Předmluva

„Ne každý podvodník, kdo berňákem doměřen jest.“

Autor neznámý

„Každá firma může být teoreticky zneužita jako bílý kůň.“

Martin Janeček, generální ředitel Generálního finančního

ředitelství v letech 2014 až 2018

Trestní právo má sekundární a akcesorický charakter. Především v oblasti hospodářské kriminality vyžaduje aplikace trestních norem znalost norem jiných právních odvětví. Příkladem je i trestní právo daňové. Skutkové podstaty daňových trestných činů používají slovní obraty jako „zkrátí daň“, „nesplní (…) zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň“, „nesplní zákonnou oznamovací povinnost vůči správci daně“. Co je daní, jaká má být její výše, kdo je k dani povinen, to jsou otázky, na které trestní zákoník odpovědi nedává. Odpovědi je třeba hledat v daňových zákonech.

Nelze pominout ani rozdíl mezi daňovým řízením a trestním řízením, který se projevuje jak v hmotném právu (úmyslná forma zavinění u daňových trestných činů), tak v řízení (ve standardech dokazování – především zásada presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo v trestním řízení). Přísnější požadavky trestního práva by se v praxi měly projevit tak, že nikoliv každý daňový delikt naplňuje zároveň znaky trestného činu a trestným činem by nemělo být nic, co není porušením daňových předpisů. Lze připomenout rozhodnutí Velkého senátu trestního kolegia sp. zn. 15 Tdo 1671/2011 ze dne 28. 3. 2012 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rt 55/2012). Ve svém usnesení Nejvyšší soud vyslovil tento právní názor: Zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Z citace je tedy zřejmé, že je nezbytné stanovit, jaká daň měla být vyměřena. Za nešťastnou lze považovat situaci, kdy v rámci správního soudnictví dospějí soudy k závěru, že subjekt daňové předpisy neporušil, a v trestním řízení orgány činné v trestním řízení dospějí k závěru přesně opačnému. Teoreticky takový výsledek možný je, neboť otázka zkrácení daně je otázkou viny, kterou orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně jako tzv. předběžnou otázku (§ 9 TrŘ). Přitom však ani tyto orgány nemohou pominout rozhodnutí k tomu příslušného správce daně v daňovém řízení a případný obsah rozhodnutí v navazujícím správním soudnictví. Pokud orgány činné v trestním řízení dospějí k odlišnému závěru, musí v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlit, proč posuzují řešení stejné otázky odlišně. Z vlastní praxe bohužel vím, že se tak mnohdy neděje.

Úzká provázanost řízení o daňovém deliktu a trestního řízení se projevuje i v tom, že např. penále uložené v daňovém řízení má povahu tzv. „trestní sankce“, a proto může tvořit překážku věci rozhodnuté, byť judikatura Evropského soudu pro lidská práva (případ č. 24130/11 a 29758/11, A a B proti Norsku) a následně i judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rt 15/2017) otevřely cestu, jak se aplikaci principu ne bis in idem vyhnout.

Předkládaná publikace se nejen výše zmíněnými problémy zabývá. Její předností je srozumitelnost a čtivost. Je dobrým průvodcem těm, kteří o problematice daňového trestního práva zatím nic neví. Pomůže i těm, kteří se trestním právem daňovým zabývají. Autoři se totiž nevyhýbají ani otázkám sporným a dobře argumentačně se s nimi vypořádávají.

Praha, březen 2023

prof. JUDr. Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D.