Závěr

V této právní monografii jsem se zabýval tématem nezákonné nečinnosti správních orgánů v řízení vedeném před nimi, která v aplikační praxi představuje poměrně běžný nežádoucí jev, přičemž v odborné literatuře tomuto tématu není věnován přílišný prostor. Proto, jak jsem již zmínil v úvodu, považuji za vhodné věnovat se vybrané problematice v širších souvislostech a předložit další zdroj úvah. Dosažení komplexního náhledu je podle mého názoru možné za současného propojení dvou rovin – teoretické a aplikační, a právě tímto způsobem jsem k vybranému tématu přistupoval.

Ochrana před nekonáním správních orgánů je podle mého názoru v platné a účinné právní úpravě řešena nedostatečným způsobem a nesplňuje požadavky stanovené na funkčnost systému ochrany před tímto jednáním, který by měl představovat jednu z právních záruk ve veřejné správě.

Pokud jde o učiněné závěry a zejména návrhy de lege ferenda, nebudu je již na tomto místě opětovně uvádět, jelikož jsem se jim podrobně věnoval v předchozích kapitolách. Pouze lze stručně shrnout, že zásadní výhrady mám k ochraně poskytované na úrovni správního řízení, která není dostatečná, a preferoval bych zavedení nových institutů, kterými by mohly být dozorčí stížnost nebo ohrazení. K ostatním způsobům a formám ochrany jsem rovněž uváděl výhrady, ale ty jsou zejména dílčího charakteru.

Lze snad jen doplnit, že ochrana před nečinností správních orgánů nebude nutně vyžadovat vyčerpávající ustanovení v právních předpisech, ale naopak postačí stručná úprava, jelikož ochrana by měla být poskytnuta především rychle. Smyslem ochrany by mělo být okamžité řešení nastalé situace (odstranění nečinnosti a zjednání nápravy), a nikoli vyvolání dalších procesních složitostí.

Pro zefektivnění, a zejména zrychlení, správního řízení není vždy třeba zásadních či systémových změn, ale naopak postačí i změny drobnějšího charakteru, kterými může být například elektronizace spisové agendy prostřednictvím jednoduché aplikace, která bude hlídat (ne)dodržování zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí, a k těmto datům tak může mít přístup představený oprávněných úředních osob nebo nadřízený správní orgán.

V tomto směru lze snad předpokládat pozitivní vývoj, jelikož úvahy o nečinnosti správních orgánů se podle mého názoru budou v následujících letech stávat stále častějším tématem nejrůznějších odborných setkání, jelikož ze snah zákonodárce je poměrně zjevné, že pokud „liknavost úřadů a úředníků“ bude ve společnosti, resp. v očích osob s aktivním volebním právem, představovat důležité téma, budou se tímto směrem ubírat i následné legislativní úvahy.⛘