tomto řízení úspěšný, má také možnost vykonatelnosti tohoto rozhodnutí na čínském území. Uvedené by bylo možno napravit nějakou dvoustrannou dohodou (nebo multilaterální dohodou) týkající se vykonatelnosti cizích soudních rozhodnutí na území Číny, což by s sebou zcela jistě neslo reciprocitu, jež by mohla být nebezpečná pro subjekty z ostatních zemí. V tomto ohledu se jeví vhodné nejprve vyčkat do doby, než čínské patentové soudnictví (které vzhledem k ekonomickému a geografickému významu Číny nabývá na významu) začne vykazovat známky moderního a progresivního patentového soudnictví s odborně a kvalitativně akceptovatelnými rozhodnutími, která nebudou ovlivněna zájmy třetích osob či zájmy Číny jako takové.

S tímto souvisí struktura patentového soudnictví a patentové soudnictví jako takové, když pro účastníka patentové litigace je dobré znát strukturu soudů. Tato publikace grafickou strukturu patentového soudnictví některých vybraných zemí obsahuje v jednotlivých přílohách, když u některých odkazuje na publikaci vydávanou European Patent Academy s názvem Patent Litigation in Europe, kde je evropská část graficky velmi dobře zpracována. Monografie (vzhledem ke skutečnosti, že není namístě „vymýšlet vymyšlené“) tudíž obsahuje pouze grafickou strukturu patentového soudnictví mimoevropských zemí s výjimkou Ruska a Brazílie, a to především s ohledem na problematickou přehlednost těchto právních úprav.

Poslední kapitolou je kapitola zabývající se patentovými strategiemi ve vztahu k patentovým litigacím. Jedná se o kapitolu popisnou a odpovídající na základní otázky, které si účastník patentové litigace bude klást, když bude hodnotit možnosti ve vztahu k potencionálnímu úspěchu nebo neúspěchu ve věci. Litigační strategie však není jen věcí praktickou, ale také teoretickou, kdy právě znalost filozofie, vývoje a prostředí spolu s právním hodnocením a důkazními prostředky bude mít vliv na praktickou aplikaci. Litigační strategie tedy představují spojení teoretického přístupu s praxí.⛘